Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robsten2013.jpg

Jen opatrně...

 

 

 

15+

 

Bella

 

Těsně před koncem španělštiny zaklepala na dveře učebny paní Copeová z kanceláře. Přinesla předběžné dotazníky. Ona dodala formuláře a úsměv, od nás se čekalo, že se poprvé dospěle zamyslíme a dáme jasně najevo, kam bychom příští rok chtěli poslat své přihlášky.

Položila je před Lauren Malloryovou. „Rozdáš to, zlatíčko?“

Zlatíčko se s neochotným povzdechem zvedlo. Můj dotazník přede mnou přistál pořádně pomačkaný. Nemusela se namáhat. Jen dva lidi ho schovali bez toho, aby do něj vůbec nakoukli. Jessica a já. Periferně jsem zahlédla, jak jej nahrubo přeložila a zastrčila někam do zadní části španělské gramatiky. Já ho nacpala rovnou do batohu. V zádech jsem celou dobu cítila Edwardův upřený pohled.

 

Obědvali jsme mlčky. Venku se ochladilo, a tak jsme se před pár dny přesunuli do jídelny. Nevadilo mi to. Se všemi těmi zvědavými pohledy kolem bylo jednodušší odolávat jeho kouzlu. Když jsme měli štěstí, chytili jsme velký stůl a sešli se u jídla všichni. Rosalie si sice stále udržovala odstup, ale vzala Emmetta na milost aspoň v tom smyslu, že občas zareagovala na některý z jeho nesčetných pokusů o vtip. Emm patřil do té kategorie lidí, kteří považují za svou povinnost bavit všechny kolem sebe. Popravdě mu to ale nejlíp šlo ve chvílích, kdy se přestal tolik snažit. Doufala jsem, že s Rose to bude podobné a že mu nebude trvat věčnost, než si všimne, že moje sestra potřebuje prostor k nádechu.

Jasper měl místo vedle Alice jisté. Zírali si do očí, culili se na sebe a občas si dali navzájem ochutnat ze svých talířů. Pohled na ně mě skoro bolel. Přistihla jsem se, že Alici závidím. Její bezstarostnost. Její nevědomost. Její… čistotu. Musela jsem si připomínat, co má za sebou a jak moc zaplatila za to, aby tu teď mohla sedět a rozdávat plaché úsměvy.

Ty čtyři jsem dokázala sledovat a vyhodnocovat jejich chování podobně, jako jsem zvládla pozorovat dva páry myšek při jednom ze svých semestrálních projektů na North High. Pokud šlo o Edwarda a o mě… Tenhle projekt se zdál čím dál komplikovanější.

„Bello?“ vytrhl mě z úvah Edwardův tichý hlas. Rychle jsem se pokusila vybavit si, co se zrovna řešilo. „Ty už jsi nejspíš vyplňovala spoustu podobných dotazníků. Na North High vám je určitě posílali rovnou z Harvardu,“ uculil se při té představě. Netušil, že jen popsal skutečnost. Neposílali nám sice dotazníky, ale spoustu velmi seriózních informačních brožurek. Jako by si Harvard a Yale potřebovali dělat reklamu.

„Jo, všude se něco vyplňuje,“ pokrčila jsem rameny a předstírala, že mě plně zaměstnává třídění drobků na stole přede mnou. Nad dva milimetry v průměru vlevo, pod dva milimetry vpravo.

Natáhl se a jediným pohybem smetl můj popelkovský artefakt na zašlapanou podlahu.

„Bello?“ zašeptal znovu, tentokrát opravdu naléhavě a naklonil se při tom tak blízko, že Emmett zmlknul uprostřed věty. „Já s tebou mluvím,“ pokračoval, aniž by se odtáhl.

Konečně jsem k němu zvedla oči.

„Jestli se mě chceš nenápadně zeptat, kam hodlám poslat svoje pitomý přihlášky, tak nikam,“ řekla jsem po minutě, během níž nás bohužel vzali na vědomí všichni u stolu, ale já ji potřebovala, abych dokázala promluvit úplně klidně.

Nevěřícně se usmál. Pak se zamračil. Skoro jsem viděla, jak mu za tím dokonalým čelem lítají zmatené úvahy o tom, jak jsem se k takovému rozhodnutí dopracovala. Pomalu se znovu opřel a bojovně si založil ruce na hrudi. Zadíval se na mě, tentokrát s neskrývanou nespokojeností. Málem jsem si to užívala. Nečekaná změna.

„I Emmett umí lepší vtipy,“ oznámil mi ledově.

„No dovol!“ ohradil se jmenovaný.

„Bezpochyby, protože já o těchhle věcech nežertuju.“ Připadalo mi, že můj hlas snížil teplotu v místnosti. Edward se ale nehodlal vzdát. Zavřela jsem oči. Ten pocit už jsem znala. Únava se přese mě přelila jako těžká studená vlna. Nebyla tu jeho postel, ale stačilo by mi posunout židli k té jeho, opřít se mu o rameno a vybrečet mu do něj všechnu tu nespravedlnost. O co silnější ta touha byla, o to silnější muselo být moje soustředění, abych udržela klidný výraz a tón. Otevřela jsem oči, zhluboka se nadechla a s přemáháním jsem se zakousla do jablka.

Zakroutil hlavou. „Tebe přeci vezmou úplně všude. A dají ti takové stipendium, že si budeš žít jako princezna,“ plácnul dlaní o stůl. I jeho trpělivost měla své meze.

„Jistě, princezna, beru na vědomí,“ přikývla jsem.

Nadechoval se k dalšímu výpadu.

„Mohli bychom to probrat někdy jindy a někde jinde?“ řekla jsem tak tiše, že šmírákům u sousedních stolů to muselo připadat, jako bych se právě omlouvala svému jablku za to, že ho sním.

Pomalu vydechl. „Promiň, jasně,“ promnul si čelo. I on se zdál unavený.

 

Celé dvě hodiny, co se nás pan Banner pokoušel unudit k smrti, jsem na Edwardovi viděla, jak se marně snaží přijít na jediný rozumný důvod, proč neplánuju jít na vysokou. Ušklíbla jsem se. V jeho světě by se o mých důvodech neslušelo ani šeptat a já to rozhodně nemínila zkoušet, ale bylo mi jasné, že něco mu budu muset říct, jinak mi s tím nedá pokoj. Můj jindy celkem spolehlivý mozek se na mě ale tentokrát vykašlal. Naopak – neustále mi podsouval, že Edwardovy argumenty jsou logické a jeho naštvanost oprávněná.

Únava mi dělala společnost celý zbytek odpoledne. Neměla jsem sílu cokoliv vymýšlet nebo řešit. Bylo úterý, měla jsem volno, a tak jsem Edwardovi oznámila, že dnes nepotřebujeme odvoz. Přikývl, ale v jeho pohledu se mihla křivda. Odvrátila jsem se. I tak jsem kvůli němu měla výčitky. Nic o mně nevěděl; muselo mu připadat, že ho jen využívám, že ho k sobě pustím blíž, jen když na něj mám náladu. Nebo – hůř – když od něj něco potřebuju. Jenže jako s většinou věcí ve svém životě, ani s tímhle jsem nedokázala nic udělat.

Při odchodu ze školy jsme narazily na Jessicu. Nastupovala k Marcusovi do auta. Věnoval jí vlídný úsměv. Dokonalý obraz vzorného taťky.

Než jsme došly domů, bylo po idyle. Nic výjimečného. Oba byli výbušní, neustále připravení zaútočit. Prvotní důvod konfliktu byl zřejmý, sotva jsme otevřely dveře.

„Ach bože, už zase,“ zasténala Rose, popadla zbledlou Alici a vystřelily po schodech do pokoje. Slyšela jsem, jak nahoře lomcují zkřivenými okny, aby je co nejrychleji otevřely. Na okamžik jsem se vrátila ven. Několikrát jsem se zhluboka nadechla a vběhla do obýváku. Heidi ležela ve své obvyklé pozici, na podlaze u její hlavy stála obvyklá plechová mísa, ale Heidi se tentokrát netrefila. Se stále ještě zadrženým dechem jsem proběhla do kuchyně a otevřela zadní dveře. Tam jsem nabrala do plic dávku čerstvého vzduchu a vrátila se do obýváku. Na jeden nádech jsem zvládla jen jedno okno, ale i tak to byla velká úleva. Z Marcusovy ložnice ke mně doléhal Jessičin hysterický soprán.

„Co si kurva myslíš? Že po tý couře budu uklízet její blitky? To ses asi posral, ne?“ Přivřela jsem oči a automaticky schovala hlavu mezi ramena ještě dřív, než se ozvalo plesknutí a následná rána. Sykla jsem. Nejspíš to vzala hlavou o dveře. Jessica měla svá privilegia, ale to neznamenalo, že by i ona pravidelně nedostala svůj díl Marcusovy sadistické pozornosti. Navíc ji nebil tak často, takže ztrácela ostražitost a zapomínala se, jak tomu říkával. To byla i tahle chvíle. Každá z nás občas musela uklidit po Heidi. Jeden z Marcusových způsobů, jak nám dokázat, že jsme nicky. Alici se nám dařilo držet stranou. I Marcus při pohledu na ni chápal, že nutit ji k tomu by znamenalo dvojnásobný úklid. Ale Jessica se s tím nehodlala smířit. Tuhle dávku ponížení nezvládala přijmout a raději se nechávala zmlátit.

Postupně se mi podařilo otevřít všechna okna. Natáhla jsem si rukavice, kolem obličeje si jako provizorní roušku uvázala šátek a pustila se do toho. Heidi jsem umyla až nakonec. Moje malá pomsta, o které ale neměla ani tušení. S odlehčeným žaludkem spokojeně spala.

Domem protahoval studený svěží vzduch. Vylila jsem poslední kbelík, zapnula pračku s Heidiným oblečením a myla si ruce ve spodní koupelně. Myšlenky se mi zatoulaly zpátky k Edwardovi. O to víc zabolelo, když jsem za sebou uslyšela Marcusův hlas.

„Šikovná holčička. Nikdo se o maminku nepostará tak jako ty. A ani o tatínka,“ uchechtnul se a natiskl se na mě. Zavřela jsem oči a zachytila se okrajů umyvadla. Vlastní, hodinu stěží potlačovaná nevolnost, byla zpátky.

„Tady ne,“ zachraptěla jsem. Alice nebo Rose by mě mohly hledat…

„Jistěže tady ne,“ zafuněl mi do ucha. Snažil se mi vyhrnout tričko. Tiskla jsem paže k tělu, ale věděla jsem, že to ho nezadrží. „Za minutku v dílně,“ mlasknul a před odchodem mi bolestivě stiskl ňadro. Kousla jsem se zevnitř do pusy, abych nevykřikla.

Odešel.

Zůstala jsem zírat na svůj obličej v zrcadle. Pak se můj pohled posunul ke skříňce napravo od zrcadla. Otevřela jsem ji. Druhou rukou jsem se stále musela přidržovat umyvadla. Proč se to najednou zdálo o tolik těžší? Odpověď jsem znala dřív, než jsem dokončila otázku. Vešla se do jediného slova. Do jediného jména.

Ve skříňce se válela hromada Heidiných záhadných léků, v příšerném svinčíku Jessičiny krámy a pak Marcusovy věci na holení. Holil se postaru. Břitvou. Pomalu jsem ji vzala do ruky. Zavřela jsem oči a představila si to.

Pár minut a byla bych pryč. Definitivně. Už bych se nemusela děsit, co Marcus provede mámě, pokud mu budu odporovat. Nebudila by mě hrůza, že si přišel pro Alici a já tomu nedokázala zabránit. Necítila bych tu obludnou prázdnotu, která mě hltala pokaždé, když jsem si představila, jaké to bude, až se Marcus jednoho dne rozhodne, vydá příkaz a odveze nás odsud. Odveze mě od Edwarda.

Myšlenka na to, že bych se za nějakých deset patnáct minut mohla zbavit všeho, co mě nepřetržitě, ve dne i v noci, dusilo, byla tak lákavá, že jsem břitvu ani neotevřela. Byla jsem si jistá, že pak bych už nedokázala odolat. S přemáháním jsem ji vrátila do skříňky. Sklonila jsem se k umyvadlu a opláchla si obličej. Ručník jsem nehledala. Bála jsem se, že bych v zrcadle ještě jednou zahlédla svoje oči a v nich tamten výraz.

 

 

Edward

 

Peterova hlava se mihla v okně. Vyběhl mi otevřít dřív, než jsem zazvonil.

„Máš?“ promnul si netrpělivě ruce.

„Neměl jsi být podle toho tvýho rozpisu už tři týdny definitivně vyléčený nekuřák?“ ušklíbnul jsem se a zároveň mu přistrčil otevřenou krabičku. Zapálil si a s neskrývaným požitkem potáhl.

„Musím si pořídit ty náplasti. Trochu jsem to podcenil,“ přiznal, ale měl tak dobrou náladu, že mu ji nemohlo zkazit ani tohle drobné ponížení.

„Charlotte tě pochválí,“ mrknul jsem na něj.

Nakrčil čelo. „No vlastně… Ona není doma, víš?“

Chvíli trvalo, než mi to sepnulo. „Aha, takže chudinka Charlotte si myslí, že už jsi z toho venku?“

Rozhlídnul se, jako by ho při doznání viny mohl někdo vyfotit, a rychle přikývnul. Ještě dvakrát si potáhnul, pak odběhl k plotu a odhodil špačka daleko na sousedův pozemek.

„Hrdino,“ ukázal jsem mu zdvižený palec.

„Řeknem si to za deset let,“ uchechtnul se. On mně ukázal zdvižený prostředník.

 

Uvnitř mi došlo, proč má tak dobrou náladu. O stěnu se opíralo neznámé pouzdro.

„Ty už to máš?“ Tak tohle bylo překvápko.

„Jo, je dokonalá.“ Doslova nadskakoval vzrušením. Když šlo o kytary, připomínal Peter pětiletého kluka, který právě dostal obří sadu Lego Star Wars.

Usadil jsem se na své obvyklé místo. Bylo jasné, že moje produkce se odkládá. Peter otevřel pouzdro a něžně vyjmul nástroj. Chvilku dolaďoval, ale poznal jsem, že na ni ještě před chvílí hrál. Kytara byla malá, úplně mu nepasovala do náruče, ale to nemělo vliv na zvuk, který z ní dokázal dostat. Zahrál jednu z vlastních skladeb. Tu, kterou složil pro Charlotte k jejich svatbě.

„Je perfektní,“ zašeptal jsem. Nechtělo se mi rušit to, co z hudby zůstávalo v prostoru kolem nás.

„Stáhnul jsem ho ještě o stovku, ale víc jsem nechtěl, i tak ji prodal pod cenou. Přesto… je to celkem balík, Edwarde. Není to trochu přehnanej dárek?“ Když mi minulý týden řekl, že by mi mohl sehnat kvalitní nástroj za čtyři sta dolarů, ještě jsem váhal. Asi deset vteřin. Teď, když jsem si už jasně dokázal představit, jak bude vypadat a znít v Belliných rukách, jsem si zaboha nemohl vzpomenout, proč jsem pochyboval.

Vypsal jsem mu šek. Celou dobu jsem se usmíval jako idiot. Dnešní hodina u Petera perfektně vylepšila tenhle mizerný den. Přehrál jsem mu všechno, co jsem se za poslední tři dny nadřel, sbalil jsem oba nástroje – svůj i Bellin – a vyrazil k domovu. S obvyklou zajížďkou.

Už několik týdnů jsem ji večer neviděl venku. Dneska tam byla. Zase hleděla na hvězdy. Tehdy poprvé jsem si nebyl jistý, ale teď už jsem znal dokonale její siluetu i každé její gesto. Seděl jsem tam, zíral na ni a netrpělivostí se mi kroutily palce na nohou. Bylo tak strašně lákavé vyběhnout za ní a dát jí ten dárek hned teď…

Když jsem se z Rosalie pokoušel dostat datum Belliných narozenin a ona mi po dvoudenním otravování přiznala, že je měla před deseti dny, měl jsem co dělat, abych za ní neběžel a nevynadal jí. Holka jedna pitomá potetovaná tvrdohlavá… Nápad s kytarou přišel skoro okamžitě. Dostane balíček dva v jednom. Dárek plus moje malá pomsta. Bude mít šílenou radost a zároveň se na mě šíleně naštve. Protože samozřejmě že věc za několik stovek prostě byla moc. To jsem chápal dokonce i já. Ale nemohl jsem si pomoct. Potřeboval jsem se k ní nějak dostat. Pokud bude tenhle ujetý nápad fungovat, tak mě to vyjde vlastně strašně levně.

Postava u domu se pohnula. Sáhl jsem na kliku a otevřel dveře. V autě se automaticky rozsvítilo. Strnul jsem s nohou ve vzduchu. Obrátila se. I ona ztuhla. Pak se rozběhla směrem ke mně. Položil jsem nohu na chodník. Víc jsem nestihl. Zastavila se na místě, kde ji zachytil okraj světelné kaluže z nejbližší pouliční lampy. Vytřeštil jsem oči. Měla na sobě jen kalhotky a tričko. Byla rozcuchaná a děsivě bledá.

„Vypadni odsud!“ zakřičela na mě. „Přestaň na mě zírat a prostě vypadni!“

Nečekala na mou reakci a tryskem se vracela k domu.

Úplně omráčený jsem zavřel dveře, nastartoval a pomalu se odlepil od kraje silnice.

Než jsem přijel domů, bylo mi definitivně jasné, že tohle není normální. Byl jsem do Belly blázen, ale došlo mi, že je tu i možnost, že s ní není něco v pořádku. Mnohem pravděpodobnější se mi ale zdálo, že něco nebude v pořádku s dalšími lidmi v tom hnusným baráku.

Vešel jsem do obýváku. Z toho rozdílu v atmosféře mě bodlo v žaludku.

Pozdravil jsem a zastavil se pohledem na Carlisleovi. Pomůže mi? Musel jsem to risknout.

 

 

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

9)  martisek (29.10.2013 09:55)

Ježkovy voči, tohle je šílenost chudák Bella. Jak dokážeš psát něco tak... děsivýho a mráz nahánějícího. Smekám pomyslný klobouk i přesto, jaký z toho mám pocit, je to skvělé.
snad už to konečně bude lepší

Janebka

8)  Janebka (29.10.2013 09:15)

Hmm, jasně, a je to tady!!!! :'-( Nádech a zase hluboký ponor!!!!
Ambřičko, vážně se omlouvám za svoji troufalost, už nikdy si nebudu stěžovat! ! Vždycky může být hůř a je mi jasné, že tohle byl ještě jen čajíček z toho, co máš připraveno.
Jak jen je možné, že i přes tu šílenou atmosféru, podmínky a vůbec ........ musím číst dál? Je mi strašně, z Marcuse se mi dělá špatně, z celého prostředí, které "vytvořil", z pocitů Belly bych v jednom kuse řvala, Edwarda samozřejmě myluju, aáách, děláš mi v tom pořádnej bordel!
Mylovaná ambřičko, strašné!!!! Šílené!!! A hluboké!!! ;)
Děkuji!!!

Yasmini

7)  Yasmini (28.10.2013 23:31)

Z té poslední scény jsem na hadry, to je ti doufám jasné. A to představení před zrcadlem bylo taky srdcervoucí.

Nosska

6)  Nosska (28.10.2013 22:23)


Už začíná přituhovat, už se začínám bát toho, co se bude dít dál.
Ta kytara musí být určitě moc krásná Snad ho s ní nepřetáhne
Miluju jejich obědy, jejich chvilka společného vesmíru
Díky a těším se na příští

Lena

5)  Lena (28.10.2013 22:15)

Moc se těším jak to bude pokračovat. Markusovi bych zakroutila krkem. Holky by potřebovaly nějakou naději na lepší časy.

4)  BabčaS (28.10.2013 22:10)

Kate

3)  Kate (28.10.2013 21:57)

Pomůže! To je přece jasný. Úžasná kapitola. Já bych toho Marcuse nejradši... A ten dárek pro Bellu je naprosto geniální, ale bojím se, že ho nepřijme, nebo co hůř, že to zjistí Marcus a bude po dárku. A moc se mi líbilo to, jak Bella popisovala Alice s Jasperem. A doufám, že si Rose k Emmovi taky najde cestu. Skvělá kapitola.

emam

2)  emam (28.10.2013 21:54)

Eh, jak to můžeš takhle utnout. Jestli nebude zítra další kapitola tak to považuji za nehumání přístup ke čtenářům

1)  Romy (28.10.2013 21:50)

Ty nás ale rozmazluješ. Už aby jim někdo pomohl. Mám pocit, že v tom kriminále za eventuální vraždu by se měla lépe.

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek