Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Kopie%20k-%20ss5554d.jpg

Rozepře, učení a nechtěné prozrazení. Enjoy, Pawi.

6. kapitola

Zatnul zadek, vypnul prsa a s výrazem ‘Já jsem king‘ si to mířil přímo k našemu stolu. Vzal si židli od vedle, obrátil ji opěrátkem k nám a sednul si na ní obkročmo.

Všichni v jídelně včetně mě jsme sledovali každý jeho pohyb. Emmett se nadechnul a…

a nahodil nechápavý výraz.

„Počkej Bello, co tu děláš? Já myslel, že jsi z Deanem u nás doma. Tak se na tebe těšil, až přijdeš ze školy… vy spolu už nechodíte? Vždyť včera večer jste to… no… “ začal vysvětlovat. Já se zmohla jen na zírání s otevřenou pusou.

„C-cože?“ povedlo se mi vykoktat.

„No, pamatuješ? Deana tvýho kluka, já myslel, že jste spolu a ty tady sedíš na klíně někomu jinýmu. Tsss, chudák kluk. Jsi mi mohla říct, že jste se včera rozešli, ale při loučení to tak nevypadalo,“ pokračoval dál. Já jen dál zírala.

„Bello, ty máš kluka?“ zeptal se Josh. Cítila jsem, jak trochu ztuhnul.

„Já… “ začala jsem.

„No jasně, je stejně starej jak já a vypadá docela podobně jako já, má hnědý vlasy a hnědý oči. Je to fešák,“ skočil mi Emm do řeči a zubil se jak šílenec. Josh jen hlasitě polkl a já cítila, jak rudnu vzteky. Viděla jsem jak Emmettovi zacukaly koutky a nakonec se rozesmál naplno.

„Kdybyste viděli ty svý ksichtíky!“ smál se dost hlasitě.

„Emmette, ty pako,“ vlepila jsem mu pohlavek.

„Omlouvám se za něj, je to pako, měl to být vtip, ale bylo to pěkně trapný,“ omlouvala jsem se lidem u stolu. Ti jen šokovaně koukali na mě a Emmetta. Josh dlouze odpouštěl vzduch ze svých plic, jak si oddechl a pak se zasmál.

„Fuj! Jsem, se lekl. Čau, jsem Josh a ty?“ zeptal se Emmetta.

„Emmett, brácho,“ odpověděl a bouchli si pěstmi jak nejlepší kámoši. Přišli mi jako stejný typ.

„Emmette, počkej doma, já ti dám dělat si ze mě srandu. Víš, že to nemám ráda, za to se mnou pojedeš na nákupy a jede i Alice,“ oznámila jsem mu.

„Ale Bellinko, já tě mám tak rád, to bys mi neudělala, že ne?“ klekl si přede mě a nahodil psí oči.

„Emme…“ začala jsem.

„Já půjdu taky,“ ozval se Josh.

„Můžeme se stavit někde, já nevim třeba ve sportu nebo v autosalonu potřeboval bych si koupit nový auto,“ dopověděl.

„Tak to jedu,“ přikývl Emm nadšeně.

Má hlava vystřelila směrem k Edwardovi. Ten se smál něčemu, co řekla ta Nicky. Vrr… jak mně to vadilo a Ed jako by to věděl.

„Bell, jedeme ne? Dneska odpoledky nemáte, pokud vím…“ řekl Emm a hodil si mě přes rameno.

„Emmette, ty pitomečku já mám minišaty,“ zavrčela jsem. On se zasekl v půli pohybu a hlavu stočil nalevo, přesně na stranu, kde bylo mé ctěné pozadí.

„Sorry, Bell…“ začal se omlouvat.

Já jsem si sundala botu a začala ho mlátit podrážkou po hlavě.

„Ty si naprostej imbecil…“ nadávala jsem a Emm přede mnou utíkal z jídelny. Slyšela jsem, jak se ostatní smály.

„Promiň Bell, já si to neuvědomil…“ omlouval se pořád a tvářil se u toho jako nakopnuté štěně.

„No tak dobře, omluva se přijímá,“ řekla jsem poraženě.

„Díky Bell, tak co dneska provedeme?“ zeptal se, ale než jsem stihla odpovědět, nestoupil Edward a my odjeli domů.

„Já nevim, Emme, nemám na to náladu,“ řekla jsem znuděně a koukala při tom na Edwarda.

„Ale no ták, co jste si zase udělali? To se moc často nestává, že se vy dva hádáte,“ řekl a měřil si nás pochybovačným pohledem.

„Nic,“ zamručela jsem a zatlačila se víc do sedačky. Během pár minut jsme byli doma.

„Ahoj mami, ahoj tati,“ pozdravila jsem je. Máma zase seděla nad projektem a táta si četl v křesle.

„Ahoj děti, jak bylo ve škole?“ zeptal se táta.

„Ahoj, tak jak se vám tam líbilo?“ zeptala se i máma.

„Ahoj“ ozvalo se vedle mě.

„Ale jo, jde to, to víte, škola… “ řekla jsem znechuceně.

„… ale našla jsem si tam kamarády, ale i nepřátele… “ pokračovala jsem.

„Kamarády!“ odfrkl si Edward. Máma se na něj udiveně koukala. Pravda takové hádky u nás nebyly zvykem. Byli jsme s Edwardem jak dvojčata, nebo pár a tohle se jen tak nevidělo.

„Co se stalo?“ zeptal se táta.

„Ale nic, jen Bella s tím svým, kamarádem‘ mi jdou pěkně na nervy,“ řekl nabručeně.

„Tsss, ta tvoje “kamarádka“…“ udělala jsem ve vzduchu uvozovky, „… jak ty říkáš, mi taky není zrovna příjemná, takže můj kamarád ti může být úplně ukradenej,“ křičela jsem, ale pak se mi nalily slzy do očí a já zmizela nahoře. Na zádech jsem cítila máminy a tátovi zmatené pohledy.

Vběhla jsem do našeho pokoje a padla na postel. Ani nevím, proč jsem plakala, ale nejspíš proto, že mi bylo líto, jak jsme se hádali. Po pěti minutách neustálého pláče jsem se vzchopila. Nebudu brečet kvůli tomu trumpetovi, kterej si říká můj brácha. Utřela jsem si slzy a odešla do koupelny. Jen jsem koukla do zrcadla, zhrozila jsem se svých červených očí a to jsem brečela jen chvíli. Opláchla jsem si obličej nejdříve studenou a pak teplou vodou. Znovu jsem se namalovala, převlékla se do mého oblíbeného trička a krátkých kraťasů a šla si připravit školu. Vytáhla jsem učebnici Přírodopisu, zítra píšeme z kostí lidského těla. I když jsem poloupír, tak tohle si zrovna nepamatuju. Byla jsem asi u dvacáté kosti, když mě vyrušil Edward.

„Bell, omlouvám se,“ řekl kajícně.

„Ty taky promiň, nechci se s tebou hádat,“ řekla jsem a podívala se mu do očí.

„Já taky ne, ale nevim, co se to se mnou děje, poslední dobou se cítim jinak,“ řekl a sednul si ke mně. Chápala jsem ho, taky jsem byla zmatená ze svých pocitů.

„Já taky… už od té doby, co jsme se sem přistěhovali,“ odpověděla jsem. Byla to pravda, pořád mám smíšené pocity, když se kouknu na Edwarda, cítím se tak nějak bezstarostně a volně, a když je s jinou, cítím zlost. Prostě je to můj brácha a já se o něj nechci s nikým dělit, no… Namlouvala jsem si.

Zvedla jsem se a přešla ke stereu. Pustila jsem tam mojí oblíbenou písničku od Adama Lamberta – Whataya want from me. Sedla jsem si zpět na zem k učebnici a chtěla se učit.

„Chceš pomoct?“ zeptal se Ed.

„Hmm… tak jo,“ řekla jsem a přisunula se k němu blíž.

„Měla by sis ke každé kosti udělat spojitost mezi názvem kosti a částí těla kde se nachází. Třeba loketní kost je ta k malíčku, ber to podle… třeba těch cigaret LM. Chápeš? Loketní Malíček. Já se to tak učil a pamatuju si to ještě teď,“ začal mi vysvětlovat.

Takhle jsme se to učili docela dlouho, nebo mi to tak alespoň přišlo.

„Ede, jak dlouho už nad tím sedíme?“ zeptala jsem se. Zrovna jsem ležela na zádech, Edward vedle mě a knížku držel nad námi.

„Bello? Vždyť to je asi deset minut, co jsme začali. Tebe to nebaví, viď?“ zeptal se s úsměvem. Jen jsem vyšpulila rty a záporně zakroutila hlavou. Zrovna začala hrát písnička od Bushida a Chakuzy – Mein game.

Ed se nade mě nahnul a políbil mě. Obmotala jsem mu ruce kolem krku a víc si ho k sobě přitáhla. Překulil se nade mě a začal mě vášnivě líbat. Já jako smyslů zbavená mu polibky oplácela. Vzrušoval mě a laskal jako nikdo. V břiše mi lítali motýlci. Náš vášnivý tanec jazyků ukončil docela hlasitý povzdech „Už zase!“ Ztuhla jsem v pohybu a hlavu stočila na stranu. Jasper stál ve dveřích a zakrýval si oči rukama.

„Omlouvám se, já nechtěl, ale Emmett tě chce Bello a Alice mu zakázala za tebou chodit, však víš,“ mluvil s rukou pořád na očích. Já se mu musela zasmát. Edward se ze mě překulil zase na zem. Až teď jsem si uvědomila vyhrnuté tričko, tak jsem ho rychle dala dolů.

„Jazzi? Tu ruku můžeš dát dolu,“ upozornila jsem ho. Edward se na něho díval se zvednutým obočím.

„Na co myslí?“ zeptala jsem se ho v myšlenkách.

„Ále, jen se snaží vyhnat obrázek nás dvou z mysli,“ říkal to tak nějak divně, jakoby až šťastně.

„Omlouvám se, já nechtěl, já jen… Emmett tě volal a Alice ho sem nechtěla… to… pustit za to v tý škole… a ví to tak, že… on se tim jaksi chlubil a…“ plácal páté přes deváté.

„Jazzi, nic se nestalo, jasný? Vždyť jsi z toho měl v obchodě srandu a teď se stydíš? Co to je s tebou?“ zeptala jsem se ho se smíchem.

„Já nevim, tohle mi přišlo takový jiný… “ řekl a už se taky usmíval. Edward nás jen se zdviženým koutkem pozoroval. Mně přišlo divný, že jsem se teď ani tak nestyděla jako poprvé.

„Tak jdeme,“ řekla jsem a vyšla na chodbu. Ed vypnul stereo na, které jsem zapomněla, a následoval mě.

„Co potřebuješ?“ zeptala jsem se Emmetta.

„No, já jen jestli nechceš jít na lov třeba s Jazzem,“ řekl nevinně.

„To jako proč? Co zase chystáš, Emmette?! Kolikrát jsem ti říkala, že na mě nemáš zkoušet ty tvý blbosti!?“ zeptala jsem se ho.

„Jak to víš?“ zeptal se udiveně.

„Víš Emme, já mám mozek a když mě chceš dostat z domu a domlouváš mi lov s Jazzem, kterej o ničem neví, tak mi to asi dojde, nemyslíš?“ zeptala jsem se ironicky.

„Sakra, zkazilas mi strategii,“ brblal si pod nosem.

„To je jedno, co Emm vymyslel, ale půjdeme ne?“ zeptal se Jazz.

„Tak jo, ale Emme, žádný blbosti,“ kývla jsem na něho.

„Jdu s vámi,“ řekl Ed a máma jednohlasně. Všichni čtyři jsme se vypařili z domu jak pára nad hrncem. Ulovila jsem si tři srnky a šla čekat na loučku, kde jsme se měli sejít. Mamka tam už byla.

„Bell, co se děje, že jste se s Edwardem tak pohádali?“ zeptala se.

„Ale nic, už je to v pohodě, jen on…“ nechala jsem větu vyznít do ztracena, protože už přicházel. Jazz přišel chvíli za ním a mohli jsme vyrazit domů. Vběhla jsem do obýváku. Rose s Alicí nad katalogy a Emm byl ani nevím kde.

„Tatí?“ zeptala jsem se táty, který ještě pořád četl, sice už jinou knížku ale budiž.

„Jo, Bell,“ odpověděl a podíval se na mě

„No víš, my v přírodopise probíráme lidské tělo a já si pořád nemůžu zapamatovat ty druhy kostí… Edward se mi snažil pomoci, ale jaksi mi to moc nejde, tak mě napadlo, že když už jsi ten doktor…“ řekla jsem a pokrčila rameny.

„… že bych ti s tím mohl pomoci… “ dokončil za mě. Já jen kývla.

„Tak dobře pojď za mnou,“ řekl a šli jsme do jeho pracovny. Kolem páté odpoledne jsem už všechny uměla.

„Díky, tati,“ poděkovala jsem a dala mu pusu na tvář.

„Není zač, Bell,“ odpověděl a zasmál se. Táta mi vždycky se vším pomůže.

Utíkala jsem do pokoje. Otevřela jsem dveře, ale jen co jsem to udělala, vylila se na mě taková divná hmota. Zakřičela jsem úlekem a prošla dovnitř, ale to jsem neměla dělat. Přetrhla jsem nějakou nitku a na mě se vysypalo spoustu peří.

„Emmette!!! Já tě zabiju!“ křičela jsem. Otočila jsem se do chodby a najednou mě oslepily záblesky. Ten blbec to fotil. Můj křik sem přihnal rodinu. Jazz s Edwardem dostali záchvat smíchu. Alice se taky smála a Rose cukaly koutky. Máma na mě koukala s otevřenou pusou a táta se jen usmál a zakroutil hlavou. „Jako malí.“ Řekl si pro sebe a odešel.

„Emmette Mc’Cartney Cullene, to si uklidíš!“ zakřičela mamka.

„Ty si pitomej,“ pleskla mu Rose. Emm se pořád smál a mě něco napadlo. Emmetta jsem objala. Ta divná lepící hmota pořád lepila. Takže Emm lepil a byl trochu od peří. Ještě šokovaného Emmetta jsem těmi bílými chmýříčky posypala. Teď vypadal jak slepice. Ostatně já také takže… Rose se začala smát taky, sebrala Emmovi foťák a vyfotila ho. Nakonec jsme se pobavili všichni.

„Sakra, ty asi nebudeš moje ségra,“ brblal si pro sebe.

„Jak to, že se nedá nikdy nachytat, aniž bych to odnesl i já,“ mumlal si pod imaginární vousy. Já se jen zachechtala a mířila si to do koupelny. Dala jsem si sprchu, to lepicí vůbec nešlo dolů.

„Alice!“ zakřičela jsem.

„Ano Bello?“ vlezla do koupelny.

„Ono to nejde dolů,“ drhla jsem to dramaticky kartáčem, ale ono pořád nic. Bylo to hnusné a lepkavé. Měla jsem pocit, jako když jsem celá od medu. Měla jsem to na obličeji, rukách i nohách. Alice zmizela a za chvíli se vracela.

„Co to je?“ zeptala jsem se a ukázala na lahvičku v jejích rukách.

„Ehm… ředidlo,“ špitla skoro neslyšně.

„Cože!? No fuj, to na sebe patlat nebudu,“ odpověděla jsem znechuceně. Ble! Pěkně to smrdí.

„Tak jak chceš, ale jinak to dolů nedáš,“ řekla a odcházela, ale tak pomalu, že snad i člověk by byl rychlejší. Herečka.

„No tak dobře, no,“ vydechla jsem rezignovaně. S tím smradlavým ředidlem to šlo snadno, ale pak jsem v koupelně strávila ještě hodinu, snažíc se ze sebe dostat ten smrad. Vešla jsem do pokoje už v pyžámku. Sice bylo teprve něco před sedmou, ale to je jedno. Edward ležel na posteli a četl si knížku.

„Co čteš?“ zeptala jsem se ho.

„Romeo a Julie,“ odpověděl docela zažraně. Jen jsem se zasmála a lehla si. Za chvíli jsem spala jak zabitá…

Vzbudila jsem se chvíli po páté, na mě brzo. To bude tím, že jsem tak brzo spala.Vyšla jsem na chodbu. Ze všech pokojů se ozývaly hlasité vzdechy, jen od mámy ne, ale to bude tím, že táta je v práci. Oklepala jsem se z husí kůže, která mi naskočila, a sešla jsem do kuchyně. Rychle jsem si udělala vaječnou omeletu se slaninou. Měla jsem hlad jako bych týden nejedla. Proto jsem to v sobě měla za chvíli. Přemýšlela jsem nad Joshem a Edwardem. Josh je hezkej a mám ho ráda. Za ten den, co se známe, jsem si ho docela oblíbila. Nicky… já ji tak nemám ráda, je ošklivá a bere mi mojeho Eda.

Sakra Bello vzpamatuj se, je to tvůj brácha a kvůli tobě přeci nepustí k vodě holku, říkal mi jeden hlas. Ale notáák, Eda je tvůj, nenecháš si ho přece vzít od nějaký ošklivky, říkal ten druhý. Sakra už mi hrabe. Dneska nějak moc sakruješ, Bello. Sakra už zase. No co no. Dojedla jsem snídani a loudavě se vydala nahoru snažíc se ignorovat ten rámus. Vydala jsem se do koupelny. Dala jsem si znovu sprchu, namalovala se a učesala.

Jen v ručníku jsem se vydala do šatny, ale v pokoji jsem zůstala o chvíli déle, než byla potřeba. Edward vypadal tak roztomile, když spal.

Stála jsem tam jen v ručníku a pozorovala ho. Zachvěla se mu víčka a on otevřel oči. Jeho zelené oči ihned zčernaly. Já věděla proč a tak když si protřel oči, jestli náhodou nesní, jsem zmizela v šatně a vzala jsem si šaty, boty a doplňky.

„Sakra, to byl sen, hmm to bych si nechal líbit. Sakra Edwarde je to tvoje ségra… “ slyšela jsem Edwarda, jak si šeptem nadával a pak bouchly dveře od koupelny. Vyšla jsem ze šatny a s připitomnělým úsměvem jsem popadla tašku a šla dolů. Bylo teprve šest a tak jsem si pustila film Vzhůru do oblak. Za pár minut přišel Edward už připravený do školy. Jen se na mě podíval, oči mu trošku ztmavly. Zaklepal hlavou a šel do kuchyně.

Když se najedl, přisedl si ke mně a koukali jsme spolu. Byla to sranda. Nejlepší to bylo s tou navigací, jak ji ten kluk vyhodil z okna.

„Ahoj, to už jste vzhůru?“ ptala se mamka. Jen jsme kývli a koukali se dál. Končilo to tak akorát v 7:40.

„Jedete dnes jen s Jazzem,“ přilítla dolů Alice.

„Dobré ráno, Alice,“ řekl Edward. Al jen protočila oči a vlítla do garáže.

„Čau všichni,“ řekla jsem ostatním, kteří se náhle objevili v obýváku.

„Jedeme do školy,“ řekl Jazz a zmizel v garáži taky. Ostatní jeli s Alicí jejím porsche. Jasper si sedl za volant své Audi a já si to mířila ke spolujezdci, ale Edward taky.

„Hej, já tam sedim,“ řekla jsem a sedla si.

„Ne, to já,“ přel se semnou, vyndal mě a sedl si tam sám. Jasper nás po chvíli zastavil a oba posadil dozadu. Stáhla jsem štít, abych mohla Edwarda provokovat, ale nějak jsem zapomněla, kde jsme a Jazz pod náporem našich emocí trošku vyjel do protisměru.

„Jak… jak…??“ ptal se vykolejeně.

„Když ti to řeknu, nepovíš to tátovi, že ne… “ zeptala jsem se a sklopila oči. Jsem hloupá!

„Dobře… “ kývl pořát trochu šokovaně.

„Mám psychický a fyzický štít… “ odpověděla jsem.

„Co?“ zeptal se…


 

< ® >

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

2)  marcela (05.08.2011 20:01)

Moc hezký.

1)  ClaireStew (04.08.2011 15:19)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse Jacob 1