09.01.2014 [21:15], ambra, ze série Čas probuzení, komentováno 25×, zobrazeno 4645×

Tolik popálených od tak malé jiskry...

 

 

 

15+

Edward

Připadal jsem si jako herec, kterého přinutili vystupovat v mizerné scénce bez pointy. Přitom to začalo tak dobře. Po otravně dlouhé řádce mizerných týdnů jsem se konečně cítil docela v pohodě. Možná dokonce trochu šťastný. Přísahal bych, že je na tom Bella stejně. Těšit se do Seattlu mi přišlo naprosto přirozené – nemusel jsem si to zdůvodňovat, ta povznášející nálada se dostavila sama od sebe. Jako logické završení nečekaně skvělého dne.

Pak stačilo pět minut a iluze pohody byla fuč. Praskla jak mýdlová bublina.

Když hned po Belle vystřelila z kavárny i Rosalie, zkusil jsem najít u Emma podporu.

„Asi PMS,“ prohlásil jsem s úšklebkem, který měl jasně ukázat, jak jsem nad věcí.

„Ses asi posral, ne?“ procedil skrz zuby dřív, než jsem stihl pronést něco ještě vtipnějšího. Jasper sevřel rty, jak se snažil nezasmát – nejspíš mému výrazu – a nejmíň popáté stáhl Alici bundu s ramen.

„Co jsem udělal?“ rozhodil jsem ruce. Otázku jsem směřoval na Alici, ale Emmett, který se hrabal z místa, aby u pultu zaplatil, byl rychlejší než její tužka.

„Ty holky mají problém, chytráku,“ oznámil mi důležitě. „Dělat Belle návrhy před dalšíma lidma není zrovna ten nej nápad.“ Co on doprdele ví i jejich problémech?

„Ale já…“ Nenechal mě dopovědět. Třemi dlouhými kroky se přesunul ke kase.

Alice se natáhla přes stolek a strčila mi do ruky svůj notýsek.

Jdi za ní, stálo tam. A hned pod tím Do Seattlu pojede, přemluvím ji. Vděčně jsem se na ni usmál. Aspoň někdo mi nenadával. Ale za Bellou se mi ještě nechtělo. Ještě pořád to ve mně vřelo a nepochyboval jsem, že bychom pokračovali přesně tam, kde jsme před chvílí skončili. Nechám ji vychladnout. Ji i sebe.

Zvedl jsem se a zamířil směrem k toaletám. „Pět minut,“ zarazil jsem Alici, která se znovu pokusila navlíknout na sebe bundu.

U umyvadel bylo prázdno. Jako vždy v posledních týdnech jsem se vyhnul pohledu do zrcadla a rovnou jsem se sklonil ke kohoutku. Pustil jsem jen studenou vodu, nabral si jí plné ruce a ponořil do ní obličej. Když zchladit, tak pořádně.

Zvedl jsem se, oči ještě přivřené, a natáhl se pro pár papírových ručníků. Nahmátl jsem je blíž, než jsem čekal. Trochu překvapeně jsem zamrkal.

„Ahoj šampióne.“ Lauren mi věnovala nejen pár ručníků, ale taky jeden ze svých speciálních úsměvů. Při našem posledním setkání mezi čtyřma očima k němu neměla důvod a já se teď cítil trochu zaskočený, že si tak přesně vybavuju, co se mnou dělal ještě před půl rokem. Lauren stála blízko, takže mi chvíli trvalo, než jsem na ty šikovné, plné a vlhké rty přestal zírat. Uhnul jsem pohledem, ale ještě předtím jsem zvládl automaticky zhodnotit zbytek. Už si stihla upravit rozmazané oči. Tričko, ve kterém vystupovala, si stáhla ještě o pár centimetrů níž. Kvůli mně nemusela. Já přeci věděl, jak vypadá.

Trochu uměle a hodně sexy.

I když ty poslední týdny, kdy jsme se vídali, mi to připadalo spíš obráceně.

Pomalu jsem se utřel. „Dámy jsou vedle,“ upozornil jsem ji. A abych se na ni už nemusel dívat, obrátil jsem se k zrcadlu. Vlastní obraz mě ale zaskočil. Ten hubený kluk s kruhy pod očima a s chaosem na hlavě se mi moc nepodobal.

Laureniny podpatky dvakrát klaply na dlažbě. Troufla si ještě blíž. Věděla, že teď může. Na tohle bývala dobrá. Bezpečně vycítila moment, kdy jsem si nepřipadal zrovna jako bůh. Postavila se tak blízko, že jsem cítil teplo jejího těla. Zvedla ruku a smetla mi z ramene nějaké neviditelné smítko. Nebo možná Bellin vlas.

„Minule jsi na mě byl vážně hnusný,“ dýchla mi na krk.

„Protože…“

„Pst,“ položila mi ukazovák na rty. Během deseti minut třetí člověk, který mě nenechal domluvit. I tohle mě vyvedlo z rovnováhy. „Zasloužila jsem si to,“ přiznala pokorně. „Ale nediv se mi, Edwarde.“ Sotva znatelně protáhla každou hlásku mého jména. Jo, jen Malloryová uměla říct moje jméno tak… „Myslela jsem, že jsme spolu. My dva,“ upřesnila pro případ, že bych od našeho posledního rozhovoru zdementněl. Pootočila se k zrcadlu. „Docela nám to spolu sluší, ne?“ Další zářivý úsměv. Tak perfektní, že odlesk z něj trochu vylepšil i můj přešlý ksicht. Ruka jí z ramene sklouzla doprostřed zad, a pak, když jsem neprotestoval, ještě níž, až se zahákla palcem za opaskem džínů. Dál zírala do zrcadla, ale tělem se obrátila zpátky a natiskla se mi na bok. „Mike je děcko,“ zabroukala. „Je těžký zvyknout si na chlapa a pak o něj přijít.“ Položila mi druhou ruku na prsa a pomalu ji sunula dolů. Došlo mi, co má v plánu, ale stál jsem tam jako kretén a zíral na ni a na tu pitomou ruku s ostře červenými nehty jako zhypnotizovaný.

Měla pravdu. Taky mi to chybělo. Obyčejný sex. Bez přemýšlení, bez komplikací, bez starostí o to, co bude zítra. Anebo to možná nechybělo mně, mně celému, protože hlavu jsem měl v tu chvíli totálně vymetenou, ale moje tělo od pasu dolů si na ty super časy vzpomnělo děsivě rychle a ochotně. Lauren si mě dál prohlížela v zrcadle – jo, zírala přesně na to - ale její úsměv už nebyl svůdný. Teď připomínala spíš kočku, která dostala porci žrádla navíc.

Chytil jsem ji za zápěstí těsně předtím, než si své vítězství stihla osahat.

„Ty jsi prostě hrozná coura, Lauren,“ oznámil jsem jejím šokovaným očím v zrcadle. Pomalu jsem zesiloval stisk. Měla tak útlou ruku. Cítil jsem, jak mi pod prsty podkluzují její šlachy, žíly a příliš tenké kosti. Vyjekla bolestí, zkusila se mi vytrhnout, ale ignoroval jsem to. „Měla by sis dávat pozor. Taky by se ti mohlo stát, že tě nějaký magor třeba zabije.“ Její reakci jsem teď sledoval jen částečně. Mnohem víc mě zaujal ten chlap, co stál vedle ní. Byl mi povědomý, jen jsem netušil odkud. Z výrazu v jeho očích se mi zježily vlasy na krku.

Trochu jsem uvolnil sevření a ona se konečně osvobodila. Odskočila ode mě, jako by se popálila. „Hrabe ti, Cullene?“ zapištěla, ale ani jekot nezakryl, že se jí třese hlas.

Pozorně jsem se na ni zadíval. Třeštila na mě oči a rukou za zády se snažila nahmátnout kliku.

„Cullena z toho vynech, Lauren, v tomhle má prsty spíš Masen,“ uchechtl jsem se.

Vypadla tak rychle, že se málem přerazila o práh.

Zavřel jsem se v kabince a vyzvracel všechno, čím jsme oslavili naše vítězství.

Když jsem se vrátil ke stolu, zjistil jsem, že to celé vážně netrvalo dýl než pět minut.

Bella

Rosalie mi nedala prostor k rozhodování. Popadla mě za loket a dosmýkla mě k Edwardovu autu. Nacpala mě dovnitř a já s ní nijak zvlášť nebojovala. Hlavně kvůli Aliciným prosebným očím za oknem Emmova Jeepu.

Jasně, kecám. Třásla jsem se na to, abych se Edwardovi mohla omluvit. Možná nepojedu do Seattlu, ale za to přeci nemůže on. Zbývala malá naděje, že mu jeho den přeci jen nepokazím.

Celou dobu, co jsem se usazovala a zapínala si pás, jsem ho nenápadně pozorovala. Nevěnoval mi jediný pohled. Upřeně zíral přímo před sebe. Nastartoval a nezvykle prudce vyrazil.

„Ahoj,“ zkusila jsem trochu křečovitě prolomit ticho. Drtil v dlaních volant a dál hypnotizoval silnici, jako by dostal echo, že se mu někdo chystá skočit pod kola. Ježíši, nedošlo mi, že jsem ho naštvala tak moc.

„Edwarde, já se omlouvám,“ přešla jsem do šepotu. Hlavně proto, že se mi do hlasu zase cpaly ty pitomé slzy. Naklonila jsem se, abych ho pohladila po ruce, ale sotva jsem se ho dotkla, trhl sebou a bleskově se odtáhl. Zalapala jsem po dechu. Tohle přeci…

Zadíval se na místo, kde jsem se ho dotkla, jako bych ho snad poleptala kyselinou.

„Raději na mě nesahej,“ vyslovil velmi pomalu a pečlivě. S každým slovem na mě chrstnul kbelík ledu. Muselo to tak být, protože jsem fyzicky cítila, jak se mi ostré ledové střepy zabodávají do kůže, jak až příliš snadno pronikají dovnitř, do mých žil a tepen, a jak se ty nejostřejší a nejagresivnější rychle blíží k mému srdci.

Zavřela jsem oči a soustředila se na dýchání. Aspoň to musím zvládnout. Když přestanu dýchat – a vzhledem k tomu, jak se mi právě bolestivě stahovaly plíce, se to zdálo až příliš lákavé – nebude tu nikdo, kdo by pomohl Alici, Rosalii a mámě. Opakovala jsem si to, ale jejich tváře se změnily v rozplizlé masky, najednou neměly moc udržet mě živou. Musela jsem něco udělat. Musela jsem něco říct.

„Tohle je konec, že? Říkala jsem si, kdy to přijde, ale když mám být upřímná, čekala jsem, že vydržíš víc než jeden odřeknutý výlet.“ Teď ze mě nemluvil vztek, únava a sebelítost jako v kavárně. Teď jsem mu doopravdy chtěla ublížit. Aby si aspoň vzdáleně dokázal představit, jak se cítím já. „A pokud ti šlo jen o to… Stačilo říct, já nejsem žádná trapná panna, co si to schovává až po svatbě. To tys mě pořád ujišťoval, že…“

Dupnul na brzdu tak prudce, že jsem se jen tak tak stihla zapřít o palubní desku. Nebyl připoutaný, takže mu stačily dva rychlé pohyby. Jedním mi rozepnul pás, druhým mě popadl kolem pasu a smýknul na sebe. Nečekal, až se mu pokusím vytrhnout. Chytil mě za hlavu, palci mi zmáčknul tváře a tím mě přinutil pootevřít ústa. Okamžitě byl uvnitř.

Do té chvíle jsem si myslela, že v líbání už jsme vyzkoušeli všechno, ale pletla jsem se. Brzy se mi z nedostatku kyslíku rozvířila za víčky žlutočerná kola.

Když si byl jistý, že nahoře mu neuniknu, přesunul ruce níž. Trvalo mu vteřinu, než ze mě strhl bundu, dvě další, než mi vyhrnul tričko a podprsenku. Konečně kyslík, ale jen proto, že se jeho rty posunuly k mému tělu. I tady jsem si myslela, že ho znám. I tady jsem se mýlila. Doteď jsem netušila, že existuje přímé spojení mezi mými bradavkami a najednou nedočkavým místem v mém podbřišku.

Definitivně jsem se vzdala. Poslepu jsem z něj stáhla bundu. Prsty automaticky zajely do jeho vlasů. Aspoň tohle bylo důvěrně známé. On ale pokračoval v těch nových věcech. V těch nových dotecích, v těch nových zvucích.

Chvíli bojoval se zipem mých džínů. A já mu pomohla. Kousek jsem se posunula, aby měl prostor. Aby jeho ruce měly prostor.

Pak se mě poprvé dotknul dole. Zakryla jsem si pusu, abych nezasténala nahlas. Jsme na tom s Rose stejně? Opravdu potřebujeme tyhle drsné triky? blesklo mi hlavou. Ale nebylo to tak důležité, abych se tím dál zabývala. Bylo příjemné odsunout všechny myšlenky. Bylo osvobozující a strhující pustit se všeho kromě Edwardových ramen a prostě jen padat…

Najednou zaváhal. Se rty na jeho krku jsem rychle uvažovala, jestli opravdu musím říct nahlas jednu z těch profláknutých vět. Neboj se, lásko. Opravdu to chci.

Nedostala jsem šanci. Prudce mě odstrčil. Než jsem stihla znovu propadnout panice, zachytila jsem jeho pohled. Zíral mi přes rameno někam ven. Překvapeně jsem zjistila, že jsme stihli dojet k našemu domu. Jel opravdu rychle. Ale proč…

A pak jsem ho uviděla. Stmívalo se, ale jeho silueta se pořád dost jasně rýsovala proti vybledlému nátěru vrat. Nejspíš právě skončil svou práci v dílně, teď se spokojeně opíral o stěnu a kouřil.

„Já už si snad nikdy nezapálím,“ vydechl Edward přiškrceně. Ruce měl pořád položené na mých bocích, takže jsem postřehla, jak je prudce sevřel do pěstí. Odsedla jsem si a rychle jsem se začala oblékat. „Já tě tam nemůžu pustit. Tohle je fakt šílený!“ zaúpěl tiše. Pohladila jsem ho po zaťaté dlani. Ani ho nenapadlo, že by se ode mě měl odtahovat.

„Byla jsem naštvaná, že ho šerif varoval. Pořád jsem si říkala, že jsme to měli udělat obráceně. Nejdřív důkaz, potom na něj vystartovat. Ale teď jsem ráda.“ Samotnou mě překvapilo, že tomu opravdu věřím. „To napětí je někdy příšerný, ale nechává nás být, Edwarde. Máme konečně pokoj. V klidu můžeme vymýšlet jiný způsob, jak ho dostat.“ Zdálo se, že mě nevnímá. Zatahala jsem ho za rukáv. Konečně se na mě podíval. „Už několik týdnů se mě nedotknul. Tušíš vůbec, co to pro mě znamená?“

Prudce vydechl a pevně mě objal. „Tušíš vůbec, co to znamená pro mě?“ Políbil mě do vlasů. Jeho slova byla tak plná citu a to gesto tak něžné a nečekané, že mi to vyrazilo dech. Nechápala jsem, co přesně se během poslední hodiny stalo, ale Edwardova nálada se měnila tak prudce, až mě to děsilo.

„Jsi v pohodě?“ zašeptala jsem opatrně.

Dlouho se mi jen díval do očí. Pak pomalu zavrtěl hlavou. „Moc ne,“ přiznal sklesle. Zvedl ruku a uhladil mi vlasy. „Ale budu,“ přikývnul. Zkusil se usmát. Nepovedlo se mu to.

„Není to jen kvůli němu, že?“ kývla jsem bradou směrem k Marcusovi.

Znovu zavrtěl hlavou.

„Měl bys mít radost.“ Já úsměv zvládla. Pro něj cokoliv. „Vyhrál jsi tu soutěž. Vaši to teď s tebou určitě budou chtít oslavit,“ připomněla jsem mu, že na téhle planetě existujou i normální situace. Normální lidi.

„My jsme to vyhráli,“ trval tvrdohlavě na svém. „A do toho Seattlu pojedeme, i kdybych měl z tamtoho udělat žrádlo pro psy.“ Odtáhla jsem se. V očích se mu to zase mihlo. A i když se tu ten divný cizí Edward tentokrát ukázal jen na okamžik, stihl mě vyděsit.

„Promiň,“ vzdychnul a sklonil pohled ke svým rukám. Pomalu rozevíral pěsti. Vypadalo to, jako by je k tomu nutil silou vůle.

A tehdy mi to došlo. On to ví. Ví, že se s ním něco děje.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

25)  Ivana (26.01.2014 16:45)

Tak Edwardov pohľad bol dosť zaberák na moju psychiku. Kde sa to v tom milom chlapcovi vzalo? Minulosť je vážne sviňa. Hlavne, ak nás presvedčí o tom, že sme niekto, kto vlastne vôbec nie sme. Začínam mať pocit, že jemu sa to tak trochu stalo. Alebo je toho len na neho už len proste priveľa. Z takmer bezstarostného chlapca sa musel stať strašne rýchlo muž zodpovedný nie len za seba, ale aj za iných.

Veľmi výstižný názov kapitoly. Dvaja ľudia v jednom tele. Dobrý a zlý. Alebo nie je všetko len čierne a biele? Niekedy dodá farbu aj trocha šedi. Veď, kto by nereagoval prudko, ak by bol v podobnej situácii?
Už som sa chvíľu bála, že svoje prvé milovanie naozaj zažijú v tom aute. Každopádne nie je dobre, že Marcus videl tak intímnu chvíľku. Začínam sa báť. Nie že by to nebolo u tejto poviedky zvykom.
Krásna kapitola, Ambra, a ja bežím na ďalšiu.

24)  matysekmj (23.01.2014 08:55)

Jen ať ten kluk neudělá nějakou hloupost, on není vrah
A ten haj.... na verandě...

23)  ambra (22.01.2014 21:20)

nim
Leničko, ty jsi na mě TAK strašně hodná (mmch - já taky tři, ale diplomku už mám naštěstí nějaký ten pátek za sebou . Nebo naneštěstí? )
Lenko, děkuju MOC!!!

22)  Lenka (19.01.2014 15:04)

Uf, zase jsem četla bez dechu a se srdcem v krku. Moc se těším na pokráčko, ale taky mám o ně strach.

19)  ambra (14.01.2014 18:25)

lumičku, no řekni, kde??? Pustý ostrov, na týden, prosím...

17)  ambra (14.01.2014 14:15)

nim, trochu mě děsí, co tě rozesmalo, ale dekuji

15)  ambra (13.01.2014 19:59)

Kulisku, děj je daný, je pro mě utrpení, že teď nemám víc času na psaní, ideálně by taky ty kapitoly měly být tak dvojnásobné , trochu se bojím, že když vám to takhle dávkuju, ztrácí to grády . Ale slibuju, že ještě bude spousta důležitých zvratů - vlastně to k nim celou dobu spěje . Děkuju, jsem šťastná, že ses "zviditelnila"
BabčaS, děkuju!
lee, jak píšu výše - aby to všechno nakonec vyznělo logicky, omáčce se nevyhnu, ale trpím jak zvíře Děkuju!
Leni, troufám si říct, že příště ještě celkem pohoda . Děkuju za věrnost
Marcellko, ale on už pár týdnů jenom zírá... Třeba se rozhodl být hodný... Děkuju
lumičku, s Edwardem jsi to... Ale houby, nic neřeknu Děkuju!!!
DopeStars, hormony no... Začínají nám děti trochu bouchat Děkuju
Snejinko, tohle je lepší, než když mě muž půl hodiny škrábe na zádech . Ale já zas nic nemůžu říct, teď už ne Děkuju
El a nebude jeden... Děkuju
Katuško, doufám, že dnes už je líp . A jsem hnusná, ale mám upřímnou radost, když mi píšete, že ta moje snaha, aby to houstlo, není marná Děkuju
danje, ouzko je super ! Příště ještě ne, ale... Ach jo... Děkuju
em, moc děkuju!!!
Katuško, pár takových znám - co umí přesně vyhmátnout u druhého člověka slabou chvilku a zkouší si s ním "pohrát" . Lauren jsem si tudíž užila . A geny... kdo ví, jak by to s nimi bylo, kdybychom nevěděli, co "máme" podědit? Děkuju!!!
Alex, mě mrazí z tvých pochval . Děkuju!
Lásky moje, zvrhlo se to na jednu týdně, já vím , ale o víkendu jsem hostila 12 lidí, takže se z toho (po)vánočního šílenství ještě pořád nemůžu vyhrabat . Děkuju, že jste tu se mnou a nenadáváte mi . Jste úžasné!!!

13)  SestraTwilly (10.01.2014 19:56)

Geny sú sviňa...napísala si na FB...a v Edwardovom prípade to platí zdá sa dvojnásobne. To,že je Lauren radodajka tu netreba komentovať,ale Edward...chvíľu som mala pocit že jej podľahne. No bojuje s démonmi,dúfam,že vyhraje. Len ich prosím nerozdeľ...bojím sa,že Marcus udrie čoskoro a budú sa navzájom potrebovať. Maruška píšeš to výborne,som zvedavá na pokračovanie.

12)  emam (10.01.2014 19:50)

No, nazdar. To bude ještě maso a ten konec nebude vůbec pěkný. Pochopitelně, myslím obsahově O provedení to žádná

10)  Kate (10.01.2014 15:00)

Fuj, to mám ale hnusne, divnej pocit. Edwarde, prosím, najdi v sobě sílu a snad se žádné geny projevovat nebudou. Lauren je fakt blbka. A co ten Marcus? Půjde, doufám, co nejdřív do háje...? Nějak je mi z té dávky emocí těžko, ale to je nejspíš mým současným rozpoložením. Děkuju za krásné počtení!

7)  DopeStars (10.01.2014 09:59)

Tak na toto vážne nemám slov! to bolo také... rýchle? závratné? Neviem, ale bolo to dokonalé!

1 2   »