Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/caroline+tyler.jpg

Tak a je tu další kapitolka. Obyčejná pracovní sobota, která se možná změní v něco neobyčejného.:)

5. kapitola

Sobotní oběd u mámy a Lese byl skoro rutinní záležitostí. Scházeli jsme se tak týden co týden. Vždycky mě vyzpovídali, co je nového a tak. Poslušně jsem odpovídala na jejich otázky a užívala si rodinou pohodu.

Máma uvařila dušené hovězí se zeleninou a bramborami, její specialita. Pořádně jsem se nacpala a pak se odvalila do obýváku na kávu a zákusek.

Odpoledne mě čekala galerie. Jenny mi s důvěrou vložila do ruky klíče s tím, že tam budu snad poprvé sama, takže mám být opatrná a při jakémkoliv problému hned zavolat. Všechno jsem jí odkývala, ale byla jsem si jistá, že to bude v klidu. V sobotu chodili návštěvníci většinou okukovat naše exponáty. Nákupní dny byly v týdnu.

Docela jsem se těšila. Konečně si to zařídím po svém. Ne, že bych měla něco proti Jenny, ale každý máme svůj systém.

V jednu jsem se rozloučila a vydala se za prací. Někdo by tomu tak neříkal, pravda, žádná dřina to nebyla, ale přece jen to byla práce. Neodolala jsem a cestou si koupila velké latté a ve dvě už odemykala dveře pro návštěvníky.

Jak jsem čekala, žádný dav se nehrnul. Seděla jsme za pultem a vyplňovala objednávky a další papíry. Nic moc zábava.

Kolem třetí se objevila skupinka asi padesátiletých žen. Prošly si celou expozici, měly fůru dotazů a nakonec z toho stejně nic nebylo. Pak se návštěvníci trousili po dvou či po jednom a kolem páté byl zase klid.

Sama jsem si expozici prošla a vychutnávala si klid a ticho.

Na dveřích zazvonil zvoneček. Vím trochu staromódní, a k interiéru galerie se to vůbec nehodí, ale podle Jenny bychom bez toho vůbec nemohly existovat.

Další lidi, pomyslela jsem si ne zrovna nadšeně. Měla bych s úsměvem vítat zákazníky, ale mně ta samota naprosto vyhovovala.

Podívala jsem se, koho to k nám čerti nesou. Byl to mladý kluk, přišel mi docela povědomý, ale nedokázala jsem ho zařadit. Možná už tu někdy byl.

Čekala jsem, že si ta osoba půjde po svých, jako ostatní, ale ne. Šel přímo k mému pultíku, takže jsem se vrátila na své místo a skoro studenou kávu posunula na kraj stolu, abych měla víc místa.

„Ahoj,“ pozdravil mě jako starou známou. To mě jen utvrdilo v dojmu, že ho od někudy znám.
„Ahoj?“ oplatila jsem mu a konec toho slovíčka zvedla do otázky. „Známe se?“

Kluk se usmál, rukou si prohrábl lehce bronzové vlasy a v zelených očích se mu objevily veselé plamínky.

„Koukám, že jsem udělala ohromný dojem.“ Nakrčila jsem obočí, nevěděla jsem, jak tomu mám rozumět.
„Cameron, Cam,“ řekl, když viděl, že stále tápu. Cameron… jo, už vím. To je ten kluk, do kterého jsem vrazila ve škole.
„Aha.“ To byla moje jediná reakce.
„Aha? Vážně jsem se ti musel líbit, C.“ Jiný kluk, například Matt by se urazil, ale tenhle ne. Pořád se na mě díval s úsměvem.

Přimhouřila jsem oči. Byl se mnou na té jedné přednášce, ale od té doby jsem ho neviděla, to bych si všimla, nebo ne?

„Ehm… ty chodíš taky na právnickou, že?
„Ne,“ zavrtěl záporně hlavou.
„A co jsi tedy dělal na přednášce profesora Kaufmanna?“ Jeho úsměv se ještě rozšířil. Přišlo mi, jako by celý zářil. Musela jsem uznat, že je celkem hezký, dobrá tak hodně hezký. Rovný nos, výrazná čelist, pod obočím stejné barvy, jako byly jeho vlasy, zářily jako dva smaragdy jeho oči a na plných rtech mu neustále pohrával úsměv. Byl trochu bledší, ale to mu na kráse neubíralo, spíš naopak. Zavrtěla jsem hlavou, abych se mohla soustředit na jiné věci, důležitější, třeba náš rozhovor.
„Byl jsem se tam jen podívat,“ pronesl jako by nic.
„Podívat? Od kdy se chodí na přednášky jen dívat?“ divila jsem se a určitě u toho kulila oči.
„To je tajemství,“ mrknul na mě. Tak si to nech, pomyslela jsem si. „Jednou ti ho možná prozradím,“ dodal.
„Hm…“ Uvědomila jsem si, že tu nejsem na srazu dvou přátel, ale v galerii, a že mým úkolem je mu prodat nějaký náš exponát, když to dobře půjde.

„Jaké máš přání?“
„Těch by bylo,“ odpověděl a zálibně si mě prohlížel.
„Myslela jsem, co pro tebe můžu udělat,“ opravila jsem se.
„Půjdeš se mnou na večeři?“ zeptal se nevinně. Na večeři? Můj výraz ho asi varoval, protože řekl: „Tak aspoň na kafe.“
„Proč jsi sem přišel, chceš nějaký obraz nebo sošku?“ zpřesnila jsem, co nejvíc to šlo, své předchozí dotazy.
„Sháním dárek pro babičku k vánocům.“
„Prosím?“
„K vánocům,“ řekl, jako by se nechumelilo. Ono se teda nechumelilo, vzhledem k tomu, že byl konec dubna.
„Viděl jsi v poslední době kalendář?“ nadhodila jsem. Přemýšlela jsem, jestli to myslí vážně, nebo si ze mě dělá srandu.
„Jasně.“
„Takže víš, že vánoce už byly.“
„Ale budou další, rád nakupuju do zásoby,“ setřel mě.
„Jak myslíš. Tak co bys rád? Máš nějakou představu?“
„Ani ne, babička umění miluje, já se v tom moc nevyznám,“ přiznal, „nechám to na tobě. Určitě máš lepší vkus než já.“

Zamyslela jsem se. Babička. Takže nejspíš nic extravagantního.

Cama jsem si nevšímala a zamířila přímo k malé sošce klečící ženy. Tvář měla ukrytou v dlaních a vypadala, jakože pláče. Byl to jeden z mých nejoblíbenějších kousků, trochu depresivní, ale přeci jen z něho vyzařovalo určité kouzlo.

Opatrně jsem ji vzala do rukou. Chtěla jsem ji odnést ukázat Cameronovi. Nečekala jsem však, že stojí za mnou a už po druhé za naši krátkou známost do něj narazila.

„Pozor,“ řekl a chytil mě za loket, abych mohla nabrat ztracenou rovnováhu.
„Díky,“ řekla jsem trochu rozpačitě. Jeho nečekaná blízkost mě zaskočila.
„Za nic,“ usmál se.

„Co říkáš na tohle? Líbilo by se to tvojí babičce?“
„Můžu?“ kývl hlavou k sošce. Dala jsem mu ji opatrně do rukou a propalovala ho pohledem připravená kdykoliv zakročit.

„Je to nádhera,“ zašeptal a skoro nábožně po sošce přejížděl prstem. Vypadalo to, jako by laskal skutečnou ženu. Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne červeň. Trochu rozpačitě jsem se na něj podívala a střetla se s jeho podmanivým zeleným pohledem. Nevím, jestli se mi to zdálo, ale tvářil se tak nějak smyslně. Ztěžka jsem polkla. Tohle se mi nestávalo. Snažila jsem se uklidnit a znovu nasadit masku profesionála.

„Ehm… takže ji bereš?“
„Kdo je autor?“
„Studentka sochařství, naše galerie je zaměřena především na mladé umělce s velkým potenciálem, což ona určitě má. Jsem si jistá, že o ní jednou uslyšíme.“

„Beru to, babička bude nadšená.“

Vzala jsem si od něj sošku a odnesla ji k pultu, abych ji mohla zabalit. Vyndala jsem krabici a vystlala ji hedvábným papírem. Ještě jsem sošku zkontrolovala, zda není poškozená a opatrně ji uložila.

„Nedopověděla jsi mi na otázku,“ promluvil Cam.
„Jakou?“
„Pozval jsem tě na kafe,“ připomněl mi.
„Jedno už tu mám,“ ukázala jsem na svoje laté. Nejspíš už nebude k pití, ale přeci nepůjdu ven s cizím člověkem, a navíc mám Matta.
„Tohle?“ zeptal se trochu posměšně a kelímek zvednul.
„Jo tohle,“ řekla jsem trochu ostřeji a hodlala si ho vzít zpět. Naše prsty se dotkly a mě zalilo neuvěřitelné teplo. Jeho pokožka byla něco na mé studené ruce, přišlo mi, že hoří.

Kávu jsem mu nechala a raději dobalila sošku.

„Bude to šest set dolarů.“ Ani nemrkl a podal mi zlatou kartu. Chlapeček bude asi z lepší rodiny. Kartu jsem mu vrátila a s ní mu podala tašku.

„Doufám, že se bude líbit.“
„To určitě bude. Máš u mě kafe.“ Můj kelímek hodil demonstrativně do koše. Zmohla jsem se jen na zalapání po dechu.
„Měj se, brzy se uvidíme.“ Znovu po mě hodil svůj okouzlující úsměv a byl pryč. Přemýšlela jsem, jestli se mi nezdál. Byl tak… drzý a hezký a… a nebudu na něj myslet.

Zbytek dne utekl rychleji, než jsem čekala.

Večer jsem byla na večeři s Mathewem. Docela jsem se na něj těšila, ale nakonec byla zklamaná. Nejspíš bych si za ty roky měla zvyknout na to, jaký je, ale nezvykla. Pokaždé mě to překvapilo. Chtěla jsem si s ním promluvit. Povědět mu o škole a práci, o rodičích, ale on mě skoro neposlouchal, a když jsem hodila nějakou větu do placu, hned na ni navázal svými zážitky, svými problémy. Připadala jsem si odstrčená, nechtěná. Blbost.

Se svými pocity jsem se raději nikomu nesvěřovala, rozhodně ne Aidenovi, kterého jsem následující den navštívila.

Beky a Daisy mě pohostily koláčem, který spolu upekly. Tim mi ukázal nové letadlo a pak si zase odběhl hrát. To Daisy se s námi posadila a způsobně pila čaj. V září je čekal nástup do školy a tak si připadala jako velká holka. Všechno chtěla dělat sama, do ničeho se jí nesmělo mluvit. Bylo to roztomilé.

„A jak se pořád máš, Caroline?“ zeptala se Beky, když nám nalila kávu.
„Dobře, však to znáš, škola, práce, Matt.“
„Tss,“ odfoukl si Aiden.
„Nech toho,“ mírnila ho jeho žena.
„Už jsem Matta dlouho neviděla? Mohla bys ho sebou někdy přivést,“ navrhla. Aiden protočil oči. Bylo mi to jasné. Ale myslím, že ani Mathewa bych sem nedostala. Bylo to tu moc obyčejné. Domácké, jak by řekl. A Aidenův názor na Matta už znáte.
„Možná… někdy,“ odpověděla jsem neurčitě.

Pak už jsme se bavili o všem možném. Probírali jsme moji školu, Aidenovu práci, Beky se chystala také na návrat do práce. Před mateřskou dělala v obchodu pro nevěsty. Bylo to takové malé království, kde člověk našel vše, co je ke svatbě potřebné. Ráda jsem ji tam, jako menší, chodila navštěvovat. Potom šla na mateřskou a s majitelem se dohodla, že nastoupí, až děti půjdou do školy.

Viděla jsem na ní, že už ji to doma moc nebaví. Neustálá péče o děti a dům ji nenaplňovala. Chyběla jí společnost a byla ráda za každou návštěvu. Nejednou se mi svěřila, že by se už ráda vrátila do práce, ale Aidenem se dohodli, že bude lepší, když bude s dětmi.

Rozuměla jsem tomu tak na půl. Sama jsem si děti určitě přála, bylo mi jasné, že jejich potřeby jsou důležité, ale od čeho jsou školky. Pokud by jí to udělalo radost, mohla by se přeci do práce vrátit mnohem dříve. Sama jsem měla takovou představu, že děti dám do školky, samozřejmě až budou větší a sama budu pracovat.

Nevěděla jsem, jak se má idea slučuje s Mattovou. Jeho matka nikdy nepracovala. Věnovala se rodině, domu, zahradě a já jen doufala, že to samé neočekává i ode mě. To by nebylo nic pro mě. Být neustále zavřená mezi čtyřmi stěnami.

Vlastně jsme se s Mattem na toto téma ještě ani nebavili. Možná by bylo vhodné, s tím začít.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

4)  Jalle (21.09.2012 17:07)

Cam je veľmi fajn

Alda

3)  Alda (26.01.2011 19:29)

Zuzanko,moc a moc hezoučké:D! Já už pádim na další kapitolku.

Přece si ji nenechám ujít.Jo tvoje povídky se mi moc líbí :D.

Janeba

2)  Janeba (29.12.2010 16:29)

:) Tak Cameron ..?! Zuzanko, moc pěkné a doufám, že Caroline brzy dojde, jak prázdný život by vedla s Mattem! Moc pěkné! Díky!

MaiQa

1)  MaiQa (29.12.2010 16:29)

Pryč s Mattem. :D :D :D :D :D :D Já ho tam nechci. Bože, já tě myslím zažaluji. Tohle je hrůza, už dva měsíce jsem se nepodívala na ten film a jen čtu tvoji povídku, pořád na něj myslím a právě jsem si jej i pustila. Tohle už není normální. Co ty se mnou děláš. Nechápu.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek