25.09.2013 [20:15], ambra, ze série Čas probuzení, komentováno 21×, zobrazeno 4873×

Když dotýkání plánuješ a když o něm příliš přemýšlíš...

 

 

 

15+

Bella

V domě panovala obvyklá idyla. Jako by se jen trochu změnily kulisy. Jako bychom se nikdy nepřestěhovali z Phoenixu.

Heidi ležela na gauči před televizí a z velké sklenice usrkávala něco, co jí pomáhalo přežít další den. Sklouzla po mně zmalátnělým pohledem.

„Jak to šlo?“ zeptala se místo pozdravu. Ta otázka znamenala jediné: Neupoutaly jste na sebe pozornost? Můžu se dál v klidu opíjet do bezvědomí?

„Nikdo tu nechodí pěšky,“ pokrčila jsem rameny. „Budeme potřebovat lepší boty.“

Zamžourala do okna.

„Pěkně zkurvený počasí, co?“ zasmála se ochraptěle. Na zmínku o botách samozřejmě nereagovala. Napila se a znovu se zahleděla na televizi. Věděla jsem, že bude trvat několik týdnů, než mě znovu vezme na vědomí. Už nějakou dobu jsem si nebyla jistá, jestli si ještě pamatuje moje jméno.

Občas jsem si při pohledu na ni vybavila Renée. Ani s ní jsem nezažila mnoho úplně střízlivých dnů. Ale nikdy jsem ji neviděla namol. Říkávala, že si jen nasazuje růžové brýle, aby tenhle svět nebyl tak šedivej. Vadilo mi to, občas jsem potřebovala, aby byla vážná a soustředěná – občas jsem potřebovala matku – ale nedokázala jsem se na ni doopravdy zlobit. Příliš brzy bylo zřejmé, která z nás dvou je ta dospělá.

Z kuchyně se ozývaly povědomé zvuky. Jessica připravovala Marcusovi a sobě večeři. Dvakrát třikrát týdně s nimi jedla i Heidi, ale většinou si vystačila jen s vodkou.

Jessica jako jediná z nás dostávala klíče od lednice a od skříně na suché potraviny. Oficiálně nám měla jídlo přidělovat, což samozřejmě nikdy neudělala. Tímhle pravidlem jí Marcus vložil do rukou moc, kterou si s neskrývanou chutí užívala. Její malá pomsta. Ona byla jeho první a věřila, že zůstane jediná. O její minulosti jsem nic nevěděla a nehodlala jsem přemýšlet o tom, co si taková holka musí prožít, aby Marcusův zájem a péči vnímala jako něco, zač je třeba bojovat. Zabrat Heidino místo v ložnici jí nedalo velkou práci, snadno si získala a udržela výsadní postavení, ale nedokázala se smířit s tím, že Marcusovo zvrácené ego potřebuje ke spokojenosti celý harém vystrašených a znásilněných děcek.

Mimoděk jsem se nadechla vůně, která se jako škodolibý had prosmekla pootevřenými dveřmi kuchyně až do tmavé a stísněné vstupní chodby. Pak jsem si vzpomněla na jídlo od Edwardovy mámy a dovolila své náladě, aby se na chvilku odlepila od obvyklého dna.

„Pojďte,“ postrčila jsem Rose a Alici směrem ke schodům. Tak jak byly, pořád úplně promočené, se posadily na mou postel. Nechala jsem to být a rychle otevřela batoh. Svůj balíček jsem načala už ve škole, ale jim jsem mohla podat nedotčené sendviče.

„Nevím, jak to děláš, ale jsi kouzelník, Bello,“ zahuhňala Rose s plnými ústy. Alice si svůj obří příděl nedůvěřivě prohlížela a s nakrčeným nosem zkoušela odhadnout, co jí to vlastně nabízím. Usmála jsem se. Trochu jsme ji rozmazlily. Už dlouho nezažila pořádný hlad. Nakonec ještě bude vybíravá.

„To je rostbíf, miláčku,“ pohladila jsem ji po mokrých vlasech. „Moc moc dobré maso,“ ujistila jsem ji. Ochutnala. Po třech vteřinách se jí pusa roztáhla v širokém úsměvu. „Říkala jsem ti, že mi můžeš vždycky věřit,“ mrkla jsem na ni.

„Hned jak dojí, tak dohlídni, ať se převlíkne do suchého,“ obrátila jsem se znovu k Rosalii. „Já… musím něco probrat s Marcusem.“ Obličej jí ztuhl uprostřed žvýkání. Chvíli na mě zírala, pak polkla nerozkousané sousto.

„Vždyť jsem za ním byla teprve včera!“ zasyčela rozzuřeně.

„Jsem na řadě,“ odvrátila jsem se. „Už jen rok a něco, Rose,“ pokusila jsem se o křečovitý úsměv. Tuhle lež jsme si opakovaly často. Osmnáctiny představovaly magickou hranici. Lístek z pekla. Snily jsme o tom dni, plánovaly, jak odejdeme a možná se pomstíme, ale pokaždé nám pohled i myšlenky sklouzly k Alici. Jak bychom ji tady mohly nechat? Alici bylo před pár týdny šestnáct…

Natáhla jsem si na hlavu mokrou kapucu, seběhla schody a vyšla zpátky do deště. Vrata do dílny zůstala pootevřená, rozevírající se černý chřtán, který mě měl za pár vteřin polknout a vyplivnout zpátky zase o něco rozbitější.

Vešla jsem dovnitř.

Dílna byl jen vznešený název pro napůl rozpadlou boudu, která kdysi nejspíš sloužila jako přístavek pro sekačku na trávu a další běžné nářadí potřebné k údržbě domu a zahrady. Teď se tu válely jen Marcusovy krámy a podle toho dům i zahrada vypadaly. Seděl ve svém starém kempinkovém křesle. Jeden z mála kousků, který jsme sebou vezli přes celé Státy. Ucucával pivo a ani se nesnažil předstírat, že něco dělá.

Čekal. Čekal na mě.

„Našlas můj dárek?“ zeptal se a hlasitě si odříhnul. Poškrábal se v  tmavých mastných vlasech, které si v týlu stahoval do gumičky. Jeden z důvodů, proč jsem si svoje vlasy obarvila. Nechtěla jsem s ním mít ani vzdáleně nic společného. Dotkla jsem se kapsy v místě, kam jsem ráno ukryla řetízek.

„Tohle není nutné, Marcusi.“ Jako vždycky jsem se snažila o vyrovnaný hlas. Toužila jsem, aby mě vnímal jako rovnocenného soupeře, ale můj klidný hlas byl nakonec tím jediným, co jsem měla. On držel všechny trumfy.

„Oba víme, že to je nutný, Bello. Máš sklon k drzýmu chování. A celou dobu se snažíš naši dohodu obcházet. Potřebuješ tyhle malý připomínky.“ Usmál se tím úsměvem. Žaludek se mi zasvíjel v marné křeči. Udělala jsem dobře, když jsem si zbytek Edwardova oběda nechala na později. „No tak už pojď za mnou a buď hodná holčička,“ opřel se v křesle a poplácal se na stehně.

Věděla jsem, proč sem jdu, věděla jsem, že nemám jinou možnost, věděla jsem, že je lepší mít to za sebou a několik nocí skoro normálně spát. Ale po dlouhé době se ve mně něco vzpříčilo. Nedokázala jsem se přinutit, abych pohnula nohou, vykročila k němu a pak mu dovolila, aby se mě dotýkal. Aby mi znovu ubližoval.

„Dostala jsem to,“ vyhrkla jsem bez přemýšlení. Bezvýrazně na mě hleděl. Pak se zašťoural v zubech, a aniž by vstal, natáhl se, hrábl do jedné z beden a vyndal z ní důvěrně známý kalendář.

„Měla jsi to sotva před třemi týdny,“ oznámil mi, když to dvakrát přepočítal.

„Asi změna prostředí,“ pokrčila jsem rameny a modlila se, aby ho nenapadlo přesvědčit se. Rosalii, která tuhle výmluvu zpočátku používala až příliš často, to jednou udělal. „Je tu hrozná zima a vlhko.“ Trochu jsem se otřásla, abych svým slovům dodala váhu.

Sáhl si do rozkroku a bez ostychu si upravil tu věc. Znovu se mi zhoupnul žaludek. „Máš pravdu,“ zabručel. „Tahle dílna taky nestojí za nic. Netuším, kde si budeme povídat v zimě. Tady určitě ne, nejspíš by mi tu umrzla prdel.“ Hýkavě se zasmál vlastnímu ubohému vtipu. Ráda bych mu navrhla, že by se přes zimu mohl zabavit jen s Jessicou v ložnici, ale jen bych ho zbytečně rozzuřila. Znovu se na mě zahleděl. Netečně jsem zírala do strany. Ne k vratům – k východu, ani k zemi. Obojí vyvolávalo nežádoucí reakce.

Nespokojeně poposedl.

„Ale na chvilku bys přeci jen mohla jít ke mně. Nikde není napsaný, že si to musíš pokaždý užít i ty.“ Další zahýkání. „Pojď chvilku za taťkou a buď na něj milá.“ Zdánlivě žadonil, ale nemohla jsem neslyšet ten známý výhružný podtón. Od posledního výprasku jsem si na něj dávala obzvlášť pozor.

„Včera jsi tu měl Rose, Marcusi,“ odpověděla jsem a znělo to jen unaveně. „Vážně mi není dobře,“ zašklebila jsem se a chytila se za břicho. Jinak ale ani náznak, že bych skutečně odmítala. Srdce mi bušilo hrůzou. Dnes ne. Dnes prosím ne. Ne teď, když ze sebe ještě cítím kůži sedadla v Edwardově autě a před očima se mi pořád míhá jeho křivý úsměv.

„Tak kurva raději vypadni, ať mě zbytečně nedráždíš,“ mávnul rukou k vratům, ale tentokrát nezněl příliš rozčileně. Možná jsem nemusela trnout, že si zrovna dnes vzpomene na Alici.

Snažila jsem se neutíkat.

„Bello?“ zarazil mě jeho hlas, když jsem vzala za kliku vrat. „Nejpozději za tři dny,“ oznámil mi lhostejně a zhluboka se napil. Přikývla jsem tak, aby to viděl.

Edward

U snídaně měli všichni potřebu zapojit se do debaty o tom, že plánuju ty tři divné holky vozit do školy.

„Nechci, aby mě do školy vozila máma,“ opakoval tvrdohlavě Emmett.

„A mně se nechce platit opravu tvého auta,“ reagoval poklidně Carlisle.

„Ta černovláska je ve druháku, věřili byste tomu?“ Jasper se jako vždy držel tématu po svém.

„Vypadá asi tak na sedm a půl, úchyle,“ zašklebil se jeho empatický bratr.

„Jsem na tebe pyšná, miláčku,“ usmála se na mě Esme něžně.

„Bella si shání auto. Bude to jen na pár dnů,“ pokrčil jsem rameny a předstíral, že hledám cukr.

„Prý zvládla prvák a druhák za rok,“ ověřoval si Jasper jeden z drbů, které zaplavily školu.

„Jo, zdá se, že jí to celkem pálí,“ potvrdil jsem, i když jsem moc nechápal, jak se její vysoké IQ slučuje s faktem, že se nechala okolnostmi dohnat ke krádežím.

„Škoda, že se nepřistěhovali dřív, mohla ten třeťák zmáknout i za tebe,“ zašklebil se na mě Emmett. Neobtěžoval jsem se ani se vztyčeným prostředníčkem. Místo toho jsem se rozhodl, že využiju situace a připravím rodiče na možnost, že jim do domu několikrát týdně bude chodit někdo, kdo vypadá jako Joan Jett ve svých divokých časech.

„Ehm… když jsme tu toho…“ začal jsem opatrně.

„Copak? Líbí se ti její zelený vlasy? Nebo všecky ty pecky a kroužky v obličeji? Vzdej to kámo, to ti doktor nikdy nedovolí,“ zakřenil se na mě Emmett a strčil si do pusy polovinu palačinky. Sirupový čůrek mu rozpůlil bradu. Vůbec si toho nevšiml a spokojeně přežvykoval.

Esme trochu zaskočilo a Carlisle se na mě podíval s výrazem vědce, jehož pokusný králík i nadále vzdoruje tisíckrát ověřené teorii. „Edwarde, měl bys pochopit, že…“

Ech, na tohle jsem neměl náladu. Dva roky po sobě jsem si nepřál k Vánocům ani k narozeninám nic jiného, než aby mi dovolili nějaké mrňavé tetování. Klidně něco slušného. A na přijatelném místě. Nestálo jim to ani za debatu.

„To je v pohodě, tati,“ přerušil jsem ho. „Její vlasy nejsou zelené, spíš… tak trochu… růžové? A piercing dnes nosí čtyřicetiletý báby,“ protočil jsem oči. Esme zaskočilo trošičku víc. Další pohled, který na mě vrhla, byl spíš vyčítavý.

Emmett se samým nadšením plácal do kolen. Na špičce brady se mu sbírala velká sirupová kapka. Doufal jsem, že dokončí svou pouť přesně uprostřed jeho sněhobílého trička.

„Ale o tomhle jsem vůbec nechtěl mluvit. Vzhled přeci není důležitý,“ zaúpěl jsem netrpělivě. Tentokrát jsem to byl já, kdo vrhal významné pohledy na své rodiče. Tohle byl jeden z klíčových bodů naší výchovy. Nezůstávej na povrchu. Je důležité poznat věci a hlavně lidi zevnitř. Popravě – na Belle něco bylo i při hodně letmém vnějším průzkumu. A něco mi říkalo, že uvnitř to bude ještě mnohem zajímavější.

„Chci říct,“ zhluboka jsem se nadechl, aby pochopili, že se s nimi právě pokouším mluvit jako rovnocenný partner, „chci říct, že je tu extrémně chytrá holka, která by si možná ráda přivydělala. No a pak jsem tu já, extrémní idiot, který má úžasné rodiče, co mu zaplatí doučování.“ Emmett na mě vytřeštil oči. Sirupová kapka našla svůj cíl přesně tam, kde jsem doufal. Rodiče překvapeně mrkali a vyměňovali si nerozhodné pohledy. S takovouhle mírou sebekritiky z mé strany se tu prostě nepočítalo.

Jen Jasper se dál trochu připitoměle usmíval. „Super nápad, Edwarde! A nemohla by sem někdy vzít tu svou malou ségru?“

Chystal jsem se zajet až k jejich domu, ale čekaly na místě, kde jsem v den našeho seznámení vysadil Bellu.

Když jsem se k nim pomalu blížil, poprvé jsem si jasně uvědomil, jak vypadají.

Tři trosečníci. Ale žádní nadšení Robinsoni. Tihle trosečníci to už vzdali. Navzdory mírnému úsměvu na Alicině tváři, navzdory Rosaliině bojovně vystrčené bradě, navzdory tomu něčemu v Belliných očích. Dvě vteřiny jsem měl pocit, že se nedokážu pořádně nadechnout.

Zastavil jsem a tentokrát vyskočil, abych jim otevřel dveře. Sedadlo spolujezdce už bylo odklopené.

Najednou tu byly rozpaky. Nepršelo, chyběl důvod spěchat do auta. Všiml jsem si, že Bella postrčila Rosalii, aby nastoupila první. Pak pohladila Alici po paži a dala jí pár vteřin, než nasměrovala i ji. Počkal jsem, až se vzadu usadí, pak jsem sklopil přední sedadlo.

„Tohle vážně nemusíš, zvládly jsme horší věci, než se trochu projít,“ usmála se na mě. Dneska zapomněla tu pitomou mikinu s kapucou; přes překvapivě těsné tričko si vzala jen koženou bundu. V její velikosti působily všechny ty odřené cvočky a kovové ostny lehce komicky. Ignoroval jsem její chabý protest, ale tohle jsem nedokázal nechat bez komentáře.

„Koukám, že tu konečně nebudu jedinej rebel,“ mrknul jsem na ni. Trochu zrudla. Bod pro mě. Už mi došlo, že takhle čitelná je sotva párkrát za rok.

„Šatičky ke mně prostě nejdou,“ pokrčila rameny a pro změnu ona ignorovala mou narážku.

„Už jsi to zkoušela? Kdybys mě někdy vzala na nákupy, tak bych…“

Rychle mi skočila do řeči. „Viděl jsi, jak nakupuju. Vykašli se na to, Edwarde. Já nechodím s klukama. Nechodím s nikým. Dokonce ani neflirtuju. Ztráta času. Říkám to jen proto, že na to máš věk a se mnou by ses zbytečně zdržoval.“ Nebyla v tom žádná jízlivost nebo ironie. Zato taková dávka smutku, až jsem na chvíli zapomněl zavřít pusu.

Nehrála to. Tohle nebyla póza. Mluvila naprosto vážně.

„Nechci s tebou flirtovat.“ Uvědomoval jsem si, že jsem tímhle přiznáním udělal krok do neznáma. Takhle mí vrstevníci s holkama prostě nemluví. Tohle bylo nebezpečně… upřímné.

Uhnula pohledem a promnula si čelo. Najednou jsem jasně viděl to, co na ní nejvíc nehrálo. Všechny ty barevné vlasy a kousky kovu byly jen zastírací manévr. Její skutečný věk a její oči; jako by prožila už tucet životů; a ani jeden nebyl ani trochu hezký.

Znovu ke mně zvedla oči.

„Jestli něco potřebuju, Edwarde, tak přítele. Skutečnýho přítele. Co se nebude moc vyptávat, ale občas tu prostě bude, aby si se mnou dal kafe a vyslechl to, co jsem schopná a ochotná říct.“

Musel jsem se tvářit jako kretén. Rychle se stáhla. „Zapomeň na to. Jsem jen přetažená. Od té doby, co jsme se přestěhovali, jsem se ještě pořádně nevyspala.“ Zatřásla hlavou, jako by se opravdu potřebovala probrat.

„A bude ten přítel…“ musel jsem si odkašlat, můj hlas zněl, jako bych si ráno místo jedné zapálil celou krabičku, „bude ten přítel i do budoucna… bez šance?“ Zíral jsem na růžový pramínek, který se jí otřel o rty. O to místo s kroužkem.

„Ne, pokud nebude moc zvědavý. A dotěrný,“ usmála se a šťouchla špičkou jazyka do toho kousku kovu, který mě nepřestával fascinovat. „A teď už startuj, nechci přijet druhý den pozdě.“

Dotkla se mé paže a já si až ten den večer uvědomil, že úplně stejným gestem předtím uklidňovala Alici.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

21)  matysekmj (22.01.2014 12:23)

Ach jo Jestli budeš chtít nějaký komentář tak je netrap. Bella, Rosa chudinky a ještě se bude třepat na Alice. Hov...
Jo Jasper si mele svoje Alice.

20)  leelee (03.01.2014 01:08)

Škodolibá radost z fleku to znám
rebel a doučování kdo bude koho co učit hmm?
Q

19)  Rowana (28.09.2013 13:48)

Jak se dá takhle vycepovat člověk, aby šel bez říkání dobrovolně do mučírny, protože "je na řadě"? Ne, neříkej mi to. Nechci to vědět.
Alice asi ví, proto mlčí, že? Jen si ji ten úchyl ještě nepovolal do služby. Ale už je jí šestnáct...

18)  ambra (27.09.2013 19:14)

Ach ach ach... Jste úžasné!!! Po grafomanském týdnu mám poněkud fofr (uf, proč v naší rodině všichni chtějí slavit narozeniny? A proč je nás tolik?!), takže vás nechám nejpozději do neděle dáchnout .
Nicméně. Bella tentokrát není moje typická trpitelka, která prostě přijímá, co jí osud nadělil. Vše má své důvody a vše se dozvíte. Tak nějak... časem .
Děkuju, mám radost, že jste tu se mnou .

17)  Kate (27.09.2013 15:23)

Tak jo... Vlastně, tak NE! Ten hajzl Marcus, no, nejradši bych ho... Jsem ráda, že se Bella protentokrát "tomu" vyhnula, ale myslím, že ne na dlouho.

„Jsem na řadě,“ odvrátila jsem se. „Už jen rok a něco, Rose,“ pokusila jsem se o křečovitý úsměv. Tuhle lež jsme si opakovaly často. Osmnáctiny představovaly magickou hranici. Lístek z pekla. Snily jsme o tom dni, plánovaly, jak odejdeme a možná se pomstíme, ale pokaždé nám pohled i myšlenky sklouzly k Alici. Jak bychom ji tady mohly nechat? Alici bylo před pár týdny šestnáct…

Ty mi ale umíš rozpoltit duši. Tenhle odstavec mě naprosto rozsekal a nejen on. Myslím na ty 3 páry, které tu vzniknou po tom všem. Snídaně u Cullenů byla skvělá Děkuju za tuhle povídku a doufám, že už BRZY bude LÍP.

14)  Marcelle (26.09.2013 10:41)

Pevně věřím, že Edward je přesně TEN přítel, kterého Bella potřebuje.

Z té jejich bolesti je tak smutno, že to ani nedokážu popsat , ani Emmett se sirupem na tričku to nezachrání

13)  Silvaren (26.09.2013 08:38)

Já jsem tak RÁDA, že se z toho Bella tentokrát vyvlíkla a má na pár dní pokoj, i když jen relativní. Doufám, že jednou (nejlépe velmi brzy a velmi drsně) to Marcusovi někdo oplatí. Dostalo mě Bellino pochopení pro Jessicu.
Snídaně u Cullenů byla naprosto dokonalá. Hláškující Carlisle mě rozsekal , prostě jsem tam zase byla s nimi.

12)  Janebka (26.09.2013 08:11)

Vždyť TY, ambřičko, nepotřebuješ odebírat nikomu žádné části těla, stačí, když naporcuješ a rozcupuješ něčí duši! A proč zrovinka jen jednu, když se jich tu válí několik??
Vybavila jsem si slova na FC ... "Smutný den, lidičky. Do teď jsem si pořádně neuvědomoval, jak moc smutná ta knížka je. Proč jsem ji napsal tak smutnou? Proč ji tolik lidí četlo?" - John Green .... a musela se smát. Taky nepíšeš žádný komedie, a my ještě žebráme o nášup!
To, co provádíš těm holkám, je opravdu na ránu, , ale musím uznat, že u Edwarda zase šplháš do hvězdných výšin!
Skvělé!
Děkuji!!!

11)  dorianna (25.09.2013 22:37)

moc hezký příběh, jen být jima, tak už to má Marcus spočítaný při jednom jediném pokusu a mluvím o pokusu, ne o skutku. Nechápu tyhle trpičky...

10)  Ivana (25.09.2013 22:25)

Tak táto kapitola absolútne nemala chybu. Nie, že by ju nejaká predtým mala. Ty proste kúzelník. Vieš vyčarovať úplne všetky emócie. Poriadne ich prestriedať a pomiešať. Proste mi robíš v srdci guláš. Ďakujem vždy si čítanie užijem, i keď nepíšeš práve na príjemnú tému.
Trochu ma prekvapila Jessica. Teraz neviem, či ju ľutujem, alebo nenávidím. Fakt neviem. Pretože ako správne podotklo Bella, čo ju vedie k tomu, aby chcela jeho priazeň? Čo si prežila, že prijíma aj tú trochu zvrátenej lásky ako niečo skvelé? Netrúfam si nad tým ani premýšľať a už vôbec si ju netrúfam súdiť, či obhajovať. Samozrejme je od nej hrozné, že kvôli nej nemajú čo jesť, ale ja jej to neviem úplne dávať za vinu. Pretože za všetko viním niekoho úplne iného.
Takže k tomu prasaťu. Mám chuť povedať, že ma potešilo, ako Marcus rešpektoval Bellino prianie, aby jej dal pokoj. Aspoň pre ten deň. Ale on jej mal hlavne dať pokoj vždy, za každých okolností. Hajzel jeden. Odrezať mu... ehm. Pardón. Nejako som sa rozvášnila.
Heidi má byť akože „matka?“ Tá by tiež zaslúžila. Jed na krysy do tej vodky. Pokojne nejaký zoženiem.
A konečne Edward. Ale aj Jasper a Emmett. Ďakujem za tých troch chlapcov. A ďakujem za Esme a Carlislea, ktorí určite zaplatia Belle a nezľaknú sa jej trošku netradičného vzhľadu.
Popravde nejako podvedome cítim vo vzduchu tri páry, ale všetky budú prechádzať dlhou a strastiplnou cestou, ktorá bude v tvojom podaní iste geniálna. Ďakujem, že nám dovolíš ísť po tej ceste s tebou a s nimi. Teším sa strašne moc.

9)  Nosska (25.09.2013 21:39)

Edward je takový zlatíčko
O scéně v garáži se radši nebudu vyjadřovat, musela bych vrždit

6)  SestraTwilly (25.09.2013 21:16)

Ambra moja,povedať že je to sila je málo. To,že Markus je sviniar je tiež asi slabý výraz. To čo si museli preskákať dievčatá...to si radšej nepredstavujem. Aspoň že Edward tu pôsobí
ako záchranné koleso. Ja len dúfam,že jeho rodicia
Bellu príjmu na to doučovanie...to by mohla byť tá
nadej pre dievčatá.

No a zamilovaný rebel Edward...aspoň ten mi vykúzlil úsmev na tvári...je zlatíčko

5)  DopeStars (25.09.2013 21:13)

3)  emam (25.09.2013 21:02)

Příznávám se, že se takovým obsahům vyhýbám. Mám z nich pak těžké sny. Ale asi nevydržím nečíst další kapitoly

2)  Iwka (25.09.2013 20:54)

Bolí to tím nejnádhernějším způsobem.
A ne, nedokážu čekat, až to bude dopsaný.

1 2   »