Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robsten2013.jpg

Au au au...

 

 

15+

 

Bella


Marcusův Cherokee páchl jako jeho majitel.

Potem, žvýkacím tabákem a pizzou s extra sýrem a česnekem.

Jessica jako by nic z toho nevnímala. Nebo si možná jen zvykla. Byl tohle důvod, proč s Marcusem vycházela? Dokázala si na hnus ve svém životě zvyknout? Sama jsem věděla nejlíp, že pud sebezáchovy je zákeřná mrcha a že si člověk pod jeho vlivem odpustí ledacos, včetně hrdosti, a smíří se s ledasčím. U Jessicy ale moje teorie selhávala. Nikdy nevypadala jen smířeně. Znala jsem ji naštvanou, jízlivou, otrávenou a zákeřnou, ale nejčastěji jednoznačně… spokojenou.

Dívala jsem se na ni, jak naučenými pohyby otáčí pro ni příliš velkým volantem, jak cení zuby a drtí mezi nimi žvýkačku, jak si sem tam pro sebe zabrouká útržek nového vlezlého hitu Robina Thicka.

Po milionté mě napadlo, co asi prožila, že jí to, co má teď, připadá jako výhra.

„Co plánuješ po škole?“ nadhodila jsem ledabyle.

Vrhla po mně šokovaný a lehce znechucený pohled. Na moje otázky téměř nikdy neodpovídala, a tak jsem si dávno odvykla nějaké jí pokládat. Teď jsem jednu vyslovila, a jako by to nestačilo, byla osobní. Mimoděk jsem se trochu přikrčila.

„Myslíš potom, co mi konečně vypadnete ze života? Ty a ta blonďatá coura Rosalie?“ upřesnila pro případ, že bych snad nepochopila, co znamená to množné číslo.

„Nešly jsme k němu dobrovolně,“ odpověděla jsem klidně. Nechtěla jsem se s ní hádat. Ona nebyla můj skutečný nepřítel.

Sevřela volant, až jí zbělely klouby na prstech. „To ta pitomá kráva Heidi. Žárlila na mě. Chtěla se mi pomstít. A teď jí nezbejvá, než si definitivně naložit mozek do lihu, protože druhá možnost je, že by se z toho zcvokla.“ Jízlivá Jess byla zpátky.

Ale ani Heidi nebyla můj skutečný nepřítel. A rozhodně ne hlavní starost. „Alice je mladší, Jess, neodejde s námi,“ připomněla jsem jí opatrně to důležité.

Další pohled zabiják. Už jsem se neměla kam sesouvat, takže jsem se pro změnu vytáhla do vzpřímené pozice, narovnala jsem ramena a vrhla na Jessicu bojovný pohled. Překvapeně zamrkala.

„Dokážeš ji ochránit? Protože přesně tohle celou dobu s Rose děláme.“ Samozřejmě to věděla, ale díky narovnaným ramenům – a možná taky díky té černé věci za skříňkou ve vstupní chodbě – se nečekaně objevilo něco, co jsem si myslela, že už dávno nemám. Odvaha. I když zatím stačila jen na to, abych ryla do Jessicy, ten pocit se mi víc než jen líbil. Užívala jsem si ho.

„Kdo by chtěl šukat takovou… takový děcko!“ vyjekla a hystericky se uchechtla. Na tvářích se jí objevily první malé rudé skvrnky. Neklamný důkaz, že se od jízlivosti přesouvá k rozzuřenosti.

„Marcus,“ ujistila jsem ji chladně. „Obě víme, že se mu líbí Roseino tělo. Občas. Ve skutečnosti se mu ale mnohem víc líbíme my dvě,“ zadívala jsem se významně na Jessičin chlapecký hrudník. Přitáhla si lokty k tělu, jako by se za nimi mohla schovat. Všimla jsem si, jak jí několikrát za sebou poskočil ohryzek. Polykala všechna slova, kterými mi chtěla vyvrátit, co jsem právě řekla. Polykala je, protože nebyla dost dobrá na to, aby popřela pravdu.

Naklonila jsem se k ní. „Věř mi, že jestli někoho doopravdy chce, pak je to Alice. Rosalii chtěl ponížit, mě zlomit a tebe odstavit. Ale touží jen po ní. A víš to stejně dobře jako já.“ Znovu jsem se opřela o starým potem zhrublou kůži sedadla. „Takže se musím znovu zeptat: Jak ji hodláš ochránit, až Rose a já vypadneme?“

Už neřekla ani slovo. Nepřekvapilo mě to.

 

Naložily jsme nákup. Jindy bych si vychutnala nevěřícný pohled paní Newtonové, kterým nás celou dobu provázela, ale dnes mi na to nezbývala kapacita. Myslela jsem na to, jestli bych Jessičiny žárlivosti mohla využít. Jestli by se někdy v budoucnu mohla přidat na naši stranu. Jestli by někdy svědčila proti Marcusovi. Její další slova mi v tom udělala jasno.

„Skočím si ještě do lékárny. Potřebuju pilulky na další měsíc. Ale možná si vezmu rovnou balení na tři. Je to výhodnější. Nechceš něco?“ Dívala se na mě a já si říkala, jak se kruci mohla tak rychle vrátit zpátky do své obvyklé role.

„Ani ne,“ zkusila jsem napodobit její tón i výraz. „Já prášky neberu. Rose a já to máme bez starosti. Pro nás si taťka obstaral bednu šprcek. Fakt velkou bednu, Jess, to bys zírala.“

 

 

Edward


Dočítal jsem další várku článků o Athonym Masenovi. Nebo spíš o Tonym M. Tak ho totiž znal celý svět ještě předtím, než to jeden večer před šestnácti lety přepísknul, smíchal čtyři nekvalitní lajny s flaškou vodky, šel do kuchyně, vytáhl ze stojanu na nože ten největší a ze své manželky a pětiletých dcer nadělal hromadu špatně naporcovaného masa.

Anna a Marie. Moje sestry. Jak by teď asi vypadaly? Určitě by zůstaly světlovlasé a modrooké jako naše matka. Jako Carlisle. Mrzelo mě, že jsem si z jeho krabice nevzal těch pár fotek, které se mu podařilo získat z toho domu. Na internetu jsem našel jen nekvalitní papz obrázky, na nichž se navíc můj… ten člověk pokoušel Annu a Marii před fotografy skrývat.

„Chtěl jsi je chránit, kreténe?“ uchechtl jsem se polohlasně. „Tak to se ti fakt povedlo.“

Jeho kvalitní fotku jsem samozřejmě našel bez problémů. Široké čelo, jasně zelené oči pod hustým obočím, pokus o sexy úšklebek, který celkem obstojně rozvlnil jeho rty. Vypadal dobře. Jasně. Ještě přede dvěma dny jsem byl přeci mírně řečeno spokojený s tím, jak vypadám. Ještě večer předtím, než jsem se poprvé setkal s Bellou, jsem si přesně stejný přezíravý poloúsměv trénoval v koupelně před zrcadlem. A k tomu, abych se pak udělal ve sprše, mi stačila vzpomínka na Lauren Malloryovou, která se pokládala, jen jsem to na ni zkusil.

Rychle jsem zalapal po dechu. Žaludek se mi znovu cpal někam do jícnu. Přestane to někdy? Přestane mi být na blití ze mě samotného?

Kliknul jsem na nejnovější zprávu. Objevila se před několika měsíci. Masenova advokátka znovu zažádala o přezkoumání případu z důvodu klientovy nepříčetnosti v době, kdy vraždil. Musela vědět, že to má marné. Náš právní systém se s feťáky zrovna nemazlí. V každém případě ale nedávala vůbec nic najevo. Dokonalá profesionálka. Nebo prostě jen obstojná herečka. Díval jsem se na fotku, na níž vycházela z budovy věznice a horlivě něco vysvětlovala skupince novinářů. Se zadostiučiněním jsem vypozoroval, že se původní dav senzacechtivých pisálků za ta léta, co Tony M. čekal na popravu, zmenšoval. Jasně, až přijde jeho poslední velký den, ještě naposledy se nejspíš dostaví v plném počtu. A pak? Neštěkne po něm ani pes.

Jen já ho až do konce života potáhnu za sebou jako velkou, těžkou a zakrvácenou kouli na noze. Co pak asi bude dělat tahle ambiciózní slečna advokátka? A kde k ní vůbec přišel? Nejspíš jí ještě nebylo ani třicet a on seděl šestnáct let. Pravděpodobně s ním nevydržel ani jeho právník, ušklíbnul jsem se. Za ten den přibližně po milionté. Začínala mi z toho tuhnout čelist.

Na stole vedle počítače zavibroval mobil. Peter. Zprávu jsem smazal bez přečtení. Kytaru jsem ještě neschoval, ale nejspíš jen kvůli Belle. Nechtěl jsem, aby tu její nová láska, jak říkala mému dárku, musela stát opuštěná. Ale rozhodně jsem si neuměl představit, že tu svou ještě někdy vezmu do ruky. I tohle mám od něj, kurva. Carlisle a Esme hudbu milovali, ale netajili se tím, že jsou absolutní antitalenti. Emmett a Jasper to zdědili po nich. Já ale, samozřejmě, musel jít svou cestou. Bože, býval jsem na tuhle svou odlišnost pyšný! Pyšný na to, že něco umím a dělám po svém. A zatím jsem jen jako ovce vstoupil na geneticky prošlápnutý chodníček…

Zaklepala na dveře tak nějak v poslední chvíli. Kdybych se ve svém biologickém rozboru dostal dál – například k tomu, že i koks mi nejspíš chutnal stejně jako Tonymu – asi už bych ji nepustil dovnitř.

Vypadala děsně. Vyčerpaně a zároveň tak nějak… odhodlaně. Tentokrát jsem jí ale nejspíš celkem zdatně konkuroval, protože při pohledu na mě ještě víc zbledla a kousla se do rtu.

„To je kvůli tamtomu?“ zeptala se tiše. „Už o tom chceš mluvit?“ Zavrtěl jsem hlavou a zvedl se ze židle. Opřel jsem se o stůl úplně stejně, jako se o něj předešlý den opírala ona. Chtěl jsem jen zakrýt monitor, ale tak nějak mimoděk jsem rozevřel ruce. Ve vteřině mě objímala. Třásla se.

Ach bože, málem jsem zapomněl. Jasně, to se sobeckým hovadům stává běžně.

„Jak to jde? Už něco proběhlo? Nějaká hádka?“ dodal jsem rychle, když jsem si uvědomil, že okamžitě celá ztuhla.

„Jenom s Jessicou,“ vydechla pomalu. „Poprvé jsem s ní byla nakupovat jídlo,“ připomněla mi, i když jsem o tom věděl, říkala mi to, ale samozřejmě jsem si nevzpomněl. Nenapadlo mě napsat jí aspoň jedinou pitomou smsku, něco o tom, jestli pro ni měla Newtonová připravená pouta nebo nějakou podobnou pitomost, která by jí pomohla trochu se uvolnit.

„Promiň.“ Jo, tohle teď nejspíš bude moje nejoblíbenější slovo.

„V pohodě,“ usmála se, zabořila mi ruce do vlasů a pohnula tou mou zabedněnou Masenovskou hlavou, aby mi mohla dát pusu. Snažila se, něžně a pomalu se otírala o moje rty, pak je zkusila jemně okusovat a nakonec si troufla i na tu věc s jazykem, ale já tam jen stál, zmrzlý a prázdný, a zkoušel si vymazat z hlavy jeho podobu. Svoji podobu. A taky tu děsně smutnou a dokonalou píseň, o které bych ještě před pár dny jako typický sebestředný idiot tvrdil, že mi ji posílá tamten přímo shora, a o níž jsem už teď věděl, že možná pochází shora, ale že mi byla seslána oklikou přes magora, který rozsekal svoje ostatní děti…

„Edwarde!“ Bellin zastřený hlas tak nějak automaticky dosednul na začátek refrénu. Rychle jsem zvedl ruku a zakryl jí ústa. Její obrovské oči na mě ale dál zíraly a ptaly se, jestli jsem se vážně úplně zcvoknul.

„Co teď budeme dělat?“ Chtěl jsem se jen zeptat, ale znělo to, jako bych naříkal. A já asi vážně naříkal, protože světlé vlasy mých sester a mé matky mi už pár hodin nepřetržitě povlávaly před očima a já si byl jistý, že to tak zůstane navždy. Protože jak bych na ně někdy mohl přestat myslet?

Jenže Bella o ničem z toho nevěděla. Přesto…

„Bude to v pořádku, Edwarde, slibuju,“ šeptala odhodlaně, vzala mě za ruku a jako malé děcko mě odvedla k posteli, kde mě uložila, přikryla a celého objala. „Koukni na mě,“ pokračovala pak ještě nadšeněji. „Před pár týdnama bych přísahala, že touhle dobou už bude po mně. Žádná naděje, černo za mnou, černo přede mnou. A pak chci ukrást pitomou čokoládu a ty, místo abys to o mně roznesl po celé škole, ji za mě zaplatíš a ještě mi přineseš oběd,“ usmála se a políbila mě na špičku nosu. „A s plným žaludkem už dokážu vidět i tu naději. Zatím je mrňavá, ale víš co? Až když jsem ji vzala na vědomí, došlo mi, že tam byla vždycky. Jen jsem ji neviděla. Na tohle mysli, ano? I když se zdá všechno v prdeli, ta zasraná mrňavá naděje tam pořád je. Blbý je, že se na ni nemůžeme zlobit za to, že není větší, ale v podstatě je jen na nás, kdy a jak moc vyroste.“

Zíral jsem na ni a lapal každé její slovo. Kdy se to takhle obrátilo? Týdny jsem si hověl v pocitu, že i když jsem zbabělý sráč, dokážu ji kdykoliv utěšit. Uklidnit a ujistit o tom, že se o všechno to špatné postarám. Co jsem si to, kurva, nalhával? Jak jsem mohl zapomenout, že jsem sbalil budoucí šampiónku ve wrestlingu?

„Bond by teď z tebe strhal všechny hadry a miloval by se s tebou do bezvědomí,“ zachraptěl jsem bezmocně.

Chvilku si mě soustředěně prohlížela, jako by si dávala dohromady, jak to souvisí s tím, co mi právě řekla.

„Všechny bondovky jsou děsně machistické. Jsem si naprosto jistá, že většinu toho super sexu iniciovaly ty prsaté holky v titěrných bikinách,“ usmála se a pomalu mě začala vymotávat z přikrývky. Když mi pak vyhrnula tričko a kov v jejím rtu mě zastudil na břiše, byl jsem si skoro jistý, že jsem ji taky zahlídnul. Bella měla pravdu. Byla mrňavá, ale někde tam byla. Napadl mě jen jediný způsob, jak jí trochu pomoct, aby vyrostla.

Zasmál jsem se.

Bella zvedla hlavu a překvapeně se na mě zadívala.

„To nic,“ zasmál jsem se znovu. „Akorát jsem si říkal, že jen ty dokážeš sfouknout milostný návrh jednou větou a ještě do toho narvat tři cizí slova.“

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

16)  a. (30.11.2013 21:55)

15)  danje (29.11.2013 22:30)

Jen, at (mně ty háčky přídavný fakt nejdou napsat), nám ho B. dá s tou svojí silou dohromady. Ty prožitá dětská trauma, jsou fakt na h... Známe. Zajímalo by mne, zda to máš celé promyšlené, nebo se Ti to průběžně honí v hlavě:) .

Kate

14)  Kate (28.11.2013 22:07)

A pomalu se to začíná obracet. Bella utěšuje Edwarda, oni 2 se vážně potřebují. Hlavně ať se něco nepokazí. Rozhovor Belly a Jessicy mě trochu zaskočil, ale hezky jí to Bella dala, pěkně na ní šla, od lesa a psychologicky. A teda ten jejich rozhovor o Alice... Děkuju za kapitolku a rychle, rychle prosím další.
PS: Hezky si mluvila na kameru. :D ;)

13)  phaia (28.11.2013 21:28)

Ambro opět paráda... úplně mě mrazilo, když Bella mluvila s Jess o Alici..
už se těším na další počteníčko

SestraTwilly

12)  SestraTwilly (28.11.2013 20:33)

Na začiatku sa mi páčilo ako Bella išla na Jessiku psychologicky...trochu jej nabúrala sebavedomie. Hoci aj
mne nejde do hlavy,čo na Marcusovi vidí,tiež to asi nemala
ľahké pred tým. No a záver...Edward tiež bojuje so svojím
démonom v podobe otca...len nech ten boj vyhrá
Majú to obaja ťažké,ale je tu nádej. Pekná kapitolka Maruška ;) :)

emam

11)  emam (28.11.2013 20:13)

To je takové malé dávkování A kdy už jí to konečně řekne? ;)

Anna43474

10)  Anna43474 (28.11.2013 19:26)

Silvaren

9)  Silvaren (28.11.2013 19:17)

Nikdy bych do Belly neřekla, že dokáže být optimistická, ale ejhle, když nemáte hlad a nejste sami, najednou je čeho se chytit. Bella utěšitelka mě překvapila, ale vím, že to v sobě má. ;-) A až se Edward vyhrabe ze sebelítosti, doufám, že budou společně dost silní na to, aby dokázali Marcuse dostat za mříže. I když bych mu přála horší konec.
Náhera, Ambří.

8)  El (28.11.2013 18:46)

Uf, čím vyšší číslo kapitoly tím větší problém mi dělá sepsat nějaký smysluplný komentář. Pořád vím, že to bude ještě horší a stále nad nimi visí děsivý Damoklův meč :( Jen moc doufám, že všechno to, co je ještě čeká, zvládnou Edward a Bella spolu (ta poslední část byla o trochu dokonalejší než ty předchozí dokonalé ), ale mám tušení, že to jsi jim do jejich osudů nepřipravila... Děkuju moc! Zase to bylo geniální

ambra

7)  ambra (28.11.2013 17:41)

nicky, BabčoS, lumičku, Leničko, Alex, Marcellko, strašně moc děkuju , ostatním, pokud jsem vás zklamala, se omlouvám, ale líp to neumím.

Marcelle

6)  Marcelle (28.11.2013 09:19)

Naděje je vždycky a jak pevně doufám i pro Edwarda, ale určitě to ještě bude bolet, než se z toho vyhrabe. Díky ambřičko

5)  Alex (28.11.2013 08:50)

To teda je síla. To co prožívá Edward. Měl by si o tom co nejdřív s někým promluvit. Bella je skvělá fakt silná. Neuvěřitelně jsi jejich role dokázala prohodit. Krásné, díky moc.

4)  lumikk (28.11.2013 08:14)

Přiznám se, trochu mě to rozhodilo. Myslím rozhovor Belly a Jesiky. Takovou dobu kolem toho chodíme po špičkách, že když to pak řeknou naplno, jsem v šoku .
A co víc, Edward je na tom úplně stejně. Žádné nedokončené věty. Bum. A víme všechno bez slitování.
Ještě jsi mě tak úplně nekazila. Nejvíc jsem si užívala tu poslední část

Lena

3)  Lena (27.11.2013 23:55)

Chudáci, malí, to je ale dvojka. Co je ještě potká. Jako obvykle nádhera a moc se těším na další. Jsem i zvědavá na to co potkalo Jessiku.

2)  BabčaS (27.11.2013 23:34)

nicky88

1)  nicky88 (27.11.2013 23:10)

Co teď s nimi bude Bože, já vím, že to s Edího otcem je strašný, ale snad se tomu nepoddá Ááá.. tohle mi nedělej

Co bude dáááááál
Skvělé, jako vždy

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek