Sekce

Galerie

/gallery/bludi.jpg

Společná cesta. Volání ze stesku. Pátrání po Nessie.

Cestování s Alistairem bylo něco zvláštního a přitom docela obyčejného. Byla si jistá, že nic takového ještě žádný z upírů nezažil, a nejspíš proto to byla taková senzace, i když to ve skutečnosti bylo prostě jen cestování. Po zběsilém úprku se jí tempo běhu zdálo víc než jen volné. Alistair viditelně nikam nespěchal. Několikrát, se prostě jen z ničeho nic zastavil a ona si uvědomila až po pár set metrech, že ho nemá po boku. Ze začátku se k němu vracela a čekala, než se rozeběhne, ale jak čas ubíhal, naučila se pokračovat v cestě. Alistair se pokaždé objevil po jejím boku, když to nejméně čekala, ale podstatné bylo, že se objevil. Kolikrát ji tak nachytal, když z nudy vyváděla hlouposti. Ale jako ona nekomentovala jeho zastávky, on se nevyjadřoval k jejím opičárnám.

Opravdu zajímavé byly lovy. Když lovili poprvé, naprosto Maggie vyrazil dech. Čekala, že se snese odněkud z výšek jako netopýr, přesně mířenou ranou odešle kořist do náruče Morfeovy a pak ji vysaje. Místo toho viděla neskutečnou proměnu chování, vždy adekvátní lovené kořisti. Poprvé narazili na dvojici žen, které měly ulici za druhý domov. Alistair Maggie zastrčil do stínu a sám vyšel pod světlo jedné z pouličních lamp. Postavil se přesně na hranici světla a tmy a odtamtud na ženy upřel pohled. Netrvalo dlouho a všimly si ho, chvilku si mezi sebou šeptaly, jako by se dohadovaly, která má jít, a když se jedna chystala vyrazit, Alistair zvedl líně dva prsty. Tu, která zůstala na místě, jeho rozhodnutí očividně potěšilo, a Maggie uniklo tlumené zavrčení, které ale rychle spolkla. Samozřejmě, že byla ta ženská nadšená, právě ji k sobě lákal upír. Když byly v polovině ulice, Alistair se vyzývavě usmál, z čehož se Maggie málem znovu rozbušilo srdce, a zašel do stínů, jako by chtěl mít soukromí na to, co se bude dít. Ta představa by ji bývala otrávila; kdyby skutečnost nebyla taková, že to pro ni právě lákal kořist.

Ženy vešly ze světla do - pro ně - naprosté tmy a ta vteřina, kterou jejich oči potřebovaly na přivyknutí tmě, stačila, aby je dobře mířené rány od Maggie uspaly na tak dlouho, aby se mohli s Alistairem v klidu nakrmit. Ten její počínání sledoval s pobaveným úšklebkem, který jasně značil, že její nedostatek sebeovládání před malou chvilkou slyšel, a že taky moc dobře ví, proč dala do ran tolik síly. Přesto to nijak jinak nekomentoval a přehodil si jednu z žen přes rameno, aby se nasytil někde jinde. Bylo by velmi hloupé a riskantní, kdyby se dva upíři krmili vedle sebe. I pro druhy jako byli Liam se Siobhan bylo občas složité krmit se pospolu, pro ni a Alistaira by to dozajista znamenalo boj o kořist a to ani jeden z nich nepotřeboval. Navíc bylo předem jasné, že vítěz by byl Alistair.

Další lovy probíhaly obdobně v tom ohledu, že vždy zajistil kořist pro ně oba, ale už nikdy nevybral ženy. Netušila jestli to bylo kvůli tomu, že se na prvním lovu předvedla jako pitomá mladá upírka, kterou dávno nebyla, nebo protože měl rád čistší krev, než byla ta od prostitutek, která byla spíš jako droga s krví než krev s drogou. Ale každopádně se kvůli tomu cítila nějakou dobu dost hloupě. Nálada se Maggie spravila, až když se jí podařilo v jednom městě sehnat něco lepšího na sebe. S rozkošnickým potěšením přihodila obří džínsy na oheň, který stravoval poslední úlovky. Místo toho se jí podařilo sehnat černé kalhoty její velikosti, i když na její vkus trochu moc upnuté, a jednoduché bílé tílko, které by ale také mohlo mít klidně o velikost víc. Neměla ráda věci na tělo, kterým moderní doba tak holdovala. Ovšem i tak to bylo lepší, než kalhoty s prádelní šňůrou.

Jen aby nevypadala zvláštně během podzimu ve Skotsku, nechala si flanelovou košili a sehnala si i boty. Obyčejné kecky, ale byly dostačující. Alistair se prostě jednoho dne objevil a měl na sobě kromě černé košile a kalhot ještě tmavý svrchník. Jakýsi moderně střižený kabát s límcem. Vypadali vedle sebe neskutečně nesourodě, asi jako makléř a holka od koní, a když se to tak vzalo, nebylo to zase moc vzdálené pravdě. Ona nepocházela z bohaté rodiny – vždyť proto neodplula se zbytkem rodiny do Ameriky, když vypukl hladomor. Jako ta, kterou rodiče měli nejméně rádi, byla zanechána v Irsku s prarodiči. Prý aby se o ně někdo postaral, ale bylo to kvůli její averzi vůči lži a její naprosté upřímnosti. Alistair byl oproti tomu synem anglického barona. Musela se zasmát nad tou ironií, že i přes všechny změny, které se s nimi udály, pořád se jeví tak, jací se zdáli jako lidé. Ona je pořád holka z vesnice a on nikdy nepřijde o přirozenou autoritu a vznešenost, kterou si zažil během dospívání.

„Co je tak veselého na cestovním ukazateli?“ zeptal se Alistair s náznakem zájmu. Uvědomila si, že se zastavila u rozcestníku, který byl napůl ztrouchnivělý a téměř nečitelný, přesto někdo na vršek natloukl cedulku hlásící, že do nejbližší knajpy je to dvacet minut chůze nebo dvě hodiny plazení. „To je dost optimistický odhad, řekl bych,“ usoudil o tabulce Alistair, když si ji přečetl. „Podle mého by to plazmo zabralo víc jak tři hodiny.“ V ten moment jí připomínal člena smetánky snad více než kdy dřív a ona se rozesmála. Nechápavě si ji prohlížel. „Co je na tom tak vtipného teď?“

„To nic. Já jen-“ nedořekla a znovu vyprskla smíchy. Sledoval ji s tázavě zvednutým obočím a čekal. „Opravdu ses právě pokusil logicky rozebrat tenhle hloupý vtip?“

„Proč bych neměl?“

„A proč měl? Copak nevíš, že pokud vtip rozebereš, v naprosté většině případů přestává být vtipný?“

„Popravdě mě nikdy nenapadlo nad něčím takovým uvažovat, ale tenhle nebyl vtipný ani před rozebráním. Pochybuji, že jsem mu tím uškodil. Takže můžeme pokračovat?“ zeptal se lehce otráveným tónem. Místo odpovědi si povzdychla a vyběhla vpřed. Měla náladu závodit, ale neměla odvahu ani chuť něco takového navrhovat právě Alistairovi. Na Aljašce se vždy našel někdo, kdo měl touhu se bavit. Převážně to byl Garret s Kate, ale i George byl opravdu zábavný. Když z něj konečně spadlo břímě opuštěnosti, byl šťastný tak, že dokázal nakazit každého, kdo s ním strávil víc jak čtvrt hodiny v jedné místnosti. A opravdu dobrou společnicí se ukázala malá Nessie, i když vlastně už malá dávno nebyla. Vypadala teď starší než Maggie. Jen ten její páchnoucí vlkodlak byl vadou na kráse, navíc mu dělalo potíže smířit se s přírodním výběrem. Upíři jsou predátoři, vybírají si snadnou kořist, nemocné a chromé kusy. Tedy, alespoň ti, co nejsou choří, jako Volturiovi, kterým je jedno, koho vtáhnou na hostinu a naservírují jako hlavní chod.

„Kdybychom potkali telefonní budku, zdržím se,“ oznámila Alistairovi, když zpomalila a nechala ho dohnat ji. Nezúčastněně kývnul a ukázal směrem vpravo přes pole. Ukázalo se, že tím směrem leží město Kilmarnock. Vcelku velké a hned s několika telefonními automaty.

Když se později chystala vypáčit přihrádku s drobnými, zadržel ji a do ruky jí vložil několik mincí. Překvapeně se za ním dívala a přísahala by, že mumlá něco o barbarech. Naházela drobné do otvoru k tomu určenému a vytočila číslo. Zazvonilo to čtyřikrát, než se ozvalo cvaknutí a ohlásil se bručivý hlas.

„Půjčovna vzducholodí u telefonu kapitán Nemo.“ Potlačila smích a vážně odpověděla.

„To bude asi omyl, kapitán Nemo velel ponorce.“

„Maggie!“ ozval se George potěšeně.

„Ahoj, Georgi, jak se máš?“ zeptala se spokojená, že někdo opravdu chce její hlas slyšet.

„Kontrola, jo? Kdybych to věděl, vůbec bych to nezvedal,“ zabručel naoko dotčeně.

„Potřebuješ kontrolovat?“ popíchla ho, vděčná že přes telefon její dar nefunguje. Z George ji vždycky hrozně bolel celý upír, protože on si to ve svých žertech neuvědomoval. Často si vymýšlel a pak se smát těm, co mu to věřili.

„Csss, náhodou si vedu dobře. Každý to tu říká, tak se pořád všichni nechovejte, jako bych byl zápasnickej bulteriér na antidepresivech,“ stěžoval si.

„Dobře, budu dělat, že jsem tomu přirovnání rozuměla a už se nebudu ptát, jak se máš. Ale ve skutečnosti opravdu volám, jen abych slyšela, jak se vám daří, ne abych tě kontrolovala.“

„No jestli je to tak, tak to já ti trochu poreferuju. Abys věděla, jsou tu na mě zlí a hrozně mě týrají,“ poslední slova zněla tlumeně a následovalo hlasité třísknutí. „Vidíš? Totiž slyšíš? Už mě zase bijou!“

„Ty si tak hrozně vymýšlíš!“ uslyšela rozesmátou Kate.

„Už jsi uvažoval o tom, že si to třeba zasloužíš?“ zeptala se naoko vážně a on dotčeně zalapal po dechu.

„Liame, Siobhan zkroťte si ji!“ zavolal v domění, že je se svou smečkou. Posmutněle se usmála.

„Marně se dovoláváš ruky zákona, Georgi. Ani jeden není poblíž. Vlastně jsou oba dost daleko.“

„Nechali tě samotnou?“ zeptal se už celkem vážně.

„Ne, vlastně jsem to já, kdo se na čas rozhodl žít na vlastní pěst,“ svěřila se a uslyšela několikero zalapání po dechu. Zvuky přetahování a následně hlas Carmen.

„Maggie, proč?“ podivila se, nejspíš za ně za všechny.

„Opravdu tě odpověď nenapadá, Carmen?“ oplatila otázku otázkou. Povzdech.

„Jistě… Jen, víš, nikdy se nezdálo, že by tě to trápilo, ale nejspíš nastal čas. Přece jen, už jsou to dvě století.“

„Ano, zdá se, že moje dospívání se opravdu protáhlo,“ zasmála se nevesele. „Ale asi to bylo třeba, když Nessie, žádné neměla. Někdo holt nemá nic, někdo má moc. Kdo je na tom lépe, těžko říct.“

„Ale je bezpečné, aby ses toulala sama?“ zeptala se Carmen a její hlas přetékal obavami. Maggie si navinula kus telefonního kabelu na prst a vypustila finální bombu.

„Nejsem zrovna sama. Alistair-“

„Alistair?“ ozvalo se mnohohlasně. Bylo to tak hlasité, až se Maggie raději přes rameno podívala, jestli není dotyčný poblíž. Seděl přes ulici na lavičce pod stromem a se zavřenýma očima vypadal jako úplně obyčejný člověk.

Úplně obyčejný krásný člověk, opravila se.

„Dovolil mi nějakou dobu cestovat s ním,“ vysvětlila a usmála se. Foukal vítr a listí na stromech se v něm lehce pohupovalo. Nezřetelné stíny na Alistairově tváři se vlnily s ním a vytvářely zdání jemného úsměvu.

Úsměv by mu tak slušel.

„Maggie. Maggie!“ zakřičel někdo do sluchátka.

„Ano? Cože?“ zamumlala zmateně. Na moment zapomněla, že telefonuje.

„Ptal jsem se, jestli je to ten Alistaire. Ten, co utekl,“ zavrčel George.

„Ano, je a laskavě si odpusť ten odsuzující tón.“

„Nelíbí se mi, že jsi s někým takovým,“ zabručel George. „Co když ti něco udělá?“

„Jistě, to by mohl, ale neudělá, jasné? Navrch tys byl mnohem nebezpečnější a taky žiju.“

„Ale stejně, nelíbí se mi to,“ bručel ten medvěd.

„Georgi, nechtěj, abych ti připomínala, kdo je tu ve skutečnosti ten mladý a nezkušený,“ pokárala ho. Ozvalo se odfrknutí a další tahanice o sluchátko.

„My mu to vysvětlíme, neboj, ale jsi si jistá, že je to moudré rozhodnutí?“

„Jsem, navíc, dlužím mu za život.“ Zalapání po dechu nejspíš pocházelo od Kate. Povzdech od Eleazara.

„Jsme příliš daleko,“ posteskla si Carmen. „Ale jestli jsi si jistá, pak to nemůže být špatné rozhodnutí. Kdo jiný by si měl být jistý, když ne ty? Víš nejlépe z nás, komu věřit.“

„Děkuji, Carmen,“ usmála se do sluchátka. Ozval se varovný tón a hlas, oznamující, že brzy skončí zaplacená doba. „Budu muset jít. Kdybyste mluvili se Siobhan nebo Liamem, řekněte jim prosím, že jsem v pořádku, ano? Nechci jim teď volat, ale aby věděli.“

„Jistě, povíme jim to. Buď na sebe opatrná,“ slíbila Carmen.

„A ať si ten anglán drží ruce u těla nebo-“ ve sluchátku cvaklo a spojení se přerušilo. Podle Maggiina názoru právě včas, kdo ví, co George použil ve druhé části věty. Zavěsila černé ohmatané sluchátko zpět do ošoupané vidlice a s povzdychem si opřela čelo o automat. Bylo zvláštní, že jí tolik chyběli po tak krátké době.

Otočila se a střetla se s Alistairovým vážným pohledem. Krk se jí sevřel, jak zatajila dech. Byla v něm taková síla. Tolik neřečeného, neobjeveného a temného. Pevně sevřela polici s telefonním seznamem a kov jí pod prsty s tichým skřípěním povolil. Ignorovala to. Cítila se jako ovce, kterou sleduje vlk. Jenže ten vlk se běžně jevil spíš jako umanutý samotářský beran, to, že je v něm ukryto něco víc, mohla jen tušit. Vidět se to dalo jen ve chvílích, jako tahle, kdy ji to vidět nechal. Za odměnu. Netušila, za co ji odměňuje, ale kdyby to věděla, nejspíš by to dokázala dělat celý den i celou noc.

Pohled přerušilo projíždějící nákladní auto, a když zmizelo, stál už Alistair na nohách a sledoval chodník. Čekal, až se k němu připojí. Na vteřinu zaváhala, poprvé ji napadlo, že tohle je jen krátkodobé spojenectví, Brzy skončí. A až řekne, že je čas, bude muset z jeho života pryč.

♠♠♠

Vyrazili do kopců Vysočiny a tam si uvědomila, že běží jenom kvůli ní. Alistair se podle všeho běžně nepohyboval jako upír, ale jako člověk. Proto dokázal mimo své sídlo trávit roky a přitom se nikdy nezdálo, že by ho snad cestování v celkem malé zemi unavovalo. Za sedm set let by ji musel mít v hlavě nazpaměť, a on možná i měl, ale mnohem víc si to, zdálo se, užíval, když se mohl pohybovat pomalu. Tentokrát měl ale s sebou ji a tomu se přizpůsobil. Ona chtěla žít a vidět něco jiného než jen stále stejnou krajinu. On jí to dopřával.

Když jí to prvně došlo, zastavila se na místě, jako by vrostla do země. Bylo to šok. Alistair ji obezřetně sledoval, když potřásla hlavou a znovu se rozeběhla. Nebyla si přesně jistá, jak to ví, ale byla o tom naprosto přesvědčená. Možná to bylo v tom, jak sledoval drobnosti, které by ona v běhu minula. Vůbec by nebyla schopná je postřehnout, a on o nich věděl. Nebo to možná bylo tím, jak nejprve vždy šel, a až když se rozeběhla, tak ji napodobil. Drobnosti, střípky, které se spojily do celkového obrazu nečekaně, ale s o to větším dopadem. Proto se rozhodla, že není kam spěchat.

A částečně snad i doufala, že to prodlouží jejich společně strávenou dobu.

„Stalo se něco?“ zeptal se, když se zastavila na kopci s výhledem na jedno z mnoha jezer, které minuli.

„Můžeme se tu chvíli zdržet?“ zeptala se prosebně. Překvapeně si ji prohlížel. „Je tu krásně,“ ukázala na výhled do kraje a na jezero pod nimi.

„Jenom kvůli tomu?“

„Jistě,“ řekla zaraženě.

„Takže nemáš chuť provést výzkum?“

„Jaký výzkum?“ vyhrkla zděšeně. Všimnul si, jak ho zkoumá? O to víc ji překvapilo, když se rozesmál.

„Víš vůbec, co je to za jezero?“

„Ehm… Loch něco?“ zkusila to, a vzhledem k tomu, že loch znamená jezero, tak měla docela velkou šanci na úspěch. Pobavený úšklebek ji zahřál.

„Třeba Loch… Ness?“ napověděl a čekal na reakci. Otočila se přes rameno na něj, pak na jezero a pak znovu na něj.

„To jako doopravdy?“ ujišťovala se. Přikývnul. „Žije tam?!“ vyhrkla s nadšením, ale pak si uvědomila, že někdo jako Alistair by rozhodně nezkoumal, jestli v jezeře žije příšera, a trochu se uklidnila.

„Ne. Tedy, podle mě ne,“ prohlásil a pak tišeji, a trochu přistiženě, dodal: „Nenašel jsem ani stopu.“

„Tys ji opravdu hledal?“ nevěřila vlastním uším. Vypadal lehce rozpačitě, když krčil rameny.

„Je to Lochnesska, kdo by to nezkusil,“ zabručel. Znovu se zadívala na jezero.

„To je fakt. Kdo by to nezkusil,“ přitakala a vyrazila dolů z kopce, zatímco ze sebe stahovala flanelovou košili. Nepředpokládala, že běží za ní, dokud ji nechytil kolem pasu, aby ji zastavil.

„Neblázni, nemůžeš se jen tak rozeběhnout a skočit do jezera, které je tak hlídané! Ukážu ti, odkud to můžeš zkusit, ale teď zastav,“ hrozil se. Tiskl ji k sobě, dokud si neuvědomil, že už to není nutné, pak ji pustil a podal jí s káravým výrazem, který si podle svého mínění nezasloužila, košili, kterou rozpustile odhodila.

„Dobře, už žádná impulzivní radost, chápu,“ ušklíbla se a podrážděně prostrčila ruce rukávy. Odstrčila jeho ruce stranou a naštvaně se vydala zpět do kopce. Uvědomovala si, že nemá právo se na něj zlobit, ale přišlo jí, že nebylo nutné ji tak plísnit. Je přece upír, nenechala by se vidět! Vzdychla si a zpomalila, aby se zařadila vedle něj. Nijak se k jejímu impulzivnímu a dětinskému chování nevyjadřoval. Měl buď svatou trpělivost, nebo nervy z ocele. A dost možná obojí.

Jak řekl, dovedl ji až k místu schovanému před pohledem ze všech stran. Byla to malá trojúhelníkovitá zátoka, připomínala zářez po klínu. Tam jí pokynul, že může do vody. Otočil se zády a vyrazil nahoru do kopce. Sice nečekala, že by zůstal, nebo se snad přidal, ale tenhle odchod beze slova se jí dotknul. Jako by to tušil, zavolal, že jde prozkoumat lovecké možnosti a zmizel. Vysvlékla se tedy ze všeho, co měla, a složila to na úhlednou hromádku, potom už se bez váhání ponořila do vod slavného jezera s tím, že by třeba mohla rozřešit záhadu, která lidí trápí už po staletí. Vážně tam žije ještě něco jiného než ryby? A bude to vědět, že se jí to má bát?

Musela pod vodou strávit několik hodin, ale místo záhady objevila hromadu haraburdí, které se za léta nastřádalo na dně, od rozbitých nádob, přes rybářské náčiní až po karoserii od auta. Vlastně vylezla docela znechucená. Jestli tam někdy něco žilo, tak se nedivila, že to dobrovolně pošlo. Ona by v tomhle taky žít nechtěla.

„Nějaký lidstvu prospěšný objev?“ zeptal se Alistair, když se vycachtala až na břeh. Ležel o kus dál na trávě se zavřenýma očima a vypadal jako běžný slunící se člověk, až na to, že byl plně oblečený a místo na dece ležel na rozprostřeném krátkém tmavém kabátu. A ano, taky nesvítilo slunce, foukal pouze ostrý vítr a po obloze honil šedá dešťová mračna. Jenže jí zima nebyla, jako by byla člověku. Využívala tu chvíli, kdy měla jistotu, že neotevře oči, aby si mohla dobře prohlédnout jeho tvář.

„Snad jen, že je lidstvo ztracené a nepotřebuje k tomu ani zásah z Voltery,“ pronesla pak trochu kysele, ale smířeně a sledovala jeden jeho koutek, lehce vyskakující vzhůru v potlačovaném úsměvu.

„Voltera by neměla být terčem vtipů,“ pronesl, když se ovládl.

„To neměla, ale můžou si za to sami,“ prohlásila rozhodně. „Aro je k tomu prostě jako stvořený. On je upíří prototyp a důvod, proč nás v knížkách radši vždycky spálí na prach.“ Znovu to trhnutí koutků.

„Měla by ses obléct.“

„Znechutil se ti už snad svět za vlastními víčky?“ popichovala v dobrém rozmaru. Pochybovačně si odfrknul. „Když už jsme u těch objevů, nějaký prospěšný upírstvu?“ zeptala se a natahovala si kalhoty; na mokré tělo to nešlo tak dobře, jako jindy.

„Město je tu moc malé na bezrizikový lov. Ale je tu kolem několik kempů a pár kempařů nadivoko. Myslím, že jsem našel dobrou kořist kus po břehu na sever a do kopců.“

„To nezní špatně, v čem je háček?“ zahuhlala do tílka, které si snažila navléknout přes hlavu.

„Že by bylo lepší, kdyby je přilákal někdo vhodnější než já,“ pronesl Alistair klidně, ale v jeho hlase bylo slyšet napětí. Upravila si tílko a vzhlédla. Sledoval ji černým pohledem. Jak dlouho to bylo od posledního lovu? Týden? „Tohle postačí, tu košili si neber,“ pronesl a sevřel v ruce zmiňované oblečení, které nebylo na botách, kam ho původně odkládala. Překvapeně se na něj podívala.

„Ale proč-“

„Věř mi,“ pronesl pevným hlasem. „A teď pojď, pokud tu budeme dnes lovit, tak nejlépe hned. Na odpočinek si najdeme jiné místo.“ Poslechla ho a vydala se za ním. K místu, kde měli být ti kempaři, to bylo kousek, pokud by běželi. Ale Alistair trval na chůzi. Nehádala se. S žíznivým upírem není dobré se hádat. Rozhodně ne, pokud máte přátelský vztah se svými končetinami a neplánujete se jich brzy vzdát.

Nakonec tam došli i tím pomalejším způsobem, jenom už bylo přítmí. Ukázal k několika stromům, mezi kterými prosvítala oranžová barva stanové plachty. Teď možná nastal ten správný čas přiznat barvu, pomyslela si Maggie.

„Co jim mám říct?“ otočila se na Alistaira a ten ji s netečným výrazem sjel pohledem.

„Nemusíš říkat nic. Přijdou i tak. Použij pohled, ale ať si nevšimnou barvy,“ dodal pak s malým zaváháním. Odhodlaně přikývla a vyrazila rozhodným krokem vpřed. „Maggie.“ Otočila se a uviděla ho usmívat se. „Pomaleji,“ poradil jí a ona protočila pohled. To by ji samotnou nenapadlo.

Došla až na dva metry od stanu a konečně uviděla jednoho ze dvou vlastníků. Jejich srdce vydávala tak chutný zvuk! Tiše si odkašlala. Uslyšel to a zvedl pohled. Otevřel údivem pusu do o a klepl rukou do stanu.

„Zase hořák?“ ozvalo se tlumeně a objevila se druhá tvář. Nebyli hezcí. Nebyli ani průměrní. A hlavně byli jenom jídlo, opakovala si. Nikdy dřív nelovila náhodné lidi, tohle bylo zvláštní. Mělo to v ní vzbuzovat pocit, že je to špatné, ale vlastně necítila nic. Jenom nepříjemný pocit z klamu, jak ji dar varoval.

„Pomůžete mi, prosím?“ zeptala se mile a usmála se, aniž by ukázala zuby. To už se druhý kempař štrachal ven ze stanu a rychle se obouval. První už byl skoro u ní, a tak sklopila oči. Mávla rukou k místu, kde čekal Alistair. „Tudy.“ Šli za ní na porážku. Ona je za to provázela úsměvy a chvějícími se víčky s dlouhými řasami. Prošli kolem Alistaira, aniž by si ho všimli, a on je poslal dvěma prudkými ranami do bezvědomí. Uvolnila napjatý postoj, až když se k ní natáhl s flanelovou košilí.

„Dobrá práce.“

Neocenila pochvalu, jenom se oblékla a menšího z mužů si hodila přes rameno. Poodešla s ním stranou a zakousla se mu do hrdla. Krev měl čistou a lahodnou. Jak polykala, přišly konečně i emoce. Se zuby zatnutými do krku kempaře prvně vzlykla. Polykala krev i vzlyky a snažila se sebrat. Nemělo by to s ní tak mávat. Co byla s Alistairem, krmila se převážně těmi, kdo představovali nejmenší riziko odhalení bez ohledu na to, jestli byli dobří, špatní, zdraví nebo nemocní. Jenže tentokrát to taky byla poprvé ona, komu uvěřili, a za kým šli. Ona by neměla klamat.

Uslyšela zakřupání suchých listů překvapivě blízko. Tlumeně zavrčela, ale neodtrhla ústa od krku, dokud nevysála i poslední kapku. Pak zvedla pohled a uviděla Alistaira, jak stojí tři metry od ní a konsternovaně ji pozoruje. Zamračila se. To byl od něj hloupý risk, kdyby byla víc pohlcená krví, mohla po něm skočit. Olízla si krev ze rtů a narovnala se. Nejspíš se ještě do své kořisti nepustil, měl pořád ten hladový pohled.

„Neotálej, nebo ti uteče,“ poznamenala v žertu. Alistair strnul, otočil se na patě a zmizel za stromy. Nechápavě se za ním dívala, ale pak pokrčila rameny a sebrala mrtvolu. Odnesla ho zpět ke stanu, ve kterém našla tekutý podpalovač. Polila stan i tělo. Když Alistair přinesl to druhé, pokropila i to. Alistairovi strčila do rukou propanbutanový hořák a sama škrtla sirkou, kterou hodila mezi těla. Když byli v dostatečné vzdálenosti, Alistair povolil kohoutek, aby plyn začal unikat a nádobu hodil do ohně. Výbuch byl hlasitý, brzy někoho přiláká, ale najdou jen roztrhaná ohořelá těla. Uhasí to a prohlásí za nehodu, to se stává.

Vyběhla jako první a jezero Loch Ness se rozhodla nechat za sebou. Stejně to bylo všechno jen jedno velké zklamání. Nebyla žádná příšera z jezera, jen oni se mohli jevit jako jediné příšery v dohledu. Alistair se s povzdechem zařadil vedle ní. Zkoumavě se na něj podívala, tvářil se zklamaně.

„Příště to zvládnu lépe,“ slíbila rychle, protože pochopila, že to je zklamání z jejího výkonu. Nepodíval se na ni.

„Zvládla jsi to skvěle.“

„Ale vypadáš zklamaně,“ nechápala. Podíval se na ni s naléhavostí vepsanou v každém milimetru tváře.

„Neměl jsem to po tobě chtít. Už to znovu neudělám. Ty bys neměla klamat, to není cesta pro tebe.“ Pocítila vlnu vděčnosti. Za to, co řekl, i za to, že ji znal.

„Děkuji,“ vymáčkla ze sebe. Víc nebylo třeba, to slovo mělo svou váhu pro ně pro oba. Alistair se omluvně usmál a pak ukázal směrem k západu. „Tam si odpočineme.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

SarkaS

11)  SarkaS (10.09.2012 19:41)

Neuložil? Uááá, škoda :'-( Ale i tak jsem ráda, že vím a že se ti to líbí

Evelyn

10)  Evelyn (10.09.2012 19:23)

Právě jsem zjistila, že se mi neuložil žádný předchozí komentář
Čtu poctivě a komentuju docela obsáhle od první kapitoly a mrcha počítač mi zakázal nějaké cookies či co mi to tu říkal a neukládal komentíky...
Tak alespoň ve zkratce - skvělé! Postava Maggie se mi moc líbí, s Aliastrem jsem měla v poslední knížce trochu problém, ale můj názor na něj se pomalu mění Jen je mi pořád líto Jacka :'-(

Linfe

9)  Linfe (03.09.2012 10:23)

Tahle povídka je tak plná nečekaných zvratů, že se bojím, co bude dál. Začínám mít totiž Alistaira ráda a přeju si....no nic....nechám si to pro sebe, třeba se to vyplní, že?

Bosorka

8)  Bosorka (31.08.2012 12:24)

Černá očka už nebudou z hladu Jsem moc zvědavá, kdy to Mag dojde.
Klamající Mag - bylo mi za ní smutno a jsem ráda, že to Alovi ;) došlo

SarkaS

7)  SarkaS (31.08.2012 11:29)

Hele! To je pravý Alistair Teda, je to můj pravý Alistair

AMO

6)  AMO (31.08.2012 09:20)

Normálně sedím a civím. Kde je pravý Alistair? Tohle nemůže být on. Tamten se bál a pořád si něco šeptal. Jenže ten Tvůj je klidný, občas milý, rozumný a hlavně začíná být svůdný až na půdu. Co ty jeho černé oči? Z hladu po čem nebo po kom? Kam kráčíš paní...
A já prostě musím, telefonát s Žoržem... ještě mě to nepustilo a ten kluk mi přirostl k dušičce. Prý kapitán Nemo, je zlatej i jako upír.

Fanny

5)  Fanny (30.08.2012 23:03)

Neustále mě překvapuje ten paradox - její svědomí/její způsob života
Ale některé perly... :D :D :D Tajemnem to nějak začíná oplývat

Clea

4)  Clea (30.08.2012 19:51)

a co byl teda potom tvořit? a proč měl ten "hladovej" pohled?? že by ho zajímala až tak?? už teď??
PS: ten nápad s Lochnesskou je skvělej, asi bych se zachovala jako ona

SarkaS

3)  SarkaS (30.08.2012 19:46)

kdo tvrdí, že si dal véču až potom?

Clea

2)  Clea (30.08.2012 19:43)

tak jo, tohle si nemůžu odpustit - "S žíznivým upírem není dobré se hádat. Rozhodně ne, pokud máte přátelský vztah se svými končetinami a neplánujete se jich brzy vzdát" naprosto úžasný
a Alistair rovnou říkám, že jestli mu provedeš něco ošklivýho, tak tě nebudu mít ráda... je totiž úžasnej zvláštně zádumčivej ale zajímalo by mě, proč šel nejdřív za ní a teprve pak si dal véču

1)  ada1987 (30.08.2012 19:21)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still