Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robsten2013.jpg

Je jim sotva osmnáct.

Mají milion trápení.

Ale taky jednu obří výhodu.

 

 

Vrátíš se
až bude po všem
Není třeba se loučit

Teď jsme zpátky na začátku
je to jenom pocit a nikdo to ještě neví
ale jenom proto, že oni to nemůžou cítit taky
neznamená, že musíš zapomenout

Nech vzpomínky být sinější a silnější
dokud nebudou před tvýma očima

Vrátíš se
až tě zavolají
není třeba se loučit...

 

 

Bella

 

Její vlasy.

„Tvoje vlasy,“ vydechla jsem.

S rozpačitým úsměvem se dotkla šedivých pramenů, které nepřekrývala žádná barva.

„Nějak jsem to tam nepovažovala za důležitý.“

„Moc ti to sluší,“ řekla jsem a nebyla to lež. Bez pečlivého make-upu a dokonale upravených vlasů vypadala úplně jinak. Překvapivě konečně dospěle. Víc jako máma.

Rozesmála se a tenká kůže kolem jejích očí se poskládala do jemné sítě vrásek. „Zato ty bys potřebovala Tyru Banks.“

„Co?“

„Amerika hledá topmodelku, zlatíčko. Jedna ze dvou stupidit, který dávali v telce v době mýho osobního volna. Jasná součást trestu,“ zašklebila se a její výraz byl jako dejá vu. I bez šminek to byla pořád moje trochu trhlá máma.

„Mami…“

Rozbrečely jsme se současně.

Ještě pořád ležela vedle mě na posteli a jemně mě kolébala v náručí, když se mezi dveřmi ozvalo tiché odkašlání.

„Já se strašně omlouvám, že vás otravuju, ale asi tak za čtyřicet sekund je tu doktor.“ Edwardův hlas byl plný potlačovaného napětí a strachu. Což nebylo žádné překvapení. Zněl takhle od chvíle, kdy jsem se před třemi dny probrala a on byl u mě.

I já na tom byla pořád stejně. Na jeho prostou přítomnost reagovalo moje tělo jako na injekci adrenalinu. I máma teď ucítila, jak jsem ztuhla a hned potom se rozklepala, a když se zvedala z postele, kousala se do rtu, aby potlačila úsměv.

Naprosto nevhodný a pitomý úsměv člověka, který nemá ponětí, co se děje.

„Počkám na chodbě,“ sklonila se ke mně a políbila mě na stejné místo na čele, kam mě už tři dny při každém rozloučení líbal Edward. Tím by se to vysvětlovalo. Moje čelo. Bezpečné území pro příbuzné a přátele. Nic zavazujícího. Nic…

„Bello?“ Neuvědomila jsem si, že na mě máma ještě pořád zírá. Pohladila mě po vlasech. „Nebudeš na to sama. Jsem teď silná, dost silná i pro tebe a…“

„Mám tě ráda, mami,“ skočila jsem jí do řeči. „Bude stačit, když prostě budeme spolu, jo?“ Znovu se kousala do rtu, ale tentokrát zadržovala slzy.

 

 

„Tak jak se dnes máš, Bello?“ Doktorka Morganová se nenamáhala začínat naše sezení nějak originálně.

„Fajn, a vy?“

Soustředěně si prohlížela moje záznamy.

„Když vidím, že jsi spala celou noc jen s minimálním množstvím léků, tak už dobře, díky,“ mrkla na mě a zavřenou složku zasunula mezi hromadu dalších, které si přidržovala na klíně.

Nehodlala jsem jí vyprávět, jak dobrá jsem díky Marcusovi v předstírání klidného spánku.

„Dnes už spolu budeme mluvit, Bello?“ Vrásky kolem jejích pečlivě nalíčených rtů se den ode dne zdály hlubší. I tohle způsobovalo napětí. Vypadalo to, že všichni lidi kolem mě jsou ve stresu.

„Ale my spolu mluvíme. Už potřetí, doktorko.“

„Ne, Bello, zatím jsi mě jen dva dny přesvědčovala, že tvoje znalosti o posttraumatických stavech jsou lepší než ty moje.“

„Protože jsou lepší. Minimálně Tuckera znám důkladněji než vy, ani jste nečetla jeho poslední články. Smiřte se s tím, doktorko, že o PTSD vím všechno. Navíc jsem učebnicový příklad kombinace PTSD s depresí, fobií a generalizovanou úzkostnou poruchou. O mých problémech mi nemůžete říct nic, co bych už nevěděla. Opakuju to potřetí – nebudu s vámi rozebírat, co se mi stalo. Jsem ochotná brát léky, tak mi je napište a nechte mě být.“ Snažila jsem se ovládat, ale stejně jsem se dostala na hranici další idiotské panické ataky. Lapala jsem po dechu, třásla jsem se a řinul se ze mě pot. Bezmocně jsem sledovala, jak doktorka sahá pro připravenou ampuli a vstřikuje její obsah do mé kapačky.

Jako by na mě hodila měkkou teplou deku.

Po chvíli mi ale došlo, že není ani zdaleka tak měkká a teplá jako předchozí dva dny.

Zamračila jsem se.

„Nemíním z tebe udělat sjetou trosku,“ pokrčila Morganová rameny. „Tohle je otravně rychle návykové. Což ale samozřejmě víš.“ Dokázala to vyslovit bez náznaku ironie.

Znovu se posadila, ale ještě předtím odložila na skříňku u dveří své složky a dokonce i svoje brýle. Lehce si promnula unavená víčka.

„Možná bych ti o sobě měla něco říct, Bello.“ Začala odhodlaně, ale ať už mi chtěla oznámit cokoliv, očividně se jí do toho nechtělo. Nakonec pokračovala až po několika pomalých nadechnutích. „Mám za sebou třicet let psychiatrické praxe se zaměřením na teenagery. Taky mám sedmnáctiletou dceru. A tahle moje krásná, chytrá, bezproblémová a do té doby naprosto šťastná dcera se přede dvěma lety pokusila zabít. Žádná demonstrativní akcička. Naplánovala si to do nejmenších detailů. Kdybych se ten den náhodou nepotkala s matkou její nejlepší kamarádky, se kterou jsme si ujasnily, že ta věc s Dianiným přespáním u nich je nejspíš omyl, povedlo by se jí to.“ Zadívala se z okna, ale ve skutečnosti byla ztracená ve vzpomínkách. „Od té doby chodíme na terapii. K mladé ženě, která za sebou nemá ani deset let praxe.“ Znovu se obrátila ke mně. „Chápeš, co se ti tu snažím říct?“

Neochotně jsem přikývla.

„Můžeme spolu prosím zkusit mluvit o tvých problémech?“

Znovu jsem přikývla, ale ona to chtěla slyšet.

Trvalo strašně dlouho, než jsem to dokázala vyslovit. Mezitím úplně zmizela ta tenoučká ochraňující deka z mé kapačky.

„Můj problém měl umřít v tom domě, doktorko Morganová. Tak proč…“

Brečela jsem. Znovu.

A pak jsme spolu začaly mluvit.

 

 

Edward

 

Renée chtěla zůstat u Belly, a tak to bylo na mně a na Jane. Doktor Prath nám půjčil auto i Dimitriho. V tu hroznou noc jsem si troufnul porušit zákaz řízení, ale při hledání volného bytu pro Bellu a její mámu jsem nehodlal riskovat vůbec nic. Jane seděla vedle mě na zadní sedačce a prohlížela si fotky a popisky domku, ke kterému jsme se zrovna blížili. Byl nejblíž k nemocnici, a tak jsme si ho nechali nakonec.

„Jsem si jistá, že tohle bude tvůj favorit,“ naklonila se ke mně, aby ji Dimitri neslyšel.

„Proč myslíš?“ Já se naopak narovnal, tak, abych mezi námi udržel bezpečnou vzdálenost. To ji neodradilo. Prostě se posunula směrem ke mně, přičemž se jí úplně vyhrnula titěrná minisukně. Pohyb, kterým ji upravila, byl jen symbolický.

Poklepala prstem na jednu z fotek. „Je to v přízemí a jedna z ložnic má francouzské okno na zadní dvorek. Říkají tomu sice zahrádka, ale nenecháme se oblbnout. Je to dvorek a my stáhneme cenu o deset procent.“
„Kvůli tomu se mi to má líbit? Že ušetřím?“ Bella ani její matka netušily, že se chci s majiteli dohodnout a tajně platit větší část nájmu. Jane to samozřejmě věděla. Ta holka věděla vždycky úplně všechno.

Protočila panenky a našpulila pusu. „Je to jen pár bloků od nemocnice. A tím pádem i od našeho domu. Můžeš za ní kdykoliv a její máma to nemusí vědět. Nikdo to nemusí vědět,“ usmála se trochu samolibě.

„Jane, prosil jsem tě, ať se do toho nemotáš. Bella se mnou zatím sotva promluví a…“

„Když se s ní nebudeš vídat, tak ani nezačne,“ zasyčela na mě.

„Můžu se na něco zeptat?“ Dimitri z našeho rozhovoru sotva mohl něco zachytit a jeho následující otázka to jen potvrdila.

„Myslíte, že bych mohl Bellu někdy někam pozvat? Teda až ji pustí z nemocnice. Jane říkala, že jsi její kamarád, Edwarde, tak bys mi možná mohl poradit. Myslíš, že mám u ní šanci?“

„Ani ve snu!“ vyjel jsem na něj ostře. V zrcátku jsem zachytil jeho šokovaný výraz.

„Říkala jsem přítel, Dimitri,“ vložila se do toho Jane. „Edward byl Bellin přítel. A jsem si celkem jistá, že ten minulý čas ho pekelně štve,“ zachichotala se.

„Jane, tohle přece…“

„Přítel, kamarád, vždycky si myslím, že už rozumím úplně všemu, a pak mi zase něco uteče,“ pokrčil Dimitri omluvně rameny. „Ale Bella tu nejspíš zůstane dost dlouho a já ještě dýl. Pokud Jane jako obvykle přehání, tak bych to mohl zkusit, ne?“ Znovu jsem zachytil jeho pohled. Po šoku už nezůstala ani stopa. Jeho výraz byl tvrdý a jednoznačný. I kdyby neuměl ani slovo anglicky, rozuměl bych mu dokonale.

Svou šanci jsi propásl, kámo. Teď je to jen na ní.


 

Jane měla pravdu. Ten domek byl dokonalý. Strašně mrňavý, ale Renée nám opakovaně zdůrazňovala, že chce to nejmenší možné bydlení, protože by měla ráda Bellu pořád na očích. S tím jsem tak úplně nesouhlasil, ale tahle sedmdesát metrů velká polovina přízemního dvojdomku vypadala jako rozumný kompromis.

„Kdyby měla Bella o pět cenťáků víc, tak se do tý postele nevejde.“ Jane předváděla své obvyklé nadšené obličeje, ale trochu se do toho musela nutit. Ložnice byla vážně prťavá, ale zároveň tak nějak… roztomilá. Otřásl jsem se při představě, že bych tohle slovo použil, až budu Belle její budoucí dočasný domov líčit. „Ovšem ty se do ní vážně vejdeš jen tak tak. Jsem si jistá, že na předstírání přátelskýho odstupu je tahle postel naprosto nevhodná.“

Začínala se mi vařit krev. „Můžeš už kruci…“

Utekla přede mnou do koupelny. „No a do týhle sprchy se dva lidi rozhodně nevejdou.“

Než jsem ji stihl umlčet – nejlíp navždy – strčil do pokoje hlavu Dimitri. Mezi dveřmi se musel sklonit, jak jinak. Než se mi připletl do života, myslel jsem si, že jsem docela vysoký. Kruci

„Ta sprcha má být pro dva?“ zamračil se nechápavě. „Vedle je druhý pokoj a ten má vlastní koupelnu. Sprcha pro dva je pitomost, pokud teda…“ Došlo mu to s mírným zpožděním, ale došlo. Když se Jane vrátila, zhodnotila jediným pohledem situaci a zbytečně rozmáchlým gestem zapnula klimatizaci.

„Nějak nám tu, chlapi, stoupá teplota, ne?“

 

 

„Zítřek je poslední termín, který ti můžu nabídnout, Edwarde.“ Doktor Prath si jednou rukou mnul bradu, tou druhou zmateně klikal ve svém elektronickém kalendáři, ve kterém se očividně vyznala líp jeho asistentka. „Pozítří přivezou další várku veteránů, a to budu měsíc úplně odepsaný. Žena se mnou zase nebude mluvit,“ věnoval mi trochu hořký úsměv.

„Veteránů?“ Vzpomněl jsem si na Janeinu zmínku.

V očích se mu zablesklo. Odsunul laptop a přes stůl se ke mně naklonil. „Ty si vážně myslíš, že tu jen odsáváme sádlo bohatým penzistkám?“ mrknul na mě.

„To ne, ale je mi jasný, že případů, jako je Bella, je asi míň, takže…“

„Pojď se mnou,“ vyskočil překvapivě svižně ze svého koženého křesla.

Sjeli jsme jen do druhého patra nemocnice, odkud vedl otevřený můstek do vedlejší budovy. Doteď jsem si jí skoro nevšimnul.

„Před deseti lety to byl jen nápad. Ale moje žena zvládá víc než jen skvělé teplé večeře. Teď toho asi trochu lituje, ale…“ zapřel se do velkých těžkých dveří. „Ale já vím, že i ona ví, že to stálo za to.“

Otevřel se mi nečekaný výhled. Místo další chodby jen obrovské otevřené atrium se spoustou laviček, ale taky posilovacích lavic, pingpongových stolů a dokonce s hřištěm na minigolf.

„Pokoje, operační sál a rehabilitační centrum jsou ještě dál,“ kývl Simon bradou ke vzdálenější části stavby. „Tenhle pohled mám nejraději.“

Atrium bylo plné mužů s různými zraněními. Většinou viditelnými zraněními.

Konečně mi to došlo. „Veteráni?“

Přikývl. „Nejdřív Irák a Jugoslávie, teď samozřejmě Afghánistán. Zdá se, že Američanům se válčení líbí,“ zamračil se. „Tehdy jsme si se ženou mysleli, že po Iráku z toho uděláme centrum pro děti s vrozenými vadami, které nemají dobré pojištění. Ale děti musí ještě chvíli počkat.“

Byl jsem vyšší než doktor Prath, ale v tu chvíli jsem skoro cítil, jak vedle mě roste. Nebo jsem se možná já zmenšoval.

„Takže na tvou tvář mi opravdu zbývá jen zítřek, Edwarde,“ připomněl mi, proč jsem za ním měl dnes zajít.

Pomalu jsem zavrtěl hlavou.

„Bella zítra odchází z nemocnice. Nemůžu ji teď nechat samotnou. To vůbec nepřipadá v úvahu.“

Simon si tiše odkašlal a změnil směr svého pohledu. V jedné vzdálenější skupince jsem zahlédl povědomou světlovlasou hlavu. „Jane není tak neschopná, jak ráda předstírá, Edwarde. Hodně nám tady pomáhá s morálkou. Ne že by nepomáhalo, když vidí skutečné problémy. Skutečné neštěstí. Zvládne se postarat o Bellu. Zvládne mnohem víc, než je ochotná připustit.“

V tom okamžiku mě to napadlo.

„Máte tu dost lidí, doktore? Nemyslím doktorů a sester. Myslím dobrovolníky. Lidi jako Jane. Lidi, kterých je přece v takových zařízeních vždycky spousta.“ Zvedl nechápavě obočí.

„Samozřejmě, že sem dochází dobrovolníci a samozřejmě, že jich nikdy není dost, ale…“

„Jen něco zjistím, Simone. Na tu operaci zítra nepůjdu, ale možná nebudete litovat, že mě tu budete mít ještě pár týdnů na krku. Do večera vám dám vědět.“ Mávnul jsem mu a rozběhl jsem se zpátky. Telefon jsem zapomněl v Bellině pokoji.

 

 

Bella


Mamka měla spoustu práce se zbytkem domu, a tak jsem neochotně souhlasila s Janeinou nabídkou, že se o mě ještě pár večerů postará.

„Do dna!“

Přinutila mě zapít prášky celou sklenicí vody. Jako bych se je chystala nespolknout.

„Tohle není Přelet nad kukaččím hnízdem, tak si nemusíš hrát na sestru Fletcherovou,“ zkusila jsem na ni znovu verzi opravdu nepříjemná Bella.

„Chceš předstírat, že se nic nestalo? Tak fajn!“ Projevovala živý, skoro veselý zájem. Měla jsem chuť prokousnout jí krční tepnu. Na tom jejím tenoučkým krku by to bylo hrozně snadné.

Dost nedbale složila kytičkovaný přehoz na mojí nové posteli a plácla drobnou dlaní do bílého prostěradla, jako bych byla pes a ona mi ukazovala místo. Protože už jsem si zoufale přála, aby vypadla, zareagovala jsem přesně, jak si představovala – lehla jsem si. Zakryla mě a kriticky sledovala výsledek svého úsilí.

„Říkala jsem mu, že je ta postel hrozně malá.“

„Cože?“

„No Edwardovi. A vlastně i Dimitrimu. Koneckonců to bude nakonec na tobě, s kým v ní skončíš,“ vycenila na mě svoje dokonale vybělené zuby ve výrazu, který měl být asi úsměv.

„Co to…“

„No vybrali jsme to společně. Já, Dimitri a Edward. Teda obráceně. Jsem klasickej jedináček. Při výčtu více osob se pořád cpu na první místo. Ale v tomhle případě to celkem sedí, Edward to sice odkývnul, ale na mý doporučení. Říkala jsem si, že tohle,“ ukázala na prosklené dveře, které vedly na miniaturní dvorek, „by vám mohlo vyhovovat.“

Chvíli jsem na ni jen zírala. „Asi už na mě působí ty prášky, ale vůbec nechápu, o čem to mluvíš.“

Smála se asi pět minut.

„Nesnáším tě,“ zabručela jsem a pevně zavřela oči.

Její hlas se ozval překvapivě blízko. „Hezky se vyspi, chytrá Swanko. A víš, co se říká o tom, co se ti zdá první noc v novým domě, že jo…“

„Běž už!“

 

 

Edward


Tý mrňavý mrše se to nějak povedlo. K vnitřní straně plotu, který ohraničoval dvorek Bellina domku, přistrčila bednu na nářadí. Tím manévrem nejspíš zlikvidovala záhonek, díky němuž tomu plácku majitelé říkali zahrádka, ale zase mi umožnila dostat se na druhou stranu úplně tiše.

A dveře do Bellina pokoje… Nenechala ani škvíru. Prostě jen pootočila kliku tak, že nebyly zavřené. Stál jsem venku a čekal, až se mi podaří zklidnit dech. Trvalo dost dlouho, než jsem pochopil, že už dávno nejsem udýchaný kvůli tomu, že jsem sem osm nebo devět bloků běžel.

Protáhl jsem se dovnitř. A zůstal stát jako idiot.

Bella nespala. Napůl seděla opřená o polštáře a její bledý obličej vypadal ve svitu měsíce skoro průhledný.

A její výraz…

Čekala mě?

„Nechci, aby to byl pocit viny. A nesnesu, aby to byla lítost.“ Zněla ochraptěle. Jako by si to před mým příchodem opakovala tisíckrát. Nebo jako by dlouho plakala. Možná za tím bylo obojí.

Zíral jsem jí do očí. A taky na hrudník. Dýchala strašně rychle.

A byla tak krásná, až mě to bolelo. Úplně v každém kousku těla.

„Já ale cítím vinu, Bello. A taky lítost. Je mi líto Alice, Rose, ale tebe ze všech nejvíc.“ Najednou jsem byl na kolenou. „A taky tě miluju. Tak moc, že… neumím říct, jak moc, Bells. Jenže to nedokážu oddělit. Tu vinu. Tu lítost. Tu… lásku.“

Nechtěl jsem, aby zase plakala. Jenže když brečíte, je vždycky lepší, když v tom někdo jede s váma.

 

 

Bella

 

Jane se pletla.

Ta postel nebyla malá.

Byla moc velká.

Pořád se mi zdálo, že mezi mnou a Edwardem ještě zbývá nějaký prostor.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Lenka

24)  Lenka (27.08.2015 13:38)


Tak snad už konečně bude líp.
Moc krásné.

Anna43474

23)  Anna43474 (25.08.2015 23:10)

Nemluvím o věku, ale o psychice.

Nosska

22)  Nosska (24.08.2015 08:23)

Že by už konečně? Mám z nich radost a doufám, že si to zas něčím nepokáknou...
A jak se vede na druhé straně států Alice a Rose?
Už se těším na další díl.

Kate

21)  Kate (23.08.2015 19:18)

Hmm. Oba by si všechno potřebovali pořádně vyříkat. Nemyslím, že by se to vyřešilo "jen" takhle... Obejmutím, nebo něčím víc?
Já to věděla, že Jane přece jen nebude taková mrcha. Prostě jen malá zranitelná holka, která je sice dospělá, ale...
Reneé!
Edward odložil kvůli Belle svou operaci, no... Co se za těch několik týdnů může ještě stát?
Díky!

ambra

20)  ambra (23.08.2015 17:45)

Ančí, viz perex B) . A neboj, není všem potížím konec

Anna43474

19)  Anna43474 (23.08.2015 17:21)

Jdeš na to moc rychle, drahá

ambra

18)  ambra (23.08.2015 15:51)

Ňuf!!!

Jalle

17)  Jalle (23.08.2015 10:38)

Než se mi připletl do života, myslel jsem si, že jsem docela vysoký. Kruci…
Jane nie je zas taká zlá....
Milujem posledné štyri riadky tejto kapitoly. Dokonalé, výstižné, presne to, čo tam malo byť.
Ďakujem za nádhernú kapitolu!

emam

16)  emam (22.08.2015 20:44)

Konečně z nich mám radost a snad i začínám tajně doufat ve šťastný konec Děkuji

piky

15)  piky (22.08.2015 11:04)

Ambři Konečně mají taky trochu té radosti Už se těším na další kapitolu Ale bojím se bojím, jestli nepřijde další průšvih :(

Fanny

14)  Fanny (21.08.2015 21:33)

Já ty tvoje postavy zbožňuju! Každá má něco jinýho, ale jsou to všechno tak úžasný charaktery! Popřípadě naprosto bezcharakterní hajzlové no...
Vážně to vypadá, že bude líp! Je tu nejjasněji za posledních x kapitol!
Díky!!!

13)  betuška (21.08.2015 20:21)

ta nič neuťahuj, ale pusti naplno!!!!

ambra

12)  ambra (21.08.2015 18:42)

Už jsem vám říkala, že vás miluju?
Jinak se tu ale pochechtávám, páč 40 kapitol je (vás) dusím, a když je nechám trošilinku nadechnout, jste z toho celé vyšokované .
Tak jo, příště zas utáhnem kohouty
Děkuju moc, berunky

11)  Dommy1 (21.08.2015 16:32)

:)

10)  BabčaS (21.08.2015 13:49)

9)  Seb (21.08.2015 12:25)

zase trošku pozitivní posun, krásně napsané, děkuji

8)  Kulisek (21.08.2015 12:25)

Já nechápu jak z naprosný beznaděje, zoufalství během chvilky uděláš TOHLE . Musím zapracovat na vyjadřování, zatím se budu jenom opakovat - nádhera, moc za ni děkuji

7)  lumikk (21.08.2015 11:42)

Johoo! Ty bláho, to koukám. Ono to snad opravdu dobře dopadne .
Nejlepší byla Edwardova reakce na Dimitriho dotaz .
Jo, více takových kapitol, prosím.
A když už jsi zmínila Alici, jak je na tom?
Děkuju

6)  martisek (21.08.2015 10:40)

Konečně se to mezi nimi trochu zpravilo a uklidnilo. Vážně nádherná kapitolka i to čekání na ni za to stálo

Marcelle

5)  Marcelle (21.08.2015 08:51)

Já pořád nevím co napsat. ;) Tohle bylo taky nervy drásající, ale tak nějak odpočinkově :) Jsem moc ráda, že se jejich trápení blíží ke konci. Díky

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek