24.10.2013 [22:45], ambra, ze série Čas probuzení, komentováno 24×, zobrazeno 4779×

Co naděláš.

 

 

Omlouvám se za prodlevu, dovolila jsem si dovolenou:). Snad vás tu ještě mám ♥

Edward

„Každá dvě tělesa se navzájem přitahují stejně velkými gravitačními silami Fg, –Fg opačného směru. Velikost gravitační síly Fg pro dvě tělesa je přímo úměrná součinu jejich hmotností m1, m2 a nepřímo úměrná druhé mocnině jejich vzdálenosti r,“ recitoval jsem poslušně.

„Fajn,“ kývla nevzrušeně. Za dva týdny už jsem si stihl zvyknout, že i kdybych přišel s novou teorií o teorii relativity, s Bellou Swanovou by to nijak zvlášť neotřáslo. „A teď mi sestav ten vzorec,“ posunula směrem ke mně otevřený tlustý sešit. Většinu stránky pokrýval můj škrtanci vylepšený hrabopis. Jako předěly dokonalosti do toho chaosu zasahovalo její úhledné a zároveň originální písmo bez jediné známky zaváhání.

Poškrábal jsem se tužkou mezi obočím. Obvyklá zdržovací taktika.

Pokud zrovna nechci řešit naši hmotnost, vychází mi, že čím menší bude vzdálenost mezi námi, tím větší budou gravitační síly Fg a –Fg, kterými se budeme navzájem přitahovat.

Hm, k téhle definici bych možná vzorec sestavit zvládl. Jedna proměnná by určitě byly Belliny štíhlé bílé paže. Ve dnech, kdy mě chodila doučovat, jsem nastavil časovač na termostatu tak, aby se chvíli před naším příjezdem o pěkných pár stupňů zvýšila teplota v domě. Bellina mikina se nejpozději do deseti minut ocitala přehozená přes opěradlo židle.

A další hodnota do mého osobního výpočtu: Když jsem měl štěstí, smotala si moje mučitelka vlasy do ledabylého uzlu. Zapíchla do něj tužku a on nějakým zázrakem držel na místě. Někdy i pět minut.  A já pak na jejím krku a rameni zahlídnul část té její dračí hlídačky. Umíral jsem touhou vidět ji celou. Tu saň a koneckonců i Bellu. Což ovšem byla možnost tak nedosažitelná, že jsem ji ze vzorce rovnou vyškrtnul.

Ale byly tu jiné nadějné konstanty. Například moje postel. Jo, ten sešit Bella posunovala po mé posteli. Seděli jsme naproti sobě – já, pohodlně rozvalený mezi polštáři v čele, Bella, narovnaná, jako by spolkla pravítko, s jediným malým polštářem v náručí, usazená v nohách mého najednou zbytečně velkého lůžka.

Přejela si dlaněmi přes napjatou látku kalhot na stehnech a kolenou. Tohle gesto znamenalo jediné – docházela jí trpělivost. Ten den už poněkolikáté.

„No tak, Edwarde, máme posledních dvacet minut,“ vrhla na mě úpěnlivý pohled. Jediný projev emocí, který si při doučování dopřála. Jenže já měl po dvou hodinách všech teorií právě dost. Posunul jsem sešit zpátky k ní, protáhnul si přesezené nohy a zašklebil se na ni.

„Díky za připomenutí. Jdu připravit večeři. Za dvacet minut tě čekám v kuchyni.“ Frustrovaně se zadívala na místo, kam jsem měl vypotit ten podělaný vzoreček. Pak sešit s rezignovaným povzdechem zavřela a taky si protáhla nohy. Tři vteřiny jsem fascinovaně sledoval, jak na nich několikrát pokrčila a zase narovnala všechny prsty. Většinou nenosila ponožky. Naznačil jsem jí, že není v Arizoně a že tady riskuje nějakou smrtelnou chorobu, ale nijak zvlášť jsem na ni netlačil. Koneckonců – získal jsem tak výhled na další kousek její nahé kůže. Měla moc hezká chodidla. Útlá a bílá. Zároveň byla stoprocentně její, protože když už člověk málem sténal nad tou dokonalostí, přišel pohled na její ukazováčky, které byly o pěkných pár milimetrů delší než palce. Bylo to jako její značka. Kombinace dokonalosti a bizarnosti, schopnost okouzlit a šokovat zároveň.

Všimla si, že ji šmíruju a pobaveně zvedla obočí. „Tak si to tu zatím posbírej,“ zahučel jsem a vystřelil ze dveří. Po dvou krocích jsem se ale zastavil a dřepl si na podlahu. Jako vždycky.

Bella Swanová nepotřebovala dvacet minut na to, aby si uklidila svoje věci. To zvládla za dvacet vteřin. A pak, každý den o něco rychleji a odvážněji, vzala do ruky mou kytaru. První dny se sotva dotkla strun, jen jako by si chtěla připomenout ten pocit; pak přidala pár tichých akordů. Teď si už třetí den tiše broukala nádhernou melodii. Neznal jsem ji; byl jsem si jistý, že ji musela složit ona, protože kdybych ji někdy předtím slyšel, určitě bych si ji pamatoval.

Měla krásný hlas, trochu zastřený a plný smutku, který mě drásal, ale zároveň byl jako droga. Ještě neskončila a já už toužil po další dávce.

Do kuchyně jsem se odplížil, až když kytaru s tichým povzdechem vrátila do stojanu. Dorazila za mnou obvykle do pěti minut; přesně tolik času jsem potřeboval na to, abych ohřál jídlo, které nám připravila Esme.

Smutek z jejího hlasu jí ještě chvíli zůstával v očích. Seděla naproti mně, skoro jsme se dotýkali koleny, ale nepochyboval jsem, že doopravdy je v tu chvíli na nějaké vzdálené planetě, kde nežije nikdo a nic, jen se tam jednou za tisíc let narodí jediná a jedinečná Bella Swanová. Geniální holka s nádherným hlasem a kůží tak bledou, že jsem prakticky neustále musel myslet na to, jestli bych ji dokázal rozehřát.

Máma se z knihovny vracela na minutu přesně. Zvuk jejího auta na příjezdové cestě působil jako výstřel ze startovní pistole. Z pracovny se vynořil Carlisle s brýlemi zapíchnutými do světlých šedivějících vlasů a na schodech se ozval dusot, jak mí trhlí bratři letěli přivítat maminku. Ve skutečnosti si samozřejmě chtěli urvat těch pár minut, kdy se Alice a Rose přesouvaly z mámina do mého auta. Kdysi jsem viděl dokument o tokajících tetřevech. Při pohledu na ně jsem si ho vybavoval do nejmenších detailů.

Rose, Alice a Bella nebyly doopravdy příbuzné, ale spojovala je ta trochu děsivá záhadnost a odstup, který si tak úzkostlivě udržovaly.

Nejdřív jsem si myslel, že Rosalie bude snadná kořist. Klasická ukázka předsudků vůči vyvinutým blondýnám. Byla snad ještě plašší než Bella a všimnul jsem si, že snese sotva letmý dotek a to ještě od Esme nebo od Belly. Emmett občas kvílel, že má pocit, jako by se vrátil do doby, kdy mu bylo třináct, a významně naznačoval, že jeho pravá ruka se znovu dostává do formy.

Jasper na Emmovu upřímnost reagoval po svém. Beze slova otevřel pusu a ukazováčkem naznačil, že se pokouší vyvolat si zvracení. S Emmettem jeho jednoznačné odsouzení ani nehnulo. Nikdy jsem úplně nepobral, že ti dva devět měsíců popíjeli stejnou plodovou vodu.

Alice, to byla kapitola sama pro sebe. Kdyby byla normální – Bella by mě za tohle označení celkem jistě zabila – tvořili by s Jasperem takovou tu dokonalou kombinaci, se kterou se člověk setká sotva jednou za život. Jenže v Aliciných očích uvízly věci, o kterých jsem si byl naprosto jistý, že by pro mého citlivého bratra znamenaly zkázu. Děsil jsem se, co s ním bude, až zajdou dál. Protože pokud Rose a Emmett mohli být pár, o Alici a Jasperovi se nedalo pochybovat.

Skoro každý večer se Emmett nakvartýroval Jasperovi do pokoje. Na pokec, tak tomu říkal. Ve skutečnosti vedl monolog, na který Jasper jen občas zareagoval souhlasným, nebo – častěji – nesouhlasným zvukem. Napadlo mě, že Jasper toho vlastně nenamluví o moc víc než Alice. Naše pokoje měly společnou terasu. Seděl jsem na své straně, kouřil, sledoval hvězdy, skrz pootevřené okno poslouchal ten nevyvážený rozhovor a říkal si, jak asi na ostatní působíme my dva. Bella a já. Jestli někdo kromě Esme, jejíž radary by rozhodně mělo využívat NATO, nějaké my dva vnímá. Marně jsem se snažil spočítat, kolikrát jsem se Belly Swanové za ty poslední týdny zkoušel dotknout. Byla milá – většinou, neodstrkovala mě, to ne, nic tak dramatického, ale bylo to, jako bych se pokoušel chytit nějaké malé vyplašené zvířátko. Pokaždé, když jsem rozevřel ruce, byly moje dlaně prázdné. Zůstala jen vůně a pocit, že jsem ji skoro měl.

Bella

Esme byla první žena v mém životě, které jsem mohla skutečně důvěřovat. Ne že bych to doopravdy udělala. Došlo mi to, když navrhla tu věc s knihovnou. Kdyby souhlasila s tím, že u nich všechny tři budeme trávit několik odpolední každý týden, nejspíš by mi to po pěti minutách začalo připadat podezřelé a nikdy bych nepřekročila práh jejich domu. Vycítila to? Vždyť se mnou mluvila sotva pár minut. Později mě napadlo, že je jako zkušený krotitel. Nepotřebuje mnoho času, aby rozeznal, co na jeho svěřence platí. Na koho může zatlačit a kolem koho musí našlapovat zlehka, zlehýnka.

A tak zatímco jsem se pokoušela nacpat něco do hormony rozhozené hlavy Edwarda Cullena, moje sestry se staly hlavním tahákem místní knihovny. Rose se spokojila s tím, že pomáhala staré paní Clarkové tlačit vozík a zařazovat vrácené výpůjčky; Alice zatím proti své vůli posílila šeptandu o svém autismu, protože během dvou odpolední zprovoznila v knihovně počítačový program, jehož spuštění odkládali půl roku. Neměli peníze na odborníka, který by je zaškolil.

No, tak teď měli Alici. Zaškolila všechny včetně paní Clarkové.

Vydělávaly si sotva pár dolarů, za což se Esme neustále omlouvala, ale byla bych vděčná, i kdyby tam měly být zadarmo. Moje sobecké já si užívalo, že se můžu naprosto soustředit na Edwarda. Na jeho znalosti a neznalosti. Na jeho dokonale nedokonalý úsměv. Na tu děsivě lákavou a intimní vůni jeho pokoje.

No tak dobře. Občas to chtělo trochu vyvětrat. Měli doma hrozně přetopeno. A to jsem byla zvyklá na arizonské vedro. Ale bála jsem se o tom mluvit; co když to byl jen můj subjektivní pocit? Co když mi bylo horko z jeho blízkosti? Z toho, jak musím neustále předstírat nezájem? Někdy jsem se cítila tak vyčerpaná, že jsem skoro zoufale toužila prostě si lehnout na jeho stranu té pitomé obří postele, přitulit se k němu, zavřít oči a spát. Jenže jen ta představa způsobila, že jsem musela okamžitě do koupelny, kde jsem si pět minut chladila rozpálenou tvář. Nejspíš si musel myslet, že mám permanentní zánět močového měchýře.

Ach bože, a pak ta jeho kytara, samozřejmě. To utrpení, než jsem se poprvé odhodlala na ni sáhnout. Ta slast, když jsem se konečně dotkla strun. Ten děs, když jsem čekala, jestli do pokoje nevběhne rozzuřený Edward.

Zpětně mi ty první týdny u Edwarda připadaly jako sen. Nejlepší část mého života. Kdybych si to uvědomila včas, víc bych si každý ten vysilující okamžik vychutnala. Jenže jsem – přesně jako Jana Eyrová – netušila, že můj šťastný čas na Thornfieldu je přesně vymezený.

Unavená ale spokojená jsem dosedla na sedačku v bistru. Patřilo k supermarketu všemocné paní Newtonové, ale usoudila jsem, že nastal ten správný čas na vyžehlení mé pověsti. Vedle sebe jsem poskládala tašky se všemi nákupy. Aliciny boty, teplé a hlavně nepromokavé bundy pro nás všechny, pár knížek a nějaké prádlo. Pro mě. Rose málem vypadly oči z důlků, když jsem do malého košíku položila černou podprsenku s krajkovými ramínky.

„To je na ven,“ pokrčila jsem rameny. Nedokázala jsem se jí podívat do očí. Měly jsme dohodu – pro Marcuse jen to nejhorší. Tímhle gestem jsem dávala najevo, že si dokážu představit něco intimního i mimo naše domácí peklo. Nemohla jsem Rose vysvětlovat, že představa je příliš silné slovo. Jen jsem se někdy v noci nechala unést a po dnech plných odříkání a přetvářky jsem trochu snila. Snila jsem o tom, jak se Edward Cullen dotkne mého ramene – přesně na tom místě, na které se občas nekontrolovatelně zahleděl – a trochu posune výstřih mého trička. Zoufale jsem toužila, aby pak nespatřil ošklivě vystouplé klíční kosti a ramínko seprané bavlněné podprsenky.

Jen jsem snila, jak jinak. Zvládla jsem krást, když jsem musela, ale lhaní byla moje Achillova pata. Pokud bych dovolila Edwardovi, aby se mě dotknul, už nikdy by to nemohl udělat Marcus. A já bych mu řekla, proč už mu nepatřím.

A pak by někdo umřel.

Já, zcela jistě. Ale ještě přede mnou moje máma, protože Marcus vždycky říkal, že ho nebaví akce, která nemá patřičnou reakci. Na Edwarda by si možná netroufnul. Ale spoléhat jsem na to nemohla. A pak tu byla Alice a Rose, samozřejmě…

„Co si dáte?“ Servírčin odměřený hlas mě probral z nepříjemných myšlenek. Nejdřív jsem si myslela, že ji na nás upozornila paní Newtonová, a proto je tak nepříjemná, ale pak jsem si uvědomila, že ji znám ze školy. Lauren Malloryová. Chodila se mnou na spoustu předmětů. Vlastně přesně na ty, na které se mnou chodil i Edward. Ano, její nenávistný pohled jsem znala už ze školy. Byla krásná; dokonce i v zástěrce a čepečku jí to slušelo. Vypadala jako ty dívky z filmů, v nichž vede z podobného bistra, ve kterém pracovala Lauren, děsivě jednoduchá cesta do šťastného života.

„Ahoj,“ usmála jsem se na ni. Nezareagovala. Pokrčila jsem rameny. „Pro mě velké latté a borůvkový koláč. Alice?“ zvedla jsem tázavě obočí. Ukázala na lístek. „Ještě čokoládu a hranolky,“ otřásla jsem se mimoděk nad tou kombinací.

„Pro mě černou kávu, koláč a slušné chování,“ nadiktovala svou objednávku Rose, jako vždy naprosto nevzrušeným hlasem. Lauren si vše zapisovala, u posledního bodu ale prudce zvedla hlavu.

„My se tady slušně chováme jen k těm, co si to zaslouží,“ sykla a odkráčela dřív, než jsme se zmohly na nějakou přijatelnou odpověď.

„Kráva,“ pokrčila nakonec rameny Rose.

„Nejspíš nám plivne do kafe,“ povzdychla jsem si. Automaticky mi naskočilo složení slin zdravého člověka. Vážně velká spousta sajrajtu.

„Slyšela jsem…“ Rosalie zaváhala. Alice se na ni zamračila. Nesnášela věty, které začínaly slyšela jsem.

„Tak to vyklop,“ přikývla jsem. Navzdory Lauren Malloryové jsem měla dobrou náladu. Nemusela jsem krást a Marcus nám už pár týdnů dával pokoj.

Rose se naklonila blíž. Alicin úšklebek připomínal halloweenskou masku.

„Prý s ní Edward něco měl. Kdysi,“ doplnila rychle. Než jsem stihla rozdýchat tu neznámou bolest v hrudi, stál u našeho stolu další fanoušek.

„Hezké odpoledne, děvčata.“ Možná nebylo úplně fér, že šerif Swan schytal výraz, který jsem v té chvíli prostě nedokázala ovládnout. Ale já věděla nejlíp, že život většinou není fér.

„Byly jste nakupovat?“ vrhl významný pohled na tašky.

„Jo, zatknete mě?“ vyjela jsem na něj. Ani to s ním nehnulo. Jen přimhouřil oči. Celou dobu, co jsme se navzájem měřili, se ani jeden z nás nenadechl. Vyhrála jsem. Odvrátil se první.

„Nezapomeň na naši domluvu, Bello. Černým ovcím se většinou nevede moc dobře. A jsem si jistej, že černý labutě na tom nebudou líp.“

Když se konečně rozhodl odkráčet, zjistila jsem, že Lauren stála celou dobu za ním. Její úsměv mohl znamenat dvě věci.

Buď nám vážně plivla do kafe, nebo slyšela všechno, co mi šerif Swan řekl. Při mém štěstí se nejspíš stalo oboje.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

4)  Janebka (25.10.2013 11:08)

Mylá ambřičko, řekla bych, že jsem téměř v rauši!! Domnívám se, že na dovolenou bys měla jezdit mnohem častěji, a já bych se aspoň vyhnula předčasnému infarktu!
Merline, fakt jsem takovou troufalost vůbec vypustila do klávesnice? Je mi jasné, že při příští kapitolce toho budu náležitě litovat!
Ale nemohu nikterak potlačit a ovládnout výraz skoro uspokojení, že naši hrdinové dostali oddechový čas na životadárný nádech!!!
A já s nimi!!! Uffff!!!!
Krásnéééé!!!
Děkuji!!!

3)  Kate (25.10.2013 10:22)

Ach, konečně jsem se dočkala další úžasné kapitoly. Krásný život, když Bella Edwarda doučuje... Užívala jsem si jejich pocity. Krásné vylepšení dne, děkuju, Ambři. Ale jeden hlásek někde vzadu mi říká, že to nebude na dlouho. Úspěšně ho potlačuji.

2)  SestraTwilly (25.10.2013 00:02)

Ambra krásna kapitolka. "Jenże jsem přesne jako Jana Eyrová,netušila,že můj šťastný čas na Thornfieldu je
přesně vymezený." Z tejto vety ma dosť zamrazilo.Ich vzťah sa začína vyvíjať sľubne,dievčatá konečne majú co
jesť,obliecť si.Ja som vedela,že Esme to zariadí aj s Rose,aj s Alice...o to je tá veta desivejšia.Mám pocit,že Markus čoskoro naruší túto idylu.
Emmett...klasika,tak isto Jasper.

«   1 2