Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robsten2013.jpg

Máme si nač stěžovat.

 

 

 

15+

 

Bella

 

Vyzvedla jsem Alici a odchytila Rosalii, aby ji vzala na oběd. Na nic se nevyptávala; kdyby ano, nejspíš bych jí to neuměla vysvětlit. Nemůžu jít do jídelny, protože se mi tam někdo chystá nutit jídlo.

Venku vykouklo opatrné slunce. Napadlo mě, že trocha čerstvého vzduchu mi udělá dobře. Vyklouzla jsem východem vedle tělocvičny. Nikde ani noha. Místní měli evidentně čerstvého vzduchu plné zuby. Asi dvě minuty jsem dokázala balamutit sama sebe, ale nakonec jsem zamířila k oknům jídelny. Většina školních budov byla přízemní, i tady se stačilo jen vytáhnout na špičky a viděla jsem dovnitř.

Alice se ládovala obřím kusem pizzy, Rose si bez zájmu listovala nějakou učebnicí. Uklidnilo mě, že na ni určitě zbude něco z toho, co nakoupila Alici. Najít Edwarda mi trvalo trochu déle. Nakonec jsem ho objevila až těsně před koncem přestávky, když se většina lidí zvedla a odešla. Seděl u stolu s kluky, se kterými ráno přijel. Byli si podobní, i když jeden měl tmavé vlasy a druhý světlé. Tmavovlasý otrava z rána i teď nepokrytě zíral na Rosalii, měl ale výhled sotva na její profil. Vzpomněla jsem si, že se nám představil. Emmett. Emmett z posledního ročníku. Zdůraznil to, jako by na nás měl jeho věk udělat dojem. Nemohl chudák tušit, že uvnitř je nám každé přibližně sto padesát let.

Blonďák se bez většího úspěchu pokoušel bavit s Edwardem. Ten měl před sebou otevřenou velkou krabici s domácím obědem. Neviděla jsem, co to je, ale množství odpovídalo tomu, co obvykle Rosalii, Alici a mně vystačilo na týden. Nejedl. Sesunul se na židli tak, že si mohl hlavu položit na okraj opěradla, ruce měl vražené v kapsách kalhot a s otráveným výrazem okopával nohu stolu. Pak všichni najednou zvedli oči. Nejspíš zazvonilo. Edward popadl krabici, udělal pět dlouhých kroků k velkému koši na zbytky jídla a celý svůj oběd do něj vysypal. Odešli společně. Rozběhla jsem se zpátky do školy, ale ještě předtím, než jsem se vydala na hodinu, jsem nakoukla do jídelny. Dvě ženy už začaly s úklidem. Utíraly stoly na opačném konci místnosti. Dost daleko ode mě. Dost daleko od koše. Došla jsem k němu, přidřepla jsem si a předstírala, že si zavazuju botu. Ženy si ale zaujatě povídaly, zdálo se, že si mě vůbec nevšimly. Pomalu jsem se zvedla a nakoukla do otevřené nádoby.

Edwardovu matku jsem neznala, ale v duchu jsem jí poděkovala. Každý kousek jídla byl pečlivě zabalený do průhledné, ale pevné fólie. Hrábla jsem dovnitř, vylovila tři balíčky a rychle je zastrčila do batohu. Žaludek se mi zkroutil v tichém protestu. Od rána dostal jen vodu. Spoustu vody. Teď už jsem ale musela na další hodinu.

Zastavil vedle nás, sotva jsme vyšly ze školního areálu. Slunce to vzdalo, znovu lilo jako z konve. Přehodila jsem Alici přes hlavu svou bundu a cítila, jak mi voda prosakuje skrz mikinu a tričko až na kůži zad. Hrbila jsem se, jako bych aspoň nějakou část těla mohla ochránit. Rosalie si vedle mě vykračovala s hrdě vztyčenou hlavou. Jako u všeho nepříjemného, co ji v životě potkalo, rozhodla se, že i forkský déšť bude prostě ignorovat.

Nevšimla jsem si ho hned, protože výjimečně přibrzdil opatrně.

„Nechceš svézt, Scarlet?“ Trhla jsem sebou. Střechu měl tentokrát nahoře, ale stáhl okýnko a šklebil se, jak mu do obličeje padaly drobné kapky deště. Zaujaly mě hlavně ty, co se zachytily na konečcích jeho řas. Chlap by neměl mít takovéhle řasy… Chvilku jsem zvažovala, že ho kvůli tomu pitomému oslovení budu ignorovat, ale stačil pohled na Aliciny čvachtající tenisky a bylo rozhodnuto.

„Kde máš kámoše?“ kývla jsem bradou k prázdnému zadnímu sedadlu.

„Vyzvedla si je maminka,“ uchechtnul se. Při představě, jak si Emmett z posledního ročníku sedá do velkého rodinného auta a nějaká žena ho přísně upomíná, aby si zapnul pás, jsem se musela zasmát.

„Tak pojďte,“ popohnal nás. Tentokrát nevystoupil, aby mi otevřel dveře, ale sklopil sedadlo spolujezdce, aby mohly dívky proklouznout dozadu. Bylo jasné, že já zůstanu vedle něj. S úlevou jsem dosedla a okamžitě se zašklebila. Mokrá látka se s mlaskavým zvukem přilepila k jemné kůži sedadla.

„Možná ti to tu trochu zničíme,“ omluvila jsem se neurčitě. Nehodlala jsem si vystoupit, i kdyby na mě zamířil zbraní. Jen mávnul rukou.

„Můžeš hádat, kolikrát jsem ho nechal venku přes noc se staženou střechou. Otec šílel, než mu došlo, že můj vztah k věcem je prostě… odpovídající tomu, že jsou to jen věci.“ Trochu samolibě se ušklíbnul. Poprvé mi doopravdy lezl na nervy. Tenhle přezíravý tón si mohl dovolit jen někdo, kdo nikdy nezažil opravdový hlad. Ale nehodlala jsem ho předělávat. Na to nejspíš stejně bylo pozdě.

„No jo, jseš fakt rebel,“ zabručela jsem si spíš pro sebe. Nechápavě se na mě podíval. Přitom si všiml, že se objímám pažemi. Snažila jsem se trochu se zahřát. Okamžitě a bez ptaní zapnul topení. Alice si na zadním sedadle spokojeně povzdechla. Nejen že nemluvila, ale i jakékoliv jiné hlasové projevy u ní byly tak vzácné, že jsme se po sobě s Rose podívaly a usmály se na sebe.

Což mi připomnělo, že jsem je ještě nepředstavila.

„Tohle jsou Rosalie a Alice. Moje sestry,“ dodala jsem pevně. „A tohle je Edward.“ Najednou jsem nevěděla, jak jim vysvětlit, odkud se známe. „Chodíme spolu na laborky z biologie.“

Vycítil moje zaváhání.

„A taky na španělštinu, francouzštinu, literaturu a geografii,“ doplnil nonšalantně. Podívala jsem se na něj a zvedla obočí v němé otázce. On zvedl jen ten svůj sexy pravý koutek pusy a pokrčil rameny. „No co, náhodou jsem to dneska zahlídnul na rozpise. To víš, my propadlíci se zajímáme o to, jestli se na hodinách sejdeme s někým, od koho se dá případně něco opsat,“ zakřenil se.

„Opakuješ ročník?“ projevila zájem Rosalie. Trochu se naklonila dopředu. Zadní sedadla v těchhle snobských autíčkách jsou spíš pro parádu, takže se v podstatě ocitla mezi námi. Pramen jejích mokrých vlasů mu spadl na rameno. Na vteřinku se na něj podíval; pak Rose pohodila hlavou a vrátila si vlasy na záda. Stalo se to omylem a rozhodně to nic neznamenalo, přesto mě divně bodlo někde nad žaludkem. Odvrátila jsem se. Nebylo mi příjemné mít svůj obličej tak blízko jejího, za všech okolností tak dokonalého. Edward si buď ničeho nevšiml, nebo uměl dobře předstírat.

„Jo. Minulý rok jsem se tak nějak… odpojil od reality. Nějak jsem měl pocit, že chodit každý den do školy je hrozná ztráta času.“

„Chodil jsi za školu?“ Pro mou sestru něco nepředstavitelného. Měla za sebou děsivé věci; o to víc potřebovala svoje malé jistoty. Pravidelná školní docházka k nim rozhodně patřila.

„Jo,“ přikývl. Ještě pořád se lehce usmíval.

„Kam se dá jít ve Forks za školu, proboha?“ ukázala do hustého deště. Zdálo se mi, že zaváhal s odpovědí. Možná se skoro neznatelně začervenal.

„Obvykle jsem se zašil do našeho zahradního domku. Cvičil jsem na kytaru,“ dodal rychle, jako by očekával, že se mu budeme smát. Měla jsem na jazyku poznámku o nejdrsnějším forkském rebelovi, ale při zmínce o kytaře jsem ji spolkla.

„Ty hraješ?“ Trochu mě otrávilo, že se Rose rozpovídala zrovna teď. Euforie z toho, že nemusí pěšky, ji úplně přemohla. Nezdálo se, že by to vadilo i Edwardovi. Všimla jsem si, že jede skoro krokem. Netušila jsem, jestli kvůli hustému dešti, nebo proto, aby s námi mohl strávit víc času.

Přikývnul.

„To je náhoda, Bella taky hraje, moc dobře, ale teď je bez kytary, protože Marcus -“

„Nezapomeň odbočit,“ skočila jsem jí do řeči. Rosalie si uvědomila, co málem provedla. Opřela se zpátky na zadní sedadlo.

„Fakt hraješ?“ zeptal se tak tiše, abych to slyšela jen já.

Pokrčila jsem rameny.

„Jen pár akordů. Takové brnkání…“ odbyla jsem ho. Zároveň jsem si jasně uvědomila, že se mi do hlasu dostala velká část stesku, který mě svíral od chvíle, kdy mi Marcus přede dvěma měsíci kytaru sebral. V Phoenixu jsem občas vzala Alici a zašly jsme do některého z obchodů s hudebními nástroji. Tam jsem si chvíli mohla zahrát. Ale ve Forks i tohle vypadalo beznadějně.

„Kdybys někdy chtěla, tak…“

„Jsme tady!“ vykřikla jsem křečovitě. Rose zamžourala do šedivého odpoledne.

„Co blázníš? Ještě kus můžeš, Edwarde,“ pobídla ho mrzutě. Ani jí se tam nechtělo vracet, samozřejmě.

No bezva, povzdechla jsem si, když ho donavigovala téměř k vratům do Marcusovy dílny. Edward přelétl očima tu sbírku rozpadajících se stěn, oken, plotů a dveří, která teď byla naším domovem. Musela jsem mu přičíst k dobru, že nehnul brvou.

„Můžu se pro vás ráno zastavit? Jedu v podstatě kolem.“ Rosalie se samým nadšením skoro zajíkla. Já se nedokázala soustředit na pořádnou odpověď. Vrata dílny se pootevřela. Nikdo jiný si toho nevšiml. Ale i kdybych nezahlédla jeho oči, cítila jsem, že tam je. Je tam a čeká na mě.

 

 

Edward


Když jsme zastavili u té barabizny, měl jsem co dělat, abych nedal najevo, jak to se mnou zamávalo. V tomhle žije rodina s dětmi? Nebyl jsem si jistý, jestli je tam vůbec přivedená elektřina. Bellina krádež teď získala úplně nový rozměr. Všiml jsem si, že Rosalie ani Alice nejsou hubené jako ona a nedokázal jsem se zbavit myšlenky, že Bella pokaždé nějak zařídí, aby její sestry nehladověly. A nejspíš moc neřeší, co na to říká její vlastní žaludek.

Globální problémy lidstva mi byly vždycky u zadku, ale ještě než jsem dojel domů, slíbil jsem si, že s tímhle místním problémem malé části lidstva zkusím něco udělat. Sotva jsem tu myšlenku dotáhl do trochu konkrétního tvaru, ošil jsem se při představě, jak Bella zareaguje na to, že chci strkat nos do jejího života. Něco v jejích očích jasně říkalo, že to vůbec nebude jednoduché. Byla ten typ, co kdyby nemusel, neprozradil by ani svoje příjmení.

Doma vládla obvyklá školní atmosféra. Přechod z prázdninového režimu zvládli očividně stejně hladce jako profesor Banner. Všichni se sešli v obýváku. Byl to starý zvyk; do svých pokojů odcházeli, jen když to bylo opravdu nutné. Jasper se učil, Emmett se k tomu s tichým brbláním zkoušel přinutit.

„Až vylezu ze školy, nikdy, nikdy!“ zdůraznil, abychom ho všichni vzali na vědomí, „nikdy nepromluvím ani slovo francouzsky!“ přísahal pomstychtivě.

„Koukám, že jsi začal se sebemotivací,“ ušklíbnul jsem se na něj a ukradl mu kus sendviče z talíře, který se mu trochu nestabilně kymácel na kolenou.

„Nikdy neříkej nikdy, synu,“ zadeklamoval nevzrušeně Carlisle. Měl dnes papírový den, což znamenalo, že přitáhl domů obrovskou krabici chorobopisů za uplynulý týden a kontroloval, jestli někde nechybí podpis nebo kus diagnózy.

Esme si v části pokoje s výhledem do zahrady a do lesa rozložila cvičební podložku a dřela svoje naprosto bezchybné tělo.

„Že se na to nevykašleš,“ zavolal jsem na ni místo pozdravu.

„V mém věku a po třech dětech…“ zafuněla statečně.

„No dovol!“ ozvali jsme se všichni tři. Dokonce i Jasper, který jinak tyhle naše šťouchance nechával bez povšimnutí.

„Tihle dva byli v jednom balení,“ ukázal jsem na své nemožné bratry. „A jestli mi chceš tvrdit, že já ti nějak zkazil postavu, tak navrhuju, abychom zažalovali ten sirotčinec. Bude z toho precedens, tudíž se proslavíme a ještě vyděláme balík,“ zamrkal jsem na ni.

„Neříkej to slovo, Edwarde,“ zasténala. Nesnášela, když jsem připomínal, že jsem adoptovaný. A na slovo sirotčinec měla alergii. „Je to jako z Dickense.“ Jindy bych se zasmál, ale zmínka o Dickensovi mi zase připomněla Bellu. Zaváhal jsem, jestli bych se o tom s nimi neměl poradit, ale nakonec jsem to vzdal. Ještě jsem neměl dost informací. A možná to bude chtít i nějaké důkazy.

Chystal jsem se zdekovat do svého pokoje. Někdo tu byl normální. Někdo tu občas potřeboval soukromí.

„Edwarde?“ Carlisleův tichý hlas byl mnohem výmluvnější, než kdyby na mě zařval. Uf, zdálo se, že nezapomněl. Trochu neohrabaně se zvedl z křesla. Měl po třech nočních, nechápal jsem, že není katatonický. Zamířil ke své pracovně.

„Sbohem, chlapče,“ vzlyknul Emmett. „Měli jsme tě rádi.“

„Vole,“ zasmál se jeho ubohému vtipu Jasper. Ukázal jsem jim oběma zvednutý prostředníček.

„Jdeme na to?“ Carlisle se slabým heknutím dosedl na židli. Vážně by si měl odpočinout. Škodolibě mě napadlo, že to jeho heknutí napráskám Esme.

Zatím jsem se ale posadil naproti němu a hodil si k nohám batoh. Ovládnul jsem povzdech a podal mu rozvrh. Pootočil se na židli ke své malé tiskárně a udělal si kopii.

„Všechno to najdeš na školních stránkách,“ připomněl jsem mu.

„Ale já chci informace od tebe, Edwarde. Abych měl jistotu, že je doopravdy máš.“ Mluvil se mnou jako s idiotem, ale nemohl jsem protestovat. O tohle právo jsem přišel loni, kdy jsem se jako idiot doopravdy choval. Znovu jsem se otřásl při vzpomínce na den, kdy mě Carlisle vyhmátnul v zahradním domku. Dovolali se mu ze školy. Moje falešná omluvenka tentokrát nezabrala. Nezaváhal, uvolnil se z práce a jel domů. Jasper mě nestihl varovat. Našel mě zkouřeného a trochu opilého, jak piluju refrén u songu, který jsem tehdy považoval za geniální. Nakonec jsem měl štěstí v neštěstí. Den předtím jsem měl koks a piloval jsem něco s Lauren Malloryovou. I tak ale pro mě byly následky mého neuváženého jednání dost drastické.

Carlisle a Esme se celkem snadno shodli na tom, že mi nezaplatí letní školu; místo toho jsem celé prázdniny makal u Esme v knihovně. Malovali; fakt jsem si máknul. Výchovné poselství bylo jasné. Když mě nechají opakovat ročník, bude to pro mě nejhorší trest. Rád bych řekl, že se mýlili, ale to bych lhal.

Takže jsem se upsal ďáblu. Jestli chci mít aspoň nějakou naději, že mě podpoří na Juilliardu, musím zabrat ve všem. Nejen s kytarou. Ale protože tak úplně nevěřili mému odhodlání, součástí naší dohody bylo, že budu každý den předkládat svoje výsledky ze školy a svoje studijní plány na příští den, týden a měsíc. Plus seznam povinné četby. Plus –

„Jak to vypadá s tím doučováním?“ listoval Carlisle soustředěně zápisem z mých dnešních laborek. Doufal jsem, že jsem si někde do rohu nenapsal Scarlet a nezkoušel k tomu hledat rýmy.

„První den školy, tati. Poptávky a nabídky se vyvěšují až tak za dva týdny,“ ohradil jsem se opatrně.

Poškrábal se ve světlém strništi na bradě. Tohle gesto jsem už znal. Kruci.

„Navrhuju, aby sis někoho sehnal do konce týdne.“

Kývnul jsem. Překvapeně zamrkal. Nejspíš přeci jen čekal aspoň mírný odpor. Jenže já už v tu chvíli věděl, že mám někoho na doučování. Někoho geniálního a většinou dost protivného.

Někoho s růžovo-zelenými vlasy a příliš hubenýma rukama. Někoho s kovovým kroužkem ve spodním rtu.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

matysekmj

20)  matysekmj (22.01.2014 11:51)

Tak neví, čím dál tím víc mě pohledy Belly děsí:( a nějak nevím jak je komentovat. Ale ty Edwardovy mě vždy pobaví. Doučování

leelee

19)  leelee (03.01.2014 00:54)

Jak já sem šťastná že školu mám (jo, s jedním reparátem, ale i tak) zá sebou
Že já vim kdo ho bude doučovat
Q

Rowana

18)  Rowana (28.09.2013 13:24)

Síla. V jakém postavení to děvčata v té "domácnosti" jsou, že se nikdy nepokusily získat pomoc? Třeba svěřít se té tělocvikářce, která se zajímala o Rose? Nebo se o to už někdy pokusily a kvůli výsledku už jim to nikdy nestojí za to? Mám o ně, o holky, strach.
Doučování Edwarda je skvělý způsob, jak Bella může v tom zapomenutém kraji získat peníze. B)

Kate

17)  Kate (27.09.2013 14:50)

Řekni mi, jak to děláš? Vždycky mě dokážeš tak dokonale vtáhnout do děje. Zuřím při představě, co všechno se Belle, Alice a Rose děje. Věřím, že jim Edward a spol. pomůžou. :)

ambra

16)  ambra (24.09.2013 19:59)

Jsem vám všem strašně vděčná . Padlo pár otázek ohledně Violet a Mostu. Takže: další kapitola Violet bude nejpozději do konce týdne. Most mě mučí, protože se mi v něm sešlo několik reálií, o nichž nic nevím a práce na každé kapitole připomíná přípravu na zkoušku ze staročeštiny (ta byla fakt hnusná ). Vzhledem k tomu, že mi děti promarodily většinu prázdnin a teď mám prvňáčka, ukázalo se, že musím psaní zabalit úplně, nebo rozjet něco, u čeho mi kapitola trvá maximálně dvě hodiny. Takže nejspíš vyklopím ČP, u toho průběžně dopíšu Violet, a Most musí chviličku počkat (ale je to moje srdcovka, rozhodně ho nemám v úmyslu opustit, už jenom kvůli sešitu plném poznámek ;) ). Tož tak. Děkuju, fakt strašně moc

Anna43474

15)  Anna43474 (24.09.2013 16:56)

První část komentovat nebudu, na to nemám.
Jen se těším, až přivede slečnu představit rodičům :)

Nosska

14)  Nosska (24.09.2013 15:18)

Nádherně vykreslený nepoměry...
Já jen doufám, že tentokrát si odpustíš amputaci nebo jakékoli jiné zničení Edwardova těla. Toleruje se pouze roztržené obočí!

Yasmini

13)  Yasmini (24.09.2013 10:46)

Včera jsem se definitivně rozhodla, že nezvládám tvoje texty číst, když není napsaný konec. Byla jsem tak moc rozhodnutá, že když jsem viděla další kapitolu váhala jsem celé dvě vteřiny, než jsem ji otevřela. Dobře kecám, ani to ne :D:D
Povídka má jistou, tvoji naprosto snadno rozpoznatelnou, hořkost. Někdy trpkne víc než jindy, ale to je na tom příběhu tak dokonalé a úžasné.
Někde jsem četla, že v bestselleru musí autor svým postavám ubližovat, ale to už díky tobě víme dávno.
Těším se na další kapitolu jako na vánoční dárek, ale prosím co nejdřív :):)
Y.

Marcelle

12)  Marcelle (24.09.2013 08:12)

Náznaky života děvčat mě fakt děsí, protože až to vybalíš celé, mé chatrné zdraví to nevydrží a jak tě znám, nebude to jednoduché . Holka, řekni mi, kam na ty nápady chodíš, takhle týrat literární hrdiny. Ale děláš to tak báječně, že tě prostě musím milovat

Iwka

11)  Iwka (23.09.2013 22:52)

Omg! Omgomgomg!!!
ambro... že tys už mě tu čekala, viď?
Co mi to děláš?! Já snad budu muset tentokrát fakt počkat a přečíst si to až to bude dokončené, protože jinak se asi zblázním... Kdybys věděla, jak moc člověk dokáže být na tobě závislej!! Neskutečný!!!! Seš návyková, moje milá, a já mam zdraví jenom jedno, tak bacha.

Ale jinak totááááálně

mispa

10)  mispa (23.09.2013 21:54)

SestraTwilly

9)  SestraTwilly (23.09.2013 21:40)

Ambra,si neskutočná a neskutočne dobrá je aj táto kap. Bella pri okne jedálne... Bella berúca jedlo z koša...Bellin "domov" ...to bola nalož. No a Edward,rebel s neskutočne láskavou dušou ma dostal. Ja verim,že im pomôže...hoci ty im to budeš
všemožne komplikovať.
Ambra,ja len dúfam,že toto dielko dopíšeš,lebo je vynikajúce.
Prosím,nezabudni však ani na Violet ..:);)

Janebka

8)  Janebka (23.09.2013 21:37)

Já nevím, ambři, ale mělo tam varování i s horním omezením věku věkové hranice. Jak tohle mám přežít?! To chceš, aby mě kleplo? Tys teda holkám připravila osud! A máš ho tam!!! Marcuse na ně?? Těch 15+ snad nebude kvůli němu? Ach jo!!! Kdybych ta tvá písmenka tak nehltala! Ale stejně tě myluju... ;)
Děkuji!!!

P.S. Bojíííím......

7)  martisek (23.09.2013 21:33)

Myslím, že ten podivný pocit kolem žaludku, se při čtení téhle povídky, zřejmě jen tak nezmizí (a nejspíš není způsoben tím, že jsem nic nevečeřela). Vážně mám obavy o to, co jsi té chudince Belle udělala. Jen doufám, že ji Edward nějak pomůže... jakkoli
naprosto úchvatné, jako obvykle

Fanny

6)  Fanny (23.09.2013 21:18)

Ta povídka je neuvěřitelně silný a dost bolavý magnet. A k tomu nepěkně rozdané karty. Hůř než nepěkně, spíš krutě.
Já se při popisu jejich domu víc než zatřásla. Co teprve, když se pohnuly vrata dílny.

Ale co na ní budou říkat Carlisle a Esme? Na první pohled nevypadá jako zbědovaná geniální holka. Což je asi její záměr, ale...

5)  Seb (23.09.2013 21:09)

Moc se mi tahle povídka líbí, píšeš skvěle. Je to dokonale smutné, ale je v tom i trošku naděje, snad jim Edward pomůže.

DopeStars

4)  DopeStars (23.09.2013 21:05)

Ivana

3)  Ivana (23.09.2013 20:45)

Dojala si ma. Úplne vážne, keď Bella hľadela do jedálne, to bolo absolútne kruté. Naozaj ďakujem Esme, že to jedlo zabalila. Dúfam, že im bude chutiť, i keď mám, bohužiaľ, pocit, že im by chutilo, aj čo by som navarila ja. A to teda nebýva extra stráviteľné. Fakt by som takto nechcela žiť. Ale vlastne čert ber jedlo. To nie je zďaleka to najhoršie. :'-(
Perfektný názov kapitoly. Domov a domov. Jeden má všetko a neváži si to. Druhý nemá nič. Výstižné, i keď... nechcem súdiť, kto vie, čo má Edward za sebou.
Ale blýska sa na lepšie časy. Aspoň si dovolím dúfať. Sny mi určite zabiješ už v ďalšej kapitole.
Takže doučovanie. No... za to by Belle mohli platiť. Veď, kto by chcel učiť Edwarda zadarmo? Ehm...
Aspoň by mala nejaké peniaze a Esme by určite aj nejaké dobré jedlo ponúkla... Som naivná?
Nechcem sa opakovať, ale Carlisle nemá chybu, Esme je úplne geniálna, Edwarda chcem po večeri ako dezert, Marcusa na cvičenie ako boxovacie vrece, Rose ako darček k Vianociam pre Emmetta a Alice... To vážne vôbec nehovorí? Čo jej spôsobilo takú traumu? Alebo... asi to nechcem vedieť. Bojím sa.
Trpko krásna kapitola, ďakujem.

emam

2)  emam (23.09.2013 20:39)

Těším se na doučování:)

Silvaren

1)  Silvaren (23.09.2013 20:25)

Ach, Ambří, to je nádhera! Seděla jsem v obýváku na gauči a byla tam s nimi. Je mi Belly líto, ale jsem si jistá, že ona by o to nestála. Soudě podle obědových událostí je velmi hrdá, ale na druhou stranu, co jiného než její hrdost jí zbylo? Fňuk, ženo, ty se mnou máváš.:'-(
A nakonec jsem moc ráda, že se nabídka s poptávkou v oblasti doučování takhle krásně střetnou. ;)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek