Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robsten2013.jpg

Jacksonville, stát Florida

Za písničku děkuji Anně. Vám ostatním za trpělivost.

 

 

 

Chtěl bych tě někam vzít
Abys věděla, že mi na tobě záleží,
Ale je strašná zima a já vlastně ani nevím kam
Přinesl jsem ti krásně svázané narcisky
Ale nebudou kvést tak, jako vloni na jaře

A chtěl bych tě políbit, abys ses cítila dobře,
Ale jsem tak unavený, abych s někým sdílel své noci.
Chce se mi brečet a chce se mi milovat
Ale všechny mé slzy již byly použity.

Na jinou lásku,jinou lásku,
Všechny slzy už jsem vyčerpal,
Na jinou lásku, jinou lásku,
Všechny slzy už jsem vyčerpal,
Na jinou lásku, jinou lásku.
Všechny slzy už jsou vyčerpané.


 

 

Bella


Měla jsem dva dny na to, abych se sbalila a rozloučila. To první se ukázalo jako mnohem jednodušší úkol, i když mi Esme za těch pár týdnů stihla nakoupit zahanbující množství oblečení.

„V Seattlu i v Jacksonvillu jsme ti objednali letištního asistenta,“ uklidňoval mě Carlisle, když viděl, jak přejíždím pohledem mezi obřím kufrem a svýma rukama. „A s taškou ti v letadle pomůže letuška.“

Trochu mě uklidnil. Ale zdaleka ne tolik, kolik bych potřebovala. Zbývala spousta věcí, se kterými mi letištní asistent pomoct nemohl. Za dobu, kdy se ze mě stala nesoběstačná troska, jsem ještě nikdy nebyla tolik hodin bez pomoci někoho blízkého. Představila jsem si rozbalování jídla v letadle. Kelímek s kávou. Fajn. Vydržím nejíst a nepít, v tom jsem přeci ještě nedávno bývala přeborník, ale co další potřeby?

Rose mě popadla za rukáv a odtáhla mě do naší ložnice. Kývla bradou k posteli. Na přehozu ležely dvoje tepláky. Jedny tmavě šedé, druhé… „Růžové?“ Protočila jsem panenky, ale ignorovala to.

„Mělo nás to napadnout dávno,“ zakroutila hlavou nad svou nedůvtipností. „Žádné zipy, knoflíky a dokonce ani šňůrka v pase. Jen hodně volná guma. Za pár hodin to natrénuješ.“ Neptala se. Oznamovala. A jako vždycky měla pravdu. Ukázalo se, že kombinace volné tepláky a o číslo větší kalhotky vyřeší můj problém. Sice ze mě po tréninku pod Roseiným dohledem crčel pot, ale oběma nám bylo jasné, že časem získám cvik.

„Nemáš žádný boky, já bych u toho musela předvést pět minut samby, abych to zvládla jako ty,“ culila se na mě potěšeně.

„Fakt díky,“ vyplázla jsem na ni jazyk. Když vyklouzla z pokoje, postavila jsem se před zrcadlo a po dlouhé době se na sebe doopravdy podívala.

Rose neměla úplně pravdu. Do jejích ženských tvarů mi pořád hodně chybělo, ale zdaleka už jsem nevypadala jako to vychrtlé děcko, kterým jsem byla před půl rokem. Vystupující žebra téměř zmizela. A když jsem se pootočila, pod plameny mého tetování už mi netrčely lopatky jako nehezká zakrslá křídla. A to nejlepší – poprvé v životě jsem měla opravdová ňadra. Malá, ale kulatá a docela hezká. Líbila bych se mu.

Všechno teď na mně bylo jiné. Kvůli operacím musel pryč i poslední kousek kovu z obličeje. Bezděčně jsem se dotkla místa na rtu, kde ještě nedávno býval malý stříbrný kroužek. Edwardova fascinace, pomyslela jsem si a proti své vůli se usmála. Vzpomněla jsem si na jeho šokovaný výraz, když jsem se v Seattlu, pár hodin před naším vystoupením, vrátila ze své vylepšovací pochůzky do města. Fialový odstín dávno vybledl a rychle odrůstal.

Nebezpečně jsem začínala připomínat původní Bellu Swanovou, Bellu před Marcusem, Bellu před Edwardem. Prozrazovaly mě jen oči. V těch z té dávné, vyrovnané a spokojené holky, nezbylo nic.

 

 

Edward


Držela nad hlavou ceduli s nápisem Edward C., ale dav, který se hrnul proti ní a který vlastním tělem dělila na dvě části, úplně ignorovala. Nesnažila se mě najít. Nechala to na mně. Zírala nad hlavy proudících lidí a já měl díky tomu čas si ji prohlídnout. Vypadala pořád stejně – trochu naštvaně, hodně sebejistě. Vlastně ani moc nevyrostla. Zdálo se, že je odsouzená vypadat dalších čtyřicet let na patnáct.

„Čau, Jane,“ pokusil jsem se o poloviční úsměv.

Pohled na můj vylepšený obličej – i když to hlavní pořád skrýval obvaz – ji rozhodil. Arogance z jejího výrazu zmizela – zůstal jen šok a lítost.

„No nazdar,“ vydechla. „To je teda průser,“ zašklebila se. Deset vteřin a už jsem ji měl rád.

„Vypadá to horší, než to ve skutečnosti je.“ Nemohl jsem jí říct, že moje nejhorší deformace nejdou vidět, ale dívala se na mě, jako by jí to bylo jasné.

„Táta tě zalátá,“ usmála se. Vzápětí se rozhlídla, rázně přešla k nejbližšímu bezpečnostnímu koši, strčila do něj tu směšnou ceduli a přes rameno na mě kývla. „Tak jdeš, nebo co?“

Přes parkoviště mašírovala dva kroky přede mnou. Nechápal jsem, jak to dělá. Zamířila k obrovskému Nissanu a já zažil další překvapení, když do něj vyskočila bez cizí pomoci. Nasedl jsem k ní a oči mi automaticky sklouzly k pevnému polštáři pod jejím zadkem.

„Jediný slovo a jedeš domů taxíkem,“ varovala mě. Chytil jsem si zraněnou tvář. Za posledních dvacet minut jsem se nasmál víc než za poslední dva měsíce.

Když se jí podařilo prokličkovat k nájezdu na dálnici, spokojeně vydechla. „Řídím úplně na hovno,“ konstatovala. „Ale táta trvá na tom, že se vyjezdím. Podle mě je to stejně marný jako doufat, že se zlepším v matice a ve fránině.“

„Tak to jsme na tom dost podobně. Jen teda trochu líp řídím.“ Vybavil jsem si svou poslední delší jízdu. Vlastně to, co jsem si z ní dokázal vybavit. Otřásl jsem se.

Špatně si to vysvětlila. „Jo promiň, zapomněla jsem, že přijíždíš od polárního kruhu. Klidně tu klimu stáhni.“

„To je v poho,“ ujistil jsem ji. Uvědomil jsem si, že rychle přebírám její přízvuk.

Na chvíli jsme ztichli, ale nebylo to trapné ticho. Spíš jako bychom si oba potřebovali srovnat v hlavě první dojmy a rozhodnout se, jestli se vrátíme k našemu starému vzájemnému dětskému pošťuchování, nebo jestli zkusíme hru na dospělé.

„Jak se mají vaši?“ Očividně si vybrala druhou možnost.

„Jo, jo, celkem fajn. Pokud je teda nepřivádím k hranici šílenství,“ shrnul jsem bez náznaku ironie.

„To mi povídej,“ protočila panenky. „A to nejsi jedináček. Nemáš zdání, v jakým žiju pekle. Vlastně…“ zarazila se a skousla si ret. Tak moc mi v tom zlomku vteřiny připomněla Bellu, až se mi sevřel žaludek. „Vlastně jsem se na tvůj příjezd celkem těšila,“ přiznala s hranou ležérností. „Víš, jakože si trochu pozornosti zabereš pro sebe,“ trhla hubenými rameny.

„V tom jsem dobrej, spolehni se, ale i když se známe z dřívějška, jsem prostě jen další pacient. Budu přeci v nemocnici a…“

Přerušila mě krátkým netrpělivým máchnutím ruky, při kterém se dotkla mého kolene.

„Ty to nevíš? Kromě pooperačních dnů budeš bydlet u nás. Moje máma na tom trvala a ta tvoje byla ráda. Pokud jsem ve špehování pořád tak dobrá, jako jsem bývala, tak v tom nějakou roli sehrál fakt, že u nás doma vážně nenajdeš nic, čím by ses mohl sjet.“ S úšklebkem se ke mně na okamžik otočila.

„Když teda nepočítám pět let prošlej kávovej likér.“

Schoval jsem obličej do dlaní. „Takže ty i vaši víte o všem, co se u nás dělo posledních pár měsíců,“ zahuhlal jsem.

Oni to ví oficiálně. Carlisle na tom trval. Prý nechtěl tátu uvrtat do možnejch potíží. Měl mít možnost rozhodnout se na základě úplných informací. to vím, protože je špehuju. Blbej zvyk z dětství. Pořád řešili, jestli chodím k fakt nejlepším terapeutům. A jestli to má v mým případě vůbec smysl. Chtěla jsem být v obraze.“

Odtáhl jsem ruce od obličeje a šokovaně na ni zíral. Mluvila o tom, jako by řešila, co si má dát k obědu. Po strašně dlouhé době mě napadlo, že v tom nejsme sami. Bella a já. Že si možná skoro každý člověk, skoro každá rodina prochází svým malým osobním peklíčkem.

Styděl jsem se za to, ale cítil jsem úlevu. „No nazdar,“ vydechl jsem.

„To chce panáka,“ usmála se. „Na večer seženu něco lepšího než kávovej likér.“

 

 

Bella


I tentokrát mě Rose z nemocnice odvlekla rovnou na kafe.

„Musíš za ní chodit každý den. Jasper je skvělý, ale ona potřebuje nás, potřebuje vědět, že se o ni pořád staráme, že jsme ji…“

Rosalie se natáhla přes desku stolku, popadla mě za rameno a jemně se mnou zatřásla. Počkala, až se můj roztěkaný pohled setká s jejím – pevným a trochu naštvaným.

„Vážně si myslíš, že mi tohle musíš říkat?“

„Promiň,“ vydechla jsem omluvu. „Mám pocit, že mi pukne srdce pokaždý, když na ni myslím. Všichni si myslí, že to pro mě tu noc skončilo, ale…“ Nedopověděla jsem. Nebylo to nutné. Jestli někdo rozuměl tomu, co cítím, byla to Rose.

„Co to bude, dámy?“ Zvedla jsem hlavu. V Laurenině hlase se kromě obvyklé nenávisti skrývalo ještě něco. Trvalo jen chvíli, než mi to došlo. Tužkou, kterou se chystala zapsat naši objednávku, ťukala do jemného náramku na druhé ruce – na té, ve které držela bloček. Na té, kterou jsem měla jen pár centimetrů od obličeje.

Ten náramek jsem znala.

Platina. Série pěti droboučkých dráčků se smaragdovýma očima.

Rozbušilo se mi srdce. Ale až potom, co dva údery vynechalo.

Snažila jsem se. Vážně jsem se snažila naučit se přemýšlet o Edwardovi jako o svém bývalém klukovi. Přesto jsem každý večer zatnula zuby a konečky prstů otevřela nejdřív zásuvku svého nočního stolku a pak malou krabičku, která ukrývala jeho poslední dárek pro mě. Myslela jsem na tu neosobní hromadu pro ostatní – kašmírové svetry, předražené encyklopedie a krabice porcelánu – a se zatajeným dechem si říkala, že já jediná dostala něco, co vybral doopravdy jen pro mě. S přivřenýma očima jsem myslela na jeho rty a prsty na mém těle – na mé dračí holce, která teprve měla dorůst.

A teď jsem svůj náramek viděla na zápěstí Lauren Malloryové.

Nebyla to náhoda. Nemohla být.

„Líbí se ti?“ zeptala se, když si byla jistá, že jsem ho viděla. Nemohla vědět, že mám stejný. Proto si myslela, že mi to musí povědět celé. „O Vánocích se za mnou stavil Edward. Zůstal přes noc a dal mi tenhle náramek.“ Počkala pár vteřin – nejspíš doufala, že se přímo před ní rozbrečím. Když se to nestalo, pokračovala. „Víš, Bello, fakt je mi líto, co se ti stalo. I když já si teda pořád myslím, že každá holka, který se tohle stane, si za to tak trochu může sama. Ale v každým případě to vypadá, že až si Edward vyřídí svý věci, vrátí se do Forks. Ke mně.“

Nějaká zatím neumrtvená část mého vědomí zaregistrovala, že Rosalie zatíná pěsti, chystá se vstát a tu ubožačku nad námi zabít. Noha mi vystřelila bez přemýšlení, automaticky. Rose zkřivila obličej bolestí. Vrhla na mě vyčítavý pohled, ale já jen nepatrně zavrtěla hlavou.

„Už si můžeme objednat?“ zeptala jsem se mdlým, nezúčastněným hlasem. Laurenina krásná tvář se změnila v synonymum pro zklamání.

 

Večer mi Rose pomáhala naposledy zkontrolovat kufr. Kývla jsem k jedné z vnitřních kapes. Nemělo cenu před ní cokoliv skrývat. Vytáhla plochou krabičku. Neotevřela ji. Pamatovala si, co v ní je. Život s Marcusem mě naučil neplýtvat. S Rose jsme se dohodly, že náramek prodá a peníze schová pro Alici a její dítě.

Poslední noc u Cullenů jsem probrečela. Nesnášela jsem se za to.

Těsně před svítáním jsem se rozhodla, že pro Edwarda Cullena už ve mně nezbylo žádné porozumění. Žádný soucit.

To nejtěžší ale bylo přede mnou. Ještě pořád ve mně zbývala láska.

 

 

Letuška byla hezká, a přitom nebyla blbá. Díky Rose jsem se dávno zbavila pitomých předsudků, ale přesto mě překvapilo, jak diskrétně mi ta drobná zrzka s dokonalým makeupem dokázala pomoct s jídlem i pitím.

„Stavím se tu zase za patnáct minut,“ mrkla na mě a zářivě se usmála. Obtloustlý chlápek vedle mě závistivě zafuněl. Zavřela jsem oči a předstírala únavu. Nehodlala jsem se nechat zatáhnout do debaty obsahující spoustu otázek. Co se vám stalo? Jak se vám to stalo? Nejste vy ta holka ze zpráv? Ta co oddělala svýho ujetýho pěstouna? Nějakou dobu se policii dařilo držet od nás novináře dál, ale to už neplatilo. Ve Forks žilo dost lidí, kterým to prostě nedalo. Tuhle příležitost, jak svoje úžasné město proslavit, si nemohli nechat ujít.

Letištní asistent mě předal vysokému chlápkovi s nervózním úsměvem. Teprve v autě jsem si všimla, že je to skoro ještě kluk. Díky své výšce a širokým ramenům vypadal starší.

„Takže ty pracuješ na klinice doktora Pratha, Dimitri?“ Možná byl můj první odhad správný. Pokud je to doktor, tak mu musí být aspoň pětadvacet.

„Kéž by,“ usmál se. „Ještě studuju. Jsem z Evropy, Rumunsko, to ti asi nic neřekne. Dostal jsem stipendium na Newyorskou a doktor Prath si mě vybral na půl roku na stáž.“

„Rumunsko?“ mrkla jsem na něj. „Buna ziua? Balkán? Bukurešť? Vznik samostatného Rumunska 1878? Od 1881 království? V první světové na straně…“

„Stop,“ rozesmál se. „Máš už ten super novej mobil v hodinkách? Čteš to přímo z wiki, že jo!“ Pohled mu sklouzl k mým zápěstím. Nejraději bych si na ně sedla. „Promiň.“ Rychle zvážněl. „Jsem idiot. Tak jak to je? Trénovala jsi do Chcete být milionářem?“ zkusil rychle odvést pozornost od mého problému.

„Hele, Dimitri, já jsem neumřela. A kvůli tomuhle,“ zvedla jsem ruce do výše jeho očí, což byla docela fuška, „jsem tady. Nemusíme dělat, jako by bylo všechno v pohodě. A navíc mě nejspíš uvidíš nahatou,“ ušklíbla jsem se. „Teda pokud tvoje stáž neznamená, že lítáš s mopem po chodbách.“

Byl vděčný, že jsem se snažila to odlehčit. Nadšeně kýval hlavou. „Tím mi Simon pořád vyhrožuje, ale zatím na to nedošlo. Asi máš pravdu, nejspíš budu u tvých operací.“ Usmál se a zároveň trochu zčervenal.

Aspoň jsem v tom nebyla sama.

 

 

Edward

 

Jane skopla sandály a jediným pohybem ze sebe shodila letní šaty. Jenom v titěrných bikinách, ve kterých bylo zřejmé, že od našich setkání v dětství přeci jen vyrostla, sebou praštila na naši piknikovou deku. Už třetí večer jsme trávili na pláži, sotva kilometr od domu jejích rodičů.

Oběma jsem nám otevřel pivo, které jsme si sebou přinesli. Po prvotních panákových prohlášeních se ukázalo, že Jane má za sebou podobnou feťácko-chlastací anabázi jako já, takže jedno pivo za večer jsme si stanovili jako limit. V čem se vůbec nedržela zpátky, bylo kouření. Zpětně jsem nechápal, jak zvládla cestu z letiště až domů bez cigarety.

Už jsme to měli secvičené. Já jí podal pivo, ona mně zapálenou cigaretu. Filtr chutnal po jejím malinovém lesku na rty.

„Takže pozítří?“ vyfoukla labužnicky kouř. Ten den dopoledne mi Simonův asistent Dimitri oznámil pevné datum mojí první operace.

Jen jsem přikývl. Zůstal jsem sedět.

„Jsi podělanej,“ konstatovala. Pomalu jsem si zvykal na její přímost. Bylo to lepší než zákeřnost, kterou vynikala v dětství. „Bojíš se, že přijdeš o ten svůj líbivej ksichtík.“

„Líbím se ti?“ rýpnul jsem si.

„Vždycky ses mi líbil,“ odpověděla naprosto klidně. Bylo těžké ji vyprovokovat.

Zavrtěl jsem hlavou. „Na jizvu seru. Ale pokud to kolem pusy zůstane takhle stažený, asi jsem dozpíval. I když teda ne že bych v dohledný budoucnosti plánoval zpívat.“ Nechtěl jsem, aby to znělo tak zahořkle. Při každé zmínce, při každé myšlence na zranění, které jsem si způsobil vlastní debilitou, jsem nemohl nemyslet na Bellu. Na její zranění. Na její následky. Na to, že ona se obětovala, aby zachránila Alici život.

Na fňukání jsem neměl nárok.

Jane si zaclonila oči a přitiskla mi ledovou láhev mezi lopatky. Zavrčel jsem a bleskově se k ní otočil. Svíjela se smíchy. Chvíli se se mnou prala, pivo cákalo na všechny strany, ale neměla šanci. Klečel jsem nad ní; celí udýchaní jsme na sebe zírali. Pomalu vyprostila jednu ruku z mého sevření, natáhla se a dotkla se části obvazu, který překrýval zraněný ret.

„Vždycky budeš kurevsky sexy, Edwarde Cullene,“ zašeptala. Posunula ruku dál, zajela mi do vlasů na temeni a začala si mě přitahovat k sobě. „Možná bysme měli vyzkoušet, jestli ti ve rtech zůstala citlivost.“ Ještě pořád šeptala.

Zarazil jsem se jen kousek nad ní. Slunce už zapadalo, ale ještě pořád žhnulo. Měl jsem pocit, že shořím.

„Tohle je blbej nápad. Tvůj táta mě zabije. Zkaženej Cullen a jeho malá Jane.“

Odstrčila mě a znovu se rozesmála. Bleskově si zapálila další cigaretu. Přetočila se na břicho a zamžourala na mě. „Kolik si vlastně myslíš, že mi je?“

Znejistěl jsem. Když k nám jezdívali, vždycky byla malá Jane. Pohlídejte malou, kluci, buďte na malou Jane hodní, kluci!

Nechtěl jsem ji urazit, a tak jsem ke svému odhadu přidal rok. „Sedmnáct?“

Málem se udusila zbytkem svého piva. Když se vydýchala, natáhla se ke kabelce, vylovila z ní řidičák a podala mi ho.

Kruci. Malé Jane mělo být za měsíc dvacet.

Posunula si z vlasů sluneční brýle zpátky na oči, takže když na mě znovu pomluvila, netušil jsem, co si doopravdy myslí.

„Pár měsíců si tu pobudeš, Edwarde. Já zrovna s nikým nechodím. Mohli bysme si to naše kamarádství trochu vylepšit. Je to jenom na tobě.“

 

 

Bella


Dimitri se u Prathů v kuchyni choval jako doma. Namíchal nám ledový čaj a celou dobu se s doktorem i jeho ženou – Amy, říkej mi prosím Amy – živě bavil. Skoro se nedalo poznat, že se snaží pomoct mi v trapné situaci. V seznamování jsem nikdy nebyla dobrá. A konverzovat s lidmi, kterým jsem nikdy nemohla být dost vděčná, to teprve bylo to pravé peklo. Navíc jsem nemohla přestat myslet na to, že znají většinu detailů o tom, co a proč se mi stalo.

Kdybych aspoň mohla Amy pomoct s přípravou večeře. Naštěstí se ukázalo, že i v tomhle mě Dimitri zvládne zastoupit.

„Představte si, že Bella umí rumunsky,“ vykřikoval právě s nehraným nadšením. Už jsem nemohla být červenější.

„Vážně?“ Doktor Prath ujídal manželce zpod nože kousky zeleniny na salát. Napadlo mě, že na chirurga dost riskuje.

„Jen asi dvacet základních sociálních frází,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Vidíte?“ zahlaholil Dimitri, jako bych právě přeříkala celý anglicko-rumunský slovník.

„Esme říkala, že je Bella mimořádně nadaná.“ Amy o tom mluvila, jako bych měla lepru. „Mám trochu obavy, že s Jane bude její intelekt strádat.“

„Amy, prosím,“ okřikl ji Simon.

Z haly se ozval smích.

„Hola, hola! Slyším, že jsem tématem večerní diskuse! To si nemůžu nechat ujít!“ ozval se z chodby rozesmátý, skoro dětský hlas. Už jsem věděla, že Prathovi mají dceru Jane, ale nic dalšího. „Umíráme hlady, můžeme si to nechat ke stolu?“

Ve chvíli, kdy vyslovila ke stolu, vpadli do kuchyně. On šel první; ona ho držela za boky a postrkovala ho před sebou. Smáli se tak, až lapali po dechu.

Pak mě uviděl.

Jeho smích se okamžitě vytratil.

A já to konečně pochopila.

Takhle to bude vždycky.

V jeho životě nebude místo pro smích, dokud v něm budu já.

 

Nějak jsem ze sebe dostala, že mi není dobře.

Dimitri souhlasil, že mě odveze do mého hotelu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

ambra

34)  ambra (07.08.2015 13:27)

Kulíšku, po několikerém mazání a přepisování je hotovo. Večer si to ještě s odstupem přečtu, ale snad už si troufnu to dnes vyklopit ven

33)  Kulisek (07.08.2015 09:14)

Chodím sem tak 3x za den moc se těším co vymyslíš dál, jen doufám žes nestratila inspiraci

ambra

32)  ambra (01.08.2015 15:09)

Zítra už to snad dorazím

31)  agata (31.07.2015 21:41)

Ambříčko, flákej se s kýmkoliv a kdekoliv!Hlavně když ti to dodá inspiraci a energii k dalšímu dílu

ambra

30)  ambra (29.07.2015 10:55)

agatko, strašně moc děkuju . Další je ve výrobě, jen teda musí ještě dva dny počkat (jedu se flákat do hlavního města )

29)  agata (28.07.2015 20:49)

Bojím se, že ti dva už se vždycky budou navzájem jenom bolet. Bella s matkou si možná časem najdou nějakou spojnici/ třeba při péči o nějakou jinou trpící bytost/,ale co by mohlo nadále spojovat ty dva? Ikdyž si všechno vysvětlí a případně i odpustí,kdykoliv se později setkají, první oboustranný vjem bude akorát bolest s příchutí zklamání a zrady.Odpustit lze hodně,ale zapomenout? Bella je už od začátku oproti Edwardovi citově mnohem vyspělejší,vždy se starala a stará o své blízké, kdežto on se ještě pořád motá v problémech hlavně svých a fouká si pouze na vlastní bebíčka.Neměl by konečně zažít něco, co by ho z té sebestřednosti trochu vyšťouchlo? Evidentně na to ani otec vrah, ani těžká bouračka nestačily.
Prosím piš, je to velmi krásná povídka!!

ambra

28)  ambra (21.07.2015 00:00)

Betuška
Lumiček! Jsi mě zbourala . Ono by se mi i chtělo, ale k té slané louží je prostě jednodušší vzít knizku než PC B) . Ale jo, makam na tom! Dokonce jsem na sebe tak vostrá, že k novému příběhu mam zatím jen poznamky

27)  lumikk (20.07.2015 19:06)

Vím, že je to těžký. Že se ti do toho nechce. Že na to nemáš čas. Ale já ti věřím. Konec výmluv. Ty to zvládneš! Tak zatni zuby a ukonči tu agonii
Jéé až do toho prvního smajlíka je to stejný jako když se přesvědčuju ke cvičení a hubnutí
Budu se těšit

26)  betuška (17.07.2015 20:04)

ta ale to my tu všetci pevne veríme,že to dopíšeš...tuto o tom nikto NEPOCHYBUJE
;)

ambra

25)  ambra (17.07.2015 18:58)

Tak tady mi snad ani na děkovačku nestačí slova . Holky, naprosto jste mě odrovnaly, já to snad vážně dopíšu

Fanny

24)  Fanny (07.07.2015 18:49)

Všechno se pomalu uklidňuje, ale já mám pocit, že tak trochu pořád zuří hurikán. Že je zkrátka všechno špatně. Jo, následky se neurovnají ze dne na den. Spousta sympatických lidí a jedna opravdu blbá situace, která mě opravdu hodně překvapila. Takhle se to přece musí aspoň trošku urovnat, ne? Nemají možnost se nepotkat, ne? Nedovedu se představit, že si to všechno vysvětlej, ale dřív nebo později se to, sakra, musí stát, ne?
Děkuju!!!

23)  danje (07.07.2015 11:16)

Jsem na tom jak Kate. Taky se mi chce hystericky smát. Nemůžu uvěřit, jak to Esme s Carlislem naplánovali. Děkuji moc za kapitolu, ale moooooooooooooooooooc prosím
o brzké pokračování.

Lenka

22)  Lenka (06.07.2015 00:31)


No teda, ty jsi ale intrikánka.
Jsem moc zvědavá, jak se to bude dál vyvíjet.
Prosím, prosím o další písmenka.

piky

21)  piky (05.07.2015 23:57)

Ambřičko
Promiň, že jsem o sobě nedala dlouho vědět, ale řešila jsem nějaké zdravotní problémy a nemohla jsem se věnovat věcem, kterým bych chtěla :'-(
Ale už jsem tady, doplnila jsem resty a .... woooow!
Ambři, pořád nechápu, proč něco nevydáš knižně, protože si myslím, že by po tomhle sáhli všemi deseti!
Je mi líto Edwarda a Belly, Bella může být na Edwarda právem naštvaná, protože ji slíbil, že ji odvede, potom o něm kdoví jak dlouho neslyšela, řekla bych, že až do Vánoc, kdy ji přinesl dárky a potom se s cizí slečnou vyboural v autě, nakonec zjistí, že se ještě vyspal s Lauren A o tom řetízku ani nemluvě! Ale na druhou stranu se Edward cítil raněný a řekla bych, že ani nesmíme zapomenout na jeho věk, že...
Ambřičko, moc moc prosím o novou kapitolku, nemyslím na nic jiného

Kate

20)  Kate (05.07.2015 17:22)

Jo, jo, přesně TOHLE jsem čekala. Fakt super, no. Chce se mi hystericky smát. :'-( Jane je vtipná, ale bylo mi jasné, že bude dělat problémy. Tak teď jsem zvědavá, jak to vyřešíš, snad nebude Jane až taková mrcha, i když... Zatím to vypadá, že dvě největší mrchy jsou Tanya a Lauren...
Jako jestli tohle Carlisle s Esme naplánovali, že by Edward i Bella bydleli u Prathů pod jednou střechou, no to je tedy gól.
Honem piš dál! Těším se.

19)  lumikk (04.07.2015 20:48)

Jako fakt, tohle jsi jim vážně udělala? Ikdyž na jednu stranu to chápu. Přece si hned nepadnou do náruče a nenalakujou všechno narůžovo po tom všem. Ale Jane je tak trochu podpásovka, kdyby aspoň byla pořádná mrcha, aby se na ni člověk mohl zlobit.
Děkuju, že pokračuješ a doufám, že to dokončíš

18)  Lucka (04.07.2015 18:20)

skvělé

kala

17)  kala (04.07.2015 08:40)


Tajně jsem doufala, že poskytneš Belle trochu času na zotavenou
Ten náramek...

Děkuju , Že tu stále jsi a dělíš se s námi o svůj vysněný svět...

matysekmj

16)  matysekmj (04.07.2015 00:11)

Aaaaaaaa... takhle to utnou,to by mělo být trestné. Budu doufat, že jsou děti stále z domu a ty nám brzo předložíš další kapitolu.
Já se z těch dvou fakt zblázním. Milujou se, ale jeden druhýho si nezaslouží A drazí rodičové to fakt hezky vymysleli
Ambři moc děkuji za písmenka, nikdy jich nebude dost

Jalle

15)  Jalle (03.07.2015 16:26)

Niekto nás tu rád naťahuje, čo? Snáď nebudeme dlho čakať na ďalšiu kapitolu.
Ďakujem za to, že je táto krásne dlhá. Super Nech sa už porozprávajú, pls.

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse promo - Paul, Sam, Quil