Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/caroline+tyler.jpg

Caroline bude opět přemýšlet, co by, kdyby, tak uvidíme, co vydedukuje.

27. kapitola

Zapomenout, zapomenout, zapomenout. Ono se to lehko řekne, ale už se to hůř dělá.

Čím delší doba uplynula od rozhovoru s Cameronem a od setkání s T-ním. Tím víc jsem na to všechno musela myslet. Pořád jsem si přehrávala slova, která řekl Cam, co jsem řekla já a všechno se mi to honilo v hlavě v podivné směsici, která se mi moc nelíbila. Možná jsem byla až moc příkrá, možná…

Ne, on lhal. Lhal v důležitých věcech! Jenže… chybí mi. Jak moc mi chybí. Jeho nepřítomnost si uvědomuji každým dnem víc a víc. Dospěla jsem až tak daleko, že si večer, když ležím v posteli a snažím se usnout, tisknu obličej do jeho trička, které stále neslo jeho úžasnou vůni.

Ze začátku mi to tak nepřišlo, ale teď. Trávili jsme spolu tolik času, vlastně všechen čas a teď tu pro mě nebyl nikdo. Ale mohla jsem si za to sama. A stále jsem si nebyla jistá, jestli jsem schopná přijmout pravdu. Přijmout to čím je. A kdybych byla, bylo by to k něčemu? Třeba už šel dál, proč by na mě měl čekat? Viděl moje opovrhování jeho osobou. Byl by blázen, kdyby se na mě nevykašlal.

Ale je to už pryč? Nechovala bych se stejně, kdybych ho viděla?

Nevím, nic nevím.

A T… Tyler. Bylo těžké to vyslovit, protože kdybych to udělala, znamenalo by to, že jsem to přijala. Přijala jsem to? Mohla jsem tohohle Tylera považovat za svého bráchu? Pocit, že skutečně "existuje" mi začal připadat trochu jako druhá šance. Šance prožít to, o co jsem byla jeho brzkým odchodem ochuzená. Neměla bych být vlastně ráda, že je na živu a já s ním mohu prožívat to, co dřív? Co by za to dali jiní, kterým taky umřel sourozenec nebo někdo blízký. Určitě by se radovali a nechovali tak hloupě jako já.

Měla jsem si je aspoň vyslechnout, oba. Nebo ne?

A takhle to šlo dennodenně. Pochyby a pochyby. Ale každým dnem jsem se utvrzovala v jednom jediném. Moje chování nebylo správné. Chovala jsem se jako můj otec a přesně to jsem nikdy nechtěla. Táta taky odsoudil Cama dřív, než ho pořádně poznal. Nedal mu ani šanci a stejně tak já.

Nikdy se ke mně přeci nechoval nevhodně. Naopak, byl milý, hodný, udělal by pro mě všechno na světě, naučil mě zase malovat, miloval mě.  Za to všechno si zasloužil jiné jednání. Nikdo přeci neříká, že s ním musím zůstat, ale mohla jsem si všechno poslechnout, nechat ho, aby mi vysvětlil to, co se týká toho zatajování, jeho podstaty i Tylera. Teprve pak se můžu učinit konečné rozhodnutí.

A to samé Tyler. Měla bych si poslechnout jeho důvody a ne se chovat jako hysterka. Na tom hřbitově jsem se vážně předvedla a vůbec nic tím nevyřešila. I kdybych to nakrásně chtěla hodit za hlavu, stále by ten problém existoval a bylo by to čím dál horší.

Z mých zmatených myšlenek jsem si vyvodila dva závěry. Chovala jsem se jako husa a měla bych to napravit. Aspoň se o to pokusit. Ale kde začít?

Bylo jediné místo…

***

Na tři nádechy jsem vystoupila z auta, na další tři vešla do budovy a na tři nádechy zaklepala na dveře, před kterými jsem stála nesčetně krát, ale snad nikdy takhle nervózní a nesvá.

Asi abych dodržela číslo dne, jsem třikrát klepla kotníky prstů na tmavé dveře a jen čekala. Žaludek jsem měla scvrklý do malé kuličky. Jestli to bylo strachem z toho, že tam jsou upíří – bože, jak šíleně to zní – nebo z toho, že mě Cam vyhodí hned ze dveří, nevím, ale nemohla jsem si pomoct.

„C,“ vydechl Cam překvapeně, když otevřel dveře.
„Ahoj,“ řekla jsem poněkud nesměle a měla se co držet. Pohled na Cama ve mně vyvolal spoustu vzpomínek a pocitů a já měla najednou strašnou chuť se mu vrhnout do náruče, přitisknout se k němu a už nikdy neodejít. Ať je, co je, zapomenout na to, co bylo a jít dál.

Dívali jsme se na sebe, ani jeden z nás se nehýbal, nemluvil, prostě jsme si užívali pohled na toho druhého, teda alespoň já.

„Kdo je to?“ ozvalo se za Camem a z chodby vyšla drobná hnědovláska. Byla moc krásná. Dlouhé hnědé vlasy se jí leskly, oči měly barvu roztaveného zlata, stejně jako Davidovi, byla štíhlá a… a nemohla jsem se jí ani v nejmenším rovnat.

„Á, tak to já vás nebudu rušit,“ řekla, když mě spatřila. „Půjdeme se někam projít, abyste tu měli klid.“ Vřele se na mě usmála a zmizela v nitru bytu.
„Díky, mami,“ zavolal za ní Cam a mě málem vypadly oči z důlků. Řekl to, co si myslím, že řekl?
„M-mami?“
„Nechceš jít dovnitř. Nebudeme přeci stát na chodbě.“ Ustoupil, abych mohla projít, a po menším zaváhání jsem vešla.

Zavedl mě do obýváku a vybídl, ať se posadím. Sedla jsem si na kraj pohovky a ruce, které se mi trochu klepaly, jsem složila v klíně.

Cam si sedl do křesla a vyčkávavě na mě koukal. Na chvíli nás vyrušila jeho… mamka a David, kteří odcházeli a pak jsme osaměli a obklopilo nás ticho.

„Rád tě vidím,“ pronesl po hodné chvíli.
„Já tebe taky,“ pípla jsem, najednou nejistá sama sebou a tím, proč jsem sem vůbec přišla.
„Jak se máš?“ začal nezávazný hovor, jako bychom byli přátelé, kteří se náhodou potkali a ne pár, který se vidí po velmi nepříjemné události.
„No… dobře,“ odpověděla jsem, i když to nebyla tak úplně pravda. „Víš,“ začala jsem opatrně, „chtěla bych se ti omluvit za to, jak jsem se chovala, neměla jsem tak vyvádět. Já…“
„To je dobrý, já to chápu. Tohle je… prostě nenormální,“ rozhodil ruce v bezmocném gestu. Na to jsem nemělo moc co říct. Opět se mezi námi rozhostilo ticho

„Proč jsi přišla?“ zeptal se najednou.
„Já… ráda bych se dozvěděla víc o… o tvé rodině, o tobě.“ Nejistě jsem na něj podívala plná strachu z odmítnutí.
„Co chceš vědět?“
„Já nevím. Nikdy jsem se s ničím podobným nesetkala,“ pokrčila jsem rameny.
„C, jsi si jistá?“ ujišťoval se.
„Ano, potřebuju to vědět.“ Abych se rozhodla, dodala jsem v duchu.

A tak mi pověděl všechno o svých rodičích, prarodičích, strýčcích a tetičkách. Povídal mi o tom, v čem se upíři liší, v čem se liší jeho upíří rodina. Dozvěděla jsem se, co to znamená poloupír. Nebylo jednoduché to poslouchat, ale aspoň mi to nepřišlo tak šílené jako předtím. Viděla jsem Cama před sebou, dívala se, jak vypráví a vůbec mi nepřišlo, že by mluvil o sobě. Jistě, už dřív jsem si všimla určitých odlišností, ale stále vypadal jako člověk, byl to člověk, byl to můj Cam. Dobře, nevím, jestli byl můj, ale ve skrytu duše jsem v to doufala.

Jeho prarodiče nebyli vůbec takoví, jak jsem si je představovala, z fotky se na mě usmívali dva mladí lidé, o vráscích a bílých vlasech nemohla být vůbec řeč. Stejně tak jeho rodiče.

„Není to David?“ ukázala jsem na kluka, který objímal jeho mamku.
„Ne, to je můj otec Edward,“ představil mi ho.
„Ale…“
„Já vím. Jenže tenkrát… nemohl jsem ti říct, že je to můj táta. Neuvěřila bys mi.“ V tom měl pravdu. Myslela bych si, že si ze mě dělá srandu.
„Takže tohle jsou tví rodiče.“ Nebyla to otázka, spíš konstatování šílené skutečnosti. „Kolik jim je?“
„V lidském měříku tátovi sedmnáct, mámě osmnáct.“
„A v jiném?“ Neměla jsem moc představu, co má na mysli.
„V upířích letech je tátovi přes sto…“ Wau.
„Ale, když tohle není David, kdo je teda David?“ Napadlo mě, že když původní David byl jeho otec, tak…
„David je Tyler. Děda nevěděl, jak se jmenuje, tak ho pojmenoval takhle.“
„Aha. A… jak se k vám dostal?“
„C, myslím, že tohle by ti měl povědět sám. Rád by s tebou mluvil.“

To, že jsem došla až sem a mluvila s Camem bylo asi maximum, čeho jsem byla pro dnešek schopná. Víc bych už asi nezvládla.

„Já – možná jindy.“
„V pořádku,“ odmlčel se a přesunul se na gauč vedle mě. Váhavě natáhl ruce a vzal moje dlaně do svých. „Chyběla jsi mi.“

Srdce se mi rozbušilo a uhánělo mu vstříc. Trochu jsem se začervenala, už dlouho jsem tohle necítila.

„Ty mě taky,“ špitla jsem a pomalu se utápěla v hloubkách jeho zelených očí. Byl to stále on, můj Cam. Byl to on, bez ohledu na to, jestli je člověk, upír nebo poloupír. Byl to stále on, kluk, kterého miluju. Miluju ho tak strašně moc, že nechápu, jak jsem vůbec mohla přemýšlet o tom, že bych s ním nebyla, jak jsem bez něj mohla tak dlouhou dobu vydržet.

„Máš nějaký program na dnešní večer?“ vytrhl mě z uvažování.
„Ne.“
„Šla bys se mnou na večeři?“ zeptal se.
„Moc ráda,“ vydechla jsem.
„Vyzvednu tě v sedm,“ řekl a pohladil mě po tváři.

Když jsme se loučili, nedovolil si žádné větší důvěrnosti. A zrovna… ne nic. Musím se chovat slušně.

***

Snad nikdy jsem se tolik nepřipravovala. Nejméně dvě hodiny jsem vybírala šaty, boty a doplňky. Nic mi nepřišlo dost dobré. Jedny byly příliš vyzývavé, druhé zase obyčejné, třetí moc společenské. Připadala jsem si jako před první schůzkou. Ono to vlastně bylo takové první rande. První rande po tom, co jsem věděla absolutně všechno. Už mezi námi nebyla žádná tajemství. Aspoň jsem v to doufala, ale nenapadalo mě nic, co by mi neřekl, nic horšího než pravda o jeho původu snad ani být nemohlo.

Nakonec jsem si vzala střízlivé šaty ke kolenům na jedno rameno, lodičky na vysokém podpatku a do uší větší náušnice. Vlasy jsem si vyčesala, abych dala vyniknout zajímavému zdobení na rameni. Pečlivě jsem se nalíčila a pak se každých pět minut kontrolovala v zrcadle.

Byla jsem tak nervózní.

Přesně v sedm se ozval zvonek. Poslední pohled do zrcadla a s bušícím srdcem jsem otevřela.

„Jsi nádherná,“ vysekl mi poklonu Cam, sotva si mě prohlédl, mou ruku si přitáhl ke rtům a políbil ji. Celá jsem se zachvěla. „Pro tebe.“ Zpoza zad vytáhl kytici bílých růží a podal mi ji. Zabořila jsem do nich obličej a přivoněla.
„Jsou krásné, děkuju. Pojď dál, jen je dám do vázy.“

Ze skříňky v kuchyni jsem vytáhla vázu, napustila do ní vodu a uložila do ní kytici.

Cama jsem zastihla u dveří do ložnice. Na něco se upřeně díval.

„Pořád to tu máš?“ Postavila jsem se vedle něj, abych věděla, co má na mysli. Stojan.
„Nedokázala jsem to dát pryč… Všechno tu zůstalo.“ Mírně jsem se usmála.
„To jsem rád. Můžeme?“

Restaurace, kterou vybral, patřila mezi moje oblíbené. Vařili zde opravdu skvěle a příjemné prostředí tomu jen dodávalo.

Seděli jsme v boxu, nerušeni okolním prostředím. Na stole zářily dvě vysoké svíce. Měla jsem výhled na klavíristu, který hrál tiché balady, které celou atmosféru jen dokreslovaly.

„Mám to tu moc ráda,“ poznamenala jsem, když jsme se usadili.
„Já vím,“ usmál se. „Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi souhlasila, že se mnou půjdeš. Pořád mi zůstává naděje, že mi jednou odpustíš,“ přiznal.
„Ale…“ chtěla jsem protestovat, jenže mě nepustil ke slovu.
„Vím, že jsem to pokazil a hodně. Vlastně jsem zpackal, co se dalo. Ale chci, abys věděla, že mě to moc mrzí. Udělal bych všechno pro to, abys byla šťastná.“
„Já to přece vím,“ namítla jsem, avšak nevím, jestli to vůbec postřehl.
„Moc tě miluju. Pořád tě miluju. Musíš vědět, že to tak zůstane navždy, nikdy se to nezmění.“

Zhluboka jsme se nadechla.

„Taky tě miluju.“ Nemohla jsem se dívat na tu nejistotu v jeho tváři. Nechtěla jsem, aby se trápil a tohle byla čistá pravda. Miluju ho a nic to nemůže změnit. „Byla jsem hloupá.“

Sotva jsem to dořekla, už mě drtil ve své náruči. A byla jsem doma. U něj byl můj domov. Nedočkavě jsem zvedla hlavu a po nekonečně dlouhé době jsme se políbili.

Jeho ústa chutnala stále stejně, možná ještě lépe. Líbal mě něžně, jakoby se bál, že si to rozmyslím a uteču, ale to jsem v plánu rozhodně neměla. Obmotala jsem mu ruce kolem krku a přitiskla se k němu, jak nejblíž to šlo.

Vyrušilo nás diskrétní odkašlání. Očkem jsem zahlédla číšníka, který držel v ruce jídelní lístky. Zrudla jsem jako malina a od Cama se odtáhla.

„Děkuji,“ zašeptala jsem, když mi pikolík lístek podal a zčervenala snad ještě víc, z čehož měl Cam ohromnou legraci.

Zbytek večera byl naprosto úžasný. A když mě Cam doprovodil domů…

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Kristiana

3)  Kristiana (10.03.2011 16:45)

Sladké usmíření
Bílé růže
Společná večeře
Líbačka v restauaci
Skvělá kapitolka

Janeba

2)  Janeba (10.03.2011 16:39)

No konečně Zuzanko, to to dalo! Krásná kapitolka, jsem ráda, že Caroline přišla k rozumu a dali se s Camem dohromady! Jen se obávám, že s Tylerem to bude složitější!
Děkuji!!

Alda

1)  Alda (10.03.2011 16:07)

Zuzí, naprostá krása ! Děkuju moc !!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek