Sekce

Galerie

https://www.stmivani.eu/gallery/ghost1.jpg

Návštěva policejní stanice.

Knihovna byla poloprázdná, a to bylo jedině dobře. Stejně jsme se usadili v nejzazším koutu.
„Doufám, že když to zúžím na Forks, bude to v pořádku,“ uvažovala jsem na hlas. „Přeci jenom potkali jsme se ve Forks, tak asi budeš z Forks.“
„Já nevím.“ Pokrčil rameny.
„Tak pamatuješ si snad, že bys jako duch do Forks přišel? Navíc můžeš se mnou mimo město. I když teda nevím, jestli je na to nějaké pravidlo. Třeba bychom mohli vyzkoušet, jestli můžeš létat letadlem.“
Skepticky se na mě podíval.
„No co, autem se mnou jezdíš,“ podotkla jsem.
„Ale to není tak. Je to, protože tebe vidím a slyším jasněji.“
„Takže jsem něco jako maják?“ Já nechci zářit.
„Nebuď směšná, ne. Spíš jako kdybys řvala do megafonu.“
„Ou, aha.“ Tak výborně. Cokoliv řeknu je zřejmě v jejich světě slyšet na míle daleko.
„Takže předpokládám, že pokud bys byla v Port Angeles a já ve Forks a ty bys mě zavolala, tak tě neuslyším. Stejně jako tě neslyší jiní duchové, nebo ti nevěnují pozornost.“
„Nevěnují pozornost někomu s megafonem?“
„Nechtěl jsem to říkat, ale když se na tebe dívám, tak vidím vlastně taky ducha.“
„Dík. Vtipů na to, že se neopaluju jsem už slyšela...“
„Takhle to nemyslím.“ Vypadal, že neví, jak mi to podat. Dokonce trošku znervózněl. „Prostě když se pohybuju po městě a potkávám lidi a duchy, vidím mezi nimi rozdíl. Ty vypadáš…. Nevypadáš…“ Gestikuloval rukama v neurčitých tvarech. Čekala jsem, co z něho vypadne.
„Máš strukturu ducha, jen jsi o něco jasnější. Prostě dokud jsem se tě nedotkl nemyslel jsem, že jsi živá. Jen jsem myslel, že jsi jiný druh ducha, třeba poltergeist… Nebo tak. Vlastně jsem žádného poltergeista nikdy nepotkal. Takže jiní si musí myslet totéž, dokud do nich doslova nevrazíš. Jenom prostě se třeba otočí, protože dejme tomu křičíš. Ty se taky ohlédneš, když je v davu křikloun.“ Zmlknul a čekal, jak zareaguju. Jestli mu třeba neutrhnu hlavu. To by však v jeho stavu stejně nebylo možné.
Chvíli jsem přemýšlela nad vším, co řekl. Vlastně to tak trochu dávalo smysl. Byla jsem na chvíli mrtvá a bylo by divné, kdyby to na mně nezanechalo žádné následky. A v situaci s upíry, vlky a duchy, že mám tak trošku divnou auru… Nebo energii, ještě musím vymyslet, jak to pojmenuji.
Začal mi luskat prsty před obličejem. „Vnímáš?“ Nakláněl se ke mně.
„Víš, byla jsem čtyři minuty klinicky mrtvá. Takže to asi zanechalo určité následky.“ Pokrčila jsem rameny.
„A ty to přijmeš jen tak. Jistě že.“ Rozhodil Neil rukama. „Tohle nikdy nepochopím.“ On že to nepochopí? Kdo byl zcela klidný, když zjistil, že s ním dokážu mluvit? A najednou mu to vadí? Navíc co jiného mi taky zbývá?
Chvilku jsme seděli jen tak mlčky. Vytáhla jsem blok na psaní.
„Umíš kreslit?“ zeptala jsem se náhle. Zřejmě ho to zaskočilo.
„Cože?“
„No, protože já to neumím a bylo by dobrý, kdybychom měli tvůj portrét. Fotka nepůjde… A pokud nenajdeme tvůj portrét v novinách, tak jedině autoportrét.“
„K čemu ti bude?“ Necápal Neil.
„Vloupeme se na policii a ofotíme si záznamy. Určitě tam o tobě něco bude. A s fotkou to půjde líp.“ Prohlásila jsem to, jako by o nic nešlo.
„My… Cože?“ Vykulil na mě Neil oči.
„Technicky se vloupám jenom já…“
„Ty ses asi opravdu zbláznila.“ Spráskl ruce.
„Tak chceš, abych ti pomohla nebo ne?“
Mlčel. Sesunul se na protější židli.
Popostrčila jsem k němu tužku a papír. Přisunula jsem svou židli k jeho. Jemně jsem ho vzala za levou ruku. Asi dvakrát se nám už povedlo, že když jsem se Neila dotkla, mohl pohybovat věcmi. Třeba včera dokázal shodit moje učebnice a také mi odkopl boty. Doufala jsem, že to tak bude fungovat pokaždé. Nebo třeba pokud se budu dost silně soustředit… Ani jeden z nás nebyl v těchto duších záležitostech nějak extra zběhlý, takže jsme vše jsme dělali metodou pokus – omyl.  
Pravou rukou sebral tužku. Chvíli si s ní jen tak pohrával, než ji přiložil na papír. Začal kreslit.
Mé ruce začaly připomínat kusy ledu.
Netrvalo dlouho, aby mi došlo, že ani jeden z nás není Michelangelo. Po chvíli přestal kreslit a jen se mračil na svůj výtvor.
„Tak to asi nepoužijeme, ale nevypadá to zas tak špatně. Podepíšeš se mi tam, alespoň?“
Přesně tak jak jsem doufala, bezmyšlenkovitě znovu popadl tužku a vyšvihl na papír svůj podpis. Samozřejmě i s příjmením. Spokojeně jsem se usmála. Neil byl v šoku.
„Jak?“
„Mechanická paměť. Prostě reflex.“ Prohlížela jsem si podpis.
„Tys věděla, že se to povede?“
„Doufala jsem. Ukazovali to v nějakým pořadu, který běžel, když jsem byla v nemocnici.“ Za tu dobu, kdy jsem se nemohla ani hnout jsem podobných pořadů shlédla opravdu hodně.
„Aha. A přečteš to?“
„Vypadá to jako Waldorf, ale škrábeš teda děsně.“
Nebo to bude tím, že nejsem zvyklý hýbat s objekty,“ odfrkl skoro až uraženě. Cíťa. „Takže, co chceš teď udělat?“ tázal se. Vypadal, že ho tohle všechno začíná opravdu zajímat.
„Já se začnu probírat novinami a snad tam o tobě něco najdu. Ty bys mohl jít na policejní stanici a podívat se tam do záznamů. Nikdo tě neuvidí, takže bych tam nemusela jít já.“ Začala jsem přehodnocovat svůj původní plán o vloupání se.
„Jenomže já nejsem poltergeist, takže si ty spisy neotevřu,“ připomněl mi.
Ach jo. Tohle mi tak nějako nedošlo.
„Tak jo, držíme se původního plánu. Tak to tam běž alespoň okouknout. Protože Charlie mě tam jen tak nepustí, takže musíme potají.“
„Charlie, jakože tvůj táta, je policajt?“ Vytřeštil oči.
„Jo.“
„No, bezva.“
„Hele, když tak se můžu vymluvit na to, že ho tam hledám.“ Měla jsem to všechno více méně vymyšlené. Jen jsem doufala, že mi to když tak uvěří.
„Když to říkáš…“ netvářil se zrovna moc přesvědčeně.
„Takže myslíš, že se tedy dokážeš dostat do Forks a pak se za mnou vrátit?“
„Uvidíme.“ Pořád se netvářil moc nadšeně, ale došlo mu, že jinou možnost prostě nemáme. Rozplynul se.

Posadila jsem se za stůl. Knihovnice mi donesla obrovský stoh novin. Bylo jich příliš mnoho. Úkol zněl jasně, prolistovat je a hledat články o pohřešovaných osobách. Jak jsem koukala na ten stoh začínalo mi být jasné, že tady budu do konce věků. Procházela jsem výtisk za výtiskem a vyřazovala stranou všechny, ve kterých byl nějaký článek o pohřešovaných. A konečně. V rok a půl starém výtisku jsem našla velkou fotografii Neila.  V článku stálo, že sedmnáctiletý chlapec se ztratil v sobotu večer. Měl se vracet z oslavy svého kamaráda, nicméně domů nedorazil. Článek také mluvil o tom, že policisté si mysleli, že jednoduše utekl z domova. Prý se to už před tím stalo, protože trpěl bipolární poruchou. Občas se stávalo, že zmizel na několik dní z domova. Jeho rodiče doufají, že se brzy najde.
Jo, našel. O rok a půl později a mrtvý. Zavřela jsem noviny. Dál už hledat nebudu. Vzala jsem vyřazené výtisky a šla jsem si okopírovat články s hledanými. Noviny jsem si totiž nemohla odnést domů.
Zrovna když jsem ukládala kopie do tašky, zjevil se mi za zády Neil.
„Čau,“ vybafl.
„Sakra.“ Nadskočila jsem na židli. Pokoušel se o mě malý infarkt.
„Takže abys věděla, podle mě není vhodné, abychom se snažili vloupat do policejní stanice. Taky ti musím říct, že paní na příjmu by měla přibrzdit se sladkým a hlavně s donuty.“
Počkala jsem až skončí.
„Máme jinou možnost?“
„To netvrdím…“ začal se vykrucovat.
„Tak vidíš. Navíc už se stmívá. To je tak akorát.“
„Nechceš to třeba alespoň odložit na zítra?“ zkusil to ještě.
„Nepojedu sem zítra v noci dvě hodiny, když už jsme tu,“ odbyla jsem ho.
„Fajn dělej, jak myslíš.“ Zvedl ruce, jakože se vzdává.
„Takže mi řekni, jak to tam vypadá,“ přikázala jsem mu.

„Bože, tohle je fakt blbej nápad.“ Neil už zase brblal.
„Zmlkni.“
Byla jsem sice doslova podělaná až za ušima, ale přiznat jsem to nemohla. Neil by mi pak vmetl do tváře, že měl celou dobu pravdu. Takovou radost mu neudělám.
Zadní ulička byla opravdu temná a z kontejnerů páchly odpadky.
„Takže teď tě chytím za ruku, ty pootočíš kameru na druhou stranu, zatím co já naťukám ten kód, co jsi mi dal. Jestli nebude platit a spustí se alarm, tak tě zabiju,“ procedila jsem mezi zuby. Navíc mi začínala být děsná zima.
„Ale já už sem mrtvý.“ Usmál se na mě zářivě. Protočila jsem oči.
„A jsi si jistý, že si hlídač nevšimne, že se kamera otočila?“
„Po desátý, ano jsem si jistý. Když jsme tu byl, strážník říkal, že večer hraje jeho oblíbený tým a ten zápas musí vidět.“
Pořád jsem nevypadala přesvědčeně.
Neil si teatrálně povzdechl a prošel zdí do stanice. Za chviličku se vrátil.
„Jo, kouká na fotbal.“
To mě uklidnilo. Pootočili jsme kameru, naťukali kód a vešli jsme dovnitř. Následovala jsem Neila do místnosti se spisy, která byla naštěstí vzadu v budově. Nechtěla jsem rozsvěcet, takže jsem plně spoléhala na Neila. Konečně jsme se dostali do místnosti s kartotékou. Doufala jsem, že tu spisy doopravdy budou. Snad si je nikdo nevyžádal a nemá je na stole.
Vyslala jsem Neila do chodby, aby hlídal. Sice, i kdyby někoho viděl, jak sem jde, tak se asi nestihnu schovat, ale pro ten lepší pocit.
Vytáhla jsem z kapsy seznam deseti jmen, které jsem si vypsala z novinových článků. Svítila jsem si pro jistotu jen světlem z telefonu. Nechtěla jsem přitahovat zbytečnou pozornost.
Nevěděla jsem, jestli budou spisy zařazeny podle abecedy, nebo podle let. Nebo nedej bože v odložených případech. Chtěla jsem si spisy nafotit a vypadnout, jak nejrychleji to jenom půjde. Nicméně pohled na dlouhé řady krabic na policích mě málem odrovnal. Jasně, protože tohle je přeci díra světa, kde se nikdy nic neděje. Proto tu budu tvrdnout nekřesťansky dlouho.
Našla jsem oddíl polic s krabicemi označenými rok 2005. Uvnitř už byly rovnané podle abecedy. Alespoň že tak. Našla jsem asi šest jmen. Bohužel tři z nich mi byla ve finále úplně k ničemu, protože pohřešovaní se našli. V živém či… Jiném stavu. Jejich jména jsem okamžitě vyškrtla.
„Co ti sakra, tak dlouho trvá?“ Ozval se mi Neil za zády. Málem jsem vyletěla z kůže.
„Když seš tak chytrej, udělej to sám,“ zavrčela jsem.
Zaksichtil se na mě a opět zmizel.
Vlezla jsem do poslední krabice. Tam jsme našla další tři. Rychle jsem nafotila i tyto spisy a soustředila se na Neila. Už jsme to před tím zkoušeli. Fungovalo to jen do pár metrů. Naštěstí to stačilo.
„Už?“ Naléhal.
„Jo.“
„Super.“ Rozzářil se zase jako sluníčko.
Neil mě opět vyvedl ze stanice a vrátil kameru na její místo.
Teprve až v autě jsem si pořádně vydechla.
„Vidíš, já ti říkala, že to zvládnem.“ Bylo v tom až přílišné sebevědomí.
Začal se šíleně smát. „Seš podělaná až za ušima,“ chlámal se.
Začala jsem se smát s ním. Měl pravdu. Tak strašně se mi ulevilo.

Místo domů jsme mířili do rezervace. Hustě sněžilo a nebylo skoro vidět. Většinu cesty jsme se blbě smáli.
Chvílemi jsem přemýšlela nad tím, že bych mu řekla, že jsem ho v těch novinách opravdu našla, ale… Nevěděla jsem, jak to podat. Navíc, tím že počkám, nic zkazit nemůžu.
Strašně moc už jsem si přála být doma a spát. Ještě jsem však musela k La Push. S Jacobem jsme se domluvili, že se tam potkáme a promluvíme si o té mojí bezpečnosti. Měli jsme se tam sejít ve čtyři odpoledne, teď bylo devět večer. Tu schůzku jsem soustavně odkládala.
Už se mi zavíraly oči.
Z ničeho nic se na krajnici zjevil chodec. Světla náklaďáčku osvítila tvář mladé hnědovlasé dívky. I téhle zimě na sobě měla jenom tričko a džíny. Lekla jsem se a strhla volant a začala brzdit. Což je na zasněžené vozovce ta největší blbost, co jsem mohla udělat. Auto se dostalo do smyku.  Málem jsme skončili v příkopu. Neil se vyděsil natolik, že zmizel. Srdce jsme měla až v krku.
„Bello, opatrně!“ Slyšela jsem Edwardův hlas ve své hlavě. Zněl mi tam jako ozvěna. Zůstala jsem strnule sedět a tupě zírala před sebe.
„Do háje! Já už toho mám tak akorát dost!“ Začala jsem nepříčetně mlátit rukama do volantu. Což samozřejmě s rukou v ortéze nebylo nejlepší rozhodnutí. Navíc jsme občas trefila klakson, takže jsem ještě i troubila. Lepší už to ani být nemohlo.
Bylo mi do pláče. Musela jsem se však sebrat a vylézt ven. Musela jsem zkontrolovat tu holčinu, kterou jsem málem srazila. Když jsem zavřela oči, stále jsem viděla její vyděšený obličej.
Vypotácela jsem se z auta. Nikde jsem ji neviděla. Hrklo ve mně. Já ji srazila? To by mi tak ještě scházelo.
„Do prdele!“ zařval Neil a objevil se vedle mě.
„Já ji srazila, že jo? Pane bože!“ Začala jsem se hroutit.
„Ale hovno! Vždyť byla duch! Ty magore!“ křičel na mě Neil, který se tu najednou zhmotnil.
„Hele, klid!“ okřikla jsem ho.
„Mohlas nás zabít!“ Přecházel sem a tam a rozhazoval rukama.
„Když už, tak sem mohla zabít leda tak sebe,“ křičela jsem na něho.
Zíral na mě.
„Okamžitě jedeme domů,“ přikázal mi.
„Ale Jacob…“ Neil mě však nenechal domluvit.
„Jacob počká. Málem ses zabila. Seš unavená. Žádnou Victorii tu nikde nevidím, takže to ještě počká. Zavolej mu a jedeme domů.“ Mračil se na mě a vypadalo to, že s ním nepohnu. Hádat se s tvrdohlavým duchem by bylo na dlouho. Povzdychla jsem si a zavolala Jakovi. Nebyl odložením schůzky zrovna nadšený, ale souhlasil s tím, že není rozumné, abych teď někam jezdila.
Teprve teď mi došlo, že stále ještě stojíme ve sněhu a v dost nepřehledném úseku. Ještě mě někdo srazí, a to podruhé zažít nechci. Začínala jsem taky cítit, jak stojím po lýtka ve sněhu jenom v teniskách a to nebylo dobré. Chytit rýmu nám právě teď nezapadalo do plánů.
Když jsem zajížděla na příjezdovou cestu u domu, už jsem skoro ani neviděla. Chtělo se mi strašně spát.
Zabouchla jsem přední vchodové dveře a doufala, že dnes už bude klid.
„Tak co? Našli jste v knihovně vše, co jste s Angelou potřebovaly?“ Charlie mě málem vyděsil k smrti. Navíc jsme skoro zapomněla, co jsme mu napsala v té textovce. V celku mě zaskočil.
„Jo. Stálo to za to celé odpoledne,“ usmála jsem se unaveně.
Přikývl v chápavém gestu.
„Chceš něco k jídlu?“
„Ne, ne. Dali jsme si večeři v Port Angeles.“ Teď jsem ani nelhala. V autě na parkovišti před knihovnou jsem si snědla Snickersku. „Jsem fakt úplně mrtvá, asi půjdu spát.“ Uzavřela jsem to na závěr.
„Dobrou.“ Charlie se vrátil ke sledování televize.
Zamířila jsem rovnou do sprchy. Ani koupel mě neprobrala, spíš naopak. Takže ve chvíli, kdy se moje hlava dotkla polštáře, jsem usnula.

Stála jsem na operačním sále. Pozorovala jsem své vlastní bezvládné tělo. Leželo na stole obklopené doktory. Pípání přístrojů bylo ohlušující. Doktoři se mě snažili oživit. Mé srdce však nezačalo bít.

Probudila jsem se a lapala po dechu. Po zádech mi stékal pot.  
Podívala jsem se na budík. Čtyři ráno. Bezva, protože jak to tak vypadá, dnes už spát nebudu. Promnula jsem si rukama obličej.
Natáhla jsem se k tašce a vytáhla ofocené noviny a seznam jmen. Začala jsem také přetahovat fotky spisů z mobilu do počítače. Vypisovala jsem si informace o ztracených a pohřešovaných. Byly to v podstatě děti. Navíc nejsem žádný detektiv, takže jsem spíš spoléhala na to, že spolu ty případy opravdu souvisí. Začalo se mi z toho všeho dělat zle.
Mary Steelová, sedmnáct let. Naposledy ji viděli na oslavě narozenin její nejlepší kamarádky. Prý odešla domů, ale pak jí nikdo neviděl. Léčila se s poruchami příjmu potravy a depresemi v léčebně v Port Angeles.
Gregory Hall, šestnáct let. Odešel večer z diskotéky a už ho neviděli. Když zjistil, že je adoptovaný, začal utíkat z domova. Začali to řešit s terapeutem… V Port Angeles. Policisté se domnívají, že utekl z domova.
Marcus Brigs, sedmnáct let. Vracel se z večírku uprostřed noci. Nikdo ho pak už neviděl. V léčebně v Port Angeles docházel na sezení kvůli maniodepresivním záchvatům.
Lily Housová, osmnáct let. Vracela se pozdě večer z brigády a domů už nedošla. Kvůli pokusu o sebevraždu byla hospitalizována v léčebně v Port Angeles. Stále nezvěstná.
Amelie Fieldspatriková, šestnáct let. Pohádala se s kamarádkou na přespávačce a vydala se v noci domů. Bohužel, domů už nedorazila. Léčila se s panickými záchvaty v Port Angeles. Její fotku jsem znala z plakátů. Byly po celém městě.
A nakonec Neil Waldorf, sedmnáct let. Vracel se z oslavy svého kamaráda, domů nedorazil. Léčil se s bipolární poruchou. Několikrát byla nutná hospitalizace v léčebně Port Angeles. Několik útěků z domova. Pátrání pozastaveno. Policie si myslí, že opět utekl. Nechala jsme si ho sice nakonec, ale paradoxně to byl jeden z prvních případů z těch, které jsem spolu takto propojila.
„Ty nespíš?“ Zjevil se přede mnou Neil. Opět mě vystrašil. Zdálo se, že můj úlek mu vždycky udělalo radost. Panchart.
Rychle jsem zaklapla psací blok.
„Co to tam máš?“ Ukázal na sešit, který jsem křečovitě svírala v rukou.
„Nic moc… Jenom nějaké zápisy o těch pohřešovaných.
„Super! Jsem tam taky?“ ptal se nadšeně.
„No…“ Nevěděla jsem, jak mu to říct. Nebyly to zrovna zprávy, které někomu sdělíte jen tak.
Neochotně jsem otevřela blok.
Celé to zběžně přečetl, ale u svého jména se zastavil. Kdyby to bylo možné, pobledl by.
„Mrzí mě to.“ Věděla jsem, že to mu nepomůže. Doufala jsem, že se s tím zvládne vyrovnat.
Mírně pokýval hlavou, ale nevypadalo, že mě vnímá.
„Říkala jsem si, že když léčebna v Port Angeles hraje roli ve všech těch případech, měli bychom se tam podívat.“ Nakousla jsem pomalu nové téma.
Opět zamyšleně přikývl. Nebyla jsem si jistá, zda mě vůbec poslouchá.
„Víš, jestli chceš… Mohla bych ti najít adresu tvých rodičů,“ nabídla jsem.
„Teď ne,“ řekl rozhodně. Rozhodla jsem se na něho netlačit. Potřeboval si to urovnat sám. Chce to čas, byla to spousta nových informací. Nemůžu mu do toho kecat.
„Hele, nevybavilo se ti alespoň něco? Myslím, když už znáš příjmení a jiné… řekněme podrobnosti.“ Tohle byla ožehavá otázka. Bůh ví, co se mu teď honilo hlavou. Nicméně jakákoliv další informace by nám přišla vhod.
„Nic. Promiň.“ Zmizel.
Zůstala jsem tam sedět v prázdném pokoji a náhle jsem se cítila strašně sama. Rozhodla jsme se napsat další email Alice. Věděla jsem, že si ho asi nikdy nepřečte, ale potřebovala jsem tohle všechno někomu říct.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

1)  BabčaS (30.07.2018 15:21)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella