Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robsten2013.jpg

Na cestě...

 

Moc se omlouvám, nemám ráda "překlenovací" kapitoly, kde se toho moc neděje. Doufala jsem, že k téhle stihnu dopsat hned pokračování, abych vám to naservírovala najednou, ale čas mě nemá rád, takže zatím přežijte překlenovačku a mě snad její publikace donutí rychle dopsat tu další. Tu, na kterou se tak moc těším...

 

Bella

 

Všichni říkali to samé.

Rose: „Zvládneme to tu, Bello. Je to jen jedna noc, kruci.“

Alice: Nech toho, připadám si méněcenná.

Edward: „Nedotkne se jich. Šerif na ně dohlídne. Slíbil mi to.“

Jen Marcus mlčel. Mlčel a zíral na mě.

 

Skoro každé odpoledne jsme teď trávili u Petera a Charlotty a pracovali na svých písních. Ve skutečnosti se mě všichni tři – Peter, Charlotte a Edward – jen pokoušeli dostat z křeče.

„My přeci víme, jak to mezi vámi je,“ šeptala mi Charlotte, když se jí konečně podařilo odchytit mě u koupelny. „Minule jsi to tam aspoň částečně dostala. Tak co se stalo, Bello? Proč to teď nejde? Pohádali jste se?“ V modrých očích měla laskavost a naléhavost a já si přála prostě jí to všechno říct, ale zmohla jsem se jen na roztřesený úsměv.

„Minule o moc nešlo. Teď mě trochu drtí tréma. Nechci mu to pokazit, Charlotte, co je na tom tak složitého?“ Nakrčila svoje dokonale upravené obočí a s povzdechem mě propustila.

Dvakrát jsem se cestou domů pokusila přesvědčit Edwarda, ať se na to vykašleme. Nic nestojí za to riziko.

Naučil se používat jednoduchý argument. Nejsi jeho vězeň.

Co se na to dalo říct?

Vzdala jsem to.

 

 

Edward

 

Slečna Mitchellová vypracovala podrobný plán cesty. Když v den našeho odjezdu přesně v pět ráno zastavilo na příjezdové cestě její auto, bylo jasné, že ho taky hodlá dodržet.

Sotva svítalo. Na to, abych vynosil z domu a naložil svoje věci, jsem ale měl světla dost. Emmett s Jasperem před pár dny dokončili vánoční výzdobu. Dům zářil jako megalomanský dort. Jinovatka na trávníku vypadala díky tomu trochu přízračně. Kouzlo narušoval jen ledový vítr, který sliboval první sníh.

„Vážně nemám řídit?“ Slečna Mitchellová odpověděla hlubokým povzdechem, ale já to prostě musel zkusit ještě jednou. Stál jsem před miniaturním kufrem obstarožní Toyoty a pokoušel se nacpat svou tašku vedle její. Až položím nahoru kytary, nevejde se tam už ani list papíru. Kam si slečna myslí, že dáme Belliny věci? „Vzal bych si Emmettův Jeep,“ dodal jsem rychle, když se pochybovačným pohledem zastavila na mé krásce s výjimečně vytaženou střechou.

„Mám za vás zodpovědnost, pane Cullene. Takže budu řídit svoje auto. Vy mě budete poslouchat. A v noci se nehnete ze svého pokoje.“ Poslední větu dodala tišeji, ale v důrazu nepolevila. Bylo to tak nečekané, že jsem pootevřel pusu, ale nezmohl se vůbec na nic. Rychle jsem střelil pohledem k hlavním dveřím, kde se Esme marně snažila předstírat, že jí v jejím sametovém županu není zima. Zdálo se, že nic neslyšela.

„Běž do tepla, mami,“ zavolal jsem na ni pro případ, že by se slečna M rozhodla pokračovat ve svých výhrůžkách.

„Ještě jsem ti něco chtěla,“ usmála se. Ten úsměv byl opatrný a skoro nesmělý. Uvědomoval jsem si, že dřív takový nebýval. Dřív. V době, kdy moje „mami“ neznělo tak škrobeně. Neochotně jsem se k ní docoural a doufal, že nemá v úmyslu ztrapnit mě před osobou, která mě zřejmě považuje za sexuálně aktivního, tím, že by mě objímala. Ale objala jen svoje drobná ramena.

„Dávej na sebe pozor, ano?“ Zase ten úsměv.

„Já vím, mami, už jsi mi to říkala.“ Během uplynulého týdne asi stokrát.

„A taky dávej pozor na Bellu, Edwarde.“ Tak tohle byla novinka. „Chápu, že toho na tebe v poslední době bylo moc, ale ona… ani pro ni to není lehké, věř mi.“ A protože to byla Esme, která vždycky věřila na skutečnou moc dobrého jídla, sklonila se a podala mi připravený piknikový koš. Couvnul jsem.

„Mami, v Port Angeles přesedáme na autobus,“ syknul jsem. „S tímhle nás dovnitř určitě nepustí.“

„Co sníte, to sníte. A taky je tam spousta silné horké kávy. To řidič určitě ocení,“ zesílila hlas a usmála se přes moje rameno na učitelku.

„Certainement, madame Cullen!“ odpověděla dotyčná s nehraným nadšením.

„Proboha, snad nebude celou cestu mluvit francouzsky,“ zaúpěl jsem.

„Rozhodně by ti to neuškodilo,“ mrkla na mě Esme. „Jenže Bella by se určitě obětovala a táhla by celou conversation za tebe. A tím pádem by neměla čas něco sníst, takže pokud k tomu dojde, musíš jí něco vnutit,“ vrátila se elegantně k tématu. S povzdechem jsem proviant přebral a chystal se odnést ho do auta.

„Máme tě rádi, Edwarde,“ chytila mě ještě za paži. „Jsi náš. Náš syn.“ Leskly se jí oči. Rychle jsem se jí vytrhl. Proboha, jen ne scény. Co je to s ní? Všichni jsme věděli, že ona je skála. Carlisle hrál svou roli hlavy rodiny skvěle, ale pravidelně slzel u Lásky nebeské. Esme věděla, kdy se má zvednout a podat mu krabici s kapesníky. Teď její roztřesená ruka zůstala trčet v prostoru mezi námi. Podívala se na ni, jako by se ji chystala okřiknout za to, co vyvádí bez jejího dovolení. Pomalu ji vrátila na původní místo. Na svou paži.

„Budu v pohodě, mami, neboj se o mě,“ zachraptěl jsem a konečně odpochodoval k autu.

 

Nepřekvapilo mě, že Bella čeká pár set metrů od domu. Překvapilo mě ale, že se všechny její věci vešly do malého batohu, který si hodila pod sedadlo. Pod přední sedadlo.

Samozřejmě jsem vyskočil a podržel jí zadní dveře, aby si mohla sednout ke mně, ale ona se jen vytáhla na špičky, zašeptala dobré ráno, lásko, obešla mě a se širokým úsměvem si otevřela přední dveře.

„Tady je dost místa pro dva,“ zaprotestoval jsem, když mi to konečně došlo a posadil jsem se zpátky. Zacvakla si pás, a aniž by se ohlídla, natáhla ruku ke mně dozadu. Měl jsem chuť hrát chvíli naštvaného, ale nakonec jsem neodolal a stisknul jí prsty. Byla jako led. Celou cestu do Port Angeles to pak v pravidelných intervalech opakovala. Jakoby mimoděk zkontrolovala pás a hned potom mi na pár vteřin půjčila svou dlaň. Zodpovědně při tom konverzovala se slečnou Mitchellovou, ale na moje doteky vždycky zareagovala. Usmála se a na okamžik přivřela oči. Než jsme dorazili na parkoviště u zastávek autobusů, byly nejen její prsty, ale celá ruka úplně horké. Já sotva seděl. Napadlo mě, že jsem nikdy nezažil nic erotičtějšího. Rozhodl jsem se, že to budu brát jako dobré znamení.

Se stejnou samozřejmostí, s jakou si ve Forks sedla ke slečně Mitchellové, se v autobusu usadila vedle mě. Beze slova mě vzala za ruku, kterou jsem jí v autě drtil prsty a sklonila se k ní. Políbila mě do dlaně. Vyschlo mi v krku. S hlavou ještě pořád jen kousek od mého stehna se pootočila a podívala se na mě. Po dlouhé době se jí z tváří ztratila obvyklá bledost. Málem jsem zapomněl, jaké to je. Špičkou jazyka zavadila o kroužek ve rtu. Mrkla na mě.

Nechápal jsem, co se děje. V posledních týdnech jsem byl mimo, a i když jsme spolu byli občas sami a dělali spoustu věcí, došlo mi teprve teď, že měla tisíc důvodů poslat mě do háje. Navíc to, jak moc jsem ji nutil, aby se mnou jela… Vlastně jsem počítal s tím, že už jen z principu bude celou dobu otrávená. Já na jejím místě bych nejspíš byl. Místo toho se ale zdálo, že se rozhodla užít si to. A šlo jí to tak dobře, že jsem si v autobuse plném lidí, tři stopy od učitelky, která s námi jela v podstatě jen proto, aby ochránila Bellinu nevinnost, připadal, jako bych měl úplně všechno dělat úplně poprvé.

Naklonil jsem se k ní. „Nevím, co to děláš, ale jestli toho nenecháš, budu si muset přesednout k mademoiselle Mitchellové.“ Usmála se, jako by přesně věděla, co mě trápí.

„Tak jo,“ přikývla a ze svého pidibatohu vytáhla obrovskou knížku. Tipoval jsem, že kromě téhle cihly se do něj mohl vejít už leda kartáček na zuby. A možná náhradní prádlo. Prádlo. Opatrně jsem poposednul. Bella otočila stránku a tiše se zasmála.

Usnula po čtvrt hodině. Opatrně jsem jí sebral knihu z klína. Dvakrát jsem ji zkusil vzbudit, aby se najedla. Marná snaha. Jako by cestou do Seattlu chtěla dospat všechny ty noci, kdy si zakazovala hluboký spánek, protože co kdyby zase…

Neochotně se probrala, až když jsme před nástupem na trajekt museli ven z autobusu.

V Seattlu měla oči znovu jako talíře. V taxíku jsme si museli vzít kytary na zadní sedadlo, ale i přes mizerný výhled jsem postřehl, jak doslova hltá každou ulici, každý vánočně vyzdobený výklad, každý hlouček lidí.

„Zapomněla jsem, jak mi to chybí,“ přiznala trochu rozpačitě, když si všimla, že se na ni dívám. „Město. Opravdu velké město,“ upřesnila.

„Stýská se ti.“ Bylo to víc konstatování faktu než otázka. Poprvé mě napadlo, co se stane, až se Belle podaří zbavit se Marcuse. I kdyby u něj nakonec opravdu musela zůstat až do osmnácti, nakonec odejde. Najednou jsem měl problém s dýcháním.

„Až se vrátí máma, začneme znovu. Kdekoliv. Klidně třeba v New Yorku,“ mrkla na mě, jako by přesně věděla, kam jsem se v myšlenkách dopracoval.

Po dlouhé době to bylo zpátky. Z hlavy mi aspoň na chvíli vypadli mí světlovlasí andělé i přidrzlý úsměv Tonyho Masena. A zbyla spousta místa pro Bellu a pro pocit, že ji musím za všech okolností chránit a zachránit. Naklonil jsem se k ní. „Nemusíš do NY, Bello. To já půjdu za tebou.“ Odstrčil jsem její kytaru. Nutně jsem potřeboval dát jí pusu. Právě teď. Její dech voněl kávou a mentolovou žvýkačkou a mě úplně nečekaně dohnala další nová myšlenka. To, že brzo získám spoustu peněz, mi dá svobodu. Ať už tahle soutěž dopadne jakkoli, Juilliard mi nikam neuteče. Vyřídíme to s tím hajzlem Marcusem, sbalíme se a objedeme svět. Klidně třikrát dokola. Ovládla mě euforie. Jemně jsem přinutil Bellu pootevřít rty, a když mi tichounce zasténala do úst, spokojeně jsem vzdychnul.

Náš výlet se mi líbil čím dál víc.

 

 

Bella


Bylo to, jako by se všechny moje strachy přeměnily v euforii. Trochu zaváněla hysterií, ale to jsem se rozhodla ignorovat.

V hotelu přišla první studená sprcha. Samozřejmě jsem nečekala, že by slečna Mitchellová pro mě a pro Edwarda objednala jeden pokoj, ale ani jsem nepočítala s tím, že budu bydlet s ní. Mozek mě zradil v tom nejmíň vhodném okamžiku. Nevyprodukoval totiž jedinou použitelnou námitku. Nepochybovala jsem, že začít něco o mém chrápání nemá smysl.

Cestou k výtahu jsem ve velkém zrcadle zahlédla naše tváře. Byli jsme neuvěřitelně čitelní. Edwardova vyjadřovala bezmocný vztek a zklamání, v mojí se zklamání mísilo s úlevou. Slečna M, jak jí začal potají říkat Edward, se tvářila úplně stejně, jako když na mě před tělocvičnou vytáhla tu fintu s Malloryovou.

„Za hodinu máme informační schůzku na místě.“ Soustředěně zírala na hodinky, jako by si chtěla srovnat čas před útokem na Bílý dům. „Dáme si deset minut. Pak se sejdeme u recepce.“ Postrčila mě doprava. Edward se vydal opačným směrem. Samozřejmě.

Stačily mi tři minuty v koupelně. Vyčistila jsem si zuby a trochu si opláchla obličej. Pak jsem se s knížkou zabořila do velkého pohodlného křesla. Slečně Mitchellové to trvalo dvanáct minut. Tolik k velitelskému času. Ale i když se převlékla a upravila si make up, z koupelny vyšla bledá a roztřesená. Vylekalo mě to. Vyhrabala jsem se z křesla a začala před ní trochu chaoticky přešlapovat.

„Jste v pořádku, slečno? Já autobusy taky zrovna nemusím. Klidně si tu odpočiňte, my to s Edwardem zvládneme.“ Vteřinu to vypadalo, že mě poslechne. Sedla si na postel a zavřela oči. Dýchala pootevřenou pusou. Pak zavrtěla hlavou a s odhodlaným nádechem se zvedla.

„Tohle je Seattle, Bello, ne Forks. Musím se o vás postarat.“ Měla jsem co dělat, abych neprotočila panenky.

„Před příchodem do Forks jsem žila jenom ve velkých městech, slečno. Věřte mi, že se rozhodně neztratím.“

Pousmála se. „Tak to ti opravdu věřím.“ Zvedla ruku a pokusila se upravit mi vlasy. Zavadila pohledem o mou bundu, ale rychle se odvrátila. „Půjdeme. Pan Cullen už určitě čeká.“

Čekal. Taky se převlíknul. Vzal si nové tmavé džíny, vínovou bavlněnou košili a šedé sako. Takový ten typ, co unosil i Bob Dylan, jasně, ale pořád to bylo sako. Znejistěla jsem, jenže na rozdíl od učitelky Edward moje oblečení úplně ignoroval. Vzal mě za ruku a okamžitě propletl svoje prsty s mými. Usmál se zároveň s prvním pevným stiskem a já si okamžitě připadala jako Miss World.

„Klídek, Scarlet, dnes to jenom vočíhnem,“ zahýbal obočím nahoru a dolů. Tu mou pitomou přezdívku z našeho prvního dne použil po tak dlouhé době, že mě to skoro dojalo. Ale protože se očividně snažil uvolnit mě, poslušně jsem se zahihňala. Spokojeně mě objal kolem pasu.

„Můžeme?“

Vyšli jsme před hotel. Trvalo sotva dvě minuty, než jsme chytili další taxík, ale i tak se zdálo, že slečně M čerstvý vzduch prospěl. Vrátila se jí barva i soustředěný výraz.

 

 

Střední škola Nathana Halea měla několik vynikajících pěveckých sborů a dlouhou tradici školních kapel. Takhle mi Edward vysvětlil, proč se nejlepší mladí hudebníci ze státu Washington sešli zrovna tady. Kromě sborů a kapel ale škola vlastnila i obrovský sál s dokonalou akustikou, což pro nás nejspíš bylo důležitější.

Po registraci jsme dostali složku s pokyny a hned potom nás nějaké snaživé prvačky dostrkaly na volná místa v hledišti.

Vítáme… těšíme… věříme… děkujeme. Obvyklé řeči. Spousta řečí. Znovu se o mě otřela únava, ale byla jsem příliš rozčilená, než aby mě úplně ovládla. Další hodinu se podrobně rozebírala organizace zítřejší soutěže a způsob hodnocení. Edward si všechno pečlivě zapisoval. Při pohledu na jeho zaujatý a nadšený výraz jsem měla pocit, že se mi po několika týdnech rozlévá v hrudi skoro zapomenuté teplo. Jako by mě ten jeho záhadný smutek uvnitř zmrazil. Nechala jsem ho užít si to a zaměřila jsem se na to ostatní, pro něj nepodstatné. Naše konkurence.

Stačilo pár minut a teplo zmizelo. Byl ze mě rampouch. Ošklivý neupravený rampouch se zeleno růžovou špičkou. Sál byl plný lidí, kteří vyznávali nejrůznější styly, sedělo tu dokonce pár skoro opravdových rebelů, konec konců to byli muzikanti, ne matematici, ale všechny decentně roztrhané džíny byly pečlivě vyprané, kožené bundy ještě voněly novotou a vlasy nezapřely čerstvou péči kadeřníka. Mimoděk jsem sevřela ruce do pěstí, abych schovala okousané nehty.

Když už jsem myslela, že to nemůže být horší, zachytila jsem pár tázavých pohledů. Dívčích pohledů. Edward sice zaujatě poslouchal a čmáral si své poznámky, přesto mě v pravidelných intervalech pohladil po zádech nebo po noze. Nestyděl se za mě. Všem bylo jasné, že jsme pár. A ty zvědavé ženské oči kladly jasnou otázku.

Co má proboha ten nádherný kluk na té vyzáblé odbarvené trosce?

Zkusila jsem se na Edwarda podívat s odstupem. A zatajil se mi dech. Rychle jsem se odvrátila. V novém prostředí, mezi cizími lidmi, bylo najednou děsivě zřejmé, že chodím s někým, kdo je naprosto mimo mou ligu. Jak jsem na to mohla zapomenout?

„Jsi ok, Bello?“ naklonil se ke mně. Ucukla jsem.

„Jo, teda, vlastně ne, je tu hrozný vzduch, půjdu se chvilku projít, jo?“

„Půjdu s tebou,“ začal se okamžitě zvedat. Rychle jsem ho zatlačila zpátky do židle. Všechny ty navoněné slečny, slečny, které se po čtyřech hodinách na cestě určitě převlíkly, mi právě očima vypalovaly díru do zad.

„Jsem v pohodě, Edwarde,“ zašeptala jsem důrazně. „Některé holky chodí čůrat samy, věř mi.“ Jo, zvládla jsem pokus o vtip a dokonce i pokus o úsměv. Přitáhl si mě ke krátkému polibku. Slečna M varovně sykla.

„Budu tady,“ slíbil.

„To bych ti radila,“ mrkla jsem na něj.

 

Tentokrát to bylo s taxíkem horší. Venku začal padat mokrý sníh, a když jsem konečně dosedla na odřenou koženou sedačku, vypadala jsem jako feťák v posledním tažení. Tomu odpovídal i taxikářův výraz, když se mě ptal, kam to bude.

„K nějakému slušnému nákupnímu centru. Aby tam byl i kadeřník, prosím vás.“

Chtěl, abych to zopakovala.

Idiot.

 

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Ivana

19)  Ivana (01.03.2014 15:57)

Ambrička, po tej dobe som už aj zabudla, ako túto poviedku milujem. Vychutnávala som každučké slovko tvojho dokonalého štýlu.
Milujem Esme... a bolo mi jej tak neskutočne ľúto. Krásne z nej bola cítiť všetka tá láska k Edwardovi. K jej synovi. Kiežby to tak cítil aj on, ako sme to cítili my – tvoji čitatelia.
Slečna M. pobavila a trochu ma aj zarazila. Nejako som dúfala, že si Edward a Bella užijú nejakú tú romantiku, ale zase nie je všetkým dňom koniec a možno sa nájde lepšie miesto, vhodnejší čas a menej boľavé duše.
Bella si ide nechať urobiť vlasy. Hm. Prekvapila, zaskočila. Teším sa, čo s ňou chystáš a aj keď viem, že o svoju lásku nemusí bojovať, je fajn, že to urobiť chce. Len, aby Edwarda ešte nečakal šok.
Prepáč tak krátky komentár, ale už sa trasiem na ďalšiu kapitolu.

18)  El (11.02.2014 18:36)

Člověk na týden odjede a hned jsou tu dvě kapitoly, asi budu odjížděť častěji Jako kapitola, kde se toho moc neděje mi to vůbec nepřijde, já jsem si jí neuvěřitelně užila, možná i proto, že jsem si odmítala připustit, že opravdu pojedou. A tahle Bella je skvělá Bella Děkuju moc!

ambra

17)  ambra (07.02.2014 11:32)

Berunky, jsem fakt strašná, ale věřte mi, že opravdu hltám každé vaše slovíčko. Děkuju moc, moc, MOC!!!

16)  Sneja (06.02.2014 15:50)

Seattle! Seattle! Seattle! Túto kapitola som si ohromne užila. Marcus je daleko a romantické chvíle našeho páru trochu kazí už iba slečna M. Dakujem za krásne popoludnie Dúfam, že sa tak skoro do Forks nevrátia. Píš, píš, píš, prosím!!!

15)  danje (05.02.2014 23:36)

No, nemůžu se dočkat další kapitoly. A vůbec nevím na co se připravit, když Ty se na ni sama těšíš . .Honem piš! Prosím.
y


SestraTwilly

14)  SestraTwilly (05.02.2014 22:44)

Takže zmena image pre Bellu?Že by? No uvidím,či som to pochopila správne.A som zvedavá,ako sa chcú zbližovať,keď ich stráži taká dračica .Preklenovacia kapitolka bola pekná,dúfam,že ďaľsia bude čoskoro Maruška.:) ;)

Nosska

13)  Nosska (05.02.2014 21:01)

Bude pro Edwarda ještě tak zajímavá, když bude vypadat, jako každá druhá, nebo se do ní zamiluje ještě víc?

12)  BJane (05.02.2014 13:12)

Prosím, prosím, ať se Bella nenechá obarvit na nudnou hnědou. Dejme tomu proti jiné barvě (když už změna) bych nic neměla, ale myslím, že ty ulítlý vlasy k ní tak nějak sedí.

leelee

11)  leelee (04.02.2014 21:06)

upjatá slečna M
cestování, jako přemisťování z místa na místo, je vždycky otrava
schopnost sbalit zavazadlo závisí na pohodlnosti a praxi a tak někdo vleče loďák někdo nese batůžek:D

Q

Lena

10)  Lena (04.02.2014 19:50)

Ahoj Ambro,
moc se omluvuju. Nedala jsem k minulé kapitole komentář. Lhát nebudu, když jsem to četla, tak jsem byla líná a potom jsem to pořád odkládala. Stydím se . Jinak, zase jsi překvapila, ani se nedivím, že se těšíš na psaní pokračování. My všechny se těšíme s tebou. Tvoje povídky jsou balzámem na dušičku.

Anna43474

9)  Anna43474 (04.02.2014 15:44)

Carlisle fňukající u Lásky nebeské
Jen se bojím, co přijde po návratu domů....
Idiot. :p

8)  lumikk (04.02.2014 09:47)

Joohoo další kapitola
Náhodou zrovna tahle překlenovací je moc krásná.
Díky ambro za to, že Bella nezačala vyšilovat, jak se k Edwardovi nehodí, a rozhodla se ze sebe udělat kočku
Slečna M je supr, ale mohla by hodně tvrdě usnout nebo tak něco
Edward je ... no boží
Děkuju za úžo kapitolu a drřím holkám tam "doma" palce.

DopeStars

7)  DopeStars (04.02.2014 09:23)

Jednoducho dokonalosť! Nemám slov Starostlivá Esme nesklamala, z fešáka Edwarda mi tečú sliny prúdom a Bella? Tak tá šokovala i mňa, nielen toho taxikára :D :D Teším sa na ďalšiu kapitolu a na Bellinu zmenu

matysekmj

6)  matysekmj (04.02.2014 09:13)

Pěkné moooooc. Ale ten tvůj klid před bouří mě vždycky děsí
"Půjdu se na chvilku projít" fakt jsem se lekla, když sedala do taxíku, že zdrhá :D a ejhle jdeme změnit image
A co bude příště, podaří se jim být v noci spolu, nestane se nic holkám doma..... ??????

Marcelle

5)  Marcelle (04.02.2014 07:58)

Jako překlenovačka dobrý, ale furt mám strach co jim provedeš, protože ty jim něco hodně bolavýho provedeš ;)
A teď vážně - Esme je prostě správná maminkovská Esme, no a krasavice očumující Edwarda mě ani nepřekvapujou, klidně hrdě přiznám, že bych ho očumovala taky :) Jsem děsivě zvědavá co se sebou vyvede Bella v tom nákupním středisku a nebo co tam vlastně vyvede :p
Díky ambři

4)  Lucka (03.02.2014 23:55)

nádherné

emam

3)  emam (03.02.2014 23:34)

Bude změna image Poklidné kapitoly mají také své kouzlo

2)  BabčaS (03.02.2014 23:25)

Kate

1)  Kate (03.02.2014 23:18)

Idiot! Náhodou já mám "překlenovací" kapitoly ráda. To bylo pro mě,že? Ta maminkovská Esme, která vlastně není máma byla dokonalá a Carlisle slzící u Lásky nebeské je úžasný. Musím se na ten film zase někdy podívat. Jo, jak já chápu Belliny obavy z těch "nádher" okolo. Slečna M. je teda fakt... :D :p Perfektní kapitola, Ambři, děkuju!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek