Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robsten2013.jpg

Spousta nejistých informací...

 

Edward


Odvezl jsem ji tam jen s největším sebezapřením. Pořád dokola mi opakovala, že to bude v pohodě a že mi všechno vysvětlí, až se jí udělá líp. Tak za den, možná za dva. Než vystoupila z auta, přinutila mě přísahat, že ty dva dny vydržím mlčet a nic nepodniknu.

„Je to složitější, než to vypadá, Edwarde,“ šeptala naléhavě a neustále se otáčela, aby se ujistila, že nás z toho příšerného baráku někdo nesleduje. „Nejde tu o mě, pokud Marcuse ohrozím, zaplatí za to někdo jiný. A já tomu nedokážu zabránit. Nikdo tomu nedokáže zabránit.“ Zavrtěla hlavou. V očích měla slzy. Ještě nikdy jsem ji takhle neviděl. Tak… zranitelnou. Možná proto jsem nakonec souhlasil. Příliš připomínala toho zlomeného anděla z mého snu.

„Tak teda jo,“ přikývnul jsem neochotně. Sáhla po klice, ale zadržel jsem ji. Ještě jsem ji nemohl pustit. „Máš doma nějaké léky? A máte vůbec telefon? Aspirin možná nebude stačit, možná bude muset Rose zavolat doktora, možná…“ Vyčerpaně se usmála a horkou rukou mi přikryla ústa.

„Poradím si. Vždycky jsem si nějak poradila. Teď hlavně potřebuju do postele.“

Pomohl jsem jí vystoupit. Chtěl jsem jí dát pusu, tentokrát jen krátkou, na rozloučenou, ale sklonila hlavu. Ukryla se přede mnou za stěnou z vlasů.

„Ahoj. A děkuju,“ zašeptala omluvně. Vydala se k domu. Sotva se držela na nohou. Počkal jsem, dokud nezmizela uvnitř.

Cestou zpátky do školy jsem zavolal Carlisleovi a popsal mu Bellin stav. Nadiktoval mi seznam léků. Stavil jsem se v lékárně a u stánku s ovocem. U oběda jsem Rosalii předal velkou tašku a lístek s Carlisleovým a mým telefonním číslem.

„Dohlídni na ni, ano?“

„Bella si umí poradit, Edwarde.“

Jo, i Rose tomu věřila. Bella o tom nejspíš přesvědčila celý svět. Jen se mnou ji to nějak nevycházelo.

 

 

Druhý den ráno mi bylo děsně. Párkrát jsem měl chřipku, ale tohle bylo jiné. Po zapípání budíku jsem automaticky znovu zavřel oči. Když se neukážu u snídaně, Esme přijde a postará se o mě. Musel jsem mít příšernou horečku, protože až po téhle myšlence jsem si uvědomil, že i Bella je nemocná a že ji musím nějak zkontrolovat. Vyhrabal jsem se z postele a odpotácel se do koupelny. Sprchu jsem vzdal, zapřený o umyvadlo jsem si sotva zvládnul vyčistit zuby.

Později jsem si nebyl jistý, jak jsem dojel k jejich domu. Rose s Alicí právě nastupovaly k Emmettovi. Mávnul jsem na ně. Rose si hodila tašku do auta a zamířila ke mně. Stáhnul jsem okýnko.

„Jak je jí?“ zasípal jsem. Během dvou vteřin zhodnotila můj stav.

„Řekla bych, že trochu hůř než tobě, protože by určitě nezvládla vlézt do auta a řídit, ale možná je to spíš o stupni šílenství,“ ušklíbla se. Pak ale zvážněla. „Pokud jí do odpoledne nebude líp, zavolám k ní doktora. Ať se z toho Marcus třeba posere,“ dodala bezvýrazně. Navzdory horečce jsem pochopil, že se snaží nedat přede mnou najevo strach.

„Fajn,“ pochválil jsem ji. „Já tu teď chvíli počkám.“ Nechtěl jsem přiznat, že musím sebrat sílu na cestu domů.

„Mám tě omluvit ve škole?“ zeptala se ještě.

„To budeš hodná. Emmett si určitě vzpomene, až když se ho přijde zeptat někdo z kanceláře. A Jasperovi se občas musí připomenout, že vůbec má nějaké bratry.“

„Jsou hrozní,“ usmála se. „Ale neumíš si představit, jak jsem šťastná, že vás tu máme.“ Sklopila oči a odběhla zpátky.

Z malé přihrádky pod zadním sedadlem jsem vytáhl deku. I ve Forks občas přestalo pršet a tenhle starý hadr mi pomohl užít si pár skvělých schůzek bez toho, že bych se musel mačkat v autě. Kdy se to stalo naposledy? Někdy v srpnu? Před osmi nebo devíti týdny? Jak se ta poslední holka vlastně jmenovala? Připadalo mi to neskutečné. Jako pravěk. Všechno před Bellou teď vypadalo jako dávná a dávno zapomenutá minulost.

Přikryl jsem se a zahleděl se na dům před sebou. Ve dne působil ještě zlověstněji než večer. Večer jsem si mohl říkat, že vypadá mrtvě, protože jeho obyvatelé chodí brzo spát. Teď byl ale bílý den, dokonce ani nepršelo, ale v tom baráku se ani tak nic nehnulo. Prázdná okna slepě zírala do ulice.

Usnul jsem. Probudil mě další záchvat zimnice, ale taky zvuk mého mobilu a svíravý pocit kolem žaludku. Přitáhl jsem si deku pevněji k tělu. Třásl jsem se tak, že pokusit se zvednout a udržet mobil by v tuhle chvíli byla jen ztráta času. Pak jsem se znovu zahleděl ven a uvědomil si, co způsobilo tu třetí věc. Strach.

Ráno jsem zapomněl, že Marcus vozí do školy Jessicu. Když jsem sem přijel a mluvil s Rosalií, jeho auto tu nebylo. Teď stálo zaparkované u domu, sotva pár metrů ode mě. Všiml si mě? Musel by být slepý, aby mě přehlídnul.

Několik dalších minut jsem se pokoušel ovládnout třas a taky touhu vylézt ven, zabušit na ty oprýskané dveře a odtáhnout odtamtud Bellu. Vší silou jsem se snažil vybavit si její výraz, když mě prosila, abych se ještě chvíli držel zpátky. Pak jsem si vzpomněl na Rosalii a její rozhodnutí zavolat odpoledne doktora.

S odhodlaným nádechem jsem nastartoval a odjel domů.

 

 

Trochu mě zaskočilo, když jsem na příjezdové cestě uviděl Esmeino i Carlisleovo auto. Vážně jim to takhle někdy vyjde? On nemá službu a ona má volný půlden? Nedokázal jsem si vzpomenout. Toužil jsem jen padnout do postele a předtím vypít tak dva litry džusu. Netroufal jsem si odhadnout, kam až mi vyskočila horečka, ale odemknout dveře mi trvalo věčnost.

Možná jsem měl zazvonit? Neudělal jsem to.

Mohlo tohle jediné malé rozhodnutí změnit můj další život? Nejspíš ano, ale v tu chvíli jsem si říkal, že ty dva nechci vyrušit nebo tak něco.

Vyrušil jsem je, ale trochu jinak, než jsem předpokládal. Vpotácel jsem se do haly a s úlevou zapadl do nejbližšího křesla. Z otcovy pracovny ke mně doléhaly vzrušené hlasy. Překvapeně jsem zamžoural. Hádají se? Mí dokonalí rodiče se hádají? Proti své vůli jsem se trochu naklonil, abych něco zachytil.

„To přeci není argument, Esme!“

„Bude mu osmnáct, Carlisle. Své dědictví ještě nemusí převzít, ale měl by se o něm alespoň dozvědět.“

„Ale to se ti tu snažím celou dobu vysvětlit! Není na to zralý. Není připravený! Copak to jasně nedokázal?“ Rána. Bouchnul do stolu? Mimoděk mě napadlo, že to odkoukal ode mě.

„Nechci to znovu probírat, ale tím, že jsi ho nechal opakovat ročník, jsi nezastavil čas, Carlisle. Edward má právo dělat chyby. A bude je dělat celý život. Je to skvělý kluk, ale nikdo nikdy neřekl, že z něj vychováme robota!“ Zpozorněl jsem. Až teď mi došlo, o kom celou dobu mluví.

„Není na to zralý, Esme,“ opakoval otec zarputile. Já už bych to v tuhle chvíli vzdal. Znal jsem ten tón. Nehodlal ustoupit ani o centimetr, ať už šlo o cokoliv.

„Je čas mu to říct.“ Esme měla nejspíš jiné zkušenosti. Nebo metody.

„To dědictví mě netrápí, ale on bude chtít vědět, po kom dědí!“ Usínal jsem. Musel jsem se hodně snažit, abych se soustředil na další průběh rozhovoru. Slyšel jsem každé slovo, ale měl jsem pocit, že mi uniká význam. O čem to mluvili? Dědictví? Moje narozeniny?

„Ach Carlisle, radili jsme se s půl tuctem odborníků. Musí se dozvědět o své rodině. A pravděpodobně o ní měl vědět už dávno.“ Její hlas změkl, začal se vytrácet. Ale možná jsem jen prohrával svou bitvu se spánkem.

„Nechci mu ublížit, Esme. Znám ho. Nesrovná se s tím, on…“ Carlisle křičel už jen ze setrvačnosti. Docházela mu pára. Stejně jako mně.

 

 

Znovu jsem se probral až v noci, ve své posteli. Otec mi při světle lampy měřil puls. Vypadal ustaraně.

„Ahoj,“ zkusil jsem promluvit. On se stejně neúspěšně zkusil pousmát.

„Ahoj, hrdino. Můžeš mi říct, jak jsi to dokázal odřídit? A proč jsi vůbec ráno vstával z postele?“ Nejspíš už znal odpověď, takže jen zakroutil hlavou.

„Byl jsem u Belly. Vzal jsem jí krev, i tobě, ale má tak jasně zvětšená játra, že ani nemusím čekat na výsledky. A taky už jste tento týden případ číslo osm a devět. Mononukleóza, synu.“

„Měla pravdu, nakazila mě.“ I když mi bylo děsně, zvládnul jsem nejspíš pořádně připitomělý úsměv. Carlisle se znovu zamračil.

„Neříkal jsi, že si drží odstup? Ale popravdě – pokud jste si nevyměňovali sliny někdy před pěti týdny, tak jste to nejspíš chytili ze školních pítek. Stejně jako ostatní výherci téhle loterie. Inkubační doba, říká ti to něco?“

„Jak je jí?“ Jeho napjaté rysy konečně trochu povolily.

„Líp než tobě, zatím se zdá bez komplikací. Když se bude pár týdnů šetřit a držet dietu, je z toho venku. Tebe zítra odvezu na rentgen. Nelíbí se mi tvoje plíce. Nasadil jsem ti antibiotika, ale možná si poležíš v nemocnici.“

Pomalu mi docházel význam toho, co řekl. Nemocnice. Určitě víc než dva dny. Belliny modřiny.

„Už jsi něco zjistil?“ Zatvářil se nechápavě.

„Krev bude až zítra a jak jsem řekl, bez rentgenu si nemůžu být jistý, ale…“

„O tom chlapovi,“ přerušil jsem ho a svalil se zpátky do postele. Zkusil jsem si aspoň sednout, ale nešlo to.

Promnul si unavené oči a přitáhl si od stolu mou pracovní židli.

„Je to jednoznačnější, než jsem čekal, Edwarde. Marcus Volturi je bývalý policista. Byl zraněn ve služně, zůstaly mu trvalé následky. Proto je doma. O jeho ženě vím jen to, že existuje. Nikdy žádné zatčení, nikdy žádný zásadní problém. O děvčatech jsem nic nezjišťoval, jsou nezletilá, takže není vůbec jednoduché dostat se k jejich záznamům. Můj… zdroj na sebe nechtěl zbytečně upozorňovat. A taky mi nepřijde správné vrtat se v jejich minulosti.“

Tvářil se omluvně. Došlo mi, co to znamená. Věřil mým instinktům, a i když mluvil o teoretické možnosti, že si Bella za své potíže může sama, nebo že je dokonce příčinou potíží, ve skutečnosti tomu nevěřil. Věřil mně. Anebo…

„Nedovolila mi, abych ji prohlédl, Edwarde. I břicho jsem jí mohl prohmatat jen přes tričko,“ řekl tak tiše, že jsem ho málem přeslechl. „A Marcus Volturi…“ Najednou od něj znělo to jméno úplně jinak. Jako by ho drtil mezi zuby. „Celou dobu, co jsem byl u ní, stál mezi dveřmi pokoje. Výslovně jsem ho požádal, aby odešel, ale ignoroval mě. Myslím, že se mě snažil zastrašit.“ Upřeně pozoroval své propletené prsty.

„Říkala, že nemůže k doktorovi, protože má modřiny,“ zachraptěl jsem. „Já blbec jí slíbil, že zatím budu držet hubu. Přísahal jsem.“ Uniklo mi zasténání, protože jsem si najednou nedokázal představit žádný dost dobrý důvod pro to, abych s udáním čekal byť jen jediný další den.

Carlisle vypadal zamyšleně. „Já bych ještě počkal, Edwarde. Víš, dívala se na mě tak… zoufale a zároveň odhodlaně. Možná se bojí o ostatní dívky, nechápu to, ale kdyby to bylo tak jednoduché, kdyby jim pomohlo prostě to ohlásit, ať už je to cokoliv, určitě by to dávno udělaly. Bella je mimořádně inteligentní, i v téhle situaci nejspíš dělá to nejlepší, co je v dané situaci možné.“

Zavřel jsem oči, abych ušetřil všechnu svou zbývající energii na přemýšlení. Otec si to špatně vyložil.

„No nic, je noc, dnes už nic nevyřešíme. Vyspi se trochu, za hodinu ti přijdu dát další léky na horečku.“

Nechal jsem ho odejít a nejmíň po sté za posledních pár hodin jsem se pokusil nějak si to srovnat v hlavě. K něčemu se dobrat. Uvědomil jsem si, že pořád hledám nějaké řešení, ale že se vyhýbám myšlenkám na to, co přesně chci řešit. Belle se v tom domě děje něco zlého. To mi stačilo. Děsil jsem se dát téhle neurčité informaci konkrétnější obrysy. Bije ji. To je nejspíš jisté. A dál? Ach bože, Bello, když už ses rozhodla někomu se svěřit, teda aspoň částečně a velmi neurčitě, nejspíš sis k tomu vybrala zbabělce.

Cítil jsem, jak ve mně znovu roste vztek. Dodal mi sílu. Aspoň dočasně. Natáhl jsem se k nočnímu stolku a rozsvítil ještě teplou lampu. Zhluboka jsem se nadechl, vzepřel jsem se na lokti a tentokrát své úsilí dotáhl do úspěšného konce. Seděl jsem.

Zhruba o třicet vteřin později jsem nejen znovu ležel, ale taky spal jako zabitý.

 

Andělé byli zpátky, Bella už mezi nimi získala své pevné místo. Dnes v noci ale nikdo nezpíval, ani neplakal, ani se nesmál. Nevšímaly si mě. Tiše, velmi tiše si povídaly. Zachytil jsem jen sem tam slovo.

Osmnáct. Pravda. Dědictví. Rodina. Pravda. Pravda. Pravda.

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

9)  nicky21 (31.10.2013 22:07)

Jestli to tvé "ano" patří k té mé otázkce ze které jsem měla depku že budu mít depku, tak tě asi miluju, protože tím pádem je depka zažehnána


Jsi skvělá

A ať se prcek brzo uzdraví

8)  nicky21 (31.10.2013 21:57)

ufff.. teď jsi teda zavařila.. zaprvé jsi mě navnadila rychlostí dalsí kapitolky takže tu zítra budu zase slintat a čekat .. :)
za druhé se bojím bojím o Edíka.. ať už se to týká nemocí nebo dědictví.. prosíííím nic zlého, nebo se složím
za třetí se bojím o bellu, co jí ten magor i v nemoci je schopný udělat a taky jak ona se postará o Alice a Rose
A za čtvrtééé.. kdy se jako Bells a Edík zase uvidííí a jak to bude dááál.. co mu řekne a jak se on zachová.. panikááá


No tááák, netrap nás a už jim konečně pomalu pridávej trošičku stěstí a láásky

To je druhá povídka, z toho množství které jsem přelouskala, která mě tak strašně chytila, že se fakt bojím o jejich konec a snad se i začnu modlit o Happy End

Kate

7)  Kate (31.10.2013 21:09)

Souhlasím se ST, zlomová kapitola to rozhodně je, konečně Carlisle Edwardovi věří, doufám taky, že s tím něco udělá, ale jak řekl... Bella se snaží chránit Rose s Alicí. Plíce? Budou oba v pořádku, že jo? A co to Edwardovo dědictví? A po kom dědí? Proč se Esme s Carlislem hádali? Další a další otázky. Děkuju za kapitolu a honem další.

Lena

6)  Lena (31.10.2013 21:05)

Ty jsi ale rychlík. Je to čím dál tím víc zamotané. Píšeš nádherně.
Moc se těším jak to celé dopadne.

DopeStars

5)  DopeStars (31.10.2013 20:45)

Ou, chudáci, tí si teraz poležia. A nielen že sa tu nejako priplietla táto choroba, tak ešte k tomu sa objavila ďalšia záhada v podobe rozhovoru Casrlislea a Esme Je to čím ďalej zaujímavejšie. Už sa nedočkavo teším na pokračovanie!!

SestraTwilly

4)  SestraTwilly (31.10.2013 20:40)

Táto kapitola je zlomová.Konečne sa niektoré veci pohli
dopredu...ale ako vravel Carlisle,nie je to také jednoduché
a Bella vlastne chráni dievčatá. Je tu však niekoľko otázok,ako
sa 4 dievčatá dostali do výchovy takému debilovy?Kto je Heidy?
Ako to,že si nikto nevšimol modriny a iné zranenia dievčat?
A to ich neustále sťahovanie. No snáď nám dáš skoro odpoveď.
Ambra si čarodejnica,vieš krásne čarovať so slovami Teším sa
na pokračovanie.:)
A ešte Edwardovo dedičstvo...že by bol syn nejakého
milionára?

emam

3)  emam (31.10.2013 20:39)

Plíce? Já se bojím! Ale mononeklůza není tak hrozná, jako jiné varianty - děkuji za ušetření nervů
Skvěle napsané, ale to asi už není třeba ani psát:)

Iwka

2)  Iwka (31.10.2013 20:34)

Ahaaaaaa, tak ono už to tady je!!! No jak jsem slíbila - miluju tě ještě víííc!

ambro, cítím se trochu jako bych tu horečku s nima sdílela. Jako kdybych to měla najednou všechno trošku zastřený... Jako bych to všechno viděla tak moc subjektivně, až je to hmatatelný? Nebo jsou ty moje emoce, co ve mně vyvoláváš, tak silný, že získaly hmotnou podobu? Já nevim... Ale čtu skrz smuteční vlečku. A ač je to neuvěřitelnej čtenářskej zážitek - svým (morbidním) způsobem, taky to nikdy nevěstí nic dobrýho...

Miluju je, jak jsi je vykreslila.
Alice je malá Mona Lisa, Rose rozbitá panenka, Bella jako ten nejsmutnější klaun a drsňák Edward ve skutečnosti nejcitlivější kluk na světě. Jo, tak jsem si je u sebe v hlavě vymalovala... A musim říct, že vůbec nejdou smýt, dostalas mě.

1)  BabčaS (31.10.2013 20:21)

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek