Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/caroline+tyler.jpg

Cameron konečně dosáhne "svého". A taky potkáme novou osobu.

21. kapitola

„C, zlato, kde jsou ty lístky?“ zavolal na mě Cam z ložnice.
„V šuplíku mého nočního stolku,“ odpověděla jsem a dál si líčila řasy. Šli jsme do divadla a já se nemohla dočkat. Už jsem tam dlouho nebyla. Matt byl neustále ve škole a na tohle ho moc neužilo.

Zarazila jsem se uprostřed pohybu. Sakra… rychle jsem zašroubovala řasenku a utíkala do ložnice, třeba to ještě stihnu.

Nestihla. Cam seděl na kraji postele, ruce plné papírů a prohlížel si jednotlivé obrázky. Tak to jsem nedomyslela.

Došla jsem k němu a tiše se posadila vedle.

„To jsi kreslila ty?“ zeptal se. Neopověděla jsem. „Kdy?“
„Když byl čas,“ pípla jsem. Čekala jsem, že se bude zlobit, že mi tu dává malířský stojan s vybavením a já si kreslím na papíry a ani mu to nepovím, ale on mě opět překvapil.
„Jsou povedené. Možná bys mohla jeden z nich přenést na plátno,“ navrhl jako by nic.
„Myslíš?“ pochybovala jsem.
„Jsem si tím jistý.“ Objal mě a políbil na spánek.

I tak mi trvalo další týden, než jsem se odhodlala sáhnout po štětci. Bylo brzy ráno a já nějak nemohla spát, což se nedalo říct o Camovi, který spokojeně pochrupkával vedle mě. Tvář měl uvolněnou, ve spánku skoro chlapeckou, vlasy rozcuchané, jednu paži u hlavy, druhou přehozenou před břicho a pokrývka u pasu odhalovala kousek tmavých chloupků, i ve spánku vypadal zatraceně hříšně.

A tehdy to přišlo. Pocítila jsem nutkavou potřebu ten okamžik zachytit. Namalovat jeho nevědomou přitažlivost spojenou s andělskou nevinností odrážející se mu v obličeji.

Dvakrát jsem se zhluboka nadechla, vzala štětec a pak už to šlo samo. Jeden tah následoval druhý, byly dokonale sehrané a před mýma očima se zhmotňovala kopie spícího Camerona.

Cítila jsem se skvěle, jako nový člověk. Spadlo ze mě závaží, které jsem si sebou nosila několik let.

Strašně mě vyděsily paže, které se mi obmotaly kolem pasu, dodělávala jsem posledních pár detailů a nějak mi uniklo, že mi zmizel model.

„Páni,“ vydechl překvapeně. „Nejsem to náhodou já?“ Prohlížela jsem si obraz a musela uznat, že pro začátek to není špatné, pár much to mělo, ale to se dá vychytat.
„Ne, to je náš soused, byla jsem šmírovat, jak spí,“ řekla jsem ironicky.
„Jsi vážně dobrá. Za odměnu tě vezmu na večeři a tohle,“ ukázal na obraz, „se zabavuje. Zakládám si soukromou sbírku. Hoď mi tam ještě autogram.

Do pravého dolního rohu jsem napsala své iniciály a Cam už se po obrazu natahovat, jen tak tak, jsem ho stihla zastavit.

„Musí to nejdřív uschnout.“
„Aha, tak to jo, aspoň se na to budu moct dívat. Teď si jdu dát sprchu a pak kotel kafe. Nechceš se přidat?“ zamrkal.
„Ne, musím to tu uklidit.“
„Jak chceš, kdyby sis to rozmyslela, nabídka stále platí.“ Otočil se a odcházel.
„Děkuju,“ zašeptala jsem. Otočil se a nádherně se usmál. Z jeho očí zářila taková něha a láska, až se mi chtělo brečet.
„Já děkuju tobě.“ Poslal mi vzdušný polibek a zmizel v koupelně.

A tak jsem začala znovu malovat. Zkoušela jsem různá zátiší a krajinky podle obrázků, občas jsem přemluvila Cama, aby mi stál modelem. Bránil se a tvrdil, že ho uvádím do rozpaků, ale vypadalo to, že ho to těší.

Nemohla jsem se toho nabažit. Možná by se to dalo přirovnat k jídlu. V dětství máte rádi čokoládu a pak vám matka řekne, že je nezdravá a zakáže vám ji jíst. Vy dospějete a jednou si ji znovu koupíte a ať je zdravá nebo ne, cpete se jak prorvaní. A tak to bylo i se mnou, jak jsem jednou ochutnala, už nešlo přestat.

Když jsem mamce donesla jeden ze svých výtvorů, abych jí vynahradila ty, co jsem jako malá zničila, marně zaháněla slzy dojetí. Když zjistila, že za tohle může Cam, upekla mu dort jako poděkování a rozhodně to bylo moc dobré poděkování.

***

Jak bylo počasí celý červenec krásné, ze začátku srpna se totálně otočilo. Celé dny bylo zataženo a dost často pršelo. Teploty zůstávaly stále vysoko, ale k čemu to bylo? Venku to bylo jako v sauně. Teplo a vlhko. Stálo to za starou bačkoru. Dostala jsem týden volna, abychom mohli jet s Camem zase k moři, ale nakonec jsme zůstali doma. Člověk nemohl jít ven ani na půl hodiny, aby nehrozilo, že zmokne, tak co u moře.

Místo toho jsme dny trávili zalezlí u mě doma a koukali jsme na filmy nebo se jen tak váleli a nakonec to nebylo tak špatné. Jen se Cam zdál občas nervózní. Každou chvíli se díval z okna, jakoby čekal, že kolem poletí létající ryba, ale nic se nedělo.

Ani jsem se neptala, co se děje, bála jsem se, že by mi to odmítl říct a já bych z toho byl v lepším případě smutná a v horším naštvaná.

Taky dost telefonoval, nejspíš domů… co já vím.

Právě jsme vybírali, na co se budeme dívat, když Camovi zazvonil telefon, byla to smska a Cam se po jejím přečtení tvářil všelijak. Pak zastrčil mobil do kapsy a zase se věnoval mně.

Film jsme dokoukali a Cam se najednou zvedl, že si musí skočit pro něco do svého bytu a do večera je zpátky.

Odešel a trvalo jen chvíli, než jsem se vytratila za ním. Připadala jsem si jako imbecil, že sleduju svého přítele. Většina holek to dělala z důvodů podezření z nevěry, což mě ani nenapadlo. Ale věděla jsem, že se něco děje, možná zase s jeho strýcem. Kdo ví.

Rozhodla jsem se jet do jeho bytu a začít tam, třeba tam skutečně jel.

Cestou jsem přemýšlela nad výmluvou, kdybych ho tam skutečně našla. Nemůžu mu říct, že za ním jedu jen, abych se něco dozvěděla.

Kličkovala jsem mezi auty a zavrhovala každou idiotskou myšlenku, která mi přišla na mysl.

Zastavila jsem u Camerona před domem a uvědomila si, že jsem nic nevymyslela. Jeho auto stálo ob jedno přede mnou. Byl tu. Kašlala jsem na výmluvy a vydala se nahoru.

Odemkla jsem si, klíče mi Cam dal, když jsme pár dní byli u něj, výtahem vyjela nahoru, nervozitou jsem klepala prsty do stehna. Výtah zacinkal a dveře se otevřely.

Se sevřeným žaludkem jsem vystoupila a pokračovala rovně chodbou. Moje kroky nebyly na hustém tmavém koberci vůbec slyšet. Všude tu bylo hrobové ticho.

Zastavila jsem se u dveří s číslem D45 a na chvíli k nim přitiskla ucho, jestli něco neuslyším. Nic.

S hlubokým nádechem jsem vložila klíč do zámku a otevřela. Zamčeno nebylo. Vešla jsem a rozhlížela se kolem sebe. Nikde nebylo nic zvláštního, až…

V obýváku postával cizí muž. Nejdřív jsem se dost lekla a vyděšeně na něj zírala. Rychle, až moc, se otočil a podíval se na mě.

„Kdo jste?“ dostala jsem ze sebe, ale postupně mi začaly ty rysy připadat známé. Byl mladý, maximálně dvacetiletý. Jeho vlasy byly podobné Camovým. Měl je rozházené do všech stran a z nádherného obličeje na mě zíraly zlaté oči. Bylo to zvláštní. Byl úplně bledý, a i když mě jeho krása nějak přitahovala, pocítila jsem strach.
„Vy bude Caroline, Cam mi o vás vyprávěl,“ pousmál se a postoupil blíž ke mně. Takže tohle musí být někdo z Camovi rodiny. Ale kdo? Vypadá tak mladě, myslela jsem, že všichni jeho strýčkové budou ve věku jeho rodičů a tenhle mladík rozhodně nebyl starý jako něčí rodiče. Možná je to nějaký kamarád.

„Nic, prostě se vypařil,“ ozvalo se z chodby. „Ty něco máš?“
„Jo,“ odpověděl ten člověk. „Víc, než jsem myslel.“ Když tu větu řekl, díval se na mě, skoro ani nemrkal a lehce se usmál.

Cam vešel do místnosti a překvapeně na mě koukal.

„C, co tady děláš?“ zeptal se a ve mně zatrnulo. Co mu mám sakra říct? Jedu zjistit, co přede mnou tajíš? Ne, to asi ne.

Než jsem ze sebe stihla něco vypotit, promluvil ten muž.

„Možná bys nás mohl představit, ne?“ podíval se důrazně na Cama. Ten přikývl, přistoupil ke mně a položil mi dlaň na záda.

„Caroline, tohle je… David,“ představil mi toho kluka a zdálo se mi, jakoby zaváhal. David, vypadal docela zmateně. Takže strýc David? Střílela jsem pohledem z jednoho na druhého a možná Cam omluvně pokrčil rameny. Ale jen tak nepatrně, nebyla jsem si tím jistá. A proč by to dělal?
„Davide, tohle je moje přítelkyně Caroline.“

„Moc rád vás poznávám.“ David ke mně natáhl ruku a já mu do ní váhavě vložila svou. Byl tak studený. Možná až příliš rychle jsem ruku zase stáhla. Nedalo se to vydržet. Oba dva si mě pozorně prohlíželi, nevěděla jsem, co dělat.

„Já, ehm…“
„Půjdu ven. Uvidíme se potom, Came.“ Vážně na něj mrkl? Byla jsem mimo. Co to má všechno znamenat.
„Jasně. Klíče máš.“

David už byl skoro u dveří, když se otočil a řekl: „Těšilo mě, nashle. Ahoj.“
„Nashledanou,“ vypravila jsem ze sebe.
„Ahoj, t-tak čau, Davide.“

Za Davidem zaklaply dveře a v pokoji se rozhostilo se trapné ticho. Do háje. Proč jsem sem vůbec jela? Všechno jsem po…

„Já… omlouvám se,“ pípla jsem.
„Proč jsi sem přijela? Odjel jsem před chvilkou?“ vyptával se. Z jeho tváře nešlo nic vyčíst. Zlobí se? Kdo by se nezlobil. Rozhodla jsem se jít s kůží na trh. Stejně bych nevymyslela žádnou věrohodnou lež a ani jsem mu lhát nechtěla.
„Došlo mi, že se něco děje, už dost dlouho se něco děje, tak jsem jela za tebou. Promiň. Vůbec jsem nepřemýšlela, prostě jsem chtěla vědět pravdu. A pak jsem sem vpadla a potkala Davida. Omlouvám se. Chovala jsem se jako husa.“

Cam se rozesmál a mně spadl kámen ze srdce. Nejspíš se nezlobil.
„Ty jsi moje zlato.“ Objal mě a schoval si tvář do mých vlasů. „Pojedeme domů. Tady teď bude David a já bych chtěl být s tebou sám,“ šeptal mi do ucha.

Domů… on považuje můj byt za svůj domov. Telelila jsem se radostí.

„Proč David přijel?“ zeptala jsem se v autě po, asi pěti minutách, odhodlávání se.
„Měl toho doma dost. Tak jsem mu nabídl útočiště.“ Překvapilo mě, že Cam tak normálně odpověděl, žádné vykrucování, jen přímá odpověď. Toho se musí využít.
„A co se mu doma nelíbí?“ Cam se na mě podívat. Zřejmě si uvědomil můj záměr, ale i přesto odpověděl.
„Je tam moc lidí a on má na různé věci trochu jiný názor než ostatní. Takže se zabalil a je tady,“ řekl a zastavil u mě. Jeho auto zůstalo u něj, prý ho teď nebude potřebovat.
„Aha,“ zaváhala jsem. „Came, víš… všimla jsem si, jak je studený. Je nemocný?“ Bála jsem se, že je to třeba nějaké citlivé rodinné téma.
„Ne, jen se mu špatně prokrvují končetiny. Jinak je zdravý jako řípa.“ Ulevilo se mi, že to není nic vážného. Přemýšlela jsem, jestli mu mám položit i další otázky ohledně Davida. Jejich podobnosti, jeho mládí…

„Co budeme dělat teď?“ zavrněl mi Cam do ucha, když mě v bytě opřel o stěnu na chodbě a chtivě mi přejížděl dlaněmi po těle. Jeho dech mě šimral na krku a já pochopila, že další hovory nepřicházejí v úvahu.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Janeba

2)  Janeba (20.02.2011 13:39)

Zuzanko, opravdu je to David?! Carolíne pěkně žárlí, ale je dobře, že začala malovat!Tak když už se sjíždí rodinka, to už by se mohla spousta věcí vyjasnit!
Děkuji!!

Alda

1)  Alda (20.02.2011 13:16)

Milá Zuzanko, moc pěkná kapitola. Prostě úúúúúúúúchvatně N-A-P-S-A-N-É- a dokonalé :) . MOC a MOC děkuju !!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek