Sekce

Galerie

http://www.stmivani.eu/gallery/thumbs/smrtcs.jpg

„Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád.“ - Elbert Hubbard

Duch našeptávač

 

„Bello, vstávej. Je ráno! Škola čeká!“ budil mě neidentifikovatelný hlas.

„Ráno?“ A od kdy?

„Bello, bude škola! Musíš se obléct, nasnídat a vůbec se musí udělat tolik věcí!“ Hlas identifikován. Alice. Kdo jiný by vás budil řečmi o oblečení?

„Mě se nechce.“ Demonstrativně jsem se přetočila na bok.

„Bello, je ráno!“ Alice se očividně nehodlala vzdát. Mě ale nedostane.

„Já mám ještě noc,“ zamumlala jsem odpověď a spokojeně se zavrtěla.

„Ale no tak! Prospala jsi celou noc...“ Tak jsem spala celou... Noc?

„Celou noc?“ ujistila jsem se a opatrně vykoukla zpoza polštáře.

„Ano!“ vypískla nadšeně a už mě tahala z postele. To mám z toho, že ji poslouchám...

Ale vážně. Já prospala celou noc? A nevzbudila jsem se? Žádné dítě? Žádný Edward? Ty prášky na spaní budu brát častěji. Tedy nebudu, protože se každou chvíli přestěhuji do svého, ale musí se uznat, že svou práci splnily dokonale.

„Bello!“ Alice mi zamávala rukou před obličejem ve snaze upoutat mou pozornost. Zmateně jsem zamrkala a pohlédla na hromádku připraveného oblečením.

„To snad nemyslíš vážně!“ Jsem vzhůru tři minuty a už zuřím.

„Bez debat.“ Ta malá mrška se jen usmála a zmizela za dveřmi. „Snídaně čeká.“

Snídaně... Můj žaludek dal dost jasně najevo, že bych sebou měla hodit.

Rychle jsem se vyhrabala z postele a než jsem se nadála, už jsem sbíhala schody, sbíhala v rámci možností, a mířila si to do kuchyně.

 

„Ahoj všichni!“ Rázně jsem si sedla ke stolu a pustila se do té hromady jídla, kterou přede mě s úsměvem postavila Esmé.

„Teda Bello, dneska nějaká živá.“ Emmett mě přátelsky poplácal po zádech, což v překladu znamená, že mi vyrazil dech a pravděpodobně budu mít pořádnou modřinu.

S plnou pusou jsem s úsměvem přikývla. Ten co vymyslel léky na spaní by zasloužil metál! Ať to byl kdokoli, miluju ho.

„Bello, nechceš přidat?“ Esmé byla připravena mi kdykoli na talíř dát větší množství snídaně.

„Ne, děkuji. Ať zbude i na ostatní.“ Ještě abych tady všem sežrala snídani, a pak poslouchala jejich kručící žaludky.

„My už jedli,“ zahalekal Emmett a když zjistil, že můj talíř zeje prázdnotou, začal mě strkat k autu. Kdy se stihli najíst? Ať mi tady nenakecává, že se všichni najedli do sytosti. Vždyť včera ani nevečeřeli a vlastně ani... Kdy jsem naposledy viděla někoho něco sníst? Byť jen Emmetta a ty jeho steroidy! Tahle rodina je čím dál tím víc úžasnoucnější.

„Rychle, rychle. Musíme spěchat. Edwarde, Bello, na biologii musíte dorazit dřív než profesor začne rozdávat písemky.“ Alice nás urychleně strkala do aut a mě opožděně došel význam jejích slov.

„Říkala jsi něco o písemce?“ Prudce jsem se zastavila a probodla ji pohledem.

„No... Ano,“ vypadala, jako by jí došlo, že řekla něco, co nechtěla. „Takové tušení.“ Rozhovory kolem nás překvapivě ztichl. Já jim dám tušení. Ví víc, než tvrdí.

„Úžasný tušení.“ S tichým brbláním pod vousy jsem nasedla do auta a hurá na popravu. Nutno podotknouti jeden malý detail... Mou vlastní!

 

„Vy jste ta nová, že? Isabella?“ otázal se mě profesor, jehož jméno si stále nepamatuji. Jak je vidět, hodinu biologie jsem stihla. A tak i písemku, která, bohužel, nebyla pouhým neblahým tušením mé elfí kamarádky.

„Ano.“ Přikývla jsem a modlila se ke všem svatým, aby mě přeskočil a pokračoval. A víte co? Bylo to marný!

„Výborně! Tady máte papír a pište společně se třídou. Doufám že neočekáváte žádné speciální zacházení?“ Jeho výraz jasně nepřipouštěl žádné námitky.

„Ne.“ Poslušně jsem si vzala papír a přelétla otázky. A je to definitivní. Jsem v hajzlu. Jak mám asi tak vědět co je to fenotyp organismu? Zvíře typu fenka? A co mají být plazmidy? Mini plazmový televize? A není HCl kyselina? Co dělá v otázce z biologie?

„Sandro?“ zašeptala jsem tak nejtišeji, jak jsem to dokázala a k mému překvapení se po mě nikdo neotočil. Ale neobjevila se ani Sandra.

„Sandro?“ Chvíli jsem vyčkávala, ale nic se nedělo. Kde zase je?

„No tak, já tu umřu!“

„Co se děje?“ Sandra se objevila těsně vedle mě a s vyděšeným výrazem mě pozorovala.

„To to trvalo,“ utrousila jsem podrážděně a před obličej jí posunula papír s otázkami. „Jsem v koncích.“

„Slečno Swanová, nějaký problém?“ otázal se profesor od katedry a jeho výraz jasně napovídal, že pátrá po jediném náznaku problému.

„Ani jeden.“ Nasadila jsem ten nejzářivější úsměv, kterého jsem byla schopna, a když se mi profesor přestal věnovat poslala jsem Sandru shánět odpovědi.

Pozorovala jsem ji, jak přebíhá od studenta ke studentovi a ověřuje si informace. Opatrně jsem ji následovala pohledem až ke... Edwardovi, který mě propichoval tím nejzaujatějším pohledem, jaký jsem kdy viděla. Takhle se na mě nedíval ani Smrťák, když mu konečně docvaklo, co vlastně znamená, že ho vidím.

„Problém?“ šeptla jsem směrem k němu a on se konečně obrátil. Jasně, mohl to udělat rychleji a ne napodobovat mlýnské kolo, který nemá dostatek vody. Ale otočil se a já se mohla věnovat Sandře.

„Ale Bello, hned první otázka je docela jednoduchá.“ Výborně. Je písemka, papír mi seberou, nevím kdy, nemám nic napsaného, ani ň, ale ano, je čas na řeč o tom, jak moc je to jednoduché, a jak moc jsem blbá.

„Prostě mi nadiktuj ty odpovědi.“ Tichounce jsem supěla.

„Dobrá, dobrá... Poslouchej, otázka první...“ Následovala slova významu mě neznámého, a tak jsem raději poslušně zapisovala slovo od slova a doufala, že ty odpovědi má od někoho, kdo to alespoň trochu umí.

 

„To bylo těsný.“ Úlevně jsem si vydechla a sledovala vzdalující se papír v rukou profesora.

„Nemáš zač.“ Sandra se posadila na můj stůl a s úsměvem sledovala tašky balící si studenty.

„To je Cullen, že? Ten jak u nich bydlíš.“ Podívala jsem se směrem, kterým se dívala a spatřila jsem Edwarda, který mě opět probodával pohledem.

„Co je?!“ Právě jsem unikla smrti v podobě profesora biologie a opravdu nemám chuť řešit ty jeho nálady. Nebude on to ženská?

Neodpověděl, jen se sbalil a vypochodoval ze třídy.

„Je zvláštní,“ podotkla Sandra a sledovala místo, kde seděl.

„Mi povídej.“

„Nemyslím jen jeho. Oni všichni. Něco mi tu nesedí. není to správné.“

„Co tím myslíš?“ A je to oficiální. Moje duší kamarádka mě začíná děsit. Bylo na čase.

„Ještě nevím. Zatím je to jen pocit, ale nelíbí se mi to.“

„Nějaká ta vaše věc? Poznám úchyla a masového vraha na dálku?“

„Něco takového...“ Cože?

„Tak bys to měla reklamovat. Začalo to fungovat s menším zpožděním, protože umět tohle před pár dny, než jsem se kvůli jistým lidem stěhovala... To by bylo úžasné.“ Opravdu, neskončila bych pomlácená a schovaná ve smradlavé popelnici!

„Proč u nich bydlíš?“

„Protože můj dům ještě...“ Chtěla jsem říct, že není hotový, ale to by mi jedna duší holka nesměla skákat do řeči.

„To nemyslím. Proč u nich? Proč tady? Proč Forks?“

„Smrťák si myslel, že by to mohla být zábava.“

„Smrťák si myslel... Skvěle. Jen aby tě ta zábava nestála život.“ A s tím zmizela. Paráda! Už jsem říkala, jak miluju, když mi tohle někdo dělá?



Po opravdu dlouhé době tu je další kapitola. Snad se líbila a zanecháte komentář :)
Jinak se omlouvám, že dlouho kapitola nevyšla a dlouho asi ani nevyjde, neboť tu jsou prázdniny a já budu většinu času bez počítače.
Tak doufám, že mě pochopíte a přeji krásné prázdniny :)
Paxleena

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

4)  Lucka (01.07.2015 17:06)

skvělé

3)  martisek (01.07.2015 17:00)

Skvělá kapitolka! doufám, že bude brzy nová

2)  betuška (30.06.2015 21:13)

sandra mi chýbala, škoda, že sa ti nedarí pridávať častejšie, ale vďaka aj za tento dielik, budem sa tešiť na pokračovanie, nech už bude kedykoľvek, príjemné prázdniny aj tebe

1)  BabčaS (30.06.2015 15:49)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek