Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robsten2013.jpg

Tahle mi dala zabrat, ale protože mě čeká časově beznadějný týden, tak jsem zabojovala.

Ještě pořád to není k popukání.

Zabte mě.

 

 

Vylezu až na vrchol tvé věže ze slonoviny
chytím tě za ruku a pak skočíme přímo dolů
Budeme padat, padat
ale to je v pořádku
protože budu s tebou
Chci jen milovat

 

 

Edward

 

„Promiň, Edwarde.“ Esme se omlouvala pořád dokola a já nechápal za co. „Ani ve snu by mě nenapadlo, že jsi celou tu dobu vůbec nesledoval zprávy.“

Ne, nesledoval. To dělala ta děvka Tanya. A pak mi tvrdila, že se všude píše jen o mně a o mém otci a že by mě všechny ty bláboly zbytečně stresovaly. Chvíli jsem zvažoval možnost, že tohle byl skutečný důvod, proč mi nedovolila přiblížit se k počítači a proč z mého bytu nechala odnést televizi. Ale skoro okamžitě jsem pochopil, že se mě celou dobu snažila udržet z dosahu zpráv z Forks.

Znovu jsem vzal do ruky blok, který mi Esme přinesla kvůli lepšímu dorozumívání. Mluvení bolelo a já se nechtěl cpát prášky proti bolesti. Aktuální seznam závislostí mi bohatě stačil. Už teď jsem se potil a třásl. Odhadoval jsem ale, že pořádný absťák mám teprve před sebou.

Co přesně má s rukama? načmáral jsem na volnou stránku. Esme mi už stihla říct, co se v tom prašivým baráku stalo. Tu samou noc, kdy jsem utekl. Ale líčení podrobností se vyhýbala. Když už jsem z ní něco dostal, byl to jen střípek, který měl zdůraznit, že se všechno obrací k dobrému.

Třeba že Alice už není na přístrojích. Nebo že Rose velmi dobře zvládla tu infekci. A nejděsivější: Bella se skvěle vyrovnala se svými omezeními.

Chtělo se mi řvát. Nebo někoho zabít. A protože ten zmetek byl už mrtvý, jako druhá možnost mě napadal jen zmetek číslo dvě. Edward Masen.

Máma sklopila oči. „Za čtrnáct dnů ji čeká další operace. A pak plastika. Spousta plastik. Když pominu, jak to vypadá… Došlo k porušení nervů. Nemůžu ani pomyslet na to, že si to udělala sama. Doktor říkal, že to muselo trvat věčnost…“ Zbledla a snažila se o vyrovnané dýchání. Napodobil jsem ji. Ani já si to neuměl představit, ale když jsem to zkusil, bylo mi na zvracení. A na omdlení. Bella si kvůli Alici ořezala ruce až na kost a nestalo se jí ani jedno z toho. Místo toho dokázala po dvou dnech bez jídla a vody vytáhnout Alici z Marcusovy podělané pasti, zabít ho a přivolat pro všechny pomoc. Rukama, ze kterých málem vykrvácela. Tohle si neuměl představit nikdo. Ale bylo tu pár lidí, kteří Bellu znali natolik, aby to dokázali pochopit.

Patřil jsem k nim. A znovu jsem musel žasnout nad tím, že někdy ztrácela čas s takovým zmetkem, jako jsem já.

 

Odpoledne jsem poprvé vstal. Se zaťatými zuby jsem na sebe natáhl župan a vyšoural se na chodbu. Bylo mi, jako bych měl za pár minut chcípnout. V hlavě mi tepalo každé Esmeino slovo. Jen slabý odvar představ, která dokázala vyvolat. Absťák jsem bral jako malou část zaslouženého trestu.

Trvalo věčnost, než jsem se došoural k jednotce intenzivní péče. Sestra u pultu, který blokoval prosklené dveře do samostatné chodby, ze které se teprve vcházelo k jednotlivým boxům, na mě vrhla zamračený pohled.

„Víš, že s ní nesmíš mluvit, že jo?“

„Jen jí chci mávnout přes sklo,“ zahuhlal jsem. Očividně mi rozuměla tak jedno slovo.

„Ne že by jí bylo tak zle, z nejhoršího je venku, ale ten policajt, co tu byl ráno, to zakázal. Myslím, že z tvý výpovědi nebyl úplně nadšenej.“

„Ani slovo,“ slíbil jsem. Sáhla pod desku pultu, a když se ozval bzučák, rychle jsem zatlačil do dveří.

Scarlet ležela hned v prvním pokoji, já ale prošel celou chodbu, než jsem se k ní vrátil a uvědomil si, že je to ona. Bez fialové paruky a výrazného makeupu vypadala jako dítě. Bledé, ztracené a polámané. Stál jsem tam, sledoval uklidňující pravidelné blikání monitorů a myslel na to, že jen před pár týdny takhle ležela Bella v portangelské nemocnici. Téhle malé drzé podvodnici za nějakou dobu sundají sádry, oklepe se a vrátí se ke svému starému životu.

K čemu se vrátí Bella?

Esme se zmínila, že plánuje začít nový život se svou mámou. Ale copak se někdy dokážou oprostit od toho, co se jim stalo? Pokaždé, když se střetnou jejich pohledy, pokaždé, když zrovna nebude hrát televize nebo nějaká muzika, nebo když zrovna nebudou řešit nějaké nicotnosti, zavládne mezi nimi ticho, které okamžitě naplní vzpomínky a myšlenky na to, že ji její máma vydala napospas té hrůze. Že ji nedokázala ochránit.

Zašátral jsem rukou za sebe, abych se opřel. V jediné vteřině jsem pochopil, že i kdybych se nějakým zázrakem k Belle ještě někdy přiblížil, budeme na tom úplně stejně.

Navždy uvěznění v síti hrůzných vzpomínek a skutečnosti, že jsem se na ni vykašlal, když mě nejvíc potřebovala.

 

 

Victor Golding, Scarletin otec, měl chladné a opatrné oči zkušeného obchodníka.

„Chcete mi namluvit, že to vezmete na sebe a nic za to nebudete chtít?“ Nevěřil mi. A já se mu nedivil.

„Přesně tak.“ Abych svá slova dostatečně potvrdil, napsal jsem je do notesu a dvakrát je podtrhl.

„Měl bych z toho lepší pocit, kdybychom se nějak vyrovnali,“ ošil se. „Možná spoléháte na to, že u soudu přihlédnou k vaší osobní… situaci, pane Cullene, ale mluvil jsem se svými právníky. Oba jste byli namol, a když budete trvat na tom, že jste řídil, nevyváznete bez trestu. Oficiálně jste ohrozil nezletilou.“

Sklonil jsem se nad blokem. Jsem starší. Měl jsem mít rozum a nedovolit jí, aby v tom stavu řídila. Je to moje zodpovědnost. Můžete být klidný. Jestli chcete mít lepší pocit, můžete přispět téhle nemocnici na nové vybavení JIPky.

Vytrhl jsem papír a podal mu ho. Když mu to dám písemně, bude se cítit líp. Přelétl pohledem můj škrabopis. Pomalu přikývl. Vypadalo to, že jsem ho odhadl správně. Opatrně se usmál.

„Máte pravdu. JIPka vypadá hrozně. Pošlu jim šek. Ta moje holka ji při svým způsobu života bude nejspíš ještě párkrát potřebovat. Nebo já. Budu z ní mít infarkt,“ povzdychl si a utřel si hedvábným kapesníkem zpocené čelo. Bylo mi ho líto, ale zároveň mě uvnitř hlodala známá bolest. Takhle by to mělo být. Rodiče by měli mít starosti s dětmi. Ne naopak.

„Můžu se vám aspoň postarat o právníka, Edwarde? Pokud jsem to pochopil správně, jste dost daleko od domova. A nemyslím si, že Denaliová je nejlepší volba. Ty kamery si užívá až moc a já nechci, aby na mě Scarletin obličej vyskakoval ze zpráv pokaždý, když si ta ženská bude chtít zvýšit popularitu.“

Tohle jsem mohl přijmout. Jenks se teď staral o Bellu a do toho jsem nechtěl zasahovat.

„Tak fajn, díky.“ Zdálo se, že Vic Golding, se konečně začal uklidňovat.

 

 

O půlnoci mě přišla zkontrolovat sestra.

„Proč ještě nespíte?“ vyjekla překvapeně, když zesílila světlo noční lampy a načapala mě, jak zírám do stropu. Nečekala na odpověď a rovnou mi začala přeměřovat tlak. Netvářila se nadšeně, když viděla naměřené hodnoty. A ani zvýšená teplota a lepkavý pot, kterým už jsem stihl promočit celou postel, ji nenadchly. Pomohla mi vstát, ze skříně mi podala čistou košili a nasměrovala mě do koupelny. Když jsem se vrátil, dokončovala výměnu ložního prádla.

„Budu muset zavolat doktora,“ vzdychla.

Zavrtěl jsem hlavou a do bloku napsal dvě slova. Absťák. Koks.

„Mít prachy v tomhle věku není bezpečný,“ ušklíbla se. „Něco ti přinesu.“

Znovu jsem se opatrně položil a přitáhl si deku až k bradě. Po návalu horka se blížil záchvat třesavky.

Odezněl, až když sestra splnila svůj slib a něco mi píchla. Úleva byla jen částečná, ale aspoň jsem mohl udržet v ruce telefon.

Ahoj, začal jsem a pak to smazal. Po tom, co se stalo, po tom, co jsem se konečně dozvěděl, co se stalo, jsem nemohl začít takhle banálně. Po asi padesáti dalších pokusech jsem napsal jedinou větu.

Je mi to strašně líto.

Ani tu jsem ale nakonec neposlal.

 

 

Bella


Signál nebyl nic moc, i tak jsem ale slyšela, jak se Esme chvěje hlas.

„Bude v pořádku, Bello. Je ošklivě potlučený a má dvě zlomená žebra. Kromě toho…“ Zhluboka se nadechla. Já dech zatajila. „Kromě toho ještě jednu ránu na tváři. Zatím kvůli ní nemůže moc mluvit, ale je to jen pár hodin, brzy se to určitě zlepší.“ Zbožňovala jsem Esmein optimismus, ale děsilo mě, že ho ve vyhrocených situacích používá jako štít.

„To řekl doktor, že se to brzy zlepší?“ zeptala jsem se.

Zaváhala. „Vlastně… navrhuje mu nějaký další zákrok. Ale to nemusíme řešit hned,“ dodala rychle.

V krku mi narostl knedlík. Zakládala jsem si na tom, že nejsem povrchní, ale příliš dobře jsem si vybavovala, jak se mnou pokaždé zamával pohled do Edwardovy krásné tváře. Neměl jednoduchou povahu; jeho perfektní obličej mu mohl trochu usnadnit vstup do dospělého světa. Ještě před pár týdny bych asi nejdřív ze všeho pomyslela na to, že hlavně kvůli svým budoucím fanynkám by neměl přijít o svou krásu, ale nepochybovala jsem, že pravda o jeho biologickém otci nejspíš všechny hudební plány Edwarda Cullena odsunula do ztracena.

„Bello?“ vytrhla mě z přemýšlení. „Je tu něco dalšího, co bys měla vědět.“ Hlavou mi proběhla dokonale živá představa. Promiň, Esme, nic dalšího už prostě nedokážu vstřebat. Víc podpásovek už prostě nezvládnu. Mlč už, prosím! Místo toho jsem řekla jediné slovo.

„Poslouchám.“

 

 

Tma rychle zhltla poslední zbytky dne. Ležela jsem v posteli. Rose mi jako vždycky pomohla se sprchou. Neptala se, co je se mnou tentokrát; na tom, že i ona má vlastních starostí dost, se tak moc nezměnilo. Slyšela jsem teď její tlumený smích a Emmettův netlumený nadšený hlas. Nepřítomnost rodičů měla svoje výhody. Zabrali si pro sebe obývák a velkou televizi. Výborně, chlape, jen vydrž. Ta holka potřebuje někoho, kdo ji bude zbožňovat.

Neochotně jsem dovolila myšlenkám, aby se vrátily k mým vlastním trablům.

Nevěděl to. Edward nevěděl, co se tu stalo. Celou dobu předpokládal, že jsme se prostě sbalily a utekly k jeho rodičům a že teď v klidu spolu se šerifem Swanem kujeme proti Marcusovi pikle. Polkla jsem hořkost v krku. Nenáviděla jsem sebelítost, měla jsem milion příležitostí ověřit si, že mě jen zdržuje a ubírá mi sílu, ale někdy bylo obzvlášť těžké ubránit se jí.

Litovala jsem ale i Edwarda. Dozvěděl se o své původní rodině v tu nejmíň vhodnou dobu. A termín Tonyho popravy? I v tomhle se mi osud vysmál. Jako vždycky. Bylo na čase přiznat si, že i když jsem našemu vztahu nedávala velkou šanci, upnula jsem se na Edwarda, jako bych s ním nechodila tři měsíce, ale tři roky.

Jeho nepřítomnost mě fyzicky bolela. A nezlepšovalo se to. Spíš naopak.

Zadívala jsem se na telefon. Teď už ví všechno. Přesto nenapsal. Zavřela jsem oči a zkusila se vžít do jeho pocitů.

O hodinu později jsem se sklonila nad displej a vyťukala krátkou zprávu.

Nebyla to tvoje vina.

Po nekonečném váhání nad tlačítkem Odeslat jsem ji smazala. Jako by někdo definitivně přestřihl jakoukoliv možnost spojení mezi mnou a mým bývalým klukem.

 

 

Edward


Carlisle se musel vrátit domů. Blížil se poslední den roku a nepadalo v úvahu, že by mu v práci dali volno. Před odjezdem se se mnou přišel rozloučit. Poprvé za dva dny se mi doopravdy podíval do očí. Zahlídl jsem kus z hořkosti, který byl plnej.

Byl si toho vědom, protože vzápětí omluvně pokrčil rameny. „Občas mám dojem, že skoro chápu, proč jsi za ním jel, Edwarde. Ale jen skoro. A nemyslím, že se to zlepší. Na druhou stranu… Musím uznat, že jsi na tohle rozhodnutí měl právo. Snažil jsem se vychovat vás tak, abyste se uměli a nebáli rozhodovat. A taky abyste za svá rozhodnutí uměli přijímat zodpovědnost. Jen mě nikdy nenapadlo, že budou tak brzy takto závažná.“

„To ani mě,“ zahuhlal jsem. Otok kolem rány trochu splaskl, ale kromě Carlislea a Esme mi rozuměla už jen jedna sestra. Nejspíš proto, že jejím rodným jazykem byla korejština.

„Určitě se k tomu ještě vrátíme,“ pokusil se o úsměv. „Až budeš mít možnost srozumitelně se k tomu vyjádřit. Což mi připomíná… Pamatuješ se na Simona Pratha? Můj spolužák z vysoké. Jezdil k nám se ženou a dcerou každé léto. Skončilo to, když se stal šéfem kliniky, ale pořád jsme v kontaktu.

Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem si vzpomněl. Trochu obézní Simon, jeho blonďatá žena a jejich dcera Jane – zmenšená kopie matky. Mrňavá vzteklá potvora. Přikývl jsem.

„Ta klinika, kterou Simon vede, se specializuje na plastickou chirurgii. Domluvil jsem ti u něj první konzultaci.“

 

 

Mám nějakou sentimentální chvilku nebo co :). Dnes jsem se podívala, kdy jsem vložila první kapitolu ČP - v září to budou dva roky. Tak jsem vám jen chtěla říct, že je neuvěřitelné, že jste tu se mnou celou tu dobu. A komentáře... Nechci dyndat o pochvaly, ale berte to tak, že je úžasné, když o vás vím, opravdu jsem šťastná za "ambro, jsem tu." Jste fakt nej. ♥

 

 

 

 

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

3)  BabčaS (28.04.2015 21:22)

emam

2)  emam (28.04.2015 20:55)

To je jak studená válka, kde jsou místo zbraní obavy a nejistota Jen doufám, že se to nerozlouskne až za další dva roky

1)  betuška (28.04.2015 20:50)

nie,nie je to k popukaniu, ale stále je to tak plnokrvné,že jedného to až desí...mňa teda...toľko smútku, bolesti a emócií...ja im teda držím palce aby sa našli, ked nie navzájom tak aspon samy seba
a ambruška SI úžasná

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek