28.08.2012 [12:45], SarkaS, ze série Bludiště, komentováno 11×, zobrazeno 1966×

Už když to vyslovovala, věděla, že dojde na hádku, jen netušila, že hlavním odpůrcem bude Liam. Samozřejmě si byla moc dobře vědoma toho, že on ji ve smečce nechtěl, alespoň z počátku, a jen ustoupil Siobhan. Jenže teď se zdálo, že se o ni bojí.

„Liame, jsem stvoření noci, kdo by mi asi tak mohl ublížit?“ zeptala se ho a sevřela mu dlaně, kterými doteď divoce gestikuloval.

„Jiný upír, samozřejmě,“ zavrčel okamžitě.

„Dám si pozor, vyhnu se všem, co neznám, kdyby se tu nějaký objevil, což není zase tak pravděpodobné,“ slíbila s pohledem upřeným do jeho rozčílením černých očí.

„Měl jsem na mysli Volturiovi! I těm se dokážeš vyhnout? Sama?“

„Zvládnu to, Liame. Možná vypadám mladě, ale nejsem. Poradím si.“

„Alistaire? Ty k tomu nic neřekneš?“ zeptala se Siobhan upíra, který nevypadal, že by je vnímal.

„Není to má věc,“ odtušil ten bez zájmu.

„Není to snad tvůj dům?“ vyprskl Liam.

„Nemám nic proti jejímu pobytu, protože já odejdu. Tím pro mě celá záležitost končí.“

„Odejdeš?“ zeptala se Maggie trochu vyvedená z míry dřív, než se stihla zarazit. Alistair na ni upřel rudý pohled. Možná si jen namlouvala, že se jím mihnul záblesk zájmu, protože jediné, co řekl, bylo klidné:

„Ano.“

„Proč se chceš odtrhnout od smečky?“ zeptala se Siobhan ustaraně.

„Ty víš,“ pronesla Maggie, protože si pamatovala, co Siobhan pronesla před pár dny.

„Víš?“ zeptal se překvapený Liam Siobhan. Ta si povzdychla.

„Doufala jsem, že se pletu, že se od nás ve skutečnosti neodtahuješ, jak se mi zdálo.“

„Vrátím se,“ přislíbila Maggie vážně.

„Ale kdy, dítě moje, kdy?“ vzdychla Siobhan šeptem. Pak se ale narovnala a její tvář získala na rozhodnosti. „Nemůžu ti bránit a ani nebudu, ale slib, že ve chvíli, kdy se situace změní, se vrátíš k nám. Ke mně.“

„To můžu slíbit. Ale teď je čas,“ pronesla a Siobhan smířeně přikývla. Natáhla ruku k Liamovi.

„Pojď, drahý, je před námi dlouhá cesta domů.“ Liam si ji prohlížel trochu nevěřícně, ale pak ji objal a otočil se na Maggie s lítostí v očích.

„Kéž ti to netrvá dlouho,“ pronesl. Pak jí kývnul, stejně i Alistairovi a se Siobhan vyběhl z rozbořeného sídla. Maggie musela potlačit automatickou touhu vyběhnout za nimi. Několikrát dlouze prodýchla, ale nemělo to téměř žádný velký účinek. Nikdy ještě nebyla bez nich a vzdálenost, která se mezi nimi právě zvětšovala, byla děsivě šedá, jako neprůhledná mlha. Ze zamyšlení ji vytrhl až Alistairův pohyb. Narovnal se a díval se přímo na ni. Oči bez výrazu ji zkoumaly a putovaly po její tváři s leností věčnosti. Nakonec Alistair zkoumání ukončil a zvedl se, než vyšel ven, přes rameno k ní prohodil:

„Zůstanu ještě den.“ Maggie k němu pocítila příval vděčnosti. Pravděpodobně to vůbec nedělal pro ni, ale mohl klidně odejít hned a ona by se nejspíš jako hloupé děcko rozběhla za Si a Liamem. Teď jen zůstala stát v prázdné místnosti čpící po prachu a vlhku, aniž by věděla, co dál. Samozřejmě, měla čas si všechno promyslet, ale to nic neměnilo na skutečnosti, že neměla žádný plán. Jenom ten pocit, že by měla zůstat, a touhu zažít něco víc. Chtěla poznávat lidi. Ne jen jako potravu, ale jako osoby. Tak jako měla šanci trochu poznat Jacka. Mohla snad sama sobě přiznat, že taky toužila poznat to, co měla Siobhan s Liamem. Chtěla zažít víc než jen dětství, ve kterém ji uvěznila věčnost.

Vyšla ven, až když se pomalu šeřilo. Alistair nikde v dohledu nebyl, ani ho neslyšela. Tohle místo bylo jeho pachem protkáno, a tak nedokázala ani určit, kterým směrem se vydal. Možná to bylo dobře, nejspíš by neodolala a následovala ho, což by ho nepotěšilo.

Okolo sídla téměř nic nebylo, jen les a tráva, která nesekaná dosahovala výšky skoro až po kolena. Jaká byla vlastně část roku. Léto? Nebo už začínal podzim? Nějak si nedokázala vybavit, jaký je měsíc, natož přesné datum, ale co na tom. Slunce sice bylo za mrakem, ale i tak dokázala odhadnout, že musí být tak mezi šestou a osmou hodinou. Pokud si dobře vzpomínala, nebylo to odsud nijak daleko k moři. Rozeběhla se, vyhnula se po cestě městu i vesnicím a zastavila až mezi stromy, které hraničily s pláží. Kolem nikdo nebyl, tím si byla jistá. Takže když vyšla na otevřené prostranství pláže plné ohlazených oblázků, nebála se, že by ji někdo viděl, i kdyby snad na moment vykouklo slunce. Došla až k místu, kde vlhkost na kamenech naznačovala, že tam dosahují vlny, a zula si boty. Ty i šaty, které měla, byly dárky od Denalijských, kteří trvali na tom, že jim na svatbu pořídí něco nového. Tedy, trvaly na tom hlavně sestry. Maggie si většinou nevybírala, co kradla za oblečení, ale bylo příjemné pro jednou mít něco krásného. Oboje bylo v pěkném světlounce zeleném odstínu, takže nebylo pravděpodobné, že jí to vydrží dlouho, ale pro jednou snad mohla nebýt praktická. Navíc byly šaty z  tak jemné a vzdušné látky, že si připadala o něco méně jako predátor a trochu víc jako jemná dívka, kterou snad kdysi bývala.

Vstoupila do mokrých oblázků a nechala si nohy omývat drobnými vlnkami. Kdyby dokázaly myslet, jak by se asi stavěly ke své neutuchající snaze dostat se co nejdál na břeh a neustávajícímu neúspěchu, kdy je síla celistvosti znovu a znovu tahá zpět? Maggie si připadala velice podobně. Doteď ji vždy od všeho odradila stejná síla. Zůstávala se svou smečkou. Dalo by se říci se svou… rodinou? Možná. Možná ne, jejich primární pudy jim úlohu rodiny velice znesnadňovaly. Maggie byla v jistém ohledu neustále sama a věděla to. Děsilo ji to. To, co měly klany v Kanadě a v Denalli, to bylo něco výjimečného, ale vykoupeného neustálým odříkáním. A na to neměl sílu každý. Maggiina cesta byla snazší a o tolik sladší. Jediné, na čem záleželo, byla schopnost srovnat se s tím, že už není člověk, ale něco víc. Predátor, který se jimi živí. Když zvládla tohle, nebyl důvod svůj způsob života měnit a navíc tu vždycky byla možnost výběru. Nikdy nebude nedostatek vrahů, dealerů, násilníků a dalších zločinců. Nebude tedy důvod ubližovat nevinným. Většinou.

Odložila boty na suchou část pláže a přidala k nim i šaty. Došla tak daleko do vody, až jí vlnky omývaly pas, a pak se vrhla po hlavě do hlubiny. Vždyť tahle existence měla tolik výhod, které převažovaly existenci žízně. Kdo ze smrtelníků by mohl bez obav udělat to co ona? Nic, co by tu potkala, jí nemohlo ublížit, mohla zkoumat každý aspekt tohoto jen málo probádaného kraje bez toho, aby se musela nechat rušit něčím tak triviálním jako dýcháním nebo chladem. A i když voda nemohla mít více jak patnáct stupňů, přišla jí jako teplá. Bohužel tu byl instinkt a strach těch slabších, a tak se brzy ocitla v podvodní říši úplně sama. Každý tvor, který ji vycítil, neprodleně zmizel z jejího dosahu. I tak ale vydržela pod vodní hladinou několik hodin. Když se vynořila, byla už pláž ponořena do sametově fialové tmy. Lehce se prodírala vlnami vpřed, když jí došlo, že není ticho, jaké by být mělo. Tři srdce pumpovala krev někde mezi stromy. Maggie nasála noční vzduch a do nosu jí vnikl pach tří osob. Naštěstí byla nasycená, protože jinak by se nejspíš neudržela, dvě z nich voněly opravdu velice lákavě.

„Vidíš, já říkal, že to nevyjde,“ ozval se tichý sykot zpoza stromů trochu nalevo.

„Sklapni, Marku, vyjde to,“ odpověděl mu hlubší hlas, ale ještě ne zcela dospělý.

„Kluci, tohle je fakt divný. Měli bysme zmizet, dokud o nás neví,“ ozval se třetí, zcela jistě také mužský, ale o dost vyšší.

„Sklapněte oba!“ okřikl je šeptem ten prostřední za zvuku cinkání lahví, nejspíše od piva, a pak dodal: „Počkáme tu. Pořád máme přece její oblečení.“ Maggie zalétla pohledem na místo, kde oblečení nechávala a opravdu tam nebylo. Přes rty se jí prodralo popuzené zavrčení. Tři na ni byli moc, ale nikdo přece netvrdil, že je nutně musí vysát, že? Může je prostě jenom zabít za to, co na ni přichystali. Blázni! Udělala několik kroků vpřed a zaslechla jejich potutelný chechot, když se ozvalo první heknutí a zvuk, jak něco těžkého dopadlo na zem.

„Co to, kurva-“ ozval se hlubší hlas, když ho přerušila rána do lebky jeho kumpána. Podle zvuku jim někdo srazil hlavy k sobě.

„Mládež,“ odfrkl si čtvrtý hlas a Maggie v něm poznala Alistaira. Bezděčně si zkřížila paže na hrudi a zůstala stát po pás ve vodě. Sledovala tmavovlasého upíra, jak vyšel mezi stromy a v ruce nesl její šaty i boty.

„Poradila bych si,“ ozvala se popuzeně, protože ji rozčílily rozpaky, které pociťovala nad tou situací.

„Nepochybně,“ přikývnul vážně a položil jí věci na zem, co nejblíže to šlo, aniž by se namočily. „Ale bude vhodnější, pokud se neztratí hned tři mladíci z celkem malé vesnice. Mohlo by to vzbudit nežádoucí pozornost a já nemíním Volturiovi naschvál popuzovat.“ Otočil se zády a čekal. Maggie pochopila, že nemá cenu se v téhle věci dál dohadovat, spustila paže a vystoupala na břeh. Po cestě si vyždímala slanou vodu z vlasů. Natáhla si na mokré tělo šaty a boty držela v ruce. Když Alistaira míjela, lehce o něj zavadila paží a sama sobě se podivila, proč neudělala ten jednoduchý krok stranou.

„Rozumný předpoklad. V tom případě děkuji,“ otočila se na něj a uviděla, jak překvapeně shlíží na svou vlastní paži, o kterou zavadila. Pak zatnul ruku v pěst a zvednul tvrdý pohled.

„Bylo by vhodné už takhle neriskovat. Tohle není opuštěná část irského venkova,“ pronesl kousavě. V té poznámce bylo asi nejvíce emocí, co od něj kdy slyšela. Překvapeně zamrkala.

„Samozřejmě. Vynasnažím se,“ odpověděla upřímně a pak vyrazila mezi stromy. Provedla něco? Ničeho si nebyla vědoma, snad mu vadilo i to malé narušení osobního prostoru. Pro příště se toho vyvaruje, nakázala si. Zastavila se u úzké strouhy, kde proudila čistá sladká voda a vymyla si sůl z vlasů, které jí při běhu pomalu schly. Uvědomovala si Alistairovu přítomnost. I přes svou odtažitost zůstával poblíž. Dotklo se jí, že snad nevěří, že není schopna svou chybu nezopakovat. Když se naposledy sklonila k vodě, dotkla se nosem látky šatů a překvapeně si uvědomila, že během té krátké chvíle, kdy s nimi byl v kontaktu, na nich ulpěla jeho vůně. Sladká jetelová šťáva, bezový květ a zimní vítr, to byly věci, které se jí vybavily, když ji ucítila. Na vteřinu zapomněla na vlasy a mokrými prsty sáhla po látce, aby si ji víc natiskla k nosu. Pak si ale uvědomila, co dělá, a pustila je. Rychle si doopláchla vlasy, znovu je vyždímala a zvedla se. Než se rozeběhla, uslyšela Alistairův nezřetelný šepot. Znovu mluvil sám se sebou.

♠♠♠

Noc strávila během po lese, který byl za sídlem. Nebyl moc velký, ale to nevadilo, křižovala v něm tak zmatečně, že se z něj nikdy nedostala ven, a to v něm řádila několik hodin. Potřebovala přemýšlet a to se jí dařilo nejlépe, právě když běhala a nic výjimečného ji nerozptylovalo. Bylo na čase rozhodnout se, jestli by měla odejít, nebo se ještě nějakou dobu zdržet. Nic ji nehonilo, aby se rychle pohnula z místa, ale taky se nedalo předpokládat, že zrovna v té opuštěné zřícenině se jí podaří najít to, co jí v životě chybělo. Měla by zamířit někam mezi lidi, pokusit se navázat kontakt, ale tak, aby to bylo bezpečné. Bude se muset pokoušet o sblížení v noci tam, kde nebude dost světla, aby byla rozpoznatelná barva jejích očí.

To je hloupost! Nemůže doufat, že se s někým setká v noci v temném koutě, pokud to má mít význam. Lepším řešením budou kontaktní čočky, dokáží skutečnou barvu dostatečně zamlžit. Hnědé by nemusely být špatné. Tím by se vyřešil ten nejhorší problém, pokud se zvládne vyhnout všem slunečným dním, nemělo by nic jiného být problém, i když se asi bude muset krmit častěji než jednou týdně… Možná dvakrát? Ano, to by mělo pokrýt žízeň dostatečně, aby neohrožovala lidi, které potká. Zamířila zpět k domu a přemýšlela, jestli je to, co si usmyslela, opravdu tak dobrý nápad, jak se v první chvíli zdálo. Možná by neměla pokoušet setkání s lidmi, možná by měla zkusit pátrat jiným směrem. Směrem vedoucím k úplně jinému druhu…

„Jak dlouho se tu plánuješ zdržet?“ vyrušil ji Alistairův hlas. Překvapeně zvedla hlavu a spatřila ho sedět na místě bývalého balkonu. Otočila se za sebe a uviděla, že nebe na obzoru se začíná z ocelově modré měnit do o odstín světlejší kobaltově modré.

„Jak dlouho smím?“ oplatila mu otázku otázkou a vyskočila na místo vedle něj. Neodtrhnul pohled od světlajícího obzoru, což byla vlastně dobrá zpráva. Směla zůstat. Usadila se vedle něj, ale ne moc blízko, už se poučila.

„Je mi to jedno, v nejbližších letech se tu objevit nehodlám,“ pronesl lhostejně. Maggie to mělo potěšit, protože to znamenalo, že se nemusí rozhodovat hned, ale někde hluboko uvnitř jí to udělalo hlubokou jizvu, kterou nečekala. Zamračeně sledovala pomalu se zvětšující proužek světla. Vteřiny ubíhaly a měnily se v minuty. Čas odkapával a odtékal někam do neznáma a nic se neměnilo. Ne pro ni. Minuty byly stejně bezvýznamné jako dny. Nebyl důvod hýbat se, spěchat ani žít.

Když vykouklo slunce, jeho paprsky se jim odrazily od těl. Maggie pomalu zvedla paži před sebe a několikrát jí ve sluneční záři otočila. Nevystavovala se slunci často, ale když už to udělala, pokaždé jí to vzalo dech. Její kůže byla nádhernější než nejkrásnější démanty a to se nikdy nemělo změnit.

„Proč jsi tu zůstala, Maggie?“ ozval se tiše Alistair. Nepodívala se na něj, když odpovídala. Věděla, že i on musí být nádherný. Tu vzpomínku mít nechtěla.

„Proč ty odcházíš, Alistaire?“ Nečekala odpověď, ale nepřekvapilo ji, když promluvil.

„Sbohem, Maggie.“ Jak se žhavý kotouč vyhoupl nad krajinu, uslyšela jeho dopad na zem a ozvěnu běhu. Byl pryč. Podívala se na místo, kde předtím seděl, a na několik polámaných stébel trávy, která vyrůstala z prasklin, kam je zanesl vítr. Linula se z nich vůně, která se prolínala s tou jeho. Za pár hodin vyvane a zůstane jen chabý otisk, který tohle místo bude pokrývat několik měsíců, možná i rok, podle toho, jak dlouho se tu ona zdrží a bude ho zamořovat svou vůní. Pak zmizí a vrátí se zase až s ním.

Byla to překvapivě smutná představa.

„Sbohem, příteli.“

♠♠♠

Nakonec se rozhodla ještě nějakou dobu zůstat. Nikdy si vlastně tuhle část ostrova pořádně neprohlédla - nikdy dříve neměla povolení a vlastně ani příležitost. Během první noci o samotě se vypravila do Norwich, kde se vloupala do skladu za nákupním centrem. Našla v něm, co potřebovala, hned jak vyřadila kamerový systém. Kromě krabice hnědých čoček sebrala i pár dalších věcí, které pak nechala na rohu, aby to vypadalo, že se do skladu vloupali nějací nenechaví bezdomovci.

Po úspěšném nočním zátahu na sklad, by se mohla hned ráno pustit do svého plánu, jenže jako naschvál zářilo celý den slunce. Stejně tak i den potom a ten další taky. Když pak měla konečně šanci zkusit vyjít mezi lidi, byla vyhladovělá a musela na lov. Muž, kterého si vybrala, měl v sobě ale silný pud sebezáchovy a nedal se lacino. Podařilo se mu poničit jí šaty, což ji neskutečně rozčílilo. Oplatila mu ránu a málem mu zlomila vaz. Navíc po tom všem nebyla jeho krev nic moc. Neměla ani šanci ho v nějakém kontejneru spálit, protože ulička začínala být rušná. Vzala proto jeho mrtvolu s sebou a pohřbila ho ve Flixtonském lese, což možná nebylo nejmoudřejší, ale ona už měla toho chlapa tak akorát dost. Zakopala ho ale dost hluboko, aby ho nenašel žádný náhodný člověk. Někdo by musel kopat na tom místě záměrně, aby ho našel, a to bylo nepravděpodobné. Pak ji ještě čekalo shánění nového oblečení. Propátrala několik vesnic, než našla prádlo, které někdo zapomněl uklidit. Nic pro ni, ale nemohla si vybírat. Stáhla ze šňůry pánskou flanelovou košili a neforemné džínsy, které jí byly příliš velké. Sebrala tedy i jednu z prádelních šňůr, kterými si je hodlala stáhnout.

Když si ale to vše později oblékla, zjistila, že celý její plán se hroutí, ještě než vůbec stihla začít. Už potkala dost strašáků v polích, kteří vypadali lépe než ona právě teď. Takhle by jen těžko zapadla. Nakonec skončila sama na pláži s viděním zhoršeným díky těm hloupým čočkám, které si vzala jen proto, že se tu přece jen může přes den někdo objevit.

Ano, litovala se, protože nic nevycházelo tak, jak si plánovala, a navíc byla sama. Takhle si to nepředstavovala. Z vyprávění známých věděla, že většina z nich si někdy prošla obdobím, kdy se odtrhli od klanu nebo smečky a toulali se světem na vlastní pěst. Někteří hlavně předtím, než se do nějaké smečky dostali. Jenže ona to nezažila, a dokud po tom nezatoužila, měla se vlastně báječně. Třeba by opravdu bylo nejlepší vrátit se k Siobhan a Liamovi. Bylo by to jednodušší.

„Maggie?“ Trhla sebou. Jak mohla nepostřehnout bijící srdce? Jistě v okolí jich bylo několik, ale tohle bylo mnohem blíž než ta ostatní. Ale počkat… ten hlas. Vyklonila se zpoza kamene, o který se opírala.

„Jacku?“ zeptala se překvapeně. „Co tu děláš?“

„Já?“ zasmál se. „Bydlím tu. Lowestoft, pamatuješ?“ mávl rukou k městu za nimi. „Ale co ty tu děláš? Nevrátila ses do Irska?“

„Lowestoft? Vážně?“ podivila se. Možná by nebylo na škodu, příště se zajímat o to, kde se zdržuje. Jenže koho by napadlo, že to bude zrovna tady.

„Ano, opravdu. Můžu si přisednout?“ zeptal se s úsměvem.

„Jistě,“ souhlasila tiše a nenápadně si popotahovala košili přes džínsy. Jack se usadil a o pokrčená kolena si opřel tlustý sešit. „Kreslíš?“ pokývla k němu hlavou.

„Měl jsem to v plánu, ale zatím mě nic nezaujalo,“ posmutněl. „Za léta života tady jsem tu už téměř všechno zvěčnil.“

„Smím?“ zeptala se, protože ji ovládla zvědavost. Nikdy nemluvila s někým, kdo by studoval kresbu, a nikdy taky neviděla umělcův skicář. Trochu zrudnul.

„Jsou to jen náčrtky, nejsou to veledíla, dokonce ani nejsou hotové.“

„Právě proto,“ kývla Maggie. S povzdechem sundal ruku z desek a lehce pokynul, ať si je tedy vezme. Natáhla se pro ně a otevřela je. Měl pravdu v tom, že to byly vlastně jen momenty. Ptačí torzo s jedním křídlem zachycené v pohybu. Lidská noha s pečlivě prokreslenou sítí žil, ale bez chodidla. Pramen vlasů ve větru. Nadvakrát zlomený nos pod srostlým obočím v jen matné kontuře tváře, a tak to šlo dál a dál. Jenže pak se najednou téma změnilo. Listy pokrývaly obrazy neštěstí a bolesti. Zlomeniny, mrtvá zvířata, bolestné grimasy a pláč. Spousta různého pláče.

„Prvoplánová krása je kýč, nemyslíš?“ zeptal se zvláštním tónem, když viděl, jak zmateně si prohlíží náčrtky.

„Nemyslím. Krása je krása. Kýč je její ztvárnění, které se tvůrci vymklo. Podle mě vzniká ve chvíli, kdy krása ovládne umělce, a ne on ji,“ pronesla vážně. Překvapeně zamrkal.

„Takhle jsem nad tím nikdy neuvažoval. Kolik je ti, Maggie? Nechce se mi věřit, že jsi tak mladá, jak vypadáš.“ Zkoumavě si ji prohlížel a ona si uvědomila svou chybu. Zapomněla budit lidské zdání. Vždyť podle vzhledu by se měla chovat jako patnáctiletá, neustále na to zapomínala.

„Je neslušné ptát se dívky na věk,“ pronesla rádoby vesele a skicář mu vrátila. Ušklíbl se a dál se v tom nešťoural. Na čele mu vyrazil pot ve stejnou chvíli, kdy jeho srdce klopýtavě zrychlilo a v jeho hrudi se ozvalo chroptění. „Jsi v pořádku?“ zeptala se o chvilku dříve, než se dusivě rozkašlal. Chvíli se snažil popadnout dech s bolestivou grimasou, načež se zašklebil.

„Nebudeme si kazit náladu,“ pronesl rozhodně, i když měl hlas oslabený chrapotem.

„Na to jsem se neptala,“ řekla tiše a nedokázala úplně zakrýt starost v hlase. Najednou dávalo smysl, proč ji neláká jeho krev, jak by možná měla.

„Přesto je to moje jediná odpověď,“ upřeně se na ni mračil, ale pak vzdychl a donutil se k úsměvu. Cítila v něm lež, byl to falešný úsměv. Měl ji upokojit, ale dosáhl přesného opaku. Zaslechla chrčivý zvuk v jeho plicích znovu o chvilku dřív, než ho zasáhl další záchvat dušnosti. Snažil se uklidnit, ale pak ucítila krev a to byl poslední důkaz, že o nachlazení se nejedná. Neviděla ji, ale všimla si, jak si nenápadně otírá ruku kapesníkem. „Nechci o tom mluvit,“ požádal ji, když byl konečně schopný promluvit. Akceptovala to jen proto, že v tom prohlášení byla jen čistá pravda. Opravdu nestál o jakýkoliv rozhovor na to téma.

„Dobrá. Takže proč je podle tebe krása kýč?“ vrátila se k předchozímu tématu. Skepticky se na ni podíval.

„Protože je nereálná. Krásné může být vše, i ty nejhrůznější a nejodpudivější věci v sobě mají krásu, ale to, co je dnes považováno za krásné, je stejnou měrou i odpudivé. Jak by to potom mohl nebýt kýč, když se tou falešnou iluzí obklopujeme? Co podstatného krása na našem životě změní?“

„To zní velmi zahořkle od někoho, kdo do dnešních standardů krásy zapadá tak dobře jako ty.“ Jack se zasmál.

„Vážně si právě řekla, že se ti líbím?“ Maggie se zarazila. Řekla to? Nenapadala ji žádná odpověď, na to zjevné popíchnutí. „To je dobré, nemusíš odpovídat. Myslím, že ta věta mluvila sama za sebe,“ zubil se dál.

„Překrucuješ, co jsem řekla. Nazval bys snad sám sebe kýčem?“ vrátila mu rýpnutí. Zamyslel se a pak stále s úsměvem kývnul.

„Trefa. Dobře, budu to brát jako filozofickou debatu, a ne přiznání, že máš pro mě slabost,“ nedal si pokoj.

„Rozhodně pro tebe nemám slabost,“ bránila se vehementně a naprosto upřímně.

„No jistě, tohle vůbec nebyla přehnaná reakce zakrývající, že jsem trefil do černého,“ smál se. Maggie ho začínala shledávat neskutečně otravným, ale přitom se snažila vymyslet něco, čím by popichování dostala na další úroveň, kterou by mohla vyhrát. Kdyby jen věděl, do koho to vlastně ryje, hned by se stáhnul. Ta představa, ale nebyla nijak příjemná. Maggie nechtěla, aby se jí bál, snad proto se rozhodla nechat ho protentokrát vyhrát.

„Fajn, vzdávám to,“ roztáhla dlaně od sebe v gestu, které jasně znamenalo, že vyhrál.

„A zrovna to začínala být taková zábava,“ vzdychl si hraně, aby vzápětí podlehl dalšímu záchvatu kašle. „Dneska mám opravdu blbej den,“ povzdechl si po chvíli sám pro sebe, ale to Maggie nezabránilo to slyšet. Ovšem když se pak na ni otočil, musela nasadit všechny síly, aby na něj neskočila. Zatajila dech a zapřela se silnou vůlí proti loveckému pudu. Jack měl na rtu několik kapek krve, o kterých nejspíš nevěděl. Pomalu zvedla ruku a na svých rtech mu naznačila, že na těch jeho něco je. S tichou kletbou mu ruka vystřelila vzhůru a prsty rozetřel krev po větší ploše. Hladová stvůra v Maggie tiše zakňučela, ale to už si naštěstí otřel rty kapesníkem a stejně tak ruce. Maggie rychle vstala, a udělala pár kroků od něj tak, aby stála proti větru. Pach krve k ní nedosahoval a ona se několikrát nadechla vzduchu, který vál od moře a byl cítit jen jódem, solí a rybinou.

„Není to nakažlivé,“ slyšela pronést Jacka hlasem naplněným bolestí. Jen netušila, jestli je ta bolest fyzického rázu nebo mu ji způsobila ona svým odstupem. Otočila se na něj a uviděla, jak si tiskne ruku pod žebra s bolestnou grimasou, přesto se rozhodla ho uklidnit.

„O to nejde, ale pohled na krev je pro mě obtížně snesitelný,“ řekla popravdě. Už měla své lovecké tužby zase pod kontrolou, a tak se vrátila na své místo. Položila mu ruku na záda. Pod tím dotekem se ještě o něco více napjal, ale neshodil ji. Snažil se popadnout dech, a když se mu to podařilo, vysílením zavřel oči.

„Dělá se ti špatně z krve?“ zeptal se po chvíli, když je zase otevřel.

„To ne, spíš bych řekla, že mě rozrušuje,“ snažila se o pravdivou odpověď.

„Jasně,“ ušklíbl se. „No, mě z ní dřív bývalo fakt zle, ale jeden si zvykne, řekl bych.“

„Jak dlouho?“ zeptala se po chvíli mlčení. Překvapeně se na ni otočil.

„Jak tě to napadlo?“

„Řekl si, že to není nakažlivé. Tím si ze dvou možností, které mě napadly, jednu vyloučil. Takže pokud to nejsou úbytě, zbývá-“

„Rakovina, jo,“ dokončil za ni se smířeným výrazem.

„Takže?“

„Asi půl roku. A než se zeptáš, ano, zkusil jsem všechno, co šlo, tohle není poprvé. Takže jsem s tím smířený a hodlám se tím zbylých šest měsíců nezatěžovat.“ Přesto zněl, když to říkal, že ze všeho nejvíc ho právě to uvnitř užírá. Rozhodla se dřív, než si to stihla promyslet.

„A kdyby to nemuselo být jen šest měsíců?“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!