Sekce

Galerie

http://www.stmivani.eu/gallery/thumbs/smrtcs.jpg

Největším zabijákem je čas,
neboť útočí neustále.
Až mi zešediví i poslední vlas,
budu vědět, že mířím do finále.
Smrt si bohužel (ne)vybírá.
Odejdu, ale nevím kam…
Okamžik smrti přesto uvítám.

- makaveli92

Rada od smrti? Tak neber to!

 

„Stejně to pořád nechápu,“ remcala neustále Sandra.

„Co nechápeš tentokrát?“ zeptala jsem se zcela nevzrušeně.

„Proč odjíždíme?“ zeptala se již po sté.

„Protože jsem se na podnět někoho rozhodla říci jednu naprosto bláznivou, leč pro mě naprosto skutečnou historku o mrtvém synkovi jeho mamá. Ale co osud nechtěl, a vůbec se tomu nedivím, ona to nepochopila a na moji hlavu je teď pravděpodobně vypsána odměna.“ Ještě chvíli a dojde mi trpělivost.

„Kolik?“

„Co kolik?“

„No kolik na tebe vypsali?“

„Tak já si ti tady vylívám srdíčko o tom, že mě nějací šílenci chtěj zabít, a tvoje jediná reakce je, kolik za to dostanou? Děkuji pěkně za pochopení a částku opravdu neznám. Možná to dělaj pro dobrej pocit,“ a svůj proslov jsem zakončila prásknutím kufru od auta. Nasupeně jsem si sedla na místo řidiče a nechápavě se podívala na Sandru stojící u mého okýnka.

„Já s tebou nepojedu! Nehodlám trčet kdo ví jak dlouho v autě. Až se usadíš nebo něco, tak si tě najdu,“ usmála se a zmizela. Tak tomuto se říká podpora! Ještě chvíli jsem zírala na místo, kde ještě před vteřinkou stála, ale raději jsem to neřešila a vyjela na cestu... Kam vlastně? To teď neřeším. Prostě někam dojedu. Kličkovala jsem ulicemi směr dálnice.

„Ono každý prostě jen tak sedne za volant a hodlá jet a někam dojet. Naprosto přirozený si nedat alespoň nějaký cíl,“ ozval se hlas na sedadle spolujezdce a já strhla volant na stranu.

„Hele, v klidu! Kde sis, prosím tě, dělala řidičák?“

„Ježíši Kriste!“ a majzla jsem Smrťáka do hrudi.

„No, no, no, snad by jsi se na mě nenaštvala? Mám pravdu.“

„Ty kreténe! Chceš mi navodit infarkt?“ rozčilovala jsem se a snažila se uklidnit moje autíčko.

„Další duše k milionu? Děkuji, nechci,“ odfrkl si pohrdavě.

„Tak o co se tu snažíš?“ zeptala jsem se již klidnějším hlasem.

„Navést tě správným směrem.“

„Jako do nemocnice?“

„Ne! Nech si pomoct.“

„Do hrobu?“

„Co s tím furt máš?“

„No, ty se tu zjevíš, div mi nenavodíš zástavu srdce, a pak meleš něco o tom, že se mi snažíš pomoct, abych se vydala správným směrem. Tak promiň, že moje úvaha je, jestli do nemocnice nebo rovnou do hrobu!“ gestikulovala jsem horlivě.

„Ale já opravdu nestojím o další duši!“ Prudce jsem zabrzdila a otočila se na na osobu v tmavých kalhotech a úplém tričku s koženou bundou. „Tak znovu, proč si se bez varování zjevil v mém autě na místě spolujezdce?“

„Chci ti pomoct,“ odvětil nevzrušeně.

„A s čím?“ Tak jo. Dnes má delší vedení.

„Poradit ti, kam jet,“ odpovídal poslušně.

„Dobrá,“ povzdechla jsem si. „Kam?“

„Až se dostaneš na dálnici, jeď na západ a k večeru bys měla dojet k motelu Velda Rose Resort Motel, tam přespíš a ráno se vydáš po dálnici na sever. Pojedeš, pojedeš, pojedeš, pojedeš, pojedeš, pojedeš, pojedeš, pojedeš...“

„Jasně, chápu. Pojedu moc dlouho,“ zadržela jsem ho. Hodil na mě jeden ze svých pokřivených úsměv a pokračoval: „Jo, pojedeš opět celý den až do Portlandu. Tam opět přespíš, je mi jedno kde, a ráno budeš pokračovat do Olympie, kde sjedeš na 101 a dojedeš do městečka jménem Forks.“

„Proč?“ zeptala jsem se.

„Cože?“ nechápal mě.

„Proč bych to měla dělat. Vůbec nevím, proč bych tě měla poslechnout. Nikdy nikoho neposlouchám, to už víš, tak co by se na tom mělo najednou změnit? Co by tam na mě čekalo?“

„Sranda,“ odvětil a zmizel.

Přemýšlela jsem, zda ho poslechnout, nebo to nechat být, ale moje zvědavost se projevila a já tam, co říkal, Forks, myslím.

 

Aniž bych si to uvědomila, opět jsem jela. Ten jeden! Ano, opět mě dostal a moje zvědavost o sobě dala vědět. Jen jsem se nad ním usmála a snad poprvé v životě jsem se ho rozhodla poslechnout. Ještě dnes si pamatuji na naše první setkání...

Bydlela jsem v menším městečku pěkný kus cesty od St. Louis. Jmenovalo se Ferdinand. Jedno z mála měst, kde jsem zůstala déle. Našla jsem si zde přátele a opravdu jim věřila. Nejraději jsem měla Lucase. Místního vyšetřovatele, který mě bral jako dceru. Pomáhal se vším, co jsem potřebovala. S bydlením, se školou, a já mu byla opravdu vděčná. Měla jsem vlastní byteček a i Sandře se tu líbilo. Byla jsem opravdu šťastná. Jednou ráno, pokud se dvě hodiny v noci berou jako ráno, se ale za mnou přiřítila Sandra, že u parku došlo k nějaké vraždě. Vůbec se mi nikam nechtělo a žádné námitky nebrala. Neustále do mě hučela, že duše zesnulého je příšerně zmatená a ať jí pomohu. Dlouho jsem přemlouvání neustála a vydala se na místo činu. Mé noční vidění již bere za své a nedostatek kofeinu tomu moc nepomohl.

Dostat se za pásku ke slabě osvětlenému místu nebyl problém. Většina vyšetřovatelů mě buď znala osobně díky Lucasovi nebo si mě pamatovali z nějakých jiných případů, kdy jsem Lucasovi ve svém volném čase pomáhala. Takže skoro pořád, protože škola opravdu nebyla moje silná stránka.

Ferdinand není vraždami zrovna proslulý, ale jedná se opravdu o zapadlé městečko a díky parku se tu neustále ztrácí neopatrní turisté, kteří se v okolí nevyznají, a někdy to končí až nalezením jejich těla. To se potom musí vyloučit cizí zavinění a potvrdit smrt divokým zvířetem. To většinou volá Lucas mě, abych mu pomohla. Pokud je duch přítomen, vyslechnu ho a sdělím Lucasovi potřebné informace. On už si s nimi pracuje, jak uzná za vhodné.

Dopajdala jsem k nevzhledně vyhlížející postavě na zemi a všimla si muže stojícího opodál. Pohlédla jsem na něho a spustila: „Vás neznám. Pokud jste čumil, vypadněte za pásku, a pokud nový polda, tak mě těší.“ A podala jsem mu ruku.

Zíral na ni a pak se zeptal: „Vy mě vidíte?“

„Ne, tak nějak mě napadlo dojet sem takovou dálku ve dvě hodiny ráno a klábosit si tu se vzduchem. Tak znovu. Vaše jméno?“ byla jsem unavená a naštvaná, měl by spolupracovat, nebo to špatně dopadne. Oči se mu zaleskly a zazářily: „Já jsem Anděl smrti, Smrt sama, La Muerte, Death, volají mne spoustou jmen, ale můžeš mi říkat Smrťák,“ snažil se o temný a strašidelný hlas, ale na blbosti jsem byla opravdu nevyspalá

„OK. Tak hele, Stýve, vidíš tu pásku? Táhni!“ a dále si ho už nevšímala.

Byly to opravdu pěkné časy. Ale poté dostal Lucas infarkt a já si uvědomila, že mě tam toho zase tolik nedrží, a tak jsem se sbalila a odjela. Asi jako teď. Opět jsem na cestě do neznáma.

 


 

Snad se vám kapitola líbila a zanecháte komentář.

Paxleena

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Marvi

2)  Marvi (26.06.2014 18:11)

Jsem zvědavá co jí v tom neznámu čeká ;)

1)  bara (24.06.2014 21:03)

super tesim se na dasli

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Plakát Jacob