Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/caroline+tyler.jpg

Caroline je tady. Co se bude dít? Objeví se Matt, ale i Cam. Jak se to všechno nakonec vyvrbí?

9. kapitola

Týden… to slovo se mi honilo hlavou celý den. Dneska je to přesně týden od doby, co jsem byla na kafi s Camem, týden, co se vůbec neukázal. Nejspíš to vzdal. Ani se mu nedivím, co by ze mě měl. Jak naznačil Matt, já na moc nemám a Cameron byl vyšší třída.

S Mathewem jsem teď komunikovala spíš sporadicky. Stále mi pravidelně volal, ale já už mu to tak pravidelně nezvedala. Už jsem neměla chuť být tou hodnou holčičkou, co je tu pro všechny, když si zrovna vzpomenou. Hlavně pro Matta ne. Taky mi to pěkně vyčítal, ale nedbala jsem na to.

„Caroline!“ Rychle jsem se otočila, abych zjistila, co se děje. „Mluvím na tebe už pět minut. Zase někde lítáš? Já se z tebe zblázním,“ rozčilovala se Jenny, ale neznělo to až tak ostře, bylo to spíš jako pokárání od mamky.
„Promiň,“ špitla jsem.
„Kluci?“ zeptala se a já ani nevěděla, jestli to myslela jako otázku. Měla se mnou svatou trpělivost, už týden tu chodím jako mátoha, zabraná do vlastních myšlenek, při každém zazvonění zvonečku nade dveřmi se toužebně dívám ke dveřím, jestli nepřichází… a pokaždé zklamaně odvracím hlavu. Ani ve škole jsem ho už nepotkala.

Musím říct, že mi chyběl. I když jsem ho sotva znala, dokázal si mě získat a jeho společnosti mi chyběla. Ale co nadělám, tohle se dalo čekat.

„Caroline!“ Jenny se na mě káravě podívala. „Mohla bys prosím zamknout? Zavíráme.“ Překvapeně jsem se podívala na hodinky a zjistila, že už je sedm. To to uteklo.

Dvakrát jsem otočila klíčem v zámku a dřevěnou kartičku s nápisem otevřeno převrátila na zavřeno. Přesunula jsem se do kanceláře, kde si Jenny rovnala papíry do úhledných sloupečků.

„Potřebuješ ještě něco?“
„Ne, jdi domů, pořádně se vyspi a přijď pozítří,“ řekla s lehkým úsměvem na rtech.
„Ale já tu mám být i zítra odpoledne,“ namítla jsem.
„Tak nebudeš, zvládnu to tu sama a ty se koukej dát trochu dohromady,“ nakázala mi. „Dobrou noc.“
„Dobrou,“ broukla jsem při odchodu.

Neměla jsem absolutně chuť jet domů autem. Byl celkem teplý večer, takže jsem se rozhodla pro procházku. I když mám zítra volno, můžu si pro něj případně zajít.

Byl příjemný podvečer. Chodníky byly stále plné lidí, stejně tak silnice aut a žlutých taxíků.

Rozhodla jsem se jít delší cestou, která vedla méně hlučnou částí města. Šlo se mezi řadovými domky. Sem tam jsem potkala děti na kolech, pár psích milovníků, rodinku s dětmi na procházce, nějaký muž myl auto, paní zalévala na balkóně kytky.

Z toho místa na mě doléhal klid a mír, zhluboka jsem dýchala, abych co nejvíc nasála tu atmosféru a vzala si ji s sebou domů, kde jsem se poslední dobou cítila jako v kleci. Neměla jsem tam klidu. Nejspíš to bylo tím, že mě samota donutila přemýšlet a mé myšlenky nebyly nikterak veselé.

K domu jsem dorazila příliš brzy, i přes tu menší zacházku. Chvíli jsem v kabelce hledala klíče, vybrala jsem schránku a po schodech vyšla do druhého patra, kde se nacházel můj byteček.

Ale před ním mě čekalo překvapení. Stála tam mužská postava, v šeru chodby jsem ji nedokázala rozeznat. Moje srdce začalo bláznit a poskočilo při pomyšlení, kdo by to mohl být. Ta naděje mu však dlouho nevydržela.

Světlo se rozsvítilo, zalilo chodbu žlutou září a mě poklesla ramena.

„Miláčku,“ zavolala na mě ta osoba. Pomalu jsem se ploužila směrem k němu.
„Ahoj.“
„Co je s tebou, prosím tě?“ začal hned a docela zhurta. „Telefony mi nebereš, někde se touláš. Jak se to chováš, Caroline?“ Koukala jsem na něj jako opařená. „Včera jsem přijel domů, volám ti a nic,“ rozčiloval se dál. Stále jsem mlčela. „Mohla bys, prosím, odemknout? Nechci dělat divadlo sousedům.“

Tak proto je tady? Aby mi udělal scénu? Přijel už včera a mě jen zavolal. Ale ani mě to nepřekvapilo, nezklamalo, necítila jsem nic.

„Caroline, otevři ty dveře,“ rozkázal mi. Bojovně jsem vystrčila bradu. Přijde si sem a hned na mě začne být hnusný. To opravdu nemám zapotřebí.
„Nebudu odemykat, dokud to sama neuznám za vhodné. A nemusíš na mě křičet. Taky sis určitě všimnul, že mám svůj život a to znamená, že se pohybuju mimo tento byt.“ Vůbec nevím, kde se to ve mně vzalo, ale měla jsem strašnou chuť mu vynadat.
„Teda, Caroline, co je to s tebou? Tohle nejsi ty. Nejdřív ty řeči o líbání někoho jiného a teď…“ Větu ani nedokončil a jen zavrtěl hlavou.
„Ty ani nevíš, jaká já jsem, kdybys to věděl, choval by ses jinak.“
„Miláčku, budu dělat, jakože tento rozhovor neproběhl. Půjdu a až se uklidníš, zavoláš mi a zajdeme si na večeři,“ řekl. Zaskřípala jsem zuby. „Odpočiň si, vypadáš, že to potřebuješ,“ dodal, krátce mě políbil na tvář a než jsem stihla třeba jen otevřít pusu, byl pryč.

A pak… stáhlo se mi hrdlo a v očích jsem ucítila nepříjemný, ale přesto známý tlak. Slzy mi vstoupily do očí a já se je zuřivým mrkáním snažila zahnat.

V rychlosti jsem otevřela dveře a ještě rychle je za sebou zabouchla.

Všechen vztek byl pryč a zbyla jen lítost a smutek. Lítost nad nepovedeným vztahem s Mattem a lítost nad celým mým životem.

Naplno jsem se rozbrečela. Schoulila jsem se v křesle a nechala slzám volný průchod. Tohle už jsem si dlouho nedovolila. Své emoce jsem se snažila držet na uzdě, ale najednou to nešlo. Jedna věc se přidala ke druhé a už to bylo nějak moc, přespříliš.

Narozeniny, vzpomínky, Matt, Cameron… Prostě jsem se složila.

Přišlo mi, že moje slzné váčky jsou bezedné. Slzy tekly proudem po tvářích a vzlyky se samovolně draly z hrdla.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla. V bytě se udělala úplná tma a to moje rozpoložení ještě přiživilo. Nejspíš bych tam seděla dlouho do noci, kdyby někdo nezazvonil.

Napadlo mě, že se vrátil Matt a s ním jsem vážně mluvit nechtěla. Ignorovala jsem to, ale on ještě zaklepal.

Tak tohle je vážně moc, vylétla jsem na nohy, přerázovala obývák a chodbu a rozrazila dveře.

Nestál tam Matt, ale Cam. On byl ten poslední, koho bych tam čekala. Ležérně se opíral o futra a na rtech mu pohrával typický úsměv, který však ztuhl, když mě viděl. Uvědomila jsem si, jak asi musím vypadat, odvrátila jsem obličej a rukama se snažila zbavit stop po pláči. Zbytečně. Cam se ke mně natáhl, dvěma prsty mi zvedl hlavu a pozorně studoval moji tvář.

Trochu se zamračil a pak udělal něco nečekaného. Přerušil vzdálenost mezi námi a pevně mě objal. Přitiskl mě na svůj hrudník a rukama svíral kolem pasu.

Na tohle jsem nebyla moc zvyklá, překvapilo mě to a začala jsem se od něj odstrkovat. Projevovat před ním svou slabost, bylo to poslední, oč jsem stála. Nejraději bych zalezla zpět do bytu a tam se zabarikádovala, ale Cam se nedal. Pevně mě držel ve své náruči, až jsem ochabla a zbytek slz se vylil na tváře.

Rukama mě hladil po zádech a jeho rty jsem občas ucítila ve vlasech. Bylo to tak příjemné. Cítit něčí blízkost, nechat se utěšovat.

Když jsem se dosytnosti vybrečela, zrozpačitěla jsem. Tohle bylo… nevhodné? Odtáhla jsem se od něj a očima bloudila všude možně, jen abych se na něj nemusela podívat.

„Půjdeš… ehm… půjdeš dál?“ musela jsem si odkašlat.
„Jasně,“ řekl a zase nasadil úsměv. Stále ze mě však nespouštěl oči. Jako bych měla najednou omdlít nebo tak něco.

Na mé vyzvání se posadil a zvědavě se rozhlédl okolo.

„Dáš si něco?“
„Ne, díky,“ zavrtěl hlavou.
„Co tady vůbec děláš?“ zeptala jsem se zvědavě. To, že jsem myslela, že už ho nikdy neuvidím, že jsem si myslela, že se na mě nakonec vykašlal, že zjistil, že nejsem dost dobrá… jsem raději vynechala, nemusím se dneska ztrapnit ještě víc, než už jsem to udělala.
„Přišel jsem na návštěvu,“ řekl jako by nic a pohodlně se rozvalil v křesle, kde jsem se předtím choulila. Dlouhé nohy natáhl pohodlně před sebe a překřížil v kotnících. Ruce položil na opěrky a hodil po mně zářivý úsměv.

Taky jsem si sedla, ale jen na krajíček gauče.

Mlčeli jsme, oba. Navzájem jsme se měřili zvědavými pohledy. Nevím, co zajímalo jeho, ale já chtěla zjistit, co znamenala ta týdenní nepřítomnost. Ale přeci jsem se nemohla jen tak zeptat. Sama mu pořád vykládám, jak mám přítele a tak. Nemůžu jen tak přiznat, že mi chyběl… A moc.

„Co se stalo?“ přerušil ticho vážným hlasem. Dobře jsem věděla, na co se ptá, ale copak se s ním můžu bavit o svých problémech s přítelem. Ne, to nepřicházelo v úvahu.
„Nic.“
„C, proč mi to neřekneš?“
„Nic se nestalo,“ zopakovala jsem.
„Ale stalo a já tu budu sedět tak dlouho, dokud mi neřekneš co.“ Ruce si tentokrát složil na hrudníku a sledoval mě pobaveným pohledem.

Fajn, jen si seď, pomyslela jsem si a napodobila jeho polohu. Z nenadání se začal hlasitě chechtat. Povytáhla jsem obočí, protože jsem tomu vůbec nerozuměla.

„Ty jsi tak sladká.“ Zvednul se a posadil se vedle mě. Nepatrně jsem ztuhla. Zase ta blízkost, teplo sálající z jeho těla a pak jeho vůně, vůně pro něj typická, krásně sladká, omamná. Všechno přímo volalo po tom, abych se zase schovala v jeho náruči a já to tak moc chtěla udělat, ale nešlo to.

To jsem si myslela já, ne však Cam, vzal mě kolem ramen a opřel o svůj hrudník. Prsty se projížděl v mých dlouhých rozpuštěných vlasech a zase začal: „C, co se stalo? Kdo ti co udělal?“

Zněl tak starostlivě, jako by se kvůli mně byl ochotný bít s celým světem.

Zavřela jsem oči a odpověděla jsem: „Pohádala jsem se s Mathewem.“ Bylo to spíš zašeptání, nebyla jsem si jistá, jestli to vůbec slyšel.
„To mě mrzí, i když se musím přiznat, že na druhou stranu jsem rád, hraje to pro mě. Chyběla jsi mi, víš?“ Jen jsem zavrtěla hlavou.
„Je to hrozný, ale nedokážu myslet na nic jiného než na tebe. A ten týden byl jako mučení, obzvlášť po tom…“ Zmlknul, tak jsem zvedla obličej, abych se podívala, co se děje a on toho hned využil. Políbil mě. Nádherně, nezapomenutelně. Byl trochu odvážnější polibek než posledně, drzejší.
„Promiň, to bych asi neměl,“ šeptnul, když se odtáhl. „Ale nemůžu si pomoct a vlastně toho vůbec nelituju,“ přiznal. Usmála jsem se, já toho taky nelitovala. Dneska ne.

Co mi radila Ally? Nedělej nic, čeho bys pak mohla litovat. A já si byla jistá, že přesně tohle chci. Sedět tu s ním, nechat se objímat, líbat a tak. To bylo správné. Pro tuto chvíli.

„Já taky ne,“ špitla jsem.
„Ani nevíš, jak jsem rád.“ Políbil mě na čelo a pak jsme tam prostě seděli. Hlavou jsem se opírala o jeho pevné rameno a byla spokojená a v bezpečí. Takhle nějak jsem si představovala dva zamilované. Spolu, vzájemně se dotýkající, milující, ale byla jsem do Cama zamilovaná? Na tuhle otázku bylo nejspíš moc brzy.

Líbil se mi, přitahoval mě, měla jsem ho zaseknutého v hlavě, to všechno je pravda, ale je tohle láska?

Netušila jsem. Lásku k muži jsem ještě nepoznala, u Matta to bylo pouhé… přátelství, omyl, nutnost… možná i něco dalšího, těžko se mi to pojmenovávalo, protože jsem si nebyla jistá, jestli pro to pojmenování existuje.

Ale dokázala bych ho kvůli Camovi opustit? Zklamala bych tím tátu, možná i mámu. A co by na to řekli lidi? Celá společnost nás bere jako pár a teď bych udělal něco takového. To bylo nemyslitelné. Na druhou stranu je pravda, že by se našli i lidé, kterým by to udělalo radost, ale… Můžu si něco takového dovolit? Matt je jistota. Zahodím jistotu kvůli poblouznění, kvůli něčemu, co ani nemusí být opravdovým citem, něčemu, co může být za pár měsíců, týdnů nebo dokonce dnů pryč?

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Alda

3)  Alda (26.01.2011 21:06)

Zuzanko,moc mě baví jak píšeš, jsem zvědavá jaký bude Matt až pochopí,že Caroline má někoho jiného.Já se nemůžu dočkat na další kapitolku.
Děkuju.

2)  ada853 (12.01.2011 17:43)

paradni kapitola a rozhodne fandim Cameronovi a taky mne hrozne zajma jak to dopadne me Caroline a Mathewem a taky to mezi Caroline A Cameronem uz se tesim na dalsi

Janeba

1)  Janeba (10.01.2011 08:05)

:) Zuzanko, paráda, líbí se mi jak píšeš a jsem zvědavá na Mattův výraz, až opravdu zjistí, že by se Carolin mohla taky někomu líbit a navíc komu!!!! Díky!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek