Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robsten2013.jpg

Někdy to jinak nejde...

 

 

 

15+

 

Edward


Stál jsem u okna a sledoval ten důvěrně známý výjev. Rose a Alice vystoupily z mámina auta. Emmett s Jasperem, jako vždy připravení u hlavních dveří, se je pokoušeli přemluvit, aby šly na chvíli dovnitř. Alice se jen zasněně usmívala, Rosalie protáčela oči a odstrkovala Emmovu ruku, která kolem ní nenasytně kmitala.

Na zádech jsem ucítil Bellin teplý dech. Objala mě zezadu kolem pasu a položila mi obličej mezi lopatky.

„Musím jít,“ řekla stejným tónem, jakým by mi nejspíš v jiné době a za jiných okolností oznamovala, že kat už na ni čeká. Pevně jsem stiskl její drobné dlaně, teď spojené na mé hrudní kosti.

„To přeci kurva nemůžu udělat. Nemůžu tě tam pustit. Ani jednu z vás,“ kývnul jsem bradou ke scéně pod námi. Můj hlas zněl, jako bych se nehrabal z mononukleózy, ale z pořádné hnisavé angíny.

„Myslím, že jsi vyčerpal svůj kurva účet na tři roky dopředu,“ zasmála se. Ale ten smích nebyl ani trochu veselý. Kurva. Obrátil jsem se k ní a poněkolikáté za posledních pár hodin jsem zkusil najít v jejích očích jistotu, se kterou mě přesvědčovala, že to takhle musí zůstat.

Rosaliiny osmnáctiny. To měl být den D. Den Velké šance. Den, kdy Marcus ztratí neomezenou moc alespoň nad jednou z nich. Marcus a všechny zkurvené státní instituce.

Dotkl jsem se kroužku v Bellině spodním rtu. Trochu se třásl. Vzpomněl jsem si na všechny ty dny pod přístřeškem za tělocvičnou. Jak mě ten kousek kovu fascinoval. Jak jsem si představoval, že se ho dotýkám, a dumal jsem nad tím, jaký je to asi pocit, když se připlete do cesty při líbání. Teď už jsem věděl, že ho sotva vnímám, že když můžu Bellu líbat, nějaký pitomý kroužek ve rtu je ta poslední věc, na kterou jsem schopný myslet. Přesto jsem ho měl rád. Trvalá připomínka toho, jak mě tahle drobná a zvláštní holka fascinovala od první chvíle, kdy jsem ji zahlídnul v království paní Newtonové.

Zavřela oči. Zdálo se, že navzdory všemu si Bella dokáže vychutnávat tak obyčejnou věc, jako je můj nejistý dotek.

„Nezapomeň, co jsi mi slíbila,“ zaskřehotal jsem přibližně po třicáté osmé. A to jen během poslední hodiny. „Telefon budeš mít pořád u sebe. A pořád nabitý. Kdyby na tebe ještě jednou sáhnul…“ Musel jsem polknout a zhluboka se nadechnout, abych svoje kázání vůbec dokončil. „Prostě jen zmáčkneš rychlou volbu. Pochopím, že jsi v průšvihu, když bude na druhém konci ticho anebo když to hned típneš. Budu u tebe za pár minut.“ Možná jen o trochu později než policie, dodal jsem, ale už jen v duchu. Protože od první vteřiny, kdy Bella potvrdila to, co mi až do dneška vnucovalo zatím jen moje podvědomí, jsem nebyl schopný doopravdy přistoupit na to, že to i dál nechám být. I když mě i tentokrát donutila přesně tohle slíbit.

Promiň, lásko, varoval jsem tě, že jsem posera. Nezvládnu s tímhle žít. Ne sám.

Její objetí zesílilo. „Slibuju. Už mu to nedovolím. A ty…“ Brada se jí znovu roztřásla. „Ty se na mě vážně nezlobíš? Bála jsem se… Vlastně jsem si byla jistá, že už mě pak nebudeš chtít. Že se ti zhnusím, že se…“ Rychle jsem se k ní sklonil a přerušil proud jejích slzama nasáknutých slov jediným možným způsobem.

Když jsem se pak díval, jak se všechny tři usazují k Emmovi do auta, byl jsem schopný jediné souvislé myšlenky. Zhnusím se jí , až se dozví, co jsem zač? Až se dozví, kdo je můj skutečný otec?

 

Po Bellině odjezdu jsem přetrpěl povinnou půlhodinu v rodinném kruhu. Snědl jsem, nevěděl jsem co, mluvil jsem, nevěděl jsem, o čem. Dokonce jsem se zasmál, i když jsem nevěděl čemu.

Vidět je všechny pohromadě strašně svádělo k pocitu, že je všechno v pořádku. A kdyby tu byla jen ta záležitost s Bellou, prostě bych Carlislea a Esme požádal o pomoc. Tentokrát už bych neargumentoval jen svou intuicí. Tentokrát by určitě zareagovali vstřícněji a hlavně okamžitě.

Jenže já už jim nedokázal věřit. Proč mi to kurva neřekli? Proč mi neřekli, kdo jsem? A proč si vybrali zrovna mě? Dítě vraha? Carlisle je doktor, ten přeci o genetice musí něco vědět. Jak bych teď za nimi mohl přijít a bavit se o čemkoli, jako by se dneska ráno nic nestalo? Jako by se mi před pár hodinama nezbořil celý ten jejich umělohmotný dokonalý svět?

Takže místo rozhovoru s rodiči jsem se vrátil do svého pokoje, zpátky k počítači. Pár minut jsem sbíral zbytky rozumu, abych se ovládnul a nešťoural se dál v hesle Anthony Masen. Aspoň ne dnes. Ne teď. Ne, dokud se nepodívám do jeho krabice v Carlisleově stole.

Místo toho jsem do Google zadal jiné jméno. Marcus Volturi. A… nic. Ne absolutně nic. To se v tomhle divném virtuálním světě nejspíš nemůže stát. Ale vyskočilo na mě jen pár italských odkazů. Pizzerie v Miláně. Kadeřnictví v Neapoli. Nějaké kluby bývalých spolužáků, které se nejspíš týkaly přesně těchhle dvou chlápků. Bylo to mírně řečeno divné. Marcus Volturi prokazatelně existoval i ve Státech. A nebyl to bezdomovec, který by žil pod mostem tak dlouho, že by na něj zapomněli úplně všichni. Dokonce i Google.

Po chvilce přemýšlení jsem zadal jen Volturi  a omezil vyhledávání jen na Spojené Státy.

Uf. Tak tohle bylo zajímavější. A čistě teoreticky by to mohlo leccos vysvětlovat. Vytiskl jsem si pár stránek. A sáhnul po telefonu.

„Dobrý večer, šerife. Jo, ten Cullen. Nemáte službu, aha. Můžu se stavit u vás doma? Ne, fakt to nepočká.“

 

 

Bella


„Jsi ok?“ Rose se ke mně obrátila ze sedadla spolujezdce. Byly jsme v Emmettově autě, takže se rozumělo samo sebou, že budu sedět vzadu. Jak se Rosalie pootočila, její kolena trochu zavadila o Emmovo svalnaté stehno. Automaticky po ní sáhnul a ona ho stejně automaticky odrazila naučeným chvatem. Spokojeně zachrochtal a Rose jako obvykle protočila panenky. Třásla jsem se vyčerpáním – fyzickým, ale hlavně psychickým – přesto jsem se neubránila úsměvu. I když na tom popravdě nebylo vůbec nic k smíchu. Emmett byl kus. Bez debat. Kdybych se nenarodila s očima a srdcem, které dokázaly vnímat jen Edwarda, určitě bych si pohled na jeho bratra uměla vychutnat. Mohl mít kteroukoliv holku ze školy. A i když byla Rosalie překrásná, tušila jsem, že i Emmettova trpělivost má své meze. Bolelo mě už teď, jak ji budu utěšovat, až jeho zájem opadne. Zvládneme i tohle? Nebyla jsem si jistá.

Kamkoliv jsme přišly, objevil se nějaký Emmett. První liga. Někdo, kdo si byl jistý, že si na tuhle ledovou královnu může troufnout. Ale odpadali stejně rychle, jako se objevovali. Tenhle Emmett tu byl pořád vlastně jen z jediného důvodu. Nechápala jsem, jak je to možné, ale nějakým záhadným způsobem pochopil, že Rosaliino odstrkování, její povzdechy a výmluvy, znamenají aspoň něco. Moje nepochopení pramenilo z faktu, že tohle aspoň něco jsem mohla ocenit já, protože jsem znala všechna předchozí absolutně nic. Jenže Emmett Cullen o předchozích Roseiných absolutně nic neměl ponětí.

Pak se tu ovšem nabízela děsivější možnost. Že navzdory všem těm legráckám a přitroublým dvojsmyslům Emmett Rosalii dooprady… miluje. Bylo by to možné? Odpovědi jsem se bála. A Rosalie se zcela určitě bála ještě mnohem víc než já. Došlo mi, že z úplně jednoduchého důvodu. Ona sama byla na nejlepší cestě naprosto se do něj zbláznit.

„Bello, vnímáš mě?“ zabubnovala netrpělivě prsty na opěrce. Emmett se ošil. Alice ke mně zvedla ustarané oči. Tentokrát jsem se do úsměvu musela trochu nutit.

„Jistě, jasně že jsem v pořádku,“ prohlásila jsem s přehnaným nadšením. Doma, naznačila jsem němě směrem k Rosalii. Došlo mi, že má právo vědět, co se stalo. I o ní jsem dnes Edwardovi řekla. I ji dnes ráno Marcus zahrnul do svých výhrůžek.

Její dokonale klenuté obočí se samou starostí spojilo nad kořenem jejího dokonalého nosu. Své dokonalé rty sevřela do ustarané linky. Jak mohl Bůh připustit, aby tohle dokonalé stvoření mělo tak nedokonalý život? Edward měl pravdu. Na některé otázky byla jen jediná odpověď.

Kurva.

 

 

Edward


Šerifův domek stál jen kousek od stanice. Jako by se mu nikdy nechtělo doopravdy odejít z práce. Ještě jednou jsem si ověřil adresu z papírku, na který jsem ji načmáral na základě jeho instrukcí. Vchod s malou krytou verandou byl jen pár kroků od silnice, takže když jsem zastavil, světlo nad ním se okamžitě rozzářilo. Pokud jsem chtěl vycouvat, zbývaly mi tak tři vteřiny. Spíš dvě, protože šerif Swan skoro vzápětí vyšel z domu. Založil si ruce na prsou a upřeně zíral mým směrem, i když z té žluté louže, ve které stál, na mě nemohl vidět. Tak jo, Bells, snad mi to jednou odpustíš. Párkrát jsem se prodýchnul a vystoupil z auta.

Šerifův dům vypadal jako pečlivě udržované muzeum. Tipoval jsem, že zůstal v domě svých rodičů a pokud si tam někdy přivedl nějakou ženskou, nezdržela se tam dost dlouho na to, aby vyházela všechny ty staré krámy a čisté, ale prošlapané koberce, a nahradila to všechno něčím normálním. Uměl jsem si představit, jak by se tu vyřádila Esme.

„Pivo?“ Šerif mě nasměroval do obýváku, sám se chystal zmizet v kuchyni. Zkouší mě?

„Ještě mi není osmnáct, pane, navíc řídím, a pak je tu ta otravná věc s mýma játrama,“ ušklíbl jsem se.

Překvapeně zamrkal. „Játra?“ zopakoval, jako by to bylo to nejhorší sprosté slovo. Šerif očividně netušil, že mám za sebou extra kurva den.

„Mononukleóza, pane. Játra při ní dostanou celkem slušně na prdel. Nejspíš víc, než kdybych si od dvanácti dával dvacet piv denně.“ Přimhouřil oči, jako by si to promýšlel.

„V tom případě mám takovej divnej pocit, že jedno malý navíc jim neuškodí,“ mrknul na mě a zmizel.

No to mě… Šerif Swan nejspíš nebude takový kretén, jak o něm tvrdili ti z mých spolužáků, kteří s ním měli tu čest u příležitosti rušení nočního klidu, zneužívání omamných látek a sexu na veřejném místě. Já mezi ně nepatřil. Já byl natolik chytrý – nebo retardovaný? – že jsem svého času šukal a šňupal doma.

„Tak povídej,“ vyzval mě a s unaveným povzdechem zapadl do staromódního ušáku. Cucnul jsem si piva a zadoufal, že po tolika týdnech abstinence zabere dost rychle a já to dokážu nějak vyklopit bez koktání, které by tomu celému ubralo na věrohodnosti.

„Ehm… Přistěhovali se sem o prázdninách. Rodina Marcuse Volturiho.“ Zdálo se mi, že při vyslovení toho jména šerifovi poněkud ztuhly rysy, ale i normálně vypadal tak nějak zmrzle, takže jsem se rozhodl to zatím neřešit. „Abych to nekomplikoval. Ten zmrd a jeho věčně ožralá manželka mají v pěstounský péči čtyři holky, z nichž tři nechává hladovět, tluče je a…“ Nadechl jsem se a dopil pivo na jeden zátah. Pak jsem se šerifovi zadíval do očí s jasnou prosbou. Nenuť mě, abych to musel vyslovit. Ani to s ním nehnulo. „A tři z nich prokazatelně znásilňuje. Ta jedna to sice dělá dobrovolně, ale hádám, že když jí ještě nebylo osmnáct, tak je to celkem fuk. Navíc je to její pěstoun, takže…“

Zvedl ruku. Jediný jasný pohyb. Všiml jsem si, že se zhluboka nadechl. Jak dlouho vlastně nedýchal?

„Ten bastard.“ Řekl to, nebo se mi to zdálo? Odložil svoje pivo na stolek – děsná záležitost se zažloutlým krajkovým ubrusem uprostřed – a pevně si propletl si prsty na rukou. Lokty zapřel o opěrky křesla. Celé to působilo, jako by se něčeho potřeboval držet, aby okamžitě nevyskočil a neprovedl něco… něco. Zamračil se a soustředěně se mi zadíval do očí.

„A teď to chci slyšet všechno, rozumíš? Všechno, co ti Bella řekla.“ Věděl o Belle? Věděl o Belle a o mně? Nehodlal jsem se tím zabývat. Ne teď.

„Možná to nebude tak plynulý, jako když mi to dneska vyprávěla ona. Ale zásadní věci si, myslím, pamatuju,“ přikývnul jsem. A pak jsem se nadechla a vyklopil mu to. Všechno. Každý pitomý detail, na který jsem si dokázal vzpomenout. A jak jsem mluvil, pořád jsem čekal, kdy přijde úleva. Proto jsem sem přeci šel. Že když do toho zapojím někoho dospělého, někoho kompetentního, někoho, koho ještě Marcus Volturi nemohl zkorumpovat, tak se mi uleví.

Čekal jsem marně.

Dopověděl jsem a bylo mi na blití úplně stejně, jako když jen pár hodin zpátky domluvila Bella. Třásl jsem se.

Tak ne. Tohle bylo horší. To pivo nejspíš nebyl dobrý nápad. Tohle všechno, celý tenhle zkurvený svět, nebyl dobrý nápad.

„Kde máte…“ Nedopověděl jsem, protože v tuhle chvíli už jen moje pevně stisknuté rty zadržovaly obsah mého žaludku. Vystřelil jsem z obýváku směrem k toaletě, o jejímž umístění jsem neměl ani ponětí. Šerif překvapivě hbitě vyskočil z křesla a postrčil mě správným směrem půl vteřiny před katastrofou.

Když jsem se vrátil, zpocený a vyčerpaný, otvíral si další pivo. Bezohledný bastard. Už neseděl v křesle. Postával u malého psacího stolu, na kterém se pomalu zahříval počítač. Očividně starší než ta háčkovaná zrůdnost pod ním. Ukázal mi na židli.

Pět minut po tom, co na nás konečně ospale zamrkal monitor, rozkliknul soubor, originálně uložený na ploše. A pak mi spadla brada. Šerif Swan si údaje o Marcusu Volturim rozhodně nehledal na Googlu.

„Kde jste to… Vlastně ne,“ zvednul sem rychle ruku. „Já to vlastně nechci vědět.“ Hltal jsem řádek po řádku. Jako červené hadry před býkem na mě vyskakovaly největší jobovky.

Interní vyšetřování.

Dětská pornografie.

Podmínečné propuštění.

Napadení kolegy.

Propuštění.

Žaloba.

Stažení žaloby.

Nelegální osvojování.

Sebevraždy svěřených dívek. (Tady se mi znovu zhoupnul žaludek).

Ovlivňování vyšetřování.

A další a další a další sračky.

Otočil jsem se k šerifovi. Pořád s tím kamenným výrazem ucucával svoje pivo.

„Nechápu, jak je možný, že mu tohle všechno nějak prošlo,“ prohlásil ledově. „Ale Bůh a moje nebožka matka jsou mi svědky, že tady mi nikdo bordel dělat nebude. Varoval jsem ho. Ale znám tuhle sběř. Nedá pokoj, dokud nebude sedět. Nebo dokud si to s ním někdo nevyřídí mimo oficiální cesty.“ Při poslední větě se na mě díval tak, že jsem se mimoděk přikrčil. Pokrčil rameny. „Nechápu to,“ zopakoval už klidněji.

„Já možná něco našel,“ ozval jsem se opatrně a spustil internet. Ach bože, fakt modem? Skoro zapomenuté hrčení mi moje podezření potvrdilo. Dalších několik nekonečných minut. Když jsem otevřel ten správný odkaz, podal si šerif z knihovny vedle krbu brýle. Té ženě z fotografie na krbové římse se teď podobal tak, že jsem se málem zasmál. Naštěstí mě ignoroval. Naklonil se mi přes rameno a začetl se.

Když se narovnal, znovu měl ty nepřirozeně ztuhlé rysy. Pomalu přikývnul. „Tohle by dávalo smysl. Aro Volturi, všemocný bratříček na ministerstvu. Drží si ho už třetí vláda. Ověřím to.“ Znovu kývnul, tentokrát důrazněji. Ukázal zpátky na pohovku a sám se posadil do svého ušáku. Sundal si brýle, ale podržel je v dlani. Potěžkával je, jako by potřeboval držet něco, co mu znemožní rozdrtit opěrky křesla.

„Potřebujeme důkaz, Edwarde. Ten parchant tohle neprovádí poprvé. Díval jsem se na ty sebevraždy. Stalo se to před sedmi a před jedenácti lety. Ty holky se u něj nepotkaly. Jedné bylo patnáct, druhé sedmnáct. Ta první byla těhotná, ale tehdy nikoho nenapadlo udělat test DNA. Bylo to příliš drahý na to, aby s tím plýtvali na nějakou ztracenou duši, která si nevážila péče laskavýho pěstouna a místo toho se spouštěla někde v nějaký partě.“ Zvedl oči od svých zaměstnaných rukou a podíval se na mě. „Jo, přesně takhle se k tomu ten hajzl tenkrát vyjádřil.“

Vzpomněl jsem si na Bellu a na to, že je s tím monstrem právě v tuhle chvíli pod jednou střechou. Asi jsem znovu ztratil barvu, protože šerif bleskově odložil brýle na stolek a chytil se područek – i teď připravený vyskočit a dostrkat mě na záchod.

„Dobrý?“ zamračil se nedůvěřivě, když jsem se odhodlaně nadechl a zůstal sedět. „Kde jsme to skončili? Jo už vím. Důkaz, Edwarde. Pokud si ta tvoje malá straka až doteď nic nenahrála, je nejvyšší čas.“

Tentokrát jsem sedět nevydržel. Vyskočil jsem a rozkročil se nad ním a jen výraz té osoby ve zlatém rámečku nad krbem způsobil, že jsem ho nechytil pod krkem.

„To mi chcete říct, že jí to musí znovu udělat? A ona to musí snést, aby se něco stalo?“ Ten chlap v odřeném kostkovaném křesle pode mnou ani nemrknul. Měl sebou přeci aspoň cuknout, ne? Aspoň o jediný podělaný milimetr…

„To myslím nebude nutný,“ zakroutil místo toho rozvážně hlavou a pomalu se zvedl. Přešel k tomu svému super pracovišti a jako nějaký tři sta let starý Superman otevřel svůj šuplík zázraků.

„Tohle, Edwarde Cullene,“ řekl mi významně a zvedl při tom černou krabičku, „tohle je diktafon. A na to my toho zkurvenýho hajzla dostaneme.“

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

11)  a. (21.11.2013 07:40)

Opět dokonalost, Ambři, děkujeme

10)  El (21.11.2013 07:01)

Přijde mi to moc jednoduché a hlavně spíš jako klid před bouří. I když se modlím, aby to vyšlo, pochybuju o tom Ty nás stejne vždycky překvapíš A hlavně doufám, že Edwardovi někdo vysvětlí, že genetika zase tolik neznamená, protože to by se nás muselo zbláznit víc;) Skvělý, děkuju moc

9)  BJane (21.11.2013 06:34)

Bella je Edwarda zabije, až se to dozví, má chlapec odvahu, jen co je pravda... Ale snad to dopadne dobře a už brzy tohle skončí. Na druhou stranu máš určitě ještě něco vymyšleného. A ZABIJU tě, pokud nebude E+B (i když většinou se přikláním k opaku)

Kate

8)  Kate (21.11.2013 01:44)

Tak teď ještě, aby to vyšlo a máme vyhráno. Doufám, že ten ... půjde sedět a už se z kriminálu nikdy nedostane a že mu to tam spoluvězni pekelně zavaří! Tak vlivný bratříček na Ministerstvu...? A Edward, že je syn vraha? Snad už bude jenom líp, držím holkám palce. Děkuju za kapitolu, Ambři.

nicky88

7)  nicky88 (21.11.2013 01:29)

Ty jo a teď mě napadlo, jestli si Bells vezme ten diktafon a ten zasranej šmejd ho u ní najde,..brrr a nebo ještě hůř, jestli si ho nebude chtít vzít, Eda jí ho podstrčí a pak ho ten hajzl najde... fujtajbl..
Jo a zvracející Eda.. to se mi moc líbí, pěkně jsi ho polidštila.. komu by na jeho místě nebylo zle, hlavně když vezmu v potaz, že Bells je v podstatě jeho holka a on ví do čeho se od něj vrací :'-( :'-( :'-(

nicky88

6)  nicky88 (21.11.2013 01:19)

Bojím, bojím, bojííííííííííím
Co když to nevyjde
Na některé otázky je vážně jen jedna odpověď.. KURVA
A zrovna Bells nebude přeci tak úzkoprsá co se týká Edího biologického otce, aby ho kvůli tomu odkopla

Jsi skvěláááááá
Honem další, nebo to nevydržím, rupnou mi nervy a dopíšu si to sama, přeskočím všechno a bude rovnou šťastně až na věky.. no, v tomhle případě ne na věky, ale alespoň do sta let B)

5)  danje (21.11.2013 00:30)

Moc mocných. Bude stačit síla -odhodlání řešit -našich bojovníků? Všechny hazly

SestraTwilly

4)  SestraTwilly (21.11.2013 00:11)

No mám pocit,že sieť sa sťahuje nad nad Markusom. Myslím,že ty
to ešte zdramatizuješ...že ten hajzlik sa tak ľahko nevzdá. A čo sa tyká
Edwarda...syn vraha? Ale to musel byť bohatý človek....že by zabil
Edwardovu mamu? Necháme sa prekvapiť...
Ambra prosím rýchlo ďalšiu kspitolku ;)

3)  BabčaS (21.11.2013 00:05)

Lenka

2)  Lenka (20.11.2013 23:40)

Uf, tak to jsem nečekala. Eda je dobrej a šerif taky. jen mám hrůzu, aby se něco ještě víc nepodělalo.

Lena

1)  Lena (20.11.2013 23:38)

Ambřičko , zlatíčko, já jsem tak napnutá. V jedné chvíli mně napadlo, no s diktafonem, to to vytrhnou, ale ono právě v jednoduchosti je síla. Jak já jim držím palce, jenom chudák Bella, ta Edwarda v prvním momentě snad přerazí.

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek