Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/caroline+tyler.jpg

A je tu další kapitola. Tentokrát pohodová, žádná velká dramata.:)

14. kapitola

Následující dny jsem si připadala trochu jako praštěná palicí. Kdybych nemusela do práce, trávila bych všechen čas s Camem, ale bohužel.

Hned v pondělí ráno jsem musela do galerie. Na všechny včetně Jenny jsem házela zářivé úsměvy a byla jsem ochota sama. Jenny na mě koukala trochu jako ne zjevení, nechápala, jak může jeden víkend tak moc změnit náladu.

Ale když se ve dvě odpoledne objevil Cam, aby mě vyzvedl, klepla se dlaní do čela a polohlasem řekla: „Já jsem ale blbá, vždyť to bylo jasný.“ Při té větě jsem zrudla, nevěděla jsem, že jsem tak průhledná, ale neodolala jsem a pověsila se Camovi kolem krku, prostě jsem musela. Náruživě mě políbil a já mu polibek bez nějakých okolků oplácela.

„Ehm, ehm,“ odkašlal si někdo, ale nebyla jsem schopná rozeznat původce.
„No tak, mládeži.“ To už znělo docela netrpělivě. Nedobrovolně jsem se od Cama odtáhla a uvědomila jsem si, že se chovám, jak nějaká nadržená puberťačka.

Jenny si nás se smíchem měřila. A já opět nabírala barvu zralého rajčete.

„Mladá láska je tak krásná,“ povzdychla si a mrkla na nás. Cam se zachechtal a objal mě kolem pasu. „Ale nechte si to na doma, nerada bych, aby mi to odradilo klienty. Uvidíme se zítra, Caroline, měj se. Vy taky.“ Mávla nám na rozloučenou a Cam mě táhnul ven.

„Moc se mi stýskalo,“ šeptal mi v autě, když mě opět líbal.
„Mě taky.“

„Co bys řekla kávě u Lewise a pak procházce, dneska je krásně,“ zeptal se po hodné době.
„To zní skvěle,“ souhlasila jsem. Pohodlně jsem se zavrtala do sedačky, zapnula si pás a nechala se Camem chytit za ruku.

***

„Dvojité laté a preso,“ naporoučel nám Cam. Přišlo mi milé, že si pamatuje, co mám nejraději.

Při čekání na nápoje jsme nemluvili, nebylo to třeba, koukali jsme jeden druhému do očí, což mluvilo za vše.

Pila jsem to nejlepší laté na světě, když mi zazvonil telefon. Jméno na displeji mě trochu zarazilo a následně přinutilo k povzdechu.

„Co se děje?“
„Já… musím to vzít, počkej vteřinku.“ Zvedla jsem se a šla ven, nechtělo se mi s Mattem mluvit před Camem. Přeci jen…

„Halo.“
„Caroline, kde jsi? Čekám na tebe u tebe před bytem. Neměla jsi být odpoledne doma?“ Docela mě překvapilo, že si pamatuje takový detail, ale nějak jsem nechápala, proč mi volá.
„Doma nejsem.“ Bylo mu houby po tom, kde se právě nacházím. „Co potřebuješ, myslela jsem, že už jsme všechno vyřídili v sobotu.“
„To nemůžeš myslet vážně, Caroline. Přeci nezahodíš několik let jen kvůli nějakému rozmaru. Jestli chceš, tak tě o tu ruku požádám. Ale nedělej hlouposti.“ Měla jsem chuť zaklepat si na čelo. On si vážně myslí, že tohle všechno napraví? A ještě, když to říká takovým tónem.
„Matte, o to tady vůbec nejde. Já jsem si uvědomila, že náš vztah nemá budoucnost. Já k tobě nepatřím, nehodím se k tobě, určitě si najdeš jinou, která ti bude vyhovovat. Já tě nemiluju, je mi to líto. Měla jsem na to přijít dřív a nenechat to zajít tak daleko.“
„Ale, miláčku, jsme pro sebe jako stvoření,“ vedl si dál svou.
„Nejsme a ty to víš. Nechápu, o co se snažíš. Byla bych ráda, kdybys pochopil, jak se věci mají a už mi nevolal, ani za mnou nechodil. Bude to tak lepší. Prožila jsem s tebou i hezké chvíle a za ty ti děkuju, ale tohle je definitivní konec,“ řekla jsem a chtěla se rozloučit, ale jeho další slovo mě zarazila.
„Už to ví Charles? Nejspíš nebude moc rád,“ zeptal se posměšně.
„Myslíš, že to změní moje rozhodnutí? Táta neřídí můj život. O něm si rozhoduju sama. Už mi nevolej. Sbohem.“ Típla jsem to a naštvaně sevřela ruce do pěstí, až mi zbělely klouby.

„Opatrně nebo ten telefon rozbiješ,“ ozvalo se za mnou a následně mi Cam páčil prsty, aby se trochu uvolnily a vzal mi telefon. „V pořádku?“ staral se.
„Jo, to bude dobrý.“ Byla jsem tak vytočená. Co si to ten idiot vůbec dovoluje. Byl takový vždycky nebo až teď?
„Odvezu tě domů.“
„Ne, jsem v pohodě. Pojeďme někam, je krásně a já chci zapomenout.“
„Jak si přeješ.“ Líbnul mě a vedl zpět k autu.

Jeli jsme někam za město. Netrvalo dlouho a byli jsme obklopeni poli a lesy. Měla jsem dokořán otevřené okýnko a nechávala vítr pohrávat si s mými vlasy. Bylo to parádní. Cam zaparkoval na lesní cestě. Nikde nebyla ani noha. Galantně mi otevřel dveře a ze sedadla vtáhl do své náruče.

„Kde to jsme?“
„Kousek od New Jersey, jezdím sem, když si chci užít klid. Slyšíš to?“ Nastražila jsem uši. V korunách stromů zpívali ptáci a větve lehce šuměly ve větru.
„Tohle v New Yorku nikdy neuslyšíš. Mám to tady moc rád. Nikdy jsem tady nepotkal živou duši. Je to takový můj malý ráj,“ vysvětloval.
„A co tu dělám já?“
„Ty jsi můj celý svět, patříš sem.“ Políbil mě na čelo, na nos a nakonec na ústa. To co řekl… jsi celý můj svět… nic tak nádherného jsem nikdy neslyšela. V krku se mi udělal knedlík.
„Miluju tě,“ bylo jediné, co jsem ze sebe byla schopná dostat. Pak jsem ho pevně objala a celá se v jeho náruči schovala.

Procházeli jsme se po lesních cestičkách, na kraji lesa v nízké trávě chytali bronz a užívali si krásného dne.

„Co ti chtěl… Matt?“ začal váhavě.
„Nějak nepochopil, že jsem se s ním rozešla a pak mi vyhrožoval, že to řekne tátovi.“
„To je…“ nedořekl a zarazil se.
„Vůl,“ dokončila jsem to za něj. „Já vím. Nebudeme už o něm bavit. Nechci, aby mi kazil den víc, než je nutné.“

Vzala jsem Camovu dlaň a hrála si s našimi propletenými prsty, pak jsem si všimla, že jeho pokožka je na slunci taková jiná, možná zářivá.

Přitáhla jsem si jeho ruku k očím a zkoumala ji. Bylo to zvláštní. Na slunci jsem ho viděla už několikrát, ale nikdy jsem si toho nevšimla. Jeho bílá kůže byla jako alabastr. Dokonale hladká a… jiná, než normální… než moje.

„Mám něco s rukou?“ ptal se Cam pobaveně.
„Já nevím, možná se mi to jen zdá,“ odpověděla jsem.
„Copak?“
„Je možné, aby ti tak zvláštně zářila kůže?“ Sama jsem slyšela, jak hloupě to zní. Ale Cam se na malý okamžik zarazil. Skoro se to nedalo povšimnout. Pak se rozesmál.
„To asi vážně ne. Možná je to z toho, jak koukáš do sluníčka.“ Stále se smál, ale jeho oči si mě prohlížely.
„Měli bychom jít, je dlouho, musíš mít hlad.“
„Dobře.“ Nechtělo se mi odtamtud, ale poslušně jsem se zvedla.

Cestou domů jsem pozorovala zapadající slunce a přemýšlela o tom nádherném odpoledni. Všechno bylo dokonalé, do chvíle, kdy jsem zmínila jeho kůži. Třeba je to nějaká nemoc, napadlo mě. Možná proto se tak změnil. Koukla jsem na Cama, který si toho všiml, odtrhl pohled od silnice a vřele se na mě usmál. Pak zvedl naše spojené dlaně a políbil mě na hřbet ruky. Všechno se zdálo být zase v pořádku. Opravdu mě zajímalo, co se to tam stalo, ale neměla jsem odvahu se zeptat. Nechtěla jsem rušit poklidnou chvíli a bála jsem se, že by to mohlo špatně skončit. Já přeci nemůžu být šťastná navždy.

***

A taky, že ne. Postaral se o to můj vlastní otec, který mi ještě toho večera volal. Byla jsem zrovna ve sprše, takže jsem to nemohla vzít, ale ve schránce mě čekal rozhořčený vzkaz a rozkaz, abych za ním druhý den, co nejdřív to bude možné, přišla do kanceláře.

Bylo mi jasné, čeho se to týká a kdo za to může. Mathew si určitě postěžovat papínkovi, který pak šel za mým tátou, nebo šel možná přímo za mým otcem.

Zavolala jsem tedy Camovi, že se uvidíme až večer po práci, ten den jsem měla odpolední a v devět ráno přijela k tátovi do kanceláře.

Janinne mě dovedla před dveře kanceláře a popřála mi hodně štěstí.

Na první pohled bylo vidět, že táta zuří. Prohraboval se nějakými papíry a u toho telefonoval, na dotyčného nebyl zrovna nejmilejší. Když mě spatřil, rozloučil se a zmáčknutím tlačítka zavěsil.

„To jsem rád, že ses taky ukázala. Sedni si,“ nařídil mi a jeho hlas nepřipouštěl námitek. „Dáš si něco?“
„Ne, díky. O čem jsi se mnou chtěl mluvit?“ Byla to zbytečná otázka, ale nějak jsem začít musela.
„Dobře víš, o čem chci mluvit. Jak jsi to mohla udělat?“ zakřičel, až jsem nadskočila. „Co tě to popadlo? Jak ses mohla rozejít s Mathewem po tom, co tě požádal o ruku?“
„On mě o ruku nepožádal,“ řekla jsem a koukala se přímo na něj.
„A co bylo to oznámení na plese, hm?“ Táta usekával každé slovo. Byl neuvěřitelně rozčílený. Nevěděla jsem, jestli na tom mám podíl jen já, nebo se přičinil i někdo další.
„To bylo oznámení, o kterém jsem neměla ponětí. On mě o ruku nepožádal. Nemiluju ho a nebudu s ním.“
„A co tak najednou?“ zeptal se poněkud klidnějším hlasem.
„Uvědomila jsem si, že on není ten pravý…“
„Pravý? Pravý?“ přerušil mě. „Tak ty chceš toho pravého. Caroline, Mathew je skvělá partie, jen hloupá husička by se ho vzdala. Takže za ním půjdeš, omluvíš se a vrátíš se k němu.“ Usrkl z kávy a zdálo se, že považuje celý hovor za ukončený. Já však ne. Nenechám si od něj diktovat, co mám dělat. Je mi jednadvacet, jsem plnoletá, můžu si žít, jak chci.

„Ne.“
„Co prosím?“
„Nepůjdu za ním. Už nikdy ho nechci vidět. A chceš něco slyšet? Mám přítele. Miluju ho a jsem s ním šťastná,“ řekla jsem. Místo, aby se jako normální otec radoval ze štěstí své dcery, zrudnul jako krocan a postavil se. Nebyl zvyklí na to, že mu odporuju.
„Caroline,“ zahřměl. „Přeci se nebudeš chovat jako tví bratři. Já vím, co je pro tebe nejlepší.“
„Ne, tati. A o Michaelovi a Tylerovi nemluv. Oni pochopili dřív než já. A co je pro mě nejlepší vím sama nejlíp. Teď už půjdu, musím do galerie.“ Zvedla jsem se a chtěla odejít.
„Caroline, co si to dovoluješ.“
„Tohle jsem měla udělat už dávno, tati. Je mi to líto, ale takhle to chci. Doufám, že to jednou pochopíš,“ zašeptala jsem.
„Ještě zjistíš, že jsem měl pravdu. Ale pak mi sem nechoď brečet,“ varoval mě. Jako bych před ním někdy brečela. A rozchod s Mattem určitě k pláči není, získala jsem díky tomu něco mnohem, mnohem cennějšího.

Od toho odpoledne jsem s tátou nemluvila. Doufala jsem, že ho to brzo přejde, nechtěla jsem se s ním hádat, vždycky jsem si myslela, že s ním na rozdíl od svých bratrů dokážu vycházet, ale jak se zdálo, nebyla to tak úplně pravda. Bylo mi to líto, ale sama jsem za ním přijít nemohla. Musí pochopit, že už nejsem malá a on mi nemůže říkat, co smím a co ne, obzvlášť když se jedná o mé vztahy.

S Camem to bylo všechno úžasné. Byla jsem strašně zamilovaná. Nešlo to přehlédnout, takže když jsem šla k Ally hlídat Jimmyho, hned poznala, že je něco jinak.

Když s Peterem přišli domů, sedli jsme si spolu v obýváku se skleničkou vína a já jí všechno pověděla. Vylíčila jsem jí celý ples, oznámení našeho zasnoubení, při čemž se pohrdavě ušklíbla a vyzvala mě k pokračování. Při líčení Camova bytu jen vzdychla. Pak se podívala na fotku, kde byla zvěčněná s Jimmym a Peterem a něžně se usmála. Ta už svého prince našla.

„Zlato, celá jen záříš. Jsem tak ráda, že jsi šťastná, že jsi konečně našla někoho, kdo je pro tebe jako stvořený,“ říkala, když jsem skončila.
„Díky. On je… skvělý. Nechápu, proč jsem to neviděla dřív.“
„Hlavní je, že to vidíš teď. Doufám, že ho někdy přivedeš na večeři. Pozvala bych i Aidena s Beky. Určitě by ho rád poznal,“ plánovala. Tomu jsem věřila. Doufala jsem, že Cama bude mít Aiden ve větší oblibě než Matta. I když, šlo nemít rád Camerona? Myslím, že ne.

Slíbila jsem jí, že určitě někdy přijdeme. Pak jsem se rozloučila s klukama a šla se připravovat na rande.

Rande… zní to tak obyčejně, ale já se nemohla dočkat. Něco jako obyčejné rande jsem neměla ani nepamatuju. Možná nikdy. Kino, jídlo v obyčejné restauraci, kde mají papírové ubrousky a nakonec kopec zmrzliny. Bude to paráda.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

3)  LostriS (14.03.2011 18:00)

ajooo, tak on je poloupír! (ne?) :) i když sem tam nějaká zbytečná hrubka, je to moc hezky napsaný.. Cam je nej!

Alda

2)  Alda (31.01.2011 13:15)

Zuzanko,zase úchvatné jako vždy :D. Jinak moc hezké a pěkné . Moc děkuju.

Janeba

1)  Janeba (31.01.2011 13:05)

:) Zuzanko, moc pěkná a pohodová povídka! Ani roztržka s tatíkem mi nemůže smazat můj culící se úsměv, alá měsíček na hnoji! Jsem ráda, že to takhle dopadlo! Děkuji!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek