Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robsten2013.jpg

Špatné, horší, nejhorší aneb Všechno je relativní. Vlastně skoro všechno. Naštěstí.

 

Bella


Nechtěla jsem kolem Marcuse procházet se sklopenou hlavou, ale sešeřilo se a naše ulice byla špatně osvětlená a chodník k domu neudržovaný. Prostě jsem se musela dívat pod nohy. Nepozdravila jsem ho a on si vystačil s podrážděným mlasknutím. Teprve když jsem za sebou zavřela dveře, dovolila jsem si pořádný nádech. Hned potom jsem ale dech znovu zatajila, aby mi neuniklo nic z toho, co se děje venku. Zdálo se, že uběhla věčnost, než Edward váhavě nastartoval a ještě váhavěji odjel.

Marcus zůstal venku. Zatím. Využila jsem toho, abych zkontrolovala své malé tajemství. Zdálo se, že je všechno v pořádku. Na svém místě a funkční. Znamenalo to ale, že opravdu nikdo nic nenašel? Nezbývalo, než i nadále doufat a věřit, že zůstáváme pod dohledem.

Nad skříňkou s ukrytým odposlechem viselo malé zrcadlo ve zdobeném kovovém rámu. Jediná aspoň trochu hezká věc, která tu zbyla po předchozím majiteli. Když jsem zvedla oči, neplánovaně jsem zachytila svůj obraz. Vyděsil mě. Nemohly za to oteklé rty a rozcuchané vlasy, ale můj výraz. Směs hrůzy a štěstí.

Víc než kdy jindy jsem připomínala šílence.

„Bello!“ Z Roseina hlasu zmizela i poslední stopa slz, které ještě před chvílí mísila s forkským deštěm. Čekaly na mě v kuchyni. Obě převlečené do suchého, obě rozcuchané, jak si narychlo vytřely vlasy. Oběma se v očích odrážel zlatý plamínek svíčky, která hořela uprostřed stolu. Hned vedle misky se sušenkami, krabice s pistáciovou zmrzlinou a tří skleniček s colou. Málem jsem se znovu rozbrečela. Navzdory tomu, jak můj život vnímal Edward, navzdory tomu, jak jsem ho konec konců vnímala i já sama, tohle byl můj domov. Ne ta omšelá kuchyň a plísní páchnoucí dům. Ne Marcus a Heidi a Jessica. Můj domov byly ty dvě dívky za stolem. Dívky, které se poslední půlhodinu určitě málem přerazily, jen aby mi přichystaly tohle překvapení. Kdybych měla skutečné sestry, mohly by pro mě znamenat víc?

„Co to tu máte za seanci,“ popotáhla jsem a rychle se od nich odvrátila pod jednoduchou záminkou. Snažila jsem se stáhnout z ramene batoh. Popruh nasákl vodou a přilepil se k bundě. Dala jsem si záležet, aby to trvalo o pár vteřin dýl, než bylo nutné. Nechtěla jsem, aby mě Alice viděla brečet.

Konečně žuchl na podlahu. Bunda, promočená skrz na skrz a díky Edwardově zákroku taky pořádně pomačkaná, přistála na něm. Pomalu jsem se narovnala. Rose se chápavě a trochu posměšně šklebila – napadlo mě, jestli ví, že tenhle výraz přebrala od Emmetta – a Alice se netrpělivě vrtěla na židli. Sotva jsem se na ni usmála, bleskově ke mně po desce stolu poslala svůj notýsek. Zachytila jsem ho právě včas. Pár centimetrů a skončil by na podlaze. Byly jsme dokonale sehrané.

S Edwardem vše OK? Sebrala jsem zbytky síly, zvedla k ní oči, významně na ni zamrkala a ukázala na své rozbolavělé rty. Tiše se zahihňala.

„Takže pojedeš?“ Rose to sice formulovala jako otázku, ale z jejího tónu bylo jasné, že to bere jako hotovou věc. Natáhla se pro misky a začala nabírat zmrzlinu.

„Já vážně nevím,“ vzdychla jsem. Ruka s vrchovatě naplněnou lžící jí zůstala trčet ve vzduchu. Příliš blízko svíčky. Soustředěně jsem sledovala, jak se část zmrzliny začíná měnit v malé zelené kapky. Rosalie to ignorovala. Místo toho se ke mně naklonila přes stůl.

„On má pravdu, Bello. Nemůžeš to vzdát, sotva jste s tím začali. Uvědom si, že je to chlap. A každý normální chlap potřebuje soutěžit. A vyhrávat,“ dodala pro případ, že by mi nebylo jasné, co si chlapi od soutěžení slibují především.

„Myslím, že by mohl jet beze mě,“ hlesla jsem a natáhla se pro tu pitomou lžíci. Odmítla mi ji vydat, jako by byla součástí našeho konfliktu.

Alice nespokojeně plácla do stolu. „To teda nemohl,“ podpořila ji Rose okamžitě. „Jednak je to určitě proti pravidlům, jednak by to bez tebe nebylo ono, ale hlavně by tam bez tebe v životě nejel.“ Její hlas ztratil původní razanci. Otravovalo ji, že musí vyslovit nahlas to, co stejně vím. Alice se sklonila ke svému notýsku. Tentokrát mi ho doslova hodila.

To mu prostě neuděláš! Nejsem takový magor, zvládnu se o sebe postarat!!!!!!!!!!!!!!

Sérii vykřičníků doslova vyryla do papíru.

„Já vím, Alice, jenže…“

„Ty se někam chystáš?“ Rose a já jsme vyjekly, Alice vytřeštila oči. Ani jedna z nás ho neslyšela přijít. Musel namazat hlavní dveře. Jejich vrzání bylo až do včerejška spolehlivým signálem, že se vrací. Jak to, že jsem si toho při svém příchodu nevšimla? Teď za to nejspíš zaplatím. Marcus se opíral o zárubeň kuchyňských dveří, obličej schovaný ve stínu chodby. Netušily jsme, jak dlouho tam stojí a co všechno slyšel.

„Někam se svým chlapcem?“ To, že úplně vynechal ironii, to že byl jeho hlas oproštěný od náznaku čehokoliv, bylo snad ještě děsivější, než kdyby začal rovnou řvát. Mimoděk jsem se přikrčila. Někdo mě kopnul pod stolem. Neměla jsem čas zjišťovat, jestli Rose nebo Alice, v každém případě to ale zafungovalo. Rychle jsem se narovnala. Otočila jsem se na židli tak, aby Marcus aspoň nějakou dobu neměl důvod přijít blíž. Možná, že celá tahle situace nebude taková katastrofa. A pokud ano, tak možná přesně ta, na kterou čekáme. Třeba se to konečně povede. Marcus se odváže na tom úplně nejlepším možném místě. Za jak dlouho sem šerif dorazí? Myšlenky mi překotně letěly hlavou. Zhluboka jsem se nadechla. Potřebovala jsem se soustředit. Tak, aby Marcus nepoznal, že jsem soustředěná na něco jiného než na svůj obvyklý strach a to, jak ho potlačit.

Pokrčila jsem rameny a opatrně si odkašlala. „Taková soutěž. Mám jet reprezentovat školu do Seattlu.“ Proč mu říkat úplnou pravdu? Tohle znělo mnohem neškodněji. „A jestli myslíš Edwarda…“ Nejraději bych mu řekla, že nic jako můj chlapec neexistuje. Ale to by byla příliš průhledná provokace. A taky jsem netoužila poslouchat důvěrně známou litanii o tom, jestli snad dávám v autě kdekomu a že jsem vážně stejná děvka jako moje zasraná matka. „Jo, má jet i Edward. A někdo z učitelů, samozřejmě.“ Zírala jsem mu přes rameno do tmy. Přesně taková byla moje budoucnost. Temná jako chodba za Marcusovými zády.

Mlčel. Zdálo se, že celou věčnost. Připadalo mi, že během té doby, než odpověděl, stoupla teplota v kuchyni o deset stupňů.

„Chci to mít ze školy písemně. A doufám, že to škola zacáluje, když je to jejich akce,“ zabručel. Naprosto klidně. Naprosto bez zájmu. Pak se bezmyšlenkovitě poškrábal v rozkroku a zmizel.

Pevně jsem sevřela okraje židle. Díky tomu jsem třas, který mě rychle rozvibroval, zvládla udržet uvnitř.

Dvojí klepnutí. Mechanicky jsem se otočila za zvukem. Alice mi znovu podávala notýsek.

Tak vidíš!!! Ach, Alice…

Promnula jsem si najednou unavené oči. Celá jsem byla k smrti unavená.

„Dáme si tu zmrzlinu, než z ní bude studená zelená polívka?“ navrhla jsem místo odpovědi. Rose rychle naplnila misky. S přemáháním jsme polykaly své porce a občas si vyměnily pochybovačné pohledy. Vážně to bylo všechno? Je možné, aby to tímhle skončilo?

Nevěřila jsem tomu. Ale strašně jsem chtěla.

 

 

Edward

 

Zajel jsem před garáž. Vypnul jsem motor, ale zůstal jsem sedět. Zavřel jsem oči. Asi jsem se měl pokusit nějak pobrat to, co se během toho jediného šíleného dne stalo, ale místo toho jsem si jen živě představoval, jaké by to bylo, kdyby měl ten úchyl nějakou nečekanou nehodu. Proč jsme si to vlastně takhle zkomplikovali?

Přes zavřená víčka jsem postřehl, že se v domě rozsvítilo hlavní světlo v obývacím pokoji. Pomalu, jako bych se probouzel ze zlého snu a bál se, že realita může být ještě horší, jsem otevřel oči. Nějakou dobu trvalo, než jsem pochopil, co se děje uvnitř.

Chystali oslavu. Jasně. Ti dva pitomci očividně neváhali, a okamžitě nahlásili hlavní událost dne. Esme právě uhlazovala sváteční ubrus na stole; přitom pohybovala rty. Nejspíš dirigovala ostatní. Emmett odklusal směr kuchyň, Carlisle vytahoval z příborníku broušené sklenice a Jasper se pokoušel nasadit tenkou štíhlou svíčku na Esmein svícen z její stříbrné soupravy.

Tenhle výjev dal konečně název pocitu, který mě už pár hodin úplně ovládal.

Neskutečno.

Připadal jsem si, že na všechno, co se mi děje, se dívám zvenčí. Cizíma očima. Že nic z toho není doopravdy. Není skutečné.

Naše vystoupení. Rozšklebené obličeje v sále před námi. Kavárna. Hádka. Lauren. Jízda autem. Urputnost, se kterou jsem se dožadoval sexu. Marcusův obličej ve stínu. V ne dost tmavém stínu.

A všechny emoce, které se lepily na každou jednotlivou událost. Radost. Vztek. Chtíč. Zuřivost. Každá z nich pokroucená a křečovitá. Cizí.

Znovu jsem zavřel oči. Nutně jsem se potřeboval něčeho chytit. Nedařilo se mi to. V panice jsem zalapal po dechu. To překvapivě pomohlo. Ucítil jsem totiž Bellinu vůni. Zoufale jsem nasál vzduch. Hledal jsem zdroj. Přitáhl jsem si k obličeji tričko. Úlevou jsem se málem rozbrečel. Ať už se ten den stalo cokoliv, tohle bylo skutečné. Byla u mě. Tak blízko, že kousek z ní na mně ulpěl. Mohl jsem se toho skoro dotknout.

Jednou rukou jsem si přidržoval tričko u nosu, druhou jsem vylovil z bundy mobil.

Miluju tě. Je mi u prdele, jestli pojedeme do Seattlu. Jenom mě neopouštěj. Prosím.

Odepsala až za dvě hodiny. Měl jsem za sebou rodinnou oslavu a celou sérii křečovitých emocí.

Taky tě miluju. Tak moc, až mě to děsí. Opustit tě? To nezvládnu, ani kdybych chtěla. A já nechci.

 

 

Bella

 

Po francouzštině jsem vyběhla za mademoiselle Mitchellovou. Z učebny mě vyprovázelo Edwardovo tázavé Bello? Ignorovala jsem to. Aspoň pro tuto chvíli.

„Slečno… Můžeme spolu někde mluvit?“ Bez vyptávání ukázala na dveře své miniaturní pracovny.

„Chcete se nechat přezkoušet? Vaše dokonalé A vám nevyhovuje?“ zasmála se vlastnímu vtipu. Já ale byla příliš soustředěná na svůj problém. Nedokázala jsem na její smích zareagovat ani malým zdvořilým úsměvem.

„Víte, slečno… Jen jsem se chtěla zeptat, jestli by Edward mohl jet do Seattlu sám.“ Slečna Mitchellová byla v porotě jediným zástupcem naší školy. Teprve díky tomu jsme se dozvěděli, že studovala hudbu v Paříži. Pro mě tím pádem bylo jednodušší zeptat se nejdřív jí, než volat lidem, které sem poslal Juilliard a kteří odjeli hned po vyhodnocení.

Překvapeně zvedla obočí.

„Já chápu, slečno Swanová, že se vidíte spíše na Harvardu než na umělecké škole, ale vůči panu Cullenovi to není úplně fér, nemyslíte?“

Potlačila jsem úšklebek. „Já mu to spíš kazím, slečno, určitě jste poznala, že kytara je jeho obor. A jeho hlas… No řekněme, že já tam byla do počtu. Nechci se na něj vykašlat. Jen je to pro mě trochu problematické. Pěstouni z toho nejsou nadšení. I tak se jim zdá, že to vedle mě mí sourozenci nemají právě jednoduché. Utíkám jim ve všech předmětech, takže tohle jim logicky nepřipadá jako úplně nezbytná záležitost.“ Nemohla jsem si pomoct. Zároveň s tím, jak jsem z Alice a z Rose dělala nepřející mrchy, jsem se jim v duchu omlouvala. Jenže slečna Mitchellová měla o naší rodině lepší přehled, než jsem tušila.

„Myslíte?“ zatvářila se pochybovačně. A taky trochu naštvaně. „Věřte mi, že Jessica bude mít brzy úplně jiné starosti, než je vaše účast na téhle soutěži. A s ní nejspíš i vaši pěstouni,“ dodala polohlasem, jako bych to neměla slyšet. Ale nebyla dost tichá a já absolutně netušila, o čem to mluví. Jessičinou jedinou starostí bylo, abychom jí s Rose nekradly Marcusovu pozornost. Učitelčina poznámka mě na chvíli rozhodila. Musela jsem si připomenout, že pro tuto chvíli je pro mě podstatné držet se tématu.

„Můžete to prosím nějak zjistit, slečno?“

Teď už nebyla jen trochu naštvaná.

„Jistě, pokud si to přejete. Ale nebudu předstírat, že z toho mám radost.“

„To ani já ne.“ Tentokrát jsem šeptala já. A byla jsem úspěšnější než slečna Mitchellová, protože na mou poznámku nijak nezareagovala.

 

 

Tělocvik byl ještě děsivější než obvykle. Lauren každou chvíli vytvořila debatní kroužek se svou suitou věrných Bárbín. Zdálo se, že mají čerstvé a velmi výživné téma. I když jsem se snažila je ignorovat, ona se samozřejmě usilovně snažila, abych aspoň něco zachytila.

Vyšlo jí to. Něco jsem skutečně zachytila. Edwardovo jméno, jak jinak. A taky smích. Uvolněný a všeříkající.

 

 

Slečna Mitchellová na mě čekala u šaten. Tak to šlo rychle, pomyslela jsem si. A znamená to jen jediné. Má pro mě buď špatnou, nebo ještě horší zprávu.

Ale spletla jsem se. Měla pro mě skutečnou jobovku.

„Tak jsem to obvolala, mademoiselle Swanová. A je tu jistá možnost. Pan Cullen musí vystupovat ve dvojici. Na tom se nic nemění. Ale vy se z toho můžete vyvléknout. Nemusíte to být nutně vy, s kým pojede do Seattlu. Nahradí vás druhá v pořadí, slečna Malloryová. Měla teď tělocvik s vámi, že? Rovnou za ní zajdu a zeptám se jí, zda by měla zájem. Pan Cullen určitě nebude proti, on se chce dostat na uměleckou školu.“ Vycenila na mě zuby v úsměvu, za který by se nemusel stydět ani pořádný žralok zabiják a vykročila směrem k šatně. Laurenin smích jsem slyšela i přes zavřené dveře.

„Slečno, počkejte!“ vykřikla jsem, když vzala za kliku. Pomalu se otočila. Tvářila se tak nevinně, že jsem měla chuť říct jí něco opravdu ošklivého. Něco o hnusných prohnaných intrikánkách.

Místo toho jsem se na ni usmála. Skutečně sladce.

„Omlouvám se za komplikace. Už jsem si to zařídila. Do Seattlu s Edwardem pojedu.“

 

 

 

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

23)  lumikk (19.04.2014 17:37)

Ha! Už jsem přišla na to s Jesicou! Je těhotná a slečna Mitchellová ji potkala na gyndě, proto to ví. B) Někdy musím zkusit číst kížku odzadu zpětně se ty souvislosti skládají líp, nebo to je mnou? pig

ambra

22)  ambra (04.02.2014 17:50)

Sluníčka, omlouvám se, že jsem nestihla pořádnou děkovačku, ale vy víte, že píšu jen pro vás...

emam

21)  emam (29.01.2014 19:39)

Že by se všechna Marcusova pozornost opravdu věnovala Jesoce? Moc se mi tomu nechce věřit, ale ty zatím skryté podrobnosti mě třeba mile překvapí.
Děkuji za další napínavou kapitolu

20)  Sneja (29.01.2014 17:45)

Takže nakoniec ju do Seattlu vlastne dokopala "slečna Malloryová". Aspoň na niečo je to dievča užitočné. Z Marcusa mám pocit, že je niekoľko krokov pred ostatnými.Ešte stále sa zmráka, no po takomto dlhom zmrákaní musí prísť poriadna búrka. Už nech sa rozpúta, nie len Bella chce mať ten výbuch za sebou...mimochodom výraz "neskutečno" je perfektný . Ach, keby som aj ja mala takú originálnu múzu ako ty,ambri ;)
Ps: ako to nie je veľmi drzé, prosím o častejšie dávky svojej najobľúbenejšej značky heroínu. Dakujem:)

Ivana

19)  Ivana (26.01.2014 17:04)

Nerozumiem. Snáď prvýkrát Belle vôbec nerozumiem. Dostala od Marcusa trochu desivé povolenie a aj tak do Seatlu nechcela. Priveľa strachu? Zvláštne, že ju prinútila až žiarlivosť. Ale aspoňže tak. Ja sa totiž na ten ich spoločný výlet strašne teším. Aspoň zažijú niečo normálne a niečo skutočné. Pre oboch. Asi by to naozaj potrebovali. Odraziť sa od dna a chvíľu len... žiť. Ako ostatní ľudia v ich veku.
Takže si pekne prosím, aby išli na výlet. Aby vyhrali aj ďalšie kolo súťaže. Aby si užili trochu romantiky. Aby Marcus zgegol na nejakú trápnu nehodu.
A žili šťastne...
Dobre, tak aspoň prvé tri by si mi mohla splniť. Zahraj sa kúzelnú vílu. Otoč čarovným prsteňom. Veď svet potrebuje trochu lásky. Oni potrebujú trochu lásky.

Ďakujem za ďalšiu krásnu kapitolu.

18)  Kulisek (24.01.2014 17:58)

Páni, další úžasná kapitola - už minule jsem si říkala že další kapitolu bez toho aby TO neprasklo není možná, ale zase jsi mě překvapila Mám neodbytný pocit že "tvou Bellu" potkávám v autobuse cestou do školy. Sice nemá ružové vlasy ale zelené, navíc si vozí kytaru. No prostě je to Bella :p Moc se těším na další

17)  Lucka (23.01.2014 21:46)

perfektní

Anna43474

16)  Anna43474 (23.01.2014 21:33)

Už jen čekám, kdy se to (každou chvílí) posere....

SestraTwilly

15)  SestraTwilly (23.01.2014 21:05)

Zaujímavá kapitolka. Som rada,že dievčatá držia spolu a že pani Mitchellová Bellu svojím spôsobom prehovorila...ale čo mala znamenať tá poznámka o Jesice...že by bola tehotná s Marcusom? No vtom prípade by sa to ešte dobre zamotalo. Maruška,ako vždy potešila si ma a som zvedavá na pokračovanie.:-):-):-)

14)  El (23.01.2014 18:37)

Asi je se mnou něco špatně, ale pro mě to byla nejnadějnější a nepjpříjemnější kapitola za dlouhou dobu, možná za to můžou ty smsky (občas jsou ty mobily k něčemu ), ale i tak. Jen se bojím, že místo zlepšení opravdu přijde zhoršení a to ne jedno :( A jinak mademoiselle Mitchellová je skvělá, francouzštinu jsem milovala i předtím, ale teď jí miluju ještě víc Děkuju

matysekmj

13)  matysekmj (23.01.2014 14:41)

lumikk ta antikoncepce mě taky napadla, ale vzhledem k tomu kolik znám lidí co jim nepomohla.... Tak nevím. Nebo, že by známky, až moc špatné???
Ale Ambřička to má vykoumané a my zas budem určitě vedle:D

12)  danje (23.01.2014 13:29)

Ty nás teda natahuješ!
Ani nevím, za co bych byla ráda v případě Marcuse. jestli za nějakou bombu, aby ho zavřeli nadosmrti nebo vyšumění, aby Bella už netrpěla.
Slečna úča (ježiš, to slovo vypadá hrozně napsané) je super.:D

DopeStars

11)  DopeStars (23.01.2014 09:48)

10)  lumikk (23.01.2014 09:45)

marcus je ještě divnější než obvykle. To se mi vůbec nelíbí.
Slečna učitelka je vážně mazaná B) ALe co jako ta Jessica? Vzhledem k tomu, že bere antikoncepci, mě vážně nic nenapadá.
Edward má problém, od kterého prostě neuteče, ale geny nejsou všechno. Záleží především na něm.
Nejvíc mě stejně dostala ta část se zmrzlinou

matysekmj

9)  matysekmj (23.01.2014 09:16)

Že by byla Jessica těhotná? Ale to by se pak asi ten.... zaměřil víc na holky.
Achjo, když ty jsi tak nevyzpytatelná, u tebe člověk neví na čem je.
Krása

Marcelle

8)  Marcelle (23.01.2014 08:18)

Marcus mě vážně děsí, jinak to byla ambrovská klasika - spousta emocí, které se zkrotí až poslední větou v poslední kapitole. Slečna Mitchellová překvapila, Jessica bude mít jiný starosti? To vypadá vážně moc zajímavě. Díky ambroušku

7)  nicky88 (22.01.2014 23:56)

uf.. nóóóóó.. to bušení srdce, studený pot, stažený žaludek a pocit, že se strachem, úzkostí, lítostí nebo dokonce vztekem či zuřivostí buď pozvracím nebo rovnou udusím mi vážně chybět nebude až si jednoho krásného slunečného dne (a já sakra vím, že ten jednou přijde) přečtu: "..a žili spolu šťastně až do smrti!"

Krásný a depresivní jako vždy Ambři

Fanny

6)  Fanny (22.01.2014 22:36)

Z Marcuse je mi čím dál hůř. Tohle nijaké napětí je snad ještě horší a ten Seatlle... Strašně jim to přeju, ale mám čím dál větší pocit, že tam nedojedou... A pokud ano, že se něco zvrtne. Snad se mýlím

Kate

5)  Kate (22.01.2014 22:22)

No, sláva! Seattle bude! Bude? Slečna Mitchellová, to je liška. :D Nejspíš věděla, jaké popostrčení na Bellu platí. ;) Ale chápu její obavy. Z Marcuse mi je divně, jak jinak. Aice a Rose jsou úžasné, jak jinak. Edward musí prožívat hrozný trauma. :( Jo, přesně vím, jak se cítí. Cizí emoce... :'-( Úplně mě deptá, že ještě neřekl Esme a Carlisleovi, jaké má problémy. Moc, moc pěkná kapitola. Děkuju!

4)  martisek (22.01.2014 21:57)

Pro začátek se omlouvám, že poslední dobou trochu zapomínám hodnotit. Veřejně přiznávám, že mě tenhle příběh tak trochu... děsí. Je to všechno hrozně šílený a smutný, chvílemi i snad nechutný (nevím, jak líp to popsat ) I přesto ale miluju tuhle Bellu, Edwarda, Rose a všechny ostatní. Trochu s obavou budu dál otvírat další a další kapitolky. Snad mě ty následující díly budou překvapovat jen příjemně

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek