Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robsten2013.jpg

Tak tentokrát se asi musím smířit s tím, že mu budete nadávat :(. Jen prosím myslete na to, že on pořád neví, co se Belle stalo.

Ne že by ho to nějak zvlášť omlouvalo...

A samozřejmě vám musí být jasné (protože už mě znáte), že si chlapec to svoje taky vyzobne. A už brzo...

 

15+

 

 

Edward


„Už jdeš?“ Lauren se zvedla na lokti a ospale mžourala ve světle lampičky, přes kterou viselo moje tričko. Sebral jsem ho a rychle ho na sebe natáhl. „Ježíši, praskne mi hlava,“ zakryla si oči.

„Děláš pořád stejnou chybu,“ ušklíbl jsem se. „Mícháš koks a chlast.“

„Ještěže ty jsi udělal pokrok,“ odpálila mě.

Klekl jsem si a hledal pod postelí druhou botu. Využil jsem toho, že mi Lauren nevidí do obličeje a zeptal jsem se na to, co mě zajímalo nejvíc. „Uvidíš o prázdninách někoho ze školy? Nebo až po Novým roce?“ Uvědomoval jsem si, že to zní až příliš ledabyle.

Neodpověděla. A já nemohl tu podělanou botu hledat věčně. Takže když jsem se narovnal, nejdřív se mi pozorně zadívala do očí. Zdálo se, že světlo už jí nevadí.

„O co ti jde, Edwarde? Má se to dozvědět, nebo ne?“ Ani neřekla její jméno. Zapomněl jsem, že jsem měl vždycky sklon Lauren podceňovat.

„Vyliž si,“ odbyl jsem ji. Odkopla přikrývku, posunula se k okraji postele a roztáhla nohy. Na tajemství si nikdy nepotrpěla.

„Víš dobře, že to raději přenechávám tobě.“

Na okamžik jsem zavřel oči. Nejraději bych se otočil a navždycky zmizel z tohohle ošuntělého pokoje, z tohohle podělaného města. Ze svého podělaného života. Za zavřenými víčky mi okamžitě vyvstal obraz Blackova těla natisknutého na Belle. Její ruce, které ho vůbec neodstrkovaly. A jeho rty blížící se k jejím. Jak na mě mohla tak rychle zapomenout? Jak mě mohla tak rychle nahradit?

Skopl jsem boty, stáhl si tričko a znovu ho přehodil přes lampu. Lauren spokojeně zavrněla.

 

 

Přes noc napadlo skoro čtvrt metru nového sněhu, ale místní údržba už stihla prohrnout cesty. Dům zářil jako přezdobený dort. Stejně jako loni. A rok předtím. Každý rok, kam až sahala moje paměť. Nebyl to jen dům. Býval to domov. Vybavil jsem si obdivný pohled slečny Mitchellové, když mě tu vyzvedávala před cestou do Seattlu. Bývali jsme pyšní na naši vánoční výzdobu.

Vážně se to stalo jen před pár týdny? Vážně Bella potřebovala jen pár týdnů na to, aby mě vymazala ze života? Sebelítost mi kroutila žaludek do bolavého uzlu. Minulý večer jsem Carlisla ani Esme nezahlédl, ale Bella s Jacobem by se tak dobře nebavili, kdyby uvnitř v domě panovala mizerná nálada. Oslavili Vánoce. Beze mě. Nenechali si to pokazit. Měl bych z toho mít upřímnou nesobeckou radost. Koneckonců to bylo moje rozhodnutí. Odjet bez rozloučení. Ale cítil jsem všechno, jen ne radost. Vlastně jsem necítil nic. Ani mně koktejl poslední noci – drogy, chlast a cynická holka – neudělal dobře.

Ve všech oknech byla ještě tma. Samozřejmě. Hodiny na palubní desce ukazovaly pár minut po čtvrté. Přesto jsem nechal auto dál od domu. Nekonečné služby Carlisleovi nevratně rozhodily spánkový režim. Stačil hlasitější zvuk a vyskakoval z postele.

Trvalo nejmíň půl hodiny, než jsem všechny krabice vynosil ke dveřím. Na chvíli mě zamrzelo, že si nepamatuju jejich obsah. Že ani k jedné nemůžu napsat, pro koho je určená.

Na forkskou zimu jsem nebyl vybavený. Sníh se mi dostal do bot, mrzly mi ruce a na svět jsem se díval skrz řasy obalené jinovatkou. Odmítal jsem si přiznat, že to nějak souvisí se slzami, které mě pálily v koutcích očí.

Vrátil jsem se do auta, zapnul topení a zkoušel vymyslet, co dál. Nedařilo se mi srovnat si myšlenky. U Lauren jsem si možná na hodinu zdřímnul, to ale bylo zoufale málo. Vyčerpání mě definitivně dohnalo. V kapse mi zavibroval mobil. Rychle jsem zvedl oči k domu, ale kromě bezpočtu venkovních žároviček zůstával temný.

Přesto jsem v sobě těch pár vteřin, než jsem mobil vylovil, živil naději.

Kam ses kurva ztratil? Doufám, že už máš dárečky rozbalený a jsi zpátky na cestě ke mně. Slavíme u Ronyho a nejspíš to tu jen tak neskončí. Stav se tady, pošlu ti adresu.

Tanya nemarnila čas.

Napsal jsem krátkou odpověď a vypnutý mobil hodil na uvolněné zadní sedadlo. Byl skoro vybitý a já neměl tušení, kam a jestli vůbec jsem zabalil nabíječku. Změnil jsem nastavení navigace a vyrazil za jediným člověkem, který mě v tu chvílí postrádal.

 

 

 

Bella


Marcusovo tělo se sesunulo k zemi jako obří neforemná skládanka. Cítila jsem směs hrůzy a úlevy, které jsem se ze všech sil bránila. Byla jsem si jistá, že nic horšího než další planá naděje neexistuje. Přesto, nebo možná právě proto jsem od něj nedokázala odtrhnout pohled. Pozorně jsem sledovala, jak se jeho hruď ještě několikrát zvedla. Jeho poslední pokusy o nádech doprovázel příšerný zvuk. Chrčivé bublání. Pomyslela jsem si, že má nejspíš roztrženou plíci. Opatrná úleva se měnila v divokou radost.

Konečně znehybněl a já se po několika nekonečných minutách odvážila zvednout oči.

Heidi zaujímala své oblíbené místo na gauči. Ale tentokrát neležela. Seděla, nohy bezstarostně přehozené jednu přes druhou. Její oči postrádaly obvyklý apatický povlak. Nikde jsem neviděla flašku. Usmála se na mě úsměvem bez radosti a bez laskavosti. Jako žralok. Prohrábla si krásné plavé vlasy. Vždycky jsem si představovala, že právě takhle její vlasy vypadaly předtím, než se jí do života připletl Marcus.

Vytáhla cigaretu, zapálila si a vyfoukla několik bezchybných kroužků.

Kývla k nim bradou. „Přesně takhle jednoduše to vypadalo, když jsem si to naplánovala. Kdo mohl, kurva, tušit, že to bude trvat tak dlouho?“ Vstala a špičkou boty šťouchla do těla na podlaze. „A že když už se to konečně podaří, nestihnu to dotáhnout do konce, protože ty si radši uhryžeš ruce, než abys mi aspoň jednou udělala radost? Byl by to kurevsky skvělej ohníček!“ Její klid byl ten tam. Rozchechtala se a vysokým podpatkem začala měnit Marcusovu tvář na krvavou kaši. Já už ji ale nevnímala. S hrůzou jsem zvedla ruce, které jsem do té doby držela za zády, a zírala na roztřepené pahýly, které končily tam, kde jsem dřív mívala zápěstí. Můj jekot vzápětí doplnil Heidin smích.

 

Probudilo mě vlastní tiché kňourání.

To, co se ve snu jevilo jako křik, u kterého musí praskat okenní tabulky, se ve skutečnosti dalo zaměnit za vzdálené kočičí mrouskání. Na jednu stranu jsem byla ráda, že každou noc neděsím všechny v domě, na druhou stranu myšlenka, že by mě Rose mohla probudit dřív, než vůbec Heidi otevře pusu, byla neskutečně lákavá.

Překulila jsem se na bok, abych se mohla zapřít o loket a pokud možno potichu vstát. Nemusela jsem rozsvěcet; závěsy jsme nezatahovaly a oknem sem pronikalo světlo z nepřekonatelné Cullenovic vánoční výzdoby. Postel trochu zavrzala, ale Rose jen slabě vzdychla. Říkala jsem si, jak je fajn, že aspoň jedna z nás využívá možnost konečně klidného a nerušeného spaní. Věděla jsem, že už neusnu, a tak jsem se potichu vyplížila do kuchyně. Mrzelo mě, že si nezvládnu udělat kakao, ale stačil pohled na mísy plné ovoce, oříšků a sladkostí a už mi plavaly oči. Byla jsem si jistá, že dostatek jídla už nikdy nebudu brát jako samozřejmost.

Sedla jsem si ke kuchyňskému pultu a několika trhavými pohyby si přitáhla tác s kokosovými sušenkami. Trvalo mi snad pět minut, než jsem jednu z nich dostrkala mezi ukazováček a prostředník pravé ruky. Pak jsem potřebovala veškeré soustředění a odhodlání, abych sušenku – samozřejmě pořád opřenou o tác – dokázala o několik centimetrů zvednout. Vyčerpaně jsem se k ní sklonila a kousla si. Hned potom mi roztřesené konečky prstů vypověděly službu a nakousnutá sušenka z nich vyklouzla. Zvedla jsem hlavu, pomalu žvýkala a nepřítomně zírala z okna. Věděla jsem, že před dalším pokusem si musím odpočinout. Fosforové ručičky kuchyňských hodin ukazovaly, že je sotva pět. Doufala jsem, že než ostatní vstanou, zvládnu ještě aspoň deset pokusů.

A najednou jako by mi z očí spadly klapky. Tam, kde měla být jen zasněžená příjezdová cesta, stálo auto. Bolestně povědomé auto.

Pomalu jsem polkla. Pomalu, protože jsem si byla jistá, že v následující vteřině mi v hrudi vybuchne srdce a já nechtěla, aby se smíchalo s kousky sušenky, kdybych ji nezvládla včas posunout skrz jícen. Sklouzla jsem ze židle a jako hypnotizovaná zírala ven. Přimáčkla jsem nos ke studenému sklu. A pak jsem ho najednou uviděla. Ne úplně jasně; jen tak, jak dokáže někoho odhalit displej mobilu. Ale rozhodně byl tady. Skutečný. Živý.

Vyrazila jsem ke dveřím.

Se zaťatými zuby jsem vyhákla bezpečnostní řetěz, ale západka a klíč už byly nad mé síly. Přesto jsem s nimi bojovala. Zároveň jsem začala křičet. A tentokrát to byl jekot, který mohl rozbíjet okenní tabulky. Matně jsem za sebou slyšela kroky dusající po schodech; jakoby zdálky ke mně doléhaly rozespalé a zmatené hlasy ostatních.

„Je tady,“ sípala jsem ochraptělým hlasem.

Nechápali, o čem to mluvím. Esme si dokonce myslela, že jsem ještě uvězněná v nějaké noční můře a pokusila se mě obejmout.

Znovu jsem zaječela a prudce jsem zalomcovala klikou. „Edward! Edward je venku!“

Později mi došlo, že v tom okamžiku mi pořád ještě nevěřili, přesto mě Carlisle odstrčil a rychle odemkl. Otevřel dveře k sobě, tak, abych měla volný průchod.

Vyrazila jsem ven. A rovnou zakopla o něco, co se mi připletlo pod nohy. Když jsem letěla po schodech hlavou napřed, byla jsem si jistá, že tentokrát to nepřežiju. S děsivým cvaknutím jsem dopadla na záda. Chvíli trvalo, než jsem popadla vyražený dech. Neohrabaně jsem se otočila a vydrápala se na kolena.

Ještě jsem zahlédla zadní světla. Zvedla jsem za nimi ruku, jako bych na ně mohla dosáhnout a zastavit ho. Položila jsem se zpátky do sněhu.

Skrz obvaz rychle prosakovala čerstvá krev.

 

 

Edward

 

Z cesty zpět jsem si pamatoval ještě mnohem míň než z cesty tam.

Ztratil jsem motivaci zůstat střízlivý a taky jsem věděl, že bez kokainu další třináctihodinovou cestu na jeden zátah nedám. Poprvé jsem si dal ještě ve Forks. Když jsem zvedl hlavu od destičky, na které zbývaly už jen poslední bílé krystalky, uvědomil jsem si, že stojím před domem toho hajzla. Olízl jsem si špičku ukazováčku, sebral na ni zbytek fetu a pečlivě si ho vmasíroval do dásní.

Skoro okamžitá úleva. A okamžitý příval energie.

Všimnul jsem si, že dům i ta hnusná bouda jsou omotané žlutočernou policejní páskou. Ušklíbl jsem se. Už mu sklaplo, hajzlovi. Šerif Swan to zvládnul překvapivě dobře. Rychle jsem potlačil otravně vtíravý obraz Belly s Blackem. Silou vůle jsem ho od ní odstrčil. Představil jsem si ji, jak teď spí v mém pokoji. A představil jsem si ji v Seattlu. Nahou. A tak strašně zranitelnou.

Všechno ve mně řvalo, abych to otočil a vrátil se. I tohle se občas stalo. I nejlepší koks se občas obrátil proti vám. Rychle jsem se předklonil a zpod předního sedadla vylovil zapomenutou flašku vodky. Dostal jsem se skoro do půlky, než to neodbytné nutkání aspoň trochu polevilo.

Položil jsem ji vedle sebe, tak, abych ji měl po ruce, a pak jsem na to konečně pořádně šlápnul.

 

 

Bella


Nepamatovala jsem si, jak mě dostali dovnitř. Připomínali roj pilných včelek. Vnímala jsem jen to, jak se Emmett s Jasperem dohadují, kdo z nich za ním vyrazí. Carlisle jim to samozřejmě zatrhnul. Rose se nekonečně dlouho pokoušela dovolat na jeho mobil.

„Kretén,“ zamumlala nakonec a mrskla telefonem do křesla.

Carlisle mi převazoval ruce. Nic neříkal, ale viděla jsem na něm, jak moc se zlobí. Jen jsem netušila, jestli víc na mě, nebo na Edwarda. Na jeho jedinou otázku, jestli to zvládnu bez místního anestetika, jsem nedokázala odpovědět. Vědomí, že Edward byl jen pár metrů ode mě a že jsem ho nedokázala zadržet, mě úplně ochromilo.

O něco později se ukázalo, že cvaknutí, které jsem slyšela při pádu ze schodů, byla moje spodní čelist. Na pravé tváři mi rychle rostla obří modřina. A taky jsem si urazila kus zubu. Kromě toho jsem byla už jen potlučená. Ne víc, než tak, jak bývalo v Marcusových dobách běžné.

„Kretén kreténská!“ Rosalie dnes neměla kreativní den. Když se odvrátila od pohledu na můj prokousnutý spodní ret, vypadala, že potřebuje hodit něčím těžším do něčeho, co klade větší odpor.

„Nebyla jsem dost rychlá,“ zahuhlala jsem přes zakrvácený tampón, který mi Carlisle nacpal mezi spodní zuby a zraněný ret.

„Jo, nebyla jsi dost rychlá,“ odsekla. „Hned ten první den, když jsi ho potkala a neutekla jsi před ním dost rychle.“

Všimla jsem si, že se Esme třese brada.

Už jsem neřekla nic. Místo toho jsem zavřela oči a opřela se, aby mi Carlisle mohl vyčistit potlučená kolena.

 

Teprve odpoledne došlo na rozbalování dárků. A nakonec, za pochmurného mlčení, přišly na řadu dárky od Edwarda. Ty, kvůli kterým jsem si málem zlomila vaz.

Esme s nechápavým výrazem postupně rozbalovala jeden předražený nesmysl za druhým. Na balíčcích nebyly jmenovky, a tak to musela být ona, kdo rozhodl, co komu patří.

„Fakt nepotřebuju tři kašmírové svetry.“ Jediný Jasper dokázal vyslovit nahlas to, co si ostatní jen mysleli.

Ke mně byla Esme milosrdná. Podala mi v kůži vázanou Janu Eyrovou a platinový náramek s přívěsky ve tvaru malých dráčků. Při pohledu na ně jsem si poprvé jasně uvědomila, že moje zápěstí už nikdy nebudou vypadat tak, abych je chtěla zdobit čímkoliv.

Nevím, co mi pak Carlisle dal, ale tu noc se mi nezdálo nic.

Druhý den jsem si říkala, že jsem možná byla zbytečně tvrdohlavá, když jsem odmítala všechny ty uklidňující a spací tabletky.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Ivana

25)  Ivana (30.03.2015 16:07)

Bože... s chlapmi je to naozaj ťažké... ja by som toho Edwarda prehla cez koleno a... hm mňam... mňam... a... no nič nazad k tvojmu úžasnému dielku. Teraz som od tej mojej predstavivosti aj zabudla, čo som to chcela... asi si tú pochmúrnu atmosféru len nejako odľahčiť.
Ty si napísala kopu vecí, ktoré nemôžem nazvať inak ako skvelo-bolestných, ale toto je asi to najskvelo-bolestnejšie, čo si napísala. Musí ti to dávať neskutočne zabrať. Na druhej strane nám potom aspoň naservíruješ čerešničky a my máme sladký dezert.
Neviem... mám pocit, že Edward už skutočne prestáva byť milovaniahodný, a predsa ho Bella miluje. Niekedy sa mi zdá, že už si to ani nezaslúži. Vnútorne ho prestávam ľutovať. Ale len na chvíľku. To ma zase prejde. Každopádne Bellu by som objala a už nepustila. Ako niekedy teba za to, že dokážeš vytvoriť spŕšku tak závratne krásnych viet.

emam

24)  emam (19.03.2015 20:02)

Au - au a au A název další kapitoly mě taky děsí. Ale co, letím na ní

Anna43474

23)  Anna43474 (18.03.2015 23:36)

Debil debil debil debil debil
A tohle je pro tebe

ambra

22)  ambra (18.03.2015 12:56)

pikoušku Spoiler nebude, protože to není nutné. Píšu přeci hrozně předvídatelně, takže ti to musí být jasné B) . A s HE jsem se přeci polepšila už dávno ;) . Ale aspoň v něčem tě snad potěším - další kapitola tu bude dnes (nejpozději zítra). A našeho milovaného Edíka si v ní užiješ fest . Děkuju, ty můj skalní fando

piky

21)  piky (17.03.2015 22:57)

Ach jo, ambři, já bych tvoje povídky mohla číst vážně pořád! asi by mě to úplně emocionálně vyždívaly, protože ty to vždycky napíšeš tak, že si na chvíli myslím, že jsem v jejich kůži!
Ambři, nemůžu si pomoct, chtěla bych tě požádat o spoiler Přečte si někdy Bella Edwardův deník(y) z doby, kdy je pryč, které v podstatě píše tak, jako by si s ní povídal? Pořád nad tím přemýšlím
A taky bych tě chtěla požádat o happy ending, protože věřím, že si ještě neprožili všechno, co jim "osud" naložil, ale už teď by si ho zasloužili :'-(
A asi jsem se zamilovala do tohohle Edwarda, ale to asi není nic divného, chlapec s dobrým srdcem sužovaný osudem a sám sebou, nejde ho nemít rád I když by se asi měl řídit heslem dvakrát měř a jednou řež, ale to už je vedlejší, to by nebyl on
Ambřičko, ambřičko, moc prosím o novou kapitolu, jinak si asi uhlodám nehty napětím Těším se u další kapitoly

ambra

20)  ambra (16.03.2015 20:20)

Kate, já to tam nenápadně připomenu ;)
betuška, tak by ti ten tvůj drobeček mohl poradit, jak si tu vytvořit profil, aby se ti líp komentovalo;) Děkuju!
martisku, je prakticky hotovo, ale fakt to teď nechávám raději pár dnů uležet, abych zase nemusela mazat kapitoly Děkuju!
Marcelko, ano, i moje děti už pochopily, co jsem zač Děkuju!
lumičku!!! Tak s Edwardem jsi to opravdu vystihla přesně . A Rose si tady užívám maximálně, pořád mám pocit, že je její potenciál nevyužitý;) Děkuju!
Už jsem říkala, že vás miluju?;)

19)  lumikk (16.03.2015 17:27)


To je série podělanej nešťasnejch náhod, až na to že to nejsou náhody, ale logický souvislosti. Který mi, mimochodem, nedošly až do chvíle, kdy se Bella pokoušela otevřít.
No Edward je prostě kapitola sama pro sebe :p . Mám nutkání přát mu něco zlýho, ale on si všechno tak podělal, že to ani není nutný.
Bella je totálně ohromující . Nechápu, kde se v ní bere pořád tolik síly a odhodlání.
Miluju tvoji Rose ;) . K tommu ani nemusím nic dodávat B)
A miluju, jak píšeš. K tomu bych jen chtěla dodat, že se těším na pokračování a doufám, že bude brzy.

Marcelle

18)  Marcelle (16.03.2015 14:10)

Zjistila jsem, že je mi jich strašně všech líto, protože ambra jim provede vždycky to nejhorší co může ;) Ale zase na druhou stranu, takhle je to lepší, je na co se těšit. Takže ti moc děkuju za další dávku emocí

17)  martisek (15.03.2015 21:35)

Doufám, že se Edward co nevidět dozví, co se Belle stalo a začne se chovat "normálně". I když je mi jasné, že si na to budeme nejspíš muset ještě nějakou chvíli počkat
Chudák Bella, vypadá to, že se může zranit u jakékoli činnosti
Těším se na další díl, snad tu bude co nevidět

16)  betuška (15.03.2015 20:49)

mne je tiež edwarda ľúto, je to môj liebling, som vysadená na jeho postavu, priznávam...ale je fakt , že si to musí"prežiť" tak mi ani nevadí,že mu to dáva ambruška "vyžrať"...tiež mám doma niečo podobné, už je to staršie a našťastie sa mu všetky excesy vyhli...som šťastná matka, že o tom len čítam...tak sa teda teším,že bude aj lepšie...
už aby bolo
autorke veľký

Kate

15)  Kate (15.03.2015 15:48)

Ach jo... :'-( Kéž by bylo brzy lépe. Kokain a vodka není moc dobrá kombinace, Edwarde... Edward na to brzy dojede, jen se neví kdy a jak moc, ale hezké to, jak tě znám, nebude. Jakže to bylo? Bella prý dala Marcusovi víc ran, než ho zabila? Ale ona si toho vědoma nebyla, takže Heidi mu taky nějakou přidala? Lovím v paměti a moc mi to nejde... Je to už dlouho.
Ambro, přimlouvám se za ně, nenech je bez sebe trpět moc dlouho.

ambra

14)  ambra (15.03.2015 13:26)

matysku, zákaz mizerných nálad!;) Bude líp - tady i u tebe ;)
lee, strašně se opakuju, ale ty jsi to vlastně vystihla už v prvním slově - chlapec. Jak už jsem tuhle psala, mám doma exemplář v přesně stejném věku a je to většinou na zabití, i když to jen polehává v posteli a vzdychá. Dostat se do podobné situace jako Edí, tak si to radši ani nepředstavuju .
dori, dvoulitrovky píšu normálně, to jen minule jsem se nějak rozjela . Dík, bejby
Jalle, já si podobné situace, jaké tady konstruuju, v knížkách hrozně užívám, takže si prostě nemůžu pomoct . Děkuju!
Kulisku, ty mi to tu vykecáváš předem Děkuju, že nad tím tak dumáš
Fanny, taky mi to dalo práci "zaměstnat" ho tak, aby opravdu plnil Tanyino nařízení o zákazu prohlížení netu. Navíc "Bellin případ" ještě neprosákl ven... Ale dočkej času B) . Dík!
Leni!
Babčo, vydrž!
Empress, to já moc děkuju
Sebi, děkuju!
kala, nejsi divná! A pokud jo, tak jsme divné dvě
Dopíku, bojim bojim! Já se polepším. Jednou...B)
Děkuju, berunky, jste zlaté!

13)  Kulisek (14.03.2015 22:50)

Teď mě ještě napadlo - doufám že to vyzobnutí Edward přežije (pokud možno bez autonehody nebo podobný katastrofy ) Šlo by to?

DopeStars

12)  DopeStars (14.03.2015 22:05)

No tak na TOTO ja fakt nemám slov hoci som niečo také tušila, ale mala som nádej, že nebude taký debil... (AMBRIKU!! kebyže si pri mne, tak odo mňa tak dostaneš na zadok!!! :D ) Toto sa robí? takto ubližovať ľuďom, ale dúfam, že si Edwarda karma nájde!
No i napriek tomu šoku, fakt dobrá kapitola!

kala

11)  kala (14.03.2015 20:33)

Děkuji.
Jen bych chtěla trochu delší kapitolu.
A jsem divná, mě je ho svým způsobem líto. Moc se těším na pokračování.
Děkuju

10)  Seb (14.03.2015 20:09)

Děkuju za další kapitolu. :(

Empress

9)  Empress (14.03.2015 19:42)

Achjo...:'-( Na viac sa momentálne proste nezmôžem. Ale i tak díky

8)  BabčaS (14.03.2015 19:38)

:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-(

Lenka

7)  Lenka (14.03.2015 19:14)



Fanny

6)  Fanny (14.03.2015 18:01)

Do teď mi ho bylo vážně hodně líto...
Mimo jiné jsem zapomněla, že Bella je sice strašně silná, ale rozhodně ne nezničitelná. Tohle je jak hřebík do rakve, sakra. A ty dárky... Jenže oni netuší, co se děje tam, on co tady. Sakra. Debilní komunikace! Jako kdyby nebylo 21. století!
Kapitola úžasná! Díky!

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella