Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robsten2013.jpg

Ještě to bolí. Všechno. A osmnáctiletým se špatně vysvětluje, že čas vážně funguje...

 

 

Přemýšlím o tom, jakými
Záhadnými způsoby se lidé zamilovávají
A možná je to všechno součást plánu
Budu stejně radši pořád dělat ty samé chyby
A doufat, že porozumíš...

 

 

Bella


Probudila jsem se uprostřed noci a cítila se dokonale odpočatá. Tolik klidných hodin spánku, který nepřerušovaly žádné noční můry, jsem nezažila už… No vlastně jsem si nedokázala vzpomenout, kdy naposledy jsem se vzbudila takhle… vyspaná.

Jen o pár vteřin později jsem si s bolestným sevřením žaludku a plic uvědomila, že jsem sama.

Odešel bez rozloučení?

Neohrabaně jsem se posadila. Pode dveřmi koupelny prosvítal proužek světla, ale nebyla jsem si jistá, jestli tam večer nenechala svítit Jane. Taky nesnášíš, když se probudíš v neznámým pokoji a nevíš, kde je nahoře a kde dole? Slezla jsem z postele a vydala se za světlem. Palcem u nohy jsem trochu strčila do dveří.

Stál u umyvadla, v jedné ruce držel telefon, ve druhé tubu s mými prášky.

„Co tady děláš, Edwarde?“

Vrátil prášky na poličku a teprve potom se na mě podíval. Hned potom mi strčil pod nos svůj telefon. Příliš blízko, takže jsem se ani nesnažila něco na něm přečíst.

„Tohle svinstvo bereš? Zjistila sis o tom vůbec něco? A já si říkal, že jsi mě vzala na milost nějak rychle.“ Jeho hlas způsobil, že jsem couvla. „Za celou dobu v nemocnici jsi se mnou sotva promluvila. Pak stačí nasadit pořádnej kalibr, a najednou se tě můžu i dotýkat? Říkala jsi, že nechceš soucit a lítost, Bello. Já zase nechci sjetou trosku, která se pověsí na kohokoliv, kdo se nabídne.“

Svět se se mnou zhoupnul. Poznala jsem ten pocit. Stalo se mi to i tu noc na hotelu. Ale zároveň jsem si uvědomovala, že ke mně všechno přichází se zpožděním. Tlumené a jako by obalené tlustou vrstvou měkké látky, která zadrží každý příliš ostrý náraz.

Deka. Teplá a hřejivá. Pocit bezpečí, který se z kapačky dostával tak snadno do mého těla.

„Podceňuješ mě, Edwarde.“ Zatřásla jsem hlavou. Nelíbilo se mi, že zním tak apaticky a unaveně. „Vím přesně, co mi dávali v nemocnici, a tohle,“ ukázala jsem na prášky, „tohle byla podmínka, pokud jsem tam nechtěla strávit další měsíc. I tak musím denně na terapii, i tak to musím brát pod dozorem dospělé osoby,“ otřásla jsem se při vzpomínce na Janein nepřirozeně veselý výraz, když kontrolovala, jestli jsem svou večerní dávku doopravdy spolkla.

Prudce položil telefon na umyvadlo, se zoufalým výrazem si zabořil ruce do vlasů a zaťal je do pěstí. Skoro to vypadalo, že až sevření povolí, zůstanou mu plné ruce vytrhaných vlasů.

„Já to znám, Bello. Vím jak k posrání krátká je cesta od úlevy k fetu. Tohle je návykový,“ kývnul bradou k poličce, „nemáš tušení, jak brzo se na to začneš spolíhat.“

Najednou byl u mě a objímal mě tak pevně, až se mi nedařilo nadechnout se. „Ani netušíš, jak hrozně bych ti přál tu úlevu. Můžu ti koupit to nejlepší zboží, můžem se tu zavřít a nechat se zasypat do závějí všeho, na co si vzpomeneš. Jenže potom…“ Pustil mě stejně prudce, jako mě před několika vteřinami objal. Zavrávorala jsem. „Jenže potom je to… děsivý. Střízlivost je… já nevím, máš pocit, že ti někdo zaživa odtrhává maso z kostí.“ Byl strašně bledý a třásl se.

Teď jsem k němu přišla já a objala ho, tak, jak jsem jenom s těmi svými ovázanými pahýly byla schopná.

„Když jsi byl pryč, v Phoenixu, ty… zase jsi do toho spadl, že?“ Bylo snazší ptát se a nedívat se mu přitom do očí, ale cítila jsem, jak se celý napjal a zadržel dech.

„To je… to bylo… asi tisíckrát horší než to, co jsem prováděl před rokem doma. Ta ženská, Tonyho právnička… připadá mi, že celý roky si za prachy od něj kupuje jen koks. Vlastně nechápu, že ještě nějak dokáže fungovat.“

„Spal jsi s ní? Vím, že jsi byl o Vánocích s Lauren, takže je to vlastně jedno, ale…“ Můj hlas se neplánovaně změnil v ochraptělý šepot, ale byla jsem si jistá, že slyšel, na co se ptám. Pomalu a opatrně, jako bych mu mohla prasknout v rukách, vzal do dlaní můj obličej a zvedl ho k sobě. Dlouho se mi jen díval do očí.

Nakonec se ke mně sklonil a opřel se čelem o moje. „Odpustíš mi někdy? Má smysl, abych se ti dál motal v životě? Není to tak, že tě jen zbytečně deptám?“

Zavřela jsem oči. V tu chvíli jsem dokázala myslet jen na to, jak dlouho jsem o tomhle snila. O tom, že se mě bude dotýkat. O tom, že mě ještě bude chtít – navždy rozbitou a poničenou. O tom, že bude prostě se mnou. Ale co když má pravdu? Co když po prvotním opojení z toho, že je zpátky, přijde vystřízlivění? Co když nedokážu nemyslet na to, jak snadno mě vymazal ze svého života?

Pak jsem si vzpomněla na to, co mi řekl ten první den v nemocnici, když jsem se probrala. Tehdy měl pravdu. Nemá cenu přemýšlet o tom, co bude za měsíc nebo za rok.

„Tak, jak jsi říkal,“ zašeptala jsem. „Zkusíme nějak přežít zítřek. A potom další den. A potom možná ještě jeden. A pak… se prostě uvidí. Já… já chtěla umřít, Edwarde. I když to není přesný – já prostě chtěla nebýt, chápeš to?“ Počkala jsem na malý pohyb hlavy, kterým dal najevo souhlas, i když jsme oba věděli, že si ani při nejlepší vůli nejspíš nedokáže představit, co všechno se mi děje v hlavě. „A pokaždý, když si uvědomím, že mi to nevyšlo, že tu ještě nějakou dobu musím být – kvůli mámě, kvůli holkám – tak představa, že by to moje další bytí mělo fungovat bez tebe, je stejná, jako… jako… Jak jsi to říkal? Odtrhávání masa z kostí?“

Znovu přikývl. „Zaživa,“ doplnil.

 

 

Edward

 

Simon si soustředěně pročítal papíry, které jsem mu přisunul po stole.

„Takže jestli tomu dobře rozumím, tak si tu můžeš odpracovat svůj trest?“

„Jo,“ přikývnul jsem. „Tři sta hodin. Omlouvám se, že nebudu úplně ideální příklad dobrovolníka, ale už tak opakuju ročník. Nechci maturovat ve dvaceti.“ V tu chvíli bych si nejraději ukousl jazyk, ale Simon se jen usmál.

„To je naše Jane. Vždycky to s ní bylo poněkud… složitější. Možná, kdyby měla sourozence, ale některé věci prostě nejde naplánovat.“

Neměl jsem chuť zamotat se do debaty o Jane. „Takže to pro mě uděláte? Je s tím docela dost papírování, evidence odpracovaných hodin musí být přesná a kdykoliv doložitelná a…“

„Edwarde?“ Simon se naklonil přes stůl. „To je maličkost. Ale mám podmínku.“

„Tuším jakou.“

„Tu operaci jen odložíme. Nezrušíme ji. Nepřekousl bych, kdybys odsud odjel ve stejném stavu, ve kterém jsi přijel. I když je mi jasné, že Belle je nejspíš úplně jedno, jak vypadáš,“ zamrkal na mě významně.

Teď jsem se usmál já. Aspoň tou půlkou obličeje, která to zvládala. „Což mi připomíná,“ poškrábal jsem se rozpačitě na hlavě. „Je to trapný a nevděčný, ale musím se od vás odstěhovat. Jane je strašně fajn, teda když si člověk zvykne na některý její… postupy, ale myslím, že pro Bellu by teď bylo dobrý, aby byla pokud možno v klidu, a to, že zůstávám s Jane pod jednou střechou...“

„Chápu, ale nadšený z toho nejsem. Doma tě ale podržím, slibuju.“

„Jsem fakt vděčný, Simone. Za všechno.“

 

 

 

Bella

 

Seděla jsem se zkříženýma nohama na podlaze našeho miniaturního obýváku a ze sklenice před sebou jsem dvěma brčky ucucávala máminu speciální vitamínovou bombu. Od doby, kdy mi bylo pět, chutnala pořád stejně. Teda vlastně pokaždé úplně jinak – podle toho, jaké ovoce máma naházela do vozíku v supermarketu. Teď jsem dokázala rozeznat mango, jahody a meloun, ale určitě toho bylo mnohem víc.

Mamka si smotala vlasy do povědomého drdolu, natáhla na sebe prošoupané džíny a tričko ze second handu a s nakrčeným čelem se pokoušela namíchat barvu, která se měla jmenovat mokka, jen trošku do fialova. Postup připomínal výrobu její vitamínové bomby.

„Kam se poděla tvoje láska ke žluté?“ zakroutila jsem hlavou nad směsí, která se jí rodila pod rukama.

Zatvářila se, jako by si kousla do citrónu. „Vzpomínáš na Amerika hledá topmodelku? Osobní volno?“

Kývla jsem.

„Můžeš hádat, jakou barvou tam byly vymalovaný všechny společenský místnosti.“ Můj obličej automaticky napodobil její výraz.

„V tom případě s tou fialovou klidně přitlač.“ Rozesmála se, ale poslechla mě.

„Koneckonců to bude naše psychedelický doupě, ne?“

„Vážně jen naše?“ Pořád se usmívala, ale záblesk bezstarostnosti byl pryč.

Trhla jsem rameny. „Vadí ti to?“

„Co přesně? Že máš kluka? Nebo že máš kluka, který sem každou noc chodí? Nebo že máš kluka, který sem každou noc chodí a myslí si, že jsem tak pitomá, že o tom nevím?“ Založila si ruce na pořád ještě pohublém hrudníku.

Cítila jsem, že rudnu. Což bylo hrozně zvláštní, protože dřív, v našem starém životě, to bývalo obráceně. Máma se červenala, když jsem do ní ryla kvůli jejím známostem. Ještě zvláštnější bylo, že se mi tahle výměna rolí líbila. Poprvé v životě to vypadalo, že má někdo doopravdy starost o mě.

„V poslední době udělal spoustu průšvihů. Asi má trochu posunutý měřítka.“

„To měla být omluva? Nebo vysvětlení?“

„To druhý. Nemyslím, že bych se za něj musela omlouvat.“

S povzdechem si utřela ruce do staré utěrky a sedla si naproti mně. „Promiň. Jasně, že se za něj nemusíš omlouvat. Ani mi nemusíš nic vysvětlovat. Já jen… Za poslední půlrok jsi dvakrát málem umřela, holčičko.“ Její hlas se najednou jen s velkými obtížemi dral ze staženého hrdla. Pohladila mě po koleni. „Nejraději bych si tě tu zavřela a jen ti nosila knížky se šťastnými konci a kuřecí polívku a třílitrový balení zmrzliny.“

Zase jsme měly slušně našlápnuto k slzavému odpoledni. Stávalo se nám to každý den. Někdy i několikrát za den.

„Já ho nemůžu vynechat, mami. Mám ho moc ráda.“ Zavrtěla jsem hlavou. Chtěla jsem jí říct pravdu a tohle nebyla celá pravda. „Miluju ho, mami. Někdy si říkám, jak by to bylo jednoduchý, kdybych se zabouchla do jednoduchýho kluka – nemyslím hloupýho, to by se mi asi nikdy nepovedlo, ale do kluka bez minulosti, bez všech těch šíleností, co se Edwardovi dějou už od doby, kdy ještě neuměl ani pořádně mluvit. Ale čím víc o tom přemýšlím, tím je mi jasnější, že takhle se to prostě mělo stát. No uznej, vydržel by se mnou nějaký normální kluk?“

Zhoupla se ze sedu na kolena, aby mě mohla obejmout.

„Měla bys dostat toho nejlepšího kluka na světě, Bells,“ vzlykla.

„Ale já ho mám, mami. Jen by pomohlo, kdyby to konečně došlo i jemu.“

„Jen pro případ, že by to pár let trvalo – máš nějak vyřešenou antikoncepci?“

„Mami!“

„No co? Sotva jsem začala chápat, jak by měla fungovat normální matka. Na babičku se ještě vážně necítím.“

„Ach mami, ty ses vůbec nezměnila.“

 

 

Po terapii mě čekala schůzka s doktorem Prathem.

„Cítíte se na to, Bello? Není to jen operace, už jsem vám vysvětlit, že to bude celá série zákroků, běh na opravdu dlouhou trať. S doktorkou Morganovou jsme se shodli na tom, že byste na ni měla být v mnohem lepší psychické kondici. Na druhou stranu – u zranění vašeho typu znamená každá prodleva zhoršení prognózy. Pokud chceme, aby vaše ruce byly jednou zase krásné jako dřív, pak bychom neměli…“

Prudce jsem zavrtěla hlavou. „Přemýšlela jsem o tom, doktore. Věřte, že hodně. Víte…“ Uhnula jsem očima a sbírala odvahu vyslovit to, co mi v hlavě zatím přebývalo jen jako pocit. Slova tomu měla dát konkrétní tvar a já si nebyla jistá, jestli doktora Pratha jen neutvrdím v tom, že jsem opravdu blázen.

„Poslední dva roky mého života byly… šílené. A já… na jednu stranu bych na to všechno nejraději zapomněla, ale… nejde to. Prožila jsem hrozný věci, ale taky jsem v té době poznala lidi, kteří jsou teď pro mě hrozně moc důležití a já…“

Zavřela jsem oči. Další hluboký nádech.

„Potřebuju ty jizvy. Patří k tomu, co se mi stalo. Patří ke mně. jsem jedna obrovská jizva. Ještě čerstvá, ještě to všechno hrozně moc bolí, ale… Hojím se. Vím to. Vím, že jednou si na to všechno vzpomenu, a i když to bude pořád citlivé, neucítím už žádnou bolest.“

S očekáváním jsem se na něj konečně podívala. Vypadal zamyšleně. Ani trochu šokovaně. Nezdálo se, že by na mě chtěl volat ochranku.

„Mluvila jste o tom s doktorkou Morganovou?“ zeptal se konečně po několika dlouhých tichých minutách.

„Ještě ne. Ještě jsme se k tomu nedostaly.“

„Měla byste jí o tom říct. Já samozřejmě budu respektovat vaše přání, Bello, ale při té poslední nešťastné události jsem vaše ruce viděl, a i když bychom pominuli úplnou rekonstrukci, určitě se nemůžete vyhnout několika operacím, které zlepší hybnost vašich rukou. Pokud nechcete být navždy odkázána na pomoc jiných.“ Při myšlence na Janein svérázný servis jsme se oba mimoděk pousmáli.

„To určitě ne,“ vydechla jsem. „Nepočítám s tím, že ještě někdy budu schopná hrát na kytaru, ale pokud bych udržela velký hrnek s kafem a zvládla si vyčistit zuby, tak by to samozřejmě bylo úžasný.“

Spokojeně přikývl. „Jsem rád, že na tomhle se shodneme. Dáme vám pár týdnů a pak se znovu sejdeme.“

Vstal, aby mě vyprovodil ke dveřím. Vzal za kliku, ale než s ní otočil, ještě se ke mně obrátil.

„Mělo na vaše rozhodnutí nějaký vliv to Edwardovo?“

Nechápavě jsem zavrtěla hlavou.

„No Edward se taky rozhodl, že svou operaci odloží. A já si vůbec nejsem jistý, jak dlouhý si ten odklad představuje.“

Zhoupnul se mi žaludek. O tomhle mi Edward neřekl. A já byla tolik zaujatá sama sebou, že mě ani nenapadlo zeptat se ho, kdy vlastně půjde na svou operaci.

„To je ale strašná pitomost,“ vyhrkla jsem. „Pro mě byla kytara jen zábava, ale pro Edwarda je hudba všechno a teď sotva mluví, a když mu nepomůžete, už nikdy nebude zpívat. Slyšel jste ho někdy zpívat?“ Sotva jsem lapala po dechu.

Doktor Prath pustil kliku, aniž by s ní pohnul a pohybem ruky mě vyzval, abychom se znovu posadili.

„Promluvíme si trochu o jeho možnostech. Potřebuju, abyste měla nějaké argumenty, Bello. Až ho budete přesvědčovat, že tu operaci opravdu potřebuje.“

 

Až když jsem z příjemně klimatizované nemocniční haly vyšla na ostré jacksonvillské slunce, napadlo mě, jestli to doktor Prath udělá i obráceně – jestli i v mém případě poruší lékařské tajemství, aby mohl Edwardovi poskytnout dost argumentů k mému přesvědčování.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3 4   »

petronela

62)  petronela (11.06.2017 17:24)

Jakkoliv by tahle kapitolka mohla být konečná - všechno je na dobré cestě, Bella s Edwardem jsou spolu a už je čeká jenom společné uzdravování - a dalo by se s tím smířit, myslíš, že tuhle povídku někdy dopíšeš? Jsi bezvadná autorka a je mi líto té spousty nedokončených povídek

61)  alexin11 (12.04.2016 19:40)

I ja dekuji Anbre za tento pribeh. Prvni dve tretiny byly neuveritelne, napinave, napadite a skvele. Jeste jednou diky za ty emoce a hodne stesti v dalsim psani.

60)  agata (30.03.2016 19:34)

Tuhle kapitolu považuji za konec příběhu Edwarda a Belly. A vztažmo k jejich minulosti za docela dobrý konec.
Odpustili si, přese všechno se nadále milují, dávají si šanci. Možná jim to vyjde, možná ne...ale který člověk může předvídat, co
budoucnost přinese?
Byl to příběh krásný a krutý jako sám život. Děkuji, žes ho napsala.
Byl to navíc příběh usměrňující. To pro ty, kteří si zoufají nad maličkostmi jen proto, že se staly jim.
Děkuji.

59)  Kulisek (05.01.2016 21:35)

Pořád nic?

Jalle

58)  Jalle (25.12.2015 19:59)

Ambra, hrozne sa teším. To je prakticky splnený aj môj sen!
Už som naozaj neverila, že niekedy vydáš knihu a tvoj talent nebude nikdy v kníhkupectve. Stále sem chodím a čakám na novú kapitolu. Skoré uzdravenie, tiež som chorá.

57)  Kulisek (20.12.2015 22:01)

Tak to je mi moc líto a doufám, že budeš brzo v pořádku (a v psací náladě ;) ) Přeji hlavně klidné svátky :)

56)  betuška (13.12.2015 22:49)

teda ambruš na teba sa to lepí...jedno za druhým...skoré vyzdravenie

ambra

55)  ambra (13.12.2015 20:52)

Kočičky moje, moc se omlouvám, třetí týden mě trápí zdravotní problémy (stručně řečeno - po Vánocích se té kudle nevyhnu) a aby toho nebylo málo, zlomila jsem si minulý týden prostředník na levé ruce (což je pro člověka, který píše všemi deseti, docela katastrofa ). Myslím na vás a moc doufám, že se tu za pár dnů sejdeme (pokusím se nevynechat svou tradici a dodat zatím aspoň vánoční jednorázovku ;) ).

54)  Kulisek (13.12.2015 20:48)

:'-(

53)  Královna872 (08.12.2015 06:46)

Bude ještě nova kapitola, nebo uz povídku nepises?

52)  betuška (02.12.2015 21:10)

kulíšku, nikdy nie si sama, je nás tu isto viac, čo si krátia čas kým ambruška niečo hodí do placu tým, že čítaj jej písmenká stále dokola

51)  Kulisek (01.12.2015 18:33)

To jsem ráda, že nejsem sama všechno (OPRAVDU všechno) mám přečtený aspoň 3x

50)  lumikk (30.11.2015 22:18)

Tyjo máš skvělou taktiku, jak mě donutit, abych si od tebe přečetla úplně všechno. Jo i BH už mám přelouskaný a nějakou poezii dvakrát, no tak fajn pětkrát .
Nicméně na tuhle povídku nezapomenu a budu tě sem chodit otravovat popřípadě strašit, pokud to bude trvat tak dlouho .
To jen abys věděla, co se skrývá za tímto slovem: prosííííím

49)  Kulisek (16.11.2015 17:58)

Fňuk, fňuk... už ?

piky

48)  piky (13.11.2015 11:30)

47)  Kulisek (13.11.2015 11:10)

A když nebyla včera, co třeba dneska?

piky

46)  piky (12.11.2015 21:47)


ambřičko naše, že dneska bude nová kapitola?

45)  alexin11 (12.11.2015 17:08)

Ambro, tak ktere povidky budou v knize? A co vsecuno jsi s nima musela udelat, aby byly pripraveny na vydani?

ambra

44)  ambra (12.11.2015 13:02)

Dnes k tomu sednu! Po tom úmorném opravování vykopávek se těším!

43)  alexin11 (11.11.2015 17:59)

:'-(

1 2 3 4   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek