Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robsten2013.jpg

Někdy to jinak nejde...

 

 

 

15+

 

Edward


Stál jsem u okna a sledoval ten důvěrně známý výjev. Rose a Alice vystoupily z mámina auta. Emmett s Jasperem, jako vždy připravení u hlavních dveří, se je pokoušeli přemluvit, aby šly na chvíli dovnitř. Alice se jen zasněně usmívala, Rosalie protáčela oči a odstrkovala Emmovu ruku, která kolem ní nenasytně kmitala.

Na zádech jsem ucítil Bellin teplý dech. Objala mě zezadu kolem pasu a položila mi obličej mezi lopatky.

„Musím jít,“ řekla stejným tónem, jakým by mi nejspíš v jiné době a za jiných okolností oznamovala, že kat už na ni čeká. Pevně jsem stiskl její drobné dlaně, teď spojené na mé hrudní kosti.

„To přeci kurva nemůžu udělat. Nemůžu tě tam pustit. Ani jednu z vás,“ kývnul jsem bradou ke scéně pod námi. Můj hlas zněl, jako bych se nehrabal z mononukleózy, ale z pořádné hnisavé angíny.

„Myslím, že jsi vyčerpal svůj kurva účet na tři roky dopředu,“ zasmála se. Ale ten smích nebyl ani trochu veselý. Kurva. Obrátil jsem se k ní a poněkolikáté za posledních pár hodin jsem zkusil najít v jejích očích jistotu, se kterou mě přesvědčovala, že to takhle musí zůstat.

Rosaliiny osmnáctiny. To měl být den D. Den Velké šance. Den, kdy Marcus ztratí neomezenou moc alespoň nad jednou z nich. Marcus a všechny zkurvené státní instituce.

Dotkl jsem se kroužku v Bellině spodním rtu. Trochu se třásl. Vzpomněl jsem si na všechny ty dny pod přístřeškem za tělocvičnou. Jak mě ten kousek kovu fascinoval. Jak jsem si představoval, že se ho dotýkám, a dumal jsem nad tím, jaký je to asi pocit, když se připlete do cesty při líbání. Teď už jsem věděl, že ho sotva vnímám, že když můžu Bellu líbat, nějaký pitomý kroužek ve rtu je ta poslední věc, na kterou jsem schopný myslet. Přesto jsem ho měl rád. Trvalá připomínka toho, jak mě tahle drobná a zvláštní holka fascinovala od první chvíle, kdy jsem ji zahlídnul v království paní Newtonové.

Zavřela oči. Zdálo se, že navzdory všemu si Bella dokáže vychutnávat tak obyčejnou věc, jako je můj nejistý dotek.

„Nezapomeň, co jsi mi slíbila,“ zaskřehotal jsem přibližně po třicáté osmé. A to jen během poslední hodiny. „Telefon budeš mít pořád u sebe. A pořád nabitý. Kdyby na tebe ještě jednou sáhnul…“ Musel jsem polknout a zhluboka se nadechnout, abych svoje kázání vůbec dokončil. „Prostě jen zmáčkneš rychlou volbu. Pochopím, že jsi v průšvihu, když bude na druhém konci ticho anebo když to hned típneš. Budu u tebe za pár minut.“ Možná jen o trochu později než policie, dodal jsem, ale už jen v duchu. Protože od první vteřiny, kdy Bella potvrdila to, co mi až do dneška vnucovalo zatím jen moje podvědomí, jsem nebyl schopný doopravdy přistoupit na to, že to i dál nechám být. I když mě i tentokrát donutila přesně tohle slíbit.

Promiň, lásko, varoval jsem tě, že jsem posera. Nezvládnu s tímhle žít. Ne sám.

Její objetí zesílilo. „Slibuju. Už mu to nedovolím. A ty…“ Brada se jí znovu roztřásla. „Ty se na mě vážně nezlobíš? Bála jsem se… Vlastně jsem si byla jistá, že už mě pak nebudeš chtít. Že se ti zhnusím, že se…“ Rychle jsem se k ní sklonil a přerušil proud jejích slzama nasáknutých slov jediným možným způsobem.

Když jsem se pak díval, jak se všechny tři usazují k Emmovi do auta, byl jsem schopný jediné souvislé myšlenky. Zhnusím se jí , až se dozví, co jsem zač? Až se dozví, kdo je můj skutečný otec?

 

Po Bellině odjezdu jsem přetrpěl povinnou půlhodinu v rodinném kruhu. Snědl jsem, nevěděl jsem co, mluvil jsem, nevěděl jsem, o čem. Dokonce jsem se zasmál, i když jsem nevěděl čemu.

Vidět je všechny pohromadě strašně svádělo k pocitu, že je všechno v pořádku. A kdyby tu byla jen ta záležitost s Bellou, prostě bych Carlislea a Esme požádal o pomoc. Tentokrát už bych neargumentoval jen svou intuicí. Tentokrát by určitě zareagovali vstřícněji a hlavně okamžitě.

Jenže já už jim nedokázal věřit. Proč mi to kurva neřekli? Proč mi neřekli, kdo jsem? A proč si vybrali zrovna mě? Dítě vraha? Carlisle je doktor, ten přeci o genetice musí něco vědět. Jak bych teď za nimi mohl přijít a bavit se o čemkoli, jako by se dneska ráno nic nestalo? Jako by se mi před pár hodinama nezbořil celý ten jejich umělohmotný dokonalý svět?

Takže místo rozhovoru s rodiči jsem se vrátil do svého pokoje, zpátky k počítači. Pár minut jsem sbíral zbytky rozumu, abych se ovládnul a nešťoural se dál v hesle Anthony Masen. Aspoň ne dnes. Ne teď. Ne, dokud se nepodívám do jeho krabice v Carlisleově stole.

Místo toho jsem do Google zadal jiné jméno. Marcus Volturi. A… nic. Ne absolutně nic. To se v tomhle divném virtuálním světě nejspíš nemůže stát. Ale vyskočilo na mě jen pár italských odkazů. Pizzerie v Miláně. Kadeřnictví v Neapoli. Nějaké kluby bývalých spolužáků, které se nejspíš týkaly přesně těchhle dvou chlápků. Bylo to mírně řečeno divné. Marcus Volturi prokazatelně existoval i ve Státech. A nebyl to bezdomovec, který by žil pod mostem tak dlouho, že by na něj zapomněli úplně všichni. Dokonce i Google.

Po chvilce přemýšlení jsem zadal jen Volturi  a omezil vyhledávání jen na Spojené Státy.

Uf. Tak tohle bylo zajímavější. A čistě teoreticky by to mohlo leccos vysvětlovat. Vytiskl jsem si pár stránek. A sáhnul po telefonu.

„Dobrý večer, šerife. Jo, ten Cullen. Nemáte službu, aha. Můžu se stavit u vás doma? Ne, fakt to nepočká.“

 

 

Bella


„Jsi ok?“ Rose se ke mně obrátila ze sedadla spolujezdce. Byly jsme v Emmettově autě, takže se rozumělo samo sebou, že budu sedět vzadu. Jak se Rosalie pootočila, její kolena trochu zavadila o Emmovo svalnaté stehno. Automaticky po ní sáhnul a ona ho stejně automaticky odrazila naučeným chvatem. Spokojeně zachrochtal a Rose jako obvykle protočila panenky. Třásla jsem se vyčerpáním – fyzickým, ale hlavně psychickým – přesto jsem se neubránila úsměvu. I když na tom popravdě nebylo vůbec nic k smíchu. Emmett byl kus. Bez debat. Kdybych se nenarodila s očima a srdcem, které dokázaly vnímat jen Edwarda, určitě bych si pohled na jeho bratra uměla vychutnat. Mohl mít kteroukoliv holku ze školy. A i když byla Rosalie překrásná, tušila jsem, že i Emmettova trpělivost má své meze. Bolelo mě už teď, jak ji budu utěšovat, až jeho zájem opadne. Zvládneme i tohle? Nebyla jsem si jistá.

Kamkoliv jsme přišly, objevil se nějaký Emmett. První liga. Někdo, kdo si byl jistý, že si na tuhle ledovou královnu může troufnout. Ale odpadali stejně rychle, jako se objevovali. Tenhle Emmett tu byl pořád vlastně jen z jediného důvodu. Nechápala jsem, jak je to možné, ale nějakým záhadným způsobem pochopil, že Rosaliino odstrkování, její povzdechy a výmluvy, znamenají aspoň něco. Moje nepochopení pramenilo z faktu, že tohle aspoň něco jsem mohla ocenit já, protože jsem znala všechna předchozí absolutně nic. Jenže Emmett Cullen o předchozích Roseiných absolutně nic neměl ponětí.

Pak se tu ovšem nabízela děsivější možnost. Že navzdory všem těm legráckám a přitroublým dvojsmyslům Emmett Rosalii dooprady… miluje. Bylo by to možné? Odpovědi jsem se bála. A Rosalie se zcela určitě bála ještě mnohem víc než já. Došlo mi, že z úplně jednoduchého důvodu. Ona sama byla na nejlepší cestě naprosto se do něj zbláznit.

„Bello, vnímáš mě?“ zabubnovala netrpělivě prsty na opěrce. Emmett se ošil. Alice ke mně zvedla ustarané oči. Tentokrát jsem se do úsměvu musela trochu nutit.

„Jistě, jasně že jsem v pořádku,“ prohlásila jsem s přehnaným nadšením. Doma, naznačila jsem němě směrem k Rosalii. Došlo mi, že má právo vědět, co se stalo. I o ní jsem dnes Edwardovi řekla. I ji dnes ráno Marcus zahrnul do svých výhrůžek.

Její dokonale klenuté obočí se samou starostí spojilo nad kořenem jejího dokonalého nosu. Své dokonalé rty sevřela do ustarané linky. Jak mohl Bůh připustit, aby tohle dokonalé stvoření mělo tak nedokonalý život? Edward měl pravdu. Na některé otázky byla jen jediná odpověď.

Kurva.

 

 

Edward


Šerifův domek stál jen kousek od stanice. Jako by se mu nikdy nechtělo doopravdy odejít z práce. Ještě jednou jsem si ověřil adresu z papírku, na který jsem ji načmáral na základě jeho instrukcí. Vchod s malou krytou verandou byl jen pár kroků od silnice, takže když jsem zastavil, světlo nad ním se okamžitě rozzářilo. Pokud jsem chtěl vycouvat, zbývaly mi tak tři vteřiny. Spíš dvě, protože šerif Swan skoro vzápětí vyšel z domu. Založil si ruce na prsou a upřeně zíral mým směrem, i když z té žluté louže, ve které stál, na mě nemohl vidět. Tak jo, Bells, snad mi to jednou odpustíš. Párkrát jsem se prodýchnul a vystoupil z auta.

Šerifův dům vypadal jako pečlivě udržované muzeum. Tipoval jsem, že zůstal v domě svých rodičů a pokud si tam někdy přivedl nějakou ženskou, nezdržela se tam dost dlouho na to, aby vyházela všechny ty staré krámy a čisté, ale prošlapané koberce, a nahradila to všechno něčím normálním. Uměl jsem si představit, jak by se tu vyřádila Esme.

„Pivo?“ Šerif mě nasměroval do obýváku, sám se chystal zmizet v kuchyni. Zkouší mě?

„Ještě mi není osmnáct, pane, navíc řídím, a pak je tu ta otravná věc s mýma játrama,“ ušklíbl jsem se.

Překvapeně zamrkal. „Játra?“ zopakoval, jako by to bylo to nejhorší sprosté slovo. Šerif očividně netušil, že mám za sebou extra kurva den.

„Mononukleóza, pane. Játra při ní dostanou celkem slušně na prdel. Nejspíš víc, než kdybych si od dvanácti dával dvacet piv denně.“ Přimhouřil oči, jako by si to promýšlel.

„V tom případě mám takovej divnej pocit, že jedno malý navíc jim neuškodí,“ mrknul na mě a zmizel.

No to mě… Šerif Swan nejspíš nebude takový kretén, jak o něm tvrdili ti z mých spolužáků, kteří s ním měli tu čest u příležitosti rušení nočního klidu, zneužívání omamných látek a sexu na veřejném místě. Já mezi ně nepatřil. Já byl natolik chytrý – nebo retardovaný? – že jsem svého času šukal a šňupal doma.

„Tak povídej,“ vyzval mě a s unaveným povzdechem zapadl do staromódního ušáku. Cucnul jsem si piva a zadoufal, že po tolika týdnech abstinence zabere dost rychle a já to dokážu nějak vyklopit bez koktání, které by tomu celému ubralo na věrohodnosti.

„Ehm… Přistěhovali se sem o prázdninách. Rodina Marcuse Volturiho.“ Zdálo se mi, že při vyslovení toho jména šerifovi poněkud ztuhly rysy, ale i normálně vypadal tak nějak zmrzle, takže jsem se rozhodl to zatím neřešit. „Abych to nekomplikoval. Ten zmrd a jeho věčně ožralá manželka mají v pěstounský péči čtyři holky, z nichž tři nechává hladovět, tluče je a…“ Nadechl jsem se a dopil pivo na jeden zátah. Pak jsem se šerifovi zadíval do očí s jasnou prosbou. Nenuť mě, abych to musel vyslovit. Ani to s ním nehnulo. „A tři z nich prokazatelně znásilňuje. Ta jedna to sice dělá dobrovolně, ale hádám, že když jí ještě nebylo osmnáct, tak je to celkem fuk. Navíc je to její pěstoun, takže…“

Zvedl ruku. Jediný jasný pohyb. Všiml jsem si, že se zhluboka nadechl. Jak dlouho vlastně nedýchal?

„Ten bastard.“ Řekl to, nebo se mi to zdálo? Odložil svoje pivo na stolek – děsná záležitost se zažloutlým krajkovým ubrusem uprostřed – a pevně si propletl si prsty na rukou. Lokty zapřel o opěrky křesla. Celé to působilo, jako by se něčeho potřeboval držet, aby okamžitě nevyskočil a neprovedl něco… něco. Zamračil se a soustředěně se mi zadíval do očí.

„A teď to chci slyšet všechno, rozumíš? Všechno, co ti Bella řekla.“ Věděl o Belle? Věděl o Belle a o mně? Nehodlal jsem se tím zabývat. Ne teď.

„Možná to nebude tak plynulý, jako když mi to dneska vyprávěla ona. Ale zásadní věci si, myslím, pamatuju,“ přikývnul jsem. A pak jsem se nadechla a vyklopil mu to. Všechno. Každý pitomý detail, na který jsem si dokázal vzpomenout. A jak jsem mluvil, pořád jsem čekal, kdy přijde úleva. Proto jsem sem přeci šel. Že když do toho zapojím někoho dospělého, někoho kompetentního, někoho, koho ještě Marcus Volturi nemohl zkorumpovat, tak se mi uleví.

Čekal jsem marně.

Dopověděl jsem a bylo mi na blití úplně stejně, jako když jen pár hodin zpátky domluvila Bella. Třásl jsem se.

Tak ne. Tohle bylo horší. To pivo nejspíš nebyl dobrý nápad. Tohle všechno, celý tenhle zkurvený svět, nebyl dobrý nápad.

„Kde máte…“ Nedopověděl jsem, protože v tuhle chvíli už jen moje pevně stisknuté rty zadržovaly obsah mého žaludku. Vystřelil jsem z obýváku směrem k toaletě, o jejímž umístění jsem neměl ani ponětí. Šerif překvapivě hbitě vyskočil z křesla a postrčil mě správným směrem půl vteřiny před katastrofou.

Když jsem se vrátil, zpocený a vyčerpaný, otvíral si další pivo. Bezohledný bastard. Už neseděl v křesle. Postával u malého psacího stolu, na kterém se pomalu zahříval počítač. Očividně starší než ta háčkovaná zrůdnost pod ním. Ukázal mi na židli.

Pět minut po tom, co na nás konečně ospale zamrkal monitor, rozkliknul soubor, originálně uložený na ploše. A pak mi spadla brada. Šerif Swan si údaje o Marcusu Volturim rozhodně nehledal na Googlu.

„Kde jste to… Vlastně ne,“ zvednul sem rychle ruku. „Já to vlastně nechci vědět.“ Hltal jsem řádek po řádku. Jako červené hadry před býkem na mě vyskakovaly největší jobovky.

Interní vyšetřování.

Dětská pornografie.

Podmínečné propuštění.

Napadení kolegy.

Propuštění.

Žaloba.

Stažení žaloby.

Nelegální osvojování.

Sebevraždy svěřených dívek. (Tady se mi znovu zhoupnul žaludek).

Ovlivňování vyšetřování.

A další a další a další sračky.

Otočil jsem se k šerifovi. Pořád s tím kamenným výrazem ucucával svoje pivo.

„Nechápu, jak je možný, že mu tohle všechno nějak prošlo,“ prohlásil ledově. „Ale Bůh a moje nebožka matka jsou mi svědky, že tady mi nikdo bordel dělat nebude. Varoval jsem ho. Ale znám tuhle sběř. Nedá pokoj, dokud nebude sedět. Nebo dokud si to s ním někdo nevyřídí mimo oficiální cesty.“ Při poslední větě se na mě díval tak, že jsem se mimoděk přikrčil. Pokrčil rameny. „Nechápu to,“ zopakoval už klidněji.

„Já možná něco našel,“ ozval jsem se opatrně a spustil internet. Ach bože, fakt modem? Skoro zapomenuté hrčení mi moje podezření potvrdilo. Dalších několik nekonečných minut. Když jsem otevřel ten správný odkaz, podal si šerif z knihovny vedle krbu brýle. Té ženě z fotografie na krbové římse se teď podobal tak, že jsem se málem zasmál. Naštěstí mě ignoroval. Naklonil se mi přes rameno a začetl se.

Když se narovnal, znovu měl ty nepřirozeně ztuhlé rysy. Pomalu přikývnul. „Tohle by dávalo smysl. Aro Volturi, všemocný bratříček na ministerstvu. Drží si ho už třetí vláda. Ověřím to.“ Znovu kývnul, tentokrát důrazněji. Ukázal zpátky na pohovku a sám se posadil do svého ušáku. Sundal si brýle, ale podržel je v dlani. Potěžkával je, jako by potřeboval držet něco, co mu znemožní rozdrtit opěrky křesla.

„Potřebujeme důkaz, Edwarde. Ten parchant tohle neprovádí poprvé. Díval jsem se na ty sebevraždy. Stalo se to před sedmi a před jedenácti lety. Ty holky se u něj nepotkaly. Jedné bylo patnáct, druhé sedmnáct. Ta první byla těhotná, ale tehdy nikoho nenapadlo udělat test DNA. Bylo to příliš drahý na to, aby s tím plýtvali na nějakou ztracenou duši, která si nevážila péče laskavýho pěstouna a místo toho se spouštěla někde v nějaký partě.“ Zvedl oči od svých zaměstnaných rukou a podíval se na mě. „Jo, přesně takhle se k tomu ten hajzl tenkrát vyjádřil.“

Vzpomněl jsem si na Bellu a na to, že je s tím monstrem právě v tuhle chvíli pod jednou střechou. Asi jsem znovu ztratil barvu, protože šerif bleskově odložil brýle na stolek a chytil se područek – i teď připravený vyskočit a dostrkat mě na záchod.

„Dobrý?“ zamračil se nedůvěřivě, když jsem se odhodlaně nadechl a zůstal sedět. „Kde jsme to skončili? Jo už vím. Důkaz, Edwarde. Pokud si ta tvoje malá straka až doteď nic nenahrála, je nejvyšší čas.“

Tentokrát jsem sedět nevydržel. Vyskočil jsem a rozkročil se nad ním a jen výraz té osoby ve zlatém rámečku nad krbem způsobil, že jsem ho nechytil pod krkem.

„To mi chcete říct, že jí to musí znovu udělat? A ona to musí snést, aby se něco stalo?“ Ten chlap v odřeném kostkovaném křesle pode mnou ani nemrknul. Měl sebou přeci aspoň cuknout, ne? Aspoň o jediný podělaný milimetr…

„To myslím nebude nutný,“ zakroutil místo toho rozvážně hlavou a pomalu se zvedl. Přešel k tomu svému super pracovišti a jako nějaký tři sta let starý Superman otevřel svůj šuplík zázraků.

„Tohle, Edwarde Cullene,“ řekl mi významně a zvedl při tom černou krabičku, „tohle je diktafon. A na to my toho zkurvenýho hajzla dostaneme.“

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

matysekmj

31)  matysekmj (22.01.2014 23:42)

Parchant, ale už se nad ním začínají stahovat mračna. Asi jim to zas neuděláš jednoduchý, ale teď když maj na svý straně aspoň nějaký zákon, tak by to šlo. I bez zákona, ne?

leelee

30)  leelee (03.01.2014 11:17)

Tak tohle bude zajímací šerif v podstatě dostal pravomoc rozhodnout u osudu dost lidí jenom kvuli tomu že jiná možnost moc nebyla, no uvidíme
Q

ambra

29)  ambra (24.11.2013 19:30)

Ženský jedny, nerejte mi do Belly, že když je génius, měla něco vymyslet! Se trošku vžijte do její situace:( . Nicměně děkuju za kopanečky, dořešíme v další kapitole;) .
Ivanko, tebe tu tak strašně ráda vidím! Ale popravdě ještě o kousíček raději bych tě viděla k vydání v administraci...;)
Jinak se omlouvám, mám za sebou probdělou noc s opět nemocným prckem, mozek jede na úsporný režim, tož to raději nechám na zítra .

Ivana

28)  Ivana (24.11.2013 18:16)

Ambro, Ambričko, to bolo zase také krásne. To je vždy také pohladenie tie tvoje dokonalé slová poskladané do dokonalých viet. Myslím, že na ne nemá ani dokonalá tvár dokonalej Rosalie. Ja sa proste neudržím a len dopíšem tento komentár a dám si to ešte raz.
Hneď po otvorení kapitoly ma vydesil jej názov. Dokonca ma donútil mrknúť aj na perex a to zvyčajne nerobím. Ale aspoň som si vybrala správne depresívno/romantickú hudbu. Passenger to istí a k tvojim kapitolám sa mi hodí úplne nenormálne.
Nečakala som, že to Edward vyklopí rovno policajtovi. Trochu som si myslela, že sa najprv zverí Esme a Carlisleovi. A vlastne oni budú tí, čo zavolajú políciu. Uff, a teraz čo. Diktafón? Logické a nebezpečné. Bojím, bojím. O neho, o Bellu, o Alice, o Rosalie. A možno aj o tú Jessicu. Je to síce hus, ale môže si za to sama? Ťažko povedať a súdiť ju nechcem. Nejde to.
Edward je syn vraha... koho zabil jeho otec? Mamu a sestry? Trochu ma z tej predstavy mrazí, ale nemyslím si, že by ho Bella dokázala odsúdiť. Sám by sa nemal súdiť. Genetika je síce svinka zákerná, ale v tomto prípade dosť nepodstatná. On je predsa moje/tvoje zlatíčko. Vychovaný s láskou a k láske. Vďaka, Esme.
A vďaka, Ambra, za takú krásu, za každý ich dotyk, za každú ich myšlienku, za každé slovo.

27)  lumikk (23.11.2013 18:00)

No právě, ambro, já už jsem registrovaná byla, ale zapomněla jsem heslo tak jsem tu znovu no :D
1/3? Tak to rozhodně psychicky nevydržím, ale až mě odvezou ve slušivém oblečku se zavázanými rukávy, dám ti vědět
Mimochodem: kurnik, to mě dostalo , víš, jak na lidi zapůsobit.

nicky88

26)  nicky88 (23.11.2013 14:06)

Cožééé..třetina..teprve No na jednu stranu super (čeká nás ještě spooousta kapitolek) , ale kdo na tohle má mít nervy
A Charlie není Bellin táta jo hmmm..a co třeba Carlisle nebo Esme jako strýček/tetička - sourozenec matky to by byla prča
Pořád mi vrtá hlavou co bude ještě s tou Bell, proč s její genialitou za tu dobu nic nevymyslela, nějak si ani nedovedu představit, co za hrůzu jsi pro ní ještě vymyslela, když s tím nic nedělá ..

Moooc se těším na další

Kate

25)  Kate (23.11.2013 13:15)

1/3 příběhu? A já myslela, že už se vše pomalu urovnává... Ale nejspíš ne. Nejsi zlá, jen to umíš našim hrdinům nepěkně zavařit. No, tak si na ten happy end, pokud bude a já věřím, že jo, budeme muset ještě chvíli počkat.

ambra

24)  ambra (23.11.2013 12:03)

Leni, no on je Charlie trochu ze staré školy . Nebo ne?;) UvidímeB) Děkuju!!!
Leničko, jsem zvíře, ale pokud ve vás pořád udržuju ten strach, že se něco poto, tak jsem šťastná, protože přesně o to mi jde . Děkuju!
BabčaS, děkuju!
Katuško, tak tak, další průšvih na obzoru, ale to slibuju už dlouho, takže vlastně pohoda . Děkuju!
danje, přesně tohle si přeju udělat všem hajzlům, ale nemůžu vykecat, jestli to půjde tak snadno Děkuju!
nicky, ty se v těch katastrofách vyžíváš! :D Jsem hrozně ráda, že tě baví tak moc o tom přemýšlet, to je super Děkuju!
Kate, tak já to teda prozradím. Nacházíme se zhruba v 1. třetině příběhu, takže si umíš představit, že jenom líp ještě nebude (ano, jsem zlá zlá zlá! ) Děkuju!
BJane, on je to fakt sedmnáctiletý klučík, tohle by sám nedal . A E+B... ano, ale... a ne, už mlčím Děkuju
El, bingo! Jj, přijde na to, ale ještě to bude bolet. Všechny . Děkuju!
a., to já moc děkuju!
Silvi, Charlie je prostě Charlie, toho jsem jen jednou napsala trošku OOC a dodnes mám výčitky . K Belle ještě bude dovysvětlení, ale fakt moc děkuju, pomáháš mi s tím, co zavání nelogičností
Emily, jak už jsem psala, přesně tenhle pocit ve vás potřebuju udržet, takže jsem sobecky ráda, že vám z toho není dobře . Děkuju!
Marcellko, on je to takový ušmudlaný Colombo - tichá voda...;) Děkuju!
Ančí, ty a němá? :D Děkuju!
DopeStars, jako na vše, i tobě musím napsat ano, ale... ano, ale... To jsem ale ukecaná! Děkuju!
Sneja, jsem ráda, že intenzivně vnímáš Edwarda, protože to bude stejně jeho příběh, jako Bellin. Ještě si ho užiješ moc a moc, slibuju! Děkuju!
Fanny, někdy může být pohyb zkázonosný... A ne, zdaleka to nebude jednoduché...;) Děkuju
lumíčku, zkus se už kurnik zaregistrovat! Asi deset vteřin ti to vezme;) . Děkuju, jsi úžasný povzbuzovač, hloubám nad vším, co mi napíšeš .
Emi, šerif opravdu je kladná postava, víc grázlů bych neunesla ani já, ani Bella Děkuju!
phaia, krásně jsi to vyhmátla, přesně tyhle body jsou na programu, včetně Rose;) Děkuju!
Nossko, taky ho miluju! Ne, opravdu není táta, Bella se přistěhovala a bylo by moc krkolomné, kdyby si ve Státech Marcus náhodou vybral místo, kde žije Bellin otec;) . Ale budou jiná překvapeníB) Děkuju!
Děcka, ještě jednou veliký díkanec!

Nosska

23)  Nosska (22.11.2013 20:00)

Hlavně, že jsem to četla už včera ráno a nejsem schopná napsat komentář.
Miluju Charlieho! Miluju Charlieho! Miluju Chralieho!
Doufám, že to těm chlapům vyjde, ale hlavně, že se Bella nešprajcne a vezme si ten diktafon
Vůbec by mě napřakvapilo, kdyby starousedlík Charlie nakonec byl pravej táta Belly, ale na druhou stranu si nejsem jistá, že bys to navlíkla stejně jako Karolka v Kukačce
Každopádně, opět děkuji za silný zážitek

22)  phaia (22.11.2013 17:16)

Uf, tak Edward začal jednat. Belino vyprávění mě posledně tak zaměstnalo, že sem přemýšlela sama, jak by se holkám dalo pomoci :) Už se nemůžu dočkat, co bude Edward se šerifem podnikat dál a hlavně jak zareaguje Rose na to, že to Bela řekla....
A dost zajímavé bude určitě i povídání o Edwardově původu....
ježíš to mám zase zaměstanej mozek :)
moc děkuji Ambro

emam

21)  emam (21.11.2013 19:13)

Asi začínám být paranoidní nebo to je výsledek jednoho Bellina pohledu, ale celý rozhovor se šerifem jsem čekala, kdy to všechno bude chtít Swan použít proti Belle a spol. Ale diktafon není zas tak malý na zamaskování Nemohl by Eda vymyslet něco lepšího
Těším se na pokračování

20)  lumik (21.11.2013 17:17)

Jo a ještě tam bylo, že šerif je fakt třída

19)  lumik (21.11.2013 17:16)

AAAaaa není tu můj původní nejlepšejší mocně výstižnej koment!
No nic. Bylo v něm něco ve smyslu, že Edward taky vlastně neni svatoušek, ale vzhledem k tomu, jak se zaobírám sra...ma kolem Belly, tak mi jeho problémy trochu vybledly. Ale tahle kapitola mi zas otevřela oči, tím jak se Edward vyjadřoval, myslel a vůbec
Takže teď jen čekám jestli se to podělá než Bella dostane diktafon, nebo po tom až marcus (záměrně s malým m, není hoden velkého písmene) přijde na to, že ho Bella má.
Děkuji, dala bych si to ještě prosím

Fanny

18)  Fanny (21.11.2013 15:40)

Sice se bojím, že se něco pokazí i přes Edwardovo odhodlání, ale věci se začínají hýbat. A zní to slibně. Tolik materiálů. Tohle musí vyjít. Takže Anthony Masen byl opravdu vrah? Tohle taky není tajemství, které se dá jednoduše přejít.
Držím jim palce. Jim všem.

17)  Sneja (21.11.2013 15:32)

Dakujem za spríjemnenie dnešného dňa. Máš obrovský talent na písanie, ale to ty vieš. Ako spisovateľka si mojou "obľúbenou značkou heroínu". Bojím sa o Edwarda - on je totiž moja srdcovka - ako zvládne, všetko to svinstvo, čo sa nakopilo v jeho živote. Myslím, že ešte všetci budú mať poriadne problémy, avšak verím v happy end. Prosím o dalšiu kapitolu.javascript:insertAtCaret('text',%20'%20';);

DopeStars

16)  DopeStars (21.11.2013 15:17)

To bolo dokonalé! Len ako to dopadne, keď Edward do toho zapojil šerifa Swana Snáď len dobre a ten parchant hnusný dostane čo si zaslúži!!

SUPER!!

15)  Anna43474 (21.11.2013 14:30)

Šerif Swan, který se zcela evidentně bojí o "svou" holčičku a ví toho víc, než říká, mě dostal. Dojetí mě úplně oněmilo, takže jen....

Charlie :'-(

Marcelle

14)  Marcelle (21.11.2013 13:52)

Sakra, sakra, sakra. Tak šerif všechno ví chápu, že potřebuje důkaz, tak snad to nebude tak moc bolet, i když u tebe to fakt bolí. I tak ti děkuji

13)  Emily (21.11.2013 11:03)

Mám taký pocit, že sa stane niečo hrozné, tak dúfam, že sa mýlim. Budem im držať palce aby baby dostali od toho psychopata čo najskôr. Ďakujem za kapitolu!

Silvaren

12)  Silvaren (21.11.2013 10:51)

Charlie mě překvapil a to hned na několika frontách. I když si Edward připadá jako zbabělec, rozhodně dělá správnou věc a je dobře, že to ví. Přesto mě zamrzelo, že už nedokázal jít za Carlislem a Esmé. :( Popravdě na to, jak je Bella geniální, se mi její ne/řešení situace vůbec nelíbí. Minimálně už mohly shromáždit alespoň nějaké důkazy a čekat na správnou chvíli. To ale neznamená, že ji nechápu.
Přála bych Rose, aby jí to s Emmettem vyšlo, a Emmettovi, aby jeho zájem neopadl.
Díky za další nádhernou kapitolu.

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek