Sekce

Galerie

/gallery/060250a286_70152957_o2.jpg

Trochu jiný příběh Alice a Jaspera. Usaďme se v zakouřeném baru, objednejme si sklenku nějakého pití a zaposlouchejme se do Blues pro Alici.

Blues pro Alici

Vešel do zakouřeného baru a zadržel dech. Už příliš dlouho nebyl na lovu a i když mu krev opilců nijak vábně nevoněla, pořád to byla krev. Zadržel dech a snažil se co nejrychleji přejít do jedné ze zadních místností, která mu sloužila jako taková menší šatna. V podstatě se tam spíš ukrýval před pokušením lidské krve, když se mu volání zdálo neodolatelné. Koneckonců, i ten největší umělec potřeboval přestávku.  

Rychle mávnul na Jerryho, kterému bar patřil a pak zmizel za dveřmi. Dnešek bude utrpení. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Pot, slzy a krev. V tuhle noční hodinu sem chodily převážně ženy, které se potřebovaly někomu svěřit se svými problémy a nemalá dávka alkoholu jim vždycky rozvázala jazyk a barman se tak dozvěděl strašně zajímavé věci. Znal to, taky tu dříve stál za barem. Kdejaký psycholog by mu mohl závidět zkušenosti, které tu získal, ač kolikrát ani nechtěl. Ale záchranný kruh před neustálým posloucháním cizích problému mu hodil odcházející saxofonista Charlie. Docela levně od něj odkoupil nástroj ve skvělém stavu. K hudbě přišel jako slepý k houslím, ale díky odposlouchávání jednotlivých skladeb, které tu na přání Charlie hrál, měl nějakou představu, jak by hra měla vypadat. Prostě začal hrát. Teď mu kolikrát přišla vhod jeho schopnost.

Nadechl se znovu, snažil se potlačit žár v hrdle a přešel k jeho jediné lásce a dobrovolné vášni. Tenorový saxofon před nedávnem zaujal čestné místo vedle toho altového od Charlieho, na který se poslední dobou prášilo. Vlna pocitů, která se k němu dostávala, toužila po hlubokých tónech plných žalu a bolesti. Bylo vlastně jen na posluchačích, jaký koktejl tónů si namíchají. Ale čím víc jich rozbrečí, tím vích jich přejde k baru a dají si něco „na uklidnění“ a třeba hned několikrát. Vlastně dělá poslední dva měsíce Jerrymu tržbu. Ubulenejch ženskejch se najde vždycky dost a trochu toho silnějšího a dražšího si dá každá.

Něžně se dotkl jednotlivých klapek a pak přešel k věšáku, na kterém měl pověšenou svůj „pracovní“ oděv. Bílá košile, černé kalhoty a už trošku odrbaný černý klobouk. Bez něj ani na krok. Nechtěl, aby mu kdokoliv viděl do obličeje. Náhoda je blbec a může se stát cokoliv.

Vyhrnul si rukávy košile, pár knoflíčků nechal rozepnutých a omyl si obličej studenou vodou. Ve starém zrcadle spatřil tu stvůru, kterou je. V černých očích se proplétali paprsky rudé barvy, která nasvědčovala tomu, že není jako ostatní. Že není člověk.

„Jaspere? Je nejvyšší čas,“ upozornil ho Jerry za dveřmi a pak odešel. Povzdechl si, nasadil klobouk, kterým si zastínil obličej a vzal do rukou svou tenorovou lásku. Nadechl se ještě poměrně čistého vzduchu a otevřel dveře. Byla to jako lavina. Ta krev, která tu všem pulzovala v tepnách a žílách. Srdce, které ji popohánělo a zvuk jeho úderů se stal ničivým a zakázaným pokušením. Horká láva mu protékala hrdlem a on ji nemohl nijak zastavit a zchladit. Bude muset na lov. Dnes nad ránem, až skončí. Nějaká ta děvka kolem silnice se najde vždycky.

Toužil se zase zavřít do malé místnůstky a schovat se tak před vlastní zkázou, ale slíbil sám sobě, že s tím bude bojovat. Už několikrát si to slíbil. Tak proč dnes v noci nezačít znovu? Snažil se neslyšet nic. Pouze jejich pocity a pak už jen čekat, až se dostaví to známé brnění prstů, které toužily jemnými doteky polaskat nástroj, který něžně držel.

Došel na malé vyvýšené pódium. Osamělá barová židle už na něj čekala, tak jako každý večer, sedm dní v týdnu, pravidelně od devíti až do jedné ráno. To odcházela i poslední ubrečená citlivka.

Posadil se, jednu nohy opřel o nohu židle a přiložil hubičku ke rtům. Zavřel oči a soustředil se. Snažil se vnímat jednotlivé pocity, které se na něj valily ze všech stran. Vybíral z nich ty, které převažovaly a nechal se jimi ovládnout. Tady a teď si tohle směl dovolit. Někde tam vycítil žal, smutek a to všechno ještě podbarvila kapka bolesti. To je to, co potřeboval.

Nadechl se a obemknul rty hubičku saxofonu. Myslí mu začaly znít jednotlivé tóny a prsty se ochotně přizpůsobovaly tomu, co chtěl zahrát. Ponořil se do hloubky každého tónu a přidával k němu další a další. Hrál tak, jak mu velely pocity. Bylo to jako válka. Jeho soukromá válka mezi ním a krví. Na tuhle chvíli vyhrál on. Na tu malou chvíli se nestal loutkou své žízně, ale otrokem své vášně. Hrát pro něj znamenalo mnoho. V tuhle chvíli miloval a byl milován. Jeho prsty hladily chladné mosazné klapky a jeho doteky mu oplácely tóny, které utěšovaly jeho duši. Objetí hudby bylo příliš dokonalé na to, aby ho opouštěl kvůli volání krve, kterou potřeboval k životu. Hudbu nepotřeboval, hudbu chtěl milovat. A taky ji miloval. To ona mu pomáhala vyhrát jeho válku. Být její součástí bylo jako laskat tu nejkrásnější ženu, která se ochotně poddávala jeho dotekům.

***

Hrál. Osamocen hrál a nutil tak k pláči všechny okolo. Vypadal, že ani není přítomen v tomto světě. Neviděla mu do obličeje, ale z jeho něžných doteků, které věnoval klapkám, se dala vyčíst všechna ta láska. Vypadal nádherně.

Další z vizí. Pořád ta samá už několik dní se opakující vize. Hnala ji kupředu a zároveň do kouta. Nevěděla, kde ho má hledat a toužila po něm, ale bála se. Bála se sama sebe. Ty vize přicházely nečekaně, ale poslední dobou je vyhledávala. Toužila spatřit tvář, slyšet jeho hudbu. Něco jí nutilo, hledat ho. Občas se jí objevil i záblesk toho, jak stojí vedle něj, ale do tváře mu stále neviděla.

V otrhaných šatech se plížila ve stínech zapadlou uličkou ve velkém městě. Nevěděla kde je, ani jak blízko je jemu. Ale teď tu bylo něco důležitějšího, než on. Lov. Netušila, jak dlouho je tím, čím je, ale touha po krvi byla téměř nesnesitelná. V dálce zahlédla potácejícího se opilce. Snadná kořist a jí to bude stačit. Na dalších pár dní nebude muset na lov. Období mezi lovy se prodlužovalo, přesto byla touha po krvi stále stejná..

„Ahoj kočičko, copak tu hledáš takhle sama?“ Oplzlý hlas, který slyšela, patřil tomu opilci. Falešně se na něj usmála.

„Tebe, kocourku,“ odpověděla svůdně a vyšpulila rty. Zdál se zmatený, ale chtěl si užít a ona byla snadná kořist. Nebo si to aspoň myslel. Natiskl ji svým tělem na stěnu starého domu a nevšímal si toho chladu, který ho objal. Začal ji vášnivě líbat a ona mu chvilku polibky oplácela, ale dlouho ji ta hra nebavila. Odtrhla se a přitiskla své rty k jeho krku. Krátkými polibky putovala po jeho krku až k pulzujícímu místu. Jeho vzdechy byly důkazem, že se mu to líbí. Možná až moc. Znechuceně se zašklebila a pak mu zabořila zuby do krku. Lekl se a zakřičel. Dlaní mu přikryla ústa a dál polykala ten sladký hřích.

Kolem ní se míhaly stromy. Rozhlédla se a spatřila tajemného chlapce, jak běží vedle ní. Delší medově blonďaté vlasy mu vlály ve větru. Najednou se zastavili a on zavětřil. Rozeběhl se směrem k malé mýtince a pak skočil po krku lani.

Ochablé tělo muže jí vypadlo z náruče. Z rány ještě stříkala krev a cáry šatů, které na sobě měla se zbarvily do ruda. Ale už byl mrtvý. Jí to bylo jedno. Nechalo tělo tělem a utíkala k nejbližšímu lesu, nebo parku. Dá se žít i jinak. A ten chlapec je taky upír. Musí ho zachránit. Musí zachránit sebe i jeho.

***

Seděl na staré posteli a bál se podívat do zrcadla na protější stěně. Dohrál a prohrál. Jakmile opustil horkou náruč hudby, prohrál. V rukou mu zemřela další z jeho obětí. Byla tak zfetovaná, že ani nevěděla, co se s ní děje. Nechtěl se uklidňovat tím, že to byla důstojnější smrt, než předávkováním, nebo v posteli jednoho ze zákazníků.

Teď stačilo přečkat den a v noci se zase stane oddaným milencem své paní. Ale dnes byl netrpělivý a neklidný. Něco mu říkalo, že se blíží změna. Možná, že malá, možná velká. To netušil, ale měl strach.
Vstal z postele a pomalým krokem přešel ke gramofonu. Opatrně přiložil jehlu k desce a po chvíli se ozvaly první tóny What a wonderful world Luise Armstronga. Vrátil se zpět k posteli a lehl si. Někdo by řekl, že spí, ale on pouze přemýšlel. Nad nespravedlností světa. Hlavně toho jeho. Upířího. Myšlenkami se nechal odvléct, jako kdyby byl jejich vězeň, až za hranice vnímání okolního světa.

 

Cestou do baru na sobě cítil pohled tajemného stínu, který se za ním plížil. Asi se mu to jen zdálo, ale jeho dokonalé smysly ho nutily neustále se ohlížet. Mohl klidně vetřelce zabít dřív, než by se stačil nadechnout, ale něco mu říkalo, ať to nedělá.

Teď opět stál před publikem, které toužilo po pláči. Proč mu to nedat? Ale dnes byl nervózní. Stále na sobě cítil ten pohled. Propaloval ho a cítil se, jako by snad byl nahý. Jeho prsty se chvěly a dopouštěly se miniaturních chyb, které sice nemohli posluchači slyšet, ale jemu to trhalo uši i srdce. Dneska pro něj hra byla spíš mučením a hudba se od něj odvrátila, zahalila šatem a odešla. Nechala ho napospas jeho temné duši. Hrál jako mechanický robot. Nezkušený posluchač nemohl rozeznat, že se hra něčím lišila, ale dnes si hrál jen s jedním pocitem. Se zoufalstvím. Modlil se za to, aby už byl konec. Aby se dnes všichni sebrali a odešli dřív. Aby mohl odejít i on. Kdyby mohl, brečel by. Nad jeho neschopností. Kvůli tomu, že ji zradil.

Konečně. Odešel poslední zákazník a Jerry na něj mávnul, že může jít. Rychle vypadnul z baru a běžel neuvěřitelnou rychlostí k sobě domů. Nikdo ho nemohl vidět, když tu nikdo nebyl, ale někdo ho přece jenom pozoroval. Ale teď mu to bylo ukradené. Potřeboval pryč. Byl opravdový zrádce a to ani nikoho nemusel zabít. Zradil to, co miloval.

Dveře jeho malého bytu se za ním zaklaply. Svezl se po nich a obličej složil do dlaní. Hlasité vzlyky otřásaly jeho tělem.

„Nebreč,“ zašeptal tichý zvonivý hlásek a drobná ručka ho pohladila po vlasech. Překvapeně zvedl hlavu. Díval se přímo do rudých oči protkaných drobnými nitkami oranžové. Chtěl se zeptat kdo je a co tu dělá, ale drobná ručka mu překryla ústa.

„Jsem Alice. Viděla jsem tě, už několikrát. Přišla jsem na to, jak nás zachránit. Oba. Hlavně už nebreč. Andělé nesmí brečet, víš?“ Moc mu toho neřekla, ale z jejích pocitů byl zmatený. Okouzlení se mísilo s touhou. Zmatek se družil s jistotou. Pořádně si ji prohlédl. Byla ještě dítě, nebo tak alespoň vypadala.

Drobná, hubená postava, kterou před jeho zrakem zakrývaly jen cáry hadru nasáklého krví. Do půvabného obličeje jí padaly delší černé, zacuchané vlasy. Na drobných rtících se rýsoval smutný úsměv. Vypadala jako porcelánová panenka. Neodolal a políbil ji do dlaně, kterou měla stále položenou na jeho rtech. Lekla se a ruku stáhla. Rychle se zvedla, otočila a chtěla odejít.

„Proč odcházíš?“ Snažil se jí zastavit a vlastně ani nevěděl, proč.

„Já se vrátím,“ špitla stále otočená zády k němu.

„Kdy?“ zeptal se tiše a ani nevěděl, proč to vlastně dělá.

„Až přijdu na to, jak se dostat k zachráncům.“ To bylo to poslední, co řekla. Pak najednou zmizela oknem ven, do nově zrozeného dne.

„Vrať se brzy, sne,“ zašeptal do ticha a nevěděl, jestli ho slyší.

***

„Vrať se brzy, sne.“ Tu větu si v hlavě opakovala neustále. Bloudila po lesích a snažila se přivyknout na nový způsob života. Sem tam se jí podařilo něco ulovit, ale myšlenkami byla někde jinde. V malé místnosti, kde seděl její anděl a plakal. Netušila, jestli udělala dobře, když se mu ukázala, ale doufala, že nic nezkazila.

Zachrání je. Najde jejich budoucí rodinu a pokusí se začít znovu. S čistým štítem a možná i se schopností milovat. Chtěla by mu tolik toho říct, ale netuší jak. Bude muset čekat.

***

Napadlo ho, sledovat její stopu, ale za městem jí ztratil. Nezbývalo mu nic jiného, než věřit, že se opravdu vrátí. Pršelo. Tichý zvuk pleskajících kapek a rozpraskaný asfalt mu připomínalo její tichý šepot. Zdála se být dítětem. Naivním dítětem, které si myslí, že ho zachrání. A od čeho vlastně? Nemůže mu vrátit zpátky jeho lidství. On už se nedá zachránit.

Bezcílně procházel městem. Koukal se do výloh, pozoroval lidi a snažil se ignorovat jejich pocity. Nechtěl si to přiznat, ale hledal ji. Očima pátral v davu a snažil se spatřit jakýkoliv důkaz, že tudy šla. V hlavě se mu rozezněly drsné hluboké tóny saxofonu a pomalu začínaly dávat smysl. Dneska bude hrát, tak jako předevčírem a kdykoliv jindy. Nebude to tak bezduché, jako včerejší noci a dnešního rána.

Opět seděl na barové židli a pohledem se snažil zachytit ten, který mu způsoboval husí kůži. Věděl, že tu je. Cítil její specifickou vůni jarní bouřky. Vůni, která ho naplňovala prapodivným štěstím. Usmál se. Vzápětí se barem rozezněla skladba, kterou si nechtěl nechat pro sebe. Tiché, tesklivé a trochu nadějné blues. Při jeho hraní si znovu vybavil ten půvabný obličej jeho múzy. Proč si jí vlastně přivlastňoval?

Neměl k tomu jediný důvod.

Cítil ten koktejl emocí, který vyvolal svou hrou. Údiv, smutek, obdiv. Slyšel, jak do prázdné sklenice dopadlo pár kapek slz. Slyšel, jak někdo tiše vzlyká. Hrál jako nikdy. Hrál vlastně pro ni. Pro jeho malou „zachránkyni“.

***

Seděla v koutě a ani nedutala. Pohled upírala na anděla na pódiu a poslouchala. Hrál tak, jak si to představovala. Smutek a bolest namíchané s dávkou hořkosti. To bylo přesně to, co teď potřebovala. Nepostoupila v hledání. Nemá ani jedinou stopu.

Najednou se skladba změnila. Zaregistrovala jeho smutný úsměv a pak už se jen nechala unášet jeho tóny. Ta skladba jí byla povědomá. Broukal si ji celé odpoledne, zatím co ona ho pozorovala, jak slepě tápe a někoho hledá. Možná ji, možná někoho jiného.

Ale teď a tady znělo všechno jinak. S každým tónem cítila, jak se jí do žil vlévá nová dávka energie a naděje. Stejně náhle, jako skladba začala, tak i skončila. Podívala se na nástěnné hodiny nad barem. Půldruhé ráno. Tušila, že bude končit, proto se zvedla ze svého místa a tiše proklouzla až do zadu. Podle vůně poznala, která ta místnost je jeho. Opatrně otevřela dveře, rozhlédla se okolo sebe, jestli ji někdo náhodou nepozoruje a pak tiše vklouzla do malé místnůstky s úmyslem na něj počkat.

Nemusela čekat dlouho. Dveře se otevřely a do místnosti rychle vstoupil on.

„Jsi tu,“ zašeptal. Neznělo to jako otázka, jen konstatování. Přikývla. Opřela se o stěnu a zkoumavě ho pozorovala.

„Co si myslela tím, že víš, jak nás zachránit?“ zeptal se tiše a položil saxofon do stojanu. Přešel k umyvadlu a studenou vodou si opláchl obličej.

„Je i jiný způsob života,“ odpověděla. Nevěděla, co mu přesně má říkat. Pozorovala ho, jak si svléká košili a natahuje se pro obyčejné triko. Byl k ní otočený čelem, takže měla skvělý výhled na jeho vypracované tělo. Široká ramena, svalnaté paže. Vypracovaná hruď a břicho. Polkla. Cítila, jak její oči pomalu tmavnou.

„Jaký? Znám jenom jediné řešení. Oheň.“ Řekl to tak klidně, jako by to snad byla samozřejmost. Zděsila se. Věděla, co tím myslí. Oheň je jediné řešení jejich existence. Jen oheň je dokáže zničit, nebo roztrhání a následné spálení. Chtěla mu říct, ať na tohle už nikdy nemyslí a ať už to vůbec nevyslovuje, ale udržela se. Věděla, že nemá právo mu jakkoliv rozkazovat.

„Viděla jsem je, jak loví zvěř. Byli stejní jako my, ale jejich oči byly zlaté.“ To, že viděla i jeho se zlatýma očima, o tom radši pomlčela. Netušila, jak by reagoval na její dar, ale bála se toho. Něco uvnitř jí říkalo, že kvůli tomu jejímu daru skončila jako tohle monstrum.

„Blbost.“

„Ne, je to tak, jak ti říkám! Podívej se mi do očí,“ pobídla ho a on ji poslechl. Oranžové nitky byly o něco zřetelnější než včera. Taky jich bylo více.

„Světlají ti,“ řekl překvapeně.

„Ano. Včera a dneska jsem byla v lese. Pokoušela jsem se lovit stejně, jako oni. Není to zrovna tak skvělé, jako lidská krev, ale ujde to. Pojď to aspoň zkusit. Se mnou. Teď. Do lesa,“ říkala namáhavě, protože jeho tělo se tisklo na to její.

„Jak mám vědět, že ti mám věřit?“ zašeptal a dlaní jí přejel po obnaženém rameni. Mlčela, jen si užívala ten dotek. Nechápala, co se to s ní děje. I jemu se v očích mihlo překvapení, ale jen na chvilku.

„Mlčíš, takže to nevíš.“ Přiblížil se obličejem k tomu jejímu.

„Nezbývá ti nic jiného, než mi prostě věřit,“ odpověděla a trochu se odtáhla. Jeho blízkost jí byla příjemná, ale až moc příjemná. Toužila se ho dotýkat, toužila ho políbit, ale tušila, že ještě není čas.

***

Odtáhla se. Zmateně se na ní podíval. Jasně cítil tu touhu, která z ní vyzařovala. Nebyl tam žádný strach, tak proč se odtáhla?

„Prosím, věř mi,“ zašeptala znovu a prosebně se na něj podívala. Tolik by jí chtěl věřit, ale co když lže? Není možné, aby byla i jiná potrava, než lidé. Ale její oči. Ty velké oči by mu přece nelhaly.

„Dobře,“ odpověděl a odtáhl se od ní úplně. Otevřel okno a vyskočil ven. Počkal na ní a naznačil jí, ať ho vede. Vděčně se na něj usmála a pak se rozeběhla pryč. Následoval ji. Nesnažil se ji dohnat. Kdyby to byla past, má tak větší šanci utéct a jestli to past není, ona na něj počká. Zmizela mu z dohledu, ale její vůně mu říkala, kam má běžet.

Stála na tom samém místě, jako on dnes ráno a zírala strnule před sebe.

„Alice?“ zkusil ji opatrně oslovit. Nehnula se, jen lapala po dechu a na rtech se jí roztáhl krásný úsměv.

„Dokážeš to! Oba to dokážeme,“ šeptala a dál se její oči topily v prázdnotě.

„Co dokážu? Alice, o čem to mluvíš?“ třásl s ní, ale ona nijak nereagovala. Pak jako by se mávnutím proutku probrala. Skočila mu okolo krku a šťastně se smála.

„Dokážeš to,“ šeptala a hladila ho po vlasech. Ta radost a štěstí, které z ní vyzařovalo, bylo přímo opojné. Podlomila se mu z toho návalu pocitů kolena.

„Co dokážu, Alice?“ ptal se jí zoufale a doufal, že se konečně dočká odpovědi.

„Budeme jako oni. Ty i já! Budeme mít zlaté oči! Dokážeme to! Ty to dokážeš!“ Smála se. Šťastně se smála. Její radost ho naprosto ovládla. Jeho obličej se přiblížil k tomu jejímu. Přestala se smát a nervózně si skousla spodní ret. Jeho oči vyhledaly ty její a když v nich vyčetl tiché ano, něžně, jako by se dotýkal klapek saxofonu, se otřel rty a ty její. Pak znova a znova. Věnoval jí doteky, které nechtěl vzít zpět. A ona mu je se stejnou vervou oplácela. Polibky, doteky a všechna ta vášeň, kterou zatím věnoval jen hudbě, teď patřila té drobné bytůstce v jeho náruči. Podivný pocit mu zaplavil celé tělo a zatemnil mysl. A dle pocitů, ona na tom byla stejně. Cáry šatů, které ji zakrývaly, se ocitly mimo její tělo. Jeho oblečení na tom bylo podobně. Jako by někdo vyměnil starý plátek v hubičce za nový a začal hrát samotnou vášeň a lásku. Byli utopeni sami v sobě. Navzájem poskytovali útěchu své rozbolavělé duši.

Možná, že monstrum je schopné milovat…

Za pár let…

Zakouřený bar a z něj se linuly drsné tóny saxofonu. Na barové židli seděl chlapec a s něžností se dotýkal klapek. Hrál jejich skladbu. Zoufalé blues se šťastným koncem. Blues, pro jeho anděla. Blues pro Alici.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

emam

8)  emam (17.07.2014 20:48)

Velmi pěkně vykresleno. Děkuji za nový pohlden na A&J

kajka

7)  kajka (04.05.2012 19:47)

Nerissko, je to krásná pocitovka, moc se ti povedla. Obdivuju tě, jak dokážeš propojit svou lásku k hudbě s povídkou. Živě jsem ten příběh viděla před sebou, postupně se začala vytrácet barva (takový film noir), prim hrály Jasperovi pocity, myšlenky a hra na saxofon. Obecně miluju filmy, kde se vyskytují zakouřené bary, smutní saxofonisti či klavíristi nebo drsní osamělí detektivové, nedostupné ženy a láska. Víš, tím saxofonem si mi udělala největší radost, mám ten nástroj velice ráda. Někdy v roce 1989 jsem si při skladbě "Lily was here" uvědomila, že takové písničky vyhledávám a postupem času jsem přišla na chuť i jazzu. Děkuju.

krista81

6)  krista81 (15.02.2011 00:01)

moc krásné

Nerissa

5)  Nerissa (14.02.2011 16:37)

Ivanka: Já věděla, že jsem průhledná, ale až takhle? :p Ano, hudbě se věnuju napůl profesionálně asi 8 let. Ale to je dlouhý příběh. Děkuji za komentář.
Janeba, kamčí a Tery: I vám děkuji za komentáře.

Janeba

4)  Janeba (14.02.2011 06:16)

Nerissko, bylo to skvělé! Natáhnout ten příběh o pocity Jaspera milujícího hudbu a nakažlivou radost Alice hledající pro ně novou rodinu a způsob bytí!
Děkuji!!

3)  Tery (13.02.2011 16:37)

Páááááááááááááááááááááni takovy toužebny a romanticky pribeh sem snad jeste nikdy necetla bylo to užasné já tleskám jeste bych byla rada kdyb treba bylo pokracko o tom jak neleznou cullenovi ale to ja jasne jen na tobe ale nebylo by to od veci

2)  kamčí (13.02.2011 14:58)

krásné. všechno to zoufalství, smutek a následná naděje...

Ivanka

1)  Ivanka (13.02.2011 14:29)

Ani nevíš, jak mám tvoje povídky ráda. Jsou plné hudby, štěstí, smutku a neděje. A tahle byla opět strhující a dokonalá. To jak dokážeš popsat tu hudbu je naprosto strhující. A ještě jeden dotaz, doufám, že se na mě nebudeš zlobit, když se zeptám, jestli taky na něco hraješ. Jinak si ten cit v tvých povídkách neumím představit!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella