Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robsten2013.jpg

Díky...

 

 

15+

 

Řekni něco, nechávám to na Tobě
Budu ten jediný, když budeš chtít
Šel bych za tebou kamkoliv
Řekni něco, nechávám to na Tobě

A cítím se být tak malý
Je toho všeho nad hlavu
Vůbec nic netuším

A budu dál klopýtat a padat
Stále se učím milovat
Ale už se začínám plazit.

Řekni něco, nechávám to na Tobě
Je mi líto, že jsem se k tobě nedokázal dostat
Šel bych za tebou kamkoliv
Řekni něco, nechávám to na Tobě

A spolknu svou hrdost
Jsi ten jediný, koho miluju
A tak říkám sbohem

Řekni něco, nechávám to na Tobě
Omlouvám se, že jsem se k tobě nedokázal dostat
Šel bych za tebou kamkoliv

 

 

Edward

 

„Tady vážně bydlíš?“ Tanya se s lítostí zadívala na své dokonalé lodičky, jako by se jim omlouvala, že musí stát na tak ubohém koberci. Já byl celkem spokojený. Čistá postel, hlídané parkoviště a slušný tlak vody ve sprše. Znovu jsem zalitoval, že jsem jí dovolil, aby mě po večeři odvezla.

„Uvědomuješ si, Edwarde,“ – ne, nevynechala žádnou příležitost, aby mě mohla oslovit jménem – „že tvůj otec je jedním z nejbohatších mužů v tomhle městě?“ Rychle zvedla hlavu, aby zachytila můj výraz. Pomalu jsem se učil. Tahle ženská očividně nikdy neřekla nic jen tak. A už vůbec ne teď, kdy o něm poprvé mluvila jako o mém otci. Možná jsem byl příliš unavený na jakoukoli viditelnou reakci, ale pokud ji to zklamalo, dokázala to zakrýt.

Nakonec jsem se ale neovládl.

„Můj otec se jmenuje Carlisle Cullen a žije ve Forks, stát Washington,“ odrecitoval jsem zbytečně sveřepě. Úsměv – na rozdíl od zklamání - se nepokoušela skrýt. A já ji chápal. Choval jsem se jako děcko. Nebo se jí aspoň dařilo vyvolat ve mně ten pocit. Zlehka přenesla váhu z jedné nohy na druhou, aby měla záminku znovu se sklonit ke svým botám. Nebo možná proto, abych jí nabídnul židli. To jsem ale neměl v úmyslu. Nutně jsem potřeboval znovu telefonovat. Navíc jsem si všiml, že ani obrovská luxusní restaurace, kde nechala za večeři odhadem dvě stě dolarů, nebyla dost velká na to, aby se v ní rozptýlilo erotické dusno, které kolem sebe tahle prsatá, nohatá a blond ochránkyně práv Anthonyho Masena šířila. Napadlo mě, že takhle nejspíš za pár let bude vypadat Lauren Maloryová. Můj miniaturní hotelový pokoj tohle neměl šanci zvládnout. Nejspíš pochopila, protože když se na mě znovu podívala, měla zpátky absolutně profesionální odměřený výraz, se kterým mě vítala ve své kanceláři.

„Zítra ti dohodnu pravidelné návštěvy. A taky ti seženu normální bydlení.“ Bylo to oznámení, ne dotaz. Zadívala se na vybledlý přehoz na posteli a na okamžik stáhla rty do znechucené linky. Unavovalo mě to. Prohrábnul jsem si vlasy a zhluboka se nadechl.

„Už jsem vám říkal, že nestojím o víc návštěv. Mám na něj jen jednu otázku. A tenhle pokoj mi vyhovuje. Nechci rodičům ždímat účet a ten můj si s touhle kvalitou přesně rozumí.“

Zvedla ruku k vlasům. Vypadalo to, jako když s někým mluvíte a on mimoděk napodobí váš pohyb. Tanya ale neměla v úmyslu pročísnout si prsty dokonale naaranžované pramínky kolem obličeje. Místo toho rychle sáhla do drdolu, u kterého jsem odhadoval, že jeho předstíraná ležérnost zabrala nejmíň hodinu, a bleskově z něj vytáhla tři velké sponky. Zatřásla hlavou a blonďatá záplava se jí rozlila na ramena skrytá v tmavě modrém saku. Netušil jsem, jak mě taková pitomost mohla vykolejit, ale stalo se. Trochu se naklonila a upřeně se mi zadívala do očí. Tentokrát tak, abych musel vzít na vědomí její dlouhé řasy.

„O byt se postarám, Edwarde. Tohle se rozhodně vejde do částky, kterou mi Tony platí. A to další… Věř mi, Edwarde,“ ztišila hlas skoro do šepotu, zároveň došla ke mně a položila mi ruku na předloktí, „až se s ním setkáš, ani na vteřinu nebudeš pochybovat, že se s ním musíš vidět znovu. A znovu a znovu. A až ho zabijou, protože přesně to tenhle posranej systém udělá, budeš dlouho litovat, že jsi měl tak málo času.“

 

 

Bella


Z času se definitivně stala absurdní veličina, jejímž jediným smyslem bylo zničit mě. Pochopila jsem to v tom samém okamžiku, kdy mi došlo, že už tu dávno někdo měl být. Edward mě přeci dávno musel začít hledat. Dávno musel vědět, že je něco špatně.

Ale nepřišel. Ani on, ani nikdo jiný.

 

Z dřímoty, která měla příjemně blízko k bezvědomí, mě probralo světlo. Chtěla jsem protestovat, ale rozmyslela jsem si to. Mluvení by mě znovu vrátilo k plnému vědomí a zhoršilo by žízeň. Touha po vodě byla vlastně tím jediným, na co jsem už nějakou dobu dokázala myslet. Přesněji – Bella Swanová už neexistovala. Zbyla z ní jen žízeň. A tak jsem místo protestu jen odvrátila hlavu, abych se tomu otravnému světlu aspoň trochu vyhnula.

Tentokrát nezamířil ke mně. Prošel kolem mě. Něco říkal. Tiše, nerozuměla jsem mu. Ale i žízni nejspíš zbylo kousek vědomí, protože najednou tam byla další, nečekaně jasná myšlenka.

Alice.

Alice nejspíš ještě žije. Ledaže by Marcus zešílel dost na to, aby mluvil k mrtvole. Zabolelo to tak ostře, že jsem na chvíli přestala dýchat. A zhoršilo se to, když jsem uslyšela další, naprosto nečekaný zvuk.

Zasténání.

Někdo za mou hlavou zasténal.

Marcus ještě chvíli mluvil, pak prošel kolem mě a vylezl nahoru. Znovu tma.

„Alice!“ Byl to můj hlas, i když jsem ho nepoznávala.

Další zasténání. Tentokrát tak tiché, že jsem si ho možná jen představovala. Ale to jsem v tu chvíli neměla sílu řešit. Zhluboka jsem se nadechla a vrátila Bellu Swanovou na její místo. Do těla, které by bylo tak příjemné přenechat jeho osudu.

Pomalu jsem pohnula nohama. Jen proto, abych oddálila okamžik, kdy budu muset pohnout rukama. Ano, nohy musí počkat. Nejdřív musím osvobodit svoje ruce.

 

 

Edward


Seděl jsem na židli, o kterou tolik stála Tanya. Do postele jsem se neodvážil, nejspíš bych usnul dřív, než bych se dotknul hlavou polštáře. Znovu jsem zkusil zavolat na Bellin mobil. Znovu zbytečně. Napsal jsem další zprávu.

Bello, tohle je prostě můj podělaný život. Všechno vždycky proběhne tím nejhorším možným způsobem. Lituju, že jsem ti o sobě neřekl všechno, ale teď už to nemůžu vzít zpátky. Prosím, promluv si s Esme. Já se tu zatím budu kroutit a doufat, že to pochopíš. Musím se s ním setkat. Kdybych to neudělal, měla bys vedle sebe napořád jen rozklepanou trosku. Nechci být troska, Bello. Ne když ty jsi tak úžasná, tak úplná i potom, co se ti stalo. Miluju tě a čekám na zprávu od tebe.

Nestačilo to. Můj neklid připomínal paranoiu. Musel jsem s někým mluvit.

Našel jsem číslo na šerifa Swana.

Zvonilo to tak dlouho, že už jsem to málem položil, ale nakonec to někdo zvednul.

„Haló?“ Tohle rozhodně nebyl Charlie Swan. Ženský hlas zněl nejistě a ustaraně. Zíral jsem na mobil, jako by mi to ta černá placka mohla nějak vysvětlit.

„Haló, kdo je tam?“

„Tady…“ Polknul jsem naprázdno. „Můžu prosím mluvit se šerifem?“

„Momentálně nemůže k telefonu. Mám mu něco vyřídit?“

„Prosím vás, je to naléhavé. Řekněte mu, že volá Edward. Prosím, stačí mi dvě minuty.“ Napětí posledních hodin se ze mě vyřinulo v těch pár slovech a tu ženu to nejspíš pořádně vyděsilo.

„Tady je sestra Crawleyová. Oddělení intenzivní péče nemocnice v Port Angeles. Šerif opravdu nemůže k telefonu. Jste z rodiny?“

V pokoji bylo najednou strašně málo vzduchu. Zvedl jsem se ze židle a zkusil otevřít okno. Samozřejmě to nešlo. Debilní hotely.

„Haló pane! Jste tam? Tak jste šerifův příbuzný?“ Připadalo mi, že v jejím hlase slyším naději. Ta ženská si přála, abych byl šerifův příbuzný. Já ale na další podraz neměl žaludek.

„To nejsem. Ale sestro, on je nejspíš jediný, kdo mi teď může pomoct. Prosím vás, řekněte mi, co je s ním.“

Váhala. Skoro jsem ji viděl, jak k sobě tiskne rty, aby zarazila slova, která se jí už už drala na jazyk.

„Sestro, Forks je malé město. Nejpozději zítra budou všichni vědět, co je se šerifem.“ Chtěl jsem jí to ulehčit. Ale pořád jsem to chtěl ulehčit hlavně sobě.

Zhluboka se nadechla.

„Šerif prodělal rozsáhlý infarkt. Údajně se mu někdo vloupal do domu a všechno tam zničil.“

Pokoj se kolem mě roztočil. Volnou rukou jsem zašátral kolem sebe, abych našel nějaký pevný bod. Zbytečně. Zavřel jsem oči.

„Pane? Edwarde? Jste tam?“

„Jak mu je?“ Na víc jsem se nezmohl.

„Snaží se ho stabilizovat. Potřebuje operaci, ale v tomhle stavu by to bylo příliš riskantní. Každou minutu se to mění…“ Znejistěla. Litovala, že mi to řekla.

„Já vás neprásknu, sestro. Slibuju. Děkuju, že jste mi to řekla. Kdyby se probral… Řekněte mu, že volal Edward. A že je všechno v pořádku.“

 

 

Bella


Bolest, stejně jako čas, je relativní. A tak když jsem to dělala, když jsem se zbavovala pout spolu s kůží a masem na svých rukách, udělala jsem z času svého spojence. Úplně jsem se soustředila na to, že za několik dnů nebo týdnů tahle bolest pomine. Moje ruce se zahojí. A já spolu s nimi.

Nesténala jsem ani nebrečela. Ale krve tam přeci jenom bylo dost. Dokud jsem ji jen cítila, dalo se to zvládnout. Jenže já potřebovala světlo. Když jsem rozsvítila, obrátil se mi žaludek naruby. Byla jsem dehydratovaná a hladová, takže mi koncentrované žaludeční šťávy rozleptaly hrdlo. Odpotácela jsem se do kouta, odkud předtím Marcus vytáhl vodu. Stálo tam několik plných lahví. Napadlo mě, že se možná chystal dát nám napít. I tohle dějství si chtěl užít. Ale prokázal mizerný odhad. Už bychom moc dlouho nevydržely.

Otevřela jsem jednu, a i když jsem myslela na to, že bych měla pít pomalu, oheň v krku mi nedal na vybranou.

S poloprázdnou lahví jsem se obrátila směrem k Alici.

Sbírala jsem odvahu.

Byla připoutaná v pohodlnější pozici než já, s rukama podél těla. Napadlo mě, že jsem měla štěstí. V téhle poloze bych nikdy nedokázala udělat ten závěrečný prudký pohyb, ve kterém jsem využila vlastní váhu a který mi nakonec dal volnost.

Měla na sobě tenké tričko, ve kterém obvykle spala. Jinak nic. Nechtěla jsem se dívat, jestli jí ublížil, ne teď, a tak jsem se soustředila na její dech, na její zápěstí, na její kotníky. Když se mě pak ptali, jak jsem ji ve svém stavu vynesla ven, netušila jsem. Ale nechápala jsem, proč se ptají. To všechno přeci bylo pro Alici. Jen kvůli ní jsem to nevzdala.

Ani na vteřinu jsem si nepřipustila, že tu byl ještě jeden důvod.

 

Byla noc. Netušila jsem, která její část, ale na tom nezáleželo.

Marcusovo auto se zdálo jako dobrá volba. Nepochybovala jsem, že Marcus už nikdy nikam neodjede. Opřela jsem si Alicino bezvládné tělo o bok a rameno a otevřela dveře. Bylo to tak vysoko… Když konečně ležela na sedadle, přehodila jsem přes ni deku, kterou si Jessica nechávala v přihrádce pod sedadlem spolujezdce.

„Vydrž, Alice, prosím. Postarám se o to uvnitř a pak tě odvezu do nemocnice. Jen mi tu prosím neumři, prosím…“ Zlomil se mi hlas. Nechala jsem toho. Potřebovala jsem ještě trochu síly.

 

Proklouznout do kuchyně bylo nečekaně snadné. Nad linkou kvůli Heidi vždycky zůstávalo svítit malé světlo. Ze zásuvky jsem vytáhla dvě utěrky a provizorně si jimi ovázala ruce. Na krev už jsem si zvykla, ale nedokázala jsem se na ně dívat. Opřela jsem se o stůl tak, abych viděla na dveře, a dopřála si krátký odpočinek. Taky jsem potřebovala vymyslet, jak to provedu. Nože se zdály lákavé; byly tu, připravené a ostré.

Představila jsem si to.

Ne, tohle nebyl dobrý nápad. Nepustil by mě k sobě dost blízko, abych ho zasáhla účinně. Zabil by mě dřív než já jeho. Nepočítala jsem s tím, že tuhle noc přežiju. Ale potřebovala jsem, aby on umřel dřív než já.

Pozpátku jsem došla k jedné ze skříněk, kam jsem za krabici s kukuřičnou moukou schovávala čokoládu pro Alici. Byla jsem příliš vyčerpaná, než abych si vystačila s adrenalinem. Mechanicky jsem rozžvýkala dvě velká sousta tyčinky Mars. Zapila jsem je džusem z lednice. Další cukr. Další energie. Strčila jsem do pusy poslední kousek čokolády. V tu chvíli jsem si vybavila vzpomínku na svoje první setkání s Edwardem. Na jeho výraz, když jsem rozevřela ruku s napůl rozpuštěnou čokoládou. Z očí mi vyhrkly slzy.

Teď ne, proboha, teď ne.

Stála jsem bosá, promrzlá a zmrzačená uprostřed cizí hnusné kuchyně a chystala jsem se zabíjet. A místo abych narychlo sebrala všechnu svou nenávist, přemohla mě lítost a tak strašný stesk, že jsem toužila jen po jediném – lehnout si na podlahu přímo tam, kde jsem stála, schoulit se do klubíčka a čekat, až někdo přijde a konečně mě zachrání.

Já ale věděla, že nikdo nepřijde. Zachráněná nepatřilo k mojí karmě.

A tak jsem si pomocí zubů utáhla utěrku na pravé ruce a vydala se po temném schodišti do ložnice, kde právě umírala Jessica.

Ne, Jessicu jsem nechtěla zachraňovat. Aspoň ne teď. Ale pod Marcusovou postelí leželo několik baseballových pálek. Věřila jsem, že budou lepší než nože.

Musí být.

 

 

 

 

 

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3

Kate

4)  Kate (20.03.2014 16:47)

Šok?! Vážně nevím, co říct... Co napsat, protože jsem v háji. Totálně! Co udělá s člověkem 5 dlouhých let? Stalo se toho hodně, s čím se budou muset Bella s Edwardem vypořádat. Z Rose mám radost. :) Ale co Alice? A Bella si ty.ruce ukroutila? Neúplné, krvácející pahýly ?? Cože? Cože!
Ambro! :'-(

3)  BabčaS (20.03.2014 16:39)

2)  bara (20.03.2014 15:39)

super uz se tesim na dalsi

Empress

1)  Empress (20.03.2014 14:37)

No tak toto bolo... ani sama neviem, ako presne popísať moje pocity
Skvelé, fantastické, husiukožunaháňajúce, mrazivé...

«   1 2 3

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek