Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robsten2013.jpg

Au au au...

 

 

15+

 

Bella


Marcusův Cherokee páchl jako jeho majitel.

Potem, žvýkacím tabákem a pizzou s extra sýrem a česnekem.

Jessica jako by nic z toho nevnímala. Nebo si možná jen zvykla. Byl tohle důvod, proč s Marcusem vycházela? Dokázala si na hnus ve svém životě zvyknout? Sama jsem věděla nejlíp, že pud sebezáchovy je zákeřná mrcha a že si člověk pod jeho vlivem odpustí ledacos, včetně hrdosti, a smíří se s ledasčím. U Jessicy ale moje teorie selhávala. Nikdy nevypadala jen smířeně. Znala jsem ji naštvanou, jízlivou, otrávenou a zákeřnou, ale nejčastěji jednoznačně… spokojenou.

Dívala jsem se na ni, jak naučenými pohyby otáčí pro ni příliš velkým volantem, jak cení zuby a drtí mezi nimi žvýkačku, jak si sem tam pro sebe zabrouká útržek nového vlezlého hitu Robina Thicka.

Po milionté mě napadlo, co asi prožila, že jí to, co má teď, připadá jako výhra.

„Co plánuješ po škole?“ nadhodila jsem ledabyle.

Vrhla po mně šokovaný a lehce znechucený pohled. Na moje otázky téměř nikdy neodpovídala, a tak jsem si dávno odvykla nějaké jí pokládat. Teď jsem jednu vyslovila, a jako by to nestačilo, byla osobní. Mimoděk jsem se trochu přikrčila.

„Myslíš potom, co mi konečně vypadnete ze života? Ty a ta blonďatá coura Rosalie?“ upřesnila pro případ, že bych snad nepochopila, co znamená to množné číslo.

„Nešly jsme k němu dobrovolně,“ odpověděla jsem klidně. Nechtěla jsem se s ní hádat. Ona nebyla můj skutečný nepřítel.

Sevřela volant, až jí zbělely klouby na prstech. „To ta pitomá kráva Heidi. Žárlila na mě. Chtěla se mi pomstít. A teď jí nezbejvá, než si definitivně naložit mozek do lihu, protože druhá možnost je, že by se z toho zcvokla.“ Jízlivá Jess byla zpátky.

Ale ani Heidi nebyla můj skutečný nepřítel. A rozhodně ne hlavní starost. „Alice je mladší, Jess, neodejde s námi,“ připomněla jsem jí opatrně to důležité.

Další pohled zabiják. Už jsem se neměla kam sesouvat, takže jsem se pro změnu vytáhla do vzpřímené pozice, narovnala jsem ramena a vrhla na Jessicu bojovný pohled. Překvapeně zamrkala.

„Dokážeš ji ochránit? Protože přesně tohle celou dobu s Rose děláme.“ Samozřejmě to věděla, ale díky narovnaným ramenům – a možná taky díky té černé věci za skříňkou ve vstupní chodbě – se nečekaně objevilo něco, co jsem si myslela, že už dávno nemám. Odvaha. I když zatím stačila jen na to, abych ryla do Jessicy, ten pocit se mi víc než jen líbil. Užívala jsem si ho.

„Kdo by chtěl šukat takovou… takový děcko!“ vyjekla a hystericky se uchechtla. Na tvářích se jí objevily první malé rudé skvrnky. Neklamný důkaz, že se od jízlivosti přesouvá k rozzuřenosti.

„Marcus,“ ujistila jsem ji chladně. „Obě víme, že se mu líbí Roseino tělo. Občas. Ve skutečnosti se mu ale mnohem víc líbíme my dvě,“ zadívala jsem se významně na Jessičin chlapecký hrudník. Přitáhla si lokty k tělu, jako by se za nimi mohla schovat. Všimla jsem si, jak jí několikrát za sebou poskočil ohryzek. Polykala všechna slova, kterými mi chtěla vyvrátit, co jsem právě řekla. Polykala je, protože nebyla dost dobrá na to, aby popřela pravdu.

Naklonila jsem se k ní. „Věř mi, že jestli někoho doopravdy chce, pak je to Alice. Rosalii chtěl ponížit, mě zlomit a tebe odstavit. Ale touží jen po ní. A víš to stejně dobře jako já.“ Znovu jsem se opřela o starým potem zhrublou kůži sedadla. „Takže se musím znovu zeptat: Jak ji hodláš ochránit, až Rose a já vypadneme?“

Už neřekla ani slovo. Nepřekvapilo mě to.

 

Naložily jsme nákup. Jindy bych si vychutnala nevěřícný pohled paní Newtonové, kterým nás celou dobu provázela, ale dnes mi na to nezbývala kapacita. Myslela jsem na to, jestli bych Jessičiny žárlivosti mohla využít. Jestli by se někdy v budoucnu mohla přidat na naši stranu. Jestli by někdy svědčila proti Marcusovi. Její další slova mi v tom udělala jasno.

„Skočím si ještě do lékárny. Potřebuju pilulky na další měsíc. Ale možná si vezmu rovnou balení na tři. Je to výhodnější. Nechceš něco?“ Dívala se na mě a já si říkala, jak se kruci mohla tak rychle vrátit zpátky do své obvyklé role.

„Ani ne,“ zkusila jsem napodobit její tón i výraz. „Já prášky neberu. Rose a já to máme bez starosti. Pro nás si taťka obstaral bednu šprcek. Fakt velkou bednu, Jess, to bys zírala.“

 

 

Edward


Dočítal jsem další várku článků o Athonym Masenovi. Nebo spíš o Tonym M. Tak ho totiž znal celý svět ještě předtím, než to jeden večer před šestnácti lety přepísknul, smíchal čtyři nekvalitní lajny s flaškou vodky, šel do kuchyně, vytáhl ze stojanu na nože ten největší a ze své manželky a pětiletých dcer nadělal hromadu špatně naporcovaného masa.

Anna a Marie. Moje sestry. Jak by teď asi vypadaly? Určitě by zůstaly světlovlasé a modrooké jako naše matka. Jako Carlisle. Mrzelo mě, že jsem si z jeho krabice nevzal těch pár fotek, které se mu podařilo získat z toho domu. Na internetu jsem našel jen nekvalitní papz obrázky, na nichž se navíc můj… ten člověk pokoušel Annu a Marii před fotografy skrývat.

„Chtěl jsi je chránit, kreténe?“ uchechtl jsem se polohlasně. „Tak to se ti fakt povedlo.“

Jeho kvalitní fotku jsem samozřejmě našel bez problémů. Široké čelo, jasně zelené oči pod hustým obočím, pokus o sexy úšklebek, který celkem obstojně rozvlnil jeho rty. Vypadal dobře. Jasně. Ještě přede dvěma dny jsem byl přeci mírně řečeno spokojený s tím, jak vypadám. Ještě večer předtím, než jsem se poprvé setkal s Bellou, jsem si přesně stejný přezíravý poloúsměv trénoval v koupelně před zrcadlem. A k tomu, abych se pak udělal ve sprše, mi stačila vzpomínka na Lauren Malloryovou, která se pokládala, jen jsem to na ni zkusil.

Rychle jsem zalapal po dechu. Žaludek se mi znovu cpal někam do jícnu. Přestane to někdy? Přestane mi být na blití ze mě samotného?

Kliknul jsem na nejnovější zprávu. Objevila se před několika měsíci. Masenova advokátka znovu zažádala o přezkoumání případu z důvodu klientovy nepříčetnosti v době, kdy vraždil. Musela vědět, že to má marné. Náš právní systém se s feťáky zrovna nemazlí. V každém případě ale nedávala vůbec nic najevo. Dokonalá profesionálka. Nebo prostě jen obstojná herečka. Díval jsem se na fotku, na níž vycházela z budovy věznice a horlivě něco vysvětlovala skupince novinářů. Se zadostiučiněním jsem vypozoroval, že se původní dav senzacechtivých pisálků za ta léta, co Tony M. čekal na popravu, zmenšoval. Jasně, až přijde jeho poslední velký den, ještě naposledy se nejspíš dostaví v plném počtu. A pak? Neštěkne po něm ani pes.

Jen já ho až do konce života potáhnu za sebou jako velkou, těžkou a zakrvácenou kouli na noze. Co pak asi bude dělat tahle ambiciózní slečna advokátka? A kde k ní vůbec přišel? Nejspíš jí ještě nebylo ani třicet a on seděl šestnáct let. Pravděpodobně s ním nevydržel ani jeho právník, ušklíbnul jsem se. Za ten den přibližně po milionté. Začínala mi z toho tuhnout čelist.

Na stole vedle počítače zavibroval mobil. Peter. Zprávu jsem smazal bez přečtení. Kytaru jsem ještě neschoval, ale nejspíš jen kvůli Belle. Nechtěl jsem, aby tu její nová láska, jak říkala mému dárku, musela stát opuštěná. Ale rozhodně jsem si neuměl představit, že tu svou ještě někdy vezmu do ruky. I tohle mám od něj, kurva. Carlisle a Esme hudbu milovali, ale netajili se tím, že jsou absolutní antitalenti. Emmett a Jasper to zdědili po nich. Já ale, samozřejmě, musel jít svou cestou. Bože, býval jsem na tuhle svou odlišnost pyšný! Pyšný na to, že něco umím a dělám po svém. A zatím jsem jen jako ovce vstoupil na geneticky prošlápnutý chodníček…

Zaklepala na dveře tak nějak v poslední chvíli. Kdybych se ve svém biologickém rozboru dostal dál – například k tomu, že i koks mi nejspíš chutnal stejně jako Tonymu – asi už bych ji nepustil dovnitř.

Vypadala děsně. Vyčerpaně a zároveň tak nějak… odhodlaně. Tentokrát jsem jí ale nejspíš celkem zdatně konkuroval, protože při pohledu na mě ještě víc zbledla a kousla se do rtu.

„To je kvůli tamtomu?“ zeptala se tiše. „Už o tom chceš mluvit?“ Zavrtěl jsem hlavou a zvedl se ze židle. Opřel jsem se o stůl úplně stejně, jako se o něj předešlý den opírala ona. Chtěl jsem jen zakrýt monitor, ale tak nějak mimoděk jsem rozevřel ruce. Ve vteřině mě objímala. Třásla se.

Ach bože, málem jsem zapomněl. Jasně, to se sobeckým hovadům stává běžně.

„Jak to jde? Už něco proběhlo? Nějaká hádka?“ dodal jsem rychle, když jsem si uvědomil, že okamžitě celá ztuhla.

„Jenom s Jessicou,“ vydechla pomalu. „Poprvé jsem s ní byla nakupovat jídlo,“ připomněla mi, i když jsem o tom věděl, říkala mi to, ale samozřejmě jsem si nevzpomněl. Nenapadlo mě napsat jí aspoň jedinou pitomou smsku, něco o tom, jestli pro ni měla Newtonová připravená pouta nebo nějakou podobnou pitomost, která by jí pomohla trochu se uvolnit.

„Promiň.“ Jo, tohle teď nejspíš bude moje nejoblíbenější slovo.

„V pohodě,“ usmála se, zabořila mi ruce do vlasů a pohnula tou mou zabedněnou Masenovskou hlavou, aby mi mohla dát pusu. Snažila se, něžně a pomalu se otírala o moje rty, pak je zkusila jemně okusovat a nakonec si troufla i na tu věc s jazykem, ale já tam jen stál, zmrzlý a prázdný, a zkoušel si vymazat z hlavy jeho podobu. Svoji podobu. A taky tu děsně smutnou a dokonalou píseň, o které bych ještě před pár dny jako typický sebestředný idiot tvrdil, že mi ji posílá tamten přímo shora, a o níž jsem už teď věděl, že možná pochází shora, ale že mi byla seslána oklikou přes magora, který rozsekal svoje ostatní děti…

„Edwarde!“ Bellin zastřený hlas tak nějak automaticky dosednul na začátek refrénu. Rychle jsem zvedl ruku a zakryl jí ústa. Její obrovské oči na mě ale dál zíraly a ptaly se, jestli jsem se vážně úplně zcvoknul.

„Co teď budeme dělat?“ Chtěl jsem se jen zeptat, ale znělo to, jako bych naříkal. A já asi vážně naříkal, protože světlé vlasy mých sester a mé matky mi už pár hodin nepřetržitě povlávaly před očima a já si byl jistý, že to tak zůstane navždy. Protože jak bych na ně někdy mohl přestat myslet?

Jenže Bella o ničem z toho nevěděla. Přesto…

„Bude to v pořádku, Edwarde, slibuju,“ šeptala odhodlaně, vzala mě za ruku a jako malé děcko mě odvedla k posteli, kde mě uložila, přikryla a celého objala. „Koukni na mě,“ pokračovala pak ještě nadšeněji. „Před pár týdnama bych přísahala, že touhle dobou už bude po mně. Žádná naděje, černo za mnou, černo přede mnou. A pak chci ukrást pitomou čokoládu a ty, místo abys to o mně roznesl po celé škole, ji za mě zaplatíš a ještě mi přineseš oběd,“ usmála se a políbila mě na špičku nosu. „A s plným žaludkem už dokážu vidět i tu naději. Zatím je mrňavá, ale víš co? Až když jsem ji vzala na vědomí, došlo mi, že tam byla vždycky. Jen jsem ji neviděla. Na tohle mysli, ano? I když se zdá všechno v prdeli, ta zasraná mrňavá naděje tam pořád je. Blbý je, že se na ni nemůžeme zlobit za to, že není větší, ale v podstatě je jen na nás, kdy a jak moc vyroste.“

Zíral jsem na ni a lapal každé její slovo. Kdy se to takhle obrátilo? Týdny jsem si hověl v pocitu, že i když jsem zbabělý sráč, dokážu ji kdykoliv utěšit. Uklidnit a ujistit o tom, že se o všechno to špatné postarám. Co jsem si to, kurva, nalhával? Jak jsem mohl zapomenout, že jsem sbalil budoucí šampiónku ve wrestlingu?

„Bond by teď z tebe strhal všechny hadry a miloval by se s tebou do bezvědomí,“ zachraptěl jsem bezmocně.

Chvilku si mě soustředěně prohlížela, jako by si dávala dohromady, jak to souvisí s tím, co mi právě řekla.

„Všechny bondovky jsou děsně machistické. Jsem si naprosto jistá, že většinu toho super sexu iniciovaly ty prsaté holky v titěrných bikinách,“ usmála se a pomalu mě začala vymotávat z přikrývky. Když mi pak vyhrnula tričko a kov v jejím rtu mě zastudil na břiše, byl jsem si skoro jistý, že jsem ji taky zahlídnul. Bella měla pravdu. Byla mrňavá, ale někde tam byla. Napadl mě jen jediný způsob, jak jí trochu pomoct, aby vyrostla.

Zasmál jsem se.

Bella zvedla hlavu a překvapeně se na mě zadívala.

„To nic,“ zasmál jsem se znovu. „Akorát jsem si říkal, že jen ty dokážeš sfouknout milostný návrh jednou větou a ještě do toho narvat tři cizí slova.“

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

matysekmj

36)  matysekmj (23.01.2014 00:59)

Jo;) taky ji vidím, je malá, ale je tam. A poroste...

leelee

35)  leelee (03.01.2014 11:30)

Hádky asi budou běžnou součástí a bez nich je to divný...
rodiče si nevybíráme ale to by mělo bejt jasný, asi
Q

SestraTwilly

34)  SestraTwilly (11.12.2013 18:32)

Trpezlivosť nie je zrovna cnosť,ktorou by sme my čitatelia oplývali...preto chápem lumikka.
Ale chápem aj teba Maruška,lebo Vianoce sú pre každú ženskú poriadna šichta....preto ťa zatiaľ nebombardujem:D nechávam si to až po Vianociach teraz ťa stresovať nebudem...až potom ;)

33)  lumikk (11.12.2013 15:18)

Jé já píchla do vosího hnízda, pardon. A teď jsem napsala, že jste vosí hnízdo, znovu se omlouvám. Nemyslela jsem to zle. Byl to jen pokus o citové vydírání ;). Děti sice nemám, ale taky peču. Takže to dokážu pochopit. Jen ta trpělivost mi schází.

ambra

32)  ambra (11.12.2013 11:54)

Holky, nenadávejte lumičkovi, dyk už mě znáte a víte, že na mě to dokopávání funguje , ale je fakt, že aktuálně je to na pytel. Mám půlku kapitoly, svědí mě prsty, ale se vším tím pečením (jo, peču toho jak pro regiment) a školními a zuškovými akcemi je skoro nemožné si najít hodinku v kuse . Omlouvám se, ještě prosím vydržte .

piky

31)  piky (10.12.2013 22:06)

lumikk, ambra to píše pro nás a musíš pochopit, že prostě člověk nežije pouze fanfiction, ale že má taky svoje povinnosti a starosti ;)
Sice to zrovna ode mě vyzní trošku divně, ale je tak

Hanetka

30)  Hanetka (10.12.2013 11:19)

Milá lumikk, matka se třemi dětmi má v předvánočním čase obvykle dvě možnosti. Buď se vyprdnout na úklid a cukroví a Vánoce celkově, nebo na psaní. Opravdu nemáš dost trpělivosti, abys to pochopila? Takovéhle komentáře ambře k pohodě a náladě na psaní rozhodně nepomůžou.

29)  lumikk (09.12.2013 22:15)

Pěkně na nás prdíš :(

28)  A. (09.12.2013 14:33)

už? už?

27)  lumikk (07.12.2013 10:04)

Kde je??? No kde může být??? :'-(

Kate

26)  Kate (06.12.2013 19:11)

Tak?

25)   (04.12.2013 16:44)

opravdu si ten kluk myslí, že v něm není nic dobrého a že vše co dosud dokázal je genetická smyčka HYSTERICAL
ať mě neštve
doufám, že to z něj Bella vytáhne a zklidní ho, protože té kytary by bylo škoda
díky ambři a s vánočními večírky to klidně přeháněj lepší než uklízet

ambra

24)  ambra (04.12.2013 10:39)

Děcka, firemní vánoční večírek včera... Nějak se to kurnik sešlo:p . A to jsem ještě nezačala péct . Ale navečer (asi tak po pátém kafi) k tomu snad sednu, fakt se omlouvám, myslím na ně (a na vás samozřejmě) kudy chodím

23)  lumikk (04.12.2013 10:33)

Jen bych chtěla upozornit, že takováhle forma týrání je, troufám si říct, až nelidská, vzhledem k tomu, že naše závislost je více než zřejmá.
jo už mi hrabe.

Kate

22)  Kate (03.12.2013 17:33)

Další kapitola...? Piš, piš, prosím.

Lenka

21)  Lenka (01.12.2013 20:59)

Zas mě z toho běhá mráz po zádech. Bojím se, co bude dál.
Ale stejně je to zase naprosto úžasná kapitola.

ambra

20)  ambra (01.12.2013 20:21)

Berunky, STRAŠNĚ moc děkuju a STRAŠNĚ moc se omlouvám, že nestíhám pořádně odpovídat, ale mám za sebou víkend ve znamení prodloužené (nejstarší dcery, ne mojí ), do toho předvánoční blázinec, takže trošku chaos:p . Dvě za týden tentokrát neslibuju, i když bych hrozně ráááááda!
piky, já tě miluju

Ivana

19)  Ivana (01.12.2013 19:08)

Ambra, to bola zase tak krásna kapitola. Ako to ty robíš, že ma vždy ohromíš. Aj po tej minimálne stovke kapitol, čo som od teba čítala.
Jessica mi tak trochu nedá spať. Viem, že to je asi divné, ale mám ju svojim spôsobom rada a záleží mi aj na jej šťastí. Ona je predsa tiež len dieťa, ktoré nemôže za to, kam sa dostalo a čo to z neho spravilo. Trochu mrchu, trochu psychopatku.
Bellina posledná veta v jej pohľade... zamrazila. Hlboko vnútri. Neznášam Marcusa. Ale škoda sa zas opakovať.
Edward a jeho myšlienky. Chudáčik môj/tvoj malý. Tuhne z toho krv v žilách. Miloval hudbu a teraz ju nenávidí. Miloval seba a teraz sa nenávidí. Snáď raz... pochopí. Že on za nič nemôže.
Edward a Bella spolu. To je asi najdokonalejšie možné spojenie. Toľko nehy, toľko podpory, toľko lásky. Že sa napriek vážnosti ich rozhovor a myšlienok musím usmievať. Pretože Bella mala pravdu. Kde je nádej, tam je budúcnosť a oni dvaja ju budú mať. Ja tomu verím.
Nádhera, ďakujem.

18)  Sneja (01.12.2013 15:41)

Opäť si nesklamla, patrí ti veľké dakujem za túto kapitolu. Len keby sa Edward tak netrápil...ale to patrí k deju, takže už aby tu boli dalšie a dalšie kapitoly, pretože už aj ja sa cítim ako feťák potrebujúci pravidelnú dávku tvojich poviedok.

piky

17)  piky (30.11.2013 22:20)

Ambři, já jsem si přísahala, že si počkám na Most a že jakoukoliv povídku začnu číst, až bude dopsaná, protože jsem jako feťák bez dávky, ale vzhledem k tomu, že je to droga, jsem se pustila do této povídky
Přečetla jsem ji během hodiny a půl a celé je to OMFG úžasné
Ambřiko, slibuju, že u příští kapitoly nechám smysluplnější komentář, musím to jít vydýchat

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Plakát Jacob