Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/caroline+tyler.jpg

Pravda?
P.S.: pro slabší povahy doporučuju vzít si ke čtení kapesník... tím nechci rozhodně nic naznačovat.:)

24. kapitola

„Měl bych ti konečně říct pravdu… celou pravdu o mojí rodině.“

Pravdu? Tak tím mě opravdu překvapil. Pomalu jsem se začala smiřovat s tím, že jeho rodinu nikdy nepoznám. Nedozvím se jejich tajemství a teď najednou? Co se stalo?

„Nechtěla by ses posadit?“ zeptal se, když mlčení trvalo trochu déle.

Neměla bych se radovat, že se mi chce konečně svěřit? Proč mám místo toho takový špatný pocit? Možná je to důsledek nedávných událostí. Rozhodilo mě to víc, než by se dalo čekat. Třeba mi jen řekne, že mě jeho rodina chce poznat, že je třeba nějaká postižená nebo něco takového. Ale ten jeho výraz… Tvářil se tak vážně, smutně, opatrně.

„O co jde?“ vyletělo ze mě.
„Bude lepší, když se nejdřív posadíš.“ I tón jeho hlasu naznačoval, že to, co mi řekne, se mi nebude líbit. Bojovala jsem s touhou sebrat se a někam utéct. Schovat se tam před jeho slovy.

Ale vždyť přesně po tomhle jsi toužila, říkalo mi moje uštěpačné já.

Zhluboka jsem se nadechla. Je to přece můj přítel. Kluk, kterého miluju, nemůže to být tak hrozné. Posadila jsem se na kraj křesla a vyčkávavě jsem se na něj podívala.

Snažila jsem se tvářit statečně. Viděla jsem, že i pro něj je to hodně těžké, pro to dělat ještě těžší.

Utrápeně se na mě díval, ale v očích se mu zračilo jisté odhodlání. Chytila jsem ho za ruku, abych ho aspoň trochu podpořila. Ale jak začít? Proč se tím vlastně zabývám? Začít by měl on, ne?

„Caroline, vím, že to, co ti teď řeknu, bude… neuvěřitelné a budeš se zlobit. Máš právo být naštvaná, udělal jsem chybu, měl jsem ti to říct hned, ale čekal jsem na vhodnou příležitost a nakonec se stalo to nejhorší, co mohlo. Moc se ti omlouvám,“ povídal. Byla jsem zmatená. Za něco se mi tu omlouval a přitom nevím, že by něco provedl.
„Já ti vůbec nerozumím. Proč mám být naštvaná? O čem to mluvíš?“
„Caroline,“ zadíval se mi do očí a váhavě pokračoval: „Víš, moje rodina… moje rodina je trochu jiná než na jaké jsi zvyklá.“ Zarazil se.
„Jiná?“
„Pamatuješ si na Davida?“ zeptal se a mě přišlo, jako když najednou mluvíme o něčem jiném. Jen jsem přikývla.
„On nebyl pravý David,“ přiznal. Co mám na tohle říct? Lhal mi… ale proč? „Nebyl to David, byl to… můj otec.“ Myslela jsem si, že obrat mít oči jako tenisáky je hloupost, ale já je v tu chvíli takové vážně měla. Chvíli jsem přemýšlela nad tím, jestli to myslí vážně nebo si ze mě dělá srandu, ale usoudila jsem, že něco takového myslet vážně určitě nemůže.
„To je hloupost. Jak by někdo, kdo je nejspíš mladší než ty, mohl být tvůj otec…“
„Vážně je to můj otec. Jmenuje se Edward, vyprávěl jsem ti o něm,“ skočil mi do řeči.
„To jsi skutečně vyprávěl, ale tohle nemůže být on. To prostě není možné,“ odporovala jsem mu.

Nechápala jsem, kam tím směruje. Chce mi říct pravdu nebo vykládat nesmysly?

„U nás v rodině to možné je. Moji rodiče, vlastně ani prarodiče, tety, strýcové, nikdo z nich nestárne. Všichni jsou mladí a zůstanou tak navždy.“

Díval se snad na nějaké sci-fi? Ani jedno slovo, které vypustil z úst, nedávalo smysl. Chtěla jsem začít protestovat, ale zarazil mě pohybem ruky. Moje prsty, které dosud svíral v dlani, pustil a trochu si odsedl.

„Moje rodina je tak už několik stovek let. Víš, moje rodina, tedy její členové jsou,“ odmlčel se a podíval se na mě. Pozorně se mi díval do očí, jakoby odhadoval mojí reakci. Tak co jsou? křičelo moje podvědomí, ale já to radši ani vědět nechtěla. To co mi tu vykládal, i když se to zdálo jako bláboly, se mi vůbec nelíbilo.

Seděla jsem vzpřímeně, jako bych spolkla pravítko. Ruce v klíně stisknuté v pěst.

„Oni jsou upíři.“ Dech se mi zadrhl v plicích a srdce vynechalo jedno bouchnutí. Už jsem nevydržela sedět mlčky.
„Upíři?“ On se musel zbláznit. Jinak není možné, aby mi povídal takovéhle věci. Čekala jsem, že se každou chvíli rozesměje a vysměje se mi, jak mě dostal. Upíři jsou přece nesmysl, jak jsem mohla něčemu takovému věřit. Ale nestalo se.
„Ano.“
„Tohle nedává smysl. Slyšíš se vůbec?“ Vyskočila jsem z křesla a začala přecházet po pokoji. „Proč mi to vůbec povídáš? To je pravda tak hrozná, že mi musíš vykládat tyhle pohádky?“
„Tohle je pravda, C. Oni jsou upíři. Skuteční.“ Chytila jsem si hlavu do dlaní. Jak by mohli být? Vždyť upíři se vyskytují jen v béčkových hororech, ne ve skutečném světě.
„Já tě vážně nechápu,“ zavrtěla jsem hlavou. Myslela jsem, že je jiný. On byl jiný, tak proč teď tohle? Jiný… i on použil to slovo ve spojení se svou "upíří" rodinou.

Střelila jsem pohledem jeho směrem a setkala se s jeho očima. Byla v nich pravda, jen pravda…

„To není možné,“ zašeptala jsem. Možná jsem se zbláznila já a vidina Tylera byla jen začátek toho všeho. Třeba se mi tohle všechno zdá.
„Já ti nelžu. Měl jsem s tím přijít hned na začátku, ale nejdřív jsem se bál a pak… bylo už příliš pozdě. Je mi to líto.“ Mluvil, ale já ho neposlouchala. V hlavě mi rezonovalo jen jedno slovo. Upíři. Jeho rodiče, příbuzní a kdo ví, kdo ještě jsou upíři.

Zděšeně jsem na něj vytřeštila oči. Ne, on ne, on nemůže být. To ne…

„Co - co jsi zač?“ Hlas se mi zadrhnul. Neubránila jsem se dvěma krokům zpět. Bolestně mě pozoroval.
„Poloupír.“
„Co?“
„Moje matka mě měla ještě jako člověk a můj otec je upír,“ vysvětlil. Teď už to nebyly jen dva kroky. Zarazila mě až zeď, ke které jsem mezitím došla.
„C, poslouchej mě. Já tě miluju, nedokázal bych ti ublížit.“ Pomalu ke mně přistupoval, ruce zvednuté v mírovém gestu.
„Nech mě. Nešahej na mě,“ dostala jsem ze sebe sevřeným hrdlem. Cam se zastavil a ruce svěsil podél těla.

Stála jsem tam natisknutá na zeď, jako bych se chtěla stát její součástí, schovat se v ní před světem, který vůbec není takový, za jaký jsem ho považovala.

Všechno bylo jinak… všechno bylo špatně.

Stále to byl Cam, ale najednou se mi zdál odlišný. Představa, že by stál u mě, že by se mě dotýkal, líbal… můj Cam by mohl, ale tenhle…

Nechal mě tam, kde jsem byla, a vrátil se ke gauči. Mně se mezitím zrodila v hlavě otázka, která musela ven, hned.

„Proč? Proč mi to říkáš teď? Nemohl jsi to nechat, jak to bylo?“
„Nechtěl jsem ti dál lhát, je to hrozné tajit něco před člověkem, kterého miluješ. A pak…,“ zarazil se.
„A pak?“ Musela jsem vědět, co ho přimělo zničit moje dosavadní přesvědčení, svět… lásku.
„Pak se stala ta věc. Věděl jsem, že to chce udělat, ale nedokázal jsem tomu zabránit, a když jsem viděl, jak tě to ničí, musel jsem s pravdou ven, ale s tím se pojí i tajemství mé rodiny, takže…“
„O čem to krucinál zase mluvíš? Co tak hrozného se mohlo sát, že jsi dostal záchvat pravdomluvnosti?“ Až pozdě jsem si uvědomila, že přede mnou stojí upír, teda poloupír nebo jak to říkal, který by mi mohl kdykoliv, cokoliv udělat.
„Mluvím o tom, žes viděla Tylera.“
„Co to s tím má společného?“ Jen zvednul obočí a čekal. Nemusel dlouho.
„On je…“
„Ano.“

To už byla poslední kapka. Nohy mi vypověděly poslušnost a já se bezvládně sesunula podél zdi k zemi.

„C,“ vykřikl Cam a hnal se ke mně, ale zakroutila jsem hlavou. Oči vytřeštěné do neznáma, v hlavě vygumováno. Můj mozek to odmítal přijmout, já jsem to odmítla.

Ale stejně mi význam jeho slov postupně došel a z očí se mi spustily tiché slzy.

Tyler nee… Můj bráška přece zemřel. Sama jsem byla na jeho pohřbu. Každý rok chodím k jeho hrobu. Není z něho… upír. Nic takového. Zemřel.

„Je mi to moc líto,“ šeptnul Cam. Skoro jsem na něj zapomněla. To on za všechno mohl. Kdyby za mnou pořád nechodil, mohla jsem si všechno tohle ušetřit. Mohla jsem žít normálně, což už není možné.

Posbírala jsem poslední zbytky sil, co mi ještě zbývaly, a za přidržování zdi jsem se postavila.

Cam ke mně přiskočil a chtěl mi pomoct, ale při jeho doteku jsem ucukla. Byl mi nepříjemný. Byl to dotek vraha. To jsou přeci upíři… vrazi.

„Nesahej na mě,“ zapištěla jsem skoro hystericky. „Nikdy už na mě nešahej a vypadni, nechci tě nikdy vidět, nikoho z… z vás.“
„Ale C, je to tvůj bratr,“ začal.
„Neříkej mi tak. A můj bratr zemřel před deseti lety. Je mrtvý.“
„Caroline, neměla bys…“
„Odejdi. Nech mě nepokoji.“ V jeho zelených očích se objevily slzy. Bolest v jeho obličeji mě přiměla uhnout pohledem. „Odejdi,“ zašeptala jsem a on mě po mírném zaváhání poslechl a zmizel.

Znovu jsem se sesunula na zem a tentokrát se rozbrečela hlasitě. Dala jsem průchod svým emocím a ony mě celou pohltily, ale kýženou úlevu nepřinesly.

Seděla jsem tam plná beznaděje, smutku, bolesti, zloby, strachu…

HUDBA

Nemohla jsem se dočkat, až skončí škola. Už to nebylo tak hrozné jako dřív, teď si mě nikdo nevšímal, ale za jakou cenu… ale stejně jsem byla šťastná, když se ozval vysvobozující zvonek.

Dneska mě vezl do školy táta. Byl najednou takový jiný, milý. Bylo to příjemné, být v jeho společnosti a vědět, že se o mě zajímá.

Crrrr. Hurá. Z okna jsem viděla, že je krásný den. I když začalo září, sluníčko se činilo a už jsem se těšila, jak půjdu s Tylerem třeba do parku. Dáme si třeba zmrzlinu a budeme si povídat.

Popadla jsem batoh, hodila ho na záda a utíkala ven. Očekávala jsem, že tam bude stát Tyler se svým starým kolem, možná by mohl přivést i Ally, ale před školou postávalo jen pár rodičů. Seběhla jsem schody na ulici a rozhlížela se kolem. Nestál ani u plotu, kde občas nechával své kolo.

Kde je? Proč nepřišel?

Začala jsem se bát. Když Tyler slíbil, že pro mě přijde, vždycky to dodržel. Tak pro tu dneska není?

U krajnice zastavilo auto a rychle z něj vystoupil Les.

„Ahoj Caroline,“ pozdravil mě. Zdál se mi nějaký divný. I když se snažil tvářit normálně, poznala jsem, že se něco děje.
„Ahoj, měl pro mě přijít Tyler, kde je?“ ptala jsem se.
„Pojď, odvezu tě domů.“ Na mou otázku vůbec nereagoval a otevřel mi zadní dveře.
„Kde je Tyler?“
„Nasedni si, maminka ti doma všechno poví.“ Zněl unaveně. Poslechla jsem, ale ten špatný pocit, který se rozlévat celým mým tělem mi nedovolil se volně nadechnout.

Doma jsme byli za chvíli.

V obýváku seděla máma s tátou, Ally i Aiden. Všichni se tvářili… smutně. Máma s Ally dokonce brečely. Když si přítomní všimli našeho příchodu, snažili se nasadit normální obličeje, ale bylo už pozdě.

„Kde je Tyler?“ zeptala jsem se znovu a tentokrát očekávala jasnou odpověď. Máma s Ally se znovu rozbrečely. Pohled na ně mi stáhl hrdlo a do očí se mi začaly hrnout slzy.
„Kde je?“
„Caroline, drahoušku,“ přistoupil ke mně táta. „Pojď se posadit k nám, ano?“ Jednu ruku mi položil kolem ramen a vedl mě k pohovce.

„Co se stalo?“ Teď už mi taky tekly slzy. Aniž bych věděla proč, ronila jsem jich stále víc a víc.
„Miláčku.“ Máma si osušila oči a podívala se na mě. „Dneska se stala nehoda a Tyler…“ Rozbrečela jsem se. „Tyler zemřel, holčičko.“
„Ne,“ vyskočila jsem na nohy. „Slíbil mi, že tu bude, slíbil, že půjdeme do parku. Jen se někde zdržel.“
„Caroline.“ Táta mě chtěl obejmout, ale nenechala jsem se.
„On přijde,“ trvala jsem na svém.
„Nepřijde,“řekla máma.
„Ne, on nééé.“

V černých šatech jsem stála u Michaelova hrobu. Ale tentokrát jsme tam nebyli kvůli němu. Ztratila jsem druhého bratra. Už mi žádný nezůstal. Nezbyly mi ani slzy, nemohla jsem plakat.

„Prach jsi a v prach se obrátíš,“ řekl kněz a rodina, jeden po druhém, chodili k hrobu a házely dovnitř hlínu. Máma s Ally a já jsme měly bílé růže.

Pořád jsem si připadala jako ve špatném snu. Doufala jsem, že se probudím a Tyler bude vedle mě, aby mě utěšil. Jenže… už nikdy mě neobejme, ani neutěší… nebude mi číst, smát se se mnou. Nic. Už nebude nic.

Přistoupila jsem k jámě a upustila růži. Dívala jsem se, jak se ladně snáší dolů, až dopadla… dopadla na hnědou rakev se zlatým lemováním.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Janeba

2)  Janeba (04.03.2011 21:24)

Zuzanko, je to moc smutné, ale přesto doufám, že jim dá Carolinka šanci!
Děkuji!!

Alda

1)  Alda (03.03.2011 16:01)

Zuzanečko, já ti můžu říct, že to nemělo chybu a bylo to moc pěkné . Děkuju moc !!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek