Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robsten2013.jpg

První den ve škole je prostě divný.

 

 

 

15+

 

Bella


Den začal příšerně. Otevřela jsem oči do dalšího beznadějně zamračeného rána a první věc, kterou jsem spatřila, bylo malé třpytivé cosi pohupující se jen kousek nad mým obličejem. Někdo to pověsil na Alicinu noční lampičku. Stála teď na stolku u mé postele; u Aliciny už na noční stolek nezbývalo místo. Žaludek se mi zkroutil, jako by to moje tělo vědělo dřív než můj mozek. Pomalu jsem zvedla ruku a opatrně to sundala.

Nic cenného. Tenký řetízek a kousek zašlého stříbra. Maličký tygřík se žlutými kamínky místo očí. Byla jsem si naprosto jistá, že ho máma měla na krku, když ji odváděli z domu. Další Marcusovo varování. Věděla jsem, že se to co nevidět stane; od našeho příjezdu do Forks jsem se mu vyhýbala. Hledala jsem si výmluvy, kličkovala po domě jako úhoř pokaždé, když jsem zaslechla jeho těžké kroky.

Právě mu došla trpělivost. Přišel v noci do naší ložnice a připravil mi tohle báječné překvapení. A já ho neslyšela. Co kdyby se rozhodl, že tentokrát si odvede Alici? Dokázala by se mu vytrhnout na dost dlouho, aby do mě strčila a vzbudila mě?

Zkusila jsem polknout. Malá připomínka dalším životním funkcím, že by se měly vrátit ke své práci. Natáhla jsem se a zvedla z podlahy pomačkané džíny. Strčila jsem řetízek do kapsy. Nahmatala jsem přitom peníze, které jsem ušetřila díky Edwardově štědrosti. Trochu mi to zlepšilo náladu. Alice si bude moct koupit oběd.

Rosalie stála před oknem a rozčesávala si vlasy. Ještě pořád byla bledá, ještě pořád se na mě zlobila, i když by to nikdy nepřiznala. Zlobit se na mě otevřeně by znamenalo, že se jí v tomhle prašivým baráku skutečně děje něco strašného. A to si Rose odmítala připustit. Včera jsem se zdržela. Nejdřív ta pitomá čokoláda, potom Edward. Když jeho auto konečně zmizelo v zatáčce, přeběhla jsem silnici. Pak mě čekalo ještě skoro pět set metrů. Nikdy bych nepřipustila, aby viděl, v čem žiju. Našla jsem Alici schoulenou v rohu pokoje. Zase tloukla hlavou o stěnu. Když s ní v takové situaci nebyla Rosalie, mohla být jen na jediném místě.

O půl hodiny později zaskřípala vrata dílny. Rose proklouzla rovnou do koupelny. Do pokoje se vrátila s vlhkými vlasy, oteklými rty a úplně prázdnýma očima. Už jsem se nepokoušela utěšit ji. Každá jsme s tím bojovala po svém. Ona tak, že to popírala. V Phoenixu její tělocvikářka poznala, že s ní není něco v pořádku. Velmi opatrně se jí na to zkusila zeptat. Na pohled, který jí Rose věnovala, nejspíš nikdy nezapomene.

Den dva a dá se zase do pořádku. Až do příště…

Nahlas jí zakručelo v břiše. Večer jsme se podělily o zbytek špaget a jednu čokoládovou tyčinku. Teď jsme obě litovaly, že jsme si ji nenechaly k snídani. Pár krajíčků chleba, který jsem ukořistila v sobotu, když Heidi na dvě hodiny zapomněla zamknout ledničku, jsme automaticky schovávaly pro Alici. Mohl by vystačit na dva tři dny. A zbyly mi peníze, nejspíš koupím sklenici burákového másla.

Potřebovala jsem práci. Nutně. Co nejrychleji. V Phoenixu se vždycky něco našlo. V případě nouze stačilo počkat, až Marcus usne a zaběhnout na noc do supermarketu. Pár drobných a spousta prošlého jídla zadarmo. Forks se zdál beznadějný po všech stránkách.

Vzpomněla jsem si na Edwardovu poznámku o autě. Nikdy jsem žádné neměla. Paradoxně ale bylo snazší přežít bez něj ve velkém městě. Tady, bez veřejné dopravy, se všechno zdálo nemožně daleko. Budeme podezřelí. Nápadní, i když si dám příště pozor a nenechám se chytit při obstarávání něčeho dobrého pro Alici.

Potřebuju práci.

„Bello?“ Rose mě sledovala s povytaženým obočím. I tenhle výraz jí slušel. Pamatovala jsem si, když ji Heidi přivezla. Měla jsem pocit, že ta zlatovlasá dívka s dokonalou postavou musí být z jiné planety. Sobecky jsem zadoufala, že když tu bude ona, dá mi Marcus pokoj. Jak bych ho ještě mohla zajímat, když bude mít k dispozici tohohle anděla? Mýlila jsem se. Jako obvykle. Ještě ten večer mi Marcus oznámil, že zůstanu jeho holka pro všední dny. Rose si bude šetřit. A včera byla neděle…

Na její pobídnutí jsem reagovala jen omluvným povzdechem. Měly jsme zpoždění. Z krabice, ve které jsem skladovala svoje a Alicino čisté oblečení, jsem vylovila černé tričko. Nad zbytkem jsem zaváhala, ale nakonec jsem sebrala z podlahy včerejší džíny. Vklouzla jsem do koupelny. Před zrcadlem jsem stála jen ze zvyku. Vlastně tam nebylo dost místa, abych stála jinde. Když jsem si přetahovala přes hlavu seprané spací tričko, koutkem oka jsem zahlédla, jak se šelma na mých zádech spokojeně protáhla. „Ahoj,“ pozdravila jsem ji tiše.

Za pět minut jsem byla zpátky v pokoji. Alice stále seděla na posteli a mžourala před sebe. Jemně jsem ji zvedla za loket a postrčila ji ke koupelně. Než se vrátila, připravila jsem i jí čisté a celkem slušné oblečení.

Z domu jsme všechny tři vyklouzly před sedmou a nasadily ostré tempo směrem ke škole. Když jsme ji měly na dohled, minulo nás Marcusovo auto. Jessica nás viděla, ale v její tváři se nepohnul ani sval. Nic nenaznačovalo, že nás zná.

„Coura,“ odfrkla si Rosalie potichu. Strčila jsem do ní loktem. Alice k nám zvedla vyplašené oči.

„To je v pohodě, zlatíčko,“ usmála jsem se na ni. „Rosalie je naštvaná, protože zase začala škola. Ale znáš ji. Stačí pár pozvání na rande a smíří se s tím.“ A mohla by to být pravda. V nějaké jiné dimenzi. Jak jsme se blížily ke škole, drtivá většina pohledů po Alici a po mně jen sklouzla a zastavila se na Rosalii. Ostrá chůze jí vybarvila tváře do neskutečného růžového odstínu. Chladem jí trochu slzely oči, takže se zdály ještě zářivější. Automaticky -  už dávno jsem zjistila, že ji za to nemůžu odsuzovat, byla to její přirozenost – se lehounce zhoupla v bocích a pohodila vlasy.

A pak mě znovu zamrazilo. Tady neutajíme, kde bydlíme. Jak dlouho potrvá, než některý z těch nažhavených kluků sebere odvahu a pod nějakou pitomou záminkou zazvoní a zeptá se, jestli je Rosalie doma?

Zbývalo nám pár metrů, než vstoupíme do budovy a necháme se pohltit iluzí o tom, že náš život je normální. Pak někdo za našimi zády příliš ostře vybral zatáčku ke školnímu parkovišti. Ostré dupnutí na brzdy. Kousla jsem se do rtu, abych ovládla úsměv. Nenápadně jsem se zaklonila a dovolila kapuce, aby mi sklouzla z hlavy. Rosalie se ke mně prudce obrátila. Docela dobře se mi dařilo ignorovat šok v jejích očích. Byla jsem příliš soustředěná na to, abych nás zpomalila dřív, než se ozve povědomé bouchnutí těžkých dveří.

 

 

Edward


Od chvíle, kdy ráno otevřel oči, Emmett hlasitě proklínal americké školství. Jasper se mu smířlivě snažil vysvětlit, že náš systém školní docházky je starý několik století, dokonce se do toho zamotal a dostal až ke starým Řekům, ale s Emmettem to nehnulo.

„Mně je to jedno, Jazzi, klidně budu nadávat na Řeky, jen když konečně někdo rozhodne, že prázdniny budou trvat deset měsíců a škola dva,“ vrčel.

Jako obvykle jsem byl v kuchyni první, srkal jsem kafe a sledoval Esme, jak s profesionální zručností krájí na tenké plátky rostbíf do sendvičů, které nám měly zpříjemnit první poprázdninový oběd ve škole.

„Dohlídni na něj, ano?“ požádala mě tiše. Málem jsem se udusil svou skvělou kávou. Nějaká nová taktika? Já mám dohlížet na Emmetta? Jeho průšvihy se omezovaly na občasné silnější slovo. Taky trochu válčil s francouzštinou a společenskými vědami, ale za skutečný zdroj trablů jsem v rodině vždycky platil já.

„Zdá se mi, že má poněkud opožděný nástup puberty,“ zamrkala na mě, jako by svou žádost chtěla dodatečně vysvětlit. Nevymlouval jsem jí to, i když Emmettovu pubertu bezpochyby odstartovala už před třemi lety jedna z našich pomocnic v domácnosti. Kdyby to matka věděla, bez zaváhání by jí prokousla krk.

Taky jsem neměl nejlepší náladu. Naše drahá dvojčata si v půlce prázdnin rozmlátila auto a na mě bylo, abych je několik příštích týdnů vozil do školy. Navíc jsem ještě pořád – nebo už zase? - myslel na Bellu a její kovový kroužek ve rtu a užíral se zásadní otázkou, jestli dorazí na úžasnou místní střední. Zároveň jsem si jasně uvědomoval, že nějaké mé části by se ulevilo, kdyby se to nestalo.

Samozřejmě jsme dorazili poslední. Náš citlivý chlapec to ve finále nezvládnul a těsně před nástupem do auta nám oznámil, že musí nechat snídani doma. Nezjišťoval jsem, kterým koncem to provede.

Možná bych si jí nevšiml, ale těsně před tím, než začala stoupat po schodech k hlavnímu vchodu, jí sklouzla z hlavy kapuce. Kombinace růžové a zelené byla nepřehlédnutelná.

„No to mě poser,“ zasyknul Emmett. Jasper vedle něj nespokojeně heknul. Můj sportovnější způsob řízení stav jeho žaludku nijak zásadně nevylepšil. Málem jsem se ohradil, že já ji viděl první, ale když jsem sledoval Emmův pohled, bylo jasné, že jako obvykle zabral na jiné barvy než já. Objekt jeho zájmu byl blonďatý a prsatý a celý takový… pastelový. Tak si to užij, popřál jsem mu v duchu. Vyrazil jako sledovací pes, kterému právě strčili pod nos hodně čerstvou pachovou stopu.

Bella si našeho příjezdu nejspíš nevšimla. Stálo mě hodně přemáhání, abych se neztrapňoval jako Emmett a nerozběhl se za ní.

„A hele, Scarlet,“ vypadlo ze mě místo toho. Naštěstí to znělo dost uvolněně. Teda pro případ, že by to ještě zaslechla.

Zaslechla. Poznal jsem to podle malého výpadku v rytmu její chůze. Doufal jsem, že najednou skloněná hlava znamená, že nechce, aby někdo viděl její úsměv. Až v tu chvíli jsem postřehl, že není sama. Ta blonďatá nádhera něco cedila skrz zářivě bílý chrup přímo k ní. Mezi nimi šlapalo nějaké nakrátko ostříhané tmavovlasé děcko. Střídavě vrhalo pohledy na jednu a pak na druhou. Obě ji ochranitelsky objímaly kolem ramen.

V tu chvíli se k nim probojoval Emmett. Neslyšel jsem, co říká, ale blondýna ho úplně ignorovala. Na Bellu jsem v tu chvíli přes něj neviděl.

Zbavily se ho dřív, než jsme k nim s Jasperem stihli dojít. Zmizely v budově a my museli Emmettovi poskytnout první emocionální pomoc. Nezdálo se ale, že by ho opustilo odhodlání.

Měl jsem s ní hned první hodinu. Na laborky dorazila poslední. Opakoval jsem ročník, takže jsem lidi ve třídě moc dobře neznal. Seděl jsem sám a ona ani nepředstírala, že by se chtěla posadit k někomu jinému.

Vklouzla do lavice a pozdravila mě nejistým úsměvem. „Už jen Bella, prosím,“ zašeptala. „Nerada bych, aby mi Scarlet zůstala na krku.“

„Nemůžu ti to slíbit,“ pokrčil jsem rameny. Protočila oči a sesunula se na židli tak, jako by se nechystala použít ani učebnici, ani sešit. Kapuca jí zakrývala půlku obličeje, což mě pekelně štvalo.

Pan Banner nás pozdravil jen letmo, jako bychom se vrátili po víkendu.

Soustředěně se začetl do nějakých papírů. Vyhledal mě pohledem. „Ještě jsme neměli tu čest, pane Cullene, ale něco jsem samozřejmě zaslechl.“ Kdo taky ne. „Doufám, že si nebudeme vzájemně ztrpčovat život.“ Málem jsem mu řekl to, co před minutou Belle, ale vzpomněl jsem si na Esmein utrápený výraz, přemohl se a úslužně přikývnul.

„Pokusím se nelézt vám na nervy, pane.“ Třída zašuměla potlačovaným smíchem. Bella se ani nepohnula. Pak mi došlo, že v tu chvíli už tušila, kdo bude na řadě s představováním.

„Slečna Swanová?“ Banner se zadíval na opačný konec třídy.

„Já jsem Jessica Stanleyová,“ ohradila se nějaká nevýrazná holka v krajní řadě.

„Aha, omlouvám se.“ Zalistoval v papírech. „Vy jste… sestry?“

„Ne!“ vyhrkly obě současně. Bella tak hlasitě, až jsem vedle ní nadskočil. Banner ji konečně zaregistroval a dvě vteřiny to vypadalo, že nevěří tomu, co vidí.

„Slečna Swanová?“ ujistil se ještě. Jen přikývla. „Chodila jste na North High?“ V jeho hlase zazněla posvátná úcta. Okamžitě jsem vylovil telefon a začal pátrat.

„Přátelé, letos by se naše hodiny mohly dostat na poněkud jinou úroveň. Slečna Swanová patří mezi mimořádně nadané studenty. Jsem si jistý, že i pro ostatní nastaví laťku hodně vysoko.“ Zvuk, který vydala třída teď, neměl s předchozím veselím nic společného. Banner se zachoval jako kretén. Ostatní ji budou nenávidět od prvního okamžiku.

Naskočila mi stránka s ozdobným záhlavím North High School Phoenix. Jasně. Škola pro mimořádně talentované děti. Možnost absolvování dvou ročníků během jednoho školního roku. Vstupenka na prestižní univerzity. Stipendia pro děti ze sociálně slabých rodin. Aha. To by vysvětlovalo ten… nepoměr.

Bella mrkla na telefon v mých rukách. Ušklíbla se. „Jo, lehce geniální socka, agente E.“

Během hodiny si zapsala asi tak procento z toho, co se nám Bannner pokoušel vnutit jako minimální nutný zápis. Navíc vypadala, že se v myšlenkách toulá hodně daleko od forkské učebny biologie. Přesto, když se jí učitel na konci hodiny zeptal na něco, co podle mě skoro jistě přesahovalo osnovy pro třetí ročník, bez zaváhání mu odpověděla tónem, jakým si člověk v obchodě opakuje nákupní seznam. Banner se samým nadšením málem udělal.

Zazvonilo. Bella se zatvářila mírně znechuceně. To mě nemohlo odradit.

„Uvidíme se na obědě?“ Otazník na konci jsem skoro vynechal.

Kousla se do rtu. Do té části s kroužkem. Už teď mi bylo jasné, co mi bude lítat před očima celý večer.

„Asi ne. Musím se postarat o sestru. A taky… nejraději jím sama. Někde mimo davy,“ pokrčila rameny a uhnula pohledem. Balila si věci. Její zápěstí vypadala jako zlomená párátka.

Nic jsem neřekl. Měl jsem tři hodny na to, abych vymyslel, jak do ní nacpat něco z té hromady jídla, kterou mi sebou vnutila Esme. Nepochyboval jsem, že i géniové potřebují víc než jen duševní potravu.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

matysekmj

18)  matysekmj (22.01.2014 11:10)

Maruško, Maruško, co nám to zase děláš chudinky holky. A to to teprve začíná. Edward mě vždycky pobaví a teď si bude Bellu ještě vykrmovat, jak sladké.

leelee

17)  leelee (03.01.2014 00:40)

Snídani nechal doma chudák
Dělení se o svačiku je pomalu středoškolská praxe :D
Q

Rowana

16)  Rowana (28.09.2013 13:01)

"Pěkně" se to vybarvuje. Jsem zvědavá jak opice a napnutá jak struna. Ale vzhledem k náznakům si nejsem jistá, zda budu mít dost silné nervy (a jiné orgány), abych to zvládla číst.

ambra

15)  ambra (23.09.2013 17:08)

Dnes.

Marcelle

14)  Marcelle (23.09.2013 09:41)

Zase mě bolí srdce a to ses ještě pořádně nerozjela

Nosska

13)  Nosska (22.09.2013 22:05)

Mám příliš mnoho otázek, které však zatím nebudu vytahovat...
Nádhernej díl, trnula jsem, zasmála jsem se a poslední odstavec skvěle pohladil po duši Držím Edwardovi palce, ať se mu to podaří

Silvaren

12)  Silvaren (22.09.2013 21:16)

Já věděla, že to bude bolet:'-(, vždycky mě ale dostane, když to dokážeš vyjádřit dvěma větami. A vím, že jim to neusnadníš ani do budoucna, ale mysli trochu na můj zdravý rozum, až je protáhneš údolím smrti, ju? Nebo už tam byli?
Když jsem teď poznala Edwardovy bratry, je mi ještě sympatičtější, chudák.

emam

11)  emam (22.09.2013 20:46)

Drama, já to věděla

Fanny

10)  Fanny (22.09.2013 20:26)

Co to? Koukám na to s otevřenou pusou a zároveň mám husí kůži. Tohle nebude jednoduchý příběh. I kdyby jen proto, že její život je všechno jen ne hezký a jednoduchý.

Anna43474

9)  Anna43474 (22.09.2013 19:41)

Mám studené ruce.... Hádej z čeho.
Děláš si ze mě legraci?? :( Cos jim to, sakra, udělala?

Kitsune

8)  Kitsune (22.09.2013 19:38)

Velice zajímavý příběh, těším se na pokračování :)

Gabbe

7)  Gabbe (22.09.2013 17:45)

6)  Seb (22.09.2013 16:46)

Suprová, i když dost drsná kapitola, no snad to bude brzy lepší, nikdo si nezaslouží takhle žít.

Ivana

5)  Ivana (22.09.2013 15:48)

Hneď mi srdce poskočilo, keď som zbadala novú kapitolku. A potom sa pri čítaní schúlilo do kúta a odmietalo vyliezť. :( Ja som to nejako tušila už pri prvej kapitole, ale teraz je už úplne jasné, čo sa v Bellinej rodine deje. Sakra, to toho Marcusa ešte niekto nenakopal do zadku? Dobrovoľne sa hlásim. Chúďa Bella, chúďa Rose a... Alice... tak to neviem, čo si mám myslieť. Podľa náznakov, akoby sa tomu zatiaľ vyhla, ale... nespráva sa tak. Ja viem, nemôžeš na nás všetko vybaliť hneď.

Edwardov pohľad. No ten priznám sa (trošku sa aj hanbím po tom Bellinom), ale pobavil. Ty vieš proste prehodiť výhybku a vlak sa zrazu uberá úplne iným smerom. To obdivujem, keď v dvoch rôznych pohľadoch sú cítiť dvaja rozdielni ľudia a ty to vždy podáš s takým nadhľadom.
Nedá mi nevystihnúť vetičky, ktoré mi spôsobili priblblý úsmev na tvári:
Banner se samým nadšením málem udělal.
... že musí nechat snídani doma. Nezjišťoval jsem, kterým koncem to provede. :D :D :D
A mnohé iné. Ale Bella ako génius teda značne prekvapila. A Jessica... nejako mi až teraz došlo, že je niekde v Bellinom veku. Pôvodne som si myslela, že je to nejaká macocha alebo niečo také. Čo je to zač? Že by Marcusove vlastné dieťa? Preto sa vozí autom, kým tie tri chudinky musia pešo? Tá rodina sa mi vôbec nepáči.. Dopekla s ňou. A Heidi? To bude asi tá macocha, čo zamyká chladničku. Tá sa mi mimochodom tiež nepáči a to o nej ešte nebola poriadna zmienka.
Krásna kapitola. Veľmi sa teším na ďalšiu. Rovnako ako na tvoju druhú poviedku. Ehm, Violet by to tiež chcelo.

DopeStars

4)  DopeStars (22.09.2013 13:53)

Tak toto je riadne krutý život. Tých dievčat mi je ľúto :(
Avšak napriek tomu - perfektná kapitola

Janebka

3)  Janebka (22.09.2013 12:30)

Dobrou chuť!!!
Ty bláho, ambří, chceš mě zabít hned druhým dílem? Cos to Belle provedla? Chudinka malá, vždyť to je jak pomsta bohů!!! Jsem netušila, že když se dám po tak dlouhé době konečně ke čtení, budu u toho chtít použít svýho oblíbence klavounka! ;)
Ambřičko, jsi nezmar!
A i přesto, cos Belle připravila Tě myluju! :p Těším se na další zdrcující písmenka, kterými mě budeš chtít připravit o již i tak odcházející rozum. Krásné, citový masakr při obědě, dokážeš naservírovat jenom Ty!!! Těším se!!!
Děkuji!!!

Kate

2)  Kate (22.09.2013 12:23)

Chudák Alice a vlastně všechny 3 holky. :( Co je ten Markus zač? Doufám, že se jich Cullenovi zastanou. Moc krásné, ale smutné, těším se na další, Ambro.

SestraTwilly

1)  SestraTwilly (22.09.2013 11:10)

Ambra,ty čarodejnica jedna,namiesto varenia obeda tu
čítam tvoju poviedku...
Výborná pov. Krásne si ich podelila,dievčatá patria k Belle
chalani k Edwardovi. Tento E.je asi pekné číslo,no a Bella. .
dosť ma z toho mrazí,čo všetko asi musela prežiť. A čo je
preboha zač ten Marcus,vyzerá byť dobrá sviňa..
Ambra,chytila si ma...super.;) :)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek