Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robsten2013.jpg

Mokro v botách nezachrání ani Rimbaud.

 

Bella

 

À une raison

Un coup de ton doigt sur le tambour décharge tous les sons et commence la nouvelle harmonie .

Un pas de toi, c’est la levée des nouveaux hommes et leur en–marche.

Ta tête se détourne: le nouvel amour! Ta tête se retourne, — le nouvel amour!

« Change nos lots, crible les fléaux, à commencer par le temps », te chantent ces enfants. « Élève n’importe où la substance de nos fortunes et de nos vœux » on t’en prie.

Arrivée de toujours, qui t’en iras partout.

 

Recitovala jsem Rimbauda. Pomalu a ne příliš nahlas; jen tak se dal správně položit důraz na slova, na kterých měl být. Na kterých jsem ho chtěla mít.

„Umíte to zpaměti, mademoiselle?“ Slečna Mitchellová stála u mé lavice. Kruci. Nejspíš jsem se zase zapomněla a zavřela oči. Kývla jsem k otevřené knize před sebou. Naklonila hlavu k rameni a lehce se ušklíbla, jako by se mě ptala, jestli si myslím, že je úplně pitomá.

Tak jo. Přiznání je polehčující okolnost. „Jenom něco. Jen co se mi hodně líbí.“

„Čtete ještě něco v originále? Hugo? Dumas? Zola?“

Pokrčila jsem rameny.

„Něco od každého z nich, ale jen pár základních věcí. Rozhodla jsem se, že nebudu číst nic, co bylo napsáno před více než padesáti lety. Plus minus.“

Šokovaně zamrkala. Uvědomila jsem si, že to ve třídě zašumělo.

„Sans blague? Pourquoi?“

Nechtělo se mi rozebírat to s ní a navíc s publikem za zády. „Deptá mě, že pořád opakujeme stejné chyby,“ zamumlala jsem tak, aby mě slyšela jen ona. „Myslím lidi,“ upřesnila jsem, protože pořád vypadala poněkud zmateně.

„No, to dává smysl. Doufejme, že to časem přehodnotíte,“ pousmála se.

„Máte nějaké tajné informace o tom, že by mělo lidstvo v dohledné době dospět k  zásadnímu vývojovému skoku?“ Zvládla jsem to říct bez sebemenšího náznaku ironie. Kdyby se Edward za mými zády nezachechtal, nejspíš by mi prostě odpověděla. Takhle se ale jen zamračila – na něho i na mě – a požádala Jessicu, aby časovala sloveso aller.

Neuměla to.

 

Dohnal mě u skříněk. „Ty jsi teda rychlá,“ funěl. Nevšímala jsem si ho. Hledala jsem v davu Alici. Do tělocvičny ještě pořád netrefila. Vyšla z učebny na opačném konci chodby a zmateně se rozhlížela. Zamávala jsem oběma rukama nad hlavou. Uviděla mě, zářivě se usmála a začala se drát ke mně. Rovnou za nosem, jako buldozer.

„Ona nikdy… nemluví?“ zeptal se tiše.

„Nikdy.“

„Je autistická?“

Jasně, jiná možnost nikdy nikoho ani nenapadne. „V Phoenixu byla čtvrtá v ročníku. A rozhodně ne proto, že by násobila z hlavy čtyřmístná čísla,“ vyjela jsem na něj. Možná zbytečně ostře, ale když šlo o Alici, neuměla jsem být milá.

„Promiň, nic mi do toho není, jen Jasper byl trochu zvědavý.“

To mě překvapilo. „Jasper? To je ten blonďák? Vy tu plníte nějakou kvótu sbalených holek za rok? Jinak si neumím vysvětlit, proč tak strašně tlačíte na pilu.“ Trochu jsem přeháněla, samozřejmě, jediný, kdo se pokoušel o lehký nátlak, byl ten druhý, Emmett z posledního ročníku, ale tohle mi vyrazilo dech. Alicina odlišnost od ní držela všechny kluky v bezpečné vzdálenosti. I když pokud by se někdo obtěžoval a doopravdy se na ni podíval, nemohl by si nevšimnout, jak je krásná. Úplně jinak než Rosalie, na to vypadala pořád příliš dětsky, ale děsilo mě, jak se každým dnem víc a víc podobá té nádherné ženě, jejíž fotku si schovávala v ohmataném vydání Malého prince.

Edward se nadechoval – bezpochyby k další ohromně duchaplné odpovědi – když kolem nás proběhl nadzvukovou rychlostí nějaký prvák. Vrazil do mě a já do Edwarda. Učebnicový příklad zákona zachování energie. Zavrávorali jsme a tak tak, že jsme neskončili na zemi. Ale Edward to vybalancoval za nás za oba, a když mi pomáhal odlepit se od něj, neodpustil si ten svůj křivý úsměv.

„Takže my na něco tlačíme?“

Tentokrát jsem to byla já, kdo nestihl odpovědět. Probojovala se k nám Alice. Měly jsme sotva dvě minuty, abych ji dovedla k tělocvičně.

„Můžeme se sejít u oběda?“ zavolal za mnou. Všimla jsem si, že nejmíň polovina lidí na chodbě zmlkla a čekala na to, co odpovím. Když to trvalo příliš dlouho, popadla mě Alice za rukáv a přinutila mě zastavit. Ohlédla jsem se. Bylo snadné najít ho, až teď jsem si uvědomila, jak je vysoký. Kývla jsem a přidala i úsměv.

 

Potkali jsme se i o další přestávce. Abych byla upřímná, chtěla jsem, abychom se potkali.

„O obědové pauze chodím ven,“ oznámila jsem mu. Podíval se z okna. Lilo tak, že voda po okenních tabulích stékala v jednolité našedlé mase.

„Fajn, proč ne, aspoň se trochu provětráme,“ pokrčil rameny.

„Nesmí se to. Mohl bys mít průšvih.“ Na vteřinku zaváhal.

„Když nebudu kouřit, vynecháme sex a přijdu na zbytek vyučování, bude to v pohodě. Můžeme tvrdit, že se ti udělalo špatně.“ Popravdě mi bylo špatně už teď. Z hladu. Jeho pokus o vtip jsem přešla. Možná i proto, že jsem si uměla představit dobu, kdy jeho přestávka na oběd vypadala přesně tak, jak to popsal, jen obráceně.

„Chodím ven dveřmi vedle tělocvičny.“

„To je nejlepší,“ přikývl. „Nevedou tam okna z žádné učebny a je tam přístřešek na kola po bývalém tělocvikáři. Tvrdil, že by nám měl jít s pohybem příkladem.“

„Všimla jsem si ho, i když v tomhle počasí by musel být velký jako letecký hangár, aby člověk zůstal úplně v suchu.“ Pohnula jsem prsty v teniskách. Plátno bylo vlhké ještě od předešlého dne.

„Na to si zvykneš. Slunce nás v podstatě znervózňuje,“ prohlásil vážně.

„Jo, to chápu. Musíte ho považovat za známku blížící se apokalypsy. Ohnivá koule na obloze,“ zvedla jsem ruce a zatvářila se jako mayská kněžka těsně před krvavým rituálem. I když jsem si nebyla jistá, jestli to poznal.

„Cvoku,“ zasmál se, zvedl ruku a lehce mě zatahal za vlasy. Ucukla jsem.

„Ty sis začal,“ pokrčila jsem rameny a bez rozloučení se rozběhla na další hodinu. Už zase jsem měla zpoždění.

 

Netušila jsem, jak to udělal, ale byl tam dřív, i když jsem se vážně snažila předběhnout ho. Nejlíp tak o pět minut, abych mohla tvrdit, že už jsem jedla.

Seděl obkročmo na betonovém kvádru pod přístřeškem. Déšť trochu polevil, takže to nepůsobilo tak absurdně. Přes celou plochu kvádru rozprostřel svou bundu. Na sobě měl jen tenké tričko, ale nezdálo se, že by mu byla zima. Možná měl pravdu a na místní počasí se dalo zvyknout.

Na improvizovaném stole před ním něco leželo. Už zdálky jsem poznala jeho obědovou krabici. Došla jsem k němu, nečekala na pozvání a rovnou se posadila. S bundou to byl dobrý nápad. I přes ni jsem cítila, jak je beton studený. Teprve teď otevřel krabici. Zároveň se sehnul a zvedl ze země dvě plechovky coly. Jednu mi podal a ukázal na svůj oběd.

„Můžu ti nabídnout? Máti trpí utkvělou představou, že moje mozkové buňky spotřebují tolik kalorií jako parta himálajských šerpů.“ Ani se nezeptal, kde mám svůj oběd. Nebo proč nejsem v jídelně a něco si nekoupím, když si nenesu nic z domu. Zvolil tu nejlepší možnou taktiku. Já ignorovala jeho hloupé vtipy, on mou očividně trapnou životní situaci. Usoudila jsem, že bude nejlepší, když na jeho hru přistoupím. Nezačne se v tom rýpat a jako bonus se najím.

„Fajn,“ přikývla jsem a sáhla pro opět pečlivě zabalený sendvič. Tuňák. Té ženské prostě záleží na tom, aby její chlapec dostával vyváženou stravu. „Moc dobrý,“ usmála jsem se na něj a snažila se jíst co nejpomaleji. Zíral na mě s pootevřenou pusou. „Co je?“ sáhla jsem si na bradu. „Mám někde drobek?“ Zamrkal a sklonil se ke svému jídlu.

„Ne,“ usmál se přistiženě. „Jen mě to trochu fascinuje,“ dotkl se prstem rtu. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila. „Mně naši nedovolí ani tetování,“ pokrčil rameny.

„Hm,“ odpověděla jsem neurčitě. Nevěděla jsem, jestli se s ním pouštět do debaty o tom, že jsem si celé dětství nepřála nic jiného, než aby mi někdo něco zakázal. Protože to by byl skutečný důkaz, že na mně někomu záleží.

„Já mám tetování,“ řekla jsem místo toho.

Slabě zasténal. „To je neuvěřitelný. Řekneš mi kde? Nějak tě netipuju na kytičku nad kotníkem.“ Zaváhala jsem. Dala jsem si načas, než jsem dožvýkala a polkla.

„Nemůžu uvěřit, že ti to vykládám. Vůbec tě neznám,“ zakroutila jsem hlavou.

„Tak proti tomu důrazně protestuju,“ zašklebil se. „Já jsem ten hrdina, co ti pomohl nést tašky ze supermarketu, zapomněla jsi?“ Neřekl, že je ten, co mě vytáhl z průšvihu, když jsem kradla. Zasloužil si ještě jeden úsměv. A taky informaci, která ho z nějakého záhadného důvodu tak moc zajímala.

„Na zádech,“ řekla jsem tiše. „Drak. Ale je to ona. Dračí holka. Měla by na mě dávat pozor, ale je ještě hrozně mladá, teprve se to učí. Ale ona to nakonec zvládne,“ kývla jsem rozhodně hlavou.

Zase si musel připomenout, že má zavřít pusu. „Jak je velká?“

„No nemám zas tak velký záda,“ uculila jsem se. „Tak tak se tam vešla.“

„Máš tetování přes celý záda?“

„Jo a ty ho nikdy neuvidíš,“ řekla jsem, než se stihl zeptat. Trochu zklamaně vydechl, ale pořád vypadal především užasle.

„To muselo stát balík, ne?“ Narážka byla jasná. Máš na tetování a nemáš na jídlo?

„Jeden mámin přítel u nás pár měsíců bydlel zadarmo. Vlastně ho máma živila. Skvělý tatér, ale tvrdil, že má uměleckou krizi. Než zmizel, řekl, že nám může vrátit část dluhu v naturáliích. Mámě zůstaly pitomý srdíčka na kozách,  já mám ji,“ poklepala jsem si na rameno. Přesně na místo, kde končil jeden z plamenů.

Sklonil hlavu a chvíli soustředěně jedl. Když se na mě znovu podíval, byl naprosto vážný. „Měla jsi celkem rušný život, co?“ zeptal se tiše. Jako by se bál, že mě vyplaší a já mu uteču.

„Rušný neznamená špatný,“ pokrčila jsem rameny. Uhnula jsem pohledem. Někdy se mi po mámě zastesklo tak prudce, že jsem se skoro nemohla nadechnout. Sáhla jsem si na krk a pohladila stříbrného tygříka. „Teď je celkem klidný, a přitom…“ A dost. Přesně tady jsem musela skončit.

Pochopil správně, že by měl změnit téma.

„Jen jsem se chtěl zeptat… Po tom loňským průšvihu jsem rodičům musel slíbit pár věcí. A jedna z nich je, že si zajistím doučování. U nás doma, aby to probíhalo pod dohledem,“ protočil panenky. „Nemám páru, kolik času géniovi zabere psaní přitroublých domácích úkolů a vlastně ani netuším, co dalšího musíš po škole stíhat, ale kdybys měla zájem… Tátova představa je asi tak tři dny v týdnu po dvou hodinách. Dvacet dolarů na hodinu.“

Málem mi zaskočilo. „Dvacet dolarů za to, že si s tebou někdo bude přeříkávat slovíčka a opravovat ti eseje? Zatím mi nepřišlo, že jsi až takový beznadějný případ,“ mrkla jsem na něj. Upřímně – vůbec jsem nechápala, proč opakuje ročník. Kdyby si dal pár týdnů letní školy a udělal pár reparátů, mohl se teď naparovat jako jeho bratr Emmett.

„Dík,“ usmál se. „Trochu je podezřívám, že je v ceně i moje dovýchova. Příklady táhnou, chápeš? Snaživý vrstevník by na mě mohl mít větší vliv než jejich pravidelné promluvy o mé ohrožené budoucnosti.“

„Jsi si jistý, že si takhle představujou vhodný příklad pro tebe?“ mávla jsem ke svým vlasům a k peckám v obličeji.

„Tvá pověst tě předchází,“ zahýbal významně obočím. „Vylíčil jsem tě jako lehce extravagantního génia. Navíc se oba bijou v prsa, že patřili mezi hipíky. Tohle byl vhodný moment připomenout jim to.“

Rozesmála jsem se. Bublinky coly mě zašimraly v nose. Sto dvacet dolarů týdně. Za to, že budu s klukem, který není úplně nemožný. Odpadl by mi každodenní stres s tím, jestli půjde Alice do postele hladová.

Ten skvělý pocit trval asi deset vteřin. Přesně do chvíle, než mi došlo, že by to znamenalo nechat tam Rose a Alici tři odpoledne v týdnu samotné. Jen s ním.

Zavrtěla jsem hlavou. „Nejde to. Přesně jak jsi řekl. Mám jiné povinnosti.“

Zatím si nepřipouštěl, že bych to mohla myslet vážně. „Přeci jim nemůžeš dělat pořád chůvu,“ rozhodil ruce. Podcenila jsem ho. Stačilo mu pár dnů a pochopil minimálně část z toho, jak to u nás funguje. „A navíc,“ naklonil se ke mně a položil ruku na mou dlaň, kterou jsem se teď trochu křečovitě přidržovala okraje naší provizorní lavičky. „Navíc si myslím, že ty peníze by se ti celkem hodily.“

Zadívala jsem se na něj pozorněji.

„Potřebuješ doučování, nebo je tohle všechno,“ ukázala jsem na jídlo mezi námi, „nějaký akt milosrdenství?“ Vytrhla jsem ruku zpod jeho. „Já nepotřebuju zachraňovat, Edwarde. Být můj přítel znamená především držet se zpátky. Jestli to nezvládneš…“ Zvedla jsem se a otřepala si drobečky chleba z džínů. Edward na mě němě zíral. Zdálo se, že ho vývoj situace zaskočil. Když jsem se otočila k odchodu, probral se.

„Bello, počkej, tak to není. Potřebuju doučování. Tečka. Za ty kecy o penězích se omlouvám. A když si se mnou dáš oběd, tak mi to prostě udělá radost. Dobrá záminka mít tě chvilku pro sebe.“ Pokoušel se říkat to tónem, kterým říkal svoje vtípky, ale moc se mu to nedařilo. Při pohledu do jeho očí jsem měla chuť praštit hlavou o ten pitomý studený beton. Na co jsem myslela? První týden ve škole a já jsem na nejlepší cestě postarat se o to, aby se nám někdo zkoušel nacpat do života.

Znovu jsem zavrtěla hlavou. „Omlouvám se, Edwarde. Jsi fajn, ale můj život… Nikdy bys to nepochopil. Nemůžeš. Ani netušíš, jaký je svět tam venku. A já nebudu ta zlá, která ti to ukáže. Na tohle je vždycky dost času, věř mi.“ Natáhl ruku, jako by mě chtěl zadržet, ale já už si natáhla kapucu a vyrazila ke dveřím.

 

Čekaly na mě před jídelnou. Měly ten výraz, který ohlašoval, že se zase něco podělalo. Přesto jsem roztáhla paže a na půl vteřiny je objala. Dívaly se na mě jako na cvoka.

„Tak co je,“ vzdychla jsem unaveně. Obě sklopily hlavu a zadívaly se na Aliciny tenisky. Tedy to, co bývalo Alicinými teniskami. Látka na několika místech prostě praskla. Tak, že se nedalo předstírat, že se jedná o módní výstřelek.

„Potřebuje pořádné boty,“ prohlásila Rosalie, jako bych to sama neviděla. Znovu ta touha praštit hlavou do něčeho tvrdého.

Místo toho jsem sebrala všechnu sílu a vycenila zuby v nejhorším úsměvu svého života.

„No co, tak půjdeme odpoledne nakupovat.“

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

matysekmj

20)  matysekmj (22.01.2014 13:28)

Je fakt, že jsem pochybovala, že by to bylo lehké s doučováním:( když nechce nechávat holky dýl jak půl hodiny samotné.
A zase nakupování/nakupování.
Jojo děvče jsi geniální a víš jak nás dostat.

leelee

19)  leelee (03.01.2014 01:26)

Chtěla by, ale...
je fajn mít někoho kdo je absolutně jinde a řeší něco co je mimo všechno co řeší ona
Q

Silvaren

18)  Silvaren (04.10.2013 10:00)

Chjo, ani jedna strana to nemá jednoduché. Jak přijmout pomoc a neztratit důstojnost? Jak pomoc nabídnout a neponížit toho druhého? Zdá se, že Bella ví, jak na to, i když si myslím, že to Edwarda minimálně trochu dostalo. Jen Ty to ale dokážeš podat tak, aby to nebylo trapné. Jiskra tam ale je a je neoddiskutovatelná.

SestraTwilly

17)  SestraTwilly (02.10.2013 21:51)

Ambra si poklad Teším sa

ambra

16)  ambra (02.10.2013 21:45)

Víte, že vás miluju? Ani na vteřinku o tom nepochybujte Za chviličku další;) B)

Ivana

15)  Ivana (01.10.2013 19:21)

Vrním blahom. Začala som už u francúzštiny (ten jazyk proste milujem) na začiatku a pokračovala som zvyšok kapitoly. Moje obavy, že sa stane niečo zlé, sa našťastie nenaplnili, a tak mi ostal len blažený úsmev. Už som spomínala, že je Edward zlatý? A Bella úžasná? Je strašne silná a vôbec nezatrpkla. Mám pocit, že za to môže trochu Alice a Rose a v podstate to, že ona nemá čas na sebaľútosť, ak musí chrániť tie dve. Ktovie (okrem teba), čo ich vlastne natoľko spojilo. Rovnaká situácia? To, že sa vzájomne potrebujú, aby prežili? Prečo je Alice ten najslabší a ten najochraňovanejší článok? Pretože je najmladšia? Či najzraniteľnejšia? Prečo vôbec nehovorí? Ako vidíš zase mám milión otázok a neviem sa dočkať odpovedí.

Každopádne som veľmi rada, že sa Edward podelil o obed. Dúfam, že to bude praktikovať každý deň. Trochu ma mrzí, že Bella neprijala jeho ponuku, ale verím... teda dúfam, že si to ešte premyslí. I keď sa bojím toho, ako to urobí. Mám totiž pocit, že jej na Rose a Alice záleží tak veľmi, až je schopná sa tomu prasaťu, čo sa hrá na jej otca, ponúkať, aby mala istotu, že tie dve hodiny, čo bude preč, dá pokoj jej priateľkám (sestrám).
Chystajúce sa „nákupy“ sa mi vôbec nepáčia. Mám obavu, že ju zase chytia... alebo bude mať šťastie a zasiahne zas Edward? Či sa dokonca zoznámi s jeho rodičmi (asi divný nápad... či skôr pocit, že to nejako tak bude). Teším sa veľmi. Ďakujem ti za každé perfektné slovo spojené do dokonalej vety. Radosť a česť čítať tvoju tvorbu.

gucci

14)  gucci (01.10.2013 14:45)

.....no co myslíš..... ...chudák Bella...už je jí v hlavě zase zkušených padesát

Rowana

13)  Rowana (30.09.2013 20:38)

Pětiprsté nakupování v takhle malém městě by mohl být hodně velký problém. A Edward tam tentokrát jen těžko bude, aby Bellu opět zachránil.
Nebo Bella hodlá říct Marcusovi o peníze? To by asi neprošlo "jen tak", že?

Kate

12)  Kate (30.09.2013 19:18)

Nakupovat=krást? :( Chápu Bellino rozhodnutí, proč odmítla Edwardovu pomoc, Edwardovo doučování, ale... Taky bych nejradši bila hlavou do zdi. Snad to Bella přijme později, nebo by holky mohly chodit s ní. Krásná kapitola, Ambři.

DopeStars

11)  DopeStars (30.09.2013 18:13)

Perfektné!!!

Anna43474

10)  Anna43474 (30.09.2013 15:49)

Proč jsem si myslela, že to přijme??

Ale jinak's to vystihla, vímě??

Yasmini

9)  Yasmini (30.09.2013 13:50)

Nádherné. Zničující, ale opravdu krásné.

Marcelle

8)  Marcelle (30.09.2013 11:13)

zase skvělé, tentokrát ne tolik drásavé, ale zase bolavé jinak, ani se jí nedivím, že si nechce nikoho pustit do života, jenže Edward se nedá a stejně se tam nacpe (teda aspoň doufám, protože to tak má být )
Nakupovat? A jako za co? To mě teda momentálně nejvíc zajímá

Janebka

7)  Janebka (30.09.2013 09:56)

Ambřičko, tak snad poprve u téhle povídky mám pocit, žes skončila naprosto nevhodně!!!! BRZO!!!!!! :'-( Dál, další písmenka! Kde jsou? Smutně bolavá nádhera, která nutí číst dál. Držím všem palečky, protože stále věřím a doufám...
Děkuji!!!

6)  Romy (29.09.2013 23:52)

Úžasné

5)  BabčaS (29.09.2013 22:39)

Nosska

4)  Nosska (29.09.2013 22:38)

Ty mi dáváš! Už se zase děsim každýho dalšího odstavce, který se objeví.
Extravagantní génius, škoda že to není tak úplně pravda...
U každý jejich společný chvilky se culim, jak pitomá, doufám, že mi to ještě chvilku vydrží

Fanny

3)  Fanny (29.09.2013 22:29)

Tahle geniální holka mě nepřestane fascinovat. Její strach z toho, že by se k nim mohl někdo nacpat mi přijde jen těžko pochopitelný. Ale to ona má v očích o pár desítek let navíc.

Nakupovat? Hodlá na to kývnout Edwardovi - a já doufám, že ano -, nebo jde o jiný způsob?

emam

2)  emam (29.09.2013 21:35)

Eh, je jasné, že nemůže hned kývnout. Je třeba si to ještě trošku víc prožít. Jen doufám, že si nebudeme muset projít úplně vším, co je doma straší

SestraTwilly

1)  SestraTwilly (29.09.2013 21:30)

Hrdosť je fajn,ale nenakrmî,ani neoblečie ťa. Prečo to Bella
odmietla...ja viem že kvôli Alice,ale možno by sa to dalo
zariadiť.. Edward je zlatíčko,ja verim,že ju
prehovorí...ja len dúfam,že Bella nejde kradnúť tie topánky
a že sa nedostane do prúseru...
Pekná,ale depresívna kap. :)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek