Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robsten2013.jpg

Pomaličku se blížíme k magické čtyřicítce. A taky na Floridu!

Bude líp, slibuju :)

 

Bella


„Ten sviňák McIntyre se kroutil, ale Smithová ho pěkně setřela,“ zamával mi Jenks před nosem papírem s povědomou hlavičkou. „Ten chlap má nějaký problém, jinak mi hlava nebere, proč to prostě nenechá bejt.“

„Je to jeho práce,“ nabídla jsem mu chabé vysvětlení. Vysvětlení, které leželo daleko za hranicí chápání Jasona Jenkse, pro kterého byla práce něco jako kabaretní představení. Nebo přetahovaná. Přetahovaná, která mu vydělávala na červená Porsche.

Pokrčil rameny. „V každém případě máme soudcem podepsané potvrzení, že se Isabela Swanová z důvodu neodkladné léčby může přemístit ze státu Washington do státu Florida s podmínkou, že v případě potřeby bude ochotná dostavit se do osmačtyřiceti hodin po doručení výzvy k podání výpovědi před portangelským okresním soudem.“

„Soudce věří, že mě nakonec neobžalují?“ zrychlil se mi tep. Nepřipouštěla jsem si, jak moc mě děsí představa, že mě nakonec budou soudit za Marcusovu smrt.

„Myslím, že ve vašem případě se, Bello, každý normální soudce snaží raději nemyslet. Varianta, že byste měla být – byť i jen formálně – potrestaná za něco z toho, co se dělo v tom baráku, musí připadat absurdní každýmu, kdo zvládne napočítat do desíti. A aniž bych přehnaně fandil washingtonským soudcům, do desíti to zvládají všichni,“ ušklíbl se.

„Chtěla bych mít váš optimismus, Jasone,“ povzdechla jsem si.

„To není nutný, krásko,“ mrknul na mě. „Vy máte mě, to je mnohem lepší.“

 

 

Edward


Díval jsem se za ní, jak se blíží k tomu baráku, a žaludek se mi kroutil hrůzou.

„Bello!“ zařval jsem za ní a vzal za kliku.

Nic.

Na palubní desce svítila kontrolka Zamčeno, ale ze svého místa bych měl jediným pohybem otevřít všechny dveře. Lomcoval jsem klikou, ale známé cvaknutí se neozvalo. Sevřel jsem ruce do pěstí a zabušil na okno. Bella právě otevírala dveře. Možná něco zaslechla, protože na okamžik pootočila hlavu, ale neotočila ji dost, aby se podívala mým směrem. Bušil jsem dál a řval jsem tak, až jsem měl pocit, že z přetlaku v hlavě se mi v příští vteřině lebka rozpukne jako nakopnutá dýně.

Zmizela uvnitř.

Po nějaké době jsem pochopil, že je to zbytečné. Nechal jsem toho a jen prudce oddechoval. Věděl jsem, že nesmím odjet. Že tamto teprve přijde.

První plamínek vypadal nevinně. Skoro přátelsky. Během pár vteřin se ale změnil ve žlutomodrou běsnící řeku. Požár už v této fázi musel být hlučný, ale já byl v autě pořád jako ve zvukotěsné kukani, do které a ze které se nemohl dostat žádný zvuk.

Zase jsem řval, zase jsem tloukl do oken. Řinul se ze mě pot a mísil se s bezmocnými horkými slzami.

Bella se objevila v okně v patře. Viděl jsem ji dokonale. Její tvář zůstávala nehybná. Chvíli jsem si myslel, že se dívá na mě a znovu jsem roztočil ten bezmocný kolotoč řevu a ran. Ale pletl jsem se. Neviděla mě. Jako bych tam ani nebyl. Zírala skrz mě.

Nakonec už jsem jen ochraptělým hlasem šeptal její jméno a bezmocně sledoval, jak se k ní oheň blíží.

Natáhla ruce do stran, jako by tím, že je obětuje, mohla oheň na chvíli zdržet. Když se jí plameny zakously do dlaní, zavyl jsem bolestí místo ní. Ona se jen prudce nadechla. Viděl jsem to, viděl jsem ten jediný nádech, ale ani při něm nepohnula rty. Nekřičela. Nenaříkala. Nestěžovala si.

A nevolala moje jméno. Oba jsme věděli, že by to bylo zbytečné.

„Edwarde?“ Pomalu jsem rozlepil oko. V tu chvíli už jsem si uvědomoval, že to byl zase ten sen a tušil jsem, že budu mít polštář promočený od slz a nejspíš taky od slin. A určitě jsem zase křičel. Nechtělo se mi vstřebávat další soucitný pohled.

„Musíte vstát, Edwarde,“ řekla sestra mírně. „Za hodinu vás mají vyzvednout. Ten soud,“ připomněla mi, když jsem na ni dál nechápavě zíral.

Kruci, soud. „Jo, jsem vzhůru, díky,“ zamumlal jsem. Už jsem si osvojil techniku, při které mě zraněná tvář bolela snesitelně, a zároveň mi bylo celkem obstojně rozumět.

Victor Golding dodržel slovo. Steve Stein, absolvent práv na Harvardu, mě vyzvedl na minutu přesně. Vypadalo to, že je zvyklý vysekávat Viktorovy potomky z hromady problémů. S úsměvem mi podal ruku. „Tohle bude brnkačka, slibuju, Edwarde.“

 

 

Bella

 

Carlisle se musel na chodbě nemocnice potkat s Jenksem, protože když vešel do mého pokoje, spokojeně se usmíval. Vzápětí ale zvážněl a s odkašláním otevřel mou složku.

„To, co jsme pro tebe mohli udělat tady, Bello, to jsme udělali. Doplnil jsem tvoje záznamy a můžu podepsat tvou propouštěcí zprávu. Pokud budeš souhlasit, můžeš ty dva dny, co zbývají do odletu, strávit doma. Nemocnic si ještě užiješ až až.“

Pokusila jsem se o úsměv. „Bojím se,“ přiznala jsem tiše. Carlisle horlivě zavrtěl hlavou.

„Simon je vynikající odborník, Bello, už několik týdnů podrobně studuje tvoje záznamy, připravuje se na ten zákrok a…“

„Ne,“ přerušila jsem ho. „Nebojím se těch dalších operací,“ přiznala jsem. „Na bolest jsem zvyklá,“ pokrčila jsem rameny. „Bojím se… odjet. Rose a Alice a šerif Swan a…“ Chtěla jsem říct a Edward, ale jako obvykle jsem nedokázala vyslovit jeho jméno nahlas. „Připadám si, jako by za mnou zůstávala potopa. Nebo spíš spálená země,“ sevřela jsem rty, abych přemohla slzy, které mě najednou dusily.

Carlisle si přitáhl židli určenou pro návštěvy. Dlouze se zahleděl z okna. Ve vzduchu poletovaly drobné vločky, ale tály dřív, než se dotkly okenního parapetu.

„Nechtěl jsem ti to říkat, Bello, dokud to nebude jisté, ale nemůžu tě nechat, abys odjela v tomhle stavu,“ dotkl se spánku, aby dal najevo, že tentokrát má na mysli můj psychický stav. „Nevěděli jsme, jak to vyřešit s Rose. Ona a Emmett… nemohl si vybrat lepší dívku, ale nepřipadalo nám správné, aby spolu zůstávali pod jednou střechou. Nicméně jsme si nedokázali představit, že by měla jít do nějaké další pěstounské rodiny.“ Zatřásl hlavou, jako by z ní chtěl dostat každý náznak té možnosti.

„Vždycky jsme si slibovaly, že zůstaneme spolu,“ řekla jsem tiše.

Chápavě se pousmál. „Zdá se to jako dobrá možnost, že? Jenomže tebe teď čeká extrémně náročný rok, Bello, a ani pro tvou matku to nebude snadné, až se vrátí. Navíc – mít Rosalii pod jednou střechou s Emmettem sice není ideální, ale poslat ji od něj pár tisíc kilometrů mi připadá jako opačný extrém. Nechtěl bych být ten, kdo mu to oznámí.“ Oba jsme se zasmáli. „Abych to zkrátil – ukázalo se, že Rosalie zdědila nějaké peníze po prarodičích. Dostane je v osmnácti a má šanci na nový, normální život. Může studovat, může cestovat, může dělat, co bude chtít. A do osmnácti – zůstane u nás. Za pár dnů by z nás měli být oficiální pěstouni. A Esme slíbila, že osobně dohlídne na to, aby ze mě ještě před padesátkou nebyl dědeček,“ chytil se za srdce v předstírané hrůze.

„Zatím se nemáte čeho bát.“ Moje slova ho měla uklidnit, ale oba jsme věděli, co se za nimi skrývá.

„Domluvil jsem jí skvělou terapeutku, Bello,“ pokýval hlavou. „Rose je silná, jsem si jistý, že za pár měsíců už důvod k obavám bude.“ Užasle jsem si uvědomila, že se Carlisle Cullen červená.

„Budeme doufat,“ usmála jsem se.

„S Alicí,“ přesunul se rychle k pro něj bezpečnějšímu tématu. „Tam to bude o něco komplikovanější,“ poklepal si prstem na bradu. „Teď opravdu vyzrazuju něco, co chtěla Esme řešit v tajnosti, ale věřím, že si to necháš pro sebe. Nemůžeme riskovat, že se Alice bude muset vyrovnat se zklamáním, kdyby to nevyšlo,“ ztišil hlas. Dokonce se ohlédl ke dveřím, jako by nás někdo mohl doopravdy slyšet. Ráda bych věděla, čím mu Esme pohrozila v případě, že nedodrží slib mlčenlivosti.

„Chcete najít Alicino dítě,“ vyslovila jsem to, co jsem už nějakou dobu tušila.

Carlisle přikývl. „Mluvili jsme se spoustou odborníků. Je to jedna z mála šancí, jak ji dostat z toho stavu, ve kterém je teď.“

„Takže Alice a Jasper pod jednou střechou?“ ujistila jsem se.

„Já ti nevím, Bello, tahle představa mě zdaleka neděsí tolik, jako ta první možnost.“ Znovu jsme se zasmáli, ale tentokrát zdaleka ne tak uvolněně.

„Je to velká zodpovědnost, Carlisle. Nebyla v pořádku ani předtím. Zpočátku jsem Marcuse přemlouvala, že potřebuje odbornou péči, ale bylo to zbytečné. Vyhovovalo mu, že je na něm a na Heidi úplně závislá. A po tom, co se stalo v té díře…“ Rychle jsem spolkla další slzy. „Nevím, jestli je ve státě Washington dost terapeutů, aby ji dali dohromady.“

Sklonil hlavu a zahleděl se na svoje pevně propletené prsty. „Za celý svůj život Alice nepoznala skutečnou lásku, Bello. Neměla rodinu, které by na ní skutečně záleželo. Jediného člověka, kterého mohla bez obav milovat, jí sebrali chvíli po tom, co ho porodila. Možná ve státě Washington není dost terapeutů, ale je tu jedna rodina, která si myslí, že může Alici Brandonové ukázat, že existují i rodiny, kde si lidé věří a doopravdy se mají rádi.“ Znovu se červenal. Carlisle Cullen byl zvyklý lásku dávat, ne o ní mluvit.

„Když jsem s vámi, mám zase chuť věřit v Boha,“ přiznala jsem tiše. „I když… pokud existuje, musí mít ujetý smysl pro humor. Jen tak si umím vysvětlit, že by do jednoho rozbahněnýho zapadákova umístil ve stejném čase ďábla i partu andělů.“

 

Nejsem si úplně jistá, jak bych se měla cítit
Něco ve způsobu, jakým se pohybuješ
mě nutí cítit se, jako bych bez tebe nemohla žít
Bere mě to všemi způsoby
Chci, abys zůstal

To není mnoho ze života, který žiješ
To není něco, co si bereš, je to dáno
Kolem a kolem a kolem chodíme
Oh, teď mi řekni, teď mi řekni, teď mi řekni,
řekni mi, že už víš

Nejsem si úplně jistý, jak bych se měl cítit
něco ve způsobu, jakým se pohybuješ
mě nutí cítit se jako bych bez tebe nemohl žít
Bere mě to všemi způsoby
Chci, abys zůstala

 

 

Edward

 

„Tři sta hodin veřejně prospěšných prací, pane Cullene, a po pěti letech, během nichž očekávám, že se prakticky změníte ve světce, vám bude i tento záznam navždy vymazán. Samozřejmě se můžete odvolat, ale neradil bych vám to. Věřte, že jsem vzal v úvahu všechny okolnosti. I vaši aktuální situaci. Možná především vaši aktuální situaci. V případě odvolání by už ale tak aktuální být nemusela a jiného soudce by mohlo napadnout, že za tak hazardní podnik, během něhož jste riskoval život nezletilé dívky, byste zasloužil pár měsíců mezi chlápky, kteří by za tři sta hodin venku dali cokoliv.“

Soudce John W. Tran se při vyhlášení rozsudku naklonil, jako by mi chtěl promluvit do duše doopravdy zblízka. Brýle ve zlatých obroučkách mu při tom sklouzly na špičku zpoceného nosu, ale ignoroval to. Mě to mátlo. Nebyl jsem si jistý, jestli má smysl zírat mu do očí. Třeba ze mě vidí jen rozmazanou skvrnu. Rychle jsem mrkl směrem ke Steinovi, ale jeho obličej vyjadřoval jen neurčitý náznak rozmrzelosti. Soudce se mi líbil, nechtěl jsem ho naštvat, takže brýle nebrýle, pokud nebyl můj právník ochotný přiznat, že to pro mě dopadlo dobře, je to na mně. Pokusil jsem se o pokorný výraz, i když mi při tom zacukalo pod obvazem.

„Děkuji, pane soudce,“ snažil jsem se říct co nejsrozumitelněji. Stein mě nakopnul pod stolem. Goldingovic smradi tohle slovo očividně nepoužívali.

 

Scarlet si hověla v hromadě polštářů. Rychlý pohyb ukazováku nad displejem iPhonu mi napověděl, že se zřejmě snaží na Facebooku najít zajímavější událost, než byla ta, která se stala jí.

„Čau,“ pozdravil jsem ji.

Zvedla hlavu. Všechen piercing byl pryč. Bez paruky jsem ji už viděl, ale takhle zblízka jsem si znovu uvědomil, že je ještě děcko. Děcko, se kterým jsem málem skončil v posteli, otřásl jsem se mimoděk.

„Zabásnou tě?“ nakrčila nos.

Pokrčil jsem rameny. „Tři sta hodin.“

„No ty vole,“ protočila panenky. „Jestli chceš, táta zaplatí někoho, kdo to odmaká za tebe.“

„To nejde, Scar,“ zavrtěl jsem hlavou. „A ani bych nechtěl. Patří mi to.“

„Jsi cvok,“ ušklíbla se.

„To už je teď jistý,“ přikývl jsem. „Opatruj se, jo? Víš, já… myslím, že máme danou jen určitou dávku štěstí. Jednoho dne se prostě vyčerpá.“ Zírala na mě, jako by její předchozí prohlášení dostalo nový rozměr. Pokrčil jsem rameny. „A navíc nikdo z nás netuší, kolik ho dostal. Znám holku…“ Najednou mi vyschlo v krku. „Znám holku, která nedostala nic. Chápeš to? Vůbec nic. A přesto… Nezlomilo ji to, umíš si to představit? Bojovala s tím. Celou dobu. Do poslední vteřiny.“

Dál na mě jen zírala. Mobil jí vyklouzl z ruky a zapadl do záhybů deky.

„Tak… prostě čau, Scar. Jak jsem říkal. Buď opatrná.“

„Hej, Edwarde!“ zaslechl jsem za sebou její hlas, až když jsem vyšel na chodbu a zavřel za sebou dveře jejího soukromého pokoje. Znovu jsem strčil hlavu do dveří. „Jo?“

„Je mrtvá? Ta holka.“

Pomalu jsem vypustil vzduch skrz sevřené zuby. Sice vypadala jako malé děcko, ale právě v tu chvíli jsem měl chuť dát jí pěstí.

„Ne, Scarlet, není mrtvá. Ta nás přežije všechny, věř mi.“

 

Esme mě opatrně objala. Nebyl jsem si jistý, jestli je to kvůli mým žebrům, nebo prostě proto, že náš vztah se změnil. Mou vinou, jak jinak.

„Opravdu nemám letět s tebou, Edwarde? V letadle je ještě spousta místa,“ ptala se snad podesáté a i tentokrát jen špatně skrývala svou úzkost.

„Zvládnu to, mami.“ I já se opakoval, i když jsem věděl, že tohle není informace, která by ji mohla uspokojit. Zhluboka jsem se nadechl. „Já už se tam nevrátím, mami. Už ho nepotřebuju vidět. Nepotřebuju a nechci. Za pár dnů bude po všem. Zkusím se nějak… posunout. Někam. Tohle,“ dotkl jsem se ovázané tváře, je jasný cíl. První bod na seznamu. Je dobré, když o prvním bodu nemusím přemýšlet, ne?“

Přikývla a já sledoval, jak se pomalu uvolňuje. Opatrně; jako by se bála, že se chystá uvěřit nemožnému.

„Možná je tu něco, co by mělo být ještě nad tímhle,“ napodobila můj dotek. Ten její byl ale delší a plný něhy a strachu.

„Hm?“

„Edwarde… neber drogy,“ zaprosila naléhavě. „Děsí mě to. Jsem přesvědčená, že drogy mohly za to, co se stalo Elizabeth a holčičkám.“ Hlas jí zhrubl potlačovaným pláčem.

„Já vím, mami,“ přikývl jsem. „Budu s tím bojovat. Už teď s tím bojuju. Fakt se snažím.“

„Já vím. A taky vím, jak je to pro tebe všechno těžké. Myslíš, že bys někdy mohl… zavolat Belle? Nebo jí napsat pár slov?“ Zdálo se snazší slíbit jí tohle, než že zůstanu čistý. Málem jsem znovu kývnul, ale v tu chvíli jsem si vybavil Jacoba, jak se nad ní sklání na naší terase.

„Já nevím, mami. Možná je jí beze mě líp.“

Nespokojeně zavrtěla hlavou. „Jak jsi na takovou pitomost přišel?“

Málem jsem jí řekl, co jsem tehdy viděl, ale řádky na tabuli odletů se zavlnily a let do Jacksonvillu se posunul na první místo.

„Musím jít, mami. Pozdravuj všechny. A díky.“

Tentokrát jsem objal já ji. Mnohem pevněji. Kašlat na zlomený žebra.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

6)  lumikk (07.05.2015 00:07)

No konečně nám Edward trochu dospěl a (skoro se to bojím napsat) zmoudřel. Jo teď už jsem schopná mu fandit. Odpustit ne, ale přát mu něo pěknýho, to už můžu ;) .
Červenající se Carlisle, wow B) , to je úplná novinka. Super
Začíná se to pěkně rozmotávat, jen pořád nevíme, co přesně je s Alicí ???
Děkuju

Anna43474

5)  Anna43474 (06.05.2015 23:11)

4)  martisek (06.05.2015 22:04)

Trochu nezvyk, když napíšeš kapitolu, ze který neběhá mráz po zádech.. Rozhodně si ale nestěžuju! je to skvělý, jak se konečně vyjasňuje na lepší časy
Už aby bylo pokráčko

kala

3)  kala (06.05.2015 21:57)


Nějak se bojím, co všechno sis na nás nechala do příští kapitoly
děkuju

emam

2)  emam (06.05.2015 20:37)

Jsem v šoku KDe jsou nějaký hrůzy! Normálně, nejsem schopná uvěřit tomu, že je to skoro normálně poklidné A doufám, že se pokráčka dočkáme brzy, když už se má vše lepšit ;)

1)  betuška (06.05.2015 20:25)

aáááááááááách...tak nejak dúfam, že edward dostane cestou v lietadle rozum a belle sa ozve...keď už bude lepšie;)
a inak im držím palce, píšeš hodne realisticky, jeden má chuť vstať a ísť im nejako pomôcť

«   1 2 3

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek