Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robsten2013.jpg

Kdo hledá, najde.

 

 

 

Jste úžasné ♥

 

Edward


Diktafon?“ Bella se tentokrát neposadila. Jen se opřela o psací stůl a svými drobnými prsty svírala okraj jeho desky. Byla tak bledá, že jsem měl co dělat, abych jí nenabídnul sklenici vody. Jenže jsem si byl tak nějak jistý, že kdybych svou nabídku vyslovil, nejspíš by to byla poslední kapka.

„Svěřila jsem ti náš život, Edwarde. Alicin, Rosein a můj. A taky život mojí mámy, která samozřejmě v porovnání s Esme není zrovna matka roku, ale pořád je to do prdele moje máma! A ty, ty jsi mi to slíbil. Přísahal jsi, že o tom nikomu ani necekneš! Řekla jsem Rosalii, že to o nás víš, omlouvala jsem se jí v kuse asi pět hodin, ale stejně se mnou od včerejška nepromluvila. Rosalie! Holka, která je pro mě mnohem víc, než by kdy mohla být sebedokonalejší vlastní sestra! Holka, se kterou si vzájemně ošetřujeme rány, se kterou… Jak jí mám říct, že sis to nenechal pro sebe?!“ Ostře se nadechla a kousla se do rtu. Doslova se do něj zahryzla. Zavřela oči.

Neodvažoval jsem se dýchat. Věděl jsem, že nebude nadšená, ale tohle jsem nečekal. Nebo možná jo, ale jako správný zbabělý hajzl jsem si to ani tentokrát nepřipustil. Když znovu otevřela oči, nedívala se na mě, ale na černou krabičku v mé ruce.

„Já jsem ti věřila. A ty teď chceš svěřit naše životy venkovskému policajtovi a tomuhle? Uvědomuješ si, že na seznamu technických vynálezů je to těsně za parním strojem? Myslíš si, že kdyby to bylo tak prosté, tak bych se o něco podobného dávno nepokusila?“ Z očí jí vyklouzly dvě obrovské slzy, ale rychle zvedla ruku a setřela je do rukávu. Strašně jsem ji chtěl obejmout a slíbit jí, že se o to se šerifem Swanem postaráme, že všechno bude v pohodě, ale vypadalo to, že její důvěru si budu muset znovu zasloužit.

„No vlastně… Možná mi to trochu vrtalo hlavou. To jste se opravdu nikdy o nic…“ Svou idiotskou otázku jsem nestihl dokončit. Vytřeštila na mě oči. Zraněné a ublížené. Uf, očividně jsem to znovuzískávání důvěry nezahájil nejlíp. Tentokrát už nechala slzy, aby jí přes bradu stékaly na krk. Pustila stůl, ale jen proto, aby mohla sevřít ruce do pěstí. Mimoděk jsem couvnul.

„Tys mě včera moc neposlouchal, že? Nebo jsem byla málo konkrétní? Vážně ti mám do detailu popsat, co přesně následovalo, když jsme se dvakrát o něco pokusily? Jsi připravený nosit to v hlavě do konce života?“

Panebože, ne. Tohle ne. Byl jsem posera, ale kvůli ní bych vydržel líčení čehokoliv. Pod jednou podmínkou. Pokud by to nějak pomohlo jí. Což byla samozřejmě pitomost. Jen bych ji dál mučil. Jo miláčku, jen si ty rány znovu otevři. A na, tady máš sůl, když ji do nich nasypeš, to teprve bude mejdan. Už jsem to nevydržel. Skočil jsem k ní a objal ji dřív, než do mě těmi mrňavými pěstmi mohla poprvé bouchnout.

„Jsem kretén, jsem kretén, jsem kretén,“ mumlal jsem pořád dokola. „Omlouvám se. Zajdu za šerifem a nějak mu to vymluvím. Poradíme si i bez něj. Zvládneme to. Nedovolím, aby ti ten hajzl dál ubližoval. Carlisle má taky známosti, taky umí zavolat na správné číslo, ochráníme tvou mámu a…“

„Přestaň!“ Uvědomil jsem si, že ji celou dobu dusím. Konečně se jí podařilo částečně se osvobodit z mého sevření, ale když jsem chtěl znovu couvnout, nedovolila mi to. „Rosalie se mnou nejspíš nepromluví dalších pět let, ale máš pravdu, tohle je naše jediná šance,“ šeptala ochraptělým hlasem. Teď jsem nejspíš třeštil oči já. Zvedla ruce a pohladila mě po tvářích. Musel jsem vypadat opravdu komicky, protože se dokonce nepatrně usmála. „Samy jsme neměly šanci. Podívej se na mě,“ ukázala na svoje barevné vlasy. „A teď si představ, jak jdu ohlásit, že mě můj pěstoun, bezúhonný občan a bývalý policista, obtěžuje. A Rose… Má první záznam z doby, kdy jí bylo třináct. Neměla zrovna jednoduchou pubertu. O Alici ani nemluvě. Navíc by to nebylo jen Marcusovo slovo proti našemu. Je tu i Jessica. Určitě by ho podpořila. Ale hlavní problém byl vždycky čas. Než by nás vůbec někdo začal brát aspoň trochu vážně, máma by byla mrtvá.“

Tohle už jsem znal. Jakmile se dostala ke své matce, vypadala jako ztělesnění bezmoci. Chtěl jsem si ji znovu přitáhnout blíž, ale zavrtěla hlavou. „Ne, už budu v pohodě. Já jenom… Bude šerif vědět, co s tím?“ dotkla se krabičky. „A bude dost rychlý?“

Netuším jak, ale zvládl jsem sebevědomý úsměv. „Ručím za něj, Bello.“

 

Večer mi napsala zprávu.

Rosalie nás nenávidí. To jediné mi dneska řekla. Teď brečí do polštáře a snaží se, abych to neslyšela. Myslím, že se bojí doufat.

No tak aspoň jsem věděl, že v tom nejsem sám.

 

 

Bella


Opatrně jsem dotáhla poslední šroubek. Šerif Swan byl oficiálně mešuge. Nejspíš takový ten typ, co je naprosto posedlý konspiračními teoriemi. Jinak jsem si nedovedla vysvětlit, proč by si pořizoval odposlouchávací zařízení, ke kterému měly nepochybně přístup jen vládní agentury, a které muselo stát odhadem pár tisíc dolarů. Jen mešuge pak mohl něco takového schovat do krabičky od sedmnáct let starého typu diktafonu Sony a svěřit to sedmnáct let mladému klukovi, o kterém prakticky nic nevěděl.

Jak říkám, mešuge.

Ale ne vševědoucí. Edwarda oblafnout mohl, mě ne. totiž zajímalo, jak asi bude tahle hračka fungovat bez pravidelného dobíjení. Vzpomněla jsem si na Edwardovu zmínku o předpotopním počítači s modemem. Dobře, šerife, máte mou částečnou omluvu. Možná jste mešuge, ale rozhodně ne pitomec. Protože tohle zařízení potřebovalo jako přijímač velmi dobrý počítač, ne nějakou herku. Ale je rozumné neprověřeným jedincům přesně takovouhle herku strkat pod nos. Kde asi můj drahý jmenovec schovává ten fajnový laptop, díky kterému nás bude celé dny a noci hlídat?

Strčila jsem krabičku do kapsy, hned vedle lepicí pásky, a vydala jsem se na průzkum. Kam s ní? Vzpomínka na poslední incident mě vracela k chodbě za hlavními dveřmi. Zvážila jsem i dílnu, ale vycouvala jsem. Doufala jsem, že tak daleko to nemusí zajít. Pokud by některá z nás vedla usvědčující rozhovor v dílně, nejspíš by bylo pozdě na efektivní záchrannou akci. Tolik oficiální verze. Někde hluboko uvnitř své bolavé duše jsem ale byla schopná přiznat si, že především bych neunesla, kdyby měl cokoliv z toho, co se běžně odehrávalo v dílně, slyšet Edward.

Chodba bude stačit. Pokud nás Marcus napadne jinde v domě, máme šanci tam utéct. A od zachránců, kteří dorazí jen pár minut po tom, co se Marcus rozjede, nás budou dělit jen dveře. Než mu dojde, co se děje, bude pozdě. Nebude mít čas zvednout telefon a odsoudit mou mámu k smrti.

Aspoň takhle mi to Edward popsal. Ach bože, byla to taková úleva, když jsem se úplně poprvé ve svém podělaném životě mohla na někoho spolehnout. I když jsem samozřejmě ani na okamžik nezapomněla, že mě tenhle lákavý pocit může stát život.

Uhladila jsem pásku kolem okrajů diktafonu a zkontrolovala, že na boku spolehlivě svítí drobná, skoro nepostřehnutelná zelená kontrolka. Nízkou skříňku u vchodu, na jejíž zadní stěnu jsem diktafon přilepila, jsem přisunula zpátky ke zdi. Ona i pár dalších kusů nábytku byla v domě, už když jsme se přistěhovali. Jessica na ni postavila příšernou keramickou vázu s vybledlými umělými květinami. Nepočítalo se, že by se kdokoliv cizí dostal dál než sem. A tohle ušmudlané zátiší mělo být jasným signálem, že v tomhle domě žije normální, i když chudá rodina.

Poodstoupila jsem a ověřila si, že všechno vypadá jako předtím. S povzdechem jsem se definitivně rozhodla, že o tomhle Rosalii zatím neřeknu. S Edwardem jsme se shodli na tom, že čím míň lidí o tom bude vědět, tím větší bude šance, že to nakonec všechny… přežijeme.

Vrátila jsem se do pokoje a spolu s telefonem se zavřela v koupelně.

Je to na místě. Zjisti, jestli vše funguje.

Odepsal za pár minut.

Vše ok. Říkal jsem ti, že miluju Bonda? I tak se ale těším, až spolu jednou budeme prostě jen chodit. Miluju tě. Rozhodně víc než Bonda.

 

 

Edward


„Slyším i běžné zvuky z kuchyně. Jo, na tuhle starou techniku je prostě spolehnutí.“ Šerif se rozhodně uměl pochválit. Pořád mi nešlo do hlavy, jak zařídil přenos zvuku z diktafonu k sobě domů, ale nehodlal jsem se utopit v technických detailech. Stačil mi jeho slib, že tam někdo vlítne nejpozději sedm minut po tom, co nastane… problém.

„Fajn. Vyřídím jí to. A ještě jednou… děkuju, pane.“

Rozpačitě si odkašlal. „To já děkuju. Překvapil jsi mě, Edwarde Cullene. Příjemně, samozřejmě. Vyřiď Belle, že se o to postarám.“

„Moc rád, pane.“

 

Dům se už před pár hodinami ponořil do ticha. Mrznul jsem na terase a chystal se zapálit si třetí cigaretu. V jiném vesmíru by mononukleóza nejspíš znamenala dobrou šanci přestat s tím, já ale žil tady a teď. Z první jsem se málem pozvracel, ale když jsem teď potáhl ze třetí, žaludek už byl zpátky na obvyklém místě a já si dokázal vychutnat dočasnou iluzi, že mě ty jedovaté bílé válečky uklidňují.

V polovině páté jsem to nevydržel. Proběhl jsem pokojem a na okamžik se zastavil před ložnicí rodičů, připravený utéct, kdyby se z ní ozvalo… cokoliv. Ale ticho se tu zdálo ještě hlubší než před chvílí venku. Seběhl jsem do Carlisleovy pracovny a otevřel si zásuvku vlastním klíčem. Pořízení duplikátu trvalo tomu chlápkovi z dílny vedle Newtonovic obchoďáku sotva deset minut.

Anthony Masen.

Když jsem se té podělané krabice konečně dotknul, připadalo mi, jako by pálila. Vytáhl jsem ji ven a chvíli se rozhodoval. Ale moje tolik hodin potlačovaná zvědavost byla silnější než odhodlání zavřít a zamknout spodní zásuvku a odnést si svůj lup k sobě do pokoje. Nadechl jsem se a odklopil víko přímo tam, uprostřed otcova drahého koberce.

Pustil jsem se do práce. Celý můj život, nebo aspoň ta část, o které jsem nic nevěděl, tu ležely přímo přede mnou.

 

Našel mě tam v šest ráno.

Bylo mi to jedno. Zůstal stát mezi dveřmi a jeho drahý župan vypadal odpočatěji než jeho příliš krátkou nocí pomačkaný obličej.

Prohrábnul si vlasy a zhluboka si povzdechl.

„Bylo by tak hrozné, kdyby ses to dozvěděl o pár let později?“ Zkusil jsem se nad jeho otázkou zamyslet. Opravdu upřímně jsem se o to snažil, ale nešlo to. Můj mozek se změnil v beztvarou hmotu zaplněnou obrazy a slovy, které se v něm teď rozpínaly a nehodlaly pustit dovnitř cokoliv dalšího.

Pokusil jsem se zvednout, ale přesezené nohy mě zradily. Na poslední chvíli jsem se zachytil stolu a dopadl do Carlisleovy židle. Kůže nepříjemně studila, ale neměl jsem sílu pohnout se jinam.

„Jak to dokážeš?“ Můj hlas zněl, jako by mi někdo vydrhnul hlasivky ocelovým kartáčem. Nejspíš kombinace cigaret, žízně, únavy a šoku.

Zatvářil se nechápavě.

„Jak se mnou můžeš žít pod jednou střechou? Jsem jeho syn. Syn chlapa, který zabil tvou sestru.“ Nikdy jsem si nevšiml, jak dobrá akustika je v tom malém a knihami přecpaném pokoji.

Šokovaně zalapal po dechu. Konečně se odlepil od dveří, o které se celou dobu opíral, a došel ke stolu. Dosedl do křesla. Naše role se obrátily. On se ocitl na místě, ve kterém jsem obvykle já dostával svou dávku rodičovských mouder. Jeho ustarané oči zkusily ukotvit ty moje, ale byl jsem příliš utahaný. Těkal jsem pohledem kolem, jen abych udržel víčka od sebe.

„Tohle mě nikdy nenapadlo. Ani na vteřinu, Edwarde. To mi musíš věřit. Elizabeth…“ Hlas se mu při vyslovení jejího jména zachvěl, ale polknul a rychle pokračoval dál. „Především byla tvoje matka. Když se to stalo, okamžitě jsme věděli, že půjdeš k nám. Opustili jsme svůj domov, svůj starý život, jenom abys mohl vyrůstat v klidu.“

„Viděl jsem ty fotky, Carlisle.“ Najednou nebylo možné říkat mu tati. „Tehdy to bylo snadné. Vypadal jsem jako ona. Jako… jako moje sestry. Jako ty,“ došlo mi to konečně. „Světlé vlasy, modré oči. Ale teď? Jsem jeho kopie. Dokonalá. Musí to pro tebe být strašné. Máš ho každý den na očích. Oživlá noční můra. A přitom jste dávno mohli mít klid, mám přeci peníze, stačilo poslat mě… někam. Proč proboha…“

„Protože jsi náš syn, Edwarde. Milujeme tě. Vždycky jsme tě milovali.“ Nepostřehl jsem, kdy vklouzla dovnitř. Teď to byla ona, kdo se opíral o dveře. „Mrzí mě, že jsme ti to neřekli dávno. Bylo to sobecké, ale prostě… příliš lákavé. Byli jsme rodina. Šťastná, jen s obvyklou dávkou problémů. A s velkým černým mrakem v minulosti. Tolik jsme chtěli zapomenout…“ Plakala. Nikdy jsem neviděl Esme plakat. A i můj zpomalený mozek dokázal vygenerovat informaci, že za to můžu já.

„Já se nezlobím… ne na vás…“ Akutně jsem potřeboval správná slova. Nikdy mi nedošlo, jak těžké to může být. Říct přesně to, co člověk cítí. „Mohli jste být šťastnější. Mohlo být jednodušší zapomenout,“ využil jsem toho, co řekla před chvílí. V její tváři se objevil stejný úžas jako v Carlisleově. Možná větší.

„Přežil jsi tu hrůzu. Tvoje matka, tvoje sestry…“ Další vzlyky se pokusila zastavit sevřenou pěstí. Obrátil jsem se k otci.

„Proč to vlastně udělal? Opravdu v tom byly jen drogy? Přeci je bral pravidelně, kdyby byl agresivní i předtím, mohla se sbalit a vypadnout.“ Díval jsem se na něj, ale ve skutečnosti se mi před očima vznášely ony. Moji andělé. Moje matka a moje sestry.

„Nikdy to není tak jednoduché, Edwarde. On byl hvězda, měl dost peněz na to, aby ji u sebe udržel. Než ses narodil ty, možná ještě měla šanci, ale pak už ji zavřel v tom domě a…“

„Tebe jsme viděli poprvé až po té noci,“ zašeptala Esme. „Řekli nám, že jsi to nejspíš celé prospal. Proto tě nechal žít. Pravděpodobně na tebe zapomněl. Ráno se probudil, osprchoval a odjel na zkoušku. Našla tě hospodyně. Vylezl jsi z postýlky a snažil ses…“

„To stačí, Esme!“ Carlisleovi se zlomil hlas, ale ona ho přesto poslechla. Takže jsem je viděl? Viděl jsem je mrtvé? Zavřel jsem oči a zkusil si je vybavit. Bylo to snadné, ve spánku jsem je vídal tak často. Ale i teď, když už jsem věděl, jak zemřely, zůstávaly usměvavé a jejich šaty dál zářily jako čerstvě napadaný sníh. Ani kapka krve. Nikde.

Otevřel jsem oči. „Jestli jsem něco viděl, nepamatuju si to.“ Esme se usmála přes slzy. Odlepila se od dveří a opatrně se vydala mým směrem. Zastavila se u Carlisleova ramene.

„Nemusí se změnit nic podstatného, Edwarde. Pokud budeš chtít, probereme to s nějakým dobrým terapeutem. A samozřejmě zajdeme za právníkem. Po tvých osmnáctinách bys stejně musel podepsat nějaké papíry.“ Tohle mi pořád nebylo jasné.

„Ale vždyť on přeci ještě pořád žije, ne? Ještě ho…“

„Jistě, ještě žije,“ přerušila mě rychle Esme. „Ale všechno je tvoje. Dědíš po své matce, po svých sestrách i po něm. Už teď. On je… on nemá na nic právo.“ Všiml jsem si, jak se úzkostlivě vyhýbá tomu slovu. Jako by tím, že ho nevysloví, mohla ovlivnit zřejmý fakt, že můj biologický otec je vrah, který ještě pořád dýchá stejný vzduch jako my.

„Mají někde… matka a moje… moje sestry…“ Chvíli trvalo, než jsem zvládl pokračovat. „Mají někde hroby? Můžeme tam někdy…“

„Ach, Edwarde!“ Esme to konečně vzdala, oběhla stůl a prudce mě objala. „Jistěže, chlapečku můj, našli jsme takové krásné místo, je to louka, mají ji celou jen pro sebe, toužila jsem, abych tě tam mohla vzít, celé roky jim o tobě povídám, ach bože, proč jsme to nechali zajít tak daleko…“

Znovu plakala, a až když se mi zdálo, že ji ty vzlyky snad roztrhnou, všimnul jsem si, že brečím taky.

Uložili mě v pokoji pro hosty. V tom svém jsem zapomněl zavřít dveře na terasu. Byla tam zima a páchlo to tam cigaretovým kouřem.

Před usnutím mě napadlo, že takhle to mělo být od začátku. Měl jsem se jen mihnout pokojem pro hosty. Můj otec mě připravil o mou rodinu a já neměl právo jiné rodině změnit život. Možná, že kdybych zůstal jako mé sestry… Já ale vypadal jako Anthony Masen. A nejen to. Zdědil jsem jeho talent. A s ním i jeho démony.

Protože takhle to chodí. Nikdy nedostanete něco jen tak. Za všechno nakonec musíte zaplatit.

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

matysekmj

28)  matysekmj (23.01.2014 00:32)

Takže bratrové jsou jeho bratranci Chudáček můj, není jako jeho otec, ani stejná DNA to neovlivní.
Odposlouchavací zařízení, ajaj... prosím ať na něj nepřijde.

leelee

27)  leelee (03.01.2014 11:25)

Jo, stane se že to co nechceme udělat, kvuli strach ze změny, za nás udělá někdo jinej, důsledy a nový možnosti si počkaj až se s nima vyrovnáme protože další varianta je polstrovaná cela

Q

Ivana

26)  Ivana (01.12.2013 18:51)

Ambričko, tak ja som tu zase neskoro, ale... no proste práca ma zabíja. Ešte som v nej strávila ja víkend. Ale tvoja poviedka je také blaho, že mi vždy zlepší náladu, keď sa môžem vrhnúť na ďalšie kapitolky.
Šerif Swan sa teda nezdá. Také vymoženosti techniky. Len dúfam, že sa všetko podarí a som naozaj rada, že Bella Edwardovi odpustila. Asi už potrebovala nejakú nádej na... zmenu. Bože, len sa bojím, že to nebude také „jednoduché“. Prosím, nech je to také jednoduché. Nech im už nikto neublíži. :'-(
Wau, tak Edward je Carisleov synovec. Syn jeho sestry. To ma tak potešilo. On má predsa rodinu. Svoju vlastnú rodinu. Nie síce pravého otca a mamu, ale strýka a tetu a bratrancov. Ja viem, že to teraz tak nevidí, ale pre mňa je to trochu pohladenie na duši, že nie je na svete sám a nikdy nebude.
Potrvá, kým sa s tým vyrovná, ale on predsa... Hovorí o sestrách ako o anjeloch, ale ony mali rovnakého otca. Nemôže sa viniť za niečo, za čo nemôže. On nezabil. On je tiež len obeť. Prišiel o matku o sestry a nesmie sa obviňovať, i keď chápem, že to robí. :'-(
Len nech pekne vezme dedičstvo a podelí sa s Bellou, Alice a Rose. Žili šťastne, až kým... no snívam viem. Teším sa na ďalšiu kapitolu. A hneď na ňu bežím.

25)  danje (29.11.2013 22:07)

Tak konečně píši komentář. Kapitolu jsem četla hned, jak se objevila.
Jenže čtu až večer - už se neválím doma nemocná- ale protože mi stále nefunguje klávesnice na notasu, tak jsem si říkala, že napíši v práci.
Není čas. Tak jsem si koupila přídavnou (klávesnici), protože ta na obrazovce je hroznej opruz.
Takže: Ty nám dáváš . Už takhle je to děsný, děsivé (no Hříšnici- to bylo taky něco). A ted ještě Edwardovi démoni. Když jsem se divila, že E. moc neřádil při B. otevření se, a to ještě nic nevěděl o sobě-tak Ty to měla tak promyšlené . Strašně moc obdivuji Tvoji nápaditost. A k tomu ještě Tvoji pravidelnost, s jakou nám sázíš kapitoly
Takže moje milá:
Není tam nějak moc těch tak a takže? Vyjadřování se písemně, fakt není moje - co? Hobby?! No, prostě to neumím. Jak já nenáviděla sloh.

nicky88

24)  nicky88 (27.11.2013 22:52)

Co mám dodat.. vše už bylo řečeno, takže mi zbývá jen

ambra

23)  ambra (27.11.2013 18:06)

Lásky moje, teď jsem k tomu sedla, takže když ne dnes, tak zítra zcela jistě.

22)  Sneja (27.11.2013 17:58)

Ambra, prosím nedovoľ, aby Edwarda zničili jeho démoni! Dievčatám veľmi držím palce a prosím našu pani spisovateľku o pokračovanie. Dakujem!!!

21)  Lucka (27.11.2013 17:02)

to mě opravdu dostalo. Doufám, že Markus nepříjde na to odposlouchávací zařízení nějakou náhodou. Skvělé

20)  El (26.11.2013 23:47)

Pořád se děsím toho, co se s Marcusem pokazí, čímž jsem si, bohužel, 100% jistá :'-( Ale myslím si, že Rosalie není naštvaná kvůli prozrazení tajemství, ale jak řekla Bella, prostě se jenom bojí doufat, což se po tomhle vývoji nabízí a já se jí vůbec nedivím. A Edward... Tahle část mi zabolela ještě víc, spíš jsem čekala nějakého sériového vraha podobného typu jako v amerických kriminálkách, ale tohle mě úplně dorazilo. Stejně jako Edward, ale pořád trošičku doufám, že neudělá velkou hloupost A on s Bellou jsou spolu dokonalý Ale ty jsi dokonalá ještě víc Pořád nechápu, jak mi jediným slovem dokážeš roztříštit na kousky a dalším způsobit, že se nechám roztříštit na kousky znova. Děkuju moc!

Fanny

19)  Fanny (26.11.2013 22:25)

Všechno vypadá tak perfektně, že se mi čím dál víc nechce věřit tomu, že se to ještě zkazí. Ne, nepochybuju o tom, ale s každým dalším kouskem naděje, co teď přichází, to pak bude horší. :(
Carlisle s Esme... Co víc dodat Snad to Edward zvládne. Snad se u něj neobjeví další nemilé překvapení.
Díky, Ambro

Lena

18)  Lena (26.11.2013 19:13)

Jejda Ambři, teď mě tak napadlo, to kladivo je na Markuse a na to o se jim ještě stane .

Anna43474

17)  Anna43474 (26.11.2013 18:25)

Ty jsi zabiják, ambro.... :'-(

16)  Alex (26.11.2013 15:04)

Ambro, hluboce se klaním. Další parádní kapitola. Máš můj neskonalý obdiv. Šerif je pašák. Jsem fakt ráda, že moje oblíbená postava tady dostává víc místa.
Doufám, že se s tím vším dokáže Edward poprat a zůstat silný pro Bellu, která to bude určitě hodně potřebovat.
Díky

Marcelle

15)  Marcelle (26.11.2013 13:01)

Poslední tři krátké větičky zcela vyjádřily vše co se mi honí hlavou.
Ambroušku, jsi skvělá, díky

Silvaren

14)  Silvaren (26.11.2013 10:27)

Myslela jsem si, že "čtyři důvody" nemůžeš přebít ničím tragičtějším, ale to, co jsi provedla Edwardovi v jeho minulosti?!!! Jak se s tímhle dá vyrovnat?:'-( Jsem na kousky, zase jsi to vzala až na dřeň.

SestraTwilly

13)  SestraTwilly (26.11.2013 07:44)

Dobre som tipovala, že otec mu zabil mamu...ale ešte aj sestry? To musel byť
masaker. Ja dúfam,že ten vymyslený pocit viny nezvíťazí nad Edwardom a nespravi
nejakú sprostosť. No a čo sa týka Belly...dúfam,že odpočúvacie
zariadenie pomôže.
Bojím sa co bude ďalej a zároveň sa teším na ďalšiu kapitolku.;)

12)  a. (26.11.2013 07:22)

ted uz mi schazi slova... ty sms...aaaach jsem zvedava,jak se to vyvine,dekujeme Ambro

Nosska

11)  Nosska (25.11.2013 23:56)

Opravdu Ti děkuju, to zas budou sny...
Charlie, on je prostě božííí prej mešuge, tajnos agentos to je! Takhle je očůrat,:D nebýt Bella tolik podezřívavá, tak by na to taky nepřišla...
Takže andělé, už "odkryli" svou tvář. To byl logivkej tah, vzít si Edwarda k sobě, to jim nemůže vyčítat, ani se tím ničit, navíc když byl malej, těžko někdo věděl, jak bude vypadat. Hlavn, ať neudělá nějakou kolosální pitomost, teď na to není čas.
Těším se u dalšího dílu, doufám, že se do tý doby Rose trošičku umoudří:)

Lenka

10)  Lenka (25.11.2013 23:09)

Na víc se nezmůžu.

9)  lumikk (25.11.2013 23:07)

Mimochodem: To jsou ale nápady!! Ten název mě strašně vyděsil.
A do háje!!! Teď mi nejspíš něco došlo. Ale nechci, abych měla pravdu. No dopr...e! Jestli mi to došlo správně (prosím ne), tak na tom bude Edward psychicky ještě dost bledě. Jo a pak napíšu, že jsem si to myslela

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still