Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robsten2013.jpg

V začarovaném kruhu.

 

Edward


Pokaždé, když se mi o nich zdálo, jsem věděl, že sním. Celou dobu, co nade mnou tančily, skláněly se ke mně, usmívaly se, líbaly mě a jejich dlouhé světlé vlasy mě šimraly na tváři, jsem si to opakoval:

Tohle je sen, kámo. Dneska nebudeš řvát.

Přesto to, co mě ze snu o andělech, jak jsem mu říkal, pokaždé vytrhlo, byly moje vlastní hlasité vzlyky. Ještě se zavřenýma očima jsem se otočil na břicho, abych je ztlumil v polštáři, který býval tak mokrý, jako bych brečel už celé hodiny.

Nepamatoval jsem si, kdy to začalo. Byly se mnou odjakživa. Velký anděl – žena, a dva malí andělé. Dívky byly naprosto stejné, takže jsem si až s lety ujasnil, že jsou dvě.

Tušil jsem, že tenhle sen nějak souvisí s mou biologickou rodinou, i když se tomu dalo jen těžko uvěřit.

Rodiče mě adoptovali krátce po mých druhých narozeninách. Co si může pamatovat dvouleté dítě? O mé minulosti nevěděli nic. A já, možná ze strachu, že by mi někdo vysvětlil, že tenhle sen vůbec nic neznamená, jsem o něm nikdy nikomu neřekl. Dokonce v době, kdy jsem procházel obvyklými problémy adoptovaného dítěte a Esme mě dvakrát týdně vozila na terapii, jsem odolal. To, že mám vlastně velké štěstí, i když se na mě biologičtí rodiče prokazatelně vykašlali, mi doktorka Kate zvládla vysvětlit bez toho, že bych jí musel říct úplně všechno.

A tak se mnou zůstaly. Dál jsem je měl jen pro sebe.

To ráno jsem měl poprvé pocit, že se něco přeci jen změnilo. Jako obvykle po noci s anděly jsem stál v koupelně před zrcadlem a zkoušel odhadnout, jak dlouho bude trvat, než budou moje oči zase vypadat normálně. Doznívající smutek sebou občas přinesl kousek nové, zajímavé melodie, a tak jsem nespěchal. Ale hudební část mého mozku tentokrát mlčela. Objevilo se jiné, neznámé nutkání.

Poprvé v životě jsem intenzivně zatoužil někomu o nich říct.

Představa naslouchající Belly byla neuvěřitelně lákavá.

 

 

Její nálada, když jsem je o půl hodiny později nabíral do auta, mě rychle vrátila na planetu Těžký život puberťáka. Vyhýbala se mému pohledu a pozdravila mě sotva na půl pusy. Navíc vynechala mé jméno. Vždycky mě zdravila Ahoj Edwarde. Líbilo se mi, jak to vyslovuje. Zvlášť Edwarda si vychutnávala. Dokázala do toho jediného slova vložit přesně takové množství ironie, které jsem zvládl zachytit jen já. Jako bych si, kruci, to svoje literární jméno vybral. Přesto to od ní znělo zároveň známě a důvěrně. Peter by mě nejspíš poučil, že mám svůj sluch využívat k užitečnějším věcem, než je analýza hlasu holky s vlasy jako papoušek, ale nemohl jsem si pomoct. Cokoliv, co souviselo s Bellou Swanovou, jsem analyzoval automaticky a rád.

Takže mě ještě ani nestihlo přejít zklamání z jejího nezájmu, když jsem si všiml, že nevypadá vůbec dobře. Jasně, vždycky byla bledá; podezříval jsem ji, že se i v Phoenixu vyhýbala slunci, aby nenarušilo její gothic vzhled, ale dneska se zdálo, že by stačilo dotknout se jí prstem a zbyla by z ní jen hromádka porcelánových střepů. Fialové kruhy pod očima se ani nesnažila zamaskovat. Navíc se ve chvíli, kdy se chtěla opřít, zatvářila, jako by na sedadle spolujezdce někdo zapomněl fakírské lůžko.

„Jsi v pohodě?“ zeptal jsem se tiše. Vzpomněl jsem si na shrbenou postavu večer před jejich domem, na tmavá okna i na svůj strach.

Místo odpovědi se na mě jen zadívala. Nikdy v životě jsem neviděl tak prázdné oči. Nakonec se odvrátila. Do školy jsme dojeli bez jediného slova.

 

 

Seděla vedle mě pod přístřeškem u tělocvičny, zírala do prázdna a bez velkého nadšení okusovala jablko. Popravdě mě překvapilo, že vůbec přišla. Během dopoledne jsme měli dvě společné hodiny; na obou mě ignorovala. Nemusel jsem si to brát osobně, tentokrát ignorovala i učitele, což jí jindy dělalo mimořádné potíže.

„Myslel jsem, že jsi na mě naštvaná,“ rozhodl jsem se prolomit napětí mezi námi. Ztěžka si povzdechla, polkla sousto a teprve potom se ke mně obrátila.

„Ty za nic nemůžeš,“ zavrtěla hlavou. „Vlastně… přemýšlela jsem o té tvé… nabídce… ta práce by se mi opravdu hodila. Ale u vás doma to nepřichází v úvahu. Napadlo mě… co třeba školní knihovna?“

Tak tohle bylo překvapení měsíce. Nadšení jsem si ale zatím nepovolil. „S tím Carlisle nebude souhlasit. V čem je problém? Nebudeme sami, u nás se pořád někdo motá.“ Bohužel.

Sklopila hlavu, jako by se rozhodovala, jestli mi může a chce říct víc.

„Nemůžu je nechávat samotné. Ne tak často,“ zamumlala. Znovu zavrtěla hlavou, ale tentokrát tak prudce, až jí z hlavy sklouzla kapuce. Rychle jsem přemýšlel. Pokud propásnu tuhle šanci, další nejspíš nedostanu. Nehledě na to, že mi dal Carlisle čas do konce týdne.

„Heleď, stejně vás vozím domů. Pokud teda někam záhadně nemizíte,“ připomněl jsem včerejší divné odpoledne. „Ne že bych chtěl dělat ramena, ale máme vážně velký barák. Jakože fakt velký. Takže se prostě jen třikrát týdně cestou k vám domů stavíme na dvě hoďky u nás doma. Rose a Alice si můžou zalézt do pokoje pro hosty nebo k Esme do pracovny a dělat si tam třeba úkoly.“

Snažil jsem se, aby to vyznělo uvolněně a zároveň přesvědčivě, ale popravdě jsem naprosto netušil, jestli mi to doma projde. Naši byli přátelští, to jo, ale vždycky u nás platila tichá dohoda, že vlastních hlučných dětí mají až dost, takže návštěvy kamarádů se konaly v podstatě jen u příležitosti našich narozeninových oslav. Kamarádky si zatím vodil jen Emmett a to důsledně v době, kdy byli rodiče bezpečně z dohledu.

Bella se na mě zadívala. Její zdvižené obočí bylo víc než výmluvné. Jako by mi viděla do hlavy.

„Třikrát týdně tři lidi navíc? To není sranda, Edwarde. Navrhuju, abys to nejdřív ověřil,“ řekla se špatně skrývanou nadějí v hlase. Málem jsem zapomněl zavřít pusu. Protože bylo evidentní, že ji tahle možnost taky napadla. Jen nemohla uvěřit, že napadla i mě. Takže co teď? Když přemluvím Esme, bude mě Bella opravdu doučovat?

„Ověřím to,“ pokrčil jsem rameny, jako by to měla být naprostá formalita. „Ale zbytečně to dramatizuješ. Naši jsou vážně v pohodě.“ Hlavou mi proběhly všechny možné Esmeiny reakce. Taky matná vzpomínka na těch pár situací, kdy jsem ji doopravdy naštval. Ne, tohle nebude ten případ. Přemluvím ji. Najednou bylo strašně lehké usmát se na Bellu upřímně.

Viditelně si oddechla a s chutí dojedla druhé jablko.

 

 

Bella


Bylo načase přiznat si, že jsem totálně v háji. Tohle bylo skutečné peklo. Maloměsto, kde jsme tak nápadní, že víc už to snad ani není možné, maloměsto bez možnosti přivýdělku, maloměsto, kde se mě rozhodl sbalit kluk, který absolutně nechápe, na jak tenký led se pouští.

Ocitla jsem se v pasti. Měla bych se mu vyhýbat. Měla bych ho zachránit. Místo toho je zrovna on naší jedinou šancí. Bez jeho peněz tu nevydržíme ani měsíc.

Ale tyhle trable nebyly nic v porovnání s tím, že jsem se mu nechtěla vyhýbat. Protože i když to byl naprostý nesmysl a lež a pitomý blud, s Edwardem Cullenem jsem se z nějakého důvodu cítila v bezpečí.

 

 

Ze zvyku jsem Alici zkontrolovala úkoly. Už dávno to nebylo nutné. S čísly na tom byla líp než já a ve všech písemných úlohách jako by si vynahrazovala to, že nemůže mluvit. Překvapivá slovní spojení, ohňostroje přívlastků a košatá souvětí. Občas mě napadlo, že jestli tohle přežije a dostane se někdy ven, bude z ní nejspíš slavná spisovatelka.

Rose s úlevným výdechem zavřela cvičebnici matematiky a spokojeně se protáhla.

„Můžeme?“ mrkla na mě. Poklepala jsem na knihu na svém klíně. „Čekáme jen na tebe.“ Tohle byl jeden z našich lepších večerů. Po tom minulém jsme věděly, že Marcus si teď musí pár nocí udobřovat Jessicu. Mohly jsme se volně nadechnout.

Alice i Rosalie se uvelebily v postelích tak, aby na mě viděly. Otevřela jsem knihu a pustila se do toho. Janu Eyrovou jsme četly nejmíň desetkrát, ale nikdy jsme se jí nedokázaly vzdát na dlouho. Právě jsme začínaly naši oblíbenou pasáž. Jana přijíždí na Thornfield a setkává se s paní Fairfaxovou. Vzduch v naší mrňavé ložnici se skoro neznatelně chvěl očekáváním věcí příštích. Jana má v tuhle chvíli všechno důležité před sebou. To nejlepší i to nejhorší. Skoro se nechce věřit, že je tak beznadějně nevědoucí. Že si nepředstavuje ani zlomek z toho, co se stane.

O hodinu později, těsně po tom, co Jana zachránila pana Rochestera před plameny, jsem knížku zavřela. Alice na mě nespokojeně vyplázla jazyk. Natáhla jsem se a rozcuchala jí vlasy. Schovala se přede mnou pod přikrývku, kde o deset vteřiny později usnula spánkem spokojeného dítěte.

Rosalie nepřítomně zírala do zdi.

„Ty tomu věříš?“ zeptala se tiše.

„Čemu? Že ho Jana nenechala uškvařit?“ ušklíbla jsem se. Rose zůstala vážná.

„Že je takováhle láska možná?“ Řekla to tak potichu, jako by se v tomhle domě podobná slova styděla použít. Nad svými myšlenkami máme jen malou kontrolu, takže jsem si okamžitě vzpomněla na Edwarda. Zatřásla jsem hlavou, jako bych ho mohla odehnat. Vrátit zpátky do bezpečných časů, kdy nevěděl o mně a já nevěděla o něm.

„Já nevím, Rose. Neznám dost reálných příkladů. Ty literární pro mě nejsou dost přesvědčivé,“ pokrčila jsem rameny. Dál zírala do stěny. Bezmyšlenkovitě si namotávala pramen svých dokonalých vlasů na ukazováček.

„Líbí se mi.“ Nemusela říkat kdo. Všimla jsem si, že Emmetta ignoruje jinak než zástupy zájemců před ním. „Ale kam by to vedlo? Nemůžeme mít normální vztah. Dneska se mě zkusil dotknout. Jen zvedl ruku, Bello. Uskočila jsem asi tak o dva metry.“ V hlase měla tolik bolesti, až mi to sevřelo srdce. Odložila jsem knížku, lehla si vedle ní a objala ji. Tiše se rozplakala. Žádné vzlyky, jen dovolila slzám, aby odplavily aspoň trochu ze špíny, která nás zahlcovala.

„Ty jsi jediný člověk, který mě může obejmout. A přitom se bojím, že za pár let, až tohle peklo skončí, tě nebudu chtít vidět. Možná tě dokonce budu nenávidět, Bello, protože jen pohled na tebe mi to všechno připomene.“ Hladila jsem ji po vlasech a přemýšlela o tom, co mi právě řekla. Měla pravdu? Budu jednou nenávidět všechno, co nějak souviselo s tímhle životem?

Takhle jsme mluvily každou chvíli. Až to skončí. Až budeme žít jinde a jinak. Ale co když se to nikdy nezmění? Co když nás Marcus jednoho dne, až pro něj budeme moc staré nebo příliš smířené, prostě zabije? Co když si celou dobu jen něco nalháváme?

Rosalie si moje mlčení vyložila špatně.

„Zlobíš se, Bello?“ zeptala se zkroušeně. Rychle jsem zavrtěla hlavou.

„Neblázni. Jen jsem zrovna myslela na to, že si jednou musíme pořídit i hezké společné vzpomínky. Já nemám sourozence, Rose, ty a Alice jste moje jediná rodina. Jestli… ,“ opravila jsem se rychle, „až tohle jednou skončí, můžeme někde začít spolu, jen my tři. Jsme zvyklé starat se jedna o druhou, šlo by nám to skvěle.“

„Nedělej ze mě vola, Bello,“ odtáhla se z mé náruče. „Ty se staráš o nás. Pokud to tu při nejbližší příležitosti zabalíš a vypadneš, nebudu ti to mít ani na vteřinu za zlé,“ vzdychla.

Blik – zase Edward. Nechci vypadnout. Nechci si ani představovat, že bych ho už nikdy neviděla.

„Jsi cvok,“ odbyla jsem ji stručně. „Zapomněla jsi na Alici?“

Chvíli jsme naslouchaly jejímu vyrovnanému dechu.

„Myslíš, že ji před ním doopravdy uchráníme?“ Znovu ztišila hlas.

„Zabiju ho, jestli se jí dotkne. Možná bych mu to měla připomenout.“ Rose mi vyplašeně sevřela zápěstí. I když jsme kolem Marcuse chodily po špičkách, občas byla scéna s výpraskem nevyhnutelná. A já si občas nedokázala pomoct a řekla mu pár věcí, které mě vážně tížily. A výprask z minulého večera byl slabým odvarem toho, co Marcus dokázal, když se doopravdy naštval.

„Tady se možná bude držet zpátky, Bello. Aspoň trochu,“ zadoufala.

„Myslím, že tu dlouho nezůstaneme. Tři zlomeniny v rodině během půl roku by tady neututlal.“ Obě jsme sebou při té křupavé vzpomínce trhly.

„Vidíš, o důvod víc nepouštět si Emmetta Cullena k tělu,“ vrátila se s povzdechem k původnímu tématu.

Vzpomněla jsem si na dnešní debatu s Edwardem. Pokud mu to doma projde – a já byla pořád přesvědčená, že ne – příliš bych Rose nepomohla. Nikomu bych nepomohla.

Vrátila jsem se zpátky do své studené postele. Janu jsem i s panem Rochesterem strčila do šuplíku nočního stolku a otočila se tak, abych viděla z okna. Výjimečně nepršelo. Měsíc byl skoro v úplňku a jeho tvar mi vtíravě vracel nejvýstižnější popis našeho problému.

Začarovaný kruh.

Když jsem konečně usnula, zdálo se mi o Janě. Jenže už to nebyla Jana, byla jsem to já. V dlouhých šatech a v klobouku jsem se procházela po Forks a usmívala jsem se v záři nepřirozeně jasného slunce.

Od snu oproštěná část mého já, ta, co to celé režírovala a sledovala, protáčela oči nad tím, jak můžu být tak nevědoucí; tak spokojená, když mě čeká to, co mě čeká.

 

 

 

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

matysekmj

23)  matysekmj (22.01.2014 15:04)

Ještě, že můžu číst bez přestávky, jinak bych byla na zhroucení.

leelee

22)  leelee (03.01.2014 01:53)

Tady by se hodilo: "naděje umírá poslední, přestože umírá"

Q

ambra

21)  ambra (18.10.2013 18:22)

Emily, diky, trosku se toulam po svete, jeste par dnu vydrz

20)  Emily (18.10.2013 13:45)

Prosím, prosím, prosím, rýchlo pokračovanie!!! Je to skvelá poviedka a už som veeeelmi netrpezlivá, zožeriem si aj tie nehty čo nemám :-)

SestraTwilly

19)  SestraTwilly (10.10.2013 21:03)

Riešenie je jasné

ambra

18)  ambra (10.10.2013 20:57)

Katuško, končí psací posvícení, děti zpátky ve škole, za mnou dva dlouhé dny v práci a přede mnou víkend v Praze. Takže teď nějak nevím, jak to vyřešit .

SestraTwilly

17)  SestraTwilly (10.10.2013 20:47)

Ambra moja a dnes nebude nič?
:) ;)

ambra

16)  ambra (10.10.2013 20:21)

Berunky, jsem strašně vděčná . A ujišťuju nedočkavce, že každičká věta má význam pro to, co se bude dít (a to už zavání vykecáváním, takže ).
Jste úžasné, bez vás by to prostě nešlo, tím jsem si naprosto jistá, takže pokud tu jste a necháte slůvko, dobře děláte;)

Yasmini

15)  Yasmini (09.10.2013 18:33)

Hrozně jsem se těšila co bude dál a zároveň se bála dalšího děje. Nikdy jim to neděláš snadné.
Edward taky neměl na růžích ustláno prvních pár let života... že je všechny adoptují Cullenovi, prosím, prosím :)

14)  Krista (09.10.2013 18:09)

Nádhera, těším se na další.

13)  Romy (09.10.2013 17:05)

zase, jenom v superlativech. Krásné, úžasné, poutavé... Opravdu píšeš nádherně. Mám všechny tvoje povídky přečtené a to hned několikrát.

Rowana

12)  Rowana (09.10.2013 12:40)

Děkuji za celkem odpočinkovou kapitolku. I když zase podráždila mou zvědavost a rozpoutala bouři zmatených dohadů.
Těším se na další a moc si přeju, aby byla také z klidnějších.

Ivana

11)  Ivana (08.10.2013 22:37)

Tak na toto som sa tešila celý deň a mala som sa teda na čo. Ako to ty robíš? V jednej vete dokážeš povedať tak strašne veľa...
Edward je proste nádherný. A teraz zďaleka nemyslím na jeho fyzický vzhľad (I keď priznajme si úprimne, tam by som tiež našla pár dokonalých drobností). Milujem jeho dušu. Čistú a svojim spôsobom absolútne nevinnú. Ale hlavne... krehkú. Prečo mám pocit, že je v ňom niečo strašne zraniteľné?
Keď porovnávam jeho život a ten Bellin. On má v podstate všetko, ona nič. No napriek tomu mi práve Edward pripadá ako ten zraniteľnejší. Asi som divná. Každopádne jeho sen je niečo, čo má zakorenené hlboko v sebe a mňa by zaujímalo, koho tam vidí. Matku a sestry dvojčatá? To ho prenasleduje? To ho núti premýšľať, prečo sa ho zbavili? Prečo ho vlastná rodina nemilovala dosť na to, aby si ho nechala? Cíti sa odvrhnutý? Ja by som sa cítila. :(
Takže doučovanie bude? Vidím nádej, i keď.... Ale Esme to dovolí. Ja Edwardovi verím, že ju nejako presvedčí. Nájde spôsob ako prebudiť jej materinský cit. Toho má iste na rozdávanie.
Rose sa nám zadívala do Emmetta? Tak to bude teda... uff. Minimálne dosť namáhavý boj. Pre oboch. Ale ja verím, že nájdeš spôsob ako ich k sebe pričarovať. Možno práve jeho humor pohladí jej dušu. Všetky tri dievčatá sa smejú tak málo, že to by mohol byť kľúč k srdcu zranenej, no napriek tomu silnej, Rose.
Kľúč k Belle už myslím Edward vlastní a dokonca ho už aj použil. Minimálne k nej našiel cestu ako priateľ. Zvládne aj niečo viac? Pochopí ju? Prijme? Prijme ona jeho?
To bola nádherná kapitola. Musela som ju prečítať dvakrát a určite nie naposledy. Strašne sa teším na ďalšiu.

emam

10)  emam (08.10.2013 20:15)

Takže každý má svého strašáka ve skříni A kolik se jich vejde do jednoho náctiletého zamilování, aby všichni přežili, pokud možno, ve zdraví?
Rozehráno zajímavě a poutavě, ale přiznám se, že moje netrpělivá povaha se nemůže dočkat, až se začne konečně "něco" dít. Víš, jak to myslím;) I když, trochu se toho i bojím...

DopeStars

9)  DopeStars (08.10.2013 18:56)

Marcelle

8)  Marcelle (08.10.2013 14:39)

Silvaren

7)  Silvaren (08.10.2013 14:19)

S tím povolením +3 3x týdně budu držet Edwardovi palce, já bych to tak v pohodě neviděla. :D
Všechno, na co dnes myslela Rose, mě dostalo.:( Už teď to bolí, tak co jsi sakra myslela tím koncem?

Kate

6)  Kate (08.10.2013 12:59)

Doufám, že to doučování Carlisle s Esme dovolí. Doufám, že z Alice bude jednou spisovatelka. Doufám, že Rose bude s Emmettem, Bella s Edwardem a Alice s Jasperem. Ale to můžu jen doufat. Doufat, že všechno dopadne dobře, že bude líp.:) A Edwardův sen/sny o andělích... Nemám slov. Krásná kapitola, Ambro! :)

Fanny

5)  Fanny (08.10.2013 11:01)

Tohle snad ani nejde komentovat... Ty úvahy o budoucnosti. O Marcusovi. Děs a hrůza.
Ale snad...

SestraTwilly

4)  SestraTwilly (07.10.2013 23:17)

Ambra moja,krásna kap. Ten rozhovor Belly a Edwarda...verím,na rozdiel od Belly,že to jeho rodičia dovolia. Musia.
A záver,paráda...ja Janu Eyrovú milujem a páči sa mi,že aj dievčatá. Ten rozhovor s Rose...a úvahy Belly o ich živote s Marcusom...jeden veľký des . Cítim,že dôjde k tragédii,ide o to,kto z tohoto vyjde ako víťaz...dievčatá,alebo ten sviniar Markus.
Výborná,super kapitolka Ambra:)

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek