Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robsten2013.jpg

A je to tu! Kromě toho, že výroční kapitola (nic tak dlouhého jsem zatím nenapsala), tak taky zásadnější zvrat v ději (já vím, konečně!!!). S touhle kapitolou jsem se trápila hrozně dlouho (u PC, ale hlavně v myšlenkách), a když jsem se do těch dvou opravdu vžila "až na kost", vyšlo mi z toho jediné věrohodné řešení.

Tak snad mě neproklejete ;).

S láskou a vděkem pořád vaše ambra ♥

 

 

 

 


 

Prosím, obejmi mě ve své opilé náruči
Dnes večer můžeš říkat, že jsem tvá
Protože malá pauza, je přesně to,co ted potřebuju
A jestli mi dáš, co chci já, dám ti to, co máš rád ty

Prosím, řekni mi, že jsem tvá jediná,
nebo mi lži a řekni to aspoň dnes večer
Mám úplně nový lék na samotu

 

 

Bella

 

Připadalo mi, že se dusím. Vlastně to nebyl pocit. Já se dusila.

Dimitri postavil moje kufry do rohu pokoje a rozpačitě se poškrábal na hlavě.

„Odjeli jsme od Prathů strašně rychle. Vůbec jsem se Simonem nestihl probrat, jak to bude s tvou… Jak to bude s tvým…“ Nerozhodně zíral na moje ruce.

Konečně mi to došlo.

Posledních dvacet minut jsem byla tolik soustředěná na to, abych se před tímhle cizím klukem nerozbrečela, že jsem si nestihla uvědomit zřejmou a prostou skutečnost. Není tu nikdo, kdo by mi pomohl. S jídlem, s hygienou, s oblékáním. Byla jsem si jistá, že maska, kterou jsem si nasadila na obličej v okamžiku, kdy jsem se na zlomek vteřiny setkala s Edwardovým pohledem, pořád drží na svém místě, přesto jsem nedokázala ovládnout všechno a z očí mi začaly nekontrolovatelně téct slzy. Předstírala jsem, že neexistují a horečně přemýšlela, co říct, aby Dimitri konečně odešel.

V tu chvíli někdo rázně zaťukal na dveře. Nikdo neřekl dále, přesto se vzápětí otevřely.

Stála tam ta malá blondýna, Jane Prathová. Holka, která dokázala rozesmát Edwarda Cullena. Holka, která se ho mohla dotýkat. Nejspíš další holka, která brzy dostane náramek s draky.

Dimitri hrál mou hru na neviditelné slzy, ale Jane na mě nepokrytě zírala. Odvrátila jsem se.

„Nemohli jste na mě chvíli počkat?“ zafuněla otráveně.

„Ty budeš Bellu… ty ji máš…“ koktal Dimitri.

„Jo, proč? Chceš to vzít za mě?“ šťouchla ho pěstí do žeber.

Rychle začal couvat ke dveřím. „To asi ne, tohle mi vážně nejde.“ Usmíval se a zároveň si třel místo, kde se ho Jane dotkla. Nejspíš všechno, co dělala, dělala pořádně. „Měj se, Bello, uvidíme se zítra, vyzvednu tě. Ráno si ještě upřesníme čas,“ naznačil rukou univerzální gesto pro telefon u ucha.

„Tak jo, díky za všechno.“ Můj hlas zněl ochraptěle a cize.

Když za ním zapadly dveře, přesunula se Jane k posteli a posadila se. Přehodila si nohu přes nohu, bradu si podepřela rukou, dál na mě zírala a vůbec se to nesnažila zamaskovat. Rozmazlený spratek, blesklo mi hlavou už poněkolikáté.

„Jsi můj džob, řekl ti to vůbec někdo?“ Trvalo mi několik vteřin, než jsem zvuky, vycházející z její droboučké roztomilé pusy dokázala dešifrovat. Ještě pořád jsem se uvnitř třásla. Ještě pořád jsem se nemohla nadechnout.

„Cože?“

Vyměnila si nohy, napůl si lehla a opřela se o loket.

„Je mi dvacet a když všechno půjde dobře, teprve příští rok dodělám střední. Na začátku tohohle roku mi dal táta ultimátum, takže kromě školy musím stíhat i práci. Budeš už můj třetí nemohoucí pacoš,“ ušklíbla se.

„Máš se o mě starat?“ Při té představě se mi zvedl žaludek. Její ruce na Edwardových bocích. Zavrtěla jsem hlavou. „Na to zapomeň.“

Znovu se posadila. V jejích očích se objevil zájem. „Takže jsem to odhadla správně? Něco mezi váma bylo? Edward mi nechtěl nic říct, po tom tvým útěku se zavřel ve svým pokoji a odmítal komunikovat a naši vedli jen obvyklý řeči o mým nedostatečným taktu a tak. Znáš to. Bla bla bla,“ protočila panenky.

„Neznám to.“ Chrapot zmizel. Zbyl jen led. „A pokud na tvoje rodiče a na další lidi tahle tvoje role náctiletýho diblíka funguje, tak já ti to nežeru,“ napodobila jsem, jak protočila oči a našpulila při tom pusu.

Její výraz se proměnil, jako když se před herečkou zatáhne opona a ona se konečně může stát sama sebou. „Nekecali, když říkali, že nemáš nasráno v hlavě, že, Bello Swanová? Tak co s tím uděláme? Porveme se o něj? Nebo budem řešit to, kvůli čemu jsi sem dorazila?“

Při každé zmínce o Edwardovi se to vracelo. Kyslík kolem mě se stal nedostatkovým zbožím. Trvalo nějakou dobu, než jsem byla schopná znovu se nadechnout a promluvit.

„Nebudu se o něj rvát. Je volný. Vlastně… vlastně vždycky byl volný. Takže… potřebuju pomoct vybalit a taky se sprchou. To by dneska mělo být všechno.“

 

Ten sen se vracel spolehlivě, tak jak to umí jen noční můry. Tentokrát mě ale bolest, kterou mi Marcus způsoboval tam dole, probudila. Zmateně jsem zírala do tmy, která vypadala cize a nepřátelsky. Když jsem se konečně probrala dost na to, abych si vzpomněla, kde jsem, uvědomila jsem si, že bolest nepominula, i když už jsem úplně vzhůru. Po okraji nočního stolku jsem prsty opatrně doputovala k lampě. Na bílých kalhotkách se malá červená skvrna vyjímala jako vykřičník za vším, co už se nikdy nemělo opakovat. Jako přes tlustou vrstvu mlhy se mi vracela všechna ta uklidňující slova portangeleské gynekoložky o tom, že moje zranění jsou hlavně povrchová a že uvnitř si tělo brzy poradí samo a že všechno to, co dělá ženu ženou, se brzy vrátí do normálu.

Nepřála jsem si nic jiného, než abych o to, co dělá ženu ženou, navždy přišla.

Samozřejmě se to vrátilo v tu nejméně vhodnou chvíli. Znovu se mi zvedl žaludek. Tentokrát při představě, že to budu muset hned ráno ohlásit Dimitrimu a doktoru Prathovi.

Vyhrabala jsem se z postele, jen abych si uvědomila, že u sebe nemám ani jediný tampon. Natáhla jsem na sebe jedny z úžasných Roseiných kalhot s volným pasem a vydala se na recepci. Při pohledu na kluka, který tam zíval před zářícím monitorem počítače, jsem rovnou pokračovala ven. Matně jsem si vybavovala, že nějaké dva tři bloky od hotelu jsem zahlédla benzinku.

Nakonec to byly čtyři bloky, ale to nevadilo. Stejně jsem byla beznadějně probraná. Vzala jsem malý košík a pomalu procházela mezi regály. U pokladny seděla žena a dokonale mě ignorovala. Můj pocit bezpečí a naprosté beznaděje nikdo neohrožoval.

Našla jsem všechno, co jsem potřebovala.

Na pokoji jsem z ledničky vytáhla šest malých lahviček vodky a slila je do sklenice. Tašku s logem benzinky jsem vysypala na postel a v hromádce dalších věcí našla prášky proti bolesti. Jeden, dva… čtyři by měly stačit. Pak jsem rozbalila krabici s tampony. Tohle šlo hůř. Musela jsem použít zuby.

Když jsem o půl hodiny později zahazovala poslední tampon se zničeným aplikátorem, znovu jsem se rozbrečela.

Sklonila jsem se nad vanou, roztočila oba kohoutky a vrátila se do pokoje pro sklenici s pitím a pro ty další věci.

Noc za oknem teprve začínalo rozbíjet svítání. Pořád jsem měla dost času.

 

 

 

Edward

 

Vytáhl jsem ze skříně svůj kufr a naházel do něj všechny věci.

Pak jsem zase všechno vybalil.

Tohle se opakovalo asi pětkrát.

Napsal jsem Jasperovi, protože na to, abych psal Esme nebo Carlisleovi, jsem byl příliš rozhozený.

- Věděli, že tu bude?

- Co myslíš?

Odepsal okamžitě. A neptal se kdo. Za pár vteřin poslal ještě jednu zprávu.

- Víš dobře, že máma moc nevěří na náhody. Nemyslí si, že je to náhoda. To, že oba s Bellou potřebujete ve stejnou dobu stejnýho doktora.

Znovu jsem vybalil a tentokrát jsem vrátil kufr do skříně.

 

Hlava mi třeštila. Seděl jsem pod otevřeným oknem a drtil tužku nad prázdnou stránkou v novém sešitě. V tomhle stavu jsem ještě před pár týdny popsal desítky stránek za noc.

Zmačkal jsem prázdnou krabičku od cigaret. Nakonec jsem napsal jedinou větu.

Bello, pomoz nám, prosím.

 

Přešlapoval jsem přede dveřmi do Janeina pokoje. Pokud zaklepu, uslyší to nejspíš i její rodiče. Pokud k ní vejdu bez zaklepání, buď si to špatně vysvětlí, nebo se lekne a zakřičí tak, že to stejně uslyší její rodiče.

Nakonec jsem pomalu otevřel a strčil mezi dveře jen hlavu. Ležela na břiše křížem přes postel, četla si a na uších měla sluchátka. Kromě nich na sobě měla už jen kalhotky, ale když si mě všimla, přitáhla si k tělu deku. Tím se v mý hlavě definitivně odpojila od Lauren, se kterou mi občas tak trochu splývala.

„Už jsi dofňukal?“ ušklíbla se. Její koketní verze se někam vypařila.

„Promiň,“ zahuhlal jsem.

Mně se omlouvat nemusíš, Edwarde. Nevím, co se mezi váma stalo, ale oba vypadáte, jako byste se vrátili z války a podle mých zkušeností by měli veteráni držet při sobě.“ Nechápal jsem, o čem to vlastně mluví, ale už jsem věděl, že se setkala s Bellou.

„Byla v pohodě?“

Další úšklebek. „Jo, umyla jsem jí vlasy a taky všechno ostatní a uložila jsem jí věci do skříně. Taky jsem jí rozestlala postel, znáš to, někdy jsou ty hotelový přehozy zbytečně těžký a…“

„Jane, prosím!“ přerušil jsem ji.

„Ne, nebyla v pohodě, Edwarde. Vlastně jsem v šoku, že jsi za ní ještě nezajel. Vždyť jsi ji viděl!“

„Nemám na to právo, Jane, zachoval jsem se jako naprostej ubožák,“ drtil jsem mezi zuby ponižující přiznání.

Protočila panenky. „Děláš si srandu? Kdyby to takhle bral každej chlap, tak lidstvo vymřelo dvě generace po Adamovi. Vem si čistý tričko a jeď za ní. Klíče od auta jsou v předsíni. A teď už vypadni, chci si číst. Bella říkala, že kdo nečetl Janu Eyrovou, ten je v podstatě duševní mrzák.“

 

Tomu cucákovi na recepci jsem musel dát stovku a taky mu jako zástavu – vrátím vám to, až si ověřím, že je slečna Swanová po vaší návštěvě v pořádku – nechat řidičák a mobil.

Za čtvrt hodiny jsem před ním prakticky klečel, aby mi otevřel její pokoj.

„Kdyby se mnou jen nechtěla mluvit, řekla by mi to a poslala by mě do háje. Odpoledne u ní byla kamarádka, taková drobná blondýna, říkala mi, že se jí slečna Swanová nezdála v pořádku. Má zraněný ruce, určitě jste si všimnul, že na tom není dobře, tak mě tam prostě…“

„Holka s ovázanýma rukama?“ nakrčil čelo. „Hodinu nebo dvě zpátky šla ven. Ale za chvíli byla zpět. A zdála se celkem v pohodě…“

Bez dalšího vysvětlování jsem před něj posunul další bankovky. Podrbal se za uchem. Hajzl mizerná.

 

Postel byla rozházená, ale prázdná. Na přikrývce se válela hromádka věcí. Napůl v běhu jsem je rozhrábl.

Tampaxy. Rozdělané balení prášků.

A ještě jedna rozbalená krabička. Pamatoval jsem si, co to je. Ještě před pár lety používal Carlisle klasický holicí strojek, ve kterém se vyměňovaly žiletky. Tohle byly ty nejlevnější. Tak na jedno použití…

Bello…

Rozrazil jsem dveře do koupelny. Ten idiot za mnou něco ječel, ale nedokázal jsem mu věnovat ani zlomek svojí panikou roztříštěné pozornosti.

Napůl ležela ve vaně. Takhle bledou jsem ji nikdy neviděl. Taková bledost ani nemohla být možná.

Proč se to ještě nezahojilo? Jak ji mohl táta takhle nechat odejít z nemocnice? Tohle mi běželo hlavou, když jsem zíral na její ruce. Kolem vany ležela hromada bílých cucků, potrhané kusy obvazů, a já si na zlomek vteřiny oddechnul, že tu posranou žiletku použila jen na to, aby se jich zbavila. Jenže krev na nich byla čerstvá. A pořád odněkud přibývala.

Hrábnul jsem po ručníku a přitiskl ho na ránu, vlastně celou změť čerstvých ran na jejím zapěstí. Druhá ruka se zdála v pořádku. Vytáhl jsem ji z chladnoucí vody. Doufal jsem, že za chlad, který cítím z její kůže, může jen ta pitomá voda.

Položil jsem ji na podlahu a jako stroj začal dělat všechny ty věci, které nám táta tisíckrát, milionkrát vtloukal do hlavy.

Kdyby se v téhle zemi věnovalo deset hodin školní výuky první pomoci, tisíce lidí by nemusely skončit v márnici.

Puls. Volné dýchací cesty. Záklon hlavy. Nádech. Výdech.

„Kde je kurva ta záchranka?“ zařval jsem znovu na toho pitomce. Něco mi říkalo, že se strachy pomočil.

Později jsem se dozvěděl, že dorazili šest minut po tom, co jim zavolal. Škoda, že mu trvalo deset minut, než z něj dostali adresu hotelu a číslo pokoje. Dělal tam teprve týden a byl tak vyděšený, že jim pořád dokola opakoval adresu svojí matky.

Žila v Minnesotě.

 

„Odpoledne jsem tam, Edwarde.“ Esme se třásl hlas, ale zněla nekompromisně.

„Mami, počkej… Víš, volal jsem do Phoenixu. Bellině mámě. Její právník už to řeší. Měli ji pustit příští týden, ale soudce to nejspíš urychlí. Možná by bylo lepší, kdyby… kdyby dostala trochu prostoru. I tak se tu potká se mnou a taky s Prathovými. Nechci, aby měla pocit, že na svou dceru musí stát frontu.“

Slyšel jsem, jak dlouze vydechuje. „Tohle všechno jsi stihl, Edwarde?“ Ráznost z jejího hlasu zmizela, teď to vypadalo, že se každou chvíli rozbrečí.

„Mami, prosím tě, tohle je jediná věc, kterou jsem mohl udělat. I tak mi zbývá dost času na to, abych tu zešílel. Nerozmazávej to, prosím.“

„Fajn… jen… je mi to strašně líto, Edwarde. Carlisle má na telefonu psychiatra, který by měl Bellu převzít, až se probere. Po tom, co se to stalo… Mluvili s ní dva psychiatři, Edwarde. Ale zdá se, že ani jeden z nich nepoznal, co se doopravdy děje. Carlisle si myslí… ona… ona byla příliš dlouho soustředěná na to, aby ochránila Rose a Alici. A když to najednou nebylo nutné…“

„Měla čas uvědomit si, že Rose a Alice nejsou jediné, komu zůstaly jizvy.“

„Tak nějak. Všichni jsme jako pitomci řešili její ruce. Nějak jsme si nevšimli, že jsou tu jiná zranění. Akutnější, i když ne tolik viditelná.“ I přes telefon jsem poznal, že se právě rozbrečela.

„Aspoň jste se snažili, mami,“ zachraptěl jsem. Zatímco já si fetem, chlastem a courama řešil vlastní trapný pseudoproblémy.

„Edwarde… mám strach. Mám strach, že jsme u tebe udělali stejnou chybu. Měl by sis s někým promluvit, pokud nechceš mluvit se mnou a s tátou, požádej doktora Pratha, určitě ve městě zná nějakého dobrého terapeuta…“

„Mami, už musím končit. Jde sem doktor. Zavolám ti, mami.“

 

Její pokožka měla ještě pořád ten děsivý, křídově bílý odstín. Její rty už ale vypadaly o něco líp. Pomalu zvedla sedativy ztěžklá víčka.

„Ahoj,“ řekla. Vlastně to jen zkusila. Ve skutečnosti se jí nepodařilo doplnit pohyb rtů nějakým zvukem. Přesto jsem jí odpověděl.

„Ahoj. Doktor mi dal dvě minuty, ale můžu hned vypadnout.“

Pomalu zavrtěla hlavou. Přesto už se na mě znovu nepodívala. Nechala pohled stočený k hadičce, kterou jí do těla odkapávala plazma.

„Najednou jsem byla… hrozně… hrozně… unavená.“ Hlas už našla. Aspoň jeho ochraptělou tichou ozvěnu. Ale slova hledala těžko.

Nemohl jsem si pomoct, pohladil jsem ji. Jen přes přikrývku a jen po lýtku, blíž jsem si netroufl.

„Můžeš odpočívat rok nebo dva nebo klidně pět. Můžeš spát patnáct hodin denně, Bello. Můžeš si jen číst a pít kakao a…“

Další zavrtění hlavou.

„Nevím, jestli se z toho někdy vyspím. Sním o spánku beze snů, Edwarde. Už celý měsíce sním o spánku, beze snů, ze kterýho se neprobudím. Sním o tom, že už mi nikdo nebude moct ublížit, sním o tom, že už nebudu za nikoho a za nic zodpovědná. Nelituju, že jsem to udělala. Lituju, že jsi tam přišel. Že jsi tam přišel tak brzo.“

Zavřela oči. Skrz vlastní slzy jsem viděl ty její. Plakala úplně tiše a bez jedinýho pohybu ve tváři. Vždycky plakala jenom takhle, uvědomil jsem si.

Svezl jsem se ze židle na kolena a opřel si čelo o její stehno. Jen o kousek blíž.

„Dal bych cokoliv, kdybych tu noc mohl vrátit zpátky, Bello, cokoliv za to, kdybych byl jen o trochu míň sobeckej bastard. Cokoliv za to, kdyby se to nestalo.“ Bylo to zoufalý a trapný, ale nedokázal jsem brečet jako ona. Zajíkal jsem se a vzlykal a lapal po dechu.

Teprve když jsem ve vlasech ucítil její prsty, dokázal jsem zadržet dech.

„Začalo to přece dlouho předtím, než jsme se potkali, Edwarde. Než jsem tě do toho zatáhla.“ Změna v jejím hlase mě přinutila riskovat, že přijdu o její dotek. Pootočil jsem hlavu, abych viděl její výraz. Odpovídal jejímu hlasu.

Hořkost a zklamání. Ale nad tím vším něco, co mě opravdu děsilo. Něco, co jsem v Bellině tváři nikdy neviděl.

Prázdnota.

Ozvalo se tiché zaklepání. „Edwarde? Měl byste jít. Bella se musí prospat.“

Vyškrábal jsem se na zdřevěnělé nohy. Ucítil jsem záchvěv stejné paniky, která mě málem udusila, když jsem vrazil do tý studený hotelový koupelny.

Nenechám se odehnat. Ne teď.

Sklonil jsem se nad ní a otřel se rty o její čelo. Vyplašeně zamrkala, ale neodtáhla se. Možná proto, že vlastně neměla kam.

„Už mi to došlo, Bello. Nemůžu to vrátit. Nic z toho. Ale můžu něco udělat s tím, jak bude vypadat tvůj dnešní večer. A tvůj zítřek. A tvůj příští týden. Tohle mi zatím musí stačit. A třeba za pár měsíců seberu odvahu a zeptám se tě, jestli mi někdy odpustíš.“

Po tvářích jí stekly další tiché slzy.

Zachytil jsem je dřív, než se dotkly polštáře.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Anna43474

19)  Anna43474 (23.08.2015 10:31)

Edward trpitel, to už tu dlouho nebylo

18)  danje (11.08.2015 10:43)

:'-( :'-( :'-(

Marcelle

17)  Marcelle (10.08.2015 11:21)

Já vážně nevím co napsat, hrozně to prožívám a teď právě jsem úplně vyřízená. Snad časem vypotím smysluplný komentář. Děkuju, zlato, za skvělý zážitek

ambra

16)  ambra (10.08.2015 10:53)

Tak jsem se těšila, jak vás překvapím rychlou další kapitolou, ale děti dovezly z tábora bacila, takže se tu teď všichni motáme v horečkách jako mátohy:( .
Nicméně je čas přiznat, že jsem tak nějak byla smířená s tím, že za tohle už mě opravdu pošlete někam a vzdáte to (a já bych se vám vůbec nedivila ).
S Jane mě to trošku mrzí, máme ji příliš zafixovanou jen jako mrchu a přijde mi, že asi jen Kate zachytila ten můj pokus o zranitelnou holku s drsnou maskou, která je vlastně většinu života sama. No nic, třeba to ještě nějak doladím ;) .
Na psaní zbývajících kapitol se moc těším, tak snad tušíte, že už opravdu bude jen líp B)

Kate

15)  Kate (09.08.2015 21:58)

Určitá naděje tu je, jen aby se něco zase nepokazilo... Jsem ráda, že si Bella s Edwardem promluvili, jen si nejsem jistá, jestli jim to vydrží a jestli to Edward opravdu nevzdá a nenechá se odehnat. Držím mu palce!
Jane mě vedle Belly opravdu štvala, ale... Potom... Možná otevřela Edwardovi oči. Třeba to nakonec nebude taková mrcha?
Ambři, už je netrap. Díky za kapitolu, byla skvělá.

Jalle

14)  Jalle (09.08.2015 21:38)

Ešte som zabudla napísať, že keď mala problém s tým tampónom, a potom tam zrazu za ňou šiel Edward, fakt som si myslela, že jej s ním ide pomôcť.

13)  lumikk (09.08.2015 20:05)

Teda, já ani nevím, co na to napsat. A to už je co říct. Totálně mě vyšokovalo, že něco takovýho udělala zrovna Bella, která celou dobu tak bojovala.
Konečně Edward našel koule. Ti chlapi jsou vážně docela srabi. Doufám, že se teď se od Belly nehne na krok a bude ji pěkně hlídat ;)
Jo a ještě se mi líbilo, jak Bella setřela Jane
Děkuju moc za kapitolku, ikdyž byla podezřele krátká B) A těším se na další, ať už bude sebevíc bolavá . Tohle mi za tto stojí

12)  agata (09.08.2015 15:20)

Perfektní!!!!! To se ti fakt POVEDLO!
Belle začíná fungovat tělo, tak mám naději,že posléze i myšlení a cítění.Ale asi opravdu až posléze, je hodně emočně postižená.Staví zeď, ale pokud už dokáže mluvit s Edwardem, je tam naděje, ne?
Edward je myslím ve fázi,kdy mu jeho sebekritika ,,byl jsem mimoň" začala teprve poodhalovat poznání ,,furt jsem ještě mimoň"!
Krásné, zajímavé, jen to prosím tě teď neutni, to bych z toho byla i já supermimoň!A jak tak koukám na komenty, zdaleka bych v tom nelítala sama!Tak PROSÍM TĚ,PIŠ!!!!







Jalle

11)  Jalle (08.08.2015 15:32)

Sila.
Toto som nečakala. Bella má samozrejme následky, na ktoré ostatní akosi zabudli.:'-( Edward bude teraz jej veľká podpora. Čakala som, že s ním vôbec nebude chcieť komunikovať. Potešilo ma, že sa už konečne stretli face to face.
Bella má hrozne posraný život :'-( Som zvedavá, ako sa teraz bude ich vzťah vyvíjať. Jane nemám rada.
Ďakujem za super kapitolu. Vrátiš sa niekedy k Mostu?

10)  Seb (08.08.2015 15:10)

:(
Zdá se mi, že už je naděje, že Edward to s Bellou nějak zvládnou.

Děkuji

9)  BabčaS (07.08.2015 23:00)

:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-(

leelee

8)  leelee (07.08.2015 22:59)

Tak a jsme v podstatě v místě, kde všechno začná, pomalu slyšim "Do bloků", ne neblbnu z vedra vidim to číslo za titulkem.
Myslím to spíš tak, že všechny život ohrožuící sr čky mají za sebou a teď mají k řešení "jenom" všechno ostatní, hledáním dobrýho cvokaře počínaje. Ale ty to nějak vymyslíš, blbost ty už to vymyšlený máš, a všechny nás tím naprosto převezeš, jako vždycky a já se na to těším.

Q

7)  Kulisek (07.08.2015 22:40)

Eh... Já nechápu jak mě během okamžiku vtáhneš do děje, tak úplně, tak opravdově! Kéž už by se (nejlíp samo a hned) to včechno nějak vyřešilo A MOC MOC děkuju za to že pořád pokračuješ, že píšeš .

emam

6)  emam (07.08.2015 21:32)

Takže jako zesláblá svými trápeními mu dá šanci? Na jak dlouho, než se sebere? Bojím se, že to nepotrvá dlouho a odeže ne ho a při jeho povaze se nechá Neříkej, že by se poučil a jednou se dokázal vzchopit Děkuji za pokračování

5)  betuška (07.08.2015 21:25)


úžasne napísané, sa priznám , že toto je úplne mimo mňa, našťastie som sa nikdy nestretla s podobnými problémami,tak sa len snažím vstrebať ten smútok a držím im palce aby im to dobre dopadlo...ak sa dá
ambruške

4)  martisek (07.08.2015 21:24)

Tak tohle jsem vůbec nečekala.. Je to naprosto brutální kapitola! Skvělé

3)  iva (07.08.2015 21:23)

Och...zatiaľ nenachádzam slová.Cítila som tu bolesť za nich.Neskutočne napísané. Ďakujem!

DopeStars

2)  DopeStars (07.08.2015 19:25)

Nemám slov, to bolo super! Popravde som danú udalosť nečakala, ale asi bola potrebná, že? Teším sa na pokračovanie!!

Fanny

1)  Fanny (07.08.2015 16:44)

Když vstupila Jane do dveří, ztuhla jsem šokem, protože... Tohle je doslova ironie osudu. Po tom všem jí má ještě pomáhat ona?
Jestli mi s Edwardem připadala Jane docela milá a fajn, teď vedle Belly bylo její hodnocení v mojí hlavě všechno jen ne slušný. S Belly rozhodností jsem trochu uklidnila a jak tak koukám naprosto předčasně... Za celou tu dobu se Belle stalo snad všechno to nejhorší, co se může stát, ale nikdy ji to nezlomilo. Nikdy. Anebo byla možná zlomená už dávno, ale kvůli ostatním se slepila dohromady, aby mohla ještě chvíli fungovat...
Každopádně s tímhle koncem se děsím dalšího čekání, takže tiše prosím, nešla by další kapitola o trošku rychleji?
A taky díky!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still