Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robsten2013.jpg

Krátká textová zpráva je lepší než žádná zpráva.

 

Bella


Doktor Cullen byl přesný jako hodinky. Každý den, dvě minuty před čtvrtou, zakvílely pod oknem brzdy jeho auta. Navzdory tomu, že vlastnil Volvo, očividně vyznával poněkud sportovnější styl jízdy.

Třikrát úsečně zazvonil, a pokud mu Marcus hned neotevřel, přidal vzápětí nespokojené a důrazné zaklepání. Sotva se pozdravili; doktor se ho nikdy neptal, jak mi je, a rovnou vyběhl do mého pokoje. Netrpělivě ťuknul do zárubně a vzápětí už strkal hlavu dovnitř. Bavilo mě sledovat, jak se jeho výraz rychle mění. Vypadalo to, že je schopný usmát se, až když si ověří, že žiju.

„Ahoj Bello,“ pozdravil a vstoupil se samozřejmostí, které jsou schopní nejspíš jen doktoři, Svědci Jehovovi a zloději. Jeho úsměv plynule přešel v úšklebek. Reakce na to, že mu Marcus zůstával v patách. S otravnou vytrvalostí stál celou dobu, během níž mě doktor prohlížel, rozkročený mezi dveřmi s pažemi založenými na hrudi. Jeho oči se proti přímému světlu z okna zdály chladnější a prázdnější než obvykle.

Snažil se budit respekt.

Já ale cítila jen obvyklý strach a Carlisle Cullen ho naprosto ignoroval. Vždy si nejdříve pomalu svlékl sako a přehodil ho přes židli. Dal mi dost času, abych se stihla posadit. Šlo mi to den ode dne lépe. Dýchl si do dlaní a jemně mi prohmatal uzliny na krku. Už bez říkání jsem na něj vyplázla jazyk a přivřela oči před světlem jeho malé baterky. Následoval dotaz na teplotu a bolesti. Pak jsme všichni na okamžik zatajili dech. Všichni tři. Byl čas na kontrolu plic a jater. Pátý den jsem si konečně mohla vyhrnout tričko. Vnímala jsem doktorův šok, když poprvé spatřil moje záda. Komentář si ale odpustil. Snažil se nedat Marcusovi záminku k tomu, aby se jakkoli zapojil do našeho rituálu. Správně odhadl, že poznámka o mém tetování je přesně to, na co ten hajzl čeká.

I když jsme se při Carlisleových návštěvách úzkostlivě vyhýbali soukromým tématům, přeci jen jsem ho každý den znala o něco lépe. Připadalo mi, že Edward z něj má víc než Emmett s Jasperem dohromady. Špatně skrývaná netrpělivost. Zároveň schopnost nečekaného a absolutního soustředění. Stejný smysl pro ironii. A i když si nemohli být fyzicky podobní, občas bych přísahala, že jsem v Carlisleově tváři zahlédla Edwardův úsměv nebo úšklebek. Bylo to tak výrazné, že jsem sama sebe musela přesvědčovat, že lidé, kteří spolu dlouho žijí, od sebe prostě jen přebírají gesta a mimiku.

O Edwardovi mezi námi kromě prvního dne, kdy se nezúčastněně zmínil, že má stejnou diagnózu a že ve škole očividně propukla menší epidemie, nepadlo ani slovo. Zvládala jsem to jen díky tomu, že už jsem měla vlastní zdroj informací.

 

 

Edward

 

Druhý den ráno si byl Carlisle jistý.

„Jasný zápal plic. Je to poměrně častá komplikace, ale raději tě budu mít v nemocnici pod dohledem. Antibiotika podáme intravenózně. Zaberou rychleji, tvoje játra teď musíme šetřit.“ Tohle už jsem znal. Jen si pro sebe shrnoval situaci. Že jsem se při tom něco dozvěděl i já, byla vlastně náhoda. „Esme?“ vystrčil hlavu z pokoje. „Pomůžeš prosím Edwardovi sbalit pár věcí?“

Vešla ještě předtím, než svou otázku dopověděl. Tohle se jim stávalo pořád. Udělali něco dřív, než o to ten druhý stačil požádat. Dokončovali za sebe věty. Stokrát jsem viděl, jak vzala Esme do ruky telefon dvě vteřiny předtím, než zazvonil. Buď nějak vycítila, že jí právě Carlisle volá, nebo dostala chuť zavolat mu přesně v ten samý okamžik. Dokonale se doplňovali. I teď. Otec se každou chvíli nervózně podíval na hodinky. Z ní vyzařoval klid, jako by právě začínalo pohodové nedělní ráno. Jen kruhy pod jejíma očima dokazovaly, že ani ona toho moc nenaspala.

„Jak je ti, chlapečku?“

„Mami…“

Můj protest samozřejmě ignorovala. Nespěchala. Sedla si vedle mě na postel a na noční stolek položila podnos se snídaní. Nacpala mi pod hlavu druhý polštář a po lžičkách do mě dostala trochu čaje a přinutila mě rozžvýkat a spolknout dvě sušenky. Při tom mě celou dobu zvládla hladit po vlasech a každou chvíli mi sáhnout na čelo a na tváře. Připomnělo mi to dětství. Otec přicházel s teploměrem a fonendoskopem, ona s kouřícími šálky, ustaranýma očima a něžnýma rukama.

Carlisle konečně odešel.

„Uděláš pro mě něco?“ zašeptal jsem. Okamžitě přikývla. Zadíval jsem se na svůj stůl. „Poslední zásuvka. Můj starý mobil a nabíječka. Potřebuju, abys do něj koupila kartu a dala ho Rosalii. Přijde dnes do knihovny, že jo?“ ujistil jsem se ještě. Nedokázal jsem si vzpomenout, co je za den.

„Jistě, zařídím to. Jen… není to nebezpečné, Edwarde?“ I ona šeptala. „Nemůže mít kvůli tomu potíže?“ Nemusel jsem jí nic vysvětlovat. Zmínil jsem Rosalii, ale máma okamžitě věděla, komu je mobil určený.

Pokrčil jsem rameny. „Tohle nedokážu posoudit. Snad má dost rozumu a nebude zbytečně riskovat. Pokud jim ten magor prohrabává věci, tak mám smůlu. Ale možná se bude aspoň pár dnů bát nákazy,“ zvedl jsem ruce s křečovitě zaťatými prsty a vytřeštil oči v ne úplně povedeném pokusu o zombie kreaturu.

„Ty ji máš rád, viď?“ Máma mi na moje pitvoření nikdy neskočila. Díval jsem se na ni, na ty její najednou smutné hnědé oči a starostí nahrbená ramena. Vzpomněl jsem si na její hádku s otcem. S odpovědí jsem nezaváhal proto, že bych zrovna tohle toužil nějak extra tajit. Jen mi najednou přišlo, že jí zase přidělávám starosti.

„Pokusím se, aby to s nějakou další bylo míň komplikovaný,“ vyhnul jsem se přímé odpovědi. Máma se zatvářila pochybovačně. Viděla mi až do žaludku. Nejspíš dávno přede mnou pochopila, že nějaká další rozhodně není na programu dne.

Odhrnula mi vlasy ze zpoceného čela. „Vždycky se objeví nějaká komplikace, Edwarde. Jde spíš o to, jak se s tím člověk vypořádá.“ Zvedla ruce v omluvném gestu dřív, než jsem jí stihl připomenout, že na tyhle rodičovské repliky s hlubším posláním mě fakt neužije. „Mám ti zabalit to pyžamo se štěňátky?“ zakřenila se na mě od prádelníku.

Asi jsem musel potkat Bellu, aby mi došlo, jaké jsem měl před šestnácti lety štěstí.

Pak jsem si znovu vzpomněl na tu hádku. Co z toho byla realita a co moje horečkové blouznění? Bella a bacily si momentálně zabrali všechnu mou pozornost, ale tušil jsem, že přijde den, kdy se tím budu muset zabývat a nějak to rozlousknout. Prostě proto, že by mě jinak sežrala moje vlastní zvědavost. Teď jsem ale jen zavřel oči a vychutnával si pár klidných minut. Máma balila moje věci, táta dole pochodoval kuchyní se třetím šálkem kávy, Emmett s Jasperem právě startovali. Bella byla pod každodenním dohledem mého otce a nejpozději dnes večer mi zavolá.

 

 

Bella


Nevolali jsme si. Marcus představoval příliš velké riziko. Ale zprávy byly vlastně mnohem lepší.

-          Dnes konečně bez teplot. Carlisle mi přinesl laptop a všechny učebnice. Podezřívám ho, že se taky nakazil, jenže jemu to sedlo na mozek.

Edward měl za sebou tři dny v nemocnici a jeho humor byl čím dál černější.

-          Myslím, že francouzská nepravidelná slovesa se k rekonvalescenci dokonale hodí. Na s. 78 najdeš skvělý přehled ;).

Představovala jsem si jeho výraz a kromě mobilu jsem schovávala do polštáře i vlastní úsměv. Marcus mě pod různými záminkami otravoval několikrát denně. Dokázala jsem si představit, co by se stalo, kdyby objevil můj poklad. Tedy poklad… Stará Nokia, stejnou jsem měla někdy ve třetí třídě. Můj poslední mobil, lehoučká věcička s nakousnutým jabkem, skončil po mámině zatčení mezi důkazy. Šetřila jsem si na něj půl roku. Mámin advokát slíbil, že ho dostanu zpátky, ale Marcus a jeho kamarádi se postarali o to, že k tomu nikdy nedošlo.

Pomalu jsem pročítala všechny zprávy. Bylo by bezpečnější smazat je, ale ještě se mi nechtělo loučit se s nimi. Edwarda by to asi překvapilo. Jak ubíhaly dny, byl čím dál odvážnější, kdežto moje zprávy zůstávaly strohé a čistě kamarádské. Vždycky jsem si uvědomovala, že tenhle způsob komunikace urychluje všechno to opatrné oťukávání, jenže já byla v situaci, kdy i to nejopatrnější oťukávání bylo příliš. Ohrožovala jsem ho. Nejen jeho klidný život. I jeho život jako takový. Stačilo, když se Marcus objevil mezi dveřmi a bez jediného slova si s pohledem upřeným někam na můj krk pomalu olízl spodní ret. V těch okamžicích jsem nepochybovala, na jak tenkém ledě vlastně balancuju.

-          Děkuju.

Jo, takhle stroze jsem zahájila naši konverzaci ten první večer, když mi Rose s těžko potlačovaným úsměvem předala svůj kontraband.

-          Bello? Jsi to ty?

-          Jasně. Chceš nějaké heslo? Co třeba obědy pod širým nebem? Stačí?

-          Super. Jak je ti?

-          Nic moc, ale slyšela jsem, že ty sis nedokázal odepřít partu sestřiček.

-          Fakt vtipný. Máme teď dietu, pamatuješ? Zkus si představit dietu uvařenou v nemocniční kuchyni.

-          Chudáčku.

-          Zvládáš být ironická i přes mobil. Zřejmě se nudíš. To máš z toho, že se nemusíš učit.

-          Nenudím, Rose mi nosí z knihovny duševní potravu.

Před domem zastavilo auto. Ruka mi ztuhla na tlačítku. Tenhle motor jsem nepoznávala. Schovala jsem telefon a vymotala se z přikrývky. Než jsem se došourala k oknu, zahlédla jsem už jen šerifův klobouk. Pro případ, že bych snad i přesto byla na pochybách, stálo na příjezdové cestě jeho auto. Jen on si troufl zajet skoro ke vchodu. Vyschlo mi v krku. Co zase chce? Copak mi nikdy nedá pokoj?

Zazvonil zlehka, znělo to uvolněně, ne jako když se sem dobýval doktor Cullen. Zadívala jsem se na dveře a zvážila možnost, že bych si na schodišti poslechla, s čím přijel tentokrát. Ale nedokázala jsem se přinutit. Při představě dalšího bodrého švitoření na téma já policajt – ty policajt – pojďme dát té nevychované malé mrše společně do těla se mi zvedl žaludek. Vlezla jsem si zpátky do postele, přetáhla si přikrývku přes hlavu a napsala Edwardovi další zprávu.

-          Nemůžu si pomoct. Někdy bych prostě vraždila. A ne, fakt se mě neptej na detaily.

 

 

Edward


Šestý den jsem v zoufalství kliknul na školní web. Obvyklá snůška umrtvujících blábolů. Na fotce týdne si Lauren Malloryová při nějakém extrémním roztleskávačském výkonu zkoušela srovnat spodní čelist. Nebylo by na tom nic až tak divného, kdyby k tomu nepoužila vlastní prsa. Nedokázal jsem odhadnout, jestli za použití téhle momentky správce webu miluje, nebo nenávidí. Tak málo jsem znal holku, o které jsem si kdysi myslel, že o ní vím všechno.

Prolítnul jsem hlavní záložky a zarazil se až u Aktualit. Blížící se Halloween posunul na druhé místo informaci, která mi zrychlila tep.

 

Mimořádná šance pro všechny hudebně nadané studenty

Prestižní a všem jistě dobře známá newyorská Juilliard School oznámila, že v příštích dvou letech počítá s otevřením třídy zaměřené na interpretaci moderní hudby. Cílem je získat pro studium talentované mladé lidi, kteří z různých důvodů nestudovali klasickou hudbu (ať už hru na nástroj nebo zpěv). Aby se tato příležitost otevřela skutečně pro všechny, vyhlašuje JS celostátní hudební soutěž. Podmínka je vlastně jen jedna – zájemci se musí přihlásit do konce listopadu. Přihláška je ke stažení na stránkách JS.


Našel jsem ji během dvou vteřin. Oficiální JS stránky jsem v poslední době otvíral velmi často. Kromě přihlášky jsem objevil i další podrobnosti. Hltal jsem všechny informace a zároveň netrpělivě drtil mobil. Pak jsem ho frustrovaně strčil zpátky pod polštář. Tohle se do smsky nevejde. Bellu už jsem znal. Budu mít jen jeden pokus. Musím se na ni připravit. Počítat s každým ale, se kterým se vytasí.

Znovu jsem si všechno pročetl. Tentokrát pomalu a soustředěně. Udělal jsem si poznámky. Zatím jsem si zakázal přemýšlet o tom, které skladby by se hodily, ale neubránil jsem se představě, jak by naše společná produkce měla vypadat. Protože od první vteřiny mi bylo jasné, že tohle podnikneme spolu.

Oba s kytarami, já to nejspíš potáhnu. Bella je talentovaná, ale chybí jí kvalitní základ. Kytary ale nebudou to hlavní. Tím bude Bellin zpěv. Na tom to celé postavíme. Jen při vzpomínce na ten dokonalý a tolik zvláštní hlas mi přeběhl po zádech příjemný mráz. A pak, pokud to dokážeme – a my to dokážeme – a dostaneme se mezi těch dvacet nejlepších, Bella už nebude mít absolutně žádnou výmluvu. Nejspíš by se svou hlavou měla studovat na Harvardu a dělat právničku v těch nejtěžších případech na světě nebo by se měla stát vědkyní a konečně vyřešit tu srágoru s rakovinou, ale jedině když dostane stipendium na Julliardu, dokáže v tuhle chvíli zapomenout na to, co jí brání uvažovat o sobě v budoucím čase.

To, že by tam byla se mnou, jsem před ní mohl utrousit jen jako nenápadný dovětek. Pro mě to ale znamenalo, že všechno, po čem jsem až doteď toužil, by získalo nějaký skutečný smysl. Protože pravda byla taková, že bez Belly už mě nebavilo nic. Nedokázal jsem nic plánovat, nedokázal jsem se na něco doopravdy těšit. Ode dne, kdy mi řekla, že nechce jít na vysokou, jsem si připadal jako sopka, kterou někdo těsně před výbuchem zalil středně velkým mořem.

Ten večer mi ještě nebylo moc dobře. Zase mi vyletěla teplota a taky se přede mnou válela hromada starostí. Bella a její bezpečí. Bella každou noc v tom domě. Tajemství, kvůli kterému se mí rodiče hádali a které se mě nějak týkalo. Nechápal jsem, jak jsem žil v době, kdy jsem neznal Bellu, ale pamatoval jsem si ten pocit. Pocit, který kromě jiného obnášel spolehlivou dávku bezpečí a naděje.

Stýskalo se mi po něm.

Ta soutěž mi ho připomněla. Představovala něco normálního, něco, k čemu by se měli upínat lidi našeho věku. Znovu jsem sáhl pro mobil. Znovu jsem si přečetl Bellinu poslední zprávu.

-          Nemůžu si pomoct. Někdy bych prostě vraždila. A ne, fakt se mě neptej na detaily.

Nechtěl jsem se ptát na detaily. Chtěl jsem ty detaily jednou provždy zlikvidovat. Ale chápal jsem, že ideální bude, když se při tom udržím na nohou dýl než tři minuty. Takže jsem se zhluboka nadechl a odepsal jí jako normální zamilovaný sedmnáctiletý pitomec.

-          Ještě s tím počkej. Mám pro tebe překvapení. Doufám, že pak nebudeš chtít zavraždit mě. A ne, fakt se mě teď neptej na detaily.

Chtěl jsem ještě napsat Posílám pusu, ale to už jsem dva dny vynechával. Nereagovala na to.

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

matysekmj

18)  matysekmj (22.01.2014 21:29)

Co ta dělal šerif??? Doufám, že nezjisti, že doktůrek sondoval a nešel to vyslepičit. Hele nemohla by Stejně být Bella jeho dcera a on to nevěděl???
A budu doufat, že ten haj... nepříjde na to, že má Bella telefon, a že si píše s Edwardem.

leelee

17)  leelee (03.01.2014 03:06)

Fuj zápal plic
Tohle všechno neni o tom že by se bála jít vlastní cestou, to je o tom co po ní zůstane, nebo je to všecno úplně jinak
Q

Ivana

16)  Ivana (17.11.2013 19:47)

Ambri, krásna kapitola a ja sa strašne ospravedlňujem, že som tu až teraz, ale podarilo sa mi uhnať chrípku a ako bonus zápal šliach na pravej ruke, takže čokoľvek okolo PC išlo mimo mňa. Na strane druhej, keď vidím, že ma čakajú štyri kapitolky, tak tu chrochtám blahom. Ja sa mám. To som si skutočne nezaslúžila.
Asi som to už spomínala, ale obdivujem, ako píšeš. Ľahko, jemne, v náznakoch, a pritom jasne. Nechávaš pracovať našu fantáziu a predstavivosť, ale zase otváraš vždy tie pravé dvere. Ja si to vždy strašne užívam. I keď teraz si veľmi neužívam, pretože neviem, čo náš milý šerif zase chce. Mohlo by to byť už niečo normálne, aby mala Bella konečne trochu pokoja. :'-(
Aspoň už viem, kde je Bellina mama. Takže vo väzení a Bella sa bojí, že by jej mohol Marcus nejako zavariť/priťažiť. Ešte ostáva otázka, ako sa tam dostala a za čo... a hlavne na ako dlho.
Edwrad je proste zlato. Moje... tvoje... naše(ak si môžem kúsok privlastniť) zlato. Milujem ho. Ale to sa už tiež opakujem. Je zamilovaný, odhodlaný a dúfam, že nájde spôsob, ako naplniť svoje sny a aj pomôcť Belle. Ideálne v jednom.
Len mám strach. Strach z toho domu, strach z Marcusa. Kiežby si ma ho už zbavila. Letím v nádeji na ďalšiu kapitolu.

ambra

15)  ambra (08.11.2013 21:24)

lumičku, žádné plazení! Děkuju!!!
Fanny, strašně mě těší, když si někdo všimne ;) B) Děkuju
nicky!!! No tak to chce přípitek!!! Fakt mám radost, že ti snad dneska udělám radost ;)

nicky88

14)  nicky88 (08.11.2013 21:02)

HA HÁÁÁÁ..
Ambro, nicky21 se hlásí do služby :D Já už jsem se totiž zaregistrovala dřív, jenže mám na netu hromady profilů (tady, v různých knihkupectvích, emimino...) a nějak jsem si nepamatovala už.jm. a heslo sem, tak jsem si kvůli tobě sedla a kombinovala a kombinovala až jsem na to přišla (fakt by mě hackertví neuživilo ) ..

Takže jsem tu ofiko

Jo a tu čokošku pošli raději Bells, když je chuděra kost a kůže :) (no i když se začínám bát co na nás po tom období relativního klidu chystáš,.. .. takže bych si asi měla trošku obalit nervíky - né že bych nebyla obalená dost )

Dělám si srandu, ale to, že píšeš naprosto famózně myslím vážně Jen tak dál, pořád tu budeš mít uslintané čekatele na další písmenka

Fanny

13)  Fanny (08.11.2013 20:57)

Edvard to má krásně naplánovaný. Jenže stále tu je Marcus a tím pádem Alice, Rose a Belly máma.
A co ten Charlie??? Snad se Bella mýlí a Charlie tuší.
Je to úžasné! Díky

12)  lumik (08.11.2013 20:41)

Achjo, já to věděla. Po takovým absťáku mi prostě jedna kapitola nestačí . Stále netrpělivě nakukuju Jsem totiž napnutá, co bude. A myslím, že to bude velký, protože jsi nás krásně ukolébala SMSkami a teď nás opaříš ledovou vodou . Fakt mám úplně divnej pocit (a nebude to večeří ) snad to neni strach
A mimochodem: plazím se ti u nohou

Anna43474

11)  Anna43474 (08.11.2013 18:47)

Edward dospěl :p

ambra

10)  ambra (08.11.2013 18:03)

Janinko, hororové obrátky? Neděs mě! Děkuju a za týden to probereme!
Kate, krásně mi to vždycky shrneš Moc děkuju
Leni, děkuju! Pravidelné komentáře jsou strašně povzbuzující, člověk pak doufá, že to snad někdo hodlá dočíst do konce
emi, samozřejmě se nemýlíš děkuju
Katuško, je tu přeci to doučování, že ano ;) B) Moc děkuju, jsi dokonalý dokopávač
Silvi, ty jsi lehoučká, tebe ten obláček udrží bez problémů až do konce . A jak jinak, opět jsi uděřila hřebík přesně na hlavu . Děkuju!!!
DopeStars, ty budeš jedna z těch, co na konci roku dostanou medaili za poctivé komentování;) . Je vás tu už tak strašně málo... Děkuju (i za ostatní autorky)
BabčaS, to stejné jako DopeStars!!! Děkuju!
nicky21, Ty mě fakt dostáváš . Sím tě, kam ti mám poslat čokošku? Děkuju!!! (a už se zaregistruj;) ).
Jinak jsem strašná, ale dneska nejspíš bude další .

9)  nicky21 (08.11.2013 14:17)

Sakra, doufám, že tou školou to Edík zas nepohnojí (ať už sobě u Bells - i když ona je na něho pořád jak na cizího :'-( - nebo belle u toho.. grr.. nemůžu mu ani přijít na jmého ) ....

A Edík je slaďouš s těma jeho SMS-kama.. a Bells vůči nim zůstává netečná jooo,.. no tááák zlato, pusť ho už konečně k sobě

Snad už přiště budou oba fit A někam se pohnou

A kdy že bude dalšííí??

Jsi skvělá

8)  BabčaS (07.11.2013 23:43)

DopeStars

7)  DopeStars (07.11.2013 22:57)

Opäť skvelá kapitola! Milujem túto poviedku!

Silvaren

6)  Silvaren (07.11.2013 22:49)

Vznáším se na sedmém obláčku zleva a jsem naprosto blažená. Strašně moc doufám, že bouře, která jistojistě přijde po tomhle klidu - ano, už se známe :D - nebude mít ničivou sílu. Děsím se toho, čeho je Marcus schopný, a ráda bych věděla, jak velký vliv má Marcus na Renéino bezpečí, když tím ničí nejeden lidský život.
Napsat, že je to naprosto fantastické, skvělé a dokonalé, to rozhodně nevystihuje, ale nedostává se mi slov.

SestraTwilly

5)  SestraTwilly (07.11.2013 22:24)

Kľudná,nežná a oddychová kapitola.Edward zaľúbený píše super SMS-ky. No a udrela si mi na moju hud.strunu...dúfam,že sa na tú školu dostanú,obaja.
Len dumám,kde budú cvičiť,aby ich ten magor neobjavil Ty to už nejako vymyslíš .
Hlavne,aby Bella súhlasila :)

emam

4)  emam (07.11.2013 22:12)

Ach! Ale bojím se, že je to jen klid před bouří Přesto doufám, že se mýlím

Lena

3)  Lena (07.11.2013 22:11)

Jako obvykle nádhera.

Kate

2)  Kate (07.11.2013 22:09)

Juhů! Poklidnější kapitola, ale co ten šerif? já policajt - ty policajt? Esme s Carlislem jsou úžasní rodiče. :) Krásná kap. a snad jim vyjde ta hudební vysoká, ale to je ještě daleká budoucnost. Moc jim držím palce. SMSky jsou bezkonkurenční. A čelist Lauren, svědci Jehovovi a pyžamo se.štěňátkama mě dostalo. :D

Janebka

1)  Janebka (07.11.2013 22:07)

Merline, ambro, můžu mít vůbec radost, že jsem tu tak brzo??! Ano, i já opravdu patřím mezi nedočkavce, jsem odhalena. Nevím, zda se ubránit úsměvu nad rovnáním čelisti předností Lauren Malloryové, Svědky Jehovovými ......sakra, musím si dát pozor na svůj úsměv! :D
Ale jinak..... ambřičko, vzhledem k tomu, že můj život nabírá hororových obrátek...... tak SUPER! Krásné a moc se těším na další! ;)

Děkuji!!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek