07.10.2010 [18:45], Stebluska17, ze série Brána smrti, komentováno 3×, zobrazeno 2249×

Belle trpí, má prohozenou levou a pravou stranu, Cullenovi ji ignorují. Vše působí jako dlouhý černý tunel, ale na konci se objeví malé světýlko.

13. kapitola – Přítel

Bella konečně opouštěla nemocnici. Sice si pravá a levá strana pořád hrála na škatulata, škatulata hejbejte se, ale doktoři usoudili, že ji můžou propustit a ujišťovali ji, že se to časem srovná. Takže se vracela policejním autem s Charliem domů.  Nijak se na to netěšila. Nevěřila, že by to mělo nějak zmírnit její depresi. Spíš naopak. Začala přemýšlet nad tím, jak to před Charliem co nejvíce skrýt. Její slabé herecké výkony budou muset stačit. Renée naštěstí už odletěla zpátky na Floridu. Před tou by nic neutajila.

Na druhou stranu z nemocnice odcházela ráda. Z Carlislova chladného a odtažitého přístupu jí běhal mráz po zádech. Zároveň jí to mrzelo. A ze všeho nejhorší bylo, že začala pochybovat, jestli to, co s Cullenovými prožila, byla vůbec skutečnost. Kdykoli k tomuto závěru dospěla, tak se roztřásla.

Celou cestu jeli mlčky a Bella neměla chuť to nějak měnit, ani když zaparkovali před domem. Chtěla si otevřít dveře, ale místo pravé ruky, teď levá naprázdno hmatala do prostoru auta. Než stačila použít tu správnou, Charlie jí otevřel dveře.

„Děkuji,“ řekla a v mysli se jí objevovaly šílené obrazy toho, jak asi brzy skončí, protože zaměněné strany a její nešikovnost byla skutečně sebevražedná kombinace.

Dopajdala se do domu. Uvnitř jí vše připadalo uklizené, to ji k Charliemu nesedělo a k Renée už vůbec ne.

Po schodech zamířila do svého pokoje. Všechno vypadalo naprosto stejně. Posadila se na postel. Nevěděla proč, ale každý centimetr čtverečný v tomto pokoji podporoval ten hlásek, který jí říkal, že to vše, co s Edwardem prožila, byl jen sen. Všechno vypadalo tak reálně. V puse se jí objevila hořká pachuť, ale když polkla, tak nezmizela. Věděla, že to hned tak neudělá.

Ozvalo se klepání na její dveře. Měla asi tak vteřinku na to, aby se vzpamatovala, protože Charlie okamžitě vstoupil.

„Neruším?“

„Samozřejmě, že ne. Jen… přemýšlím.“ Bella poslední slovo zašeptala téměř neslyšně. Raději uhnula pohledem a dělala, že ji najednou nesmírně zaujala skvrna na zdi. Cítila, jak se postel prohnula, když se Charlie posadil vedle ní.

„Je ti dobře?“

„Jasně,“ řekla teď silnějším hlasem.

„To je fajn.“ Charlie chvíli mlčel. Bella doufala, že brzy odejde, ale když se na něj podívala, jasně poznala, že se ještě nedostal k podstatě rozhovoru.

„Chtěl si něco?“ nadhodila Bella.

„Víš… Vlastně jo. Chtěl jsem tě s někým seznámit,“ řekl konečně Charlie. „Pojď dál!“ zavolal přes rameno.

Do Bellina pokoje vešel přibližně o rok mladší kluk než Bella, ale svou výškou to snadno doháněl. Měl měděnou pleť a lesklé, černé vlasy splývající až k ramenům. Usmíval se, až se zdálo, že mu každou chvíli prasknou tváře. Podíval se na Bellu velmi tmavýma očima. Najednou ji zalil zvláštní pocit. Uvědomila si, že je to naděje a radost. Něco, co pro ni už neexistovalo.

„Ahoj, já jsem Jacob Black.“

Bella koukala na čahouna před sebou. Jacob zdvořile natáhl ruku, aby ji stiskla. Její mozek vyslal signál, aby zvedla pravou ruku, a kupodivu se tentokrát vydal správnou cestou. Skutečně se zvedla její pravá ruka a stiskla tu Jacobovu.  Překvapením vyjekla. Jacob sebou trhl.

„Bello, co se děje?“ ozval se Charlie.

„Nic,“ zamumlala Bella. Pak jí pohled sklouzl na Jacoba. Vypadal stejně nechápavě, jako Charlie, jen tam byla stopa viny. Belle rychle došlo, že si myslí, že jí nějak stiskem ruky ublížil, takže větu dokončila. „Jen jsem… zvedla správnou ruku.“

„Vážně?“ zeptal se Charlie nadšeně.

„Ano. Teď pravá.“ Zvedla se pravá.

„Teď levá.“ Druhá paže se přidala k té první.

Bella nad tím ale tolik nepřemýšlela. Zajímala se nad tím pocitem, který se najednou objevil vedle přítomnosti Jacoba. Nedokázala si představit, že by smrtelník dokázal takhle vyzařovat. Téměř jako… nějaký…

Ne! Touhle cestou nesmíš přemýšlet! napomenula se.

„Úžasné!“ radoval se Charlie. „Konečně je pro tebe levá a pravá strana zase na svých místech.“

„No, tím si nejsem jistá. Zvlášť, když to říká člověk, který mě učil, že pravá ruka je ta, na které ukazuje palec doleva.“ Bella uslyšel smích dvou mužů – Charlieho basový a Jacobův chraplavý. Jenže vedle nich byl ještě jeden vyšší. Překvapeně si uvědomila, že je její.

Co se to děje?

„No, já se jdu dívat na zápas.“ Charlie se zvedl z postele a odešel z místnosti.

Bella si prohlížela Jacoba. Připadal jí matně povědomý.

„Neznám tě odněkud?“ zeptala se.

Jeho úsměv se rozšířil. „Možná jsem ti trochu utkvěl v paměti, když jsi jezdila do Forks jako malá. Můj táta se jmenuje Billy Black a mám dvě sestry. Rachel a Rebeccu.“

„Ano, na ty si vzpomínám docela jasně.“ Bohužel, dodala v duchu. Rachel a Rebecca jí vždy vyprávěli strašidelné historky, které si pamatovala až doteď. Jako malou ji vždy hodně děsily, až nemohla spát.

S Jacobem Blackem se jí ale oproti jeho sestrám povídalo přímo pohádkově. Vyprávěl jí o jeho rodině a taky o jeho přátelích v La Push. Najednou tam toužila všechno poznat. Dokonce jí ani nevadilo, když se ptal na její kóma a jeho příčinu. Byl prostě báječný.

Ale něco tam bylo. Jen slabý instinkt. Na Jacobovi jí něco nesedělo. Pod tou vrstvou štěstí (a že věru byla velmi tlustá) číhalo něco jiného. Ale nechtěla se děsit. Vždyť on byl jako ten nejlepší lék. Také na ni koukal se zájmen, když mluvila a přátelsky odpovídal na její otázky.

Bella sebou trhla, když Charlie zavolal. „Jacobe, už bys měl jet. Billy volal.“

„Dobře,“ zahulákal a věnoval Belle další úsměv, který prostě nemohla neoplatit. Zvedl se a zamířil ke dveřím.

„Uvidíme se ještě někdy?“ zeptala se rychle.

„Určitě,“ řekl nadšeně. „V sobotu pořádáme s přáteli takový… no mejdan - dalo by se to tak nazvat - v La Push. Aspoň ti je představím.“

„Moc ráda.“ Zvedla se a šla s ním ze schodů. Jenže to nebyl zrovna nejlepší nápad, takže v poslední uprostřed schodiště klopýtla. Naštěstí Jacob šel před ní, takže jí hravě zachytil.

„Ouha,“ uchechtl se Charlie.

„Jsem v pohodě,“ zamumlala Bella, když zase stála na nohou. Z domu se naštěstí vymotala bez problémů.

„Měj se moc hezky,“ rozloučil se Jacob a nastoupil do svého auta.

„Ty taky,“ odpověděla Bella.

„A pozdravuj Billyho,“ dodal Charlie.

Jacob nastartoval a jeho auto se rozjelo.

Bella mávala z terasy. Byla ráda, že je zastřešená, protože pomalu začalo pršet. Ale ještě radši byla z Jacobovy návštěvy. S ním se cítila o mnoho lépe. Už když přišel poprvé do místnosti, tak se jí ulevilo. A najednou už neměla prohozené strany. Jacob byl prostě zázrak.

„Pojď dovnitř,“ vyzval jí Charlie, když už Jacoba neviděli.

„Jasně.“

Stále jako v mrákotách šla domem. Bohužel to značně ovlivnilo její nohy a ona opět upadla na schodech. Charlie jí rychle přispěchal na pomoc.

„Bello,“ řekl káravým hlasem. „Vážně bys měla dávat větší pozor. Snad nechceš znovu skončit v komatu?“

Ta slova jí vrátila zpátky jako facka. Protože přesně to chtěla. Vrátit se zpátky do komatu. Nebo zemřít.

Raději zamumlala, že něco jako ne a uháněla do svého pokoje. Zavřela dveře a svalila se na postel. Ani Jacobova přítomnost její bolest nemohla zničit. Jen překrýt. Ale Bella stále cítila i pochyby a jednu věc si ujasnila. Musí dokázat, že její bytí během komatu bylo skutečné.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

3)  Jalle (09.09.2012 20:30)

najlepší spôsob ako predlžiť poviedku je: hodiť tam Blacka

1