Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robsten2013.jpg

Ještě to bolí. Všechno. A osmnáctiletým se špatně vysvětluje, že čas vážně funguje...

 

 

Přemýšlím o tom, jakými
Záhadnými způsoby se lidé zamilovávají
A možná je to všechno součást plánu
Budu stejně radši pořád dělat ty samé chyby
A doufat, že porozumíš...

 

 

Bella


Probudila jsem se uprostřed noci a cítila se dokonale odpočatá. Tolik klidných hodin spánku, který nepřerušovaly žádné noční můry, jsem nezažila už… No vlastně jsem si nedokázala vzpomenout, kdy naposledy jsem se vzbudila takhle… vyspaná.

Jen o pár vteřin později jsem si s bolestným sevřením žaludku a plic uvědomila, že jsem sama.

Odešel bez rozloučení?

Neohrabaně jsem se posadila. Pode dveřmi koupelny prosvítal proužek světla, ale nebyla jsem si jistá, jestli tam večer nenechala svítit Jane. Taky nesnášíš, když se probudíš v neznámým pokoji a nevíš, kde je nahoře a kde dole? Slezla jsem z postele a vydala se za světlem. Palcem u nohy jsem trochu strčila do dveří.

Stál u umyvadla, v jedné ruce držel telefon, ve druhé tubu s mými prášky.

„Co tady děláš, Edwarde?“

Vrátil prášky na poličku a teprve potom se na mě podíval. Hned potom mi strčil pod nos svůj telefon. Příliš blízko, takže jsem se ani nesnažila něco na něm přečíst.

„Tohle svinstvo bereš? Zjistila sis o tom vůbec něco? A já si říkal, že jsi mě vzala na milost nějak rychle.“ Jeho hlas způsobil, že jsem couvla. „Za celou dobu v nemocnici jsi se mnou sotva promluvila. Pak stačí nasadit pořádnej kalibr, a najednou se tě můžu i dotýkat? Říkala jsi, že nechceš soucit a lítost, Bello. Já zase nechci sjetou trosku, která se pověsí na kohokoliv, kdo se nabídne.“

Svět se se mnou zhoupnul. Poznala jsem ten pocit. Stalo se mi to i tu noc na hotelu. Ale zároveň jsem si uvědomovala, že ke mně všechno přichází se zpožděním. Tlumené a jako by obalené tlustou vrstvou měkké látky, která zadrží každý příliš ostrý náraz.

Deka. Teplá a hřejivá. Pocit bezpečí, který se z kapačky dostával tak snadno do mého těla.

„Podceňuješ mě, Edwarde.“ Zatřásla jsem hlavou. Nelíbilo se mi, že zním tak apaticky a unaveně. „Vím přesně, co mi dávali v nemocnici, a tohle,“ ukázala jsem na prášky, „tohle byla podmínka, pokud jsem tam nechtěla strávit další měsíc. I tak musím denně na terapii, i tak to musím brát pod dozorem dospělé osoby,“ otřásla jsem se při vzpomínce na Janein nepřirozeně veselý výraz, když kontrolovala, jestli jsem svou večerní dávku doopravdy spolkla.

Prudce položil telefon na umyvadlo, se zoufalým výrazem si zabořil ruce do vlasů a zaťal je do pěstí. Skoro to vypadalo, že až sevření povolí, zůstanou mu plné ruce vytrhaných vlasů.

„Já to znám, Bello. Vím jak k posrání krátká je cesta od úlevy k fetu. Tohle je návykový,“ kývnul bradou k poličce, „nemáš tušení, jak brzo se na to začneš spolíhat.“

Najednou byl u mě a objímal mě tak pevně, až se mi nedařilo nadechnout se. „Ani netušíš, jak hrozně bych ti přál tu úlevu. Můžu ti koupit to nejlepší zboží, můžem se tu zavřít a nechat se zasypat do závějí všeho, na co si vzpomeneš. Jenže potom…“ Pustil mě stejně prudce, jako mě před několika vteřinami objal. Zavrávorala jsem. „Jenže potom je to… děsivý. Střízlivost je… já nevím, máš pocit, že ti někdo zaživa odtrhává maso z kostí.“ Byl strašně bledý a třásl se.

Teď jsem k němu přišla já a objala ho, tak, jak jsem jenom s těmi svými ovázanými pahýly byla schopná.

„Když jsi byl pryč, v Phoenixu, ty… zase jsi do toho spadl, že?“ Bylo snazší ptát se a nedívat se mu přitom do očí, ale cítila jsem, jak se celý napjal a zadržel dech.

„To je… to bylo… asi tisíckrát horší než to, co jsem prováděl před rokem doma. Ta ženská, Tonyho právnička… připadá mi, že celý roky si za prachy od něj kupuje jen koks. Vlastně nechápu, že ještě nějak dokáže fungovat.“

„Spal jsi s ní? Vím, že jsi byl o Vánocích s Lauren, takže je to vlastně jedno, ale…“ Můj hlas se neplánovaně změnil v ochraptělý šepot, ale byla jsem si jistá, že slyšel, na co se ptám. Pomalu a opatrně, jako bych mu mohla prasknout v rukách, vzal do dlaní můj obličej a zvedl ho k sobě. Dlouho se mi jen díval do očí.

Nakonec se ke mně sklonil a opřel se čelem o moje. „Odpustíš mi někdy? Má smysl, abych se ti dál motal v životě? Není to tak, že tě jen zbytečně deptám?“

Zavřela jsem oči. V tu chvíli jsem dokázala myslet jen na to, jak dlouho jsem o tomhle snila. O tom, že se mě bude dotýkat. O tom, že mě ještě bude chtít – navždy rozbitou a poničenou. O tom, že bude prostě se mnou. Ale co když má pravdu? Co když po prvotním opojení z toho, že je zpátky, přijde vystřízlivění? Co když nedokážu nemyslet na to, jak snadno mě vymazal ze svého života?

Pak jsem si vzpomněla na to, co mi řekl ten první den v nemocnici, když jsem se probrala. Tehdy měl pravdu. Nemá cenu přemýšlet o tom, co bude za měsíc nebo za rok.

„Tak, jak jsi říkal,“ zašeptala jsem. „Zkusíme nějak přežít zítřek. A potom další den. A potom možná ještě jeden. A pak… se prostě uvidí. Já… já chtěla umřít, Edwarde. I když to není přesný – já prostě chtěla nebýt, chápeš to?“ Počkala jsem na malý pohyb hlavy, kterým dal najevo souhlas, i když jsme oba věděli, že si ani při nejlepší vůli nejspíš nedokáže představit, co všechno se mi děje v hlavě. „A pokaždý, když si uvědomím, že mi to nevyšlo, že tu ještě nějakou dobu musím být – kvůli mámě, kvůli holkám – tak představa, že by to moje další bytí mělo fungovat bez tebe, je stejná, jako… jako… Jak jsi to říkal? Odtrhávání masa z kostí?“

Znovu přikývl. „Zaživa,“ doplnil.

 

 

Edward

 

Simon si soustředěně pročítal papíry, které jsem mu přisunul po stole.

„Takže jestli tomu dobře rozumím, tak si tu můžeš odpracovat svůj trest?“

„Jo,“ přikývnul jsem. „Tři sta hodin. Omlouvám se, že nebudu úplně ideální příklad dobrovolníka, ale už tak opakuju ročník. Nechci maturovat ve dvaceti.“ V tu chvíli bych si nejraději ukousl jazyk, ale Simon se jen usmál.

„To je naše Jane. Vždycky to s ní bylo poněkud… složitější. Možná, kdyby měla sourozence, ale některé věci prostě nejde naplánovat.“

Neměl jsem chuť zamotat se do debaty o Jane. „Takže to pro mě uděláte? Je s tím docela dost papírování, evidence odpracovaných hodin musí být přesná a kdykoliv doložitelná a…“

„Edwarde?“ Simon se naklonil přes stůl. „To je maličkost. Ale mám podmínku.“

„Tuším jakou.“

„Tu operaci jen odložíme. Nezrušíme ji. Nepřekousl bych, kdybys odsud odjel ve stejném stavu, ve kterém jsi přijel. I když je mi jasné, že Belle je nejspíš úplně jedno, jak vypadáš,“ zamrkal na mě významně.

Teď jsem se usmál já. Aspoň tou půlkou obličeje, která to zvládala. „Což mi připomíná,“ poškrábal jsem se rozpačitě na hlavě. „Je to trapný a nevděčný, ale musím se od vás odstěhovat. Jane je strašně fajn, teda když si člověk zvykne na některý její… postupy, ale myslím, že pro Bellu by teď bylo dobrý, aby byla pokud možno v klidu, a to, že zůstávám s Jane pod jednou střechou...“

„Chápu, ale nadšený z toho nejsem. Doma tě ale podržím, slibuju.“

„Jsem fakt vděčný, Simone. Za všechno.“

 

 

 

Bella

 

Seděla jsem se zkříženýma nohama na podlaze našeho miniaturního obýváku a ze sklenice před sebou jsem dvěma brčky ucucávala máminu speciální vitamínovou bombu. Od doby, kdy mi bylo pět, chutnala pořád stejně. Teda vlastně pokaždé úplně jinak – podle toho, jaké ovoce máma naházela do vozíku v supermarketu. Teď jsem dokázala rozeznat mango, jahody a meloun, ale určitě toho bylo mnohem víc.

Mamka si smotala vlasy do povědomého drdolu, natáhla na sebe prošoupané džíny a tričko ze second handu a s nakrčeným čelem se pokoušela namíchat barvu, která se měla jmenovat mokka, jen trošku do fialova. Postup připomínal výrobu její vitamínové bomby.

„Kam se poděla tvoje láska ke žluté?“ zakroutila jsem hlavou nad směsí, která se jí rodila pod rukama.

Zatvářila se, jako by si kousla do citrónu. „Vzpomínáš na Amerika hledá topmodelku? Osobní volno?“

Kývla jsem.

„Můžeš hádat, jakou barvou tam byly vymalovaný všechny společenský místnosti.“ Můj obličej automaticky napodobil její výraz.

„V tom případě s tou fialovou klidně přitlač.“ Rozesmála se, ale poslechla mě.

„Koneckonců to bude naše psychedelický doupě, ne?“

„Vážně jen naše?“ Pořád se usmívala, ale záblesk bezstarostnosti byl pryč.

Trhla jsem rameny. „Vadí ti to?“

„Co přesně? Že máš kluka? Nebo že máš kluka, který sem každou noc chodí? Nebo že máš kluka, který sem každou noc chodí a myslí si, že jsem tak pitomá, že o tom nevím?“ Založila si ruce na pořád ještě pohublém hrudníku.

Cítila jsem, že rudnu. Což bylo hrozně zvláštní, protože dřív, v našem starém životě, to bývalo obráceně. Máma se červenala, když jsem do ní ryla kvůli jejím známostem. Ještě zvláštnější bylo, že se mi tahle výměna rolí líbila. Poprvé v životě to vypadalo, že má někdo doopravdy starost o mě.

„V poslední době udělal spoustu průšvihů. Asi má trochu posunutý měřítka.“

„To měla být omluva? Nebo vysvětlení?“

„To druhý. Nemyslím, že bych se za něj musela omlouvat.“

S povzdechem si utřela ruce do staré utěrky a sedla si naproti mně. „Promiň. Jasně, že se za něj nemusíš omlouvat. Ani mi nemusíš nic vysvětlovat. Já jen… Za poslední půlrok jsi dvakrát málem umřela, holčičko.“ Její hlas se najednou jen s velkými obtížemi dral ze staženého hrdla. Pohladila mě po koleni. „Nejraději bych si tě tu zavřela a jen ti nosila knížky se šťastnými konci a kuřecí polívku a třílitrový balení zmrzliny.“

Zase jsme měly slušně našlápnuto k slzavému odpoledni. Stávalo se nám to každý den. Někdy i několikrát za den.

„Já ho nemůžu vynechat, mami. Mám ho moc ráda.“ Zavrtěla jsem hlavou. Chtěla jsem jí říct pravdu a tohle nebyla celá pravda. „Miluju ho, mami. Někdy si říkám, jak by to bylo jednoduchý, kdybych se zabouchla do jednoduchýho kluka – nemyslím hloupýho, to by se mi asi nikdy nepovedlo, ale do kluka bez minulosti, bez všech těch šíleností, co se Edwardovi dějou už od doby, kdy ještě neuměl ani pořádně mluvit. Ale čím víc o tom přemýšlím, tím je mi jasnější, že takhle se to prostě mělo stát. No uznej, vydržel by se mnou nějaký normální kluk?“

Zhoupla se ze sedu na kolena, aby mě mohla obejmout.

„Měla bys dostat toho nejlepšího kluka na světě, Bells,“ vzlykla.

„Ale já ho mám, mami. Jen by pomohlo, kdyby to konečně došlo i jemu.“

„Jen pro případ, že by to pár let trvalo – máš nějak vyřešenou antikoncepci?“

„Mami!“

„No co? Sotva jsem začala chápat, jak by měla fungovat normální matka. Na babičku se ještě vážně necítím.“

„Ach mami, ty ses vůbec nezměnila.“

 

 

Po terapii mě čekala schůzka s doktorem Prathem.

„Cítíte se na to, Bello? Není to jen operace, už jsem vám vysvětlit, že to bude celá série zákroků, běh na opravdu dlouhou trať. S doktorkou Morganovou jsme se shodli na tom, že byste na ni měla být v mnohem lepší psychické kondici. Na druhou stranu – u zranění vašeho typu znamená každá prodleva zhoršení prognózy. Pokud chceme, aby vaše ruce byly jednou zase krásné jako dřív, pak bychom neměli…“

Prudce jsem zavrtěla hlavou. „Přemýšlela jsem o tom, doktore. Věřte, že hodně. Víte…“ Uhnula jsem očima a sbírala odvahu vyslovit to, co mi v hlavě zatím přebývalo jen jako pocit. Slova tomu měla dát konkrétní tvar a já si nebyla jistá, jestli doktora Pratha jen neutvrdím v tom, že jsem opravdu blázen.

„Poslední dva roky mého života byly… šílené. A já… na jednu stranu bych na to všechno nejraději zapomněla, ale… nejde to. Prožila jsem hrozný věci, ale taky jsem v té době poznala lidi, kteří jsou teď pro mě hrozně moc důležití a já…“

Zavřela jsem oči. Další hluboký nádech.

„Potřebuju ty jizvy. Patří k tomu, co se mi stalo. Patří ke mně. jsem jedna obrovská jizva. Ještě čerstvá, ještě to všechno hrozně moc bolí, ale… Hojím se. Vím to. Vím, že jednou si na to všechno vzpomenu, a i když to bude pořád citlivé, neucítím už žádnou bolest.“

S očekáváním jsem se na něj konečně podívala. Vypadal zamyšleně. Ani trochu šokovaně. Nezdálo se, že by na mě chtěl volat ochranku.

„Mluvila jste o tom s doktorkou Morganovou?“ zeptal se konečně po několika dlouhých tichých minutách.

„Ještě ne. Ještě jsme se k tomu nedostaly.“

„Měla byste jí o tom říct. Já samozřejmě budu respektovat vaše přání, Bello, ale při té poslední nešťastné události jsem vaše ruce viděl, a i když bychom pominuli úplnou rekonstrukci, určitě se nemůžete vyhnout několika operacím, které zlepší hybnost vašich rukou. Pokud nechcete být navždy odkázána na pomoc jiných.“ Při myšlence na Janein svérázný servis jsme se oba mimoděk pousmáli.

„To určitě ne,“ vydechla jsem. „Nepočítám s tím, že ještě někdy budu schopná hrát na kytaru, ale pokud bych udržela velký hrnek s kafem a zvládla si vyčistit zuby, tak by to samozřejmě bylo úžasný.“

Spokojeně přikývl. „Jsem rád, že na tomhle se shodneme. Dáme vám pár týdnů a pak se znovu sejdeme.“

Vstal, aby mě vyprovodil ke dveřím. Vzal za kliku, ale než s ní otočil, ještě se ke mně obrátil.

„Mělo na vaše rozhodnutí nějaký vliv to Edwardovo?“

Nechápavě jsem zavrtěla hlavou.

„No Edward se taky rozhodl, že svou operaci odloží. A já si vůbec nejsem jistý, jak dlouhý si ten odklad představuje.“

Zhoupnul se mi žaludek. O tomhle mi Edward neřekl. A já byla tolik zaujatá sama sebou, že mě ani nenapadlo zeptat se ho, kdy vlastně půjde na svou operaci.

„To je ale strašná pitomost,“ vyhrkla jsem. „Pro mě byla kytara jen zábava, ale pro Edwarda je hudba všechno a teď sotva mluví, a když mu nepomůžete, už nikdy nebude zpívat. Slyšel jste ho někdy zpívat?“ Sotva jsem lapala po dechu.

Doktor Prath pustil kliku, aniž by s ní pohnul a pohybem ruky mě vyzval, abychom se znovu posadili.

„Promluvíme si trochu o jeho možnostech. Potřebuju, abyste měla nějaké argumenty, Bello. Až ho budete přesvědčovat, že tu operaci opravdu potřebuje.“

 

Až když jsem z příjemně klimatizované nemocniční haly vyšla na ostré jacksonvillské slunce, napadlo mě, jestli to doktor Prath udělá i obráceně – jestli i v mém případě poruší lékařské tajemství, aby mohl Edwardovi poskytnout dost argumentů k mému přesvědčování.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3 4   »

23)  lumikk (12.09.2015 13:27)

A co dál? A co dál? Kdy tě do auta vzal?
Jo, už mi hrabe z toho, jak moc se těším na další kapitolu .

milica

22)  milica (12.09.2015 11:25)

Milá Ambro,
konečně jsem se prokousala až sem, musím se ti ohlásit.
Je to naprosto úžasný příběh a těch kapitol
Nemohla jsem psát ke každé kterou jsem přečetla a doufám, že chápeš proč, nemohla jsem přestat číst!!!!
Dlouho jsem tady na ff nebyla a vracím se sem jen a jen kvůli tvým příběhům.
Děkuju za ně a doufám, že tenhle dopíšeš a to brzo????

Marcelle

21)  Marcelle (31.08.2015 13:25)

Děkuju, tohle bylo moc fajn, krásně to tlačíš do konce a vůbec ne blbě :)

20)  lumikk (28.08.2015 16:23)

Teda Bella válí, tím myslím, že nejen sobě otevřeně přizná, že Edwarda miluje, což chce koule .
René je vážně super, jak chce vypadat jako máma. Je skvělí, jak se snaží ;).
Děkuju

ambra

19)  ambra (27.08.2015 19:36)

Děkuju a už další

Lenka

18)  Lenka (27.08.2015 13:44)


Nevím o jaké slabotě píšeš. Jako vždy je to skvělě napsaný příběh.
Moc se těším na pokráčko.

17)  martisek (27.08.2015 10:22)

Naprostá nádhera! chvíli sem si zezačátku myslela, že už je zase rozeštveš, ale naštěstí jsi to neudělala Skvělá kapitolka, doufám, že bude brzy pokračování

piky

16)  piky (27.08.2015 00:41)


Bojím se, bojím, co přijde
Úplne chápu Edwardovy obavy vůči lékům a podobně, po tom, čím si sám prošel, jsou jeho obavy pochopitené :p Ale na druhou stranu se bojím, aby neměl obav až moc, protože vzhledem k Bellině fyzickém a hlavně psychickém stavu, by to nebylo asi úplně v pořádku :/ :/
Ale pořád jim držím moc moc pěsti, aby jim to spolu vyšlo, protože si moc moc zaslouží aspoň trochu toho stěstí a hlavně klidu
Ambřičko, ty jsi vážně nejlepší Už se těším na další kapitolu

Kate

15)  Kate (26.08.2015 23:34)

Moc se mi kapitola líbila. Pěkně ti příběh plyne.
"... Já zase nechci sjetou trosku, která se pověsí na kohokoliv, kdo se nabídne." Myslím, že to nebylo k Belle úplně fér, když se Edward podívá na sebe. Ale chápu jeho obavy po tom, čím si prošel a že zná, jaké dopady ty svinstva můžou mít.
No, oba to mají ve vztahu k sobě tak složité, že ani jeden z nich si neumí život bez toho druhého představit.
Rozhovory Belly a Reneé...
Už by to chtělo nějaké informace o Alice a Rose. ;)
Děkuji a těším se na další kapitolu.

14)  a. (26.08.2015 16:38)

13)  Dommy1 (26.08.2015 16:28)

Jalle

12)  Jalle (26.08.2015 14:18)

Ambra, ja ťa mlujem.
Milujem rozhovory Belly a jej mami.
Milujem striedanie pohľadov.
Milujem ako vieš len ty napísať Bellu tak, že vždy vyznie tak múdro.
A milujem aj posledný odsek. Ty vždy tak krásne zaklincuješ kapitolu.
Som zvedavá, ako to ukončíš.
Ďakujem, že to chceš dotlačiť dokonca.
Ach, keď si teraz spomeniem na to, ako sa v obchode stretli, bolo to také roztomilé. Sú super.

Fanny

11)  Fanny (26.08.2015 14:10)

To smíření se světem a přitom pořád někde berou tu sílu každý den vstát. Držím jim palce, ať už je vážně jen líp!
A tobě díky!

leelee

10)  leelee (26.08.2015 00:42)

Mno kdo jinej ti dokáže dát správný argument abys nebrala drogy, než feťák?
Na veřejně prospěšný práce jsem úplně zapomněla, bylo by hezký kdyby to byla úplně nezištná pomoc, ale co naděláme.
Maminky vědi víc než si myslíme (dosvědčí to celý generace:D )
Nechat si jizvy jako připomínků věcí minulých nebo se jich zbavit, to není tak jednoduchý. Nechat, na jednu stranu dokáží připomenout že jsi jinde, na druhou budou pořád připomínat i čáasti minulosti. Nenechat, na první pohled normální jedinec a nečekáš žádnej problém, ale odstranit jen vizuální jizvy neznamená odstranit to co je pod povrchem.

Q

Anna43474

9)  Anna43474 (25.08.2015 23:35)


(Vůbec nežehlím )

ambra

8)  ambra (25.08.2015 23:29)

Holky, díky, jste hodné. Jsem si vědomá, že už je to velká slabota, ale dala jsem si závazek, že to nějak doklepu. Věřte, že sama sobě jsem nejpřísnějším kritikem, takže jsem v podstatě vděčná za každé jméno, které už se v komentářích neobjeví. Uf, doufám, že se mi to opravdu podaří nacpat do těch slibovaných třech kapitol ;) .

7)  iva (25.08.2015 21:08)

Vyzerá to nádejne dúfam,dúfam,veľmi dúfam,že si to nepokazia neskutočne mi zviera srdce pri čítaní,píšeš až tak realisticky,že sa niekedy(dosť často) zbadám,že o nich premýšľam ako o skutočných ľudoch
ďakujem Ti za zážitok

emam

6)  emam (25.08.2015 21:06)

Pěkně se to vyvíjí a zase mě to čtení víc baví Děkuji a těším se na pokračování ;)

5)  Seb (25.08.2015 20:40)

Děkuji za rychlé přidání další kapitoly, krása, líbí se mi, jak se sbližuje s mámou a vůbec je to všechno tak ... přesné
Děkuji, moc se těším na pokračování

4)  BabčaS (25.08.2015 20:37)

«   1 2 3 4   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek