Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/bojovn%C3%ADk.jpg

Povídka vypovídající o prvním dítěti Nessie a Jacoba. Ani nesmrtelnost a věčná láska nezařídí přehršli štěstí. Jsem si vědoma, že tu na toto téma již povídka (povídky?) jsou a jistě i lepší, ale já jsem s touto svou tvorbou relativně spokojená a když už tu jednou uvěřejňuji, proč ne toto? A také jsem zjistila, že všechny mé jednorázovky jsou krátké... Budu se muset naučit prodlužovat své myšlenky. :)

Žánr: depresivní

Postavy: Nessie, Jacob, Carlisle

Unaveně jsem seděla ve striktním nemocničním pokoji na dětském oddělení a dívala se na svou dcerku - malou prvorozenou holčičku uloženou v inkubátoru. Přišla na tento svět příliš malá a křehká, příliš bezbranná pro svět upírů a vlkodlaků. Umírala, už když se narodila. Ale mohli jsme vůbec zplodit zdravé dítě? Vlkodlak a poloupírka?

Říkali mi, ať jí nedávám jméno, ale copak jsem mohla? Pojmenovala jsem ji Caden – což znamenalo bojovník, kterým rozhodně byla. Doktoři jí dávali jen pár hodin a ona tu již byla druhý den.

Slibovala jsem si, že už nesmím dovolit, aby trpělo tolik mých milovaných, můj manžel, moji rodiče a zbytek rodiny, jejichž smutek jsem nemohla snášet. Už nesmím riskovat, už nesmím experimentovat.

Po tváři mi skanula slza a Jacob mi pevněji stisknul ruku. Dveře pokoje se pomalu a tiše otevřely. Byl to Carlisle, kvůli nám se nechal přeložit na jiné oddělení. Byla jsem mu hrozně vděčná, protože pokud nám nepomůže on, tak nikdo.

„Můžu dál?“

„Jistě,“ zachraplal Jake.

Pípaní nějakého přístroje, které se nacházely okolo mé holčičky, se zrychlilo, pak velmi zpomalilo, a poté opět uvedlo do normálu. Vyděšeně jsem se podívala na Carlisla, protože to samé udělal tlukot jejího srdce. Vyhnul se mému pohledu a sklonil se k přístrojům.

„Jaku, mohl bys mi dojít pro kafe, prosím?“ obrátila jsem se na muže sedícího vedle mě.

„No… jistě,“ zmateně si mě změřil, ale pak vstal, dal mi pusu do vlasů, znovu se podíval na naše dítě a teprve potom pomalu odešel.

„Měla by sis odpočinout, jsi po těžkém porodu,“ promluvil tiše Carlisle. Všechny zvuky, které jsme vydávali, byly tiché, jako bychom se báli, že jí jimi můžeme ublížit.

„Já budu v pořádku, to oba víme.“

Před svými dalšími slovy jsem udělala pauzu. Byla to má poslední naděje, pslední stéblo, a já se bála, že mi uteče moc brzo. Ale na druhou stranu jsem to nechtěla řešit při Jakovi, a tak jsem musela jednat rychle.

„Carlisle,“ něco v mém hlasu mu řeklo, že tohle bude vážné, asi ten tón už slyšel od hodně pacientů. Přisedl si ke mně a chytil mě za obě ruce, jeho chladivý dotek byl po Jakově rozpálené kůži uklidňující.

„Ano?“

„Já… bojím se. Jak na tom je?“

„Ne moc dobře, Nessie. Její tělo je příliš slabé, jako by jí chyběla životní energie. Některé orgány nejsou dostatečně vyvinuty,“ zavrtěl hlavou.

„A ty pro ni nemůžeš nic udělat? Nějaké léky, metody? Něco musí existovat!“

„Je mi líto.“

„Ale ano, můžeš. Můžeš udělat něco, co nikdo jiný tady a ty to víš! Prosím, Carlisle, zachraň ji! Jakkoli.“

„Ne, Nessie! To nemůžu. Je příliš malá, opravdu jí chceš nechat projít takovou bolestí? Nemyslím si, že jsi tak zoufalá nebo krutá. A zákony platí pro každého, nejsou výjimky.“

Po těch slovech pomalu vstal.

Po tváři mi kanuly další slzy. Stéblo zmizelo. Vlastně tam ani nikdy nebylo.

„Přijdu se na ni znovu podívat za hodinu. Ostatní přijdou hned, jak jim to dovolíš,“ poté došel ke dveřím, pomalu i na člověka, jako by věděl, že jsem ještě neřekla všechno.

Carlisle?“

„Ano?“

„Už není žádná naděje?“

„Naděje umírá poslední.“


Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

kajka

12)  kajka (12.03.2012 08:09)

Síla slov je někdy nepěkná věc, teď mám smutné ráno.:'-( :'-( :'-(

Lioness

11)  Lioness (11.01.2011 19:48)

Kaculko, děkuju. Ani si nedokážeš představit, co pro mě Tvůj komentář znamenal. Ty se k ní vracíš? Páni. Děkuju, vážně moc!

KaculKaB

10)  KaculKaB (26.12.2010 23:17)

Tuhle povídku jsem četla jako jednu z prvních vůbec. Nejspíš jsem ji nikdy ani neokomentovala a když jsem ji tu teď uviděla, neodolala jsem...
Ráda se k téhle povídce vracím a čtu ji pořád dokola. Pro mě není depresivní, to určitě ne. Pobřečím si u ní občas, ale jistým způsobem mi dává opravdu na vědomí, že jistá naděje tu je vždycky.
Obdivuji, jak jsi tu bolest Ness dokázala vpustit do písmenek. Cítila jsem ji u sebe.
A co můžu říct ke konci? Je otevřený a každý si ho může domyslet po svém... Naděje přeci umítá poslední, ne? ;)

Lioness

9)  Lioness (28.06.2010 23:35)

Evelyn: Já jsem, ráda také, Ty jsi to akorát (podle mého) zvládla lépe. Ty jsi je nenechala to zkusit, na to jsem já srdce neměla.
Crystal: Jo, ten smile je vážně skvělý! Kapitolovka? Neumím si představit, co bych do ní měla dát. Mě se tenhle konec líbí.
Ivanka: Doufám, že ten pocit v Tobě nezůstane. Snad Tě jen donutí trochu se zapřemýšlet, podumat. Zanechá v Tobě stopu, ale hezkou... hezkou vzpomínku na mě. Děkuji za krásný komentář!

Ivanka

8)  Ivanka (28.06.2010 17:16)

Nemám slov. Tvoje povídky jsou... jiné. Jak už psala Karolka, ty nepotřebuješ mnoho slov k dokonalosti. Tvoje psaní mě chytlo za srdce, dostalo mě do kolen. U dlouhých povídek si pobrečím, můj mozek má čas uvědomit si, co se děje. To u tebe nejde, snad právě proto ve mě zůstává ten svíravý pocit, smutek, beznaděj. Ale... Naděje umírá poslední! snad...:'-( :'-( :'-( :'-(

7)   (14.06.2010 22:19)

Krásné! Škoda jen, že to není kapitolovka... takový otevřený konec... ale pro mě Caden přežila a musím dodat, že se mi tento smajlík opravdu líbí!

Evelyn

6)  Evelyn (13.06.2010 22:14)

Jsem se včera nějak překoukla a myslela, že je to kapitolová povídka... Není, což mě na jednu stranu moc mrzí, protože píšeš krásně, ale na stranu druhou jsem ráda, protože já si představuji happy end, nebo alespoň možnost, že by přišel.
Tahle povídka se mi opravdu moc líbila a jsem ráda, že nejsem sama, kdo se nad dětmi Ness a Jacoba zamyslel z té smutnější stránky

Lioness

5)  Lioness (13.06.2010 21:10)

Díky, dámy!
Evelyn: Depka? Oj, to mě mrzí, rozhodně jsem to neměla v plánu. Já mám svou verzi toho, co se stanu s Caden. A Ty máš tu svou. A asi by to tak mělo zůstat, tuším, že ta má by se příliš nelíbila...
ambra: Jak vidím, své kousky jsi už sebrala dohromady, to mě velice těší. A opravdu toto neber jako trest, jen se mi lépe píše o negativních emocích. Ty pozitivní dokážu vybít rychleji, snadnější než psaním. Zkontrolovala jsem to a nepřepsala jsem se - jsem hrdá 15!
Karolka: Ale nazbila jsem Tě, že ne?! Doufám, že nebude vadit, když u toho seznamu jaksi projevím své... zločiné sklony.
Pehy: Dííííky!

Pehy

4)  Pehy (13.06.2010 11:12)

Krása!!! Jsi frajerka abys věděla! x)

Karolka

3)  Karolka (12.06.2010 20:42)

Autorky, které umějí tak sugestivně vylíčit jakoukoli situaci a způsobit, že se čtenář s postavami naprosto ztotožní, od nás ode dneška budou dostávat seznam zakázaných témat. Slovo je mocnější meče, víš? A mně tahle povídka vyřízla srdce z těla. Jsi úžasná!!!

ambra

2)  ambra (12.06.2010 20:36)

Tak, to mám za to...:'-( :'-( :'-( Lio, jsem stále víc přesvědčená, že ses v profilu v kolonce VĚK přepsala... Každičké slovo vyvážené k dokonalosti, ani jedno nechybí, ani jedno nepřebývá... Zatím se zdá, že opravdu nepotřebuješ mnoho slov k tomu, abys čtenáře rozložila na kousky...

Evelyn

1)  Evelyn (12.06.2010 20:28)

Tak a mám depku... Bylo to krásné a úžasně napsané, ale tak strašně smutné :'-( Doufám, že ji nenecháš zemřít

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek