Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/caroline+tyler.jpg

A máme tu další kapitolu, bude se speciálním věnováním pro Janebu, která mě tu už od začátku podporuje komenty a nebýt jí, dávno bych to zabalila. Díky:)

11. kapitola

Protáhla jsem se a zakryla si oči, protože mi sluníčko pralo do očí. Jaro bylo v plném proudu, možná už by se současné teploty daly nazvat začátkem léta.

Zklamaně jsem se rozhlédla kolem. Byl to už týden, co jsem se uzdravila a stejně jsem každé ráno hledala Cama. Po celou dobu mé nemoci o mě pečoval. Zvykla jsem si na jeho neustálou přítomnost a najednou byl pryč. Chyběl mi a moc…

Matt se ani nenamáhal za mnou přijít, prý nemůže riskovat, že by onemocněl. Teď si to prý nemůže dovolit. Ne, že bych se divila. Tohle byl prostě Mathew. Všechno se zase vrátilo do zajetých kolejí. Matt se zdržoval ve škole a já byla tady. Každý večer mi volal, mluvil o svých problémech, pocitech, že závěrečné zkoušky neudělá, protože není dost připravený… a tak dále. Bylo toho moc a do mé hlavy se to všechno nevešlo. Možná to ode mě nebylo zdvořilé, ale… nezajímalo mě to.

Zase jsem začala chodit do práce, škola mi už skončila a chyběly mi poslední dvě zkoušky. Ty sfouknu příští týden a pak tradá, volno až do září. Ta představa mě vždycky celou rozechvěla. Představa třech měsíců bez právnických řečí byla osvobozující. Budu se moct zahrabat v galerii, pár týdnů strávím v letním domě mámy a Lese.

Doufala jsem, že se taky trochu uvidím s Camem, který se teď ukazoval jen zřídka. Docela jsem mu rozuměla. Držela jsem si odstup, nedovolila jsem mu na mě byť jen sáhnout, natož něco víc. Nevím, co se se mnou stalo, ale dospěla jsem k závěru, že můžeme být jen přátelé. Dál to nesmí zajít. Nebylo by to vůči Mattovi a rodině fér.

Ale dobře jsem věděla, že to není fér ani vůči Camovi. Jenže on věděl, do čeho jde, nebo ne? Ano, řekla jsem mu, že mám přítele a nic mezi námi být nemůže a on mi řekl, že to nechává jen na mně.  A já se rozhodla.

Musela jsem uvažovat hlavou, to bylo důležité. Na své srdce jsem nemohla dát. Chtělo něco jiného, něco nemožného. Bylo bláhové a to já jsem si nemohla dovolit být.

***

„Ahoj mami,“ křikla jsem do nitra domu.
„Zlatíčko, tak ráda tě vidím.“ Objala mě a políbila na tvář. „Je ti dobře,“ starala se.
„Ano, už jsem nejmíň týden naprosto zdravá,“ ujistila jsem ji s úsměvem.

Sedly jsme si na terasu se sklenicemi ledového čaje a citrónovým koláčem.

„Stevensovi pořádají za čtrnáct dní slavnost, jste s Lesem srdečně zváni.“
„Zase to bude v jejich letním domě?“ zajímala se.
„Ano, v pátek přijedou blízcí známí a v sobotu zbytek. Na sobotu je naplánovaný ples, prý maškarní, protože je to letos moderní,“ ušklíbla jsem se.

Mamka protočila oči. Ona věděla, jak moc mám v oblibě paní Beatrice. Sama si s ní moc nerozuměla.

„Už máš nějaký kostým?“
„Ještě jsem se nad tím nestihla zamyslet, příští týden, budu mít konečně víc času, tak se pokusím něco vymyslet. Vůbec nevím, co… Mám jít za králíčka, motýla nebo co?“ Mamka dusila smích.
„Drahoušku, jako ušáka si tě nedovedu představit. Zkus něco mimo svět zvířat,“ navrhla.
„Dobře, mohly bychom se jít po něčem podívat spolu.“
„To by bylo fajn,“ souhlasila.

Ještě chvíli jsme si povídaly, vyptávala se na školu a práci. Prý s Lesem jedou na víkend k moři, trochu uklidit po zimě, aby byl dům připravený na budoucí návštěvy.

Pak se domů vrátil Les, takže jsem se pomalu loučila. Musela jsem se jít ještě trochu učit. Na stole mi ležela sedmi set stránková bichle a žadonila o přečtení a hlavně naučení.

„Ještě vám určitě přijde pozvánka. Já tam budu s Mattem už od středy, abych paní Beatrice pomohla. Kdyby něco, určitě mi zavolejte,“ dávala jsem jim instrukce ohledně příštího víkendu.
„Jen se neboj, však tam nejedeme poprvé. Měj se hezky.“ Ještě mi zamávala a pak se dívala, jak odjíždím.

Doma jsem si sedla do křesla s knihou na klíně a četla a četla. Nevím, kolik uběhlo času, ale začala se mi zavírat víčka, takže jsem s tím skončila.

Běžela, spíš ploužila, jsem se osprchovat, abych se mohla co nejdřív zavrtat do postele. Sprcha mě trochu probrala, takže jsem si šla dát ještě něco malého k snědku a po vyčištění zubů si lehla a hned usnula.

Zdál se mi krásný sen. Nebyla jsem v něm sama. Na louce za mnou seděl Cam. Opírala jsem se zády o jeho hruď a nechala se objímat kolem pasu. Jeho ústa mi bloudila po krku a celou mě rozechvívala. Natočila jsem hlavu, abych našla jeho rty. Věnoval mi nádherný polibek, plný lásky. Tu lásku jsem k němu cítila taky. Byl pro mě to nejdůležitější na světě.

Otočila jsem se a sedla si na něj obkročmo, abych se líp dostala k jeho rtům. Lehl si do trávy a mě stáhl sebou…

Jako na povel jsem se probudila. Už zase. Proč se mi o něm pořád zdá? Přetáhla jsem si přes obličej peřinu a zoufale zavyla.

O Mattovi se mi nezdálo nikdy. Nikdy mě ve snech nelíbal, neobjímal… ne, že by to ve skutečnosti dělal.

Do háje, copak mě musí Cam neustále pronásledovat? Chci, aby byl můj kamarád, přítel, to chci tak moc?

Z mého uvažování mě vytrhl budík. Hodila jsem všechny své podivné myšlenky za hlavu a šla se připravit do práce. Dneska jsem měla dopolední směnu, a odpoledne jsem si plánovala užít s kamarádem trestním právem. Zítra budu hlídat Jimmyho, takže to musím trochu nahnat.

***

„Jimmy, zlato, voda je připravená, kde se touláš?“ volala jsem z koupelny. Vodu jsem měla napuštěnou a čekala jsem na Jimmyho, který se kasal, že se dokáže svléknout sám a mě k tomu nepotřebuje.

Chvíli jsem čekala, až mi odpoví, ale nedočkala jsem se. S povzdechem jsem se zvedla a šla za ním do pokojíčku.

Jimmy seděl na posteli jen v trenýrkách a tvářil se dost naštvaně. Hubené ruce měl založené na bříšku a mračil se jako deset čertů.

„Co se stalo?“ Nic, jen mlčení.

Sedla jsem si vedle něho na postel a čekala, co bude.

„Nechci se jít koupat,“ zavrčel. Údivem jsem zvedla obočí.
„A proč ne?“
„Vojáci se nekoupou, jsou pořád špinaví, copak jsi to neviděla ve filmech?“ zeptal se.
„Ale oni se nekoupou jen, když jsou někde na misi, doma se taky koupou. Představ si, jak by pak smrděli. Jejich ženy a děti by je pak neměly rády.“
„Ale já chci taky ne misi,“ řekl. Najednou jsme byli úplně někde jinde, než je koupání.
„Zlatíčko, to budeš moct, až budeš velký,“ vysvětlila jsem mu.
„Ale já jsem velký.“
„Musíš být ještě větší, jako táta. Jsi velký jako táta?“ Petera jsem použila schválně, protože Jimmy na něm neuvěřitelně visel a bezmezně ho obdivoval.
„Nejsem,“ zamručel.
„Tak vidíš, ale za pár let vyrosteš a budeš jako on, potom budeš moct jet s ostatními vojáky na misi. A teď pojď, než voda vychladne.“ Vzala jsem ho za ruku a táhla za sebou.
„Počkej,“ vytrhl se mi. „Ještě lodičku.“

A všechno bylo v pořádku. Jak je snadné být dítětem.

Po třech pohádkách konečně usnul. Nechala jsem svítit malou lampičku na stole, aby na něj nemohly žádné příšery, pro jistotu jsem nechala pootevřené dveře, kdyby něco a šla se dolů učit.

Vyrušil mě telefon, v duchu jsem nadávala, kdo to otravuje a hádala Matta, takže jsem to automaticky zvedla a ne zrovna nadšeně řekla: „Ahoj.“

„Ahoj,“ ozvalo se z druhé strany rozesmátým hlasem. „Nejspíš volám v pravou chvíli.“
„Came?“
„Jasně že já, čekala jsi snad někoho jiného?“ zeptal se žertovně.
„Ne, to určitě ne.“ Tak ráda jsem ho slyšela. Jeho hlas mě hřál u srdce a tón jakým mluvil, byl tak uvolňující.
„Copak provádíš? Neruším?“ Věděla jsem, na co naráží. Moje radost trochu klesla.
„Ne, hlídám Jimmyho, právě jsem ho uložila a učím se.“
„Tak to vážně volám akorát. Určitě potřebuješ rozptýlení a já ti ho mile rád poskytnu.“

A taky, že jo. Mluvili jsme spolu skoro hodinu. Celou dobu jsem se smála a přála si, aby tu mohl být se mnou a ne jen na druhém konci telefonu. Stihli jsme si domluvit schůzku… schůzku dvou přátel, jak jsem zdůraznila, aby nedošlo k omylu a trvala jsem na tom, že mě zase musí vzít k Lewisovi. Moc jsem si to tam oblíbila.

Nejspíš bychom mluvili dál, ale Ally s Peterem se vrátili z divadla. Ally mě už od příchodu probodávala pohledem, a když se šel Peter podívat na malýho, okamžitě ke mně přiskočila.

„Já to vím,“ řekla tajuplně.
„Co víš?“ nechápala jsem, o čem mluví.
„O Camovi,“ mrkla na mě.
„Prosím?“
„Celá záříš, jako sluníčko. Jak to mezi vámi pokračuje?“ vyzvídala.
„Jsme přátelé, před chvílí mi volal,“ řekla jsem.
„Přátelé?“ to slovo zklamaně protáhla.
„A co jiného?“
„Nedělej, že nevíš.“
„Ne, mám přítele, takže vážně nevím, o čem mluvíš. Asi už půjdu spát,“ oznámila jsem jí.
„Caroline,“ vzdychla. To mě donutilo se zastavit a otočit. „Promysli si to. Víš určitě, že takhle to chceš?“
„Ano.“ Moje odpověď byla stručná a jasná.

***

Schůzka s Camem byla skvělá jako vždycky. S ním jsem zapomínala úplně na všechno a všechny. Byl jen on a nic jiného. Přišlo mi to nepochopitelné, nelogické, nerozumné, ale bylo to tak. Takže jsem to nechala být.

Dobře jsem se bavila, Cam jako vždycky vtipkoval, já se snažila něco z něho vytáhnout a on umě uhýbal a vmanévroval mě úplně nikam jinam.

On se chtěl bavit o mně, já se chtěla bavit o něm a ani jeden z nás nechtěl moc odpovídat. Já z důvodu, že jsem nerada mluvila o své minulosti. Cam dodnes nevěděl o Tylerovi, nenašla jsem sílu mu o něm povědět. Bylo to pro mě příliš… prostě jsem o tom nerada mluvila.

No a Cam neodpovídal z důvodu pro mě neznámého. Vyhýbal se mým otázkám, kličkoval a to bůhví proč. Co je na jeho rodině tak divého nebo tajemného, že mi to nemůže říct?

Věděla jsem pouze, že má rodiče a prarodiče, jeho rodina je hodně velká, a že je jedináček. Nic víc a nic míň. Jo, a abych nezapomněla, jeho rodina žije v Kanadě. Nevěděla jsem, že jestli tam žijí jen rodiče, nebo všichni…

Ale asi se s tím budu muset smířit. On mi nic neřekne, ale nemůžu mu to mít za zlé, protože já jemu vlastně taky ne.

Opět mě doprovodil domů a u dveří se vyčkávavě zastavil.

„Děkuju za hezké odpoledne,“ řekla jsem.
„Nemáš zač,“ usmál se a postoupil o krok blíž. Rozbušilo se mi srdce. Můj mozek na něj křičel, ať se uklidní, že se chová nemožně, ale ono nedbalo.

„Came, ne,“ pípla jsem a udělal krok zpět. Ale on zase šel ke mně. A já zpět. Jenže jsem narazila na dveře a už nebylo úniku.

„Came, tohle není…“
„C, není se čeho bát. Nechci ti ublížit,“ zašeptal a jeho dech mi ovál tvář.
„Tak to nedělej, prosím.“ Můj hlas zněl tak divně.
„C, já už to nevydržím. Já už dál takhle nemůžu.“ Zněl tak zoufale. Chtěla jsem ho obejmout a utěšit, ale nemohla jsem.
„Já tě miluju, C. Miluju tě a už to nedokážu zapírat.“
„Came, já… já…“ Jak to mám sakra říct? „Promiň, ale já nemůžu, tohle nemůžu.“ Otočila jsem a zbaběle utekla.

Doma jsem se rozbrečela. Brečela jsem nad sebou a svým zlomeným srdcem, brečela jsem nad Camem, kterému jsem právě nesmírně ublížila, a kterého už nejspíš nikdy neuvidím.

„Miluju tě.“ Jak krásně to znělo. Bylo to poprvé, co mi to někdo řekl. Poprvé to někdo řekl mně a nikomu jinému.

Ale já mu to říct nemůžu, nemůžu mu to říct, nedokážu to.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Alda

2)  Alda (26.01.2011 21:52)

Zuzanko,tato kapitolka byla úchvatná jako vždy :D. Jsem ráda že tě můžu číst. Děkuju.

Janeba

1)  Janeba (17.01.2011 22:01)

Zuzanko, Ty jedna, že Tys mě přistihla na eu., jak se cpu informacemi do zásoby?:) No a když jsem zjistila podrobnosti, můžu si to nyní lépe vychutnat! Jsem moc ráda, že je Caroline na vážkách a tuší, že je do Cama zamilovaná! Teď už to bude mít spád a vím, že je nač se těšit! Skvělé!!!
Děkuji!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek