25.02.2012 [19:45], Mirus, ze série Budoucnost spojená s minulostí, komentováno 5×, zobrazeno 1960×

Ve Volteře proběhlo šťastné shledání s příměsí smutku. Blíží se slavnost a s ní Marcusova nabídka. Je stres důvodem Belliných potíží?

„Bello? Proboha, jak je to možné!“ Vyrážela ze sebe Esme a jako první postoupila až k ní a sevřela ji v náruči. To byl jakoby povel pro ostatní, kteří se vytrhli ze svého šoku, a v sekundě byla z Belly a všech Cullenů jedna velká hromada. Putovala z náruče do náruče, otázka stíhala otázku, na které nebyla schopna odpovědět, a celý ten zmatek musel ukončit až Marcus, který se začal obávat, aby Bella nepřišla k úhoně.

Esme s Alice potichu vzlykaly v náruči svých mužů a i Rosalie, která ji dříve spíš ignorovala, se s ní přivítala upřímně jako sestra. Protože Bella byla příliš rozrušená, ujal se Marcus vysvětlování. Řekl jim příběh o bitvě z jejího pohledu tak, jak mu ho kdysi sama vyprávěla. Když došel k Edwardově smrti, Bella zabořila tvář do svých dlaní a unikl jí tichý vzlyk. Dál pokračoval, jak je Viktorie oklamala, a všichni považovali Cullenovy za mrtvé. Pak přišlo na řadu další překvapení.

„Zaujala mě už tehdy, když přišla s Alicí poprvé do Volterry, ale byl to jen sen, který se rychle rozplynul. Má schopnost je vidět vztahy jako neviditelné nitky vedoucí od jednoho k druhému a ji k Edwardovi poutala silná lana, která bych nemohl a ani nechtěl zpřetrhat. Věděl jsem, že bez něho nebude chtít žít. Když mě Aro upozornil, že čeká dítě, vše se změnilo. Vzhledem k tomu, v jakém byla stavu, jsem rozhodl za ni. A pak znovu a znovu. Bylo potřeba tolik věcí rozhodnout. Její těhotenství bylo zpočátku komplikované, nevěděli jsme, co to znamená být poloupírem a čekat dalšího. Když konečně byla schopna mi odporovat, už bylo pozdě. Uhnízdil jsem se v jejím životě a v životě její dcery natrvalo. Tímto vám oznamuji, že ty, Carlisi a Esme, jste babička a dědeček neuvěřitelně krásné holčičky jménem Antonia. Ostatní jste se stali tetičkami a strejčky.“ Zakončil své vyprávění a přitáhl si do náruče Bellu, která si rázně utřela zrádné slzy a přijala jeho objetí s úsměvem. To ho na chvíli uklidnilo. Nechtěl si to přiznat, ale od zprávy, že jsou Cullenovi naživu, v něm hlodal červík pochybnosti, který naplňoval jeho srdce nejistotou.

Co když ho Bella opustí? Odejde s Cullenovými, které považuje za svou rodinu za Antonií a jeho tu ponechá o samotě? Budou si Cullenovi na ni dělat nárok? A jak přijmou nového muže v jejím životě? A co on? Dokáže ji milovat natolik, že ji nechá jít, když bude chtít odejít? Jeho úvahy přerušil Carlise, který se ujal vyprávění z jejich pohledu.

„Když jsme dorazili do hor, bylo už pozdě. Ze stop jsme vyčetli, co se stalo, a vydali se po té, kterou za sebou zanechávala Viktorie s Bellou. Byla to krvavá stopa. Bylo nám jasné, že to nemohla přežít, ale stále jsme doufali. Když jsme ztratily jejich pach na břehu oceánu, ještě pár dní jsme pročesávali pobřeží, jestli najdeme aspoň její tělo, ale nic jsme nenašli. Promiň, že jsme to nestihli. Jak jsi to mohla přežít, ještě k tomu těhotná? To je neuvěřitelné. Byli jsme přesvědčení, že upíři nemohou mít děti. Až v Amazonii jsme narazili na tamní klan, ve kterém žije i jeden poloupír.“

Bella k němu přistoupila a objala ho, jakoby ho chtěla utěšit. Vždy ho považovala, stejně jako Charlieho, za svého otce.

„Počkej, až ji uvidíš. Vypadá jako moje kopie, ale oči má jeho, když byl člověkem. Nedávno odjela studovat a bydlí v Charlieho domě ve Forks. Už se na vás hrozně těší, to díky ní jsme se dozvěděli, že jste bitvu přežili.“

„A Alice!“ Mrkla na svou nejlepší kamarádku. „Má vkus a miluje nakupování! Demetri ji naučil lovit, takže je samostatná, ale je křehčí než upíři, tak na vás bude, chlapci,“ a přitom zapíchla prst střídavě do Jasperovy a Emmettovy hrudi, „abyste ji chránili před její vlastní kořistí! Jasné!“ Oba jmenovaní se culili jako sluníčka při představě, co si s neteří užijí legrace. Ale další Bellina slova je hned zchladila.

„Tedy pokud se k ní přes Jacoba dostanete.“ Na výraze v jejích tvářích se královsky bavila. Obklopena svou rodinou byla šťastná. Ani si nevšimla, že Marcus se během jejich špičkování a objímání z pracovny vytratil. Ale ostatní si toho všimli. Esme neváhala a všechny chlapy vyhnala, aby si s Bellou mohly promluvit jen mezi děvčaty.

Carlise slíbil, že je vezme na lov nejméně na několik hodin. Alice za nimi ještě křikla, že až se vrátí, pojedou vyzvednout šaty na ples. To jejich odchod značně uspíšilo.

Bella vzala děvčata do svého původního pokoje, kde bydlela s malou Antonií, než se přestěhovala k Marcusovi. Teď to byl pokoj její dcery a podle toho taky vypadal. Na stolku bylo připravené fotoalbum, které jim chtěla ukázat. Všechny byly zvědavé na fotky Antonie, od miminka až po dospělou, i když to bylo jen v rozmezí šesti let. Poté, co se dostatečně narozplývaly nad rozkošným miminkem a slečnou, která se z ní stala, se Esme zeptala na to nejdůležitější.

„Dceruško, pověz, jsi šťastná? Ty a Marcus?“ Dál nedopověděla, protože nevěděla, jak dál.

Bella se usmála takovým tím ženským tajemným způsobem a jakoby si to teprve sama přiznala, přikývla.

„Ano, myslím, že jsem šťastná. Po Edw... jeho smrti jsem byla dlouho v šoku. Nechtěla jsem bez něj žít a myslím, že ani má dcera pro mě nebyla dostatečný důvod. Ale Marcus mi to nedovolil. Nejdřív jsem ho tak nebrala, byl prostě tu. Jako skála, o kterou jsem se mohla opřít, vrba, které jsem mohla říct všechny své starosti. Netlačil na mě a mezi nás vklouzlo přátelství. Nechtěla jsem ho milovat, přísahám! Bránila jsem se tomu, vždyť s Edwardem to mělo být navždy.“ Po tomto přiznání pohlédla s prosbou na JEHO matku, sestry, jakoby od nich chtěla ujištění, že to není zrada milovat jiného.

Esme jen povzdychla.

„Jestli to k něčemu potřebuješ, máš mé požehnání. Srdce mi pláče po synovi, ale tebe považuji za svou dceru a chci především, abys byla šťastná. Pak budeme i my šťastní. Už se nemůžu dočkat, až poznám svou vnučku. To je prostě zázrak, co jste stvořili. Jen je mi líto, že vám osud nedopřál žít spolu věčnost jako rodina.“ Poté se objaly a Alice s Rosalií se přidaly.

Ale Bella měla ještě něco na srdci a teď byla vděčná, že má přítelkyně, se kterými to může probrat. To jí ve Volteře hodně chybělo. Marcus ji chránil, možná až moc a v důsledku toho žila velmi izolovaně. Kromě Ginger a Sarah se v podstatě s nikým nestýkala.

„Musím vám říct ještě něco, ale nevím, jak to říct. Už tři roky mě po skončení plesu Marcus žádá o ruku, ale já ho vždy odmítla. Tedy ne, že bych ho přímo odmítla, ale ano jsem mu neřekla. Když mě požádal poprvé, nebyla jsem na to vůbec připravená, tehdy jsem se poprvé zúčastnila plesu po jeho boku a už to bylo pro mě závažné rozhodnutí. Neřekl nic a celý rok se k tomu nevrátil, aby mi poskytl víc času. Ale nevím, kolik času bych potřebovala, abych takový krok kupředu udělala. Cítím se tak rozpolceně. Přesně jak říkal Marcus, přestože se mezi námi vytvořilo pouto, stále mě to tahá k Edwardovi a mám pocit, že pokud se stanu jeho ženou, zpřetrhám ta lana, co mě pojily k mé první lásce. Bojím se na budoucnost třeba jen pomyslet.“

Alici se zamžil pohled už při první větě a rozhodně to nebylo přicházející vizí. Co se týče budoucnosti, byla jako slepá, ale její představivost nemohl nikdo ubrzdit.

„Svatby miluji a zařizovat ji pro svou sestru, to by byl můj sen.“ Povzdechla si zasněně, ale pak už vážně dodala.

„Můj bratr tě miloval a přál by si, abys byla šťastná, stejně jako my. Jistě by nechtěl, abys žila celou věčnost jen se vzpomínkami na něj. Jak jsem pochopila, Marcus vychoval Antonii spolu s tebou jako svou dceru, to by každý chlap neudělal, a to ho staví do úplně jiného světla. Nikdy jsem nevěděla, co si o něm myslet, protože se nijak neprojevoval, ale tento nový Marcus se mi líbí a bylo na něm vidět, že tě miluje. A už nejsi sama, teď jsme tu my, tvoje rodina a všechno musí jít po pořádku, tak, jak má. To znamená, že už třikrát to udělal špatně. Rodina nebude tolerovat, aby to i počtvrté pokazil. Nejdřív se žádá o ruku otec dívky, v tvém případě Carlise. Až po jeho souhlasu se může obrátit přímo na tebe. V případě nesouhlasu, ale to tu řešit nemusíme, že?“ Alice se na ni zubila, ale Esme i Rosalie souhlasně přikyvovaly.

„Možná už jsi v srdci rozhodnutá, ale ještě si to nechceš přiznat. Podívala bych se ti do budoucnosti, ale co jsme přišli, tak nic nevidím. Celý hrad je jako v černé díře. Nechápu to. I Jasper přiznal, že necítí emoce žádného z upírů v okolí. Nevíš něco o tom?“ Kroutila hlavou, jakoby ji bolela.

Bella se jen zasmála, protože jí došlo, v čem je Alicin problém.

„Ehm, to dělám já. Držím štít nad celým hradem, ale kolem Arových talentovaných upírů včetně jeho samotného ne. Bohužel poslední dny se necítím dobře, často se unavím a pak štít nefunguje, nebo naopak překypuji energií a pak ho nemůžu uvolnit. Asi to bude stresem, není to tak dávno, co Antonia odešla a pořád jsem jako na trní, aby se jí něco nestalo. Pak to s Jacobem, prostě je toho na mě moc. K tomu ten ples zítra. Pokusím se ho stáhnout, ale nevím.“

To už Alice nevydržela a musela se smát.

„Měla jsi vidět Ara, když podal ruku Carlisovi. Ten zuřil, že nic nevidí, ale Marcus se tě zastal.“

„Už bychom se měly jít podívat, jestli se už chlapi vrátili z lovu. Musí jet vyzvednout ty šaty na ples. A co ty, Bello?  Jistě už šaty máš, co si pamatuji, žila Volterra přípravami na slavnost několik měsíců dopředu.“ Zavzpomínala Esme.

„Co se týká oblékání, můj vztah k tomu se moc nezměnil, ale šaty už samozřejmě mám. Dostala jsem je od Marcuse a k nim nádherný náhrdelník z jeho soukromého pokladu. Pojďte se mnou a ukážu vám je.“ Bella vyskočila z postele, na které seděla a chtěla je zavést do šatny, do které se procházelo dveřmi vedle koupelny. Jak se prudce pohnula, nahrnula se jí krev do hlavy a najednou měla mžitky před očima. Když Alice viděla, jak Bella náhle zbledla, sotva ji stačila zachytit, aby se znovu posadila.

Vyděšeně zvolala společně s Esme a Rosalií, která Bellu podepřela zezadu.

„Proboha, co s tebou je? Neříkej nám, že to jsou jen nervy. Musíš se nechat prohlédnout od Carlise. Kdyby ses viděla! Jsi bledší než my, a to je co říct.“

„Jsem napůl upír, co by mi mělo být? Určitě to přejde.“ Vymlouvala se Bella.

„Právě že jen napůl. Tvá lidská polovina může být nemocná jako každý člověk. Nesnědla jsi něco špatného? Kdo ti tu vůbec vaří? Nikdo, co? Necháváš si jídlo dovážet, a to bůhví odkud.“ Pustila se do ní Esme, která si okamžitě vzpomněla na dobu, kdy u nich byla Bella skoro každý den a ona mohla pro ni vyvářet. „Je tu vůbec někde kuchyně? Ráda ti něco uvařím. Co říkáš?“

Když Bella viděla, jak je Esme natěšená, že pro ni může něco udělat, zjihla.

„Kuchyň je hned za recepcí, a pokud vím, potraviny tam jsou. Ginger, to je ta dívka na recepci, ji pravidelně doplňuje. Někdy když má čas, tak vaří, ale teď co je Antonia pryč, tak už tolik ne. Většinou pro nás objedná něco z venku.“ Neřekla to přímo, ale Esme se potěšila při představě, že jí hned půjde něco uvařit. Přípravy na ples může klidně nechat na svých dcerách.

„Dobře, necháme tě tu odpočívat, ale pošlu za tebou Carlise. Bez odmlouvání!“ Přísně se podívala po Belle. „Já ti půjdu něco dobrého uvařit a holky počkají, až přijedou s šaty, jestli budeme mít všechno na ples, co potřebujeme.“ Když rozdala úkoly, počkaly, až Bella ulehne a tiše odešly z pokoje. Cestou Alice zabavila album s fotkami Antonie, aby se podívali i ostatní.

Před pracovnou, která jakoby chránila vstup do dalších Marcusových pokojů, které obýval s Bellou, našli Demetriho na stráži, jak flirtuje s Ginger. Ta se marně snažila dostat se k Belle přes obrovského upíra, který si z ní stále jen utahoval.

„Marcus mě poslal, abych s paní probrala, jestli má všechno na ples a jestli nepotřebuje ještě něco, co by se muselo nechat přivézt.“

Na to jí Esme sdělila, že Bella si musí odpočinout a že ji teď nemá rušit. Ginger hned odběhla zpátky na recepci, aniž by na Demetriho byť jen pohlédla. Ten na Alicin úšklebek tiše zavrčel.

Když se Cullenovic děvčata vrátila do svých pokojů, jejich drahé polovičky už byly zpátky a tak je Alice hned zaúkolovala vyřizováním pochůzek. Bylo potřeba vyzvednout šaty a doplňky jak pro mužskou část, tak pro ženskou část. Přitom jim stačili říct novinky týkající se Belly. Carlise se dostal z dosahu nakupovacího šílenství tím, že ho Esme poslala ji prohlédnout. Jasper a Emmett se za ním dívali se žalostným výrazem.

Když se za chvíli znovu objevil před Demetrim, tentokrát sám, ten na něj udiveně pohlédl. Z cesty ale neustoupil.

„Marcus tu není, Carlisi. A v jeho nepřítomnosti k Belle nikdo nesmí. Výjimku za ta léta tvoří pouze Ginger a Sarah, se kterými se přátelí. Vím, že jste její rodina a neublížíte jí, ale ohledně vás mi zatím žádné nové rozkazy nemám a já o tom nemůžu sám rozhodnout.“

To se Carlisovi moc nelíbilo.

„Tak tedy vypadá její život ve Volteře? Zavřená v Marcusových pokojích?“

Demetri pokrčil rameny.

„Je to pro její dobro a Marcus jí splní, co jí na očích vidí. Často se kvůli tomu hádá s Arem, který by ji nejraději nepustil z hradu nikdy. Teď je zrovna u něho, pokud s ním chceš mluvit.“

„Dobře, jdu za ním. Bella zase skoro omdlela, musím ji vyšetřit.“ Carlise nasupeně odešel, rozladěný Demetriho tvrdohlavostí. Na druhé straně uznával, že bezpečnost jeho dcery je v dobrých rukou. Když dorazil do Arovy pracovny, našel tam oba zabrané do velmi živé diskuse. Když vešel, tak zmlkli, ale už na chodbě slyšel, že se dohadují o slavnosti.  Hned, jak se pozdravili krátkým kývnutím hlavy, spustil na Marcuse.

„Musím se na Bellu podívat. Málem omdlela, když tam u ní zůstala jen Esme s Alicí a Rosalií. Řekly mi, že před pár dny už jednou omdlela. Byl u ní lékař? Vyšetřil ji někdo? Prý je často unavená anebo naopak má moc energie.“ S otázkou pohlédl na oba vládce.

Marcus si pro sebe zanadával. Když mu řekla, že je to od nervů, uklidnil se a dál na ni nenaléhal. I tak by to byl problém, do nemocnice nemohla a lékař na hradě žádný nebyl. Až doteď.

„Tvrdila mi, že je jen ve stresu, a že to po slavnosti odezní. Co by jí mohlo být, Carlisi?“

„Vezmu jí krev a uvidíme. Mám tu známého v nemocnici, takže se dostanu do laboratoře a výsledek budeme vědět do druhého dne. Ale musíš jít za Bellou se mnou, Demetri mě k ní totiž nepustil.“

Přes Marcusovy námitky se k nim připojil i Aro, který byl zvědavý na Carlisovo vyšetřování. Společně došli až k Demetrimu, který se zrovna střídal s Ahmedem na stráži a Marcus jim nařídil, že Cullenovi mají k Belle volný vstup. V pracovně oba své průvodce zarazil a do ložnice vstoupil nejdříve sám, aby zjistil, jestli nejdou nevhod. Ale v pokoji nikdo nebyl. Vrátil se zpátky do pracovny a vešel do pokoje Antonie, kam se po jejím odchodu Bella občas uchylovala. Našel ji, jak podřimuje na posteli, ale jak vstoupil, otevřela oči a rozespale se na něj usmála.

Přistoupil až k ní a lehce jí políbil nejdřív na čelo a když si ho přitáhla blíž, na její měkké rty.

„Lásko, Carlise je tu, aby tě prohlédl. Děláš mi starosti.“ Lehce vyčítavě pronesl Marcus.

Nato vstoupil do pokoje Carlise a v závěsu za ním Aro. Při pohledu na něj Bella lehce ztuhla, ale nic nenamítala. Měla k němu zvláštní vztah. Nikdy jí neublížil, ani Antonii neohrožoval, i když se o ni velmi zajímal, ale přesto se ho bála. Snad za to mohla její první návštěva ve Volteře, kdy se s ním setkala jako člověk. Ještě dlouho poté měla noční můry, kde vystupovali rudoocí démoni s Arovou tváří. Proto opatrně pronesla.

„To s tím štítem mě mrzí, Aro. Poslední dobou ho nemohu stoprocentně ovládat. Nevím, co to se mnou je.“

Marcus se na Ara zamračil, aby ho nenapadlo, Belle něco vyčítat a začal ji uklidňovat.

„Tím se vůbec netrap, miláčku. Carlise tě prohlédne a vezme ti krev.“ Na Carlise se obrátil s otázkou, zda je to bezpečné.

„Nevím, jak její krev poloupíra voní, ale ode mě se ničeho obávat nemusí. Jaké je vaše sebeovládání?“ Zeptal se obou vládců opatrně.

Aro promluvil za oba.

„Krev poloupíra nám voní stejně jako krev člověka, ale s ohledem na náš věk máme skvělé sebeovládání. Nepodléháme krvelačnosti našeho druhu tak snadno jako mladší upíři. Nemusíš se bát vzít jí krev.“

Carlise otevřel svůj lékařský kufřík, který si přinesl s sebou a nejdříve změřil Belle tlak, poslechl si její srdce a až nakonec jí odebral krev. Bella trochu nakrčila nos, když do ní zapíchl jehlu a odvrátila hlavu, ale jinak nenamítala. Ještě se jí zeptal, co poslední dny jedla a pila a při jaké příležitosti se jí točí hlava. Otázka stíhala otázku a Bella poslušně odpovídala. Když byl hotov, zeptala se, jestli má nějakou teorii, jen pokrčil rameny, že laboratorní testy jim řeknou víc.

„Důležité je, aby ses nestresovala a hodně odpočívala. Těš se na slavnost a všechny starosti pusť z hlavy.“

S těmito slovy Carlise opustil její pokoj, aby odnesl krev do laboratoře a spolu s ním odešel i Aro, který se chtěl víc dozvědět o lékařské praxi.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  HMR (27.02.2012 06:17)

Nepouštějte Alici ke svatebním přípravám nebo z Volterry nezbyde kámen na kameni

4)  Marvi (26.02.2012 19:03)

Konečně jsem si našla čas přečíst si tvou povídku, je pěkná, takže máš dalšího čtenáře. Omlouvám se, že komentuji až tento díl, ale od další kapitolky najdeš komentář vždy.

1