Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/caroline+tyler.jpg

Další kapitola Caroline. Co k tomu říct... opět pár Carolininých pocitů.

4. kapitola

„Nebudou? Jak to myslíte, že nebudou?“ křičela Jenny do telefonu. Byl pátek večer a my dolaďovaly poslední detaily výstavy. Ale jak se zdálo, detaily to tak úplně nebudou.

„Tak si je sežerte, nashledanou,“ zařvala a práskla telefonem. Mlčela jsem, věděla jsem, že se musí nejdřív uklidnit a pak bude mluvit. Nechtěla jsem to schytat taky.

Jenny hlasitě vydechla a znovu se začala přehrabovat v papírech poházených po stole.

„Co se stalo?“
„Nemáme stoly, ani židle,“ zavrčela. „Doufám, že bude aspoň občerstvení. To mi připomíná, že tam musím zavolat.“

Tak to máme opravdu trochu problém. Co s tím? Popadla jsem diář a hledala, přeci tu musí mít i nějakou jinou firmu, která to zajišťuje. A hele. Strčila jsem Jenny papír pod nos a čekala, až dokončí hovor. Naštěstí se další bouřka nekonala, občerstvení dorazí. Stoly i židle se nám taky nakonec podařilo sehnat.

Když jsme druhý den přesně v sedm výstavu zahajovaly, respektive Jenny ji zahajovala, já byla jen takové křoví, zdálo se všechno v nejlepším pořádku a nikdo by neřekl, co všechno se kolem toho nadělalo.

Prodalo se docela dost obrazů a David nedal jinak, než že to s ním musíme oslavit. Byla to prý hlavně naše zásluha.

Přijala jsem teda skleničku šampaňského a připila na jeho úspěch. Pak jsem rozloučila a přes protesty ostatních šla domů. Bylo kolem jedenácté, ale New York i přesto žil. Byla sobota, hodně lidí vysedávalo po barech a restauracích, někteří spěchali po ulici, jiní se po ní ploužili, co noha nohu mine a třeba si povídali.

Skoro závistivě jsem pozorovala jeden pár, který se k sobě i při chůzi tisknul. Když jsem šla s Mathewem,žádné intimnosti si na veřejnosti nedovoloval. Vlastně si je nedovoloval ani v soukromí. Pár polibků, pohlazení po ruce, toť vše.

Na jednu stranu mě to mrzelo, připadala jsem si o něco ochuzená, na stranu druhou… upřímně řečeno jsem takové okamžiky nechtěla prožívat s Mathewem. On nebyl ten pravý? Vím, z ní to jak z nějakého laciného románu, ale prostě s ním necítím touhu po podobných něžnostech.

Ale při pohledu na ty dva… Jaké by to bylo? Mít někoho, kdo se vás chce pořád dotýkat, neustále vás líbat, objímat. Nevěděla jsem a nejspíš nikdy ani vědět nebudu.

Zavrtěla jsem hlavou, přemýšlím o hloupostech. Raději jsem přidala do kroku, abych byla co nejdřív doma. Přitiskla jsem si kabát víc k tělu. Noci byly ještě chladné.

V posteli jsem si přemítala o dnešní výstavě. Ani jsem nečekala, že to bude až takový úspěch. Dostavili se všichni pozvaní a Davidovi se nejspíš odstartovala hvězdná kariéra. To znamená plus i pro Jennyinu galerii.

Vzpomněla jsem si na svoji první větší a zároveň i poslední výstavu. Byli tam tenkrát všichni. Máma, Les, Ally…Tyler. Jen táta se neukázal. I když to slíbil, nepřišel. Dalo se to čekat. Je prostě takový, byl takový. Musím uznat, že od doby, co odešel Tyler, se snaží. Pokouší se skloubit práci s, dřív to byla péče, teď je to jen pozornost, kterou mi věnuje. Dalo by se říct, že se mu to daří. Oproti dřívějšku určitě a já už si zvykla. Beru aspoň to minimum, co mi může poskytnout. Rozhodně se o našem vztahu dá říct, že je dobrý. Od doby, co studuju na univerzitě ještě lepší.

Na rozdíl od Mika a Tylera mě do ničeho nenutí a tím mezi námi nevzniká žádné napětí, jak tomu bylo u mých bratrů. Michael se nakonec podřídil, ale Tyler ne. Ten měl svou hlavu a nenechal si do života od nikoho kecat. Tátovi pěkně vzdoroval, co si pamatuju. K usmíření došlo, ale trochu pozdě.

Převalila jsem se na druhý bok. Kdykoliv začnu přemýšlet o minulosti, nejde přestat. I po tak dlouhé době ve mně vzpomínky na dětství a bráchy vyvolává smutek. I když bylo moje dětství až do určité doby šťastné, co si pamatuju. Ale skončilo moc brzy.

Stop, Caroline, už by to stačilo, nařídila jsem si a pokusila se usnout. Marně. Podobné myšlenky se mi honily hlavou až do brzkého rána, kdy jsem nakonec odpadla vyčerpáním.

•••

Vzala jsem si z věšáku kabelku, naposledy se podívala do zrcadla, jestli je všechno tam, kde má být, otevřela dveře a málem vrazila do osoby za nimi stojící.

„Překvapení,“ usmál se Matt a dal mi pusu na rty.
„Ahoj,“ řekla jsem. Netušila jsem, že se tu ukáže. Včera volal a nic o svém příjezdu neříkal. „Jak ses sem dostal?“
„Přijel jsem. Koukám, že se překvapení povedlo. Moc ti to sluší. Můžeme jít?“ zeptal se a gentlemansky mi nabídl rámě.
„Ale já jdu na nějaký večírek s tátou,“ mírnila jsem ho.
„Tak to je v pořádku, protože tam jdeme spolu. Charles mi dal za úkol tě vyzvednout. Někde se zdržel a nestihl by pro tebe zajet. A protože jsem přijel já, spojil jsem příjemné s užitečným,“ vysvětlil.
„Aha,“ reagovala jsem opravdu chytře a raději protáhla svou ruku pod tou jeho.

Řidič, kterého si Mathew půjčil od svého otce, nám podržel dveře nablýskaného mercedesu a pak se plynule zařadil do podvečerního provozu.

„Jak ses měl ve škole?“ zeptala jsem se konverzačně.
„Mám teď spoustu práce. Od rána do večera ležím v knížkách, do toho mám ještě nějaké přednášky. Je toho moc, ale věřím, že když se do toho opřu, tak to zvládnu.“ Matt byl hodně sebevědomý. O svých schopnostech nikdy ani na okamžik nezapochyboval.
„Určitě ano,“ ujistila jsem ho. „A na kdy je naplánovaná ta slavnost?“ Vím, že mi o tom vykládal do telefonu, ale datum mi nějak uniklo.
„Bude první týden v červnu,“ řekl a pak dodal: „Jak už jsem ti říkal.“ Jen jsem se usmála a nechala to být. „Snad vyjde počasí,“ pokračoval. „Budeme mít zase stany a venkovní zábavu, bylo by škoda, kdyby pršelo. A letos bude tématický ples.“ Evidentně čekal, až se zeptám, co to bude, tak jsem se rozhodla mu udělat radost.
„Jaké bude téma?“
„Bude to maškarní ples. Masky a podobně. Matka četla, že je to letos hit.“ Jak šlo o jeho matku, byl Mathew jak mílius. Člověk by řekl, že paní Beatrice je bůh. Když na ní došla řeč, bylo to maminka sem, maminka tam.

My jsme se s paní Beatrice moc nemusely. Pokaždé mi něco vytýkala, radila, jak udělat věci líp. Mé oblečení nebylo dost elegantní, dost vyžehlené, správně barevné. Pořád něco. Za začátku mi to vadilo, skoro uráželo, ale zvykla jsem si. Byla už taková.

Auto zastavilo, Matt mi pomohl vystoupit a společně jsme se vydali ke dveřím luxusní restaurace, kde byl zamluvený soukromý salónek.

Hned jak jsme vešli, odchytl nás táta.

„Ahoj děti.“ Sklonil se, aby mě políbil na tvář a s Mathewem si potřásl rukou.
„Omlouvám se, že jsem nedorazil, ale měli jsme problém v kanceláři,“ omlouval se vzápětí. Práce. „Jsem si však jistý, že ve společnosti tohohle mladíka pobýváš raději, než se starým otcem.“
„Ale tati.“
„Jak se daří Mathewe?“ ptal se mého přítele. „Otec říkal, že pilně studuješ.“
„Snažím se, ale musel jsem přijet, abych viděl Caroline.“ Jeho hnědé oči se na mě usmály. Tohle byl jeden z těch vzácných okamžiků, kdy mi nějak vyjádřil svou náklonnost. Táta se zdál nadšený.
„Doufám, že se budete dobře bavit, teď mě prosím omluvte, musím si promluvit s pár lidmi,“ řekl a zmizel v davu.

„Půjdeme se najíst?“ zeptal se Matt.

Ten večírek se mi zdál nekonečný. Neustále se u nás někdo zastavoval a chtěl si povídat, ptal se na školu, na mámu, občas i na práci. Každý druhý mi říkal, že jsem celá táta a že na mě musí být pyšný. Pak prohodili pár slov s Mathewem, který si tu pozornost zjevně užíval, a pokračovali, aby uvolnili místo dalším zvědavcům.

V deset jsem počítala hodiny, v jedenáct minuty a o půlnoci vteřiny. Zdálo se mi, že v místnosti s každým mým nádechem ubývá vzduch. Nebylo kam se pohnout, kam utéct. V místnosti bylo najednou hrozné vedro. Jasně jsem cítila nával paniky. Srdce mi v hrudi bušilo jako zvon, ruce se potily a mírně třásly, hlava se mi točila. Musela jsem pryč a to hned. Vytrhla jsem Mattovi svoji ruku a rychlým krokem, skoro během, zamířila ke dveřím. Ještě přes atrium a konečně jsem byla venku.

Opřela jsem se o zeď restaurace a zhluboka dýchala. Chladivý vzduch se mi dostával do plic a já se postupně uklidňovala. Srdce se vrátilo do normálu. Stále jsem dýchala, jakoby to bylo naposledy, a pomalu jsem se uvolňovala.

Dveře nedaleko ode mě se znovu otevřely.

„Miláčku, tohle nebylo zrovna milé k našim společníkům,“ pokáral mě Mathew cestou ke mně. Bylo mi to jedno. Společníci nespolečníci.
„Mohli bychom jet, prosím,“ požádala jsem ho tichým hlasem, na víc jsem se nezmohla.
„Caroline, přeci nemůžeme být první, kdo odejde. Tento večer je pro tvého otce velmi důležitý.“ Nechápala jsem, co je na tom tak důležitého, ale věděla jsem, že už se tam nemůžu vrátit.

Roztřásla mě zima. Dlaněmi jsem si třela paže a pokoušela se ten chlad zahnat.

„Není mi dobře. Chci jet domů,“ zopakovala jsem. Mathew si mě chvíli pozorně prohlížel, pak pokývl hlavou.
„Dobře, ale musíme se jít rozloučit.“ Při představě, že bych se měla vrátit mezi tu spoustu lidí, se mi roztřásla kolena.
„Ne, já tam nemůžu. Počkám na tebe tady,“ zamítla jsem jeho návrh.
„Caroline,“ oslovil mě jako malé neposlušné dítě. „Chovej se jako dospělá. Musíš dodržovat určitá pravidla.“
„Počkám tady,“ trvala jsem na svém a na protest si založila ruce na hrudi.

Mathew zklamaně, nejspíš ze mě, zavrtěl hlavou a odešel. Doufala jsem, že ho napadne přinést mi plášť a kabelku. V tom spěch jsem na to úplně zapomněla.

Teď už se do mě dala opravdu zima. Přála jsem si, aby se tu už konečně objevil Matt a já se mohla obléct. Toužila jsem zalézt si do postele a už tam zůstat. Tohle se i normálně nestávalo. Nevím, co to se mnou bylo. Naposledy jsem takový strach a úzkost cítila před několika lety. Shodou okolností to taky byla nějaká tátova akce.

„Holčičko,“ ozval se tátův hlas. Zvedla jsem hlavu a dívala se, jak přichází. Tvářil se starostlivě. „Mathew říkal, že ti není dobře. Jsi nějaká bledá.“ Přiložil mi ruku na čelo, jako by mi měřil teplotu. To nikdy nedělal, ani jsem nevěděla, že by toho byl schopný. Když jsem byla jako malá nemocná, vždycky se o mě starala mamka.
„Už je to lepší, ale raději bych si lehla. Mrzí mě to.“
„To nic. Jdu Mathewa popohnat, nevypadáš moc dobře,“ usmál se.
„Díky tati.“ Dala jsem mu pusu a nechala se obejmout.

Celou cestu domů se mnou Matt nepromluvil. Byl naštvaný, nevím, jestli proto, že jsme odešli tak brzy a on tak přišel o svých pár minut slávy, nebo proto, že jsem se chovala tak nevhodně.

Doprovodil mě ke dveřím, řekl ahoj a odešel. Nevadilo mi to, neměla jsem sílu ani chuť se hádat.

Nikdy nebudu večírkový člověk, mám raději svůj klid. A samota mi taky nevadí. Prostě rozhodně nejsem po tátovi, vlastně ani po mámě. Občas mi tak trochu přijde, že do rodiny Hawkinsů nepatřím. Jsem úplně jiná než oni.

Celá rodina byla společenská, pěstovala kontakty a přátelství se svým okolím. Já byla spíš uzavřená, přátel jsem moc neměla a už vůbec jsem nepěstovala společenský život, ale nejspíš si budu muset zvykat, protože Matt se toho kvůli mně nevzdá.

Moje budoucnost bude plná večírků, banketů, plesů a odpoledních čajů. Brr. Jen při té představě mi naskakovala husí kůže. Raději na to nemyslet. Bude to až za dlouho, chlácholila jsem se. Do té doby si na tu myšlenku snad zvyknu.

Snad…

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

3)  Jalle (20.09.2012 17:05)

pekne dlhý úvod, už sa teším keď sa to rozhýbe

Alda

2)  Alda (26.01.2011 19:05)

Zuzanko,moc se mi to líbilo. .
Bezvadný nápad
.Dovol mi se uklonit .

Děkuju.

Janeba

1)  Janeba (29.12.2010 15:46)

Zuzanko, tvá Caroline se mi moc líbí, je velmi sympatická! Těším se i na pokračování, kde se doufám rozepíšeš o zelenoočkovi! Díky!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek