Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robsten2013.jpg

V jednom dnu se dá vyhrát i prohrát...

 

Edward


Přihlášku jsme podali na poslední chvíli. Předpokládal jsem, že školní kolo bude tak trochu fraška. Parodie na všechny ty přitroublé televizní show, ale i tentokrát se ukázalo, že jsem forkské burany poněkud podcenil.

Mike Newton hraje na klavír? Od kdy, proboha? A Angela chodí do kurzu moderního jazzového zpěvu? Jak ji to vůbec napadlo?

Opravdu jsem byl takový do sebe zahleděný idiot, že mi všechno tohle uniklo?

Bylo týden po Díkůvzdání a narvaná tělocvična se otřásala v základech. Lauren Malloryová právě dozpívala Sober od Pink. Měla je na lopatě. S porotou už si hlavu lámat nemusela, tu si omotala kolem prstu už před hodinou, když tím svým sladkým hláskem a se slzama v namalovaných očích odzpívala Memory.

„Je vážně dobrá.“ Bella se opírala o dveře ve skladu míčů, který sloužil jako provizorní šatna, a se zavřenýma očima soustředěně poslouchala. Vzal jsem ji za ramena a trochu s ní zatřásl. Neochotně otevřela oči. Leskly se. Lauren rozslzelo Memory, Bellu Sober. Víc než výstižné.

„Ty jsi lepší,“ zašeptal jsem a zkusil do těch tří slov dostat fakt, že tomu opravdu věřím. „A měla jsi pravdu. Lucky nebyla dobrá volba,“ nasypal jsem si popel na hlavu. Jo, lidem se to líbilo. Celkem. Ale na Belle bylo znát, že do toho nedává srdce.

Spokojeně se ušklíbla. „Fajn, i když nepostoupíme, za tohle mi to stálo,“ zvedla nohu a lehce mě nakopla do holeně. Přehnaně jsem zasténal.

„Pssst!“ Pan Banner, který se ochotně zapojil do organizace a teď sledoval Laurenin výstup od vchodu na pódium, na nás vrhl vražedný pohled. Bella zrůžověla zadržovaným smíchem. Na vteřinu jako by z ní všechno spadlo. Na vteřinu to byla jen normální, krásná a trochu trhlá puberťačka.

Později jsem se právě k tomuhle momentu v myšlenkách vracel nejčastěji. Měl jsem udělat něco, aby to trvalo dýl. Aby to trvalo navždy.

Ale neudělal jsem vůbec nic.

 

 

Bella


Poslouchala jsem dokonale intonující Lauren a přemýšlela o tom, jestli už někdo napsal práci o vlivu nadprůměrného IQ a prožitých traumat na úroveň žárlivosti. Nejspíš ne, protože ani jedno z toho na úroveň žárlivosti nemělo absolutně žádný vliv.

Žárlila jsem na Lauren Malloryovou. Na její nádherné dlouhé vlasy, na její ještě delší nohy, na její kulatý zadek a taky na její vyvinutý hrudník. Na ten nejspíš nejvíc, protože právě předváděla, že ho využívá i k jiným věcem než jen k oblbování všech kluků na forkské střední. Jo, samozřejmě jsem žárlila i na její hlas.

Od toho dne, kdy mi počmárala skříňku, jsme se navzájem ignorovaly. Došlo mi, že navzdory mé prosbě za ní Edward zašel a nejspíš jí pohrozil něčím opravdu děsivým, protože Lauren nebyla ten typ, co se nechá snadno zastrašit. Už jsem to s ním ale nerozebírala. Drásala mě představa, že s ní znovu mluvil, i když to určitě nebyl přátelský rozhovor, a nechtěla jsem znát detaily.

Bylo neuvěřitelné, kolik času jsem dokázala strávit přemýšlením o tom, jak po fyzické zkušenosti s Lauren může mít kluk jako Edward zájem o mě. Když jsem měla obzvlášť špatný den, dostala jsem se ve svých masochistických úvahách ještě dál. Překvapivě snadno jsem se dopracovávala k velmi logickému vysvětlení toho, proč na mě Edward vůbec netlačí kvůli sexu. Jak by mohl toužit po mně, když měl v posteli ji?

Za pár minut jsme měli vystoupit před třemi stovkami nemilosrdných puberťáků a možná rozhodnout o své budoucnosti. Já stála opřená o dveře šatny a přemáhala slzy. V krku mi neodvratně narůstal uzel, který hrozil, že mě udusí. Zpívání bylo to poslední, čeho jsem byla schopná.

Jenže Edward…

O deset minut později – těsně potom, co dozněl bouřlivý aplaus určený Lauren – jsme seděli vedle sebe na pódiu. Vlastně skoro naproti sobě. Peter nám při posledních zkouškách vysvětlit, jak je důležité, abychom při téhle písničce zůstali v kontaktu. A tak se publikum muselo smířit s tím, že dostane jen část naší pozornosti.

Beze spěchu jsme doladili. Edward se naklonil přes svou kytaru a pohladil mě palcem po bradě. Tělocvična zahučela. Pár blbečků zahvízdalo.

Usmál se na mě. „Tahle je skvělá. Jako ty,“ vyslovil pomalu a velmi potichu, aby to nezachytil jeho mikrofon. Zhluboka jsem se nadechla. Kývnul na Petera u klavíru. Začali jsme.

 

 

 

 

 

„Tak už se na to vybodněte. Kdyby v tý porotě seděli ty paka z posledního ročníku, tak by nejspíš Malloryová vyhrála. Ale seděli tam naštěstí lidi, který byli schopný vnímat i něco jinýho než její kozy.“ Emmett svou kritickou úvahu zakončil třemi velkými loky coly ze svého maxi kelímku. Na rozdíl od reklamy u něj ovšem nenásledovalo spokojené ách, ale velmi spokojené říhnutí. Široce se na nás zazubil. S omluvou se neobtěžoval.

„Čuně,“ ušklíbla se Rose a pokusila se od něj odtáhnout. Což bylo jen symbolické gesto, protože na nás v narvané kavárně zbyl jen stolek pro čtyři. Alice si spokojeně hověla v Jasperově podpaží, já se k Edwardovi tiskla s vědomím, že je dobré mít k tomu takhle objektivní důvod, ale Rosalie pořád marně bojovala o pár centimetrů navíc.

„Taky tě miluju,“ naklonil se k ní Emm, objal ji kolem pasu a přitáhl si ji zpět. Zafuněla, ale nebránila se. Moje kyčel ji nejspíš musela nepříjemně tlačit do stehna.

Alice se sklonila ke svému notýsku a rychle do něj něco načmárala. Pak mi ho přisunula mezi talířky se zbytky sendvičů, zmrzlinových pohárů a koláčů.

Tu písničku někdo napsal pro vás dva, stálo tam jejím drobným písmem. Usmála jsem se na ni. Než jsem notýsek zavřela, padl mi pohled na její předchozí poznámku.

Chtěla bych, aby mě jednou někdo miloval tak, jako miluje Edward Bellu. Zalapala jsem po dechu a rychle jí sešitek podala zpět. V kavárně jsem ji až doteď psát neviděla. Takže to napsala při našem vystoupení? Byli tam, samozřejmě. Emmettovi nejspíš nedalo velkou práci uvolnit pro ně pár židlí. Napsala si to Alice jen pro sebe? Nebo to někomu ukázala? Pokud ano, tak ten někdo nejspíš reagoval správně, protože právě v tuhle chvíli ho nechala, aby jí něžně, ale velmi důkladně okusoval krk. Usmívala se a já si uvědomila, že je to jiný úsměv než ten, jaký jsem u ní znávala. Tamten býval zmatený a tak trochu mimo. Úsměv ztraceného dítěte, které netuší, jak a proč se ocitlo tam, kde právě teď je.

Dezorientované dítě zmizelo. Místo něj tu seděla dívka, vlastně skoro žena, a její úsměv nebyl ani trochu zmatený. Jen naprosto a hluboce šťastný. Na okamžik mě sevřela hrůza. Uvědomila jsem si, že ještě nikdy jsem se o ni nebála tak jako v tu chvíli. A Jasper s mým strachem o Alici neměl nic společného.

„Jsi v pohodě?“ Nadšení v Edwardových očích překryla starost. Objal mě pevněji a rychle mi sáhl na čelo. Protočila jsem panenky.

„Jasně, z toho rozrušení mi stoupla teplota,“ ušklíbla jsem se. Soustředila jsem se na to, abych se znovu nepodívala Aliciným směrem. Koneckonců, to můžu vyřešit později. Tohle je Edwardova chvíle. Po těch mizerných týdnech bych se měla trochu překonat a nezkazit mu radost. „Je mi fajn,“ vrátila jsem se k normálnímu výrazu. Špičkou nosu jsem se mu otřela o tvář, takže jsem se rty dostala k jeho uchu. „Pořád mi to nedochází. Ještě se klepu. Absolutně netuším, jak to zvládnu v Seattlu,“ zašeptala jsem. Vlastně to byla pravda. A on mi ochotně uvěřil a znovu se rozzářil.

„Po dnešku už to bude v pohodě. V Seattlu už nebude prudit žádná… nikdo známý,“ opravil se rychle. Bylo fajn slyšet to zrovna od něj. Bylo fajn vědět, že mu aspoň částečně došlo, jak špatně se vyrovnávám s Laureninou blízkostí. A v tu chvíli jsem se ještě odmítala zabývat skutečností, že hlavní problém možná nebude naše vystoupení v Seattlu. Problém bude vůbec se do Seattlu dostat. Rychle jsem mrkla na Rose. Čekala na můj pohled. Bez toho, že bychom o tom musely mluvit, jsme se podívaly na Alici a pak zpátky na sebe. Rose byla tak napjatá, že ani nevnímala Emmovu ruku na svém stehně. Ale i od ní jsem se nakonec odvrátila. Tohle nebyl jen Edwardův den. Byl tak trochu i můj. Všechno ve mně řvalo, že problémy musí aspoň jednou trochu počkat. Postavit se do fronty. Zapsat se do pořadníku.

„Budeme tam přes noc.“ Edwardův dech se mi horce otřel o krk. Odtáhla jsem se. Příliš prudce. Příliš nápadně na miniaturním prostoru, který jsme měli k dispozici. Ztuhl a pak se ke mně – tentokrát pomalu – znovu naklonil. „Slíbil jsem ti, že tě nebudu nutit. Máš tolik času, kolik budeš potřebovat, Bello. Ale nesmíš se na mě zlobit, když na to myslím. My dva, sami na hezkým hotelu ve velkým městě.“ Naposledy se pokusil o úsměv.

Ostatní u stolku zmlkli. Edward možná nebyl tak tichý, jak si myslel.

„To sis teda vybral chvíli,“ odpálila jsem ho.

„Já myslel, že tu nejlepší možnou.“ Tentokrát se odtáhl on. Za cenu, že teď seděl na deseti centimetrech sedačky a většinu váhy musel přenést na pravou nohu, mezi námi vytvořil volný prostor.

Zachytila jsem Rosaliin povzdech a Alicin ublížený pohled.

„Fajn,“ zvedla jsem ruce. „Asi jsem trochu unavená. Díky za pozvání. Stejně už musíme domů.“ Nepodívala jsem se na něj, ale to uchechtnutí nešlo přeslechnout. Protáhla jsem se kolem něj do uličky a postavila se tak, abych mu viděla do tváře.

„Ano, domů, Edwarde. Nemáme nic lepšího, čemu bychom tak mohly říkat. Vy si klidně poseďte, pak jen skočíte do aut a u sebe doma jste za dvě minutky. Nám to trvá trochu dýl.“ Do hlasu se mi procpaly všechny ty vzteklé slzy, které se mě několikrát během dne pokoušely umlčet. Teď mi naopak přidaly na hlasitosti. Všichni na mě nechápavě zírali. Alice sáhla pro bundu, kterou jí předtím Jasper starostlivě pověsil přes opěradlo, aby trochu uschla – jasně, už zase lilo - ale ani tak ze mě nespouštěla oči.

A najednou mi došlo, že má Edward pravdu. Tohle je nejlepší možná chvíle. Nač to protahovat. Rychle jsem si utřela oči a odkašlala si. Tohle by nemělo znít jako hysterický výbuch.

„Do Seattlu s tebou nepojedu. Právě proto, že je to přes noc. Nemůžu na noc odjet z domu. Nemůžu…“ Nedořekla jsem, ale všichni to pochopili. I Edward, jen si to samozřejmě odmítal připustit. Poznala jsem to z toho, jak okamžitě bojovně vystrčil bradu.

„S tímhle na mě nechoď, Bello!“ Ani on už nemluvil tiše. „To tys mě přinutila do toho jít, to ty ses nakonec chtěla přihlásit. Kvůli tobě jsem znovu začal hrát!“ Měl pravdu, samozřejmě. Ale na tom, že každý žijeme na jiné planetě, se nic nezměnilo. Nikdy jsem to nevnímala tak jasně. A drtilo mě, že on to nevidí.

„Tak to se omlouvám,“ rozhodila jsem ruce. „Omlouvám se, že jsem tě nutila do něčeho tak strašného,“ nakreslila jsem ve vzduchu uvozovky velké jako vrata. „Ale oba víme, že ty půjdeš na Juilliard i bez téhle pitomé frašky. A já…“ Rychle mi docházel dech. Ale to nevadilo. Teď už stačilo jen mávnout rukou a pokrčit rameny. Oba jsme věděli, jaká bude moje budoucnost. Postarám se o Alici, a potom, pokud mě Marcus neumlátí, taky o mámu.

Hrábla jsem pro bundu – musel se trochu odtáhnout, seděl mi na rukávu – a vyrazila jsem ke dveřím. Ještě než jsem vzala za kliku, zahlídla jsem v boxu jen kousek od našeho stolku povědomě dokonalé dlouhé vlasy a povědomě samolibý úsměv. Ani se ho nesnažila skrýt. Chtěla, abych ho viděla. Abych věděla, že to celé slyšela…

Venku jsem nasadila ostré tempo. Zahřívací. Filmová hrdinka by nejspíš běžela a její filmový hrdina by ji určitě dohnal po pár metrech. Já neběžela. Při mém štěstí bych si nejspíš vymkla kotník.

„Bello, počkej!“ A ani mě nepronásledoval můj hrdina. Rose zněla unaveně a naštvaně. Zastavila jsem se u výlohy malého papírnictví a natiskla se pod přístřešek nad vchodem. Voda z něj mi crčela na špičky bot. Napadlo mě, že kdyby tam stála Malloryová, k botám by se ta pitomá forkská dešťovka nedostala…

„Co blázníš, prosím tě?“ Rosalie se s nějakým schováváním neobtěžovala. Jako vždy se i tuhle nepříjemnost pokoušela prostě ignorovat. Navíc vypadala dobře i zmáčená.

Je na tom líp než já, napadlo mě. Všichni jsou na tom líp něž já… Pokolikáté za ten den se mi chtělo brečet? Vystrčila jsem hlavu do deště, abych další slzy zamaskovala.

„Kde je Alice?“ zeptala jsem se, jen abych nějak vyplnila najednou otravné ticho.

„Jasper ji přiveze. A taky by na ni dal pozor, kdybys…“

„Na to zapomeň,“ přerušila jsem ji. „Byla by v bezpečí jen mimo dům. A to Marcus nikdy nepřipustí, to přece víme obě.“ Každé slovo jsem na ni vyštěkla. Později mi došlo, že jen proto, abych ji vyprovokovala. Chtěla jsem se s ní o tom pohádat, chtěla jsem, aby mi moje argumenty vyvracela a nakonec vyvrátila. Aby mě nějak přesvědčila, že můžu jet s Edwardem do pitomého Seattlu a konečně se s ním v klidu a beze strachu pomilovat, pak vyhrát další kolo té stupidní soutěže a nakonec postoupit do idiotského finále, které nám zajistí šťastný život až na věky.

Ale Rose se jen trochu zaklonila, smotala si vlasy do uzlu a soustředěně z něj ždímala vodu.

„Slíbila jsem Emmettovi, že to zkusíme,“ řekla tónem, kterým se obvykle oznamuje, že někam přijdete o pět minut později. Nedívala se mi do očí. Pořád měla zakloněnou hlavu, déšť jí teď stékal přímo do obličeje a já pochopila, že nejsem jediná, kdo jím kamufluje slzy.

„Kdy?“ vykoktala jsem nesmyslně. Jako by na tom záleželo.

„O Díkůvzdání.“

„Cože? Ale to přece…“ Chtěla jsem říct, že to už přeci bylo, ale kousla jsem se do jazyka. Pokud mu to slíbila o Díkůvzdání, tak sama nejlíp ví, že už bylo. Nemusela jsem se ptát, jak to dopadlo. Ale Rose nejspíš potřebovala, aby se někdo zeptal. Zvedl se mi žaludek. Byla jsem tolik zabraná do vlastních a do Edwardových problémů, že jsem se na ni úplně vykašlala.

„Ach Rose…“ Couvla jsem zpátky pod stříšku, ale ještě předtím jsem ji popadla za rukáv a přitáhla si ji do náručí. Sesypala se. Vzlykala mi na rameni a muselo to vypadat komicky, protože byla o dost větší a silnější než já. Kdybych se neopírala o dveře toho krámku za námi, nejspíš bychom se svalily přímo na chodník. Hladila jsem ji po mokrých zádech a ona ze sebe zajíkavě vyrážela to, co ji už tolik dní tížilo a co mi nechtěla říct, dokud za sebou nebudu mít tu podělanou soutěž.

„Bylo to… den předtím… jeho máma jela na velký nákup… a táta… měl službu… Jasper byl s Alice v kině a…“

„Jo, já s Edwardem na poslední zkoušce u Petera,“ pomohla jsem jí.

„Zatáhl závěsy… zapálil svíčky… muzika…byl tak… něžný… já vím, že se chová jako kretén, ale… tehdy byl tak… a já to vážně chtěla, Bello, taky ho miluju, i když… tak moc jsem s tím bojovala… Hodiny mě jenom… líbal a… hladil... a pořád říkal, že je to… v pohodě, že to můžem… dokončit… jindy… ale já vím… že… Nezvládla jsem ani podprsenku, Bello, ani pitomou podprsenku!“ zakvílela zoufale. „Copak budu do smrti spát jen s hajzly, co mě při tom svážou a budou mi u toho nadávat?“

Blekotala jsem něco o tom, že až se zbavíme toho hlavního hajzla Marcuse, najmeme si nejlepší terapeutku, která nás dá dohromady, ale měla jsem pocit, že mě Rose nevnímá. Potřebovala se jen vybrečet. Byly jsme zvyklé držet se navzájem a já ji v poslední době opustila. Objala jsem ji pevněji.

„Jsem zpátky, Rose, to bude dobrý. Jako za starých časů. Postaráme se o sebe. Chlapi si na nás prostě musí ještě pár let počkat,“ zmohla jsem se na křečovité uchechtnutí.

Trochu se odtáhla. Oči jí ještě pořád plavaly, ale i tak jsem v nich zachytila podezřívavý výraz.

„Co tím jako chceš říct? Že se s Edwardem rozejdeš?“ Nečekala na mou odpověď. „Tak na to zapomeň. Ti dva pitomci jsou naše záchrana. Nevím jak ty, ale já si jsem díky Emmovi jistá, že ten parchant Marcus na mě už nešáhne. Nikdy mě nenapadlo, že když se zlobíš, může to z tebe udělat vážně silného člověka, Bello. A já se tak zlobím, že se to nedá ani popsat.“ Popadla mě za ramena. Bože, vážně měla sílu. „Takže na ty pitomosti zapomeň. Teď už nejsme samy, chápeš to? Nenechají nás v tom.“

A jako by chtěli podpořit její slova, ozvalo se jí za zády dvojí zatroubení.

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

matysekmj

26)  matysekmj (23.01.2014 08:31)

Ach..., tak to j krása, tuhle písničku miluju A tento kousek je lepší než originál, protože sem prostě víc patří
Poznámka v deníčku Alice, Rose a její čas... Jejích víra, že jim opravdu pomůže.... Je toho tolik.
Ale jako obyčejně, jak to umíš jen ty, jsme zase vyděšená. Proč jsi to napsala???
Později jsem se právě k tomuhle momentu v myšlenkách vracel nejčastěji. Měl jsem udělat něco, aby to trvalo dýl. Aby to trvalo navždy.
Ale neudělal jsem vůbec nic.

Lenka

25)  Lenka (19.01.2014 14:51)

Moc krásné.

ambra

24)  ambra (09.01.2014 18:30)

Alex, ty jsi miláček .
Berunky, dnes snad další .

23)  Alex (09.01.2014 11:06)

Ambro, tak nádherné. Mám husí kůži snad všude. Rose je báječná a Belle určitě pomohla. A písnička vybraná dokonale, jak jinak. Díky moc.

ambra

22)  ambra (08.01.2014 13:01)

emi, háčky jsou má posedlost . Děkuju
gucciku, ty jsi trdlo . Jaká omluva? Jsem šťastná, že to čteš
danje, nutně jsem potřebovala napsat si sympatickou Rose, jsem moc ráda, že ji máte rádi;) . Děkuju

21)  danje (07.01.2014 08:39)

Díky za bojovnici Rosalie .

gucci

20)  gucci (06.01.2014 23:25)

Ambruško moje ....netrpělivě vyhlížím každý díl...ano jsem tak hrozná,že nejsme schopná nikdy zanechat ani písmenko...neb tyto řádky čtu vždy až v mobilu...takže vím, že omluvu nepřijmeš, ale já zbožňuji je a Tebe....a klepu se u každé kapitolky, kdy to ticho před uragánovou bouří skončí...

emam

19)  emam (05.01.2014 21:27)

Najednou tolik naděje. Snad v tom nebudou nějaké další háčky

ambra

18)  ambra (05.01.2014 17:45)

Snejinko, děkuju, taky se moc těším, doufám, že dnes aspoň začnu

17)  Sneja (05.01.2014 16:40)

Strašne sa teším na Seattle! Teda ak sa niečo nepokašle, čo je dosť možné...Ty im to veľmi neuľahčíš, však?
Prajem ti nápaditú múzu a rýchlu ruku pri písaní, nech tu máme dalšie riadky čo najskôr! A ako vždy ti patrí veľká poklona

ambra

16)  ambra (05.01.2014 12:20)

Ančí, všechny ne . Děkuju!
Kate, song mi dal zabrat, jsem ráda, že jsem se ti trefila do vkusu. Moc děkuju!
Leni, opravdu ani zdaleka . Děkuju za věrnou přízeň
BabčaS děkuju!
Fanny, moc děkuju!
lee, díky za tu úžasnou jízdu!
DopeStars, děkuji!
Linfe, ty mi teda dáváš . Máš pravdu, to podstatné jsme si řekly mimo, ale stejně jsem šťastná, že jsem tě u tohohle cancu udržela už dvacet kapitol. Děkuju!!!
Marcelko, to já děkuju!
nicky, ve tři ráno? Ty sis taky o prázdninách přehodila režim? Děkuju!
Katuško, tak ráda bych z něj toho zachránce udělala...:( Děkuju
lumičku, muž mi nakoukl přes rameno, zrovna když jsem četla tvůj koment - zachytil začátek. Ten výraz byl k nezaplacení . Děkuju!
El, krásně jsi vyhmátla, co i pro mě bylo nejdůležitější;) Děkuju!
Ivanko, ty o nich přemýšlíš tak moc, až se trochu klepu, kdy mi přijdeš na hromadu nelogičností . Kecám, mám radost, samože, jen mě mučí, že ty nepíšeš...:'-( Děkuju!
haničko, majetek, to je tak přesné!!! Děkuju
Berunky, díky moc, že jste to se mnou ještě nevzdaly, ale jak už jsem psala, ty všední dny snad budou pro psaní příznivější (relax mi asi prospěl, zase se na psaní těším;) ). Opatrujte se v novém roce!!!

15)   (04.01.2014 20:34)

Co říct??? Že věřím, že nebudou samy, že konečně nebudou na ten srab samy???
Jak já bych tomu chtěla věřit....už jen proto, že každý by si přál, být takto milován
Ale podvědomí mě varuje, že Marcus nemá založené ruce a už vůbec není slepý...a svůj majetek ....no, minimálně si na něj dělá nárok....brutální a hnusný. Vyvedeš mě z omylu?

Ivana

14)  Ivana (04.01.2014 17:56)

A jeje, hrádza sa pretrhla. Emócie vyplávali na povrch. Nejako som to čakala. Muselo to prísť. Bella bola pridlho silná. Raz sa musela zosypať. Musela pochopiť...
Mne osobne sa kapitole veľmi páčila. Bolo v nej znovu – ako je u teba zvykom – všetko, čo čitateľ potrebuje, aby netrpezlivo očakával ďalšiu časť.
Výber hudby perfektný. Hrá mi tá pesnička dookola, aj po dočítaní.
Mám strašne rada Rose. Nejako ma vždy osloví tá jej akoby chladná krása, za ktorou je ukrytého tak veľa. Úprimne dúfam, že s Emmettom zvládne všetko. Vyzerá to tak, že on sa je ochotný naozaj snažiť.
Jasper a Alice... to je láska tak mystická, že by bol hriech, ak by niekde nebola... presne taká dokonalá, ako ju ty popisuješ.
A Edward a Bella... tí to svojim spôsobom budú mať najťažšie. Veď je to vlastne ich príbeh. Ďakujem zaň. Som zvedavá, ako ich výlet dopadne a či sa vôbec uskutoční. Marcus asi nebude odviazaný z toho nápadu.

13)  El (04.01.2014 13:48)

"Chtěla bych, aby mě jednou někdo miloval tak, jako miluje Edward Bellu." Tahle věta mi vynesla do nebes, kdo by nechtěl? Ale ten pád z nebes bolel, opravdu doufám, že Rose jí to dost vysvětlila Rozhodně Belle můžu potvrdit, že vliv nadprůměrného IQ a prožitých traumat má vliv na sebevědomí a to má zase vliv na žárlivost ;) Ale ona je mnohem lepší než Lauren! Děkuju, že sis na nás zase našla čas A z téhle věty mě pořád ještě mrazí v morku kostí! "Později jsem se právě k tomuhle momentu v myšlenkách vracel nejčastěji. Měl jsem udělat něco, aby to trvalo dýl. Aby to trvalo navždy." :'-(

12)  lumikk (04.01.2014 10:34)

Jsi užasná! Jsi báječná! Jsi trochu krutá, přiznávám. Ale tohle je naprosto skvělá emocema nabitá kapitola.
Rosalie je strašně fajn holka
Už se těším na další. A děkuju za tuhle

SestraTwilly

11)  SestraTwilly (03.01.2014 23:23)

Chúďa Bella nemá to ľahké...ale ani Rose. Len nech sa nerozchádza s Edwardom,lebo tiež si myslím,že ak im niekto pomôže a môže pomôcť,tak je to on.
Som zvedavá,ako to všetko ešte zamotáš Maruška... :)

10)  nicky21 (03.01.2014 16:15)

Sakra JO! Tohle mi tolik chybělo! Ty nikdy nezklameš! Když jsem si šla dnes ve tři ráno lehnout, sotva jsem udržela oči, ale musela jsem se mrknout jestli je tu nejaká novinka a když jsem viděla tuhle kapitolku, tak ani pozdní hodina a jen jedno pootevřené oko nezabránilo mojí nedočkavosti si jí přečíst!

Zase skvělý výkon! Nevím co k tomu ještě dodat Těším se na další

Marcelle

9)  Marcelle (03.01.2014 14:34)

"Ti dva pitomci jsou nase zachrana." Konecne jim to doslo. Dekuju, Marusko, za dalsi nadeji.

Linfe

8)  Linfe (03.01.2014 13:17)

Tak si říkám, že s novým rokem by mohl přijít i první komentář, ne? Takže tedy...celou tuhle povídku zůstávám prozatím na FF neviděna, ale to NIJAK neznamená, že nestojí za komentář. Naopak, ona za něj stojí a stojí i za víc, než jen za jeden na jednu kapitolu, problém je v tom, když se z obyčejných věcí stávají věci téměř osobní. To pak totiž obyčejná slova, která se sice dají změnit na neobyčejná, prostě nestačí. Vím, co stálo za napsáním této povídky a někdy mě občas překvapuje, kam až tvá mysl zabředne, aby se ti to zdálo dostatečně hluboko a uveřitelné v souvislosti s chováním a jednáním tvých postav. Někdy u tebe musí být dost "temno". Přiznávám, že bych snesla i poloviční dávku. Na druhou stranu mám pocit, že i kdybys psala o tom, jak pejsek s kočičkou vařili dort, stejně bychom i z pejskovi obyčejné věty o tom, že tam má dát ještě děravou ponožku, bezpečně poznali jeho hloubku cítů ke kočičce. Tak ti přeju, aby ti ta písmenka plynula i nadále stejně hladce, i když si teď zrovna myslíš spíše něco o tuhém boji, a nám přeju, aby se tahle povídka zařadila na seznam dokončený. Mám tohohle Edwarda s Bellou moc ráda, i když se musím přiznat, že je jako Edwarda a Bellu nevnímám. Na to je ten příběh až moc temný. Ale už jsem si zvykla filtrovat jména. Pro mě už to totiž dávno není jen fanfiction . Přeji ti v novém roce 2014 jen to nejlepší, Maruško!

DopeStars

7)  DopeStars (03.01.2014 11:47)

Dokonalé!!!!

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek