Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/caroline+tyler.jpg

Nemůžu tomu uvěřit, ale vážně je to tak. Je tady poslední díl této povídky. Všechno se dotáhne do zdárného konce, i když nevím, zda budete všichni spokojení.

30. kapitola

Všechno se zdálo ideální. Ne, ono to bylo ideální. Trávila jsem čas s Camem, Tylerem, malovala jsem, chodila do galerie… pohoda. Ale pak přišla večeře u Ally.

Všimla si, že jsem od posledně jako vyměněná. Všude házím úsměvy a celá zářím. Nejspíš to dávala "za vinu" Camovi, který seděl vedle mě a celou dobu se mě nějak dotýkal, objímal mě kolem ramen, případně držel za ruku. Ale pak se zeptala, co je nového. Měla jsem co dělat, abych se udržela a všechno jí nevyklopila. Bylo tak těžké udržet tak velké tajemství. Nerada jsem Ally lhala, nikdy jsem jí nelhala, ale teď se nedalo nic dělat.

S Aidenem to bylo stejné, ne-li horší, obzvlášť když se mu vyhrnul rukáv trička a ukázalo se tetování v podobě Tylerova jména. Kousala jsem se do rtu, abych byla zticha.

Byla jsem si jistá, že by měli určitě radost, kdyby věděli, že je naživu, jen by asi byl trochu problém v tom, že je upír. Ne, tohle prostě nesmím říct. Bože, co budu dělat, až se uvidím s našima!

„Je to hrozné,“ stěžovala jsem si Camovi, když jsme večer leželi v posteli. „Já jim nechci lhát a už vůbec ne o tomhle.“ Schovala jsem si obličej do dlaní.
„C, to zvládneš, musíš. Není jiná možnost. Tohle prostě musí zůstat mezi námi.“
„Já vím, pak je to ještě horší,“ zabědovala jsem.
„Pojď ke mně.“ Přitáhl si mě k sobě a pevně objal. „Víš, tak mě napadlo, když už všechno víš,“ zněl poněkud váhavě, čímž si získal mou plnou pozornost a odvedl mé nešťastné myšlenky jinam.
„Ano?“
„No, moji rodiče tu stále jsou a rádi by tě poznali,“ řekl a odmlčel se.
„Vážně?“
„Hmm.“
„No tak to se s nimi nejspíš setkám. Stejně jsem už oba viděla,“ pokrčila jsem rameny.
„Vážně bys to udělala?“ zaradoval se.
„Jasně, co sis myslel.“
„Skvělé, bude to taková zkouška, protože až se to dozví teta Alice, bude tě chtět poznat taky. Klidně kvůli tomu přiletí a s ní i zbytek rodiny. Což není zrovna málo lidí,“ varoval mě.
„Moje rodina taky není malá a setkání s nimi jsi přežil. Myslím, že je čas poznat tu tvoji. Pamatuješ, jak jsem tě kvůli tomu dřív pořád otravovala? Už vím, proč jsi mi nemohl vyhovět, ale teď můžeš, takže do toho.“
„Ty jsi nejlepší,“ zasmál se a začal mě líbat.
„Už to tak vypadá,“ zakřenila jsem se a polibky mu s chutí oplácela.

***

„Budu se jim líbit?“ ptala jsem se asi po sté a znovu si prohlížela svoje šaty. „Mohla bych si vzít něco jiného.“
„Tohle je skvělé. I ta sukně cos měla předtím, byla skvělá. Nezáleží, co budeš mít na sobě, tebe si oblíbí každý,“ zalichotil mi a políbil na krk. „Můžeme už jít?“

Ještě jednou jsem se prohlédla a vzdychla si. „Můžeme.“

Jdu se jen poprvé oficiálně představit jeho rodičům. O nic přece nejde. Camova otce už znám a mámu vlastně taky, i když jsem ji jen zahlédla.

Bude to dobrý, není důvod, proč by nemělo.

Camovi rodiče na nás čekali u něj v bytě spolu s Tylerem. Mile se na mě usmívali a tím aspoň trochu snížili moji trému.

„C, tohle je moje mamka Bella a táta Edward, kterého už vlastně znáš. Mami, tati, tohle je Caroline,“ představil nás Cam.

S oběma jsem si potřásla rukou. Camův táta na mě vesele mrkl. Asi si pamatoval na naše první setkání.

Bylo zvláštní brát lidi, kteří vypadali mladší než já jako rodiče svého přítele. Jako potenciální tchýni a tchána. Nebylo to zvláštní, bylo to přímo divné.

„Vím, že to není snadné, bude stačit, když nás budeš považovat za Cameronovi příbuzné. To by mělo jít, ne?“ navrhl Edward. Poplašeně jsem se po něm podívala, jak ví, na co jsem myslela? A pak jsem si vzpomněla. Tyler mluvil o darech a Camův táta čte myšlenky. Sakra, budu si je muset trochu hlídat.
„Promiň,“ omluvně se usmál.
„To nic.“

„Cam nám o tobě hodně vyprávěl,“ začala Camova máma.
„Mě o vás moc ne, paní Cullenová.“
„Myslím, že na paní Cullenovou jsem ještě trochu mladá, jsem Bella, to bude stačit, jak říkal Edward jsme prostě jen příbuzní.

Jasně, jasně, to bude dobrý, hlavně klid, nabádala jsem se. Edward na mě mrknul a já si uvědomila, že zase slyšel moje myšlenky, musí o mě mít opravdu skvělé mínění. Ukážu se před nimi jako naprostý blázen.

„Víme, že to pro tebe není jednoduché,“ řekl Edward a Cam ho propálil pohledem.
„Ups, omlouvám se, síla zvyku,“ omluvil se s kajícným úsměvem, za který bych mu odpustila cokoliv. Už vím, po kom Cam je.

Nakonec to nebylo tak hrozné, povídali jsme si o všem možném a já se v jejich společnosti cítila velmi dobře, nechápala jsem, jak jsem mohla mít zrovna z nich strach. Oba byli velmi milí. Myslím, že s Bellou bych mohla být kamarádka, zní to divně, když je to matka mého přítele, ale cítila jsem to tak. A Edward… ten byl trochu jako brácha. Snažil se mi to všechno co nejvíc ulehčit. Vyprávěl mi o různých věcech týkajících se upírů a vysvětloval mi, co jsem nechápala.

Moc ráda jsem s oběma trávila čas.

Ke konci prázdnin se vrátili do Kanady, za zbytkem rodiny a museli jsme slíbit, že se určitě přijedeme brzo podívat, abych se seznámila i s ostatními.

Jak se blížil konec prázdnin, blížila se i škola a s tím i rozhodnutí, které jsem delší dobu odkládala. Bála jsem se, že tím zklamu tátu, ale nakonec jsem se rozhodla to udělat, za zkoušku nic nedám.

A tak jsem se jedno odpoledne omluvila z práce a vydala se změnit svou budoucnost.

***

„Ahoj, mami,“ políbila jsem ji na tvář a objala. Už jsme se nějaký čas neviděli. Bála jsem se toho střetnutí, bála jsem se, co bych mohla náhodou prozradit. Ale stýskalo se mi, takže jsem přijala pozvání na páteční večeři. Samozřejmě nechyběl Cam a požádala jsem mámu, zda by mohla pozvat i tátu, chtěla jsem, aby tu byli všichni, protože jsem pro ně měla novinku.

Měla jsem trochu strach z toho, co tomu řeknou, ale už se stalo a já to zpátky nevezmu, udělala jsem dobře, určitě.

Nakonec se objevila i Ally s Peterem a Aiden s Beky. A tak se z malé večeře stala velká.

Při jídle vládla nezávazná konverzace, Ally se rozplývala nad svou dcerou, Aiden povídal tátovi něco o práci, Cam se bavil s Peterem, máma s Beky probíraly recepty a já to všechno pozorovala. Bylo to fajn, mít celou rodinu pohromadě, i když tu jeden člen chyběl. A tak to bude napořád, budou oni a on, navždy zvlášť.

Nevěděla jsem, jak začít. To, co jsem chtěla oznámit, nebylo nic hrozného, někteří z toho budou mít jistě radost, ale věděla jsem i o takových, kteří… raději ani nepřemýšlet.

Odhodlala jsem se až u dezertu. Mlsali jsme zrovna domácí tiramisu a popíjeli kávu.

„Mám pro vás novinku,“ začala jsem nesměle.
„O co jde, zlatíčko?“ zeptala se hned máma. Rozhlédla jsem se po všech přítomných.
„Včera jsem byla na přijímacím pohovoru na uměleckou fakultu,“odmlčela jsem se a čekala na reakce. Nikdo ani nedutal. O tomhle nevěděl ani Cam. Nechtěla jsem to nikomu říct, dokud to nebude jisté. „A přijali mě, v říjnu nastupuju,“ dokončila jsem.
„To je báječné,“ řekla mamka a šla mě obejmout. „Moc ti gratuluju.“
„Díky.“ Pak jsem šla z náruče do náruče, nejdýl  jsem se zdržela u Cama, který mě i krátce políbil, víc jsem mu nedovolila, nejsme sami.

Pak jsem si uvědomila, že jednoho člověka jsem nezahlédla. Táta.

Seděl stále na svém místě a nic neříkal. To je přesně to, čeho jsem se obávala.

„Tati.“
„A co studium na právnické fakultě?“ zeptal se. Všichni zmlkli a nejspíš čekali, co bude.
„Už jsem ho ukončila. Nebylo to nic pro mě. Já se na právníka nehodím, je mi to líto.“
„Ty už jsi ho ukončila?“ mluvil tiše, ale jeho hlas mi přišel takový zlověstný.
„Charlesi,“ mírnila ho mamka.
„Rád bych s Caroline promluvil o samotě.“

Nikdo se ani nepohnul. Kývla jsem na ně. Je to přece můj táta a tohle musíme vyřešit.

Když jsme v jídelně osaměli, bylo ještě chvíli ticho. Pak jsem se odhodlala promluvit.

„Tati, mrzí mě to, ale já to miluju, moc ráda maluju a konečně to zase můžu dělat. Zase jsem se našla a nehodlám zahodit příležitost. Nebaví mě právničina a je mi líto, že jsem tě tím zklamala, ale já pro to nejsem ta pravá. Doufám, že to pochopíš.“
„Nevěděl jsem, že zase maluješ,“ řekl. Překvapeně jsem se na něj podívala. Čekala jsem rozčilování, vyhrožování, možná i přemlouvání a on mi řekne, že nevěděl, že zase maluju.
„Není to zase tak dlouho. Cameron mi koupil malířský stojan a já neodolala.“
„Má na tebe velký vliv, že?“
„Tak to není. Není to jeho vina, já sama jsem začala zase malovat, on m k ničemu nenutil,“ hájila jsem ho, i když nebyl důvod.
„To jsem neřekl. Jen mi přijde…“ Přerušilo ho zvonění telefonu. Povzdechla jsem si. Zase se nikam nedostaneme. Teď půjde do práce a…
„Postarej se o to,“ promluvil do telefonu, pak chvíli poslouchal osobu na druhé straně. „Ne, já teď nemůžu přijít, mám něco důležitého.“

Mluvil o mně? Jsem pro něj důležitá?

Ještě chvíli poslouchal, pak řekl pár pokynů a zavěsil.

„Kde jsme to skončili?“ zeptal se.
„Tys nešel do práce?“ divila jsem se.
„Oni to nějak zvládnou. My bychom si měli promluvit.“ Neodvedl si ani představit, co to pro mě znamená. To, že mi dal přednost. Už od dětství jsem na to čekala a teď jsem se konečně dočkala. Objala jsem ho a nedbala na jeho překvapený pohled.
„Mám tě ráda, tati,“ zašeptala jsem. To, co teď udělal, bylo to nejlepší, čeho jsem se od něj mohla dočkat.
„Taky tě mám rád,“ odpověděl.

Posadila jsem se na židli vedle něho.

„Caroline, nechci, aby sis myslela, že mi na tobě nezáleží. Přeju si, abys byla šťastná a pokud to znamená, že budeš studovat umění, souhlasím. Je pravda, že jsem si přál, aby ses stala mou nástupkyní ve firmě, což se teď nestane, ale rozhodně tě nepřestanu mít rád, pořád budeš moje dcera. Vím, že jsem se tak vždycky nechoval, ale asi to nějak neumím,“ vysvětloval. Mohla jsem ho jen poslouchat. Nevěděla jsem, co říct.

„Poslední dobou ses hodně změnila. Jsi šťastnější a spokojenější, to by viděl i slepý a vím, že za to může Cameron a teď i nové studium. Jdi tam a ukaž jim, jak se to dělá, vím, že ty to dokážeš, jsi nejlepší.“ Táta se zdál nějak dojatý, tak jsem ho viděla snad jen, když umřel Tyler. Taky jsem měla co dělat, abych udržela slzy.

„Díky.“ Objali jsme se a stáli tam tak, dokud nepřišli ostatní.

***

„Stalo se něco? Vypadáš zamyšleně?“ zeptal se mě Cam, cestou domů.
„Nic, jen nemůžu uvěřit tomu, co se stalo. Vůbec jsem tátu nepoznávala.“
„Jsi jeho dcera, chce pro tebe jen to nejlepší a já taky. Mohla jsi mi to říct,“ pokáral mě. Usmála jsem se na něj a propletla naše ruce.
„Mohla, ale nejdřív jsem si tím chtěla být naprosto jistá. Víš, že je to všechno díky tobě? Tobě a tvému dárku,“ přiznala jsem.
„Myslím, že nejsem jediný, kdo nese zásluhy, i když já mám určitě ty největší,“ zazubil se a políbil mě na hřbet ruky.
„Jsi tak ješitný,“ smála jsem se. „Mohli bychom se stavit u tebe, ráda bych to řekla Tylerovi.“
„Jak si přeješ.“

***

Krásné léto se pomalu měnilo v podzim. Stále bylo teplo, ale ve vzduchu bylo cítit, že už to nebude dlouho trvat.

Za pár dní začíná škola, nemohla jsem se dočkat. Připadala jsem si jako dítě, které se těší na dárky pod stromečkem.

Když jsem Tylerovi oznámila, že budu studovat kreslení, byl upřímně rád. Řekl mi, že to vždycky věděl, to jenom já kolem toho musím dělat takový tyjátr. Za to si vysloužil ránu do ramene, při které jsem si málem zlomila ruku a on ji ani necítil. Nespravedlnost! Akorát jsem si přivodila modřinu a Tylerův shovívavý úsměv.

Napadlo mě, že jsem jediná takhle "zranitelná", když počítám své nejbližší okolí, tedy přítele a bráchu. Tyler si už s tímhle nemusel dělat starosti a zdálo se, že Cam taky ne. A tehdy jsem poprvé pomyslela na budoucnost. Co bude dál? Já člověk, přítel poloupír, bratr upír… Věděla jsem, že pokud bych člověkem zůstala, neměl by můj vztah s Camem budoucnost. Věděla jsem totiž, že upíři, ani poloupíři nestárnout. Navždy zůstane mladý a já zestárnu, i když bych možná nemusela. Nikdy jsem se nikoho neptala, jak se z člověka stane upír, nenapadlo mě to. Ani nevím, jestli bych se něčím takových chtěla stát. Vlastně ani nechtěla, ale Cama miluju a on se člověkem stát nemůže, alespoň o tom nevím.

Představa, že by se mě vraždící bytost, byla… brr. Vím, že oni zabíjejí zvířata, ale i tak. Samozřejmě jsem o nich tak nepřemýšlela. Měla jsem je ráda, na to, čím jsou jsem si  zvykla, ale já jsem taková být nechtěla. Zatím. Třeba si to časem rozmyslím. Stejně je hloupé nad tím přemýšlet po tak krátké známosti. Možná nám to ani nevydrží.

Věděla jsem, že si lžu do kapsy. Cam byl ten pravý. Cítila jsem to. Bez něj bylo všechno tak… obyčejné, na nic, ale pak přišel a jako by se okolí rozzářilo. Nemohla bych už být bez něj.

Nakonec jsem však podobné představy odsunula do pozadí. Času dost.

***

Zařadila jsem se do odbočovacího pruhu a zastavila na červenou. Prsty jsem vyťukávala melodii, která se ozývala z rádia a čekala, až budu moct jet.

11. září. Dřív jsem to datum nenáviděla. Nenáviděla jsem ho proto, že mi vzalo bratra. Každý rok jsme v tento den chodili na hřbitov, abychom zavzpomínali na Tylera. Byl to nejhorší den v roce.

Zelená naskočila a já pokračovala v cestě. Zajela jsem na parkoviště a jako před docela nedávnou dobou prošla kovanou branou. Měla jsem trochu zpoždění. Předpokládala jsem, že naši s Lesem už budou na místě.

Znovu jsem procházela mezi upravenými i zanedbanými náhrobky, ale tentokrát to bylo jiné. Byla jsem spokojená. Na rozdíl od mé poslední návštěvy mě nic netížilo. Byla jsem v klidu a pohodě.

„Ahoj, omlouvám se za zpoždění, byla zácpa,“ řekla jsem a všechny políbila na tvář.

Podívala jsem se na náhrobky, před kterými jsem stála už několikrát, ale jen jeden z nich pro mě byl teď reálný. Sehnula jsem se, abych na zem položila květiny, které jsem přinesla, jednu pro Michaela a druhou pro Tylera. Už tam ležel pugét od táty a obří květina od mámy. Měla jsem, co dělat, abych našla vhodné místo.

Pak jsem se postavila ke své rodině a mlčela. Vzpomínky všech se jistě probírali dávnou minulostí a figuroval v nich Tyler. Máma vypadala strašně smutně, tak jsem jí stiskla ruku, abych jí trochu uklidnila. Ráda bych použila slova, ale nemohla jsem, gesto muselo stačit.

Já místo na minulost myslela na budoucnost. Myslela jsem na to, jak odpoledne pojedu ke Camovi a strávím odpoledne v bratrově společnosti. Strávím v jeho společnosti i spoustu dalších odpolední.

Dnes, 11. září, se mi nechtělo plakat jako při každé návštěvě, spíš naopak, měla jsem co dělat, abych udržela koutky úst v rovině. Bůhví proč se mi chtělo smát. Smát se štěstím.

Od toho 11. září už nemyslím na to, co mi to datum vzalo. Myslím na to, co mi dalo. Dalo mi bráchu, který se mnou zůstane navždy.

Konec


Toto je poslední díl a zároveň poslední povídka, kterou vydávám na tomto webu. Pokud by se našel někdo, koho by zajímala moje další tvorba či povídky, které jsem zde nezveřejňovala, stačí napsat mail (svůj mám v profilu) nebo se ozvat do shrnutí a já vám pošlu odkaz na stránky, kde mě najdete.

Těm pár hodným duším, Aldě, Janebě a Kristianě, které mě tu držely nad vodou svými komentáři děkuju a doufám, že se ještě někdy u nějaké povídky setkáme.:)

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

5)  Jalle (23.09.2012 19:35)

trošku mám teraz problém, ked mám v hlave Edwarda, ktorý vyzerá ako Rob a Tylera,ktorý vyzerá rovnako, čo bolo dalej s Caroline? je z nej upír? nakoniec som to dokázala a prečítala aj napriek kope učenia, ktoré sa ma nemôže dočkať, Ďakujem

zuzka88

4)  zuzka88 (13.03.2011 20:38)

Janeb, díky Ti. Přeju brzké uzdravení.

Janeba

3)  Janeba (13.03.2011 20:29)

Carolina vyhrála!!! Je pro otce MOC důležitá, když se nevráti zpět do práce!!! Naprosto parádním a vskutku elegantním způsobem se Ti podařilo propojit oba světy Twilight a Remember Me,oba jsou mojí velmi srdeční záležitostí a já Ti za to velmi děkuji!!! A co takhhle pokračování Tylera by nebylo?????! Děkuji!!

zuzka88

2)  zuzka88 (13.03.2011 19:53)

Aldo, díky, díky, díky. Tvoje komentáře mě moc a moc těší. Díky za tvou přízeň

Alda

1)  Alda (13.03.2011 18:48)

Zuzanko, to víš že se u nějaký povídky setkáme, zaprvé tě chci přečíst celou a zadruhé se mě tvoje povídky moc líbí. Ale veliká škoda je, že to je POSLEDNÍ POVÍDKA NA TOMTO WEBU, ale jsem ráda, že jsi i na EU. Nejsem si jistá, ale myslím si, že na EU u tebe nemám asi žádný komentář. Prostě nevím. Jo a já ti taky DĚKUJU, že jsem tě mohla číst a jsem MOC ráda, že jsem tě spolu s ostatními dokázala udržet nad vodou, protože kdybys skončila, tak by to pro mě byla veliká katastrofa a veliký problém. DĚKUJU MOC !!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek