Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robsten2013.jpg

24 hodin

 

Edward

 

 

 

Zpívala se zavřenýma očima. Po dopolední, trochu nervózní části před porotou, si to teď, když se do hlediště nahrnuli ostatní soutěžící a místní studenti, naprosto užívala.

Já si to taky užíval, i když trochu jinak. A přál jsem si, aby ta dlouhá písnička byla ještě delší, protože pak bych měl víc času vychutnat si pohled na ni. Nikdy nebyla tak krásná, jako když se nechala doopravdy pohltit hudbou.

Vlastně ne, byla tu jedna výjimka. Ale o té jsem věděl teprve pár hodin.

 

 

O několik hodin dříve…

„Fialová?“ zařval jsem na ni. Zamrkala a couvla. Přikrčila se. To mě trochu probralo. Co to melu? Barva jejích vlasů bylo to poslední, co mě v tu chvíli zajímalo.

„Řekla jsi, že budeš za chvilku zpátky. Šla jsi na záchod, proboha! Byla jsi na záchodě pět hodin, Bello!“

Trhla rameny. „Už jsem se omluvila, Edwarde. Na já už to víckrát neudělám jsem vážně moc velká. Ve vězení žiju skoro dva roky. Prostě jsem se potřebovala nadechnout.“

„Tak se tomu teď říká?“ ukázal jsem na její vlasy.

„Neplánovala jsem to. Ale když jsem tam dopoledne viděla ty vzorné studentky…“ Polkla a skousla si ret. Těsně vedle svého kovového kroužku, který teď byl jediným kouskem kovu na její tváři.

„A takhle chceš splynout s davem?“ Pořád jsem zuřil, ale ta představa mě skoro rozesmála.

Nerozhodně si sáhla do vlasů. Jeden pramen si natáhla před obličej, jako by si potřebovala připomenout, co má teď vlastně na hlavě.

„Chtěla jsem se vrátit ke své barvě. Bývaly hnědé,“ přiznala s povzdechem. „Ta holka v tom kadeřnictví byla skvělá, vážně to zvládla. Jenže pak jsem si šla koupit něco na sebe, a když jsem se zahlídla v zrcadle… Nešlo to. Nebyla jsem to já. Nevinná Bella s hnědýma vlasama už prostě není.“ Tohle už jsem znal. Takhle zněl její hlas pokaždé, když se snažila nebrečet. Jako by na mě mluvila přes sklo. Natáhl jsem k ní ruku, ale znovu couvla.

„Proto to trvalo tak dlouho. Vrátila jsem se tam a řekla jí, ať mě nějak obarví, jen že to nesmí být úplná šílenost.“ To mě dorazilo. Rozchechtal jsem se. Bellu to ale očividně rozhodilo víc než můj vztek.

„Nelíbí se ti to.“ Měla zpátky výraz ztraceného štěněte a mně se znovu chtělo řvát.

„Bello, nevím, jestli ti to docvaklo, ale nejmíň tři poslední hodiny jsem si představoval, že ležíš někde na operačním sále, protože jen nějaká děsivá nehoda by ti mohla zabránit zavolat mi. Takže v tuhle chvíli je mi naprosto ukradený, co máš na hlavě, pokud je ta hlava celá a uvnitř je všechno na svým místě. Teda aspoň přibližně.“

„Vždyť víš, že jsem nechala mobil Rosalii.“ Uf, mizerný pokus, bejby.

„Heleď, možná to pro tebe bude šok, ale vsadím pětistovku na to, že ta tvoje úžasná vlasová čarodějka má mobil. A další pětikilo na to, že by ti ho bez problémů půjčila. A jestli mi teď řekneš, že si nepamatuješ moje číslo, osobně se postarám, aby ti někdo přeměřil IQ.“ Znovu jsem se dostával do ráže.

Jako by na to čekala. „Takže můžem zůstat jen u té původní omluvy?“ usmála se a já si šokovaně uvědomil, že fialové vlasy fakt můžou někomu slušet. Nejspíš mě tohle zjištění natolik vykolejilo, že jsem se zmohl jen na obyčejné „Tak jo.“ Další úsměv, který ale vzápětí vystřídal strach.

„Co slečna M, zuří moc? A kde vlastně je? Do našeho pokoje jsem jen nakoukla, nebyla tam, tak jsem hned běžela za tebou.“

„Šla jsi nejdřív za ní?“ předvedl jsem dokonalé zklamání.

„Ale no tak, ona má slabší nervy než ty,“ šťouchla do mě. Což mimo jiné znamenalo, že přede mnou konečně přestala couvat a nějakým záhadným způsobem se zase nenápadně přesunula na své původní místo.

Ke mně.

Automaticky jsem se zhluboka nadechl. Voněla. Jinak než normálně, ale moc příjemně. I za to nejspíš mohla ta pankáčka ze super salónu v obchoďáku.

„Asi máš pravdu. Má slabší nervy, takže si ji pro jistotu na pár dní nechají v  nemocnici.“ Vychutnával jsem si její šok.

„Cože? Chceš říct, že ji tak rozhodilo, když jsem se vypařila, že se z toho složila? Ne počkej! Bylo jí zle už dopoledne! Jasně! Nemůžu za to já!“ Přesvědčovala sebe, nebo mě? Nechal jsem ji chvíli vydusit.

„Asi bys měla jít dál,“ nasadil jsem dramatický tón a strčil do dveří za sebou. Jo, celá tahle scénka se odehrávala na hotelové chodbě. Bella naklonila hlavu, aby mohla pod mou zvednutou rukou nakouknout do pokoje. Když se znovu narovnala a podívala se na mě, byla… vážně se červenala?

„Nechci tě děsit, lásko, ale minimálně dvě odpoledne v týdnu trávíš v mojí posteli. Jo, je to jiná postel než tahle, ale tím se ten fakt nijak zásadně nemění,“ zašklebil jsem se na ni. Zčervenala ještě o trochu víc.

„Jsi děsný,“ vyplázla na mě jazyk a proklouzla kolem mě dovnitř. Samozřejmě si sedla na malé křesílko u psacího stolu. Já se hezky pomalu rozvalil na posteli.

„No tak, Edwarde, to už přeháníš!“ zaúpěla. Netrpělivostí skoro nadskakovala.

„A teď si představ, že by sis na vysvětlení musela počkat pět hodin,“ oznámil jsem jí uvolněně.

„Edwarde!“

„Tak jo.“ Další pomalý pohyb, tentokrát přetočení na bok. Dramatický nádech. „Slečna Mitchellová je těhotná. Pár měsíců jí bylo strašně zle. Teď si nějakou dobu myslela, že je z toho venku, ale tyhle záležitosti jsou spolehlivý asi jako pravidelnost francouzských sloves. Takže chvíli potom, co jsi odešla, odběhla na toaletu. A pak ještě třikrát no a nakonec už z ní nedokázala vyjít po svých. Zavolal jsem pohotovost. Udělali jí testy a ultrazvuk a všechno se zdá ok. Jen byla hodně dehydratovaná a pořád jí bylo zle, tak se s nimi dohodla, že si ji tam chvíli nechají.“

Bella vypadala, že neví, jestli je to úplně špatná zpráva, nebo jen špatná zpráva.

„Hej!“ tlesknul jsem, abych ji zbavil toho napůl nepřítomného a napůl ještě pořád vyděšeného výrazu. „Jsou v pořádku. Ona i ta… věc. Nikdo neumřel a nikdo neumírá.“ Když jsem viděl, jak pomalu vydechuje, říkal jsem si, jak dlouho asi dech zadržovala. Naučeným pohybem jsem jí vedle sebe udělal místo. Zamrkala, jako by se teprve teď doopravdy probrala.

„Takže je v pořádku? A… a dnes v noci… tu nebude?“ Něco docházelo pomaleji i géniům.

„Tak nějak. Jen jsem jí musel slíbit, že budeme spát každý ve svém pokoji.“ Byla to strašná dřina udržet přiměřeně vážný obličej.

Skousla si ret a zatěkala pohledem po podlaze. Pak se konečně zvedla a trochu nerozhodně ušla čtyři kroky k posteli. Zůstala stát. Zdola vypadala ta fialová svatozář kolem její hlavy skoro přízračně.

„To přeci můžeme snadno splnit,“ zašeptala. „Záleží na tom, jestli se dneska chystáš spát.“



Bella

Chňapnul po mně, ale stihla jsem ucuknout.

„Potřebuju pět minut. Dobře, možná sedm,“ opravila jsem se, když jsem viděla, že převrací oči a chystá se mě obvinit ze lži.

Vzdálenost mezi našimi pokoji jsem zvládla na jeden nádech. Vydechla jsem až za zavřenými dveřmi. První taška. Kartáček na zuby, pasta, věci na holení, mýdlo, žínka. Všechno nové. Nic z toho, co bylo před dnešní nocí, se mě nesmělo dotknout. Už nikdy. Zapadla jsem do koupelny. Trvalo to rozhodně dýl než sedm minut, ale i tak jsem na sebe byla pyšná. Tolik se mi třásly ruce, a přesto jsem se nepořezala.

Druhá taška. Spodní prádlo. Krajka. Spousta krajky. Levandulová a fialová. Až teď jsem si uvědomila, že mi prodavačka vnutila právě tyhle kousky, protože si myslela, že mi budou ladit k vlasům. Usmála jsem se, ale mou nervozitu to nijak neovlivnilo.

Třetí taška. Tmavě modrá košile a úzké džíny. Zbylo mi šest dolarů, ale ani to mi nezkazilo radost. Slečně Mitchellové jsem samozřejmě nepřála nic zlého, ale bylo neuvěřitelné, jak nám to vyšlo. Ještě jednou jsem se trochu křečovitě zakroutila před zrcadlem v úzké chodbičce a vzala jsem za kliku.

O minutu později jsem ležela ve své posteli, zakrytá až po bradu, a rychle vzdávala boj se strachem, který nijak nesouvisel s tím, co obvykle cítí dívky, než se poprvé pomilují se svým klukem. Byla jsem blázen, když jsem si myslela, že jsem to nechala ve Forks. Ano, Marcus tam zůstal, ale všechno ostatní jelo se mnou.


Poprvé přišel asi za dvacet minut.

„Bello?“ snažil se klepat i volat potichu, ale nedařilo se mu to. Když už to vypadalo, že každou chvíli vyrazí dveře, přinutila jsem se ozvat se mu.

„Jsem v pořádku, Edwarde. Odejdi, prosím tě. Uvidíme se ráno.“

Odešel. A vrátil se za půl hodiny. Pak ještě několikrát, přestala jsem to počítat, ale pokaždé mě přinutil, abych něco řekla. Skončila jsem u hysterických výkřiků, kterými jsem ho posílala do háje.

Brečela jsem. Vlastně to ani nebyl pláč. Prostě mi nepřetržitě tekly slzy. Nejhůř mi samozřejmě bylo, když jsem si vzpomněla, že zrovna dneska to byl po strašně dlouhé době ten Edward, do kterého jsem se na konci deštivých forkských prázdnin zamilovala. Vrátila se mu bezstarostnost, ze které jsem ty první týdny vedle něho doslova žila. Nepochybovala jsem, že do rána po ní nebude ani stopa.

Byla jsem unavená. A jako vždycky, když jsem byla unavená, myslela jsem na smrt. Jaké to bude? Všechno v té věci se zdálo nejisté. Kromě toho, že únava zcela určitě zmizí.



Edward


Naposledy jsem za ní byl někdy po půlnoci. Pak jsem musel usnout, ale ten spánek nejspíš nestál za nic, protože jsem byl na nohou, sotva se dotkla mých dveří.

Vypadala, jako by měla horečku. Beze slova mě vzala za ruku a odvedla mě do postele. Počkala, až si lehnu. Pak zhasla lampu, kterou jsem nechal svítit. Jen jsem odhadoval, že si sundala hotelový župan. Vklouzla za mnou pod přikrývku a pevně mě objala. Byla nahá. Nahá a strašně horká.

„Můžeme jenom takhle ležet?“ zašeptala tak slabě, že jsem ji skoro neslyšel.

„Hm.“ Na víc jsem se nezmohl.

Všechno, co se dělo potom, bylo v přímém rozporu s tím, na co se mě právě zeptala.

Bella Swanová, ta tichá holka se ztraceným pohledem, nečekala, až nebo jestli si něco dovolím. Všechno, co se tu noc stalo, dovolila sama sobě.

Bože, to zní ujetě.

Ale pravda je taková, že až do svítání jsem se skoro nepohnul. A vlastně jsem se o to ani moc nepokoušel. Nějak mi došlo, že tohle poprvé – její poprvé, naše poprvé - musí proběhnout přesně takhle. Potřebovala čas. Potřebovala pocit, že ji nikdo k ničemu nenutí.

A tak jsme se nekonečně dlouho líbali, ona nade mnou, další nekonečné minuty jsme se jenom hladili, ona pořád nade mnou, pak jsme se znovu líbali, jinak a jinde a Bella pořád zůstávala nade mnou, zůstávala nad tím vším špatným, ale rozhodně nezůstávala nad věcí, nad tou věcí, kterou jsme spolu dělali.

Když si mě poprvé vzala – jo, nestydím se to říct takhle, protože tak to doopravdy bylo – ona si vzala mě - zmizel jsem. Všechno, co mě otravovalo, co mi v mém zaostalém mozku zabíralo místo pro důležitější věci, všechny ty sračky se rozplynuly. Byl jsem si jistý, že na ten pocit nikdy nezapomenu, protože ty vymetený, najednou čistý místa se nezaplnily hned. Ocitl jsem se na ledové pláni, kde proti nekonečnému bílému nic svítila jen strašlivě drobná Bellina silueta orámovaná fialovou svatozáří a jejím teplým dechem, ze kterého jsem ještě pořád cítil slzy. Slzy a taky tu jedinečnou vůni, která se vázala jen k pár výjimečným slovům.

Edwarde, já tě miluju…




Bella


Pořád mi tekly slzy. Nikdy jsem nepochybovala, že je možné brečet štěstím. Stačilo představit si, jak se jednou sejdu s mámou, a už jsem brečela, takže ne, slzy štěstí mě nepřekvapily.

Překvapil mě Edward.

Před Seattlem jsem se snažila vidět nás aspoň trochu rozumně. Jasně, miluju Edwarda, ale to přeci neznamená, že je dokonalý. Nemůžu ho narvat do nějaké své iracionální krabičky s růžovým nápisem On.

Jenže pak přišel Seattle, ta noc, kdy jsem nějakou svou část přinutila vstát z opuštěné hotelové postele a odejít za Edwardem. A on nějak dokázal, že jsem se vedle něj ráno probudila celá. Kompletnější než kdy předtím. Milovaná. Milováníhodná.

Ráno nesněžilo. To ráno se stal zázrak. V Seattlu to prosincové ráno vyšlo slunce a já si po té dlouhé noci konečně lehla a dovolila Edwardu Cullenovi, aby se zvedl nade mě a vzal si mě.

Teď už mohl.

Byla jsem celá, takže nehrozilo, že se mu pod prsty změním v hromádku fialového popela.





předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

DopeStars

3)  DopeStars (06.02.2014 22:19)

Fialová??!! :D

emam

2)  emam (06.02.2014 22:16)

Áááách Jen si dovolím maličkost, nemůže za tu fialovou Gabriel

Kate

1)  Kate (06.02.2014 22:15)

Dokonalost! Ta noc... Slečna Mitchellová je těhotná? A to ráno... Jsem ráda, že Bella zahnala noční můry a zvládla jít dál a překonat strach. Doufám, že jí to vydrží i do Forks a pak už bude jen... krásno. Víc už nevím, co bych řekla. Úžasné, okouzlující, děkuju!

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek