02.09.2012 [12:30], SarkaS, ze série Bludiště, komentováno 19×, zobrazeno 1993×

Slyšela Alistaira křičet. Slyšela křičet sebe. Jane se smát. Další křik? To je znovu ona. Křičí a prosí, aby to Jane konečně skončila. Po kolikáté už? Po páté? Po desáté? Bylo to příliš už poprvé.

Někdy bolest dojde do bodu, kdy už ji nelze vystupňovat, ať se kat snaží sebevíc. Maggie ten bod minula už dávno. Balancovala na hraně, ze které vlastně nemohla spadnout. Bylo to jako stát na úzkém pásu železa, kde je po obou stranách vidět propast, ale ve chvíli, kdy si myslíte, že je konec a uděláte krok stranou, místo do prázdnoty došlápnete na silnou vrstvu skla. Povolí nebo nepovolí? Překvapeně si uvědomíte, že máte jen jednu jedinou možnost a to, zase znovu si stoupnout na úzký pás a dál balancovat. Vytoužená černota totiž není dostupná. Nikdy nebude.

„Přestaň, Jane! Nech toho!“ slyšela Alistaira řvát, ale bolest nepolevovala. Přesto byla úleva slyšet jeho hlas. V duchu ho prosila. Mluv, jen prosím mluv. Až umřu, ať není to poslední, co uslyším, Jane. Prosím! Škemrala jako malé dítě s vytrvalostí hladového ořecha. A pak byl konec.

Žádná bolest. Bylo to jako náhle propadnout do nicoty. Takhle si ji představovala. Nic ve své nejčistší podobě.

„Maggie! Maggie!“ slyšela jeho hlas. To je nějaký druh ráje pro upíry? Pro ty, co se chovali více méně normálně, a ne jako mentálně narušení vládci planety? Uslyší hlas toho, koho si přejí nejvíc? Přísahala by, že cítí i doteky. To bylo… jednoduše blaho.

„Co je s ní? Maggie? Mags!“

Mags? Co v jejím ráji dělá George? Podá stížnost, hned jak se dostane k nějaké vyšší instanci.

„Maggie, nejsi mrtvá. Jasné? Prostě jen otevři oči,“ poroučel všeználkovský hlas. Edward? Tak jo, těch stížností bude víc. „Otevři ty oči, hned!“ křikl na ni všeználek, až sebou škubla. Uslyšela zuřivé vrčení, které se ozývalo někde u její hlavy a nepřesvědčeně zatřepala víčky. Rozmazaná skvrna se téměř okamžitě ustálila na Alistairových zvláštních vousech. Jak je to možné? Nemůže mít na hlavě dvě barvy, ne? Ozval se smích.

„Co? Co se děje?“ ptal se Alistair podrážděně.

„Myslím, že bude v pořádku. Georgi, dávej si pozor na to, co říkáš, nepotřebuje žádnou další bolet, takže jenom pravdu.“

„Dyť já vím, Edwarde, nejsem pitomec!“ Maggie bolestně sykla.

„Georgi, co jsem říkal? Jenom pravdu!“

„Ale vždyť já-“

„Ticho!“ zařval Alistair nepříčetně, a když všichni zmlkli, zadíval se jí do očí. „Jestli ještě někdy nesplníš slib, tak… tak… tak, já nevím, co udělám, ale líbit se ti to rozhodně nebude. Cácorko pitomá!“ ulevil si a pak se mu obličej zkroutil do grimasy úlevy a zármutku najednou. S trochou soustředění se jí podařilo ovládnout roztřesenou ruku a dovést ji k jeho tváři. Špičkami prstů projela strništěm a Edward se tiše zasmál.

„Přej si něco a já ti to splním,“ zašeptala a jeho pohled se rozzářil.

„Už nikdy ji neprovokuj, když nemáš po boku mladou Cullenovou.“

„Jmenuje se Bella,“ zasyčel Edward pobouřeně. Oba ho ignorovali.

„Dobře,“ vydechla unaveně.

„Už můžu mluvit?“ zeptal se naštvaně George, kterého předtím Edward nevybíravě umlčel pěstí.

„Jistě,“ usmála se Maggie a podívala se na něj. Zlaté oči mu zářily starostí i radostí.

„Jak je ti?“

„Jako by na mě někdo pustil vzteklou Jane. Kde vůbec jsou?“ Ozvalo se několik uchechtnutí.

„Utekli,“ prohlásil George vesele. „To je mi tedy garda, to ti povím.“

„Budou z toho problémy,“ usoudila Maggie s povzdechem.

„Poradíme si s tím,“ ujistila ji Bella.

„Ahoj,“ usmála se na ni. „Kolik vás tu je?“

„No… znáš to, někdo jet musel. Jiný zase nechtěl někoho pustit samotného a tak…“ nadhodil George a vrhnul pohoršený pohled kamsi za sebe. Odhadovala, že někde tím směrem bude stát Tanya.

„Je nás tu osm plus Alistair a ty.“ Maggie se pokusila posadit, protože bolestivé cukání v těle pomalu odeznívalo. Alistair ji briskně podepřel a shrnul jí stranou vlasy, které jí sklouzly do tváře.

„Au,“ konstatovala, když se konečně usadila. George se usmál.

„Ty jsi stejně bojovnice,“ prohlásil hrdě. Zazubila se na něj, ale muselo ty vypadat hodně odevzdaně, protože se Garret rozesmál a dostal od Kate pohlavek.

„Nebij ho, smích je zdravý,“ zastala se ho unaveně. „Pomůže mi někdo na nohy?“ požádala a hned jí všichni začaly ten nápad vymlouvat. Jen Alistair ji podepřel a pomohl jí do stoje. Chtěli mu za to vynadat, ale Edward mávnul rukou, aby je umlčel a s úsměvem prohlásil:

„Prý nemáme ani představu, jak dokáže být vytrvalá, když něco chce.“

„Já trochu mám,“ zasmála se Alice a Edward pokýval, jako že i on právě získal určitou představu, i když podle toho jak mu cukalo víčko, by většinu z té představy radši nikdy neviděl. Maggie se otočila na Alistaira.

„Půjdeme už konečně domů?“ zeptala se a měla pocit, že jestli nebude mít trochu klidu, rozsype se tu a bude dobrá tak akorát na štěrkovou cestičku k verandě. Nevšimla si, jak Edward na Alistaira mrknul a naznačil mu, že jí je, jak jí je. Proto se lekla, když ji Alistair zlehka podebral a zdvihl si ji do náruče.

„Nejdřív odpočinek. Domů to je daleko, tam až zítra,“ nabídl kompromis, který spokojeně odkývla. Odklidili se stranou, do závětří stromů a tam ji opatrně položil tak, aby se mohla opřít o strom. Končetiny už jí začínaly zase docela sloužit, jemně s nimi kroužila a hýbala prsty, aby ji co nejdříve zase úplně poslouchaly. Ostatní si posedali kolem, nebo se opírali o stromy. Rozhlédla se a spokojeně se usmála.

„A jak se jinak všichni máte?“

♠♠♠

„Jaspere?“ oslovila bývalého vojáka Maggie tiše. Usmál se a přisedl si k ní. Cullenovi měli pronajaté soukromé letadlo, což ji nijak nepřekvapovalo, ale nemuseli trvat na tom, aby ležela. Stejně, jako nemuseli na letiště utíkat s ní v náruči. To bylo velice ponižující, nohy jí už sloužily docela dobře. No tak párkrát zakopla, to se občas stává, když vás mučí šílený nedospělý maniak v sukních. Edward se zasmál a mrknul na ni. Potlačila touhu, vypláznout na něj jazyk a obrátila se na Jaspera. „Víš, na co bych se ráda zeptala?“ Přikývl a úsměv mu pomalu vymizel. „Řekla bych, že už to není nutné. Tvůj obličej má vlastní způsob komunikace.“

„Všechno není jenom černobílé,“ mrknul na ni povzbudivě. Zaplavila ji naděje, možná nebyla všechna její, ale to nevadilo. „Dej tomu čas. Dej čas jemu,“ poradil jí a zlehka ji pohladil po zápěstí. Vděčně se na něj usmála.

„Děkuji. I za to, že jste přiletěli. Taky, že mě Alice varovala a speciálně za to nasměrování,“ vykoukla přes Jasperovo rameno a podívala se na usměvavou černovlásku. Ta na ni mrkla a poklepala si prstem a na spánek. Jasper se ušklíbl, jeho žena mu byla neustálým zdrojem překvapení, i když ji znal ze všech nejlépe.

„Vždy bráníme rodinu,“ pronesl a ji napadlo, že by to bylo hezké rodinné motto. „Napadá mě, jak se asi Alistair srovná s tak početným příbuzenstvem?“ zeptal se schválně dost nahlas, aby to nikdo nepřeslechl. Zvláště pak Alistair. Z kouta, kde se dotyčný upír schovával, se ozvalo nabručené:

„Špatně!“

Což vyvolalo záchvat veselí, které vydrželo téměř celou cestu. Téměř. Maggie se po chvíli zapojila do hovoru a snažila se zapamatovat si všechny novinky, které se na ni hrnuly. Zároveň ale neustále pokukovala po Alistairovi a přemýšlela. Neubránila se polemizování o budoucnosti, nevypadala totiž nijak růžově. Ne z toho místa, kde právě ležela.

„Já sem v tom tvém šatníkovém tornádu úplně nevinně,“ bránil se George a Maggie si všimla, jak pečlivě ji Alice pozoruje.

„Říká pravdu,“ podpořila ho a Bella se zamračila.

„Alice, víš, jak na tom byla, a jak je na tom George s pravdomluvností, co kdyby zalhal?“

„Já nelžu!“ bránil se George a Maggie se zkroutila jako mravenec pod lupou. „Pardon, já nechtěl!“ volal George omluvně. Když Bella s protočením očí pronesla něco ve smyslu – jako bych to neříkala. Maggie si pomyslela pár nepěkných, ale i pěkných věcí o velké rodině a to ji znovu dostalo k myšlenkám na Alistaira a budoucnost. Dokáže ho rodina nahradit? Představila si, jak odchází a ona o něm neslyší třeba celé roky. Sevřelo se to v ní, jako by ji znovu dostala do rukou Jane.

Jasper se namáčkl na Alici a pevně ji sevřel v objetí. Edward se tulil k Belle a tvářil se jako boží umučení. George objímal Tanyu, která mu schovávala tvář do pro něj typické flanelky. Kate se tulila ke Garretovi a všichni vypadli, jako by jim někdo vysál Vánočního krocana.

„A čí je to asi vina, hm?“ zasyčel Edward. „Vy dva jste tak depresivní, že to odrovnalo celé letadlo. Jen doufejme, že to nepostihne i pilota, jinak by se mohl rozhodnout s námi všemi spáchat kamikadze.“ Jasper tlumeně vzlykl a Alice ho jemně vískala ve vlasech, aby ho ukonejšila. Očima se zapíchla do Maggie a pak trhla hlavou k Alistairovi, který si zmatku v letadle vůbec nevšímal a dál hleděl z okýnka s netečným výrazem ve tváři. Jako by nemyslel na nic jiného, než na to, co viděl tam venku.

Na nic - letěli právě v mracích a nebylo vidět na palec od letadla.

Maggie se posadila a zakroutila všemi končetinami, jen aby se ujistila, že už fungují a ona v půlce cesty nezakopne. Pak se zvedla a došla k Alistairovu křeslu. Klekla si mu k nohám a složila mu bradu na kolena.

„Netrap se tím, co neovlivníš,“ usmála se na něj a sevřela mu spojené dlaně ve své, když na ni upřel karmínové oči plné zármutku. Už před ní emoce schovávat nedokázal a nejspíš ani nechtěl.

„Jak můžu žít s něčím, co neovlivním?“

„Nech to plavat,“ pohladila ho volnou rukou po tváři.

„Je to bezmoc, nic víc,“ vydechl těžce a někde za Maggie Jasper tlumeně vzdychl.

„Dokážu mít dost za oba,“ nabídla tiše, jen pro jeho uši, i když věděla předem, že je to zbytečné. Ale neodpustila by si, kdyby to nezkusila.

„Jako tam?“ kývnul popuzeně hlavou zpět k Británii. „To už nikdy. Nikdy,“ procedil tvrdě mezi zuby. Překvapeně ho sledovala.

„Ty tomu nerozumíš, viď? Tam jsem nebyla já ta silná. Vybrala jsem si snazší cestu. Nedokázala bych se dívat, jak to samé dělá tobě! Zbaběle jsem ti to místo přenechala. A kdybych tě tam neslyšela…“ odmlčela se, protože ta vzpomínka - i pouhá vzpomínka, slabý odraz skutečnosti - bylo peklo. „Nevydržela bych to. Zhroutila bych se tam uvnitř, jako domeček z karet. Celou tu dobu jsi mě zachraňoval, i když o tom pochybuješ. Tak mě nech ti to teď oplatit,“ žádala ho naléhavě.

„Maggie,“ vydechl a vytáhl ji za ruce k sobě. Stočila se mu na klíně do klubíčka a zabořila mu nos do tmavé košile. „Nejde to.“ S tou odpovědí počítala, ale přesto ji zasáhla. Několik osob vzlyklo. Bylo vyčerpávající potýkat se nejen se svým a Alistairovým smutkem, ale i s tím přeneseným na ně.

„Dobře,“ pronesla smířlivě, ale uvnitř si připadala prázdná. Mrtvá. Zvedla pohled a zářivě se na něj usmála. „Je to přesně, jak to má být. Oba máme, co jsme si přáli, a oba jsme věděli, že se naše přání neshodují. Takhle je to správně.“ Bezmocně zasténal a s nevěřícným pohledem si přitáhl její tvář těsně ke své. Jejich polibek byl stále stejně výbušný. A jejich milování by určitě stále připomínalo výbuch supernovy. Všechno bylo v nejlepším pořádku. Smíří se s tím, že mu nikdy neřekne, co k němu cítí a on jí nikdy neřekne, co k ní necítí. Budou si kvit.

„Ale jestli se neukážeš do pěti let, tak ti pak budu za trest recitovat,“ pohrozila mu na oko, když ji pustil. Rozesmál se.

„Zase mi složíš něco lichotivého o mém charakteru?“

„To bylo lichotivé,“ bránila se Maggie dotčeně. „Bodlák je národní květinou Skotska.“

„To je, ale já jsem Angličan,“ poznamenal vesele.

„Jistě, ale Angličan se skotským přízvukem, utíkající do Skotska, kdykoliv to jen jde,“ poznamenala vědoucně.

„To je pravda. Přej si něco a já ti to splním,“ zašeptal smířlivě. Smutně se usmála a prstem mu přejela po rovném nose.

„Dej mi jeden den,“ požádala ho. „Jeden den, než odejdeš.“

„Je tvůj,“ přislíbil a znovu ji políbil.

♠♠♠

Po přistání nastala chvíle dohadů, kdy Maggie trvala na tom, že vyjde ven sama bez jištění, a ostatní s ní chtěli jednat, jako by ji Jane naporcovala do jelit. Na letišti měli čekat Siobhan s Liamem a ona nechtěla, aby viděli, že jí něco je. Nemuseli se nikdy dozvědět, co jí Jane udělala.

Slib, že budou mlčet, si vyžádala od všech, hned jak se ujistila, že ti dva netuší, co přesně se v Británii stalo. Podle nich, se měla jen potkat s někým z gardy a Cullenovi ji přiletěli ohlídat, protože to soukromým letadlem bylo rychlejší než pěšky a lodí z Irska. Tak to pro ně mělo i zůstat.

Když vystoupila, byla venku tma, téměř zapomněla, že kvůli počasí letěli až před setměním, protože Alice hlásila v Irsku výjimečně slunečno. Siobhan s Liamem čekali v objetí pod schůdky. Podle jejich výrazu ji čekali spíš v poštovním pytli, než živou a zdravou. Sešla těch několik schodů a nezdržovala se tím, že by je zdravila. Jednoduše je oba objala. Siobhan se jí tiše rozvzlykala do vlasů. Zatímco Liam prostě jen zhluboka dýchal a obě je hladil po zádech. Když se po chvíli odtáhla, usmála se a vesele se zeptala:

„Jak jste si užili volno? Už jsem zpátky ze světa, tak doufám, že stačilo.“

„Nikdy víc!“ přivinula si ji Siobhan na prsa tak silně, až se Maggie začala bát o krk.

„Siobhan. Siobhan, škrtíš!“ Alistair, který právě vystupoval z letadla, popuzeně zavrčel. Liam se zamračil.

„Co on tu dělá?“ zeptal se nepřátelsky. Maggie se nadechla, aby mu to vysvětlila, ale pak si uvědomila, že nedokáže dohromady dát krátkou a zároveň úplně upřímnou odpověď. Dvakrát klapla pusou na prázdno a pak se udiveně podívala na dvojici před sebou. Ti čekali, co jim poví, se zaraženými výrazy.

„Alistaire?“ zavolala na tmavovlasého upíra a ignorovala Edwarda s Alicí, kteří se snažili tvářit, že se uvnitř potajmu nedusí smíchy. Když k ní došel, jednoduše si přitáhla jeho obličej dolů k sobě a políbila ho. Ten na ni překvapeně vykulil oči, ale nebylo třeba ho nijak zvlášť pobízet, aby se zapojil. Když se po několika - pro Liama neskutečně dlouhých - vteřinách odtáhla, zadýchaně prohlásila:

„Tak.“ A tím považovala celou věc za vyřízenou.

„Ne. Ne. Ne, to tedy nikdy, tohle to. To nepřichází v úvahu,“ vrtěl hlavou zamítavě a pak k pobavení všech, včetně Alistaira, prohlásil. „Vždyť je to Angličan!“

Když mířili všichni ve třech pronajatých autech kamsi k jihu po M1 a A4, míjeli známá místa a Maggie si jednoduše otevřela okýnko, do kterého si opřela ruce a dívala se ven. Cítit domov bylo něco neskutečného. Po pár minutách si uvědomila, že se nahlas směje. Jen tak bez příčiny. Byla doma.

„Máme pro tebe překvapení,“ ozvala se Siobhan z předního sedadla. Maggie schovala hlavu dovnitř a zvědavě se naklonila dopředu.

„Jaké?“ Siobhan se tajemně usmála, ale mlčela. „Liame?“ zkusila to, ale ten si jen odfrkl a pronesl pořádně otráveným tónem:

„Je to Angličan.“

„Ale no ták! To je dost rasistický přístup,“ odhradila se Maggie a Alistair se do okýnka ušklíbl, čehož si Liam samozřejmě všiml. „Nepomáháš,“ sykla k Alistairovi tiše. Obrátil se na ni a mrknul na znamení, že on se dobře baví a z Liamových řečí si nic nedělá. „Bezva,“ vzdychla si a opřela se do sedaček. Liam mezitím odbočil k Lower Lough Erne a potom ještě jednou na výběžek, který od zbytku pevniny dělilo Castlehume Lough. Překvapeně se rozhlížela. Tahle část nikam nevedla, pokud si dobře pamatovala. Zastavili před velkým sídlem, které vypadalo docela nově.

„Vítej doma,“ otočila se na ni Siobhan a usmála se. Maggie se nevěřícně podívala z okna vozu a zase na Siobhan.

„My máme sídlo?“ zeptala se šeptem. Liam se na ni usmál přes zpětné zrcátko. „My máme opravdové sídlo? Už žádné cestování z chajdy do chajdy?“

„Už žádné,“ potvrdila Siobhan a mrkla na Liama. Maggie otevřela dveře a vystoupila ven. Mělo to dvě křídla a garáž, která vypadala jako dům zámožnější rodiny. Dvě patra, obrovský trávník a za domem les.

„To není sídlo, to je palác! Kde jsme na to vzali?“ vydechla, když se Siobhan ocitla vedle ní.

„Něco jsem za ta léta ušetřila. Navíc máme příbuznou, která je hotovou burzovní kouzelnicí,“ mrkla na ni spiklenecky. „Mělo to být překvapení po návratu z Aljašky, ale když si se rozhodla nejet s námi, muselo to počkat. Ovšem měla jsem tak šanci stihnout ve spolupráci s Esmé a Alicí už lecos vybavit a zařídit.“

„Nemůžu tomu uvěřit,“ zašeptala Maggie. Kdyby mohla, určitě by ronila slzy jako hrachy. Nikdy nikde nebyla doma. Ani jako člověk, ani jako upír. Neměla místo, kam by se mohla schovat. Tady měla desítky míst! Všechny spřátelené upíry sem můžou pozvat a ještě určitě několik pokojů zbude.

„Nemyslím, že by zbylo. Zase to není tak velké, jak se zdá.“

„Neurážej můj dům!“ zamračila se na něj Maggie a Bella se neskutečně rozesmála.

„To on umí, že?“

„Tak co? Chceš to vidět uvnitř?“ zeptala se Siobhan a jen špatně skrývala vlastní nadšení. Maggie se ale otočila na Alistaira, který si sídlo prohlížel nedůvěřivě. Další rapidní rozdíl mezi nimi. Ona toužila mít místo, které by bylo jen pro ni. Pevnou kotvu. Domov. On to jediné odmítal. Ano, měl svoje zřícené sídlo, ale to byl spíš styčný bod pro kontakt s ostatními upíry. Ne domov. I když…

Nebyla jeho domovem země? Ne jedno místo, ale spousta různých míst? Podívala se na Edwarda, který nepatrně přikývnul. Něco pravdy na tom tedy bude. S tím se dá pracovat, pomyslela si vesele. Vyhledala Alistairův pohled a počkala, dokud na ni povzbudivě nekývnul, aby šla. Nechala se tedy provést novým domovem a ještě chvíli si užívala neředěné nadšení. Věděla, že dlouho nevydrží.

♠♠♠

Maggie ale začalo být brzy ve společnosti ostatních nepříjemně a nenápadně se vyplížila ven. Nevšiml si toho dokonce ani Alistair, což považovala za osobní úspěch. Tedy chvíli, než se objevil vedle ní s káravým výrazem.

„Jak jsi mě tam mohla nechat?“

„Zkoušela jsem, jestli dáváš pozor,“ přiznala se.

„Samozřejmě, že dávám. Hlavně tam, kde to neznám,“ řekl vážně, ale v protikladu svého tónu ji jemně pohladil po tváři. Nechala se uvěznit v jeho pohledu a jen se dívala. Protože on ji vidět nechal. Všechno. Tajil se jí dech, když spatřila ty emoce bouřící hluboko v jeho duši.

„Ubližuji ti. Neustále. Nenávidím se za to,“ přiznal pravdu. Zlehka mu zakryla pusu prsty a natáhla se na špičky, aby mohla prsty nahradit rty. Když jí znovu pronikala chuť jara, zvláčněla mu v pažích. Po několika minutách se odtrhla a pobaveně si ho měřila.

„Jestli mi takhle ubližuješ, tak prosím, posluž si. Asi je to přesně to, po čem toužím.“ Skepticky se zašklebil, ale jeden koutek mu vyskakoval do upřímného úsměvu. Ten pokus ovládnout to, co se dělo uvnitř něj, neustálá kontrola výrazu… to vše ji jen podporovalo v pomalém boření zdí. Těch staletí upevňovaných starých valů. Jenže aby mohla bořit valy, musí se dostat dost blízko, aby se mohla zapřít.

Potřebuje, aby věděl, že jí může věřit. Dostala nápad.

„Něco ti dám,“ pronesla po chvíli zkoumání jeho tváře. Zvědavě si ji prohlížel.

„Dostaneš tři otázky a tři odpovědi,“ řekla vážně.

„Co tím myslíš?“

„Vřes je vytrvalý, časem se dostane všude, věděls to? Já ti, ale dám tři otázky. Tři otázky, které ti nikdy nepoložím. Je jen na tobě, jaké to budou. Na zbytek mám věčnost, ale na tři, které vyjmenuješ, se nezeptám nikdy.“ Překvapeně zamrkal.

„Co ti dává jistotu, že na ty ostatní ti odpovím?“podivil se. Jemně se usmála.

„Tebe pravda neděsí, nebudeš se odpovědím vyhýbat, nikdy jsi to nedělal. Ne se mnou.“ Zaskočeně se zasmál.

„Máš pravdu. Tobě jsem byl ochotný věřit víc, než jiným,“ souhlasil. „Budu si muset ty otázky dobře rozmyslet. A co ty odpovědi?“

„Dám ti i tři odpovědi, tak pravdivé a upřímné, jak jen je to možné, na jakékoliv tři tvoje otázky.“

„A to bude jiné, než když se tě na ně zeptám jindy?“ nechápal.

„Samozřejmě. Nikdo nezná pravdu lépe než já a nikdo ji nedokáže lépe ohýbat, aby stále pravdou zůstala. Ale u těch třech otázek ti dám tu nejčistší upřímnost.“ O dva kroky ustoupil a protřel si tvář, jak to dělal, když si něco rozmýšlel. Zadíval se na ni s takovou silou, že její první touha byla obrátit se a utéct. Přesto zůstala, a dokonce ani neodvrátila pohled. Bylo to, jako by se jí zavrtal přímo do duše a přehazoval obsah ze strany na stranu, jen aby objevil ty nejutajenější kouty jí samé. Nakonec se jen zlehka pousmál a pronesl:

„Dobrá, začneme otázkami, které mi nikdy nepoložíš.“ Upřeně ho sledovala a čekala. „Nikdy se neptej, kdy se vrátím,“ začal a Maggie vážně přikývla. „Neptej se, jestli se postavím, nebo nepostavím Volturiovým.“ Překvapeně nadzvedla jedno obočí, ale přikývla. „A do třetice, nikdy se neptej, co k tobě cítím.“ Šokovaně zalapala po dechu. Sledoval její výraz i boj, který se jí musel odrážet ve tváři, a usmál se, když uviděl smíření a její souhlasné přikývnutí.

„Dobře, ani jednu ode mě neuslyšíš. Nikdy. Chceš teď znát tři odpovědi?“ Alistair si založil ruce na hrudi a pak si jednou rukou zatnutou v pěst začal vyťukávat staccato o zuby. Nakonec přikývnul a začal:

„Tak tedy, poprvé. Jaká je odpověď na volbu mezi nimi a mnou?“ kývnul hlavou k domu, kde byla část její rodiny a přátel. Nezaváhala.

„Ty, ale z části bych tě do konce věčnosti nenáviděla,“ přiznala otevřeně. Zamyšleně přikývnul, nevypadal, že by ho její odpověď zaskočila.

„Dobrá, to mě nepřekvapuje. Podruhé.  Kdyby sis mohla přát jednu jedinou věc, která by se týkala čistě jen tebe, nikoho jiného, co by to bylo?“ Zamračeně ho sledovala. Kladl velmi nepříjemné otázky. To zase nepřekvapovalo ji, ale tahle byla zvlášť zlá. Pro ni. Zhluboka se nadechla, ale pak stejně radši sklopila pohled do země. Už tak bylo hrozné to před ním vyslovit, nepotřebovala ho i vidět.

„Přála bych si mít možnost dospět. Kdybych nebyla uvězněná navždy v těle patnáctileté, mohlo by být všechno jinak. Možná, bys mě pak mohl…“ zmlkla. Až příliš to zavánělo otázkou, kterou mu nesměla položit. Dřepl si před ni a zvedl jí tvář.

„Nezáleží na tom, věř mi,“ zašeptal. Jenže ono to nešlo. Mluvil pravdu, ale to na tom nic neměnilo. Uhnula pohledem k zemi. Cítila se ponížená, že ji donutil to přiznat. Znovu jí pozvedl tvář. „Věř mi,“ zopakoval naléhavě. V potemnělých očích mu zářila touha. Opravdu si přál, aby mu důvěřovala, ne jen v tomhle, ale ve všem. Ne slepě, ale přesto úplně.

„Dobře,“ hlesla. Oči se mu zatřpytily potěšením a jemně ji políbil.

„Nikdy nezáleželo na tom, na kolik jsi vypadala nebo vypadáš. Tohle mě upoutalo a taky tohle,“ položil jí prst na spánek a pak na srdce. „Upíra nikdy nesmíš posuzovat podle vzhledu, to je ta největší lež, kterou ani tvůj dar nedokáže prokouknout.“

„Třetí otázka?“

„Miluješ mě?“ Pocítila zradu. On jí zakázal se ptát, ale sám se zeptal. Pálilo to jako tisíc komářích štípnutí, ten pocit si vybavovala a tisíckrát znásobený se zdál adekvátní. „Ne poutem oživlého kamene. Láskou, tou úplně obyčejnou, lidskou. Tou z děl velkých básníků. Miluješ mě?“

„Jako prvního a posledního,“ odpověděla prázdným hlasem s pohledem upřeným přes jeho rameno k domu. Jemně jí sevřel čelist a natočil pohled na sebe.

„Taky tě miluju,“ vyznal se. Sledoval její překvapený výraz.

„Ale vždyť-“ položil jí dlaň a ústa, aby umlčel námitky.

„Ne, žádná oživlá skála, ta ne. Zatím. Ale láska? Ta rozhodně. Silná, tak jak jsem o ní četl po nocích v knihovnách. O jaké se skládaly velké skladby a natáčely slavné filmy. Takovou ano, rozhodně. Jenom jsem nedoufal, že to pro tebe bude dost.“

„Je to dost,“ vzlykla. „Je to víc, než dost!“ Třásla se, když ji balil do náruče. Život se jí právě rozsvítil jako polární záře, jenom mnohem krásnější, než ta, kterou měla možnost vidět na Aljašce.

♠♠♠

„Mrzí mě, že tu Alistair není. Pořád úplně nerozumím tomu, proč odjel,“ mudrovala Siobhan, když pomáhala Maggie kolem celé zadní strany domu kopat jamky. Ta zatím vytahovala z kontejnerů sazeničky a začišťovala kořeny, jak to psali v chytré knize. Jak jimi mávala, kolem ní se šířila vřesová vůně. Opatrně je usazovala do jamek a zahrnovala novou zeminou, aby se jim dařilo co nejlépe.

„Potřebuje to. Je to jeho život a já mu ho nevezmu,“ prohlásila rozhodně, ale s úsměvem, Maggie. Ta nádherná vůně jí pomáhala samotu překonat.

„Dobře, ale proč tam? Proč nemůže to samé dělat tady? I tady je spousta parků, které je třeba chránit, a na které by mohl dohlížet. Proč musí být v Británii?“ Maggie se matčiným lamentacím jen zasmála.

„Je to Angličan.“

„Ještě, že Liam doprovází George s Kate a Garretem za Karen. Ten by dozajista řekl, že právě proto už se nejspíš Alistair nikdy nevrátí,“ zavtipkovala Siobhan a Maggie se rozesmála. Mohla si to dovolit, ona věděla, že něco takového nehrozí.

Protože on řekl, že se vrátí.

A nelhal.

---

Úspěšně jsme se dostali až na konec. Tedy, alespoň podle mého to bylo úspěšné, protože jestli si tohle čtete, znamená to, že jste to až na konec vydrželi. A to je prostě úspěch, to mi nikdo nevymluví.  Děkuji, že jste se odvážně vrhli do neprobádaných vod osudů irské smečky a jednoho anglického nomáda. Pokud máte nezodpovězené otázky, je to dobře. Třeba vás nalákají k další povídce jménem Dozorce, kde by se možná mohly trochu objasnit. Dokonce by se mohly objasnit úplně, že? Co já vím... Jsem jen nebohý autor, se kterým si postavy už léta dělají co se jim zachce. Ale to už se vykecávám,t kaže ještě jednou díky a snad zase příště! ;)

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!