Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/caroline+tyler.jpg

Předposlední kapitola čeká na Vaše přečtení. Dojde na rozhovor s Tylerem nebo si to C nakonec rozmyslí?

29. kapitola

Stála jsem zaseknutá přede dveřmi, neschopná udělat ani krok. Nohy, jako bych měla z olova. Odmítaly mě poslouchat, odmítaly se pohnout.

Cam se na mě vyčítavě podíval. Omluvně jsem pokrčila rameny. Já za to nemůžu.

Vyřešil to po svém. Přehodil si mě přes rameno jako pytel brambor a pustil mě až v obýváku. Důstojněji to vážně nešlo. Zamračila jsem se a posadila se na gauč. Tyler tu zatím nebyl. Cam se usadil vedle mě a stiskl mi ruku.

„Tylere,“ řekl tiše, až jsem si myslela, že ho nemohl vůbec slyšet, ale opak byl pravdou. V tu samou chvíli se za námi něco pohnulo. Strašně jsem se lekla a měla co dělat, abych nevykřikla.
„Co jsem ti říkal!“ obořil se na Tylera Cam.
„Jasně, promiň,“ ušklíbl se Tyler.
„Mně se neomlouvej,“ zavrčel.

Tyler se na mě provinile podíval.
„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit.“
„Dobrý,“ pípla jsem a sledovala, jak si sedá do křesla. Celou dobu mě bedlivě sledoval. Asi odhadoval, jak se budu chovat, jestli třeba neuteču, jako na tom hřbitově. Ale to jsem neměla v plánu. Potřebuju znát celou pravdu. Vím, že jsem si to uvědomila docela pozdě, ale přeci se říká pozdě, ale přece.

Mlčky jsem se na něj dívala a najednou nevěděla co říct. Byl tak jiný a přitom stejný. Za ta léta se vůbec nezměnil. Jako bych byla znovu malá holka a trávila čas s bráchou. Jako by bylo žádných deset let. Prostě pro mě přišel jako vždycky. Neuplynula žádná doba, která by nás rozdělila.

Cítila jsem, jak se mi do očí tlačí slzy, svírá se mi hrdlo a mám problém se nadechnout. Rychle jsem mrkala a snažila se do plic dostat alespoň malý doušek vzduchu.

„C, jsi v pořádku?“ ptal se mě Cam, který poznal, že něco není ok. Tyler si mě starostlivě prohlížel a najednou ke mně vztáhl ruku. Palcem mi lehounce, jako peříčko přejel po tváři a setřel slzu, která unikla pryč. Zalapala jsem po dechu a konečně jsem mohla zase dýchat. Jen ty protivné slzy. Nemohla jsem se jim ubránit. Sakra.

„To je dobrý.“
„Jestli ti není dobře, můžeme to nechat na jindy,“ navrhl Tyler.
„Ne. Nic mi není.“Otřela jsem si oči a narovnala se v zádech.

„Díky, že ses se mnou sešel i po tom, jak jsem se chovala,“ řekla jsem.
„Já to chápu. Není to pro tebe jednoduchý po tom všem.“
„No, ani ne,“ přiznala jsem.

Na chvíli bylo ticho.

„Jak se máš?“ zeptal se měkce a zadíval se mi do očí.
„Dobře,“ odpověděla jsem a usmála se na Cama. Ten mi úsměv vrátil a políbil mě na hřbet ruky.
„Came, myslíš, že bys nás tu mohl nechat?“ požádala jsem ho, protože mi najednou přišlo směšné, jak je u něj pořád schovávám. Tohle musím zvládnout sama. Nemůžu se pořád nechat vodit za ručičku.

„Seš si jistá?“ Přikývla jsem.
„Dobře. Tak já… půjdu ven. Kdyby něco, mám u sebe telefon.“ Zvednul se, sklonil se a políbil mě na čelo. Na Tylera se varovně podíval a odešel.

„Miluje tě,“ řekl Tyler.
„Já vím, já jeho taky.“
„Jsem rád, že jsi šťastná. Vždycky jsem si přál, abys byla. Nechtěl jsem ti to takhle zkomplikovat,“ řekl.
„To není komplikace, je to jen… nečekané. Netušila jsem, že je něco takového možné. Deset let chodím na hřbitov a teď najednou…“ bezmocně jsem rozhodila ruce.
„Promiň, promiň, neměl jsem ani tušení. Nic jsem si nepamatoval.“
„Mohl bys mi to říct od začátku?“ poprosila jsem ho. „Všechno, co se ti stalo, ráda bych to věděla.“
„Cam ti to neřekl?“ divil se.
„Ne, měl bys to prý udělat ty.“
„No tak… Probudil jsem se v nějakém domě, nebo co to bylo na okraji New Yorku. Byl tam se mnou Carlisle a Edward. Nevěděl jsem nic. Nevěděl jsem, kdo jsem, co se stalo, kde jsem… prostě nic. Odvezli mě sebou do Ameriky, dali své jméno a naučili novému způsobu života. Přišlo mi ulítlý, když mi tvrdili, že jsem upír. No dovedeš si to představit, taková blbost. Ale měli pravdu. Docela jsem si zvykl a líbí se mi to. Jsem rád, že jsem se stal upírem, teď víc, než kdy předtím,“ usmál se na mě.

„Hodně jsem o svém lidském životě přemýšlel, ale nevzpomněl si na nic. Carlisle mi říkal, že jsem se stal obětí teroristického útoku. Je doktor a náhodou se k tý události nachomýtl. Našel mě v troskách. Umíral jsem a jeho napadlo mě zachránit. A tak jsem tu. Pak přinesl Cam ten obrázek a všechno bylo… vzpomněl jsem si. Na všechno. Věděl jsem, že tě musím vidět. Cameron mi sice ukazoval tvou fotku, ale to nebylo ono. V hlavě jsem tě pořád měl jako malou holku. Nechtěli mi to dovolit, tak jsem prostě utekl a pak se choval jako idiot. Počasí nebyl problém, trochu jsem si pomohl a schovávat se umím taky. Když jsem tě uviděl, nemohl jsem tomu uvěřit. Jsi dospělá, ale stejně v tobě pořád vidím svou malou sestřičku, kterou musím chránit“ zakončil svůj proslov.

„Jak to, že sis nic nepamatoval?“ To bylo první, co mě napadlo.
„Nevím, říkali mi, že se to občas stává, Alice si taky nic ze svého života nepamatuje. Ale všechno se mi vybavilo. Pamatuju si Michaela, mámu, tátu, tebe…“
„Jak to myslíš, že sis pomohl s počasím?“ skočila jsem mu do řeči. Ta věta nedávala smysl.
„Umím ovládat počasí.“
„Cože?“ vykulila jsem oči. Díval se na mě a venku najednou zabouřilo. Otočila jsem se k oknu a viděla, jak venku pořádně leje. Byla to jen krátká přeprška a pak vysvitlo slunce.
„Nejdřív si to dělalo, co chtělo. Počasí se měnilo podle mé nálady, ale časem jsem se to naučil ovládat,“ vysvětloval, ale zbytečně, byla jsem z toho jelen.
„Já to nechápu.“
„Cam ti říkal, že upíři mají občas nějaké zvláštní schopnosti, ne?“ Při slově schopnosti udělal ve vzduchu pomyslné uvozovky.
„Ne, to nějak zapomněl zmínit. Co to znamená?“
„Někteří lidé mají… jak bych to řekl, prostě už v lidském životě něčím vynikají, a když se z nich stanou upíři, tak tahle vlastnost zesílí. Carlisle říkal, že jsem musel být už jako člověk dost emocionální.“
„Byl,“ potvrdila jsem to.
„Já vím. Už to vím.“
„Umí něco takového ještě někdo z Camovy rodiny?“ ptala jsem se dál. Připadala jsem si jako v nějakém filmu. Nestačí, že existují upíři, oni musí mít ještě nějaké podivné… schopnosti.
„Dalo by se říct, že většina. Edward čte myšlenky, Bella je štít, Alice vidí budoucnost, Jasper ovlivňuje emoce…“
„Štít?“
„Dokáže tím odvrátit působení jiných darů,“ vysvětlil.
„To je…“ Chtělo se mi říct nemožné, ale nebyla jsem si jistá ničím, čím jsem si byla jistá do teď. Od chvíle, kdy jsem mluvila s Camem jsem věděla, že je možné úplně všechno. Napadlo mě, jestli třeba po světě někde neběhá Spiderman, Superman nebo nějaký jiný super hrdina. Třeba existují i čarodějnice a podobné bytosti.

„Já vím. Ale dost o mě. Caroline, neviděl jsem tě tak dlouho. Pověz mi, co se dělo. Jak se mají naši, Aiden, Ally.“
„Nemůžeš je vidět,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si stihla uvědomit, že to ani nežádal.
„Rád bych o nich aspoň slyšel. Je mi jasné, že pro ně jsem mrtvý a musí to tak zůstat. Těžko k nim můžu přijít a říct ahoj,“ řekl. Podívala jsem se na něj. Co to právě řekl?
„Cože?“
„Nemůžu jim jen tak vtrhnout do života, když mě považují za mrtvýho. Nepochopili.“
„A co já?“ ukazovákem jsem se bodla do hrudi. „Mně jsi mohl jen tak vpadnout do života a úplně mi ho změnit? Mně jsi to udělat mohl, já to pochopit můžu?“
„Já jsem tě musel vidět,“ obhajoval se. „Musel jsem. Jsi moje sestra, mám tě rád. Je mi to líto.“
„Na to je už trochu pozdě.“ Zvedla jsem se a zamířila ke dveřím.
„Kam jdeš?“ křikl za mnou.
„Pryč. Musím být sama.“ Nevěděla jsem, co dělám, co mě to tak najednou popadlo, ale musela jsem pryč.
„Caroline,“ volal za mnou a znělo to jako řev raněného zvířete. Bolelo mě to, ale musela jsem jít pryč.

Venku foukal vítr, začínalo pršet a z dálky se ozývala bouřka. Věděla jsem, co je toho příčinou, ale šla jsem dál.

To, co řekl… Proč to řekl? Proč oni ne a já ano? Mě mohl zkomplikovat život, ukázat se mi, zničit všechno, v co jsem dosud věřila? Nejspíš ano, protože už to udělal. Je mu úplně jedno, jak mi to ublížilo. Jak jsem se bála, myslela jsi, že přicházím o rozum, když vidím někoho, kdo je dávno mrtvý. Bylo mu to prostě fuk. Nemohl mě mít rád tak, jak říkal. Kdyby ano, neudělal by to.

Nedošla jsem daleko. Sedla jsem si na lavičce v parku nedaleko Camova bytu a opět to na mě všechno dolehlo. Nechtěla jsem být zase tak slabá, ale nemohla jsem tomu zabránit. Rozbrečela jsem se, aniž bych se o to nějak snažila, prostě to šlo samo. Slané slzy se na tvářích mísily se sladkými kapkami deště.

Na jednu stranu jsem si přála, aby se nic z toho, co se právě kolem mě dělo nestalo. Žila bych v klidu, nemusela bych se potýkat s žádným nadpřirozenem. Ale na druhou stranu by to znamenalo nepotkat Camerona. Nadpřirozeno bylo jeho součástí, a i kdyby se to s Tylerem nestalo, i kdyby byl skutečně mrtvý, dotklo by se mě to. Nevím, možná by to bylo jednodušší, ale i tak by to nenávratně ovlivnilo můj dosavadní život. Tyler je jen… bonus navíc. Dal by se tak nazývat. Cam byl moje výhra a Tyler dávno ztracený bratr, který se mi teď vrátil. Mohla jsem s ním prožívat to co dřív, dostali jsme druhou šanci. Přeci jsem se smířila s tím, co je, tak proč vyvádím jako hysterka.

Říkal, že mě má rád a já jeho taky, nikdy jsem nepřestala. Kolik nocí jsem se pro něj naplakala a teď je tu a já místo toho, abych byla s ním, sedím a bulím. Zbytečně. Vím přece, že chci být s ním, že chci, aby se stal součástí mého života. Vždyť se mnou teď může být navždy.

Tak co se tady ještě zdržuju, sakra.

Vystřelila jsem z lavičky jako šipka a rozběhla se zpátky.

„C, Tyler říkal, že jsi utekla,“ řekl Cam, který mířil do parku.
„Promiň, teď nemůžu, pospíchám.“ Polétla jsem kolem něho provázena jeho nechápavým pohledem. V botách mi čvachtalo, ani jsem se nesnažila vyhýbat kalužím ani se chránit před deštěm. Určitě jsem vypadala jako vodník.

Nebylo to tak blízko, jak jsem si myslela, po chvíli mě začalo píchat v boku, ale nevzdávala jsem se. Vtrhl jsem do domu a rychle zmáčkla tlačítko výtahu. Netrpělivě jsem stepovala na místě.

„No tak dělej,“ popoháněla jsem ho. Ale marně. Vyplázla jsem na něj jazyk a raději to vzala po schodech. Určitě to tak bude rychlejší.

Vyběhla jsem do sedmého patra, lapala jsem po dechu, jako bych uběhla maraton. Snažila jsem se vydýchat, abych tak nefuněla, ale těžko se to ovládalo.

Zaklepala jsem a čekala. Na koberci pode mnou se vytvářela tmavá skvrna, jak se mě kapala voda a vsakovala se do něj.

Konečně otevřel. Překvapeně na mě koukal, musel to být pohled pro bohy.

„Vrátila ses.“
„Ano.“ A pak jsem mu skočila kolem krku. Ruce jsem mu obmotala kolem krku a držela se ho jako klíště. Tyler mě nejdřív objal poněkud váhavě, ale pak stisk zesílil. Bylo zvláštní ho objímat. Byl tvrdý a hodně chladný i před oblečení jsem cítila chlad, který z něho sálal. Ale nevadilo mi to, byl to Tyler, můj brácha. Zavrtala jsem mu obličej do ramene a úlevně vydechla. Konečně jsem měla ve všem jasno. Žádné pochyby, nic. Byla jsem si jistá svým jednáním. Věděla jsem, že dělám správně.

Tyler mě zvedl do vzduchu a se smíchem se se mnou zatočil. Pak mě postavil na zem a ještě chvíli objímal.

„Mám tě ráda,“ přiznala jsem se.
„Já tebe taky.“
„Moc se mi stýskalo. Tak moc se mi stýskalo,“ šeptala jsem.
„Už jsem tady a nikdy neodejdu. Všechno bude jako dřív,“ sliboval. Otřásla jsem se. Moje mokré oblečení, teď vlastně i jeho a pak jeho teplota… ne moc dobrá kombinace.

„Pojď dovnitř, musíš se usušit.“

Na Tylerovo naléhání jsem si dala sprchu. Ještě, že jsem měla u Cama pár věcí, oblékla jsem se do suchého a pak si sedla s Tylerem na gauč. Opřela jsem se o jeho rameno a nechala se obejmout. Venku teď svítilo sluníčko, nebe bez mráčku. Meteorologové z toho musí mít pěkně zamotanou hlavu.

Prostě jsme tam seděli a povídali si, jako za starých časů. Vyprávěla jsem mu o našich, hodně se zajímal o tátu. Společně jsme se zasmáli nad Aidenovou rodinkou, vzpomínali jsme, jak tvrdil, že manželství nikdy a pak jsme trochu zvážněli při hovoru o Ally. Byl rád, že si našla někoho s kým je šťastná, ale bylo vidět, že ho mrzí, že to nemůže být on. Ale musíme jít dál, jak podotkl.

Divil se, když jsem mu vyprávěla o škole. Právnickou fakultu nečekal. Nechtěla jsem se moc pouštět do vysvětlování mých důvodů. Rád slyšel, že maluju aspoň doma. Hned jsem ho prosila, jestli by mi nestál modelem.

Z povídání nás vyrušil příchod Cama, když viděl, jak tam spolu sedíme, neubránil se úsměvu. Hned jsem vyskočila a běžela ho obejmout.

„Díky, že jsi ho přivedl,“ zašeptala jsem mu do ucha, jen se usmál a pohladil mě po tváři.
„Chceš už jít domů?“ zeptal se.
„A nemohli bychom tu dneska zůstat?“ zaprosila jsem.
„Jak si přeješ. Skočím pro něco k jídlu. Hned jsem zpět.“ Krátce mě líbnul a zase zmizel.

Strávila jsem večer s dvěma nejdůležitějšími muži v mém životě. Konečně bylo vše tak, jak má.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

3)  Jalle (23.09.2012 19:17)

kam to Tylera odviedli? do Ameriky? bolo to skvelé

Janeba

2)  Janeba (13.03.2011 15:33)

Zuzanko, moc pěkná kapitolka, jsem ráda, že si to Carolinka s Tylerem vyjasnila a vrátila se, HURÁÁÁÁ!!!
Blýská se na lepší časy!!!
Děkuji!!

Alda

1)  Alda (13.03.2011 09:55)

Chudinka Caroline. Kdyby někdo přišel, a já se lekla, tak bych přímo zařvala. Jinak moc pěkný a děkuju !!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Plakát Jacob