Sekce

Galerie

https://www.stmivani.eu/gallery/ghost1.jpg

Bella se vydá do hlubin lesa. Najde ta něco?

Chvíli jsem jen tak ležela na posteli a zírala do stropu. Měla jsem dost. Všichni mě štvali. Tedy Neilovi už jsem odpustila, za to, co se stalo u nemocnice. Vlastně ani nebylo co odpouštět jenom… Hlavně jsem byla vděčná, že mě bránil před Edwardem. I když ten ho nemohl slyšet. Konečně mi připadlo, že mám kamaráda, který si nesnaží něco dokázat tím, že mě bude mít na své straně.
Bože, Edward. Stále jsme se k němu v myšlenkách vracela. Co tu dělá? Prostě se z čista jasna objevil s tím, jakou o mě má starost, abych si neublížila. Jistě, stará se asi tak, jako když tvrdil, že mě nikdy neopustí. Že spolu budeme navěky. Říkal, jak moc mě miluje, ale pak mě opustil. Nemohla jsem mu to však mít za zlé. Byl už tak dlouho naživu, a ještě dlouho bude. Musel potkat tolik skvělých žen a upírek. Co jsem pro něho já. Středoškolačka a smrtelnice? Člověk. Jak bych pro něho mohla něco znamenat.

Jedno setkání s Edwardem mě dokonale zvládlo posunout o několik měsíců zpátky. Opět jsem se ocitla v začarovaném kruhu otázek bez odpovědí a víru pochybností. Zase jsem byla zoufalá a bezmocná. Tohle všechno ještě umocňoval fakt, že jsem nijak nedokázala pomoct Neilovi. Všechno se jenom komplikovalo.
Chtěla jsem také požádat Jakea o pomoc. Ale co teď? Potkal se s Edwardem a oba se chovali jako blbci. Jako by tu šlo jenom o ně. Navíc, oba mi mají za zlé, že se scházím s tím druhým. Ne, vlastně se nescházím ani s jedním. Tak co mají za problém?!
To Edward mě opustil a Jake tu pro mě byl jako můj věrný přítel. Nicméně, když jsem ho potřebovala nejvíc, vyhýbal se mi.
Chtěla jsem křičet.
V hlavě mi hučelo. Nemohla jsem se soustředit na jedinou myšlenku. Nepotřebuju tu ani jednoho z nich. Nepotřebuju tu zbytečné spory a rozptýlení.
Nenechám se jen tak oblbnout Edwardem Už jednou mě opustil a udělá to znovu. Proč by zůstával? A Jake se musí naučit respektovat má rozhodnutí. Jenomže ani jedno z toho se nestane přes noc.
Vymrštila jsem se do sedu.
Neil seděl tiše na židli u stolu a pozoroval můj vnitřní boj. Věděl, co se mi honí hlavou? Když už znal všechny mé myšlenky, pocity a nejniternější strachy? Pokud ano, nic neříkal.
Zatřásla jsem hlavou. Tohle opravdu nikam nevedlo.
Musím se soustředit a nesmím se vzdát. Neilovi pomůžu a těm ostatním taky.
Plácla jsem sebou zpět na postel. Tohle všechno mě strašně vyčerpávalo.
„Co si o sobě vůbec myslí?“ zašeptala jsem spíš jen tak. Nečekala jsme odpověď.
„Nemám tušení.“
Vyfoukla jsem. Otočila jsem hlavu jeho směrem. Smutně mě pozoroval.
Protočila jsem oči v sloup.
„No jo.“ Kývla jsem na něho a napřáhla k němu ruku. Nadšeně sevřel mou ruku ve své a hopnul ke mně do postele. Alespoň jsem se už naučila spát ve svetru a teplých ponožkách.
„Ráno mě vzbudíš?“ zívla jsem.
Ještě jsem cítila, jak mě přikryl dekou.
„Jsme zase v pohodě?“ Slyšela jsem vzdáleně jeho hlas.
„Jo, jsme v pohodě,“ zamumlala jsem.
Hodlala jsem spát, jak nejdéle jsem mohla. Byla jsem hotová. V léčebně jsem toho moc nenaspala a tahle konfrontace s Edwardem a Jakem mě dorazila.

Píp. Píp. Píp. Zněl zvuk přístrojů. K hrudi mi přikládali defibrilátor. Sledovala jsem své tělo, jak se otřáslo pod náporem elektrického výboje. Místnost byla plná lidí v rouškách. Vzduchem páchla dezinfekce.

S trhnutím jsem se probudila. Fuj.
Chvíli jsem doufala, že to setkání s Edwardem byl také jenom zlý sen. Neil mě znepokojeně pozoroval.
Chtěla jsem otevřít okno. Na parapetu ležela růže a k ní připnutý vzkaz.
„Asi si na okno přidělám mříž a na parapet bodce,“ zavrčela jsem. Nebudu to číst. Nechci. A nevezmu si tu kytku. Nemám na to ani pomyšlení.
Otráveně jsem vstala a namířila si to do koupelny. Potřebovala jsem horkou sprchu. Rovnou vařící. Ani svetr, pletené ponožky a peřina mě před tím chladem nedokázaly uchránit.
Když jsem rozmrzla, připravila jsem snídani. U toho jsme si rozevřela pomyslný spis, který jsem si vytvořila o pohřešovaných a o Neilovi. Teď jsem tím spíš jen tak namátkou listovala. Koukala na připnuté fotografie…
Dívka s hnědými vlasy. Ta dívka, kterou jsem málem přejela autem onehdy v noci! To je Mary Steelová! Musíme se s Neilem vydat do toho lesa. Kdybych si jen vzpomněla, kde přesně jsme ji to tenkrát potkali. Vím, že to bylo v nějaké zatáčce, ale takových je tam spousta. Tohle by mohla být naděje. Mohlo by nás to k něčemu zavést. Neváhala jsem a okamžitě vyrazila.
Zastavila jsem náklaďáček u krajnice. Dlouze jsem hleděla na hluboký les.
„Nelíbí se mi to,“ odtušil Neil.
„To mně taky ne.“
„Seš si vůbec jistá, že je to ta správná zatáčka? Všechno tu vypadá stejně.“ Měl pravdu. Nemohla jsem si být jista ničím.
„Prostě půjdem do lesa a budeme hledat něco podezřelého. Když to nevyjde tak zítra zastavíme o zatáčku dál, a tak pořád dokola. Třeba tu někde narazíme na tu duší holku a ta nás tam zavede.“
„Podle mě je v tom až moc domněnek.“
„Kam se poděl tvůj nezměrný optimismus?“ Hodila jsem si batoh přes rameno a zabouchla dveře od auta. Vzhůru do lesa.
„Prostě se mi nechce trávit celé dny v neznámém temném lese. Navíc se tu někde může toulat ta Victorie,“ připomněl mi a rozhlížel se po okolí.
„Takže do teď to bylo, že dokud Victorii nevidíš, tak neexistuje a najednou máš o mě strach?“ popíchla jsem ho.
„To bych zas tak úplně netvrdil,“ zaksichtil se.
„Čeho se proboha tak moc bojíš?“ Ptám se zrovna já, která teď jsem podělaná až za ušima.
„Mám tu ze všeho strašně zvláštní pocit. Mrazí mě.“ Otřásl se.
Tak ducha tu z toho mrazí. Alespoň, že už nebyl tak zamlklý jako v nemocnici. Včera se mi už zase začala vracet ta jeho veselejší nálada.
Větvičky a jehličí mi praskalo pod nohama. Ze stromů na mě kapala voda.
Už notnou chvíli jsme procházeli lesem, nikde jsem však neviděla nic podezřelého. Co taky, hledat v lese.
„Já… Tady prostě něco cítím.“ Zastavil se Neil z ničeho nic. „Tak slabě víš. A není to jediné místo, ke kterému mě to táhne. Je jich tu víc.“ Vypadal znepokojeně. Tak tohle byla novinka.
Klekla jsem na kolena. Země byla ještě stále zmrzlá. Nebylo se také čemu divit, ještě před několika dny to tu pokrýval sníh. Jasně, tento týden se sice teplota vyšplhala nad deset stupňů, ale stejně to nebyly nejlepší podmínky pro hloubení děr.
„Nešlo by, že bych se tě dotknula, přesunula do tebe energii ne chvíli, kdy bys měl ruku zabořenou pod zemí a pak vytáhl…“ Ten praštěný nápad už jsem nemusela ani dokončovat, protože Neil mi věnoval všeříkající pohled. Ne, opravdu by to nešlo. Vzala jsem do ruky malý rýč. Spíš takovou kovovou lopatku, co jsem našla u nás v kůlně. Snažila jsem se lopatku zabořit co nejhlouběji. Šlo to ztuha a půdu jsem odkrývala po centimetrech.
Po několika minutách jsem spíš jen tak vztekle mlátila do země. Byla jsem zoufalá. Jak dlouho to ještě potrvá? Já nemůžu čekat do plné jarní oblevy.
Dokonce se chvíli musel iniciativy chytit Neil a převzít ode mě lopatku. Jinak bych ji už asi zahodila někam do hlubin lesa.
Postupovali jsme. Ale pomalu. Moc pomalu.
„Podělaná zmrzlá hlína. Podělaný zmrzlý listí. Blbej promrzlej mech. Podělaný kořínky. Nesnáším les. Nenávidím to tady!“ Přesně v tu chvíli, kdy už jsem opět chtěla házet lopatkou jsem odhalila kousek něčeho… Tohle rozhodně nebyla hlína a určitě ne kořen nějakého stromu. Opatrně jsem začala rýt okolo. Lebka. Našla jsem lebku. Zírala jsem na ni. Věděla jsem, co hledám, i že to tam najdu. Jenom… Pane bože! Já opravdu našla kosti! Mrtvola, tady je mrtvola. Byla jsem zcela ochromená.
„Nesmíš,“ ozvalo se tiše.
Vzhlédla jsem.
Za stromem se schovávala dívka a pozorovala mě, jak klečím nad mělkým hrobem.
„Nesmíš,“ zopakovala.
Neil nevypadal, že by si jí vůbec všiml, nebo že by ji slyšel. Hleděl na lebku.
„Co nesmím?“ Nechápala jsem. Doufala jsem, že se Neil probere z toho podivného transu a pomůže mi s ní. Vypadala vyděšená a ztracená, ale kdo by na jejím místě nebyl.
Přimhouřila jsem oči, abych na ni v tom šeru lépe viděla. Hnědovlasá dívka tam stála jen v modrém tričku a džínách. Mary Steelová. Pane bože to je ona! Tu jsem málem přejela! Mary Steelová!
„Vrátí se.“
„Kdo se vrátí?“ Potřebovala jsme odpovědi.
„Přivede.“
„Kdo? Co přivede? Kdy?“
Odpovědi jsme se však nedočkala. Dívka se zahleděla kamsi za mě a utekla.
Sakra! Chtělo se mi křičet! Taková šance všechno vyřešit! Všechno se mohlo vysvětlit a ona prostě uteče.
Neil stále jen zíral na lebku v mých rukou.
„Slečno, zvedněte ruce nad hlavu, tak ať je vidím! Pomalu vstaňte a otočte se!“ zazněl mi za zády něčí křik.
Co to sakra?
„Policie, okamžitě se zvedněte a otočte. Naposledy vás vyzývám!“
Do prdele. Charlieho klepne.
Začala jsem se pomalu zvedat s rukama nad hlavou a otáčet se. Stál tam strážník a mířil na mě paralyzérem. Alespoň to nebyla nabitá bouchačka, že jo. Byl tam ještě druhý. Ten mě obešel a zahleděl se do mnou vyhloubené díry.
„To je lebka?“
„No… Ano.“ Po této odpovědi okamžitě odešel stranou telefonovat.
„Pojedete s námi na stanici, slečno,“ oznámil mi ten druhý. Teda bez něho by mě to nenapadlo.
Neil stál stále ještě nad tou vykopanou dírou a zíral dovnitř.
O chvíli později už jsem seděla na zadním sedadle policejního auta. Neil se v určitou chvíli probral a teď seděl vedle mě.
„Ještě nikdy jsem neviděl mrtvolu.“ Hleděl kamsi do daleka.
„To váženě?“ špitla jsem. Duch a děsí ho mrtvoly. Bezva.
„Říkala jste něco?“ ozval se policista z místa řidiče.
„Co? Nic.“
„Prostě ještě nikdy jsem…“ Větu nedokončil.
Sevřela jsem jeho ruku v mé. Trošku se uklidnil.

Celou cestu do strážnice se se mnou nikdo nebavil. Až na stanici. Kde mi zas pokládali ty samé otázky pořád dokola a dokola, do zblbnutí. Alespoň, že mě neposadili do výslechové místnosti. Věděli, že patřím k Charliemu. Seděla jsem tedy u jeho stolu a čekala na něho. Neil seděl na stole, ale stále byl hlavou někde jinde.
Konečně se tam objevil Charlie.
„Bello. Pane bože, ty mě jednou zabiješ.“ O tom jsem nepochybovala.
„Co jsi to tam, prosím tě, dělala?“ Dřepl si ke mně a prohlížel si mou tvář.
Takže po miliontý první…
„Prostě jela jsem za Jakem. A chtěla jsem se ještě chvilku projít. Párkrát jsme tam spolu byli, chtěla jsem si vyčistit hlavu. Procházela jsem se a viděla tam toho psa. Hrabal. Tak jsme myslela, že něco našel a vrátila jsem se ho auta pro lopatu. A taky, že tam něco našel. A zrovna, když jsem ti chtěla zavolat…“ Pokrčila jsem rameny. „Já vím, mám prostě smůlu.“
„To opravdu ano, kdyby někdo nezavolal, že tam podezřele parkuje auto, tohle by se nestalo.“
Složila jsem si hlavu do dlaní. Tohle se opravdu stane jenom mně.
„Neboj, jdeme domů. Ta těla tam leží již nějakou dobu, takže i oni uznali, že jsi je jenom našla.“
„Ono jich tam bylo víc?“ Teda jasně, těch dětí se ztratilo několik jenom… Tak jo. Nebudu vyšilovat. Základ je nevyšilovat.
„Neměl jsem ti to říkat. Ale stejně to bude v novinách. Měli bychom jít domů. Tohle pro tebe muselo být moc těžký.“
Ha, nemáš ani tušení. 
Jeli jsme už sice domů, ale já nad tím vším musela pořád přemýšlet. Musím se tam vrátit. Musím najít Mary. Musím zjistit, jestli tam nebylo víc duchů. Nemůžu čekat na to, co zveřejní noviny. Pokud Mary něco ví… Pokud tam opravdu někdo přijde… Jestli se tam vrací vrah! Co když se tam ale vrátí, zjistí, že ta těla odnesli policisté a… No jo, co potom?
Nebo! Ty policisty zavolal vrah, protože doufal, že mě najdou dřív, než stihnu něco objevit já. Ale proč by to dělal? Přitahoval tam pozornost? Pozornost! Jak to, že si nikdo nikdy nevšiml, že tam stojí auto a někdo tam v lese zakopává mrtvé? Nebo všiml? Ale to by to prověřili, ne? Navíc, když se tu ztrácejí lidé a našli by ho stejně, jako tam našli mě. To znamená, že tam nemusel parkovat.
Jak ale přemístíte tělo do lesa, aniž byste použili auto? To jako bydlí někde blízko? Tam ale žádné domy nejsou. Nebo ano?
Zajdu na radnici, jsou tam plány města. Nebo by to mohlo být na satelitních snímcích na internetu! Tohle je skvělý, konečně máme nějaké stopy. Možnosti! Nemohla jsem se dočkat, až to všechno řeknu Neilovi. Seděl tu sice s námi v autě, ale nemohla jsem na něho před Charliem jen tak promluvit. Navíc by to teď asi nemělo cenu.
Měla bych Charliemu říct ty své teorie? Ne. K čemu by to bylo? Nebude mě poslouchat. Bude si myslet, že jsem se opravdu zbláznila. Navíc policajti si to určitě poskládají sami a než já se vůbec k něčemu dostanu, najdou toho hajzla.
Zadívala jsem se z okýnka na noční město. Silnici osvětlovaly pouliční dny. To byl zase den.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

3)  ada1987 (04.10.2018 20:11)

skvela cast

2)  Lucka (02.10.2018 21:38)

skvělé Bella si hraje na detektiva. To jsem zvědavá, kam ji to pátrání zavede.

1)  BabčaS (30.09.2018 20:43)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse